104 VSPH 602/2014-88
65 ICm 156/2014 104 VSPH 602/2014-88 (KSPH 35 INS 22538/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobkyně: JUDr. Ing. Lucie Kovářová, se sídlem Praha 10, Korunní 2569/108, insolvenční správkyně dlužnice Radky anonymizovano , zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Kubátem, se sídlem Praha 10, Korunní 2569/108, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s. r. o. (dříve Profidebt, s. r. o.), IČO 27221971, se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, zastoupenému advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o popření pravosti pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 65 ICm 156/2014-74 ze dne 9. září 2014,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 65 ICm 156/2014-74 ze dne 9. září 2014 se mění tak, že se určuje, že pohledávka žalovaného P4 přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 35 INS 22538/2013 není po právu v části pohledávky ve výši 58.657,66 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 28.798 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatky v celkové výši 7.000 Kč České republice na účet Krajského soudu v Praze do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

V rámci insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 35 INS 22538/2013 dlužnice Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem Rožmitál pod Třemšínem, V Sadech 113 (usnesením č. j. KSPH 35 INS 22538/2013-A-11 z 31. 10. 2013 byl zjištěn úpadek dlužnice a bylo povoleno oddlužení), věřitel Profidebt, s. r. o. (nyní pod firmou Intrum Justitia Czech, s. r. o.) přihlásil 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013) dne 15. 11. 2013 pohledávku P4 v celkové výši 112.035,66 Kč. Tato pohledávka pozůstávala z jistiny 81.811 Kč a z příslušenství 30.224,66Kč (směnečný úrok 29.724,66 Kč a rozhodčí poplatek 500 Kč Kč). Jako důvod vzniku jistiny pohledávky 81.811 Kč byl označen nedoplatek směnečného peníze v zajišťovací směnce k Dohodě o uznání dluhu č. 2935910062 z 15. 6. 2007, kterou byl uznán dluh ze smlouvy o úvěru č. 0167924360 uzavřené s GE Money Bank a. s. 9. 3. 2004. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla na věřitele postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z 30. 5. 2005. Věřitel společně s přihláškou předložil mj. kopii směnky vlastní vystavené dlužnicí dne 15. 6. 2007 v Rožmitále pod Třemšínem na řad společnosti Profidebt s. r. o., se směnečným penízem 92.711 Kč, splatné dne 12. 11. 2007. Směnečná pohledávka byla označena jako vykonatelná pro částku 112.035,66 Kč na základě rozhodčího nálezu sp. zn. Va-PD 219/2009-6 z 26. 1. 2009.

Insolvenční správkyně při přezkumném jednání dne 7. 1. 2014 popřela pohledávku P4 do výše 58.657,66 Kč s tím, že rozhodčí nález je nicotný či neplatný z důvodu neplatné rozhodčí doložky. Tato byla uzavřena ve formulářové smlouvě bez možnosti dlužnice ovlivnit obsah rozhodčí smlouvy, nebyla sjednána individuálně. S ohledem na nicotnost rozhodčího nálezu je směnka promlčena. Nebyl doložen originál směnky. Insolvenční správkyně uznala pohledávku ve zbývajícím rozsahu 53.378 Kč, neboť v této části zůstal dluh z úvěru, uvedený v uznání dluhu, neuhrazen. Dlužnice pohledávku P4 při přezkumném jednání uznala.

Insolvenční správkyně podala dne 16. 1. 2014 žalobu o popření pohledávky v rozsahu 58.657,66 Kč, tj. že v uvedeném rozsahu není po právu. Žalobu odůvodnila důvody, pro které popřela uvedený rozsah pohledávky a dodala, že rozhodčí doložka byla součástí dlužnicí nepodepsaných Smluvních ujednání, přiložených k Dohodě o uznání dluhu.

Žalovaný (věřitel) navrhl žalobu zamítnout s tím, že se jedná o vykonatelnou pohledávku a s ohledem na § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nemůže být důvodem popření jiné právní posouzení věci. Předmětná rozhodčí doložka již byla opakovaně soudy posouzena jako platná.

K výzvě soudu žalovaný předložil originál směnky, který byl následně uložen u insolvenčního soudu.

Krajský soud v Praze v rozsudku z 9. 9. 2014 v bodu I. výroku rozsudku zamítl žalobu o určení, že není po právu vykonatelná nezajištěná pohledávka žalovaného ve výši 58.657,66 Kč, přihlášená v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 35 INS 22538/2013. Soud dále v bodu II. výroku rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudek byl odůvodněn tím, že soud shledal platnou rozhodčí doložku uzavřenou v Dohodě o uznání dluhu uzavřené mezi dlužnicí a žalovaným. Rozhodčí doložka je sjednána ve Smluvních ujednáních uvedených na zadní straně listu. Podle rozhodčí doložky si rozhodčí žalobce mohl vybrat kteréhokoliv rozhodce ze tří osob, mezi nimiž byla i JUDr. Eva Vaňková, která vydala dne 26. 1. 2009 předmětný rozhodčí nález sp. zn. Va-PD 219/2009-6. Typově stejné rozhodčí doložky byly shledány platnými Ústavním soudem v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2518/12 z 5. 11. 2012, IV. ÚS 1281/12 z 11. 10. 2012 a II, ÚS 3413/12 z 23. 5. 2013. Není vyloučeno, aby si strany sjednaly právo zvolit osobu rozhodce z konkrétně označených osob vyjmenovaných v rozhodčí smlouvě. Z podpisu dlužnice pod smlouvou dovodil soud též vůli dlužnice akceptovat rozhodčí doložku obsaženou na druhé straně ve Smluvních ujednáních. Dlužnice měla možnost se seznámit se smluvními ujednáními před podpisem smlouvy.

Rozhodčí nález má účinky pravomocného rozsudku, jedná se proto o vykonatelnou pohledávku. S ohledem na § 199 insolvenčního zákona lze popírat pohledávku pouze z důvodů, které nebyly uplatněny dlužníkem v předchozím (v tomto případě rozhodčím) řízení. 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013)

Soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011 a sp. zn. 29 ICdo 7/2013 z 18. 7. 2013 a dovodil, že se žalobkyně domáhá nedovoleného jiného právního posouzení věci, pokud Smluvní ujednání hodnotí jinak, než činil rozhodce. Soud proto žalobu o popření pohledávky zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že dle §202 odst. 1 insolvenčního zákona nelze přiznat tuto náhradu proti insolvenčnímu správci.

Žalobkyně napadla rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět. Odvolání odůvodnila tím, že v rozhodčí doložce nebyl obsažen taxativní výčet rozhodců, mohl být jmenován i jiný v doložce neuvedený rozhodce. Žalobkyně odkázala na judikáty krajských soudů, ve kterých byla shodně formulovaná rozhodčí doložka shledána neplatnou.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při kterém insolvenční správkyně popřela předmětnou pohledávku P4 do výše 58.657,66 Kč, označenou jako vykonatelnou, proběhlo dne 7. 1. 2014 a insolvenční správkyně byla povinna podat žalobu do 30 dnů (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinila žalobou doručenou soudu dne 16. 1. 2014.

V dané věci není pochyb o tom, že právní vztah mezi dlužnicí a žalovaným byl vztahem ze spotřebitelské smlouvy, přičemž touto spotřebitelskou smlouvou dle § 51a a násl. obč. zák. byla jak směnečná dohoda uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným, na základě které dlužnice podepsala ve prospěch žalovaného (podnikatele) směnku, tak i smlouva o úvěru uzavřená 9. 3. 2004 mezi dlužnicí a věřitelem GE Money Bank a. s., přičemž splacení pohledávky (postoupené na žalovaného) z této smlouvy bylo zajištěno předmětnou směnkou. Tato kauza směnky byla tvrzena žalovaným v přihlášce pohledávky a byla potvrzena i insolvenční správkyní v popření pohledávky i v žalobních tvrzeních. Pro výsledek sporu má podstatný význam jak spotřebitelská povaha obou smluv, tak i okolnost, jestli žalovaným přihlášená pohledávka ze směnky je skutečně vykonatelná. Její nevykonatelnost by měla vliv na rozsah důvodů popření pohledávky, neboť insolvenční správkyně by v takovém případě nebyla limitována pouze důvody uvedenými v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda lze v rámci insolvenčního řízení přezkoumávat platnost rozhodčí doložky za situace, kdy přihlášená pohledávka věřitele je přiznaná věřiteli pravomocným rozhodčím nálezem, který dle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen RozŘ) má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Kladnou odpověď na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané Soudním dvorem Evropské unie (dále jen SDEU) např. v jeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z 27. 6. 2000) a Mostaza Claro (C-168/05 z 26. 10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozŘ 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013)

(neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako v předchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která v případě přezkumného řízení již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky), a jež má v průběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu nese důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze v tomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19. 11. 2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek dle ustanovení § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být v insolvenčním řízení v rámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 RozŘ. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určeném v § 35 RozŘ též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozŘ. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky z rozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se v insolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá v režimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný význam okolnost, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení § 35 RozŘ, je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Nicméně odvolací soud zdůrazňuje, že vzhledem k vnitřní logice RozŘ nelze prohlásit za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo se jednat o majetkový spor a muselo být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozŘ). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013) zmíněného rozhodčího nálezu, který zavazoval dlužnici k peněžitému plnění. Navíc odvolací soud upozorňuje, že pokud by byly bez dalšího pokládány za právně nicotné rozhodčí nálezy, které vyhovují ustanovení § 2 odst. 1 a 2 RozŘ, nedošlo by ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozŘ, čímž by byli věřitelé výrazně poškozeni na svých právech, navíc postupem rozporným s RozŘ.

Odvolací soud uzavírá, že je-li arbitrovatelný rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Odvolací soud při jednání seznámil účastníky s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž Ústavní soud uvedl v odstavci č. 30 odůvodnění, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ústavní soud dále v odstavci 33 svého odůvodnění nálezu dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud též poukázal na § 6 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dovodil v odstavci 29 svého odůvodnění: V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud k uvedenému odkazu na § 6 o. z. uvádí, že toto ustanovení se použije dle § 3030 o. z. i na právní vztahy vzniklé před účinností o. z., tj. před 1. 1. 2014.

Dále odvolací soud při jednání seznámil účastníky s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z 29. 4. 2013, který byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 13-14/2013 na str. 508 s právní větou: Pro rozpor se zákonem je dle § 39 občanského zákoníku neplatná směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, která souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi.

Odvolací soud zopakoval dokazování dohodou o uznání dluhu z 15. 6. 2007 včetně Smluvních ujednání, kopií směnky z 15. 6. 2007 a smlouvou o úvěru z 9. 3. 2004, aby zhodnotil platnost rozhodčí doložky z hlediska právního závěru Ústavního soudu a dále platnost směnečné dohody. Z provedených důkazů učinil odvolací soud tato skutková zjištění:

-Z Dohody o uznání dluhu uzavřené mezi dlužnicí a žalovaným dne 15. 6. 2007, že závazek dlužnice dosahuje celkové výše 65.878 Kč a bude splácen v 60 měsíčních splátkách po 1.100 Kč. Jednalo se o pohledávku původního věřitele GE Money Bank a. s., která byla postoupena na žalovaného. Nedílnou součástí Dohody jsou Smluvní ujednání uvedená na zadní straně Dohody. 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013)

-Ze Smluvních ujednání nacházejících se na rubu Dohody, že nejsou podepsána dlužnicí. V bodu 10. Smluvních ujednání je obsažena rozhodčí doložka. Smluvní ujednání jsou psána drobným, nepříliš dobře čitelným písmem.

-Z kopie směnky přiložené žalovaným k přihlášce pohledávky, že se jedná o směnku vlastní, kterou vystavila dne 15. 6. 2007 v Rožmitále pod Třemšínem dlužnice Radka anonymizovano na řad společnosti Profidebt s. r. o., se směnečným penízem 92.711 Kč a splatné dne 12. listopadu 2007.

-Ze smlouvy o úvěru č. 926/201/04 uzavřené dne 9. 3. 2004 mezi dlužnicí a věřitelem GE Capital Bank a. s. (nyní GE Money Bank a. s.) se podává, že byl dlužnici poskytnut úvěr 62.000 Kč.

Z provedených důkazů učinil odvolací soud skutkový závěr, že ustanovení o rozhodčí doložce bylo obsaženo v dlužnicí nepodepsaných Smluvních ujednáních, nikoliv v textu Dohody o uznání dluhu, podepsané dlužnicí. Smluvní ujednání jsou svou povahou všeobecnými obchodními podmínkami ve smyslu § 273 odst. 1 obch. zák., je proto nutno na ně aplikovat závěry přijaté Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013. Nemá žádný právní význam okolnost, že Smluvní ujednání jsou vytištěna na rubu Dohody a nikoliv na samostatném listu, i tak se jedná o všeobecné obchodní podmínky. Dluh, který dlužnice uznala, byl dluhem z původní smlouvy o úvěru, uzavřené mezi dlužnicí a věřitelem GE Money Bank a. s. Dále předmětná směnka, zajišťující splacení úvěru, je směnkou na řad. Nejednalo se o spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti.

Po právní stránce zhodnotil odvolací soud zjištěný skutkový stav tak, že rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, proto v rámci insolvenčního řízení nelze zmíněný rozhodčí nález považovat za vykonatelný. Dlužnice nemohla očekávat, že ve Smluvních ujednáních bude obsažena rozhodčí doložka. Její začlenění do Smluvních ujednání, tvořících součást Dohody vypracované žalovaným, není poctivým jednáním ze strany žalovaného-dodavatele vůči dlužnici jako spotřebiteli a takovému jednání nelze dle § 6 o. z. poskytnout ochranu. Na žalovaným přihlášenou pohledávku je nutno pohlížet jako na nevykonatelnou.

Insolvenční správkyně namítla v popření pohledávky a též v řízení u soudu prvního stupně, že žalovaný nepředložil soudu originál směnky. Tato námitka je svým obsahem právně významná, neboť neměl-li by věřitel ve svém držení originál směnky, nebylo by možné jej shledat aktivně legitimovaným k jeho přihlášené pohledávce ze směnky-odvolací soud poukazuje na to, že žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz Čl. I. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., dále jen ZSŠ, přičemž tato ustanovení platí dle Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní), v takovém případě nebyla směnka řádně předložena k placení a dlužník se nemůže ocitnout v prodlení s jejím placením (je zřejmé, že v popsané skutkové situaci nemůže ani údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky). Avšak žalovaný originál směnky dodatečně předložil v řízení u soudu prvního stupně, čímž prokázal, že směnku má ve svém držení a že její obsah jej aktivně legitimuje jako majitele směnky.

Jak již odvolací soud uvedl, smlouva o úvěru z 9. 3. 2004 byla smlouvou spotřebitelskou a za takovou je nutno označit i směnečnou dohodu uzavřenou mezi žalovaným a dlužnicí, na základě které byla vystavena předmětná směnka, proto je žalovaný ve smyslu § 52 odst. 1 a 2 obč. zák. dodavatelem a dlužnice je dle § 52 odst. 3 obč. zák. spotřebitelem. V intencích právního závěru přijatého Vrchním soudem v Praze v rozsudku sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z 29. 4. 2013 se dále odvolací soud zabýval tím, jaký právní význam má okolnost, že ve prospěch žalovaného vystavila dlužnice předmětnou směnku. 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013)

Podle § 12 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2010, tedy dopadajícího na žalovanou směnku vystavenou dne 1. 11. 2006) Splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 145/2010, ve kterém bylo obsaženo ustanovení § 18 se zcela identickým textem. Toto znění § 18 bylo účinné do 24. 2. 2013. Ode dne 25. 2. 2013 je účinný § 18 v tomto znění:

(1) Ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek.

(2) Věřitel a zprostředkovatel společně a nerozdílně odpovídají spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené v odstavci 1.

(3) Ke splnění nebo zajištění splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, ve které se sjednává zprostředkování spotřebitelského úvěru, nelze použít směnku nebo šek. Zprostředkovatel odpovídá spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené ve větě první.

Jak je zřejmé z § 18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném od 25. 2. 2013, zákonodárce shledal používání směnek u spotřebitelských úvěrů natolik nebezpečné pro spotřebitele, že toto jejich použití zcela zakázal. Uvedené ustanovení není přímo použitelné na předmětnou směnku, neboť tato byla vystavena dlužnicí před 25. únorem 2013, avšak z uvedených legislativních změn je zcela zřejmý postoj zákonodárce, ze kterého nelze dovodit, že by byl u dřívější právní úpravy namístě extenzivní výklad směřující k širšímu používání směnek v souvislosti se spotřebitelskými úvěry.

Úprava obsažená v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. byla přijata před 1. 5. 2004, tj. před dnem vstupu České republiky do Evropské unie, a to ve fázi kdy Česká republika byla vázána smlouvou o přidružení. Uvedené ustanovení reflektovalo směrnici Rady ze dne 22. 12. 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států, týkajících se spotřebitelského úvěru. Směrnice v článku 10 stanovila: Členské státy, které v souvislosti se smlouvami o úvěru dovolují spotřebiteli, aby: a) platil směnkami včetně dlužních úpisů; b) poskytoval jistotu pomocí směnek včetně dlužních úpisů a šeků, zajistí, aby byl spotřebitel při použití těchto nástrojů pro tyto účely vhodným způsobem chráněn.

Tato směrnice byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a to s účinností od 12. 5. 2010.

Při právním hodnocení spotřebitelských smluv je nutno mít na paměti, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy v části první obč. zák. implementuje směrnice Evropských společenství (viz též § 51a obč. zák.) a jak plyne z rozsáhlé judikatury Evropského soudního dvora, zejm. Marleasing proti La Comercial Internacional de Alimentación (C-106/89), Wagner Miret proti Fondo de garantía Salarial (C-334/92), Faccini Dori proti Recreb (C-91/92), pokud vnitrostátní soud (soud členského státu) aplikuje svůj právní řád, je vždy povinen interpretovat své právo v souladu s obsahem směrnic Evropských společenství a jejich účelem, a to i bez ohledu na to, zda vnitrostátní právní úprava časově předchází vydání těchto směrnic či nikoliv. Jedině takovým postupem soud členského státu vyhoví ustanovení čl. 249 odst. 3 (dříve čl. 189 odst. 3) Smlouvy o založení Evropských společenství. Odvolací soud dodává, že nemá žádný význam okolnost, že právní úprava obsažená v § 12 zákona č. 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013)

321/2001 Sb. byla přijata před vstupem České republiky do Evropské unie-je nepochybné, že nejpozději ode dne 1. 5. 2004 platila pro Českou republiku povinnost vykládat eurokonformně svůj právní řád. Navíc, jak již odvolací soud uvedl, ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. implementovalo článek 10 směrnice č. 87/102/EHS, je proto nezbytné vykládat zmíněný § 12 zákona v souladu s uvedeným článkem směrnice.

Článek 10 směrnice č. 87/102/EHS ukládal členským státům Evropských společenství (nyní Evropské unie) přijmout takovou národní právní úpravu, která ochrání práva spotřebitelů při použití směnek v souvislosti s úvěry poskytnutými spotřebitelům. Odvolací soud zastává názor, že formulace použitá v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (a s účinností od 1. 1. 2011 v § 18 zákona č. 145/2010) nebyla nejvhodnější, nicméně je možné (a nutné) ji interpretovat z hlediska účelu této normy inspirované zmíněnou směrnicí. Vycházel-li by odvolací soud pouze z gramatického výkladu § 12 zákona č. 321/2001 Sb., bylo by nutno dojít k závěru, že uvedená norma je zcela bezobsažná, neboť i kdyby toto ustanovení neexistovalo, je nepochybně každý věřitel (nejen v právních vztazích založených spotřebitelskými smlouvami) povinen počínat si tak, aby byla zachována práva dlužníka, a naopak tatáž povinnost platí i pro dlužníka ve vztahu k právům věřitele. Kromě toho nelze ani dovodit, že by uvedené ustanovení nově zakládalo nárok spotřebitele na náhradu škody vůči remitentovi, pokud by spotřebitel zaplatil majiteli směnky částku, kterou by nebyl povinen zaplatit při uplatnění směnky ze strany remitenta. Odvolací soud zdůrazňuje, že tento nárok na náhradu škody je dán i bez existence uvedeného ustanovení.

Z uvedených závěrů je zřejmé, že pouhý gramatický výklad evidentně nepostačuje a je nutno (nikoliv jen v tomto případě) vycházet z teleologického výkladu, tj. z hlediska účelu, který je uvedeným právním pravidlem sledován.

Podle názoru odvolacího soudu je namístě takový výklad ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (ve světle čl. 10 směrnice č. 87/102/EHS), že věřitel (v daném případě žalobce) byl povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru postupovat způsobem, který by dlužníkovi umožnil stejnou obranu proti eventuálnímu nabyvateli směnky jako proti původnímu věřiteli. Společnost Profidebt, s. r. o. tímto způsobem nepostupovala, neboť uzavřela s dlužnicí směnečnou dohodu (smlouvu o kauze směnky, tj. o důvodu, pro který dlužnice vystavila ve prospěch společnosti směnku vlastní), že dlužnice vystaví ve prospěch uvedené společnosti směnku na řad (ordresměnku), ne směnku nikoliv na řad (rektasměnku). Je zřejmé, že v případě směnky na řad je možný přenos námitek směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky, který nabyl směnky indosamentem učiněným do uplynutí lhůty k protestu (viz blíže a contrario Čl. I. § 20 odst. 1 druhá věta ZSŠ) jen velmi obtížně, a to za splnění podmínek ustanovení Čl. I. § 17 ZSŠ. Právě též kvůli problémům spojeným se vznášením námitek ze vztahu k předchozímu majiteli směnky bylo potřebné ve zmíněném článku 10 směrnice č. 87/102/EHS vybídnout členské státy Evropských společenství k přijetí úpravy chránící práva spotřebitele plynoucí ze spotřebitelské smlouvy. Z toho důvodu dohodl-li se ve směnečné dohodě podnikatel (dodavatel) se spotřebitelem na tom, že spotřebitel podepíše ve prospěch podnikatele směnku v souvislosti s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, muselo se jednat o směnku nikoliv na řad , tj. o směnku, u níž byla vyloučena její převoditelnost rubopisem. Pouze u takové směnky (rektasměnky) mohl směnečný dlužník vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu nabyvateli, neboť směnky nabyl derivativně (jednalo se o obdobu ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák.).

V dané věci je nutno vzít v úvahu, že i směnečná dohoda je ve smyslu definice obsažené v § 52 obč. zák. spotřebitelskou smlouvou. Nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad (ordresměnky) lze nepřímo dovodit i ze zákazu stanoveného v § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013) spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 56 odst. 3 písm. k) obč. zák. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele. K uvedenému ustanovení odvolací soud dodává, že není-li právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění jeho pohledávky, pak je nutno logicky dojít k závěru, že tatáž právní nedovolenost musela platit i v obráceném pořadí , tj. převedl-li dodavatel na jinou osobu pohledávku (v daném případě věc, která generuje pohledávku), a proti této jiné osobě by se spotřebitel mohl bránit s většími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli. Odvolací soud proto uzavírá, že nebyla-li ve směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda (smlouva) obsahovala ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Všechny výše uvedené závěry vedou odvolací soud k názoru, že pro rozpor se zákonem byla dle § 39 obč. zák. neplatná směnečná dohoda uzavřená i před 25. únorem 2013, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi. Směnka není smlouvou, tudíž neplatnost směnečné smlouvy nemá vliv na platnost směnky, avšak zakládá relevantní kauzální námitku dlužníka proti povinnosti směnku zaplatit. Odvolací soud odkazuje v tomto směru na obdobný právní závěr, učiněný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 933/2008 z 24. 9. 2008, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2009 pod č. 92/2009 s právní větou Pohledávku z pracovněprávního vztahu vzniklou do 31. 12. 2006 nelze zajistit směnkou. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z pracovněprávního vztahu, není důvodem neplatnosti směnky; zakládá však námitku nepřípustného důvodu směnky.

Z uvedeného plyne, že chtěli-li smluvní partneři dostát povinnosti stanovené v § 12 zákona č. 321/2001 Sb., a též v § 56 odst. 1 obč. zák., bylo nutné vystavit směnku nikoliv na řad, tj. směnku, z jejíhož textu by bylo zřejmé, že ji není možné rubopisovat (tentýž právní závěr by vzhledem k témuž obsahu ustanovení § 18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném do 24. 2. 2013 platil i pro směnky podepsané směnečnými dlužníky v období od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013).

Odvolací soud podotýká, že výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z 29. 4. 2013 byl akceptován Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013, v jehož odůvodnění Ústavní soud shledal uvedený rozsudek východiskem pro postup obecných soudů, jak zabránit zneužívání práva.

Odvolací soud uzavírá-od samého počátku je absolutně neplatná dle § 39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem (na tento závěr nemá vliv okolnost, zda směnka byla či nebyla rubopisována na jiného). Z toho důvodu nemá spotřebitel-dlužnice povinnost zaplatit směnku žalovanému, nelze proto shledat přihlášenou část pohledávky, kterou insolvenční správce popřel, po právu.

Vzhledem k tomuto závěru není po právu pohledávka P4 v popřeném rozsahu 58.657,66 Kč. Odvolací soud proto v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212 a § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že vyhověl žalobě a určil, že v uvedeném rozsahu není pohledávka P4 po právu.

V souladu § 224 odst. 1 a 2, § 137 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch žalobkyně. 65 ICm 156/2014 (KSPH 35 INS 22538/2013)

Náklady žalobkyně v řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 5 úkonů právní služby po 3.100 Kč (převzetí zastoupení, podání ve věci samé a účast při 2 jednáních) a v hotových výdajích v rozsahu 5 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 5 úkonům právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Náklady žalobkyně v odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100 Kč (odvolání a účast při jednání) a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč ke 2 úkonům právní služby podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Žalovanému bylo dále uloženo v souladu s § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů zaplatit státu náhradu soudních poplatků 5.000 Kč a 2.000 Kč za žalobu a odvolání, od jehož placení je žalobkyně (insolvenční správkyně) osvobozena dle § 11 odst. 2 písm. o) uvedeného zákona. Bod III. výroku nebyl vyhlášen společně s body I. a II. výroku rozsudku, avšak rozhodnutí odvolacího soudu obsažené v bodu III. výroku má povahu procesního usnesení, které se vydává bez jednání. Odvolací soud proto z důvodu procesní ekonomie nevydal samostatné usnesení a učinil rozhodnutí, vydané dle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, součástí písemně vyhotoveného rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, lze navrhnout výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu.

V Praze dne 15. dubna 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová