104 VSPH 55/2016-130
160 ICm 4510/2014 104 VSPH 55/2016-130 (MSPH 60 INS 29920/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobkyně Mgr. Karolíny Černé, sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, insolvenční správkyně dlužníka FILIP Media, a.s., IČO 27187233, sídlem Janáčkovo nábřeží 1153/13, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, sídlem Argentinská 783/18, 170 00 Praha 7, proti žalované SPGroup a.s., IČO 63078571, sídlem Masarykovo nábřeží 235/28, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem, sídlem Náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, 120 00 Praha 2, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015, č.j. 160 ICm 4510/2014-103,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015 č.j. 160 ICm 4510/2014-103 se v bodech I., III. a v bodě II. výroku co do nároku na zaplacení částky 45,000.000,-Kč potvrzuje; v bodě II. výroku co do nároku na zaplacení úroku z prodlení z částky 45,000.000,-Kč ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. od 1.2.2013 do zaplacení, se zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Davida Belhy.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně zamítl žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka spočívajícího v uzavření smlouvy o započtení dne 31.12.2012 (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 45,000.000,-Kč isir.justi ce.cz 160 ICm 4510/2014 (MSPH 60 INS 29920/2013) s úrokem z prodlení z této částky ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. od 1.2.2013 do zaplacení (bod II. výroku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 39.265,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (bod III. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Dne 1.12.2007 uzavřeli dlužník a žalovaná smlouvu o revolvingovém úvěru, kterou se žalovaná zavázala poskytnout dlužníku úvěr až do částky 50,000.000,-Kč a dlužník se zavázal vrátit jej spolu s úroky nejpozději do 31.12.2013. Dlužník čerpal úvěr průběžně od 18.2.2008.

Dne 16.11.2009 uzavřeli dlužník a žalovaná smlouvu o vkladu, kterou se žalovaná zavázala uhradit ve prospěch kapitálového fondu dlužníka (mimo jeho základní kapitál) příplatek ve formě peněžitého plnění v částce 31,500.000,-Kč bezhotovostním převodem na jeho účet do 30.11.2009, a to za účelem provedení vzájemného zápočtu pohledávek dlužníka a žalované. Zároveň dne 16.11.2009 uzavřeli dlužník a žalovaná smlouvu o započtení, kterou započetli své vzájemné závazky, a to žalovaná pohledávky vůči dlužníku ze smluv o půjčce a částečně ze smlouvy o revolvingovém úvěru v celkové výši 31,500.000,-Kč a dlužník svou pohledávku vůči žalované z uvedené smlouvy o vkladu ze dne 16.11.2009 ve výši 31,500.000,-Kč.

Dne 12.12.2012 se konala valná hromada dlužníka, jíž se jako jeho akcionáři účastnili žalovaná a Ing. Aleš Klíč. Tato valná hromada v souladu se svým programem projednala zřízení kapitálového fondu v částce 50,000.000,-Kč k vytvoření vlastního kapitálu dlužníka příplatky akcionářů ve formě peněžitých plnění mimo základní kapitál dlužníka za účelem zvýšení dlužníkova vlastního kapitálu a posílení jeho finanční stability a jednomyslně vyslovila souhlas se zřízením tohoto kapitálového fondu v uvedené výši. Představenstvo dlužníka rozhodlo o zřízení uvedeného kapitálového fondu a dlužníkova dozorčí rada udělila souhlas s nabytím majetku dlužníka, který je předmětem kapitálového fondu.

Dne 15.12.2012 uzavřeli dlužník a žalovaná smlouvu o vkladu, kterou se žalovaná zavázala uhradit ve prospěch kapitálového fondu dlužníka příplatek ve formě peněžitého plnění v částce 45,000.000,-Kč bezhotovostním převodem na účet dlužníka do 31.1.2013. Žalovaná přitom poskytla toto peněžité plnění dlužníku mimo jeho základní kapitál z důvodu, aby mohl být proveden vzájemný zápočet pohledávek dlužníka a žalované.

Dne 31.12.2012 uzavřeli dlužník a žalovaná smlouvu o započtení, kterou započetli své vzájemné závazky, a to žalovaná svou pohledávku vůči dlužníku ze smlouvy o revolvingovém úvěru, která k tomuto dni činila na jistině částku 49,260.715,58 Kč, a dlužník svou pohledávku vůči žalované ze smlouvy o vkladu ve výši 45,000.000,-Kč.

Soud I. stupně citoval § 239 odst. 1, § 241 odst. 1 a § 242 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a shrnul, že se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka spočívajícího v uzavření smlouvy o započtení vzájemných pohledávek dlužníka a žalované v částce 45,000.000,-Kč, jelikož se jedná o neúčinný právní úkon z důvodu, že k úhradě závazků žalované došlo v době, kdy dlužník měl řadu dalších závazků po splatnosti vůči jiným věřitelům. S ohledem na popsaná skutková zjištění se zabýval otázkou, zda smlouva o započtení naplňuje některou ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů (zejména vymezených v § 241 a § 242 IZ).

Z provedeného dokazování měl za zjištěné, že smluvní strany započetly vzájemné závazky, přičemž závazek dlužníka vůči žalované vznikl na základě smlouvy o revolvingovém 160 ICm 4510/2014 (MSPH 60 INS 29920/2013)

úvěru a představoval jistinu poskytnutého úvěru a závazek žalované vznikl na základě smlouvy o vkladu, kterou žalovaná dobrovolně převzala závazek k zaplacení finančních prostředků do kapitálového fondu dlužníka, k jehož zřízení, současně s převzetím závazku žalovanou, dala souhlas dlužníkova valná hromada, jejíhož jednání se žalovaná účastnila. Poukazoval na to, že ve stejné době, kdy měl dlužník podle tvrzení žalobkyně závazky po splatnosti vůči více věřitelům, se žalovaná dobrovolně zavázala k úhradě částky 45,000.000,-Kč mimo základní kapitál dlužníka. Uvěřil žalované, že dobrovolný závazek k příplatkové povinnosti převzala pouze za účelem následného započtení vzájemných pohledávek, přičemž poukazoval na to, že již v přechozích letech byly obdobným způsobem uhrazeny existující závazky dlužníka vůči žalované.

Na základě toho uzavřel, že následným započtením takto dobrovolně převzatého závazku žalované vůči skutečně existujícímu závazku dlužníka nemohlo dojít ke zkrácení dlužníkových věřitelů, neboť tímto úkonem se pouze snížily existující závazky dlužníka vůči žalované, čímž se i zlepšilo postavení ostatních dlužníkových věřitelů, jelikož došlo k zániku skutečně existujícího závazku dlužníka v částce 45,000.000,-Kč. Podotkl, že při posouzení toho, zda je smlouva o započtení neúčinným úkonem, nelze odhlédnout od toho, že poté, co by se stal závazek žalované vůči dlužníku splatným (tedy po 31.1.2013), mohla zánik vzájemných závazků přivodit sama žalovaná jednostranným započtením vzájemných závazků, které by nebylo dlužníkovým úkonem, a nebylo by tak napadnutelné odpůrčí žalobou.

S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti uzavření smlouvy o započtení dospěl k závěru, že tato smlouva není právním úkonem dlužníka, jímž by byla žalovaná zvýhodněna na úkor jiných věřitelů nebo kterým by dlužník úmyslně zkracoval uspokojení svých věřitelů, a proto-aniž by se zabýval otázkou dlužníkova úpadku ke dni uzavření smlouvy-žalobu zamítl, a to jak ohledně neúčinnosti právního úkonu dlužníka, tak i ohledně požadovaného uložení povinnosti žalované zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 45,000.000,-Kč. K žalobou požadovanému úroku z prodlení z částky 45,000.000,-Kč přitom s odkazem na § 239 odst. 4 větu první IZ vysvětlil, že povinnost vydat plnění z neúčinného právního úkonu vzniká až právní mocí rozhodnutí, kterým je odpůrčí žalobě vyhověno, pročež až tímto okamžikem může být povinná osoba zavázána k vydání plnění, s nímž se tak v době před rozhodnutím o odpůrčí žalobě nemůže dostat do prodlení. Povinnost k zaplacení žalobkyní požadovaného příslušenství by tak žalované nevznikla ani v případě, bylo-li by žalobě vyhověno.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci úspěšné žalované přiznal nárok na jejich náhradu v částce 39.265,-Kč sestávající z odměny advokáta za 9 úkonů právní služby po 3.100,-Kč (převzetí zastoupení, sepis pěti vyjádření a tři účasti u jednání soudu) podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, odměny advokáta za účast u jednání soudu, při němž bylo pouze vyhlášeno rozhodnutí, ve výši 1/2 odměny podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za 10 úkonů právní služby po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daně z přidané hodnoty ve výši 6.815,-Kč.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně včas odvolání. Při jednání odvolacího soudu vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně části, v níž požadovala uložení povinnosti vydat zákonný úrok z prodlení z částky 45,000.000,-Kč jdoucí od 1.1.2013 do zaplacení a navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě (po jejím částečném zpětvzetí) vyhověl.

Popsala skutkový stav věci a uvedla, že dne 12.12.2012 bylo na zasedání představenstva dlužníka rozhodnuto o zřízení kapitálového fondu mimo základní kapitál dlužníka v celkové výši 50,000.000,-Kč příplatky akcionářů dlužníka ve formě peněžitých plnění za účelem posílení jeho finanční stability. Tentýž den toto rozhodnutí schválila 160 ICm 4510/2014 (MSPH 60 INS 29920/2013) dlužníkova valná hromada a k nabytí majetku dala souhlas jeho dozorčí rada. K realizaci zřízení kapitálového fondu uzavřel dlužník se svými akcionáři dvě písemné smlouvy o vkladu. Na základě první z nich se Ing. Aleš Klíč zavázal poskytnout ve prospěch kapitálového fondu dlužníka příplatek ve výši 5,000.000,-Kč na účet dlužníka do 28.2.2013, což splnil bankovním převodem. Druhou smlouvou o vkladu se žalovaná, jakožto druhý akcionář dlužníka, zavázala poskytnout ve prospěch kapitálového fondu dlužníka příplatek ve formě peněžitého plnění ve výši 45,000.000,-Kč převodem na účet dlužníka do 31.1.2013.

Tvrdila, že žalovaná využila toho, že byla na základě revolvingové smlouvy ze dne 1.12.2007 také věřitelkou dlužníka, a namísto splnění své příplatkové povinnosti jej dne 31.12.2012 přinutila (jakožto jeho ovládající osoba) uzavřít spornou smlouvu o zápočtu, na jejímž základě došlo k započtení vzájemných pohledávek žalované a dlužníka co do částky 45,000.000,-Kč. Uváděla, že v okamžiku uzavření této smlouvy měl dlužník řadu závazků vůči dalším věřitelům po splatnosti, což následně vyústilo ve zjištění jeho úpadku dne 19.12.2013 a posléze v rozhodnutí o prohlášení konkursu na jeho majetek. Upozorňovala, že ze seznamu zjištěných a přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka vyplynulo, že ke dni sporného právního úkonu měl dlužník více věřitelů a pohledávky (správně: závazky) po splatnosti nejméně ve výši 16,427.721,92 Kč, z toho méně než 30 dnů po splatnosti ve výši 9,480.075,45 Kč, více než 30 dnů a méně než 3 měsíce po splatnosti ve výši 1,204.615,20 Kč a více než 3 měsíce po splatnosti ve výši 5,743.031,27 Kč a byl tedy v úpadku, resp. nečerpání s žalovanou sjednaného peněžního plnění a uzavření smlouvy o zápočtu znemožnilo další dlužníkovo fungování a zapříčinilo jeho úpadek.

Namítala, že pokud by žalovaná dostála svým závazkům ze smlouvy o vkladu a uhradila svůj závazek ve výši 45,000.000,-Kč k insolvenční situaci by ani nedošlo, jelikož by bylo možné uhradit veškeré známé dluhy, dlužník by byl zcela oddlužen a ještě by měl k dispozici téměř 30,000.000,-Kč pro svůj další provoz. Dovozovala, že smlouvou o započtení mezi dlužníkem a žalovanou došlo ke zkrácení uspokojení ostatních věřitelů žalované (správně: dlužníka) podle § 242 IZ a ke zvýhodnění žalované ve smyslu § 241 IZ, jelikož se její pohledávce (vůči dlužníku z uvedené revolvingové smlouvy) dostalo podstatně vyššího uspokojení, než by se jí dostalo v konkursu (odkazovala přitom na rozsudek Vrchního soudu v Praze sen. zn. 101 VSPH 839/2015). Uváděla, že pokud by bylo zahájeno insolvenční řízení a nedošlo-li by k zápočtu, přihlásila by žalovaná svou pohledávku do insolvenčního řízení a celková výše všech přihlášených pohledávek by tak činila 92.616.455,68 Kč (jako součet výše přihlášených pohledávek 36.330.107,96 Kč a pohledávky žalované 56.330.107,96 Kč), přičemž na účtu dlužníka by byla částka 50,000.000,-Kč odpovídající vkladu z příplatkové povinnosti dle smluv ze dne 12.12.2012. S ohledem na nízkou hodnotu dlužníkova majetku sepsaného do soupisu majetkové podstaty pak považovala za zřejmé, že by zjištěné pohledávky přihlášených věřitelů nebyly uspokojeny ve stejném rozsahu, jako byla sporným započtením (jakožto neúčinným právním úkonem) uspokojena pohledávka žalované mimo insolvenční řízení. Z toho dovozovala, že nemůže obstát názor soudu, že sporným úkonem nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů a že jím došlo k vylepšení dlužníkovy situace, neboť z provedeného srovnání je naopak zřejmé, že by ostatní věřitelé byli uspokojeni v rozsahu cca 1/2 a stejným způsobem by byla uspokojena i žalovaná, která však byla po provedeném zápočtu uspokojena téměř ze 100 % a na ostatní věřitele se nedostalo.

Nadto připomínala, že podle § 172 IZ mohou být pohledávky společníků uspokojovány až po úplném uhrazení všech pohledávek, jichž se týká dané insolvenční řízení, a namítala, že pohledávka žalované byla nepochybně pohledávkou podřízenou, avšak byla uspokojena neúčinným právním úkonem. Měla též za to, že úmysl zkrátit ostatní věřitele dlužníka a zároveň zvýhodnit postavení žalované vyplynul i z účastnické výpovědi předsedy představenstva žalované Ing. Sehnala, jenž tvrdil, že hlavním cílem zřízení kapitálového fondu bylo provedení sporného zápočtu. Namítala, že soud toto úmyslné zkracování věřitelů 160 ICm 4510/2014 (MSPH 60 INS 29920/2013) nijak nehodnotil, ale v odůvodnění rozsudku naopak uvedl, že uvěřil účastnické výpovědi Ing. Sehnala, že dobrovolný závazek byl převzat pouze za účelem následného započtení vzájemných pohledávek dlužníka a žalované. Dovozovala, že toto tvrzení lze hodnotit i v trestněprávní rovině, jelikož prokazuje úmysl poškodit ostatní věřitele, především je však vyvraceno dokumenty podepsanými Ing. Sehnalem, a to rozhodnutím představenstva o navýšení kapitálu ze dne 12.12.2012, zápisem z jednání z valné hromady z téhož dne a smlouvou o vkladu, v nichž bylo výslovně stanoveno, že příplatek žalované bude poskytnut ve formě peněžitého plnění na bankovní účet dlužníka. Pokazovala na to, že na její dotazy Ing. Sehnal uvedl, že pro navýšení byly použity několik let staré vzory, jež však byly kontrolovány právní kanceláří. Považovala za nepochopitelné, aby tento (toliko) verbálně tvrzený úmysl nebyl v dokumentech a smlouvách o vkladu zahrnut a aby tyto dokumenty naopak obsahovaly něco jiného, než co bylo ujednáno. Měla za nepřípustné, aby soud rozhodl pouze na základě tvrzení osoby evidentně mající osobní zájem na výsledku a nadto v rozporu s písemnými dokumenty.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Rekapitulovala odvolací námitky a uváděla, že žalobkyně účelově pomíjí, že dlužník v úpadku (který žalobkyně tvrdila ke dni 31.12.2012), by musel poměrně uspokojit všechny své věřitele, tedy včetně žalované. Závěr žalobkyně, že se dlužník mohl oddlužit, proto považovala za nepřiléhavý a nemající oporu v právní úpravě. Poukazovala na rozpory v odvolání a namítala, že žalobkyně na jedné straně dovozuje, že pokud by nedošlo k uzavření dohody o započtení, došlo by k plnému uhrazení pohledávek tehdejších věřitelů dlužníka, avšak na druhé straně uvádí, že nedošlo-li by k uzavření dohody o započtení, byli by věřitelé v konkursu uspokojeni v rozsahu cca 1/2, což jsou neslučitelné závěry, zvláště, tvrdí-li žalobkyně, že dlužník měl být po celou tuto dobu v úpadku (což žalovaná odmítala).

Poukazovala na to, že závěry žalobkyně o nedovoleném zvýhodnění a o zkrácení ostatních věřitelů stojí výhradně na její hypotetické konstrukci, že by žalovaná v případě neuzavření dohody o započtení uhradila dlužníku 45,000.000,-Kč, jež by dlužník rozdělil mezi své věřitele, k čemuž by však nedošlo, jelikož v případě neuzavření dohody o započtení by svou pohledávku z úvěru jednostranně započetla na dlužníkovu pohledávku z dobrovolného příplatku, jak správně dovodil soud I. stupně. Uváděla, že takový jednostranný zápočet by byl možný i v současnosti, po rozhodnutí o úpadku, v konkursu, podle § 140 odst. 2 a 3 IZ, neboť podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku (dne 6.3.2014) a tvrdila, že její pohledávka ze smlouvy o úvěru (uzavřené v roce 2007) je nejstarší pohledávkou vůči dlužníku.

Považovala za absurdní, aby bylo zákonem výslovně aprobováno jednostranné započtení, avšak totožné započtení dohodou bylo považováno za neúčinné. Vysvětlovala, že sporným započtením se dlužníkova majetková podstata nijak nezmenšila, ale proces tzv. kapitalizace pohledávky naopak vyústil v její zvýšení i ve zvýšení uspokojení ostatních věřitelů dlužníka, jak správně uzavřel soud I. stupně. Napadený rozsudek a závěry v něm obsažené považovala za zcela odpovídající závěrům relevantní judikatury, přičemž citovala závěry rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.9.2012, č.j. 33 ICm 635/2012-31 a ze dne 8.7.2013, sp. zn. 22 ICm 2896/2012, z čehož dovozovala, že soud I. stupně dostál zásadě stability rozhodovací praxe a jednoty rozhodování.

K odvolacím námitkám žalobkyně ohledně podřízenosti pohledávky, jež zanikla sporným zápočtem, podle § 172 IZ namítala, že žalobkyně neuvádí celý obsah tohoto ustanovení, čímž je účelově dezinterpretuje, jelikož se v tomto ustanovení nejedná o jakékoli pohledávky, ale o pohledávky společníků vyplývající z jejich účasti na společnosti dlužníka, tedy zejména o podíl na zisku či likvidačním zůstatku. Její započtená pohledávka však byla 160 ICm 4510/2014 (MSPH 60 INS 29920/2013) pohledávkou z revolvingového úvěru čerpaného dlužníkem a nikoliv pohledávkou vyplývající z její účasti na dlužníkově společnosti, pročež nebyla pohledávkou podřízenou.

Zdůrazňovala, že pohledávce dlužníka na úhradu příplatku dala vzniknout dobrovolně a následně o ni ponížila svou pohledávku vůči dlužníku z úvěru, aniž by obdržela jakékoli reálné protiplnění, tedy aniž by se jakkoli zmenšila dlužníkova majetková podstata a neměla tak ze sporného úkonu prospěch na úkor majetkové podstaty. Poukazovala na to, že tento způsob tzv. kapitalizace pohledávek již s dlužníkem v minulosti realizovali, a uváděla, že bez vzniku dobrovolného příplatku by k započtení nedošlo a stejně tak by bez zápočtu nikdy neposkytla dobrovolný příplatek. Vytýkala žalobkyni, že z komplexního sledu událostí účelově vytrhává toliko smlouvu o započtení, z níž dovozuje zkrácení ostatních věřitelů, bez přihlédnutí k okolnostem, jež předcházely jejímu uzavření a po ní následovaly, které však jsou stěžejní pro posouzení dlužníkova úmyslu.

K námitkám týkajícím se posouzení výpovědi jejího předsedy představenstva Ing. Pavla Sehnala uváděla, že soud své závěry nezaložil výhradně na jeho výpovědi, ale též na dobrovolnosti jejího závazku poskytnout příplatek, na aplikaci stejného postupu i v předchozích letech, jakož i na zjištění, že z její strany mohlo dojít k jednostrannému zápočtu pohledávky z úvěru proti pohledávce na poskytnutí dobrovolného příplatku, jenž by nebyl napadnutelný žalobou o určení neúčinnosti.

Vzhledem k tomu, že žalovaná při jednání odvolacího soudu vyjádřila svůj souhlas s žalobkyní učiněným částečným zpětvzetím žaloby ohledně části, v níž požadovala uložení povinnosti vydat zákonný úrok z prodlení z částky 45,000.000,-Kč od 1.1.2013 do zaplacení, postupoval odvolací soud podle § 222a odst. 1 o.s.ř., zrušil v rozsahu zpětvzetí napadený rozsudek a v tomto rozsahu řízení zastavil.

Ve zbývajícím rozsahu pak odvolací soud podle § 212 a 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, jelikož napadený rozsudek je věcně správný, a ani ve stadiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by vedlo odvolací soud k jeho změně, či zrušení.

Odvolací soud předně uvádí, že žaloba byla podána včas, ve lhůtě podle § 239 odst. 3 IZ, jelikož účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 19.12.2013.

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu I. stupně, že sporná smlouva o započtení ze dne 31.12.2012 není neúčinným právním úkonem dlužníka, neboť jí nedošlo ani ke zkrácení možnosti uspokojení dlužníkových věřitelů, ani ke zvýhodnění žalované na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Také odvolací soud je přesvědčen, že tuto spornou smlouvu je nezbytné posuzovat v souvislosti s předcházejícím rozhodnutím dlužníkovy valné hromady (jež učinila též žalovaná jako akcionář dlužníka) o zřízení kapitálového fondu dlužníka příplatky akcionářů mimo základní kapitál a na ně navazující smlouvy o vkladu, jakož i s přihlédnutím k tomu, že žalovanou a dlužníkem již bylo v minulosti (v roce 2009) shodně postupováno. Odvolací soud se též ztotožňuje se závěrem, že po splatnosti závazku žalované vůči dlužníku mohla žalovaná sama svým jednostranným zápočtem docílit zániku závazků, jež byly předmětem sporné smlouvy o započtení (a to i po rozhodnutí o úpadku za podmínek stanovených v § 140 IZ), od čehož rovněž nemůže být při posouzení sporného právního úkonu odhlédnuto. Posuzováno v těchto souvislostech je zjevné, že sporný právní úkon neměl žádný vliv na míru uspokojení ostatních dlužníkových věřitelů, ani se jím na jejich úkor nedostalo žalované vyššího uspokojení. 160 ICm 4510/2014 (MSPH 60 INS 29920/2013)

K žalobkyní provedenému hodnocení pohledávky žalované vůči dlužníku z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru odvolací soud uvádí, že tato pohledávka nemá charakter pohledávky vyplývající z účasti žalované ve společnosti dlužníka podle § 172 IZ. Odvolací soud rovněž neshledal přiléhavým odkaz žalobkyně na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.2016, sen. zn. 101 VSPH 839/2015, jelikož se týkal zcela odlišného skutkového stavu (dlužníkovy úhrady částky 5,000.000,-Kč žalované), než jaký je předmětem řízení v projednávané věci (smlouva o započtení žalovanou, jakožto majoritní akcionářkou, dobrovolně přijatého závazku k úhradě příplatku ve prospěch kapitálového fondu dlužníka oproti dlužníkovu závazku ze smlouvy o revolvingovém úvěru). Pro úplnost odvolací soud dodává, že tvrzeními žalobkyně ohledně úpadku dlužníka ke dni uzavření sporné smlouvy o započtení se nezabýval z téhož důvodu jako soud I. stupně, tedy s ohledem na výše uvedený závěr, že sporná smlouva není ani zkracujícím, ani zvýhodňujícím právním úkonem.

Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek v části, jež nebyla zrušena v důsledku částečného zpětvzetí žaloby, jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., a to včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

Současně odvolací soud rozhodl v souladu s § 224 odst. 1 o.s.ř. o právu na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované přiznal proti žalobkyni právo na náhradu nákladů v celkové výši 8.228,-Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem ve výši 6.200,-Kč za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto úkony ve výši 600,-Kč, navýšených o 21% DPH z těchto částek ve výši 1.428,-Kč. O plnění k rukám advokáta žalované a o lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 31. října 2016

Mgr. Markéta Hudečková, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová