104 VSPH 548/2016-72
56 ICm 4537/2014 104 VSPH 548/2016-72 (KSPA 56 INS 32350/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Finanční úřad pro Pardubický kraj, IČO 72080043, sídlem Boženy Němcové 2625, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Ing. David Jánošík, sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové, insolvenční správce dlužníka Plynostav-regulace plynu, a.s., IČO 47472499, sídlem Nádražní 641, 533 51 Pardubice-Rosice, zast. JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha 1-Staré Město, o určení pořadí pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 4537/2014-52 ze dne 13.dubna 2016

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 4537/2014-52 ze dne 13.dubna 2016 se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám JUDr. Pavla Hráška, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.400 Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o určení, že jsou pohledávky žalobce ve výši 3.316.052 Kč z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu, vyměřená platebním výměrem č.j. 1304941/14/2800-04702-607223 ze dne 8. září 2014, který nabyl právní moci dne 10. října 2014 a ve výši 18.790.959 Kč z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu, vyměřená platebním výměrem č.j. 1304951/14/2800-04702-607223 ze dne 8. září 2014, který isir.justi ce.cz (KSPA 56 INS 32350/2012) nabyl právní moci dne 10. října 2014 (dále jen platební výměry), obě uplatňované žalobcem v insolvenčním řízení dlužníka Plynostav-regulace plynu, a.s. (dále jen dlužník), vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp.zn. KSPA 56 INS 32350/2012, pohledávkami za majetkovou podstatou (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 13.549,27 Kč.

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně mimo jiné uvedl, že žalobce uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka dvě pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 insolvenčního zákona (dále jen IZ) z titulu platebních výměrů vystavených podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v účinném znění (dále jen ZRP), jako odvodů za porušení rozpočtové kázně dlužníkem. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 5.12.2014 (B-167) byl žalobce vyzván k podání žaloby podle § 203a IZ na určení pořadí pohledávek proti insolvenčnímu správci Ing. Davidu Jánošíkovi (dále jen správce) ve lhůtě 30 dnů z důvodu pochybností insolvenčního soudu o tom, zda jsou pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení dlužníka podle § 203 IZ pohledávkami za majetkovou podstatou, jelikož se podle názoru insolvenčního soudu jedná o mimosmluvní sankce, které se podle § 170 písm. d) IZ v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku. Žalobce se včas podanou žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 22. 12. 2014 domáhal určení pořadí pohledávek s tím, že jde o pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. e) IZ za majetkovou podstatou, jež vznikly po rozhodnutí o úpadku a jež se uspokojují v plné výši kdykoliv po rozhodnutí o úpadku. V podané žalobě mimo jiné uvedl, že byla dlužníku poskytnuta dotace na podnikatelskou činnost Rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky č.j. 2313-11/5.3NM02-069/11/08200 ze dne 8. 9. 2011 (dále jen rozhodnutí), že dle Podmínek poskytnutí dotace ze státního rozpočtu ČR a prostředků strukturálních fondů ES (dále jen podmínky), jež staly nedílnou součástí rozhodnutí, nesměl dlužník ukončit podnikatelskou činnost po dobu tří let ode dne skutečného ukončení projektu, na nějž byla dotace poskytnuta (Hlava I., článek II., bod 4 podmínek) a dále po dobu tří let od skutečného data ukončení realizace projektu nesměl vstoupit do likvidace, insolvence, konkursu nebo úpadku, pokud mu již byla proplacena dotace nebo její část, s tím, že došlo-li by v případě úpadku dlužníka k povolení reorganizace a příjemce dotace po provedení reorganizace nadále využívá majetek, nedochází tím k porušení podmínek poskytnutí dotace (Hlava I., článek IV., bod 6 podmínek). Žalobce uvedl, že skutečným dnem uskutečnění projektu bylo datum vydání kolaudačního souhlasu dne 31. 10. 2011 a povinnost neukončit podnikatelskou činnost trvala do 31. 10. 2014, a že dne 6. 4. 2012 byla převedena dotace na účet dlužníka.

Dne 20. 12. 2012 (A-1) bylo na návrh věřitele zahájeno insolvenční řízení dlužníka, usnesením ze dne 30. 1. 2013 (A-33) byl zjištěn úpadek dlužníka, usnesením ze dne 23. 5. 2013 (B-40) byla povolena reorganizace dlužníka, jež byla usnesením ze dne 31. 7. 2014 (B-129) přeměněna na konkurs. Na základě této skutečnosti zahájil žalobce dne 4. 9. 2014 u dlužníka podle § 85 a násl. zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen daňový řád) daňovou kontrolu a dospěl k závěru, že ze strany dlužníka došlo k porušení Hlavy I., článku IV., bodu 6 podmínek, a proto dne 8. 9. 2014 vystavil žalobce platební výměry a uložil dlužníku povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně spočívající v neoprávněném použití peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu a z Národního fondu ve (KSPA 56 INS 32350/2012) smyslu § 3 písm. e) ZRP s tím, že za porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) ZRP je dlužník povinen podle § 44a odst. 3 písm. a) a písm. d) ZRP provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod do státního rozpočtu a Národního fondu podle § 44a odst. 4 písm. c) a § 44a odst. 6 ZRP ve výši 3.316.052 Kč a 18.790.959 Kč.

Žalovaný správce namítal, že nejde o pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) IZ, jenž nelze podle jeho názoru vykládat extenzivně, odvod za porušení rozpočtové kázně nelze podřadit pod pojem daň, jde o mimosmluvní sankci podle § 170 IZ a navrhoval proto žalobu zamítnout.

Soud I. stupně měl za nesporný mezi účastníky skutkový stav věci a zabýval se tedy jen právním posouzením pohledávek a shledal, že obě pohledávky mají stejný právní základ v porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) ZRP. Uvedl, že výčet pohledávek za majetkovou podstatou uvedený v § 168 IZ je výčtem taxativním, že odvody za porušení rozpočtové kázně nelze přiřadit k žádné z vyjmenovaných pohledávek a pokud žalobce argumentoval tím, že se jedná o daň podle § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu, neboť jde o peněžité plnění a při jeho správě se ve smyslu § 44a odst. 9 ZRP postupuje podle daňového řádu, soud I. stupně měl za to, že tomu tak není, protože legislativní zkratka daň podle § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu je použitelná jedině a pouze pro účely daňového procesu, avšak předmětné pohledávky mají základ v ZRP, konkrétně v § 44 odst. 1 písm. b) ZRP, jsou vymáhány za porušení rozpočtové kázně, mají sankční povahu, nejedná se o vrácení dotace, byť se svou výší shodují, a proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 163 IZ a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení jako úspěšnému účastníku.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích podal žalobce včas odvolání, navrhoval jej změnit a žalobě vyhovět. Nesouhlasil se závěry soudu I. stupně a trval na svém stanovisku, že pohledávky vznikají jako následek zákonem předpokládané právní skutečnosti, že mají materiálně blízko k charakteru daně či jiného obdobného peněžitého plnění ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) IZ, že jde o pohledávky, které vznikly po rozhodnutí o úpadku dlužníka, že se soud I. stupně dostatečným způsobem nevypořádal s argumentací žalobce o charakteru pohledávek a neuvedl, proč nevzal v úvahu závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřené v rozsudku vydaném dne 31. 3. 2015 pod sp. zn. 5 As 95/2014, jelikož se tento soud charakterem pohledávek vzniklých z titulu porušení rozpočtové kázně výslovně zabývá a obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Hradci Králové pod č. j. 31 Af 64/2012-106 ze dne 28. 3. 2013 se závěrem, že řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně není řízením o správním deliktu, a že vlastní řízení a rozhodnutí o porušení rozpočtové kázně nevykazuje typické znaky řízení a rozhodnutí o správním deliktu. Dále se žalobce zabýval definicí daně z právního hlediska jako platební povinnosti za účelem získání příjmů do státního rozpočtu s tím, že pojem daň není v právních normách definována, avšak jedná se o příjem do státního rozpočtu, aniž se přitom poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní protiplnění. Měl za to, že se odvod za porušení rozpočtové kázně blíží svým smyslem a účelem dani, resp. daňové povinnosti a materiálně má mnohem blíže k dani, než k sankci, podle názoru žalobce § 168 odst. 2 písm. e) IZ cílí na tento případ, když odvod za porušení rozpočtové kázně je (KSPA 56 INS 32350/2012) buďto daní nebo obdobným peněžitým plněním. Žalobce odkázal i na komentář k § 170 IZ, jenž definuje pohledávky vyloučené ze způsobů řešení úpadku jako pokuty a správní sankce ukládané správními úřady na základě zvláštních zákonů, a též peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona, a poukázal taktéž na odlišnost v podobě zmenšení majetku dotčené osoby uložením peněžitého trestu v trestním řízení nebo pokuty ve správním řízení, týkající se zmenšení jmění, oproti případu odvedení dotace zpět jejím příjemcem, jímž se dle jeho názoru majetek příjemce vrátí do stavu před poskytnutím dotace a nezmenší se tím. Dle názoru žalobce je zřejmé, že odvod za porušení rozpočtové kázně není sankcí v užším slova smyslu a nelze subsumovat pod pojem mimosmluvní sankce podle § 170 písm. d) IZ, cílem odvodu za porušení rozpočtové kázně je navrátit finanční prostředky tam, odkud byly poskytnuty, jak předpokládá § 38 odst. 2 a § 44a odst. 6 ZRP, když sankcí by byla povinnost zaplatit penále podle § 44a) odst. 10 ZRP vzniklé v důsledku prodlení s úhradou odvodu za porušení rozpočtové kázně, nikoliv odvod sám. Žalobce z těchto důvodů nesouhlasil s tím, že nemohou být odvody za porušení rozpočtové kázně v insolvenčním řízení uspokojeny, jelikož nejsou výslovně uvedeny v § 170 IZ, trval na tom, že jde o jiná obdobná peněžitá plnění ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) IZ, čímž jsou myšlena všechna peněžitá plnění, která jsou považována za daň dle § 2 odst. 3 daňového řádu a nejsou zároveň zákonem označena jako daň nebo poplatek, čemuž nasvědčuje zároveň, že penále za neuhrazení odvodů za porušení rozpočtové kázně by bylo za splnění zákonných předpokladů pohledávkou ve smyslu § 170 písm. d) IZ, která není vyloučena ze způsobů řešení úpadku.

Žalovaný správce v podaném vyjádření k odvolání žalobce setrval na svém stanovisku s tím, že definice legislativní zkratky daň je uvedena výslovně pouze pro použití v daňovém řádu a tím je zabráněno svévolnému podřazování různých peněžitých plnění pod pojem daň. Zabýval se výkladem účelu taxativního výčtu pohledávek uvedených v § 168 IZ tak, aby nedocházelo k nepřípustnému zvýhodňování některých věřitelů na úkor jiných věřitelů v rozporu se zásadami insolvenčního řízení a poukázal na to, že odvod za porušení rozpočtové kázně není v tomto výčtu uveden a nelze jej podřadit pod jinou pohledávku, jelikož by tím došlo k nepřípustnému rozšiřování taxativně vymezených pohledávek v uvedeném ustanovení. Z hmotněprávního hlediska jde podle názoru správce o sankci při nesplnění podmínek dotačního programu, když na rozdíl od půjčky nebo úvěru povinnost k vrácení dotace neexistuje, svojí povahou je nevratná a jen v případě porušení podmínek dotace jde o sankci v podobě odvodu, jež postihuje majetek dlužníka. Uvedl dále, že žalobci nic nebránilo jednat s péčí řádného hospodáře a pohledávky přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka, jelikož mu muselo být známo již od zjištění úpadku dlužníka dnem 30. 1. 2013, že se dlužník nachází ve finanční tíživé situaci, jež může vést ke konkursu. Jelikož pohledávky žalobce nelze podle jeho názoru uznat jako pohledávky za podstatou, navrhoval rozsudek potvrdit a přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a o.s.ř. a podle § 214 odst. 3 o.s.ř., aniž nařizoval jednání, neboť účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, dospěl k těmto zjištěním a závěrům: (KSPA 56 INS 32350/2012)

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že: -dne 20. 12. 2012 (A-1) bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka na návrh věřitele, -usnesením ze dne 30. 1. 2013 (A-33) byl zjištěn úpadek dlužníka, -usnesením ze dne 23. 5. 2013 (B-40) byla povolena reorganizace dlužníka, -usnesením ze dne 31. 7. 2014 (B-129) byla reorganizace dlužníka přeměněna na konkurs, -dne 4. 9. 2014 zahájil žalobce u dlužníka podle § 85 a násl. daňového řádu kontrolu, -dne 8. 9. 2014 vystavil žalobce platební výměry, -dne 5.12.2014 (B-167) byl žalobce vyzván insolvenčním soudem k podání žaloby podle § 203a IZ na určení pořadí pohledávek, -dne 22. 12. 2014 doručil žalobce včas žalobu podle § 203a IZ k insolvenčnímu soudu.

Podstatou sporu se v daném případě stal výklad institutu odvodu do státního rozpočtu a Národního fondu za porušení rozpočtové kázně dlužníkem jako příjemcem dotace z důvodu neoprávněného použití peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu a z Národního fondu ve smyslu § 3 písm. e) ZRP a podle § 44 odst. 1 písm. b) ZRP, za což je dlužník povinen podle § 44a odst. 3 písm. a) a písm. d) ZRP provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod do státního rozpočtu a Národního fondu podle § 44a odst. 4 písm. c) a § 44a odst. 6 ZRP.

Podle § 3 písm. e) ZRP v účinném znění pro účely tohoto zákona se rozumí neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního fondu nebo Národního fondu, jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity.

Podle § 6 odst. 1 písm. f) ZRP příjmy státního rozpočtu tvoří, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, sankce za porušení rozpočtové kázně.

Podle § 38 odst. 1 ZRP nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při porušení kázně při hospodaření s peněžními prostředky v Národním fondu podle § 44 a 44a za dále uvedených podmínek.

Podle § 44 odst. 1 písm. b) ZRP porušením rozpočtové kázně je neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem.

Podle § 44a ZRP odvod za porušení rozpočtové kázně činí částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň, kterou bude podle § 44a odst. 6 ZRP rozdělena podle dále uvedených pravidel (odst. 4 písm. c)). Správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají územní finanční orgány podle daňového řádu (odst. 8). (KSPA 56 INS 32350/2012)

Ačkoliv je pojem sankce za porušení rozpočtové kázně výslovně v ZRP použit jen v § 44a) odst. 4 písm. b), sankce za porušení rozpočtové kázně je spojována ve všech případech uvedených v § 44 ZRP v souvislosti s neoprávněným použitím prostředků státního rozpočtu, mimo jiné i v případě poskytnuté dotace, v důsledku čehož je příjemce dotace povinen provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod do státního rozpočtu, jehož příjmy tvoří mimo jiné podle § 6 odst. 1 písm. f) ZRP taktéž sankce za porušení rozpočtové kázně.

Odvolací soud vyšel z důvodové zprávy k zákonu č. 218/2000 Sb., v níž se k § 6 uvádí, že Sankce za porušení rozpočtové kázně jsou podrobně upraveny v § 44 ZRP a dále k § 44 se uvádí, že Porušením rozpočtové kázně se rozumí neoprávněně použití prostředků státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu, neoprávněné použití a zadržení prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu a státních finančních aktiv jejich příjemcem, neodvedení příjmů z prodeje nemovitého majetku České republiky příspěvkovou organizací, nenařízení odvodů správcem kapitoly příspěvkové organizaci při významné změně podmínek hospodaření příspěvkové organizace a neprovedení těchto odvodů příspěvkovou organizací a porušení povinnosti organizační složkou státu dosahovat maximálních příjmů a plnit úkoly nejhospodárnějším způsobem. Podle tohoto ustanovení se postupuje rovněž při porušení kázně týkající se hospodaření s prostředky Národního fondu, pokud ustanovení o Národním fondu nestanoví jinak (viz § 37 a 38). Sankcí za porušení rozpočtové kázně je odvod neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků do státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu a Národního fondu podle toho, o jaké prostředky se jedná a penále ve výši 1 promile denně z částky neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Touto sankcí není dotčena odpovědnost podle jiných předpisů, např. trestního zákona, který v § 250b odst. 2 stanoví trestní odpovědnost pro toho, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije mj. dotaci na jiný než určený účel. Odvod včetně penále lze uložit do 10 let od 1. ledna kalendářního roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně .

Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalobce týkající se nesprávného rozhodnutí soudu I. stupně v rozporu se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v rozsudku č. j. 5 As 95/2014 ze dne 31. 3. 2015 a dospěl k závěru, že ani odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nenasvědčuje argumentaci žalobce, že lze pohlížet na odvod za porušení rozpočtové kázně jako na daň v podobě platební povinnosti dlužníka, kterou stát stanoví pro potřeby získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb do státního rozpočtu dle § 2 odst. 1 a § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu, byť je jeho účelem a cílem posílení státního rozpočtu za splnění určitých předpokladů v podobě porušení právní normy vrácení finančních prostředků do státního rozpočtu, z něhož byly poskytnuty dlužníku k dosažení přesně určeného cíle v podobě dotace, jejichž využití bylo striktně podmíněno danými pravidly, a které dlužník nesplnil, a proto je sankcionován v podobě odvodu za porušení rozpočtové kázně podle § 44 ZRP, konkrétně dle § 44 odst. 1 písm. b) ZRP, čímž mu vznikla povinnost podle § 44a odst. 3 písm. a) a písm. d) ZRP provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod do státního rozpočtu a Národního fondu podle § 44a odst. 4 písm. c) a § 44a odst. 6 ZRP. Nejvyšší správní soud se ve výše citovaném rozhodnutí zabýval povahou odvodu za porušení rozpočtové kázně se závěrem, že v užším slova smyslu nemá (KSPA 56 INS 32350/2012) povahu trestní sankce, na kterou by bylo možné aplikovat zákonné instituty určené pro oblast správního trestání, avšak připustil, že v širším slova smyslu jde o sankci, že se běžně hovoří o sankčním charakteru tohoto institutu, a jeho cílem je navrátit zpět do státního rozpočtu prostředky, které nebyly využity za tím účelem, k němuž byly poskytnuty.

Dále odvolací soud zjistil, že Vrchní soud v Praze v rozsudku vydaném dne 24. 9. 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176, KSPA 44 INS 6314/2011, vyšel z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí č. j. Afs 81/ 2004-54 ze dne 26. 10. 2005, jenž dovodil, že by odporovalo principu racionality a bezrozpornosti právního řádu, bylo-li by nahlíženo na peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou předpisem veřejného práva jinak jen proto, že byla stanovena rozhodnutím správního orgánu v režimu a postupem stanoveným v daňovém řádu, který veškeré pohledávky podle tohoto zákona, jež vznikly rozhodnutím finančního úřadu, pojmenovává jako pohledávky daňové a nepoužívá termín smluvní sankce , a že právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší interaktiv stejného náhledu na srovnatelné právní instituce (v dané věci na mimosmluvní sankce), byť upravené v rozdílných právních předpisech, či dokonce odvětvích . Z tohoto pohledu se zabýval Vrchní soud v Praze charakterem odvodu do státního rozpočtu jako peněžité mimosmluvní sankce stanovené předpisem veřejného práva ve spojení s § 170 písm. d) IZ, jenž musí být aplikován jednotně na všechny druhy pohledávek, jež mají být v insolvenčním řízení uspokojeny, či naopak z něho vyloučeny, bez ohledu na to, že peněžitou mimosmluvní sankci zakotvuje zákon veřejného práva (ZRP).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřenými v rozsudku č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176, KSPA 44 INS 6314/2011 ze dne 24. 9. 201 a považuje je za zcela souladné s odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 As 95/2014, mající základ v důvodové zprávě k zákonu o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky, která u zvláštní části k části první, k § 6 činí výslovný odkaz na § 44 ZRP jenž podrobně upravuje sankce za porušení rozpočtové kázně, v daném případě jde podle § 44 odst. 1 písm. b) ZRP o sankci za porušení rozpočtové kázně spočívající v neoprávněném použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem, s níž je spojen podle § 44a odst. 4 písm. c) ZRP odvod do státního rozpočtu a Národního fondu.

Odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 44 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, neboť není daní a není ani jiným obdobným peněžitým plněním z hlediska insolvenčního zákona, bez ohledu na to, že se při jeho správě postupuje podle zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jak vyplývá z § 44a odst. 9 zákona o rozpočtových pravidlech, a že podle § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu se daní pro účely daňového řádu rozumí peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu. (KSPA 56 INS 32350/2012)

Odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 44 zák. č. 218/2000 Sb. je mimosmluvní sankci za porušení právní normy, zákona o rozpočtových pravidlech, jež je podle § 170 písm. d) IZ vyloučena ze způsobů řešení úpadku a v insolvenčním řízení se neuspokojuje žádným ze způsobů řešení úpadku.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně závislého výroku o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému úspěšnému v odvolacím řízení byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení za 1 úkon právní pomoci-vyjádření k podanému odvolání podle § 7 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění účinném od 1.1.2013 ve výši 3.100 Kč/úkon, plus režijní paušál 300 Kč/úkon, celkem ve výši 3.400 Kč, plus DPH sazbou 21 % ve výši 714 Kč, celkem 3.400 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst.1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 10. října 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná