104 VSPH 610/2014-60
48 ICm 1489/2012 104 VSPH 610/2014-60 (KSPA 48 INS 22939/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33/969, IČO 45317054, zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Kešnerem, se sídlem Praha 9, Lukavecká 1732, proti žalovanému: JUDr. Jan Štangl, se sídlem Vysoké Mýto, Bratří Škorpilů 43, insolvenční správce dlužníků Kamila Keprty a Jany Keprtové, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 48 ICm 1489/2012-30 ze dne 9. května 2014,

takto:

I. Potvrzuje se bod I. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 48 ICm 1489/2012-30 ze dne 9. května 2014 v části, ve které byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce má vůči dlužnici pohledávku P16 v rozsahu 15.760,36 Kč. Zbývající část bodu I. výroku a dále bod II. výroku rozsudku se mění tak, že pohledávka P16 žalobce v rozsahu 62.207,63 Kč přihlášená v insolvenčním řízení sp. zn. KSPA 48 INS 22939/2011, je po právu.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

V rámci insolvenčního řízení dlužníků Kamila Keprty a Jany Keprtové, oba bytem Líšnice 20, byl usnesením č. j. KSPA 48 INS 22939/2011-A-13 z 24. 2. 2012 zjištěn úpadek dlužníků a bylo povoleno oddlužení. Usnesením z 18. 12. 2012 (B-15) (KSPA 48 INS 22939/2011) bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Věřitel Komerční banka, a. s. přihlásil dne 26. 3. 2012 jako vykonatelnou pohledávku P16 v celkové výši 77.967,99 Kč.

Podle přihlášky pohledávka pozůstávala z jistiny 29.573,41 Kč a příslušenství 48.394,58 Kč. Příslušenství se skládalo z úroků, úroků z prodlení a z nákladů uvedených v rozhodčím nálezu. Jako důvod vzniku pohledávky označil věřitel smlouvu o úvěru uzavřenou mezi věřitelem a dlužnicí Janou Keprtovou dne 23. 5. 2006 ke kreditní kartě. Dlužnice porušila smluvní povinnosti, věřitel proto odstoupil od smlouvy. Pohledávka byla označena jako splatná od 8. 11. 2006 a dále jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu sp. zn. K/2007/02650 z 21. 1. 2008, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2008.

Insolvenční správce popřel při přezkumném jednání dne 13. 4. 2012 pohledávku P16 co do pravosti a výše z důvodu jejího promlčení (pohledávka byla splatná v roce 2006). Rozhodčí nález označil za nicotný, neboť nebylo doloženo uzavření rozhodčí doložky. Z toho důvodu nevznikly náklady rozhodčího řízení. Vzhledem k nicotnosti rozhodčího nálezu zařadil pohledávku jako nevykonatelnou. Dlužnice pohledávku nepopřela.

Věřitel podal dne 29. 5. 2012 žalobu proti insolvenčnímu správci, kterou se domáhal určení pravosti pohledávky P16. Žalobu odůvodnil tvrzeními uvedenými v přihlášce pohledávky a dále uvedl, že pravomocný rozhodčí nález zakládá vykonatelnost pohledávky, čemuž odpovídá i soudní judikatura. Vykonatelnost pohledávky byla doložena tak, jak to vyžaduje ustanovení § 177 insolvenčního zákona. Z toho důvodu tíží insolvenčního správce důkazní břemeno, že pohledávka není pravá a je též vázán důvody popření pohledávky, které vznesl při přezkumném jednání. Vzhledem k vykonatelnosti pohledávky tato nemůže být promlčená.

Žalovaný (insolvenční správce) navrhl žalobu zamítnout z důvodů uvedených v popření pohledávky. Vzhledem k nicotnosti rozhodčího nálezu je přihlášená pohledávka promlčená.

Žalobce replikoval, že vznesení námitky promlčení je v této věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, žalobce nezavinil promlčení pohledávky. Pohledávka se stala splatnou dne 8. 11. 2006, na výzvy k placení dlužnice nereagovala a dne 7. 9. 2007 podal žalobce rozhodčí žalobu. Rozhodčí nález byl vydán dne 21. 1. 2008 a žalobce poté bez zbytečného odkladu podal návrh na nařízení exekuce a Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze 7. 11. 2008 exekuci nařídil. Žalobce tedy postupoval řádně.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v rozsudku z 9. 5. 2014 v bodu I. výroku rozsudku zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky P 16 v celkové výši 77.967,99 Kč. V bodu II. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl svůj skutkový závěr, že se žalobce zavázal ve smlouvě o úvěru poskytnout dlužnici úvěr 20.000 Kč a dlužnice se zavázala jej splácet způsobem dohodnutým ve smlouvě. Nedílnou součástí smlouvy byly Podmínky (KSPA 48 INS 22939/2011) pro vydávání a používání služebních kreditních karet žalobce, ve kterých bylo sjednáno právo zesplatnit úvěr a dále rozhodčí doložka. Dlužnice nehradila řádně splátky a dluh z úvěru byl v souladu s Podmínkami zesplatněn, a to v listopadu 2006. Byla podána rozhodčí žaloba a dne 21. 1. 2008 byl vydán rozhodčí nález, na základě kterého byla dne 7. 11. 2008 nařízena exekuce.

V insolvenčním řízení má insolvenční správce oprávnění přezkoumat pravomoc rozhodce. Soud učinil závěr, že předmětná rozhodčí doložka byla neplatná a rozhodce neměl pravomoc věc projednat a rozhodnout (v rozhodčí doložce bylo sjednáno, že majetkové spory ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení a. s.). V dané věci se uplatní právní závěr z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 z 11. 5. 2011, tj. rozhodčí smlouva je dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) neplatná, neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem.

Promlčecí doba je dle § 397 obch. zák. čtyřletá a uplynula v listopadu 2010 (pohledávka se stala splatnou 8. 11. 2006). Vzhledem k neplatnosti rozhodčí smlouvy promlčecí doba nepřestala běžet dle § 403 odst. 1 obch. zák. a pohledávka se promlčela. Soud neakceptoval názor žalobce, že by v dané věci byla námitka promlčení vznesená v rozporu s dobrými mravy. Nelze shledat rozpor s dobrými mravy v tom, že věřitel postupoval při vymáhání své pohledávky bez zbytečného odkladu a že se až dodatečně ustálila judikatura ohledně platnosti rozhodčích doložek. Dlužnice ani insolvenční správce nezpůsobili promlčení pohledávky. Kromě toho úvěrová smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, tj. žalobce předložil dlužnici hotový text smlouvy, který dlužnice mohla přijmout nebo odmítnout. Z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky nemůže mít žalobce nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení 1.408,96 Kč a 14.351,40 Kč. Soud proto žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, v jehož doplnění navrhl rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět. Odvolání odůvodnil odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 50/2014-62 ze 4. 8. 2014, ve kterém byla posuzována obdobná věc. Odvolací soud učinil závěr, že též rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky má účinky pravomocného soudního rozhodnutí a že se staví promlčecí lhůta dle § 403 odst. 1 obch. zák. i zahájením rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí smlouvy. Kromě toho odvolací soud dovodil, že i v případě promlčení pohledávky by byla námitka promlčení rozporná s dobrými mravy z důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 z 31. 8. 2010. Žalobce se s těmito závěry ztotožnil.

V předmětné věci bylo odvolání žalobce podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalovaný nereagoval, odvolací soud proto rozhodl bez nařízení (KSPA 48 INS 22939/2011) jednání.

Odvolací soud podle § 212. o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při kterém insolvenční správce popřel předmětnou pohledávku žalobce č. P16 a označil ji též za nevykonatelnou, proběhlo dne 13. 4. 2012, přičemž věřitel se nezúčastnil přezkumného jednání. Žalobce obdržel dne 15. 5. 2012 vyrozumění insolvenčního správce o popření pohledávky a žaloba věřitele byla soudu doručena dne 29. 5. 2012, tj. v 15denní lhůtě stanovené v § 198 odst. 1 insolvenčního zákona.

Soud prvního stupně založil odůvodnění svého rozsudku na závěru, že rozhodčí doložka byla neplatná, a proto považuje pohledávku P16 za nevykonatelnou. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda vůbec lze v insolvenčním řízení zkoumat platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Kladnou odpověď na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané Soudním dvorem Evropské unie (dále jen SDEU) např. v jeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z 27. 6. 2000) a Mostaza Claro (C-168/05 z 26. 10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozŘ (neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako v předchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která v případě přezkumného jednání již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky), a jež má v průběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu má důkazní břemeno. (KSPA 48 INS 22939/2011)

Právní teorie i soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze v tomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19. 11. 2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkursní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek dle ustanovení § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být v insolvenčním řízení v rámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 RozŘ. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určeném v § 35 RozŘ též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozŘ. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky z rozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se v insolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá v režimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný význam okolnost, zda se jednalo o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou (s výjimkou práva na náhradu nákladů rozhodčího řízení).

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení § 35 RozŘ, je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Odvolací soud se dále zabýval tím, jaký vliv může mít nevykonatelnost pohledávky, způsobená neplatnou rozhodčí doložkou, na promlčení pohledávky (soud prvního stupně založil svůj závěr, že pohledávka je promlčená na názoru, že z důvodu neplatné rozhodčí doložky se nestavila promlčecí doba podáním rozhodčí žaloby dle § 403 odst. 1 obch. zák.). V této souvislosti odvolací soud podotýká, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná. Plně se uplatní právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 z 28. 11. 2013, který byl publikován pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou Rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na (KSPA 48 INS 22939/2011) základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Soud prvního stupně správně zjistil, že podle rozhodčí doložky byl osobu rozhodce oprávněn jmenovat správce seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a. s. Rozhodčí řízení se mj. řídilo Jednacím řádem a Pravidly o nákladech rozhodčího řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že účastníci se nedohodli na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (v rozhodčí doložce není uvedeno, že spor rozhodne v ní výslovně určený konkrétní rozhodce), nýbrž osoba rozhodce bude vybrána ze seznamu a. s., která není stálým rozhodčím soudem. Kromě toho, jak plyne z § 13 odst. 2 zákona RozŘ, jen stálé rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Tato pravidla (statuty a řády) musí být publikována v Obchodním věstníku a je rozhodováno podle uvedených pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení. Pokud se nedohodnou účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle uvedených pravidel. Uvedená a. s. není oprávněna si vydávat své statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem, pokud si strany nedohodnou jinak, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Nicméně odvolací soud zdůrazňuje, že pro rozhodnutí tohoto sporu není platnost či neplatnost rozhodčí doložky právně významná (až na náhradu nákladů rozhodčího řízení), což vyplyne z níže uvedeného.

Vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky je nutno pohlížet v insolvenčním řízení jako na nevykonatelné nejen na rozhodnutí ve věci samé, obsažené v rozhodčím nálezu, ale i na rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Jinými slovy-pohlíží-li se v insolvenčním řízení na rozhodčí nález, jako kdyby neexistoval, pak nelze přihlédnout ani k rozhodčímu rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Odvolací soud proto potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správnou tu část bodu I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba věřitele o určení pravosti pohledávky věřitele ohledně nároku na náklady rozhodčího řízení 15.760,36 Kč (náhrada rozhodčího poplatku 1.409,96 Kč a náhrada nákladů právního zastoupení rozhodčího žalobce 14.351,40 Kč), což byl nárok uplatněný v rámci pohledávky P16.

Odvolacímu soudu je známo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 z 10. 7. 2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013 s právní větou Byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Někteří účastníci soudních řízení a i soudy si toto rozhodnutí vykládají tak, že v případě neplatnosti rozhodčí doložky je rozhodčí nález vydaný rozhodcem na základě takové rozhodčí doložky nicotným právním aktem, ke kterému se nepřihlíží (za nicotný právní (KSPA 48 INS 22939/2011) akt označil rozhodčí nález i insolvenční správce ve svém popření pohledávky P16). Odvolací soud s tímto výkladem nesouhlasí, a to nejen proto, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení nikde nepoužívá pojmu nicotný právní akt ve spojení s rozhodčím nálezem, který nepovažuje za způsobilý exekuční titul, ale zejména z níže uvedených důvodů.

Pro právní posouzení předmětné rozhodčí doložky je rozhodující znění zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen RozŘ) účinné v době uzavření rozhodčí doložky (tj. v dané věci ve znění účinném do 31. 3. 2012) a totéž platí i pro předmětný rozhodčí nález sp. zn. K/2007/02650 z 21. 1. 2008 (viz Čl. II. Přechodná ustanovení novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb.).

Podle § 15 odst. 1 RozŘ Rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Podle § 15 odst. 2 RozŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 4. 2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. To neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.

Ustanovení § 31 RozŘ uvádí taxativní výčet případů, ve kterých soud na návrh kterékoliv strany rozhodčího sporu zruší rozhodčí nález, a to mj. z důvodu, jestliže a), byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, a b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

Ustanovení § 32 odst. 1 RozŘ ukládá povinnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Podle § 34 odst. 1 RozŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne.

Podle § 16 RozŘ ve znění účinném do 31. 12. 2013 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané žaloby zachovány. Podle § 16 odst. 1 RozŘ ve znění účinném od 1. 1. 2014 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí (KSPA 48 INS 22939/2011) o nedostatku pravomoci. Podle odst. 2 téhož ustanovení Účinky podané žaloby zůstávají zachovány i tehdy, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu.

Podle § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 I když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f). Poznámka 5) odkazuje na § 268 o. s. ř. Podle § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 I když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) i tehdy, jestliže a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f), b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu, c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.

Podle § 35 odst. 2 RozŘ Je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu. Podle odst. 3 Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat obdobně podle § 34.

Odvolací soud doplňuje, že jedná-li se o standardní jednoinstanční rozhodčí řízení (jako tomu bylo i v předmětném rozhodčím řízení), tj. řízení, ve kterém není dohodnut přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle § 27 RozŘ, pak doručením nabývá rozhodčí nález účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný (§ 28 odst. 2 RozŘ).

Z uvedených ustanovení RozŘ jak ve znění účinném v době uzavření uvedené smlouvy, tak i ve znění účinném k dnešnímu dni plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 RozŘ, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30denní lhůtě podle § 35 odst. 2 RozŘ, za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30denní lhůtě podá u soudu návrh na pokračování v řízení (viz § 16 a § 34 odst. 1 RozŘ). Jinými slovy, aby mohlo být o téže věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, neboť má účinky (KSPA 48 INS 22939/2011) pravomocného soudního rozhodnutí.

Vzhledem k této vnitřní logice uvedeného zákona nelze považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo se jednat o majetkový spor a muselo být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozŘ). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ zmíněného rozhodčího nálezu, který zavazoval dlužnici k peněžitému plnění ze smlouvy o úvěru, tudíž se nepochybně jednalo o majetkový spor, u něhož bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu.

Odvolací soud uzavírá, že je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Odvolací soud se dále zabýval výkladem ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. a dospěl k jinému závěru, než soud prvního stupně. Podle § 403 odst. 1 obch. zák. Promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. K tomuto ustanovení odvolací soud uvádí, že pozdější zákon č. 216/1994 Sb. (RozŘ), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995 (obch. zák. je účinný od 1. 1. 1992), vychází z jiné koncepce a jak je zřejmé z jeho obsahu, je-li rozhodčí nález zrušen v řízení vedeném dle § 31 RozŘ (ve všech zněních) z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná či vůbec neuzavřená (§ 31 písm. b) a § 15 odst. 2 RozŘ), i v takovém případě (viz § 16 RozŘ) zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány, podá-li strana (rozhodčí žalobce) u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. U této právní úpravy se uplatní pravidlo Lex posterior derogat priori, proto je odvolací soud názoru, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. bylo nepřímo zčásti novelizováno pozdějším zákonem č. 216/1994 Sb.

Uvedený názor opírá odvolací soud i o tu okolnost, že jak plyne z § 112 obč. zák., promlčecí doba neběží u práva, na které dopadá právní úprava obč. zák., i jeho uplatněním u rozhodce, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Toto rozlišení nečiní ani nová právní úprava obsažená v § 648 ve spojení s § 3017 zákona č. 89/2012 Sb. (občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dále jen o. z.) a není žádný rozumný důvod, proč by se měl jinak posuzovat běh promlčecí lhůty v případě rozhodčích řízení, v nichž jsou uplatňována práva dle obch. zák. na jedné straně a jinak v případě rozhodčích řízení, ve kterých se věřitelé domáhají splnění svých nároků plynoucích z obč. zák. nebo z o. z. I tato úvaha vedla odvolací soud k tomu, že promlčecí doba přestala běžet podle § 403 odst. 1 obch. zák. i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky.

Odvolací soud dále poukazuje na důsledky opačného přístupu vycházejícího ze závěru, že podáním rozhodčí žaloby v případě neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy nepřestala běžet promlčecí doba dle § 403 odst. 1 obch. zák. V takovém případě by věřitel, byť již by měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, musel podat v neustále (KSPA 48 INS 22939/2011) běžící čtyřleté promlčecí lhůtě i žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Nepochybně by se ale dočkal toho, že by soud řízení o jeho žalobě (správně) zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelnou překážku věci rozhodnuté, a to s poukazem na to, že rozhodčí nález má dle § 28 odst. 2 RozŘ účinky pravomocného rozsudku. Ve svých důsledcích lze proto považovat za denegatio iustitiae přístup soudu, který považuje pravomocný rozhodčí nález vydaný v arbitrovatelných věcech (tj. ve věcech, v nichž lze uzavřít rozhodčí smlouvu) za nicotný právní akt, v důsledku čehož mělo dojít k uplynutí promlčecí lhůty s ohledem na, jak se domnívá soud prvního stupně, nestavení promlčecí lhůty podáním rozhodčí žaloby.

Prezentované názory odvolacího soudu nejsou v rozporu s právními závěry obsaženými v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 z 10. 7. 2013. Nejvyšší soud se ve svém usnesení nezabýval otázkou promlčení nároků rozhodčích věřitelů a řešil procesní situaci odlišnou od dané věci sp. zn. . Je nutno zdůraznit, že na předmětnou odvolací věc dopadá právní úprava nového znění § 35 RozŘ účinná od 1. 4. 2012, podle kterého je od 1. 4. 2012 umožněno spotřebiteli v pozici povinného i za trvání řízení o výkonu rozhodčího nálezu podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí smlouvy (novela provedená zákonem č. 19/2012 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení ke změně ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb., blíže viz článek L. Mikulcové Důsledky neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech pro exekuci zveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2014 na str. 52-58). Naproti tomu dovolací rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 28 EXE 1485/2010-43 z 15. 6. 2011, kterým byla zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, na základě které byl vydán rozhodčí nález zavazující spotřebitele (rozhodčího žalovaného) k peněžitému plnění. Z data vydání usnesení okresního soudu je zřejmé, že okresní soud rozhodoval za existence právní úpravy obsažené v § 35 RozŘ účinné před 1. 4. 2012, tj. za procesní situace, kdy zákon neumožňoval soudci v rámci výkonu rozhodnutí poskytnout spotřebiteli v pozici povinného možnost podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy.

Odvolací soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012 postupoval v intencích právního závěru učiněného Soudním dvorem EU (dále jen SDEU) v rozsudku sp. zn. C-40/08 z 6. 10. 2009 ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira (dále jen rozhodnutí Asturcom), ve kterém SDEU rozhodoval o předběžné otázce položené španělským exekučním soudcem. Jednalo se o typově obdobnou procesní situaci s obdobným právním rámcem, jako ve věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Španělský soudce rozhodoval o výkonu rozhodnutí, a to pravomocného rozhodčího nálezu, zavazujícího spotřebitele paní Nogueira, která nepodala v dvouměsíční lhůtě dle španělského práva žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu. Španělský soudce se obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, neboť měl pochybnosti o slučitelnosti práva Společenství se španělskými právními předpisy neumožňujícími v rámci výkonu rozhodnutí přezkoumávat platnost rozhodčích smluv. SDEU rozhodl takto: Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu vydaného bez účasti (KSPA 48 INS 22939/2011) spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán.

Odvolací soud dodává, že rozhodnutí SDEU bylo vydáno v souladu se stanoviskem generální advokátky Verici Trstenjak, podle jejíhož závěru Z cíle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jímž je ochrana spotřebitele, vyplývá, že soud, který rozhoduje o návrhu na výkon pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného bez účasti spotřebitele, přezkoumá neplatnost rozhodčí smlouvy bez návrhu, a v důsledku toho zruší nález, pokud uvedená smlouva podle jeho názoru obsahuje zneužívající klauzuli v neprospěch spotřebitele.

Podle názoru odvolacího soudu z rozhodnutí Asturcom plyne, že v rámci výkonu rozhodnutí je nutno umožnit spotřebiteli, aby nebyl vázán neplatnou rozhodčí doložkou, jež představuje nepřiměřenou podmínku pro spotřebitele, přičemž v konkrétně rozhodované věci dopadá na právní situaci, kdy podle národní úpravy není ve výkonu rozhodnutí poskytnuta spotřebiteli žádná právní ochrana (typicky kdy podle španělské právní úpravy a české právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 nemohl soudce v řízení o výkonu pravomocného rozhodčího nálezu posuzovat platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčí nález měl v tomto smyslu bez dalšího účinky pravomocného soudního rozhodnutí). Avšak novela ustanovení § 35 RozŘ, provedená zákonem č. 19/2012 Sb. a účinná od 1. 4. 2012, umožňuje spotřebiteli nebýt ani ve výkonu rozhodnutí vázán neplatnou rozhodčí smlouvou (v tomto směru není nutná ingerence soudu dle rozhodnutí Asturcom řešícího v duchu Směrnice Rady 93/13/EHS procesní situaci, kdy spotřebitel podle národního práva již nemůže nijak napadnout pravomocný rozhodčí nález), neboť je mu umožněno i v rámci výkonu rozhodnutí vyvolat nalézací řízení, tj. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Byl by absurdní závěr, že poté, kdy soud dle § 35 odst. 2 RozŘ přeruší řízení a uloží povinnému do 30 dnů podat u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, by i v případě nečinnosti povinného po marném uplynutí 30denní lhůty přihlédl k neplatné rozhodčí smlouvě a zastavil nařízený výkon rozhodnutí. Proto odvolací soud zastává názor, že od 1. dubna 2012 již nelze v řízení o výkon rozhodnutí o nárocích ze spotřebitelských smluv bez dalšího přihlížet u rozhodčího nálezu k neplatné rozhodčí smlouvě (jak již odvolací soud uvedl, novela § 35 RozŘ provedená zákonem č. 19/2012 Sb., nemá žádná přechodná ustanovení, proto nové znění tohoto ustanovení dopadá na veškerá řízení o výkon rozhodnutí prováděná po 31. 3. 2012 a též exekuční řízení prováděná po 31. 3. 2012, viz § 52 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu).

Uvedený výklad § 35 RozŘ ve znění novely provedené s účinností od 1. 4. 2012 zákonem č. 19/2012 Sb. se opírá o zcela jasný úmysl zákonodárce, vycházející právě z uvedeného rozhodnutí Asturcom. V důvodové zprávě k novele § 35 RozŘ je uvedeno: V návaznosti na rozhodovací praxi Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech, se navrhuje zakotvit možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu i ve (KSPA 48 INS 22939/2011) vykonávacím řízení, a to z důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy (srov. např. rozhodnutí C-168/05 Mostaza Claro nebo rozhodnutí C-40/08 Asturcom). Navrhuje se tedy učinit úpravu, která by zajistila, aby byl zákon v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora EU. Z uvedeného je zřejmé, že po přijetí uvedené novely, která byla iniciována právě rozhodnutím Asturcom, již není toto rozhodnutí aplikovatelné v řízeních vedených po 31. 3. 2012.

Odvolací soud zdůrazňuje, že i kdyby byl nesprávný tento právní názor o neaplikovatelnosti rozhodnutí Asturcom od 1. 4. 2012, i v takovém případě by z důvodu zahájení rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitele dle § 403 odst. 1 obch. zák. a § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozŘ, byť by rozhodčí smlouva byla neplatná či neexistující. Jak soud prvního stupně zjistil, pohledávka z dotčené smlouvy o úvěru, jejíž právní režim se řídí obchodním zákoníkem, byla splatná 8. 11. 2006 a rozhodčí nález byl vydán v roce 2008. Je zřejmé, že rozhodčí řízení bylo zahájeno za běhu čtyřleté promlčecí lhůty stanovené v § 397 obch. zák. a běžící od splatnosti pohledávky ze smlouvy o úvěru a zahájením rozhodčího řízení přestala v souladu s § 403 obch. zák. běžet promlčecí doba. Rozhodčím nálezem přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 obch. zák., tedy uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé (tj. prvním dnem po splatnosti pohledávky). Pouze kdyby byl rozhodčí nález zrušen soudem a věřitel by nepodal žalobu u soudu v 30denní lhůtě stanovené v § 16 odst. 2 RozŘ v návaznosti na § 34 odst. 1 RozŘ, by nebyl zachován účinek podané rozhodčí žaloby a uvedená pohledávka by byla promlčena. Tato procesní situace však nenastala. Není proto správný názor žalovaného a též soudu prvního stupně, že žalobcem dne 26. 3. 2012 přihlášená pohledávka je promlčená.

Odvolací soud poukazuje na to, že námitce promlčení by nebylo možné dát průchod, ani kdyby byl správný názor, že uvedený rozhodčí nález je nutno považovat za nicotný právní akt, tj. když by nedošlo zahájením předmětného rozhodčího řízení ke stavení promlčecí doby dle § 403 obch. zák. V tomto směru poukazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 z 25. 5. 2011, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 z 12. 11. 2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud v této souvislosti v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 z 31. 8. 2010, ve kterém uvedl Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě (KSPA 48 INS 22939/2011) nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud i s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu poukazuje na to, že i kdyby byla skutečně pohledávka ze smlouvy o úvěru promlčená (s tímto názorem se odvolací soud z výše uvedených důvodů neztotožňuje), věřitel její promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud je názoru, že v takovém případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty.

Insolvenční správce popřel pravost předmětné části pohledávky P16 (nároků ze smlouvy o úvěru z 23. 5. 2006) pouze z důvodu promlčení. Odvolací soud učinil závěr, že uvedené nároky promlčené nejsou, a i kdyby byly, nelze dát námitce promlčení průchod dle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Z toho důvodu odvolací soud v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil zbývající napadenou část rozsudku tak, že žalobě věřitele ve zbylém rozsahu vyhověl.

Byť měl žalobce v řízení převážný úspěch, nebyla mu proti insolvenčnímu správci v souladu s § 202 odst. 1 první věty insolvenčního zákona přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 8. června 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná