104 VSPH 608/2014-70
40 ICm 3956/2013 104 VSPH 608/2014-70 (KSPH 40 INS 18606/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: JUDr. Pavel Čížkovský, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 18, insolvenční správce dlužníka Petra anonymizovano , proti žalované: Eva anonymizovano , anonymizovano , bytem Úhonice, PSČ 252 18, Lesní 247, zastoupené advokátem JUDr. Josefem Weiglem, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 857/18, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 40 ICm 3956/2013-45 ze dne 5. srpna 2014, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 40 ICm 3956/2013-45 ze dne 5. srpna 2014 se mění tak, že se určuje, že je vůči věřitelům neúčinným právním úkonem dlužníkovo opomenutí spočívající v tom, že se dlužník nedovolal relativní neplatnosti závěti zůstavitele Václava anonymizovano , anonymizovano , naposledy bytem Úhonice, Lesní 247, který dne 15.10.2011 zemřel, a v důsledku toho dlužník nenabyl jednu polovinu svého zákonného dílu, tedy jednu čtvrtinu dědictví-jednu osminu objektu bydlení čp. 247, na parcele č. parc. 331, jednu osminu pozemku-zastavěná plocha a nádvoří č. parc. 331, jednu osminu dílny a kolny dosud nezapsané v evidenci nemovitosti, na parcele č. parc. 384, jednu osminu zastavěné plochy a nádvoří č. parc. 384 a jednu osminu ideální poloviny zahrady č. parc. 101/15, jak jsou zapsané na LV č. 112, pro obec a katastrální území Úhonice, jednu osminu automobilu značky Audi 80, RZ 2S7 1731.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze soudní poplatky v celkové výši 4.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

V rámci insolvenčního řízení dlužníka Petra anonymizovano , nar. 3. 9. 1960, bytem Úhonice, Lesní 247, a vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 40 INS 18606/2013, byl usnesením

40 ICm 3956/2013 (KSPH 40 INS 18606/2013)

č. j. KSPH 40 INS 18606/2013-A-10 z 15. 8. 2013 zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek. Insolvenční správce podal dne 21. 11. 2013 odpůrčí žalobu, jíž se domáhal určení, že je vůči věřitelům neúčinné opomenutí dlužníka spočívající v tom, že se nedovolal relativní neplatnosti závěti zůstavitele Václava anonymizovano , zemřelého dne 15. 10. 2011, a v důsledku toho nenabyl polovinu svého zákonného podílu, tj. jednu čtvrtinu dědictví spočívajícího v nemovitostech a věcech blíže specifikovaných v žalobě. Dlužník svým opomenutím zkrátil uspokojení svých věřitelů. Prospěch z dlužníkova opomenutí měla žalovaná, matka dlužníka, která nabyla veškerá aktiva dědictví. Čistá hodnota dědictví byla stanovena na částku 3.251.550 Kč, tedy o hodnotu jedné čtvrtiny dědictví odpovídající částce 812.887,50 Kč bylo zkráceno uspokojení věřitelů. Žalovaná je vůči dlužníkovi osobou blízkou, proto se předpokládá, že jí byl znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele předmětným opomenutím. S ohledem na okolnosti případu jí tento úmysl musel být znám.

Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že hodnota dědictví byla stanovena částkou 3.251.550 Kč. Ve prospěch dlužníka bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného doživotního užívání bytu v 1. patře domu čp. 247 v obci Úhonice a užívání příslušenství a zahrady. Dlužník nebyl nikterak zkrácen, neboť hodnota věcného břemene překračuje polovinu zákonného podílu, tj. částku 812.887,50 Kč. Kromě toho s ohledem na § 479 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) by byla závěť neplatná pouze zčásti v rozsahu rozdílu mezi hodnotou věcného břemene a částkou dědictví 812.887,50 Kč za předpokladu, že by hodnota věcného břemene byla nižší. O hodnotu věcného břemene se snížila hodnota majetku, kterou zdědila žalovaná.

Žalovaná dále předložila znalecký posudek z 19. 1. 2014, objednaný dlužníkem. V posudku je hodnota věcného břemene stanovena částkou 960.000 Kč.

Žalobce replikoval, že v případě neúčinnosti právního úkonu dle §§ 235, 236 a 242 insolvenčního zákona se neposuzuje platnost či neplatnost právního úkonu. Nabytí věcného břemene není významné; tím že se dlužník nedovolal relativní neplatnosti závěti, nenabyl majetek, který mohl být použit k uspokojení věřitelů. Věcné břemeno doživotního užívání je vázáno na osobu dlužníka a nejedná se o převoditelné a zpeněžitelné právo. Kromě toho věcné břemeno bylo zřízeno smlouvou uzavřenou mezi dlužníkem a žalovanou, nikoliv závětí, nebylo tudíž zřízeno jako kompenzace dědického dílu závětí.

Krajský soud v Praze v rozsudku z 5. 8. 2014 zamítl žalobu o určení, že je vůči věřitelům neúčinné dlužníkovo opomenutí spočívající v tom, že se dlužník nedovolal relativní neplatnosti závěti zůstavitele Václava anonymizovano , anonymizovano , a zemřelého dne 15.10.2011, a v důsledku toho dlužník nenabyl jednu polovinu svého zákonného dílu, tedy jednu čtvrtinu dědictví spočívající ve věcech dále vyjmenovaných v bodu I. výroku. Soud dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 16.456 Kč a 21% DPH z této částky do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl svůj skutkový závěr z provedeného dokazování, že v průběhu řízení o dědictví po Václavu anonymizovano zemřelém dne 15. 10. 2011 se dědic Lukáš Čepela (vnuk zůstavitele) vzdal ve prospěch své matky Evy anonymizovano (žalované) svého dědického

40 ICm 3956/2013 (KSPH 40 INS 18606/2013) podílu, stanoveného mu v závěti zůstavitele.

Soud zjistil, že se do insolvenčního řízení přihlásili mj. i tito věřitelé: -GE Money Auto s.r.o., věřitel č. 2 s pohledávkou ve výši 38.686,21 Kč, přiznanou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. 3. 2011 č. j. 16 EC 167/2010-38 a pohledávkou ve výši 59.548,70 Kč, přiznanou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2010 č. j. 73 EC 2701/2009-52, -Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, věřitel č. 6 s pohledávkou ve výši 408.584 Kč, -Česká podnikatelská pojišťovna a. s., věřitel č. 8 s pohledávkou ve výši 11.673 Kč, přiznanou rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 21 EC 491/2009-14, -Česká spořitelna a. s., věřitel č. 12 s pohledávkou ve výši 318.818,75 Kč, přiznanou směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze sp.zn. 61 Sm 372/2008 ze dne 10. 10. 2008, se splatností pohledávek v letech 2008 až 2013 a že předmětné pohledávky byly insolvenčním správcem zjištěny.

Soud učinil ze zjištěných pohledávek skutkový závěr, že v době úmrtí zůstavitele byl dlužník v úpadku, neboť měl více věřitelů a pohledávky po splatnosti delší než 30 dnů. Avšak věřitelé dlužníka nebyli zkráceni, neboť hodnota dědictví byla stanovena částkou 3.251.550 Kč, podíl dlužníka by činil 812.887,50 Kč a hodnota věcného břemene ve prospěch dlužníka byla stanovena částkou 960.000 Kč, jež je je vyšší než hodnota zákonného podílu. Žalovaná se na úkor dlužníka neobohatila, nedošlo proto k porušení zákona . Soud proto žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět. Odvolání odůvodnil tím, že byla prokázána existence úpadku na straně dlužníka v době smrti jeho otce. Dlužník, ač byl ze zákona neopomenutelným dědicem po svém otci, se nedovolal relativní neplatnosti, a v důsledku toho se nestal vlastníkem alespoň poloviny jeho zákonného dílu. Není správný závěr soudu, že vzdání se práva dlužníka na tento majetek bylo kompenzováno zřízením věcného břemene ve prospěch dlužníka. Hodnota věcného břemene nemá význam pro posouzení věci, neboť oprávnění z tohoto věcného břemene má pouze dlužník. Nejedná se o majetkovou hodnotu, kterou by bylo možné zpeněžit v insolvenčním řízení a použít k uspokojení věřitelů.

Žalovaná se k odvolání vyjádřila a navrhla napadený rozsudek potvrdit. Dlužníkovi se dostalo hodnoty, která přesáhla výši jeho zákonného podílu na dědictví. Tím, že dlužníkovi bylo věcným břemenem zřízeno právo užívat část nemovitosti, se snížila hodnota majetku zděděného žalovanou.

V předmětné věci bylo odvolání žalobce podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Oba účastníci vyjádřili souhlas, odvolací soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

40 ICm 3956/2013 (KSPH 40 INS 18606/2013)

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba (v tomto případě odpůrčí žaloba dle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, kterou žalobce odporuje právnímu úkonu dlužníka, dlužníkovu opomenutí dovolat se relativní neplatnosti závěti zůstavitele-otce dlužníka) byla podána včas-insolvenční správce podal žalobu dne 21. 11. 2013, tj. za běhu jednoroční lhůty (viz § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) běžící ode dne 20. 8. 2013, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, tj. usnesení č. j. KSPH 40 INS 18606/2013-A-10 z 15. 8. 2013.

Odvolací soud zdůrazňuje, že neúčinnost právního úkonu lze shledat pouze u úkonu, který je platný (viz mj. § 236 insolvenčního zákona). Dospěl-li by soud k závěru, že opomenutí dlužníka by bylo neplatným právním úkonem, nemohl by insolvenční správce s odpůrčí žalobou uspět a bylo by nutno takovou žalobu zamítnout (v případě neplatného právního úkonu by insolvenční správce bez dalšího zapsal majetek dlužníka do soupisu majetkové podstaty dle § 217 a násl. insolvenčního zákona a bylo by na dotčené osobě, v tomto případě žalované, aby podala žalobu dle § 225 insolvenčního zákona na vyloučení majetku z majetkové podstaty).

Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. V tomto ustanovení insolvenčního zákona jde jen o insolvenční připomenutí upravené již v § 35 odst. 1 věta první před středníkem obč. zák. Podle tohoto ustanovení projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím (k tomu viz i právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku sp. zn. 29 Cdo 677/2011 z 27. 2. 2014 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2014). Toto vymezení právního úkonu dlužníka se vztahuje i na právní úkony dlužníka uvedené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona, tj. i na takové, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení, a to v době stanovené v § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona.

Jak plyne z již uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 677/2011 z 27. 2. 2014, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona. K tomu odvolací soud dodává, že nelze vycházet jen z obecné úpravy § 235 insolvenčního zákona a opomenutí dlužníka, které je, jak již bylo výše uvedeno, právním úkonem dlužníka, je nutno podřadit pod některé z ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Podle názoru

40 ICm 3956/2013 (KSPH 40 INS 18606/2013) odvolacího soudu lze předmětné opomenutí dlužníka (nedovolání se relativní neplatnosti závěti dle § 479 a § 40a obč. zák.) podřadit pod skutkovou podstatu neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona. Podle odst. 1 tohoto ustanovení Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. V dané věci dlužník neobdržel přiměřené protiplnění ve srovnání s hodnotou majetku, kterého se vzdal v důsledku svého opomenutí dovolat se relativní neplatnosti závěti, neboť jeho právo z věcného břemene žalované nemůže již ze své povahy být dostatečným ekvivalentem práva vlastnického, tj. práva předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a nakládat s ním (§ 123 obč. zák.). Dlužník sice na základě zástavního břemene žalované získal právo doživotně užívat dle vymezených podmínek nemovitost včetně jejího příslušenství, avšak právo v určité míře užívat věci movité a nemovité, jichž by se jako dědic stal spoluvlastníkem, by získal i jako spoluvlastník (viz § 136 odst. 1 a § 137 odst. 1 obč. zák.), a to v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Navíc by získal zpeněžitelný majetek, což ale není předmětné právo z věcného břemene žalované. V tomto směru je správná úvaha žalobce, že ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona předmětným opomenutím dlužníka byli zkráceni věřitelé, neboť nebylo-li by tohoto opomenutí, měl by dlužník zpeněžitelný majetek, ze kterého by se mohli věřitelé uspokojit. Odvolací soud dodává, že v rámci této právní úvahy je pak již nepodstatné, jakou vyčíslitelnou hodnotu v penězích by mělo předmětné věcné břemeno (je nepodstatné, zda tato hodnota by byla vyšší nebo nižší, než tržní hodnota dědického podílu dlužníka).

Odvolací soud uzavírá, že předmětné právo dlužníka z věcného břemene žalované není odpovídajícím ekvivalentem spoluvlastnického práva, jehož by se mu dostalo v rámci dědictví jako neopomenutelnému dědicovi. Z toho důvodu je předmětné opomenutí dlužníka dle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění a jedná se o neúčinný právní úkon.

Je splněna podmínka stanovená v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona-dlužník opomenul dovolat se relativní neplatnosti závěti v době 3 let roku před zahájením řízení (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 2. 7. 2013).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že v době probíhajícího dědického řízení (zůstavitel zemřel dne 15. 10. 2011) byl dlužník v úpadku-dlužník měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nebyl schopen plnit své závazky, když je neplnil po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (zde odvolací soud odkazuje na dokazování provedené soudem prvního stupně a dodává, že jak se podává z insolvenčního resjtříku, splatnost pohledávky věřitele č. 6 počala u prvního z jednotlivých nároků dne 12. 12. 2007 a u věřitele č. 8 dne 10. 10. 2008).

Není dána žádná z výjimek uvedených v § 240 odst. 4 insolvenčního zákona, proto předmětné opomenutí dlužníka bylo neúčinným právním úkonem dle § 235 odst. 1 a § 240 insolvenčního zákona. Odvolací soud proto v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že odpůrčí žalobě vyhověl.

40 ICm 3956/2013 (KSPH 40 INS 18606/2013)

V souladu § 224 odst. 1 a 2, § 137 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch úspěšného žalobce s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.

Žalovanému bylo dále uloženo v souladu s § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů zaplatit státu náhradu soudních poplatků za žalobu ve výši 2.000 Kč a za odvolání ve výši 2.000 Kč (položka 13 bodu 1. písm. d) a položka 22 bodu 11. sazebníku soudních poplatků, tvořícího přílohu zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), od jejichž placení byl žalobce osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. n) uvedeného zákona.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 8. června 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kočičková Dominika