104 VSPH 634/2016-60
42 ICm 4384/2015 104 VSPH 634/2016-60 (KSCB 26 INS 17440/2015)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce: Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., IČO 29414873, sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, insolvenční správce dlužníka Luboše anonymizovano , anonymizovano , bytem Ak. Bydžovského 458, 391 81 Veselí nad Lužnicí, zast. JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, sídlem Táborská 65/29, 140 00 Praha 4-Nusle, proti žalovanému: Ladislav anonymizovano , anonymizovano , bytem P. Brandla 582, 391 81 Veselí nad Lužnicí II, zast. JUDr. Stanislavem Vachtou, LL.M., advokátem, sídlem Krajinská 251/16, 370 01 České Budějovice, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 42 ICm 4384/2015-32 ze dne 8. března 2016,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 42 ICm 4384/2015-32 ze dne 8. března 2016 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že je vůči věřitelům dlužníka Luboše anonymizovano (dále jen dlužník) neúčinný právní úkon dlužníka spočívající v uzavření darovací smlouvy ze dne 10. 12. 2013, kterou převedl na žalovaného Ladislava Tůmu (dále jen žalovaný) bytovou jednotku č. 458/26 v domě čp. 458, stojící na parc. č. 2554, včetně podílu na společných částech domu, v rozsahu 876/18261, vše zapsáno na LV č. 3668 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, pro obec a k. ú. Veselí nad Lužnicí, a dále podíl ve výši 292/6087 k pozemku parc. č. 2554-zastavěná plocha a nádvoří o vým. 530 m2, vše zapsáno na LV č. 3652 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, pro obec a k. ú. Veselí nad Lužnicí (dále jen nemovitosti; bod I. výroku), uložil žalovanému povinnost vydat nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), uložil mu povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 18.699 Kč (bod III. výroku) a zaplatit České republice na účet soudu I. stupně soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (bod IV. výroku).

V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že dne 10. 12. 2013 uzavřel dlužník se svou tehdejší manželkou jako dárci s žalovaným jako obdarovaným darovací smlouvu, kterou na žalovaného převedli nemovitosti, že v době uzavření darovací smlouvy byl žalovaný dlužníkovým tchánem a je otcem bývalé dlužníkovy manželky, že byl právní úkon učiněn mezi tzv. osobami blízkými , čemuž svědčí i současný isir.justi ce.cz 42 ICm 4384/2015 (KSCB 26 INS 17440/2015) stav, že dlužník darovací smlouvou převedl nemovitosti na žalovaného pouze formálně, stále v nemovitosti on i dcera žalovaného se svými dětmi bydlí a dlužník žalovanému neposkytuje za bydlení žádné protiplnění v podobě nájemného.

Žalovaný v řízení namítal, že mezi ním a dlužníkem neexistuje, ani neexistoval vztah blízkosti, že dlužníka jen respektoval jako manžela své dcery a otce jeho vnuček, avšak nikdy se mezi nimi nevytvořil přátelský vztah, že újmu, kterou by dlužník utrpěl, by žalovaný nepociťoval jako újmu vlastní, že vše co dělal bylo motivováno žádostí jeho dcery ve snaze pomoci zejména dceři a vnučkám, že uzavření darovací smlouvy bylo motivováno i dřívějšími vztahy mezi žalovaným a dlužníkem, neboť mu dne 23. 3. 2007 půjčil částku 500.000 Kč, která mu však dlužníkem nikdy nebyla vrácena a uzavření darovací smlouvy tak mělo kompenzovat nevrácení tohoto dluhu, že bydlení dlužníka ve svém bytě spíše trpí, jelikož v něm bydlí jeho dcera s jeho vnučkami, dlužník je invalidní s invalidním důchodem kolem 7.000 Kč a má malé finanční možnosti, že dlužník podle svých možností přispívá jeho dceři na bydlení a na záležitosti týkající se užívání nemovitostí a žalovaný řeší tyto skutečnosti individuálně pouze se svou dcerou.

Soud I. stupně shledal žalobu podanou u insolvenčního soudu dne 20. 11. 2015 za včasnou podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s ohledem na usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. 8. 2015 (A-6) o zjištění úpadku dlužníka. Uvedl, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dnem 2. 7. 2015, že má z výpisu z katastru nemovitostí prokázáno vlastnictví nemovitostí žalovaným, že dlužník stále bydlí v nemovitostech se svou bývalou manželkou a dětmi, kde přebírá korespondenci, a že k tvrzením o existenci půjčky mezi dlužníkem a žalovaným nepředložil žalovaný i přes poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. žádné důkazy, a proto má soud tato tvrzení za neprokázaná. Namítané právní jednání posoudil podle § 235 odst. 1 a § 240 IZ a uvedl, že uzavření darovací smlouvy je typickým úkonem bez přiměřeného protiplnění, neboť se dlužník bezúplatně zbavil svého majetku. Vztah dlužníka a žalovaného posoudil podle § 116 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) s tím, že osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní a zabýval se tím, zdali existoval v době uzavření darovací smlouvy mezi dlužníkem a žalovaným vztah osob blízkých. Na základě provedeného dokazování posoudil vztah žalovaného a dlužníka jako vztah osob blízkých s ohledem na jejich vzájemný poměr v době uzavření právního úkonu (darovací smlouvy), jenž byl obdobný rodinnému vztahu, jelikož se jednalo o tchána a zetě. Měl za to, že dlužník a žalovaný k sobě chovali nadstandardní vztahy a k tomuto závěru jej vedlo samotné uzavření darovací smlouvy, čímž se dlužník zbavil majetku v hodnotě statisíců, aniž by za to obdržel přiměřené protiplnění, a poté, co se žalovaný stal vlastníkem nemovitostí, nechal v nich dlužníka bydlet, aniž by mu za to dlužník poskytoval jakékoli protiplnění, např. ve formě nájemného, a ponechání bydlení odůvodnil invaliditou dlužníka a jeho nedostatečnými příjmy z invalidního důchodu. Z toho soud dovodil, že byla splněna druhá podmínka uvedená v § 116 obč. zák. týkající se kvalitativního obsahu tohoto vztahu. Měl za to, že obrana žalovaného týkající se ponechání dlužníka v nemovitostech i jeho tvrzení, že jej spíše trpí jako bývalého 42 ICm 4384/2015 (KSCB 26 INS 17440/2015) manžela své dcery a otce svých vnuček, svědčí ve prospěch závěru o blízkosti žalovaného a dlužníka, o jejich vzájemném nadstandardním vztahu, a že z objektivního hlediska mezi žalovaným a dlužníkem existuje kvalitativně vztah osob blízkých, neboť oběma těmto osobám záleží na osudu druhé osoby, ať už je jejich motivace jakákoli a vzájemně spolu jednají rozdílně, nežli by jednaly mezi sebou osoby vzájemně cizí.

Na základě učiněných zjištění soud I. stupně uzavřel, že byla naplněna vyvratitelná právní domněnka podle § 240 odst. 2 IZ, že byl právní úkon učiněn v době úpadku dlužníka mezi osobami blízkými, dlužník se vůči neexistenci svého úpadku v tomto řízení nijak nevymezoval, právní úkon byl učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení dlužníka, shledal, že není splněna žádná podmínka § 240 odst. 4 IZ, žalobě jako důvodné vyhověl a určil neúčinnost právního úkonu dlužníka a uložil žalovanému podle § 239 odst. 4 IZ povinnost vydat protiplnění získané neúčinným právním úkonem do majetkové podstaty dlužníka. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 163 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalovaný včas odvolání a navrhoval jej změnit tak, že se žaloba zamítá, popřípadě jej zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěry soudu I. stupně o jeho blízkosti k dlužníku a o jejich vzájemném vztahu osob si navzájem blízkých. Zopakoval, že dlužníka jen respektoval jako manžela své dcery, avšak neudržoval s ním žádné přátelské vztahy a jejich vzájemný vztah nedosahoval takové intenzity a nebyl takový, aby pociťoval újmu dlužníka za újmu vlastní. Nesouhlasil s vyhodnocením a s právním závěrem učiněným soudem I. stupně týkající se kvalitativního obsahu jejich vzájemného vztahu s ohledem na § 116 obč. zák., jenž dovodil jen z uzavření darovací smlouvy a ze skutečnosti, že dlužník nadále bydlí v nemovitostech a ničeho neplatí a zopakoval, že otázku nájemného řeší jeho dcera, že v minulosti půjčil dlužníku částku 500.000 Kč, darem dlužník kompenzoval její navrácení, a proto se nejedná o právní úkon bez protiplnění, že dlužníka v nemovitostech obývaných dcerou a jeho vnučkami jen trpí, i vzhledem k invaliditě dlužníka a jeho nízkým příjmům z invalidního důchodu, že soud I. stupně neposuzoval vztah dlužníka vůči žalovanému a nelze mít tedy za prokázánu vzájemnost jejich vztahu jako osob blízkých, měl za to, že žalobce neunesl v tomto směru břemeno tvrzení a uvedl, že se s dlužníkem nikdy neměli rádi, nenavštěvovali se a již jen ze zjištění, že byli osobami sešvagřenými nelze podle jeho názoru dovozovat jejich blízkost.

Správce v podaném vyjádření k odvolání žalovaného navrhoval rozsudek soudu I. stupně potvrdit jako věcně správným, s nímž se zcela ztotožnil, měl za to, že si žalovaný sám odporuje, pokud přihlíží k invaliditě dlužníka a k jeho nízkým příjmovým možnostem, soucítí s ním a tím odůvodňuje, proč jej nechává bydlet v nemovitostech, aniž by mu dlužník hradil nájem, měl za to, že byly splněny podmínky pro závěr soudu I. stupně o vztahu žalovaného a dlužníka jako osob blízkých, jež měly nadstandardní vztahy a jako osob, kterým na sobě záleží. 42 ICm 4384/2015 (KSCB 26 INS 17440/2015)

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odst. 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odst. 2).

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odst. 3).

Podle § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (4). 42 ICm 4384/2015 (KSCB 26 INS 17440/2015)

Podle § 116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Citované ustanovení občanského zákona účinného v době právního úkonu (darovací smlouvy), o nějž v řízení jde, vymezuje osoby blízké dvojím způsobem, jednak v závislosti na určitém příbuzenství, jednak v závislosti na jiných vztazích. V první kategorii jde o příbuzné v řadě přímé, sourozence, manžela a registrovaného partnera, v druhé kategorii pak o jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by dotyčný pociťoval jako svou vlastní. Zatímco v prvém případě jsou určité osoby osobami blízkými na základě vymezeného příbuzenského poměru nebo manželského poměru, v druhém případě se stávají osobami blízkými až na základě konkrétních existujících faktických poměrů. Za vztah obdobný rodinnému lze považovat zejména vztah švagrovský (tj. vztah jednoho manžela k příbuzným druhého manžela), vztah jednoho z manželů k dítěti i dětem druhého manžela, ale i vztah druha a družky. V těchto případech však je nutnou podmínkou, aby jejich faktické (skutečné) vztahy byly takové, že by újma vzniklá jedné z takových osob byla důvodně pociťována druhou osobou jako její vlastní újma. V daném případě jde o vztah tchána (bývalého) a zetě (bývalého) a nepochybně lze uvažovat o vztahu obdobnému rodinnému, tj. vztahu v druhé kategorii, jehož nutnou podmínkou je, aby faktické (skutečné) vztahy těchto osob byly takové, že by újma vzniklá jedné z nich byla důvodně pociťována druhou osobou jako její vlastní újma.

V daném případě soud I. stupně vyšel ve svém rozhodnutí o naplnění této nutné podmínky pro závěr o vztahu osob blízkých toliko z namítaného právního úkonu, jímž bylo uzavření darovací smlouvy a ze zjištění, že žalovaný ponechal dlužníka bydlet v darovaných nemovitostech, aniž by mu za to dlužník hradil nájemné, a dále z vyjádření žalovaného, jenž zdůvodnil tuto skutečnost mimo jiné zdravotním stavem dlužníka a jeho sociální situací. K tomuto právnímu závěru dospěl, aniž by žalovaného, jako účastníka řízení a dlužníka jako svědka vyslechl, popřípadě aniž by vyslechl jiné osoby v rodinném poměru k těmto osobám, mimo jiné dceru žalovaného, jež je bývalou manželku dlužníka a zároveň se stala dárkyní nemovitostí spolu s bývalým manželem, a aniž by tak náležitě zjistil skutečný vztah těchto osob vzájemně vůči sobě, neboť nepostačí, aby jen jedna z nich pociťovala újmu té druhé jako vlastní, nýbrž tento stav musí být dán u obou.

Odvolací soud shledal, že se soud I. stupně sice správně řídil právní úpravou § 116 obč. zák., ztotožnil se s jeho právním názorem, že je uzavření darovací smlouvy možno v daném případě považovat za právní úkon bez přiměřeného protiplnění podle § 240 odst. 1 IZ, jelikož žalovaný v řízení tvrzené protiplnění (poskytnutí půjčky dlužníku) přes poučení soudu podle § 118a odst. 3 o.s.ř. neprokázal, avšak dosud nebylo v řízení postaveno na jisto, zda dlužník učinil právní úkon v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku, jelikož soud I. stupně vyšel ve svém rozhodnutí z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a založil své rozhodnutí na vyvratitelné právní domněnce dlužníkova úpadku (odst. 2) bez provedení relevantního dokazování a dospěl k předčasnému závěru, že tato domněnka nebyla žalovaným vyvrácena. Odvolací soud doplňuje, 42 ICm 4384/2015 (KSCB 26 INS 17440/2015)

že má otázka vztahu dlužníka a žalovaného jen ten význam, komu z účastníků v řízení svědčí důkazní břemeno o dlužníkově úpadku v době namítaného právního úkonu, popřípadě, že tento právní úkon vedl k jeho úpadku, jelikož v případě právního úkonu dlužníka učiněného ve prospěch osoby blízké nemusí správce tuto skutečnost v řízení prokazovat. Nebude-li tedy vztah žalovaného a dlužníka jako osob blízkých prokázán, nastupuje povinnost správce úpadek dlužníka v době tohoto právního úkonu prokázat a o této povinnosti bude soudem I. stupně poučen.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. zrušil pro nedostatek důvodů, když ke zjištění skutkového stavu věci je zapotřebí doplnění dokazování, jež nemůže být provedeno v odvolacím řízení, věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž je soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu a jeho pokyny a v konečném rozhodnutí o věci rozhodne podle § 224 odst. 3 o.s.ř. i o nákladech odvolacího řízení.

K petitu formulovanému jako vydat nemovitosti do majetkové podstaty odvolací soud doplňuje, že by takto formulované plnění nebylo možno soudně vykonat. Třeba připomenout, že rozhodnutí, jímž soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost , je titulem, který navrací vlastnictví oprávněné osobě a na jehož základě příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97; R 24/1999). Výsledkem úspěšné odpůrčí žaloby však není změna v osobě katastrálního vlastníka, nýbrž toliko oprávnění insolvenčního správce zapsat nemovitost ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka do soupisu majetkové podstaty a následně ji zpeněžit jako majetek dlužníka (§ 205 odst. 4 IZ); k vyklizení nemovitosti (a nikoliv k jejímu vydání) dojde až poté (§ 285 odst. 2 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 13. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela