104 VSPH 663/2015-42
79 ICm 2753/2014 104 VSPH 663/2015-42 (KSUL 79 INS 635/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobce: Mgr. Martin Kolář, sídlem Masarykovo nám. 3/3, Děčín 1, insolvenční správce dlužnice Petry Petrašovičové, nar. 21.8.1984, bytem Teplická 387/108, 405 02 Děčín, zast. Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, proti žalovanému: ALTEA real estate, s.r.o., IČO 28240472, sídlem Kyselova 1185/2, 182 00 Praha-Kobylisy, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 2753/2014-25 ze dne 30.června 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 2753/2014-25 ze dne 30.června 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, jíž se insolvenční správce Mgr. Martin Kolář (dále jen žalobce) dlužnice Petry Petrašovičové (dále jen dlužnice) domáhal určení, že nejsou po právu vykonatelné pohledávky P2 (správně P1), a to pohledávky P1/1 ve výši 48.000 Kč a P1/2 ve výši 160 Kč, přihlášených žalovaným ALTEA real estate, s.r.o. (dále jen žalovaný) do insolvenčního řízení dlužnice vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSUL 79 INS 635/2014 (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že usnesením ze dne 3.2.2014 (A-8) byl zjištěn úpadek dlužnice a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. 79 ICm 2753/2014 (KSUL 79 INS 635/2014)

Žalovaný přihláškou pohledávky P1 přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pohledávky v celkové výši 59.356 Kč, z toho pohledávku P1/1 celkem ve výši 59.196 Kč přihlásil v částce 48.000 Kč jako vykonatelnou z titulu směnečné jistiny a v částce 11.196 Kč jako nevykonatelnou z titulu směnečného úroku z prodlení ve výši 6% p.a. od 16.3.2010 do 3.2.2014, pohledávku P1/2 ve výši 160 Kč přihlásil jako vykonatelnou z titulu směnečné odměny.

Žalobce při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 15.7.2014 (B-9) popřel zcela pohledávky žalovaného P1 z důvodu jejich pravosti a výše 59.356 Kč a to tak, že pohledávku P1/1 popřel jako vykonatelnou v částce 48.160 Kč a v částce 11.196 Kč jako nevykonatelnou, zároveň popřel jako vykonatelnou pohledávku P1/2 a vyrozuměl žalovaného věřitele dne 26.8.2014 o svém popření pohledávek z důvodu neprokázání kauzálního důvodu směnky.

Žalobou podanou u insolvenčního soudu dne 14.8.2014 se žalobce domáhal určení popření vykonatelné pohledávky P1/1 ve výši 48.000 Kč a pohledávky P1/2 ve výši 160 Kč. V podané žalobě uvedl, že vyzval žalovaného k doplnění přihlášky o údaje o kauze směnky, tedy důvodu a účelu jejího vystavení a vyzval jej k vysvětlení, zda se jedná o směnku zajišťovací či uhrazovací a proč byla směnka vyplněna na částku 48.000 Kč. Zároveň žalovaného poučil o následcích nesplnění povinnosti tvrdit tyto skutečnosti. Jelikož žalovaný v doplnění přihlášky uvedl, že mu okolnosti vystavení směnky nejsou známy, protože je šestým směnečným majitelem a protože insolvenční soud nepostupoval dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podal žalobu. Namítal zneužití směnečného institutu na úkor dlužnice jako jedné ze smluvních stran a dovolával se nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV.ÚS 457/10. Měl za to, že došlo ke zneužití směnečného institutu v neprospěch dalších věřitelů a že nabytí směnky žalovaným bylo v rozporu s dobrou vírou. Vzhledem k nedoplnění přihlášky žalovaným měl za to, že směnka žádnou kauzu nemá, že dlužnici nebylo poskytnuto žádné protiplnění, a že vystavení směnky z důvodu absence plnění může vést k závěru o neúčinném právním úkonu bez přiměřeného protiplnění jako úmyslně zkracující ostatní věřitele.

Žalovaný v řízení namítal, že přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pravomocně soudem přiznanou a vykonatelnou pohledávku na základě směnečného platebního rozkazu a trval s ohledem na její charakter na tom, že důkazní břemeno o kauze směnky a o neposkytnutí protiplnění dlužnicí nese žalobce. Namítal dále, že tyto námitky mohla a měla dlužnice uplatnit v nalézacím řízení, což neučinila, když se proti směnce nebránila a poukázal na absenci práva uplatňovat kauzální námitky avalistou.

Soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že důvodem popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným vykonatelným směnečným platebním rozkazem vydaným soudem v nalézacím řízení nemůže být podle § 199 odst. 2 IZ jiné právní posouzení věci, nýbrž jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí. Uvedl dále, že dlužnice nepodala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a nebránila se v nalézacím řízení, žalovaný disponuje originálem směnky a v řízení nebylo dlužnicí popíráno, že by směnku nepodepsala, přičemž sama dlužnice pohledávku žalovaného nepopřela.

Žalobce ve včas podaném odvolání navrhoval rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil s právním názorem soudu I. stupně, že jde z jeho strany o jiné právní posouzení věci v rozporu s § 199 odst. 2 IZ a uvedl, že žalovaný uplatnil pohledávku ze zajišťovací směnky a kauzální námitky proto nemohou představovat jiné právní posouzení věci. Uvedl, že dlužnice v nalézacím řízení kauzální námitky neuplatnila při své procesní obraně, že v řízení doložil, že směnka, jež byla rubopisována postupně až na žalovaného, je směnkou zajišťující závazek dlužnice, že se soud I. stupně nevypořádal 79 ICm 2753/2014 (KSUL 79 INS 635/2014) s argumentací žalobce ve vztahu k nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV.ÚS 457/10 týkající se dobré víry nabyvatele směnky, že soud I. stupně nevyžádal žalobcem navrhovanou smlouvu uzavřenou mezi dlužnicí a společností IFP Institut Finančního Poradenství, a.s. a neprovedl ani důkaz výslechem bývalých jednatelů této společnosti k prokázání okolností, za nichž došlo k převodu směnky na třetí subjekty. Ze strany soudu I. stupně tak dle jeho názoru došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci a jejímu nesprávnému právnímu posouzení.

Žalovaný v podaném vyjádření k odvolání žalobce namítal, že žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní a jeho námitky jsou jen v obecné poloze. Poukázal na právní úpravu uvedenou v čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen ZSŠ), zopakoval vyjádření týkající se práva avalisty a výstavce směnky vznášet kauzální směnečné námitky, nesouhlasil s názorem žalobce o jeho povinnosti tvrdit a prokazovat kauzu směnky a namítal zneužití postavení žalobce v insolvenčním řízení, jenž se nechal zastoupit v řízení o incidenční žalobě.

Odvolací soud podle § 211 a § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek a jeho řízení předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Podle § 410 odst. 1 věta prvá IZ není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202 IZ.

Podle § 199 IZ popřel-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Z obsahu spisu vyplynulo, že žalobce podal incidenční žalobu včas, neboť se zvláštní přezkumné jednání, při kterém insolvenční správce popřel pohledávky žalovaného P1/1 a P1/2, konalo dne 15.7.2014 (B-9) a žaloba byla soudu doručena dne 14.8.2014, tj. v 30denní lhůtě stanovené v § 199 odst. 1 IZ.

Odvolací soud doplnil dokazování protokolem o zvláštním přezkumném jednání konaném dne 15.7.2014 (B-9) a upraveným seznamem přihlášených pohledávek (B-9) doplněným žalobcem dne 15.7.2014 a zjistil, že žalobce popřel co do důvodu i výše pohledávky žalovaného P1 z důvodu neprokázání kauzálního důvodu směnky .

Odvolací soud považuje nejprve za potřebné poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu, obsažené v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18. 7. 2013, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013. Nejvyšší soud uvedl, že jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro 79 ICm 2753/2014 (KSUL 79 INS 635/2014) zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ve všech výše označených typech rozhodnutí se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz).

Z uvedených závěrů je zřejmé, že i v případě vydání rozhodnutí ve zkráceném řízení, což je i případ směnečného platebního rozkazu, soud před vydáním tohoto rozhodnutí zkoumá, zda ze skutkových okolností uvedených v žalobě lze po právní stránce dovodit oprávněnost uplatněného nároku ze směnky, jejíž originál je povinen žalobce předložit (a soud nemá důvod pochybovat o jeho pravosti), a teprve po kladném závěru vydá směnečný platební rozkaz. Jak je zřejmé i z § 175 odst. 1 o. s. ř. soud před vydáním směnečného platebního rozkazu zpravidla posuzuje pouze platnost směnky a pasivní legitimaci žalovaného ve vztahu ke směnce. Tento procesní postup logicky pramení z hmotněprávní úpravy obsažené v § 495 obč. zák. dopadající, jako je tomu i v této věci, na směnky splatné před 1. 1. 2014 (na směnky splatné od uvedeného dne se vztahuje obdobná právní úprava obsažená v § 1791 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.), ve smyslu které není majitel směnky povinen prokazovat důvod, proč směnečný dlužník podepsal směnku.

Výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2013 byl publikován s právní větou: U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

Z uvedeného výkladu § 199 odst. 2 IZ plyne nesprávnost názoru soudu I. stupně, že pasivita dlužnice v nalézacím řízení spočívající v nepodání kauzálních námitek proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu způsobila nemožnost vznést tyto námitky při popření vykonatelné pohledávky. Zároveň se odvolací soud zabýval tím, zda žalobce uplatnil při přezkumném jednání takové relevantní důvody popření pohledávek žalovaného, které by v případě pro žalobce kladného výsledku incidenčního sporu mohly způsobit, že pohledávka žalovaného nebude pokládána za zjištěnou (§ 201 odst. 2 IZ) a dále, zda žalobce v podané žalobě v souladu s § 199 odst. 3 IZ uplatnil jen skutečnosti, pro které pohledávku popřel. 79 ICm 2753/2014 (KSUL 79 INS 635/2014)

Odvolací soud považuje za správná tvrzení žalovaného, že žalobce při zvláštním přezkumném jednání žádné kauzální námitky nevznesl, respektive jeho námitky, které v podané žalobě zopakoval a doplnil je v rozporu se zákazem daným v § 199 odst. 3 IZ, byly nesprávné, jak rozebráno dále.

Pro nalézací řízení (spory o zaplacení směnky) platí, že majitel směnky nemá vůči směnečnému dlužníkovi povinnost prokazovat důvod vzniku směnečného závazku. Není tedy na majiteli, aby tvrdil a dokazoval, čeho se směnka týkala (tj. obsah směnečné dohody- kauzu směnky, důvod, proč směnečný dlužník směnku podepsal) a že směnka, jež byla původně blankosměnkou, byla vyplněna v souladu s dohodou o jejím vyplnění. Naopak břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy směnečného dlužníka, který musí konkrétně uvést, že žalovaná směnka byla původně blankosměnkou, dále je povinen tvrdit, jak zněla a v čem konkrétně byla porušena dohoda o vyplnění blankosměnky. Obecně platí, že pokud dlužník namítá kvantitativní porušení vyplňovací dohody (tj. že závazek zajišťovaný směnkou nebo závazek placený prostřednictvím směnky je nižší), pak musí konkrétně uvést, v jakém rozsahu je neoprávněně požadován směnečný peníz uvedený ve směnce. Vyplní-li majitel blankosměnky vyšší sumu, než kolik činí zajišťovaný dluh, jedná se o kvantitativní porušení vyplňovací dohody. Takové porušení ale musí být konkrétně, tedy i s uvedením přesné částky, o kterou směnečný peníz přesahuje zajišťovaný dluh, dlužníkem namítnuto a musí jím být i prokázáno. Tyto povinnosti dlužníka měl při přezkumném jednání insolvenční správce, nikoliv věřitel, majitel směnky.

Odvolací soud proto též odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2383/98 z 2. 3. 1999, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 8/1999 s právní větou: Důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný a dodává, že tento závěr z nalézacího řízení se uplatní i v incidenčním sporu o určení pravosti nebo výše směnečné pohledávky.

Pro nalézací řízení platí, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu lze považovat za jakousi quasižalobu , kterou se žalovaný brání proti směnečnému platebnímu rozkazu a svá veškerá tvrzení je zásadně povinen prokázat tak, jak tomu bývá u žalobce a jeho žalobních tvrzení v nezkráceném řízení. Jinými slovy-chce-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky vznést kauzální námitku (námitku z právního vztahu, na základě kterého směnku podepsal), musí v prvé řadě uvést, proč směnku podepsal (tj. vylíčit obsah směnečné dohody uzavřené s majitelem směnky, např. že směnka zajišťuje splnění závazků z určité smlouvy) a proč již není dán sjednaný důvod pro zaplacení směnky (např. směnkou zajištěný dluh již byl splacen nebo dluh nikdy nevznikl) a dále musí tato svá tvrzení prokázat (chybí-li některé z těchto dvou tvrzení, pak žalovaný žádnou kauzální námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesl). Odvolací soud dodává, že pokud žalovaný neprokáže obsah směnečné dohody nebo dokonce je jeho tvrzení o obsahu směnečné dohody vyvráceno, pak žalovaný nemůže uspět se svojí kauzální námitkou. Za takové procesní situace již nepřísluší dále soudu zkoumat takříkajíc skutečnou kauzu směnky (zabývat se tím, co směnka ve skutečnosti zajišťovala, jedná-li se o zajišťovací směnku), neboť námitka, jež by směřovala k pravému důvodu směnky, vznesena nebyla.

Uvedené závěry z (pravidelného) nalézacího řízení se plně uplatní též v poměrech insolvenčních, a to primárně nejprve v obsahu popěrného úkonu žalobce a sekundárně v incidenčním sporu, jehož předmět řízení je popěrným úkonem přesně vymezen, neboť jiné (nové) skutečnosti již žalobce nemůže ve své žalobě uplatnit (§ 199 odst. 3 IZ). Z toho plyne, že žalovaný jako přihlášený věřitel nebyl povinen uvést a prokazovat kauzu směnky (jaké závazky směnka zajišťovala) ani správnost výše dluhu zajišťovaného směnkou, a to jak v podané přihlášce, tak ani v žalobcem vyvolaném incidenčním řízení, neboť není povinností majitele směnky předkládat a prokazovat obsah směnečné dohody či vyplňovací dohody, 79 ICm 2753/2014 (KSUL 79 INS 635/2014) jednalo-li by se o blankosměnku, nýbrž tato povinnost stíhá výhradně žalobce, který břemeno tvrzení a důkazní nesprávně přenášel na žalovaného.

Žalobce při zvláštním přezkumném jednání ve svém popěrném úkonu, jímž předem vymezil předmět incidenčního sporu, však netvrdil, že by žalovaný věřitel popřípadě porušil vyplňovací dohodu při vyplnění blankosměnky a ani netvrdil konkrétní povahu takového porušení uvedené dohody. Netvrdil a neprokazoval ani porušení směnečné dohody, tj. důvodu vystavení směnky dlužnicí (jak již odvolací soud uvedl, obě tvrzení (byla-li by vznesena) by byla dovolenými skutkovými tvrzeními z hlediska ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, jednalo by se o skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužnicí v nalézacím řízení ).

Pokud v posuzované věci tvrdil insolvenční správce ve svém popěrném úkonu jen to, že žalovaný věřitel neprokázal vznik pohledávky poskytnutím protiplnění , nemohla být ani jeho incidenční žaloba-takovými nedostatečnými tvrzeními vymezená-jakkoli úspěšná. K tomu odvolací soud dodává, že ve sporech o zaplacení směnky a též v incidenčních sporech o určení směnečné pohledávky je nutno za vznik pohledávky považovat existenci platné směnky (její emisi), již žalovaný v řízení doložil.

Ačkoliv tedy soud I. stupně vyšel ve svém rozhodnutí z nesprávných právních závěrů, že žalobcem namítaná absence kauzálního důvodu směnky dle § 199 odst. 2 IZ je nedovoleným jiným právním posouzením věci, rozhodl ve výroku přesto věcně správně, neboť žalobě nebylo lze vyhovět z důvodu zcela nedostatečných popěrných tvrzení ve smyslu § 199 odst. 3 IZ. Proto odvolací soud po doplnění dokazování podle § 219 o.s.ř. rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil, včetně závislého výroku o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 202 odst. 1 IZ, žalovaný úspěšný v odvolacím řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci jako insolvenčnímu správci, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. listopadu 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová