104 VSPH 635/2016-50
56 ICm 1806/2014 104 VSPH 635/2016-50 (KSPA 56 INS 20693/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobce: Ban Fuori Financial, s.r.o., IČO 24232866, sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha 3-Žižkov, zast. Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem, sídlem Štefánikova 136/66, 612 00 Brno-Ponava, proti žalovanému: Insolvency Project, v.o.s., IČO 28860993, sídlem Dukelská 15/16, 500 02 Hradec Králové-Pražské Předměstí, insolvenční správkyně dlužníka Vlastimila anonymizovano , anonymizovano , bytem 569 23 Březina 14, zast. JUDr. Milanem Novákem, advokátem, sídlem Dukelská 15/16, 500 02 Hradec Králové-Pražské Předměstí, o určení pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č. j. 56 ICm 1806/2014-26 ze dne 9. března 2016,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č. j. 56 ICm 1806/2014-26 ze dne 9. března 2016 se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám JUDr. Milana Nováka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o určení pravosti pohledávek žalobce P3/1 ve výši 10.880 Kč, P3/2 ve výši 2.090 Kč, P3/3 ve výši 7.680 Kč a P3/4 ve výši 1.480 Kč, přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka Vlastimila anonymizovano (dále jen dlužník) isir.justi ce.cz 56 ICm 1806/2014 (KSPA 56 INS 20693/2013) vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 20693/2013 (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 12.869,80 Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně mimo jiné uvedl, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelné a nezajištěné pohledávky P3 z titulu dvou smluv o půjčce, jež uzavřel s dlužníkem dne 9. 11. 2012 a dne 15. 3. 2013.

Pohledávku P3/1 přihlásil z titulu smlouvy o půjčce ze dne 9. 11. 2012 ve výši 16.290 Kč a uvedl, že se dlužník zavázal uhradit ve formě měsíčních splátek po 2.090 Kč částku 27.880 Kč, která zahrnuje půjčenou částku spolu s úrokem a poplatkem, že dlužník uhradil částku 11.590 Kč, kterou v souladu s ustanovením oddílu VI. odst. 3 smlouvy započetl nejdříve na úrok a poplatek za sjednání smlouvy a teprve splátku ze dne 3. 3. 2013 bylo možné započítat na jistinu v částce 210 Kč, splátka ze dne 25. 4. 2013 ve výši 500 Kč byla započtena na jistinu v plné výši, a na jistině zbývá uhradit 16.290 Kč.

Pohledávku P3/2 ve výši 2.090 Kč přihlásil z titulu smluvní pokuty dle čl. VIII. odst. 5 smlouvy o půjčce ze dne 9. 11. 2012.

Pohledávku P3/3 přihlásil z titulu smlouvy o půjčce ze dne 15. 3. 2013 ve výši 16.280 Kč a uvedl, že se dlužník zavázal uhradit ve formě měsíčních splátek po 1.480 Kč částku 19.680 Kč, která zahrnuje půjčenou částku spolu s úrokem a poplatkem, že dlužník uhradil částku 3.400 Kč, kterou v souladu s ustanovením oddílu VI. odst. 3 smlouvy započetl nejdříve na úrok a poplatek za sjednání smlouvy a na pohledávku zbývá uhradit 16.280 Kč, která sestává z nedoplatku půjčky a smluveného úroku. U obou půjček byl sjednán úrok 5 % měsíčně, jenž při trvání smluvního vztahu v délce 13 měsíců činí 60 % z poskytnuté částky.

Pohledávku P3/4 ve výši 1.480 Kč přihlásil z titulu smluvní pokuty dle čl. VIII. odst. 5 smlouvy o půjčce ze dne 15. 3. 2013.

Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 23. 4. 2014 (B-11) popřel správce pohledávku P3/1 co do pravosti a výše 10.880 Kč s odůvodněním, že nárok žalobce na úrok z půjčky nevznikl z důvodu absolutní neplatnosti ujednání o reálné sazbě úroku 90% p. a., jenž je v rozporu s dobrými mravy neplatný podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a uznal pohledávku P3/1 ve výši 5.410 Kč. Pohledávku P3/3 popřel co do pravosti a výše 7.680 Kč ze shodných důvodů s tím, že sjednaný úrok z půjčky činí při reálné sazbě úroku 90,5% p. a., uznal ji ve výši 8.600 Kč. Pohledávky P3/2 ve výši 2.090 Kč a P3/4 ve výši 1.480 Kč uplatňované z titulu smluvní pokuty popřel zcela co do pravosti z důvodu nepřiměřené jejich výše 12% z celkové půjčky a dále s tím, jež je kombinována s dalšími smluvními sankcemi uvedenými v čl. VIII. odst. 4, 5 smlouvy, což způsobuje ve vztahu ke spotřebiteli značnou nerovnováhu závazkového vztahu, je v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák. a je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná. 56 ICm 1806/2014 (KSPA 56 INS 20693/2013)

Soud I. stupně posoudil, že byl žalobce vyrozuměn o popření pohledávek dne 14. 5. 2014, a že žaloba byla podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) podána dne 29. 5. 2014 žalobcem včas.

Měl za prokázáno, že žalobce uzavřel s dlužníkem dne 9. 11. 2012 smlouvu o půjčce, na jejímž základě byla dlužníkovi poskytnuta půjčka ve výši 17.000 Kč, dlužník se dle oddílu III. zavázal půjčenou jistinu spolu s úrokem a poplatkem splatit ve 13 měsíčních splátkách po 2.090 Kč, v oddílu IV. byl sjednán úrok z půjčky ve výši 5 % měsíčně a poplatek spojený s poskytnutím půjčky ve výši 710 Kč, celkem se dlužník zavázal uhradit 27.880 Kč, avšak uhradil částku 11.590 Kč.

Dne 15. 3. 2013 žalobce uzavřel s dlužníkem smlouvu o půjčce, na jejímž základě byla dlužníkovi poskytnuta částka 12.000 Kč, dlužník se dle oddílu III. zavázal půjčenou jistinu spolu s úrokem a poplatkem splatit ve 13 měsíčních splátkách po 1.480 Kč, v oddílu IV. byl sjednán úrok z půjčky ve výši 5 % měsíčně a poplatek spojený s poskytnutím půjčky ve výši 440 Kč, celkem se dlužník zavázal uhradit 19.680 Kč, avšak uhradil částku 3.400 Kč.

V oddílu VI. odst. 2 obou smluv bylo sjednáno, že se smluvní úrok a poplatek spojený s poskytnutím půjčky stávají splatným ke dni uzavření smlouvy a převzetím finančních prostředků dlužníkem. V oddílu VI. odst. 3 obou smluv bylo sjednáno, že prvá splátka a následující měsíční splátky až do zaplacení úroku a poplatku budou přednostně určeny na úhradu splatného úroku a poplatku. Na jistinu budou určeny až po úplné úhradě splatného úroku a poplatku.

Soud I. stupně odkázal na § 121 odst. 3 obč. zák. uvedl, že úrok z půjčky je příslušenstvím pohledávky, že z obsahu přihlášky pohledávky P3/1 a P3/3 vyplynulo, že se příslušenství nestalo předmětem přihlášky, a že nebylo ve smlouvě smluveno, že by se smluvní úroky staly součástí jistiny, že úrok z půjčky představuje odměnu za poskytnutí finančních prostředků dlužníku a nesmí být v hrubém nepoměru k výši úroků obvykle vyžadovaných v obdobných případech. Uvedl, že ujednání o úroku se nemůže odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a nemůže být sjednáno k jeho újmě. Shledal sjednané smluvní úroky ve výši 5 % měsíčně, jež odpovídají 60 % ročně za nepřiměřeně vysoké s přihlédnutím k tomu, že v daném období byly dle webových stránek České národní banky obvyklé úrokové sazby poskytované domácnostem na spotřebu ve výši okolo 14 % p. a. na úvěry poskytované od 1 roku do 5 let. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že ujednání oddílu IV. smlouvy v části týkající se smluvního úroku je podle § 39 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, a je proto neplatné a ohledně určení pravosti pohledávek P3/1 a P3/3 z těchto důvodů žalobu zamítl.

Ke smluvním pokutám uplatňovaným v dílčí přihlášce P3/2 a P3/4 zjistil, že se v oddílu VIII. odst. 5 smlouvy dlužník zavázal v případě prodlení s platbou jedné a více splátek, nebo neuhrazení celého dluhu zesplatněného podle odst. 4 zaplatit pokutu ve výši jedné splátky a další pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky ode dne následujícího po dni, kdy došlo k zesplatnění dluhu. V obou případech je nárokována smluvní pokuta ve výši jedné splátky. Soud se zabýval jednotlivými funkcemi smluvní pokuty ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák. a uvedl, že smluvní 56 ICm 1806/2014 (KSPA 56 INS 20693/2013) pokuta musí být vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti, a že v daném případě újma dlužníka způsobená výší a řetězením smluvních pokut a tomu na druhé straně odpovídající prospěch žalobce jsou ve vzájemném nepoměru a uzavřel proto, že je uvedené ujednání o smluvních pokutách podle § 39 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy neplatné, z těchto důvodů žalobu zamítl i ohledně určení pravosti pohledávek P3/2 a P3/4. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 163 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích podal žalobce včas odvolání a navrhoval rozsudek změnit a žalobě vyhovět. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že je ujednání o výši smluvního úroku v rozporu s dobrými mravy a uvedl, že odměna v podobě úroku z půjčky musí reflektovat svou výší podnikatelská rizika věřitele, poukázal na zásadu smluvní volnosti stran a na to, že dlužník dobrovolně smlouvu uzavřel, že maximální výše úroků není stanovena žádným právním předpisem a podle názoru žalobce nelze na soudem stanovenou 14% úrokovou míru danou aktuálním střetem nabídky a poptávky nahlížet jako na mravní hranici úrokové míry, kterou nelze překročit. Měl za to, že na ujednání o úroku není možno bez dalšího nahlížet jako na neplatné v celém rozsahu, a že měl soud popřípadě zamítnout žalobu jen v části nepřiměřené výše sjednaného úroku. K uplatňovaným smluvním pokutám uvedl, že jejich výše nepředstavovala ani 10 % dlužné částky a nelze ji bez dalšího považovat za nepřiměřenou, a že jsou úvahy o řetězení smluvních pokut bezpředmětné z důvodu, že žalobce jiné smluvní pokuty v insolvenčním řízení neuplatnil.

Žalovaný v podaném vyjádření k odvolání žalobce navrhoval rozsudek soudu I. stupně potvrdit jako věcně správný, trval na svém popření a jeho důvodech. Pokud se žalobce dovolával smluvní volnosti stran, poukázal na konstantní judikaturu soudů, podle níž nemůže být smluvní volnost bezbřehá. Měl za to, že sjednaný úrok i smluvní pokuty jsou svou výší v rozporu s dobrými mravy, které nelze ve spotřebitelském vztahu moderovat a v případě zjištění jejich nepřiměřené výše je třeba takový nárok zamítnout zcela, a to i s přihlédnutím ke kumulativnímu účinku všech sankčních klauzulí obsažených ve smlouvě.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích podle § 212 a § 212a o.s.ř., jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Přihláškou pohledávky doručenou dne 16. 10. 2013 insolvenčnímu soudu přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelné a nezajištěné pohledávky P3 z titulu dvou smluv o půjčce, jež uzavřel s dlužníkem dne 9. 11. 2012 a dne 15. 3. 2013. Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 23. 4. 2014 (B-11) popřel správce pohledávku P3/1 co do pravosti a výše 10.880 Kč s odůvodněním, že nárok žalobce na úrok z půjčky nevznikl z důvodu absolutní neplatnosti ujednání o reálné sazbě úroku 90% p. a., jenž je v rozporu s dobrými mravy neplatný podle § 39 obč. zák. a uznal pohledávku P3/1 ve výši 5.410 Kč. Pohledávku P3/3 popřel co do pravosti a výše 7.680 Kč ze shodných důvodů s tím, že sjednaný úrok z půjčky činí při reálné sazbě úroku 90,5% p. a., uznal ji ve výši 8.600 Kč. Pohledávky P3/2 ve výši 2.090 Kč a P3/4 ve výši 1.480 Kč uplatňované 56 ICm 1806/2014 (KSPA 56 INS 20693/2013) z titulu smluvních pokut popřel zcela co do pravosti z důvodu nepřiměřené jejich výše 12% z celkové půjčky a dále s tím, jež jsou kombinovány s dalšími smluvními sankcemi uvedenými v čl. VIII. odst. 4, 5 smlouvy, což způsobuje ve vztahu ke spotřebiteli značnou nerovnováhu závazkového vztahu a ujednání o nich je v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák. a je podle § 39 obč. zák absolutně neplatné. Žalobce byl vyrozuměn o popření pohledávek dne 14. 5. 2014 a včas podanou žalobou doručenou dne 29. 5. 2014 insolvenčnímu soudu podle § 198 odst. 1 IZ se domáhal určení popřených pohledávek.

Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

Podle § 544 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).

Ačkoliv § 544 odst. 1 obč. zák. výslovně neuvádí, musí být smluvní pokuta vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 39 obč. zák. Ujednání o smluvní pokutě je prostředkem zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli a má plnit i další funkce, jako je funkce preventivní, uhrazovací nebo sankční. Smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení povinnosti jako záruku řádného a včasného plnění povinností vyplývajících ze smlouvy. Ustanovení § 544 a § 545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Odvolací soud vyšel ze správných zjištění soudu I. stupně o tom, že smlouvou o půjčce ze dne 9. 11. 2012 žalobce poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 17.000 Kč, dlužník se dle oddílu III. smlouvy zavázal půjčenou jistinu spolu s úrokem a poplatkem splatit ve 13 měsíčních splátkách po 2.090 Kč, v oddílu IV. smlouvy byl sjednán úrok z půjčky ve výši 5 % měsíčně a poplatek spojený s poskytnutím půjčky ve výši 710 Kč, celkem se dlužník zavázal uhradit 27.880 Kč, avšak uhradil částku 11.590 Kč. Smlouvou o půjčce ze dne 15. 3. 2013 žalobce poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 12.000 Kč, dlužník se dle oddílu III. zavázal půjčenou jistinu spolu s úrokem 56 ICm 1806/2014 (KSPA 56 INS 20693/2013) a poplatkem splatit ve 13 měsíčních splátkách po 1.480 Kč, v oddílu IV. byl sjednán úrok z půjčky ve výši 5 % měsíčně a poplatek spojený s poskytnutím půjčky ve výši 440 Kč, celkem se dlužník zavázal uhradit 19.680 Kč, avšak uhradil částku 3.400 Kč.

Četná judikatura soudů dovodila, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky podle § 658 odst. 1 obč. zák. představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo 657/2005) a dispozitivní povaha § 658 odst. 1 obč. zák. umožňuje dohodnout úroky jak stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), tak i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.

V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 byl vyjádřen bezpochybný právní závěr, že v rámci spotřebitelských smluv jsou absolutně neplatná ujednání s ohledem na § 56 odst. 1 obč. zák., která k újmě spotřebitele způsobují nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy v neprospěch spotřebitele s ohledem na čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl implementován právě do § 56 obč. zák. Zároveň Ústavní soud odkázal na § 6 zák. č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku (dále jen NOZ) a uvedl, že ve spotřebitelském vztahu lze očekávat, že se bude dodavatel chovat ve vztahu ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě a nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka, nelze takovému nepoctivému jednání poskytnout právní ochranu.

V daném případě byl sjednán úrok z půjčky ve výši 5 % měsíčně, tj. ve výši 60 % roční úrokové sazby, přičemž dle zjištění soudu I. stupně činily v rozhodném období úrokové sazby za poskytované půjčky ve spotřebitelských vztazích v obdobných případech poskytnutí finančních prostředků na dobu 1 až 5 let obvyklou výši 14% p. a.

Odvolací soud přihlédl k žalobcem namítané smluvní volnosti účastníků závazkového vztahu, s níž se lze ztotožnit jen tak, že nesmí neodůvodněně zasahovat do práv smluvních stran a nesmí se jí účastníci závazkového vztahu podstatně odchýlit od zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 33 Cdo 1480/2015 s právní větou: Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře ). V daném případě se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu I. stupně o nepřiměřenosti sjednané smluvní odměny za poskytnutí půjček, pokud zcela zásadním způsobem přesahuje úrokovou míru nad 14 % p. a., jež byla obvyklá v rozhodném období při poskytování půjček ve srovnatelných případech. Jak již bylo uvedeno výše, lze podle § 658 odst. 1 obč. zák. sjednat při peněžité půjčce úroky. Úrok z půjčky obdobně jako úrok z úvěru je odměnou za poskytnutí finančních prostředků dlužníku a posuzování přiměřenosti výše takto 56 ICm 1806/2014 (KSPA 56 INS 20693/2013) sjednané odměny je tedy obdobné a nesmí být v hrubém nepoměru k výši úroků obvykle vyžadovaných v obdobných případech. Ujednání o úroku se ve smyslu § 55 obč. zák. nemůže odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a dle § 56 odst. 1 obč. zák. nemůže být sjednáno k újmě spotřebitele. Vzhledem ke spotřebitelské povaze obou smluv o půjčce a výši sjednané úplaty je zřejmé, že došlo v daném případě k ujednání v neprospěch spotřebitele k jeho újmě ve smyslu § 55 a § 56 odst. 1 obč. zák. a podle § 39 obč. zák. je tedy absolutně neplatné takové smluvní ustanovení, které je pro spotřebitele nevýhodné. Jelikož je v daném případě ujednání o smluvním úroku oddělitelné od ostatních částí ujednání obsažených v obou smlouvách o půjčce, je neplatná jen část smlouvy o půjčce, upravující ujednání o úroku z půjčky, přičemž nelze vyhovět návrhu žalobce na zamítnutí žaloby jen v části nepřiměřené výše sjednaného úroku z půjčky, jelikož ujednání o smluvním úroku je nutno považovat podle § 3 odst. 1 obč. zák. jako zcela rozporné s dobrými mravy, jemuž nelze přiznat ochranu a zároveň na rozdíl od právní úpravy provedené v § 502 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), účinného v rozhodném období poskytnutí půjček, právní úprava občanského zákoníku povinnost dlužníka zaplatit spolu s půjčkou i úroky nestanoví.

Dále se odvolací soud zabýval namítanou neplatností sjednaných smluvních pokut, přihlášených pohledávek P3/2 ve výši 2.090 Kč a P3/4 ve výši 1.480 Kč dle oddílu VIII. odst. 5 smlouvy o půjčce a zjistil, že dle citovaného smluvního ujednání by měl žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty, sjednané pro případ zesplatnění půjčky z důvodu prodlení dlužníka s úhradou byť jen jedné splátky, splatné podle odst. 4 po výzvě věřitele. Žalobce sice neuplatnil výzvou u dlužníka nárok na zaplacení smluvních pokut, jak bylo upraveno ve smlouvě, avšak splatnost těchto nároků dovozoval z doručení přihlášky pohledávky k insolvenčnímu soudu. V § 657 a násl. obč. zák., upravující smluvní typ smlouvy o půjčce, není sice obsažena úprava, jako je tomu v případě úvěrové smlouvy podle § 506 obch. zák. o zesplatnění celého dluhu z úvěru, jenž stanoví, že je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Podle názoru odvolacího soudu není žádného rozumného důvodu vykládat v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce ochranu spotřebitele jiným způsobem, nežli je tomu v rámci smlouvy o úvěru. Z toho plyne, že je-li ve smlouvě o úvěru nebo ve smlouvě o půjčce, které mají povahu spotřebitelské smlouvy, dohodnuto zesplatnění dluhu, spláceného původně ve splátkách tím způsobem, že se stává celý dluh splatný nikoliv pro prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, nýbrž okamžitě při prodlení s úhradou jedné splátky v jakékoliv výši, jedná se o neplatné ujednání, jež je nutno shledat v neprospěch spotřebitele, v rozporu s požadavkem dobré víry, jako nerovnovážné k újmě spotřebitele ve smyslu § 55 odst. 1 a § 56 obč. zák., a je z těchto důvodů podle § 39 obč. zák. absolutně neplatné. Z uvedeného plyne, že byť žalobce dovozoval splnění podmínky splatnosti smluvní pokuty namísto výzvy dané dlužníku podáním přihlášky pohledávek shodně, jako je tomu v případě podání žaloby, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na úhradu požadovaných smluvních pokut žalobci nevzniknul z důvodu ujednání v neprospěch spotřebitele k jeho újmě 56 ICm 1806/2014 (KSPA 56 INS 20693/2013) ve smyslu § 55 a § 56 odst. 1 obč. zák., jež je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatné.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správný, včetně závislého rozhodnutí o nákladech účastníků.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., a podle § 202 odst. 1 o.s.ř. Žalovanému úspěšnému v odvolacím řízení byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení podle § 7 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2013, za jeden úkon-vyjádření k odvolání žalobce ve výši 3.100 Kč, plus režijní paušál 300 Kč, DPH sazbou 21% z částky 3.400 Kč ve výši 714 Kč, celkem 4.114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 24. října 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela