104 VSPH 593/2014-98
33 lCm 3348/2012 104 VSPH 593/2014-98 (KSPH 41 INS 5557/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: LAURENCE AND PARTNERS LIMITED, reg. číslo: 4892237, sídlem 1st floor, 32 Farrington Street, EC4A 4HJ Londýn, Velká Británie, zastoupeného Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem, Lipová alej 6, 695 01 Hodonín proti žalovanému: Insolvenční a správcovská, v. o. s., IČ 29314909, sídlem Šumavská 524/31, 602 00 Brno, insolvenční správce dlužníků Nadi a Miloslava Pokorných, oba bytem Zámecká 13/7, 286 01 Čáslav, zastoupenému JUDr. lng. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem, Revoluční 1082/8, 110 00 Praha 1 určení pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 33 lCm 3348/2012-73 ze dne 27. srpna 2014, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 33 ICm 3348/2012-73 ze dne 27. srpna 2014 se potvrzuje.

||. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč.

Odůvodněnh

Krajský soud v Praze rozhodl nadepsaným rozsudkem pod bodem l. výroku, že se zamítá žaloba o určení, že je po právu pohledávka ve výši 1.000.000 Kč přihlášená žalobcem vinsolvenčním řízení dlužníků Nadi a Miloslava Pokorných vedeném pod sp. zn. KSPH 41 INS 5557/2012. Pod bodem ll. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 18.694,50 Kč. Rozhodnutí

(KSPH 41 INS 5557/2012) odůvodnil tím, že žalobce přihlásil v insolvenčním řízení pohledávku č. 2 ve výši 1.000.000 Kč ztitulu smlouvy o úvěru číslo 2008800006 ze dne 18. 3. 2008, uzavřené dlužníky se společností FAST HYPO, a. s., která byla postoupena na žalobce. Podle smlouvy o úvěru byl dlužníkům poskytnut úvěr ve výši 550.000 Kč a dlužníci se jej zavázali vrátit spolu s úrokem. Pohledávka č. 2 představuje smluvní pokutu za prodlení s peněžitými závazky, sjednanou v čl. 10.1 smlouvy ve výši 0,2 % z úvěru za každý den prodlení. Protože dlužníci zaplatili pouze 5 splátek vždy se zpožděním a neuhradili ani poplatky splatné s první splátkou úvěru, domáhal se žalobce, že mu vzniknul nárok na smluvní pokutu, kterou jak uvedl razantně ponížil. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích považuje smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky denně za přiměřenou. Dovolával se vyšší míry rizikovosti na straně věřitele a nesouhlasil s tím, že notářský zápis není materiálně vykonatelný. Dále soud prvního stupně uvedl, že insolvenční správce popřel pohledávku pro neplatnost ujednání o smluvní pokutě podle § 39 občanského zákoníku z důvodu její nepřiměřenosti, nebot, byla sjednána a účtována za každé jednotlivé porušení smluvní povinnosti súhradou každé jednotlivé měsíční splátky. Nebyla určena procentem zdlužné částky, nýbrž z úvěru jako celku a byla sjednána pro případ prodlení dlužníků s úhradou všech jejich peněžitých závazků ze smlouvy o úvěru. Je tedy zjevně nepřiměřená významu zajištlované pohledávky. Namítal, že žalobce opírá vykonatelnost o notářský zápis s dohodou o přímé vykonatelnosti, který nesplňuje formální náležitosti. Dále namítal, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.9. 2009 nedošlo kpostoupení nároku na žalobce.

Soud prvního stupně z provedeného důkazu smlouvou o úvěru ze dne 18. 3. 2008, uzavřenou mezi původním věřitelem a dlužníky zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 550.000 Kč, který byl úročen částkou 55.000 Kč ročně a dlužníci se zavázali jej vrátit spolu s úroky a poplatkem měsíčními splátkami ve výši 6.875 Kč. Závazky ze smlouvy o úvěru byly zajištěny zástavou k nemovitostem zapsaným na LV číslo 99 katastrální území Filipov u Čáslavi, obec Čáslav dle uzavřené zástavní smlouvy ze dne 18. 3. 2008 s věcným předkupním právem k těmto nemovitostem. Pro případ prodlení s úhradou peněžitého závazku došlo k dohodě o smluvní pokutě ve výši 0,2 % z úvěru za každý i započatý den prodlení obsažené včl. 10.1 smlouvy. Zobsahu notářského zápisu NZ 58/2008, N 66/2008 sepsaného dne 18. 3. 2008 notářem JUDr. Josefem Holobrádkem zjistil mimo jiné dohodu o přímé vykonatelnosti závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně posoudil smluvní pokutu za nepřiměřenou ve vztahu k dalším závazkům bez ohledu na to, zda byla podle tvrzení žalobce razantně ponížena. Posoudil, že smluvní pokuta zajišťovala jakékoliv prodlení dlužníků, tedy i v případě již prvního prodlení s úhradou měsíční splátky, byla počítána z celé částky úvěru a byla konstruována pevnou částkou, která se po celou dobu nesnižuje. Shledal, že jsou vzájemná práva a povinnosti účastníků smlouvy nevyvážená. Uvedl, že závazky ze smlouvy o úvěru byly dále zajištěny zástavním právem. Dospěl proto k závěru, že je ujednání o smluvní pokutě neplatné podle § 39 občanského zákoníku a sohledem na ustanovení §56 odst.1 téhož zákona, nebot, jde o spotřebitelský vztah a ujednání spotřebitelské smlouvy nesmí být vrozporu s požadavkem dobré víry. Sohledem na učiněný právní závěr se nezabýval dalšími námitkami insolvenčního správce. O nákladech účastníků rozhodl

(KSPH 41 INS 5557/2012) podle ustanovení §163 IZ ve spojení s §142 odst.1 o. s. ř. a žalovanému úspěšnému v řízení přiznal náhradu nákladů za právní zastoupení.

Žalobce vpodaném odvolání nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na současnou judikaturu týkající se posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě. Uvedl, že na danou úvěrovou smlouvu nedopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb. sohledem na účel úvěru-na opravu a údržbu budovy bydlení. K otázce posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012. Poukázal na to, že úvěr byl poskytnut v listopadu 2008 a dlužníci neuhradili jistinu, ani příslušenství dosud, přihlášená smluvní pokuta neodpovídá dva a půl roku trvajícímu prodlení dlužníků. Dlužníci jsou neodůvodněně zvýhodněni na úkor přihlášeného věřitele. Proto navrhoval rozsudek změnit tak, že se určuje, že je pohledávka žalobce č. 2 po právu co do důvodu, pořadí a výše 1.000.000 Kč a žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení.

Žalovaný v podaném vyjádření kodvolání žalobce uvedl, že žalobce uvádí nepravdivé a účelově zkreslující údaje, pokud se týká aplikace zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru, nebot, úvěrem dlužníci řešili tíživou finanční situaci své dcery a označení účelu úvěru bylo použito žalobcem proto, aby se na posuzovanou smlouvu nevztahoval zákon o spotřebitelském úvěru. Žalobce využil, že dlužníci neznají právo. Uvedl dále, že se na projednávanou věc vztahuje ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a proto je zapotřebí věc posoudit s ohledem na požadavky směrnice Rady ES č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ve spojení sustanovením §52 až 65 občanského zákoníku. Pokud se žalobce dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, toto nelze na danou věc použít, nebot, zde byla sjednána smluvní pokuta za prodlení súhradou každé jednotlivé měsíční splátky ve výši 0,02 % (správně 0,2%) počítaná z celého úvěru denně. Žalovaný dále poukázal na to, že s ohledem na konstrukci smluvní pokuty dluží dlužníci za dobu čtyř let za prodlení s úhradou původní pohledávky ve výši 550.000 Kč částku 29.807.800 Kč. Trval na tom, že smluvní pokuta je zjevně nepřiměřená významu zajištlované povinnosti a podle § 39 občanského zákoníku je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Navrhoval proto rozsudek potvrdit jako věcně správný a uložit žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ). Ve věci postupoval podle ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 161 odst. 1 IZ a rozhodl bez jednání.

Dne 14.9. 2012 přihlásil žalobce v insolvenčním řízení dlužníků Nadi a Miloslava Pokorných vedeném pod sp. zn. KSPH 41 lNS 5557/2012 pohledávku pod pořadovým číslem 2 ve výši 1.000.000 Kč ztitulu smlouvy o úvěru číslo 2008800006 ze dne 18. 3. 2008, jako pohledávku zajištěnou zástavním právem dle zástavní smlouvy číslo 2008800006 ze dne 18. 3. 2008 a vykonatelnou na základě notářského zápisu NZ 58/2008, N 66/2008 sepsaného dne 18. 3. 2008 notářem JUDr. Josefem Holobrádkem. Insolvenční správce pohledávku popřel při

(KSPH 41 INS 5557/2012) přezkumném jednání konaném dne 19. 10. 2012 a zařadil ji jako nevykonatelnou. Popření odůvodnil tím, že se jedná o nárok zuplatněné smluvní pokuty a toto ujednání považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy a pro neurčitost. Dále popřel co do pořadí pohledávku v částce 996.252,-Kč. Přezkoumal a zařadil ji jako nevykonatelnou zdůvodu, že notářský zápis se svolením vykonatelnosti postrádá obecné náležitosti. Vyzval proto věřitele k podání žaloby. Věřitel podal žalobu včas dne 14.11. 2012 ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání podle § 198 odst. 1 IZ.

Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda lze pohlížet na předmětnou pohledávku jako na vykonatelnou sohledem na notářský zápis NZ 58/2008, N 66/2008 sepsaný dne 18. 3. 2008 notářem JUDr. Josefem Holobrádkem a obsahující dohodu o přímé vykonatelnosti podle ustanovení §§ 71a, 71b a 71c notářského řádu. Tato otázka má význam pro posouzení rozsahu a důvodu námitek uplatňovaných insolvenčním správcem. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je podle ustanovení § 274 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vykonatelným rozhodnutím, avšak omezení dané insolvenčnímu správci ustanovením § 199 odst.2 IZ v případě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti neplatí, nebot, se toto omezení týká pravomocných rozhodnutí příslušného orgánu, jímž notářský zápis není. Ztoho vyplývá právo insolvenčního správce popřít pohledávku (byt, vykonatelnou) i z důvodu jiného právního posouzení věci.

Odvolací soud vyšel z obsahu spisu a z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně se závěrem, že vdaném případě byla dne 18. 3. 2008 uzavřena smlouva o úvěru číslo 2008800006 mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníky. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 550.000 Kč pro účely opravy a údržby budovy bydlení zapsané na LV č. 99, katastrální území Filipov u Čáslavi. Dlužníci se zavázali úvěr zaplatit spolu se sjednanými úroky zúvěru ve výši 55.000 Kč ročně. V článku Vl. se zavázali dlužníci zajistit závazky z úvěrové smlouvy zástavním právem a na základě toho byla dne 18.3. 2008 uzavřena zástavní smlouva číslo 2008800006. V článku X., bod 10.1. došlo kdohodě, že vpřípadě prodlení dlužníků s úhradou kterékoliv jednotlivé splátky nebo prodlení s úhradou peněžitého závazku podle této smlouvy zaplatí věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,2 % z úvěru za každý i započatý den prodlení.

Není pochyb o tom, že právní vztah mezi dlužníky a žalobcem byl vztahem ze spotřebitelské smlouvy bez ohledu na to, že se předmětná smlouva o úvěru řídí ustanovením § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Jedná se o tzv. absolutní obchod, což je vyjádřeno v ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku tak, že se smlouva o úvěru řídí třetí částí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku však současně platí, že ve vztazích vyjmenovaných v ustanovení § 261 obchodního zákoníku (tj. i vztah z úvěrové smlouvy) nebo vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zde zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb.) je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany,

(KSPH 41 INS 5557/2012) která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

S ohledem na sjednaný účel úvěru-na opravu a údržbu budovy bydlení lze souhlasit se žalobcem, že na danou úvěrovou smlouvu nelze vztáhnout ustanovení zákona č. 321/2001 Sb. vzhledem k § 1 odst. 2 písm. a), v němž se stanoví, že se tento zákon nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti. To však neznamená, že se na daný případ nevztahují ustanovení § 52 až 65 obč. zák. o spotřebitelských smlouvách. Podle ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících zobčanskoprávních vztahů vrozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Ačkoliv to ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku výslovně neuvádí, musí být smluvní pokuta vždy přiměřená významu a hodnotě zajištlované povinnosti. Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná sdobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 39 občanského zákoníku. Ujednání o smluvní pokutě je prostředkem zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli a má plnit i další funkce, jako je funkce preventivní, uhrazovací nebo sankční. Smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení povinnosti jako záruku řádného a včasného plnění povinností vyplývajících ze smlouvy. Ustanovení § 544 a 545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku.

Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,2 % za každý i započatý den prodlení, tedy i vpřípadě jednodenního prodlení se splacením dluhu 1 Kč a počítaná zvýše poskytnutého úvěru, nikoliv z dlužné částky, je neplatným ujednáním z důvodu, že je stanovena bez ohledu na výši skutečného dluhu. Svou konstrukcí totiž nezohledňuje závažnost porušení smluvních povinností dlužníků. Dopadá-li smluvní pokuta na porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, pak zásadně má výše smluvní pokuty být v relaci k výši zajištěného dluhu a újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele nemůže být zcela neadekvátně vyšší a podstatnější, než význam splnění zajištěné povinnosti pro věřitele. Okolnost, že tomu zde tak není, je nepřiměřenou podmínkou v neprospěch spotřebitele, která způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Odvolací soud proto uzavírá, že smluvní pokuta za prodlení s úhradou dluhu byla sjednána v nepřiměřené výši, v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně dle

(KSPH 41 INS 5557/2012)

§ 39 občanského zákoníku. Rovněž odvolací soud se s ohledem na učiněný právní závěr dále nezabýval ostatními námitkami insolvenčního správce a nezabýval se ani otázkou pořadí pohledávky. Pokud se žalobce v řízení dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012 přehlédl, že v posuzovaném případě byla smluvní pokuta sjednána procentní sazbou počítanou z výše dluhu a nikoliv z výše poskytnutého úvěru, jakje tomu v tomto případě.

Sohledem na výše uvedené závěry shledal odvolací soud napadený rozsudek věcně správným a podle stanovení §219 o.s. ř. jej potvrdil, včetně rozhodnutí o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí ustanovením § 202 odst. 1 IZ a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. lnsolvenčnímu správci úspěšnému v odvolacím řízení byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100 Kč/úkon, režijní paušál 300 Kč/úkon, celkem 3.400 Kč, DPH sazbou 21 % z této částky ve výši 714 Kč, celkem 4.114 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013).

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny žalobcem dobrovolně, lze toto rozhodnutí vykonat podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.

V Praze dne 4. února 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná