104 VSPH 624/2015-91
68 ICm 3447/2014 104 VSPH 624/2015-91 (KSPH 68 INS 17739/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudkyň JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobců: a) Mgr. Tomáš Zahumenský, sídlem Tychonova 44/3, 160 00 Praha 6, insolvenční správce dlužníků Václava anonymizovano , anonymizovano a Aleny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Nám. T. G. Masaryka 18, 273 05 Smečno, b) Václav Suda, anonymizovano , c) Alena anonymizovano , anonymizovano , všichni zastoupeni Mgr. Janem Dajbychem, advokátem, sídlem Vinohradská 3330/220a, 100 00 Praha 10, proti žalovanému: František anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířská 212, 272 01 Kladno, zast. JUDr.Michalem Račokem, advokátem, sídlem Štěpánská 49/633, 110 00 Praha 1, o popření pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 68 ICm 3447/2014-49 ze dne 12.února 2015 takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 68 ICm 3447/2014-49 ze dne 12.února 2015 se ohledně žaloby žalobců b), c) mění tak, že se žaloba odmítá; ohledně žaloby žalobce a) se potvrzuje.

II. Žalobci b), c) jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Michala Račoka částku 14.342 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Dajbycha částku 6.727,60 Kč.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek za žalobu podanou žalobcem a) ve výši 5.000 Kč na účet nebo do pokladny Krajského soudu v Praze do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze určil, že pohledávka žalovaného ve výši 1.074.618,09 Kč z titulu smluvní pokuty, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků Václava anonymizovano (dále též žalobce b) a Aleny anonymizovano (dále též žalobce c); event. oba žalobci b), c) 68 ICm 3447/2014 (KSPH 68 INS 17739/2014) dále jen jako dlužníci), vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 68 INS 17739/2014, není po právu (bod I. výroku) a žalovanému Františku anonymizovano (dále jen žalovaný) uložil povinnost zaplatit Mgr. Tomáši Zahumenskému, insolvenčnímu správci žalobců b), c) (dále též žalobce a) nebo správce) a žalobcům b), c) na náhradu nákladů řízení částku 28.096,20 Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků pohledávku P4 ve výši celkem 2.478.191,85 Kč, sestávající z dílčí pohledávky P4/1 ve výši 1.382.149,03 Kč, jako vykonatelné v částce 1.108.997 Kč, z dílčí vykonatelné pohledávky P4/2 ve výši 21.424,73 Kč a z dílčí vykonatelné pohledávky P4/3 ve výši 1.074.618,09 Kč. Vykonatelnost žalovaný dovozoval z notářského zápisu ze dne 1.8.2013, č.j. NZ 426/2013, N 482/2013, obsahující dohodu o svolení dlužníků k vykonatelnosti. Při přezkumném jednání konaném dne 22.9.2014 (B-10) popřeli všichni žalobci a), b), c) pohledávky žalovaného, dílčí pohledávku P4/1 ve výši 888.997,-Kč, dílčí pohledávku P4/2 zcela ve výši 21.424,73 Kč a dílčí pohledávku P4/3 zcela ve výši 1.074.618,09 Kč.

Žalobci a), b), c) se podanou žalobou domáhali svého popření vykonatelných pohledávek v celkové výši 1.985.039,82 Kč; po zpětvzetí žaloby co do částky 910.421,73 a rozhodnutí o něm usnesením soudu ze dne 9.2.2015 (l.č. 46 spisu) zůstalo předmětem řízení jen jejich popření pohledávky P4/3 ve výši 1.074.618,09 Kč.

Soud I. stupně posoudil, že žaloba byla podána dne 13.10.2014 včas ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, které se konalo dne 22.9.2014, při němž byla pohledávka žalovaného popřena.

Pohledávka P4/3 ve výši 1.074.618,09 Kč představuje smluvní pokutu ve výši 0,3% z dlužné částky za každý den prodlení sjednanou v čl.IV. bodu 1 smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1.8.2013 (dále jen smlouva), jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 1.108.997 Kč, splatné dle čl. I. bodu 2 smlouvy dne 1.9.2013. Soud I. stupně posoudil sjednanou smluvní pokutu s přihlédnutím k zásadám smluvní volnosti účastníků závazkového vztahu s tím, že byla sjednána jako sankce za porušení smluvní povinnosti řádně a včas vrátit věřiteli poskytnuté plnění dlužníkem na základě uzavřené smlouvy a její výše odpovídá 109,5 % roční sazby. Uvedl, že spíše nežli motivační charakter dlužníka měla svou výší šikanózní charkter. Porovnal výši poskytnuté částky s výší smluvní pokuty, přihlédl k dalším sjednaným zajištění závazku dlužníka včas a řádně splnit dluh (zástavním právem, jednorázovou smluvní pokutou ve výši 25% z dlužné částky, smluvní pokutou ve výši 0,25% za prodlení s úhradou smluvních úroků, zajišťovací blankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 55.450 Kč), přihlédl k tomu, že půjčka byla úročena smluvním úrokem ve výši 1,5% ročně z půjčené částky a ve smlouvě byla sjednána i paušální náhrada nákladů za poskytnutí půjčky ve výši 20.000 Kč. Dovodil, že závazek vrátit včas půjčku byl přezajištěn . Přihlédl k tomu, že se smluvní vztah účastníků řídí platnou úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a dovodil, že ujednání o smluvní pokutě způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a je k újmě dlužníků svojí neúměrnou výší, jež může být pro ně likvidační. Vzájemným posouzením všem těchto pro rozhodnutí významných okolností dospěl k závěru, že je ujednání o výši smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy a je proto absolutně neplatné podle § 39 obč. zák., proto není pohledávka žalovaného P4/3 ve výši 1.074.618,09 Kč po právu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalobcům a), b), c) nárok na náhradu nákladů řízení, spočívající v částce 9.300 Kč za 3 právní úkony (převzetí věci, žaloba a účast na jednání) po 3.100 Kč z tarifní hodnoty 50.000 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v částce 900 Kč jako paušální náhradě hotových výdajů advokáta za 3 úkony po 300 Kč, přičemž podle § 12 odst. 4 citované 68 ICm 3447/2014 (KSPH 68 INS 17739/2014) vyhlášky za zastupování více osob snížil odměnu o 20 % a dospěl k částce 23.220 Kč, plus 21% DPH, celkem 28.096,20 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a domáhal se určení, že je jeho pohledávka ve výši 1.074.618,09 Kč po právu. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně o nepřiměřené výši sjednané smluvní pokuty sazbou 0,3% denně z dlužné částky, odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která zastává názor, že tato výše není v rozporu s dobrými mravy, neboť rozhodná pro její posouzení je délka prodlení dlužníka. Připomněl, že půjčku v řádu 1 milionu poskytovala fyzická osoba, která chtěla ochránit svůj majetek, proto půjčku zajistila vícero způsoby zajištění. Měl za to, že výše smluvní pokuty odpovídala výši půjčované částky, smlouva byla uzavřena svobodně, dlužníci nezaplatili ničeho ani po roce od jejího uzavření a žalovaný byl ochuzen o částku 1 milion Kč.

Žalobci v podaném vyjádření k odvolání žalovaného navrhovali rozsudek potvrdit jako věcně správný. Uvedli, že se soud I. stupně důsledně vypořádal se všemi okolnostmi dané věci a správně shledal sjednanou smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy jako neplatný právní úkon.

Odvolací soud podle § 211 a § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) přezkoumal napadený rozsudek a jeho řízení předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Podle § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Podle § 410 IZ není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně (odst. 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odst. 2). Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená ( odst.3).

Podle § 192 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, 68 ICm 3447/2014 (KSPH 68 INS 17739/2014) není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem (odst. 3).

Podle § 160 IZ se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odst. 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odst. 4).

Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků pohledávku P4 celkem ve výši 2.478.191,85 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou majetkem dlužníků na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1.8.2013 a jako pohledávku vykonatelnou, pokud se týká dílčí vykonatelné pohledávky P4/3 ve výši 1.074.618,09 Kč. Vykonatelnost pohledávek žalovaný dovozoval z notářského zápisu ze dne 1.8.2013, č.j. NZ 426/2013, N 482/2013, obsahující dohodu o svolení dlužníků k vykonatelnosti.

Při přezkumném jednání konaném dne 22.9.2014 (B-10) popřeli žalobci a), b), c), tj. správce a dlužníci, pohledávky žalovaného tak, že popřeli dílčí pohledávku P4/1 ve výši 888.997 Kč, dílčí pohledávku P4/2 zcela ve výši 21.424,73 Kč a dílčí pohledávku P4/3 zcela ve výši 1.074.618,09 Kč a podanou žalobou doručenou k insolvenčnímu soudu dne 13.10.2014 ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání se domáhali včas podle § 199 IZ určení popření.

Z výše citovaných ustanovení IZ plyne, že dlužník může za trvání účinků schválení oddlužení (§ 389 a násl. IZ) relevantně popřít jen pohledávku nezajištěného věřitele a že jen takové dlužníkovo popření má tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Popře-li však dlužník pohledávku zajištěného věřitele, nespojuje § 410 IZ s takovým jeho popřením žádné obdobné účinky a platí tedy pro ně obecná úprava uvedená v § 192 odst. 3 IZ, dle níž nemá dlužníkovo popření žádný vliv na zjištění pohledávky zajištěného věřitele a jeho následkem je jen to, že pro zajištěnou pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud nejprve postupoval podle § 160 odst. 4 IZ a rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ohledně žaloby podané dlužníky-žalobci b), c) změnil tak, že se žaloba odmítá, neboť v této části byla žaloba podána osobami, které k tomu nebyly oprávněny (bod I. výroku). Zároveň uložil žalobcům b), c) povinnost podle § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady za řízení obou stupňů, jež mu vznikly za právní zastoupení dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za převzetí věci, podané vyjádření k žalobě, účast na jednání před soudem I. stupně, podání odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem, za 5 úkonů ve věci po 3.100 Kč plus režijní paušál 300 Kč celkem 17.000 Kč, DPH sazbou 21 % činí z této částky 3.570 Kč, tj. 20.570 Kč, plus soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2.000 Kč, celkem 22.570 Kč. Odvolací soud přihlédl k tomu, že soud I. stupně zavázal žalobce b), c) k zaplacení nákladů řízení žalovanému usnesením č.j. 68 ICm 3447/2014-46 ze dne 9.2.2015 v souvislosti s rozhodnutím o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí částky 910.421,73 Kč, ač s ohledem na § 151 odst. 1 o.s.ř. neměl a pravomocně jím již přiznal žalovanému vůči žalobcům b), c) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč. Z tohoto důvodu odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobců b), c) zaplatit žalovanému náklady za řízení před soudy obou stupňů jen v částce 14.342 Kč (22.570 Kč minus 8 228 Kč; bod II. výroku); náhrada nákladů řízení přiznaná žalovanému vůči žalobcům b), c) se dle § 202 odst. 1 věta druhá IZ pokládá za 68 ICm 3447/2014 (KSPH 68 INS 17739/2014) přihlášenou a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

Pokud se týká žaloby podané správcem-žalobcem a), vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný dovozoval vykonatelnost pohledávek z notářského zápisu ze dne 1.8.2013, č.j. NZ 426/2013, N 482/2013, obsahující dohodu o svolení dlužníků k vykonatelnosti.

Podle § 199 odst. 2 IZ se v insolvenčním řízení přihlášené pohledávky považují za vykonatelné jen takové pohledávky, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Ačkoliv je podle § 274 odst. 1 písm. e) o. s. ř. notářský zápis obsahující svolení k vykonatelnosti učiněné dlužníky vykonatelným rozhodnutím, není pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, a proto omezení dané insolvenčnímu správci tímto ustanovením v případě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti neplatí. Z toho vyplývá právo insolvenčního správce popřít pohledávku (byť vykonatelnou) i z důvodu jiného právního posouzení věci.

Předmětem incidenčního sporu zůstala dílčí zajištěná vykonatelná pohledávka P4/3 ve výši 1.074.618,09 Kč, uplatněná žalovaným z titulu smluvní pokuty ve výši 0,3 % za každý den prodlení z dlužné částky ve výši 1.108.997 Kč, sjednaná v čl.IV. bodu 1 smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 1.108.997 Kč, splatné dle čl. I. bodu 2 smlouvy dne 1.9.2013. Dlužníci žalovanému nezaplatili ničeho, proto žalovaný uplatnil nárok na smluvní pokutu za dobu od 2.9.2013 do 21.7.2014 za 323 dní prodlení.

Smlouvou o půjčce uzavřenou podle § 657 a násl. zák.č. 40/1964 Sb, občasnkého zákoníku (dále jen obč. zák.) přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze podle § 658 odst. 1 obč. zák. dohodnout úroky.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 544 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).

Smluvní pokuta musí být vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 39 obč. zák. Ujednání o smluvní pokutě je prostředkem zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli a má plnit i další funkce, jako je funkce preventivní, uhrazovací nebo sankční. Lze ji sjednat pouze pro případ porušení povinnosti jako záruku řádného a včasného plnění povinností vyplývajících ze smlouvy. Byla-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, musí být její výše v relaci k výši zajišťovaného dluhu a újma způsobená dlužníku zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele nemohou být ve vzájemném nepoměru a újma dlužníka nemůže být větší, nežli by bylo plnění zajištěné povinnosti věřiteli. Pokud tomu tak není, je ujednání o smluvní pokutě nepřiměřenou podmínkou v neprospěch dlužníka, které 68 ICm 3447/2014 (KSPH 68 INS 17739/2014) způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Při posouzení uplatňovaného práva na zaplacení smluvní pokuty nejsou bez významu další ujednání o zajištění závazku vrátit poskytnuté finanční prostředky dlužníky, ať již v podobě zástavního práva, nebo v podobě dalších smluvních pokut a nelze ani přehlédnout, že se dlužníci zavázali zaplatit za poskytovanou půjčku úplatu v podobě smluvního úroku ve výši 1,5 % ročně a dále se zavázali k úhradě paušální náhrady nákladů za poskytnutí půjčky ve výši 20.000 Kč. Vzájemným posouzením všech povinností, k nimž se dlužníci zavázali v porovnání s povinnostmi věřitele, vyplývající z uzavřené smlouvy, nelze nežli shodně se závěry soudu I. stupně dospět k tomu, že byla smluvní pokuta za prodlení s úhradou dluhu sjednána v nepřiměřené výši, v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně dle § 39 občanského zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že pohledávka věřitele byla zajištěna dostatečnými zajišťovacími instrumenty například v podobě zástavní smlouvy a proto předmětná smluvní pokuta již nemohla splňovat svoji funkci.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a rozsudek v bodu I. výroku ohledně žaloby žalobce a) potvrdil jako věcně správný, včetně akcesorického bodu II. výroku ohledně náhrady nákladů mezi žalobcem a) žalovaným (bod I. výroku).

Výrok o nákladech odvolacího řízení ohledně žalobce a) se řídí podle § 7 a § 202 odst. 1 IZ a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve věci úspěšnému žalobci a) přiznal odvolací soud náhradu nákladů odvolacího řízení, a to právního zastoupení podle § 7 , § 9 odst. 4 písm. c) a § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši 3.100 Kč/úkon, režijní paušál 300 Kč/úkon, za dva úkony-vyjádření k odvolání a účast na jednání celkem 6.200 Kč, podle § 12 odst. 4 citované vyhlášky za zastupování více osob snížil odvolací soud odměnu právního zástupce o 20 % o částku 1.240 Kč na 4.960 Kč a přiznal mu 2x režijní paušál 300 Kč/úkon, celkem 5.560 Kč, DPH sazbou 21% činí 1.167,60 Kč, celkem náklady žalobce a) činí 6.727,60 Kč (bod III. výroku).

Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za žalobu podanou žalobcem a) ve výši 5.000 Kč s ohledem na výsledek řízení před soudem I. stupně podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění dle Položky 13 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků k zák. č. 549/1991 Sb., neboť soud I. stupně o této povinnosti nerozhodl (bod IV. výroku).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. listopadu 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová