104 VSPH 541/2014-52
33 ICm 3136/2012 104 VSPH 541/2014-52 (KSPH 41 INS 16714/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Hlista & Pril, v. o. s., se sídlem Praha 1, Opletalova 1683/41, IČO 29059054, insolvenční správce dlužníků Heleny anonymizovano , anonymizovano a Júlia anonymizovano , anonymizovano , proti žalovanému: Július anonymizovano , anonymizovano , bytem Velim, PSČ 281 01, Tř. Krále Jiřího 296, zastoupenému advokátkou JUDr. Ingrid Grebíkovou, se sídlem Praha 2, Jugoslávská 11, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 33 ICm 3136/2012-33 ze dne 2. července 2014,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 33 ICm 3136/2012-33 ze dne 2. července 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

V rámci insolvenčního řízení dlužníků Heleny anonymizovano , anonymizovano a Júlia anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Velim, PSČ 281 01, Tř. Krále Jiřího 296, Krajský soud v Praze usnesením č. j. KSPH 41 INS 16714/2011-A-14 z 10. 11. 2011 zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 3. 2. 2012 (B-11) ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2012 (B-12) bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Insolvenční správce podal dne 26. 10. 2012 proti žalovanému odpůrčí žalobu dle § 239 a násl. zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) o určení, že je neúčinná darovací smlouva uzavřená dne 30. 7. 2010 mezi dlužníky jako darujícími a žalovaným jako obdarovaným. Žaloba byla odůvodněna tím, že předmětem darovací smlouvy byly pozemky parc. č. 326 a č. 213/2 a stavba rodinného domu čp. 296 na pozemku parc. č. 326, vše kat. území Velim, okr. Kolín, zapsané na LV č. 654. Ke dni 31. 8. 2010 bylo vloženo vlastnické právo žalovaného k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí. Dlužníci poskytli plnění bezúplatně (bez přiměřeného protiplnění) a v době, kdy již byli v úpadku, případně tento úkon (darování rodinného domu s pozemky) k jejich úpadku vedl. Dlužníci učinili úkon ve prospěch osoby blízké, má se proto za to, že úkon byl učiněn v době, kdy byli v úpadku a takovému úkonu lze odporovat v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Darovací smlouva byla uzavřena v době, kdy dlužníci nebyli v úpadku. Július anonymizovano měl dobře placenou práci a jeho manželka byla v invalidním důchodu, neměli žádné finanční problémy. Situace se změnila až úrazem Júlia anonymizovano dne 13. 11. 2010. Z nemocenské a z invalidního důchodu již nemohli své závazky splácet. Žalovaný již do oprav domu investoval své vlastní prostředky.

Žalobce replikoval, že jak sama dlužnice Helena anonymizovano uvedla ve svém insolvenčním návrhu, byla již dne 12. 6. 2009 v dlouhodobé pracovní neschopnosti a dne 30. 6. 2010 byla propuštěna ze zaměstnání a přihlásila se na Úřad práce. Toto označila za základní příčinu výrazného zhoršení finanční situace dlužníků. Žalovaný nedokládá, že by se 33 ICm 3136/2012 (KSPH 41 INS 16714/2011) finanční poměry dlužníků změnily až po 13. 11. 2010, byť důkazní břemeno leží dle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona na žalovaném. Všechny smlouvy, které jsou právními důvody přihlášených a zjištěných pohledávek, uzavřeli dlužníci před podepsáním darovací smlouvy. Případné investice žalovaného do oprav rodinného domu jsou irelevantní pro posouzení neúčinnosti darovací smlouvy. Žalobce podotýká, že pokud dlužníci neporuší své povinnosti plynoucí ze schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, nebude mít úspěch žalobce žádný dopad pro žalovaného. Žaloba byla podána pro případ, že by bylo nutné zrušit oddlužení dle § 418 insolvenčního zákona.

Soud vyzval usnesením ze 14. 5. 2013 účastníky, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Oba účastníci vyjádřili souhlas.

Krajský soud v Praze v rozsudku z 2. 7. 2014 v bodu I. výroku určil, že právní úkon-darovací smlouva uzavřená dne 30. 7. 2010 mezi dlužníky jako darujícími a žalovaným jako obdarovaným, je neúčinný vůči majetkové podstatě dlužníků. V bodu II. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dne 16. 9. 2011 byly u uvedeného soudu podány samostatné insolvenční návrhy spojené s návrhem na oddlužení dlužníků Heleny anonymizovano a Júlia anonymizovano , anonymizovano . Dlužník uvedl celkovou částku svých závazků ve výši 1.671.885 Kč (16 nezajištěných závazků u 6 věřitelů a 2 zajištěné závazky u dvou věřitelů) s tím, že jako rozhodující skutečnost osvědčující úpadek dlužník uvedl, že z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti nepobíral dostatečné množství finančních prostředků a nebyl schopen splácet své závazky. Dlužnice uvedla své závazky ve výši 625.271 Kč u čtyř věřitelů, a jako rozhodující skutečnost osvědčující úpadek uvedla, že v roce 2009 onemocněla a v roce 2010 byla propuštěna ze zaměstnání s tím, že od té doby se finanční situace její a manžela hodně pohoršila . Insolvenční řízení ve věcech dlužníků bylo zahájeno dne 16. 9. 2011. Dne 20. 9. 2011 byla řízení ve věcech dlužníků spojena ke společnému řízení 2011 (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 16714/2011-A-8). Dne 10. 11. 2011 byl pak zjištěn úpadek uvedených dlužníků, soud povolil řešení úpadku oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Dne 3. 2. 2012 soud schválil společné oddlužení dlužníků (manželů) plněním splátkového kalendáře.

Soud zjistil z darovací smlouvy sepsané dne 30. 7. 2010 formou notářského zápisu, že dlužníci jako darující darovali svému synovi (žalovanému) nemovitosti zapsané na LV č. 654 v kat. území Velim. Obdarovaný dar přijal.

Soud poukázal na § 239 a násl. insolvenčního zákona a uvedl, že při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich případné neúčinnosti insolvenční zákon předně vychází z obecné definice neúčinného právního úkonu uvedené v ustanovení § 235 odst. 1, podle něhož neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných . Pro určení neúčinnosti určitého právního úkonu pak soud současně musí shledat i naplnění jedné ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních § 240 až 242 insolvenčního zákona. Zákon v této souvislosti rozlišuje jednak úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona), dále pak v ustanovení § 241 insolvenční zákon upravuje tzv. zvýhodňující právní úkony, a konečně pak insolvenční zákon v ustanovení § 242 rozlišuje ještě tzv. úmyslně zkracující právní úkony.

Pro určení neúčinnosti posuzovaného úkonu jakožto úkonu bez přiměřeného protiplnění musí být jednak naplněna obecná definice plynoucí z ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, současně musí být splněny pozitivně vymezené znaky takového úkonu plynoucí z ustanovení § 240 odst. 1 a 2 tohoto zákona (všechny současně), k takovému úkonu musí dojít ve lhůtě předpokládané v ustanovení § 240 odst. 3 citovaného zákona, přičemž 33 ICm 3136/2012 (KSPH 41 INS 16714/2011)

úkon nesmí být zahrnut v negativním vymezení této skutkové podstaty ve čtvrtém odstavci citovaného ustanovení.

Soud učinil závěr, že se v dané věci se nesporně jedná o úkon bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona), neboť předmětné nemovitosti byly žalovanému darovány. Sporným zůstává, zda dlužníci byli v úpadku v době uzavření darovací smlouvy. Obdarovaný žalovaný (syn dlužníků) je dle § 116 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) osobou blízkou, tudíž dle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona platí vyvratitelná právní domněnka, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve prospěch osoby blízké byl učiněn v době, kdy dlužníci byli v úpadku. Odporovatelnost právních úkonů je vázána na objektivní stav, nemá proto právní význam, zda obdarovaný věděl o finanční situaci dlužníků.

Soud učinil závěr, že s přihlédnutím k počtu věřitelů a celkové výši závazků dlužníků je zjevné, že žalovaný nevyvrátil právní domněnku úpadku plynoucí z ustanovení § 240 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud upozornil i na důvody vedoucí k úpadku, které sami dlužníci uvedli v insolvenčních návrzích, přičemž nelze přehlédnout, kdy jednotlivé pohledávky věřitelů, přihlášené do daného insolvenčního řízení, dlužníkům vznikaly (např. Českomoravská stavební spořitelna, a. s., přihlásila svoji pohledávku za dlužnicí z důvodu úvěru ze stavebního spoření dle smlouvy ze dne 24. 10. 2005, G.E. Money Bank z důvodu konsolidace úvěrové smlouvy ze dne 27. 10. 2008, Home Credit, a. s., z důvodu úvěrové smlouvy ze dne 9. 1. 2009). Soud proto shledal splněnou i podmínku uvedenou v § 240 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i v odst. 3 uvedeného ustanovení, neboť v případě osoby blízké musí být posuzovaný úkon učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení. V dané věci byla darovací smlouva uzavřena dne 30. 7. 2010 a insolvenční řízení bylo zahájeno dne 16. 9. 2011, tudíž úkon byl učiněn v zákonem předpokládané době. Dané věci se netýká žádná z negativně vymezených skutkových podstat uvedených v § 240 odst. 4 insolvenčního zákona.

Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že všechny zákonem vymezené podmínky pro určení neúčinnosti právního úkonu byly splněny, a proto žalobě vyhověl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobce tuto náhradu nepožadoval.

Žalovaný napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a žalobu zamítnout. Odvolání odůvodnil tím, že se soud měl zabývat situací dlužníků před zahájením insolvenčního řízení. Oba byli zaměstnáni a měli nadstandardní příjmy. Ke dni převodu nemovitostí nebylo zřejmé, že se dlužníci dostanou do finanční tísně.

Žalobce se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Byť má žalovaný důkazní břemeno dle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona, nedoložil svá tvrzení o finančních poměrech dlužníků.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že v předmětné věci je nutno rozhodnutí zrušit, neboť je nelze potvrdit ani změnit.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba (v tomto případě odpůrčí žaloba dle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, kterou žalobce odporuje právnímu úkonu dlužníků, darovací smlouvě z 30. 7. 2010) byla podána včas-insolvenční správce podal žalobu dne 26. 10. 2012, tj. za běhu jednoroční lhůty (viz § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) běžící ode dne 10. 11. 2011, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, tj. usnesení č. j. KSPH 41 INS 16714/2011-A-14 z 10. 11. 2011. 33 ICm 3136/2012 (KSPH 41 INS 16714/2011)

Podle § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se neúčinnost právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Ve smyslu § 239 odst. 1 věty prvé a odst. 3 insolvenčního zákona může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně splnění téměř všech podmínek uvedených v § 240 insolvenčního zákona-darovací smlouva je ze své podstaty právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Je splněna podmínka stanovená v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona-darovací smlouva z 30. 7. 2010 byla uzavřena dlužníky s osobou blízkou v době 3 let před zahájením řízení (insolvenční řízení sp. zn. KSPH 41 INS 16714/2011 bylo zahájeno dne 16. 9. 2011). Není dána žádná z negativně vymezených skutkových podstat uvedených v § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Dále je správný závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na ustanovení § 240 odst. 2 insolvenčního zákona platí vyvratitelná právní domněnka, že v době uzavření darovací smlouvy byli dlužníci ve stavu úpadku, a proto bylo na žalovaném, aby tuto právní domněnku vyvrátil. Nicméně podle názoru odvolacího soudu nebylo zjištěno (ani vyvráceno), zda dlužníci byli v době uzavření darovací smlouvy, tj. dne 30. 7. 2010, v úpadku.

Soud prvního stupně učinil závěr, že dlužníci byli v den uzavření darovací smlouvy 30. 7. 2010 v úpadku s ohledem na počet věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky v insolvenčním řízení, výši těchto pohledávek a dále vzhledem k tomu, že někteří věřitelé přihlásili pohledávky ze smluv uzavřených před uvedeným dnem 30. 7. 2010. Avšak k tomu odvolací soud dodává, že žádná z těchto okolností nevypovídá nic o tom, zda dlužníci byli dne 30. 7. 2010 v úpadku, tj. jestli uvedeného dne splňovali kritéria úpadku uvedená v § 3 insolvenčního zákona. To, že věřitelé přihlásili své pohledávky ve lhůtě stanovené v usnesení insolvenčního soudu z 10. 11. 2011 ani výše těchto pohledávek samo o sobě neznamená, že dlužníci měli dne 30. 7. 2010 více věřitelů s peněžitými pohledávkami vůči dlužníkům, nezaplacenými po dobu delší 30 dnů a tyto své závazky nebyli dlužníci schopni plnit (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Je nesprávný poukaz na data uzavření smluv jednotlivých věřitelů, kteří přihlásili pohledávky do insolvenčního řízení-právně významná je splatnost závazků (resp. nesplnění závazků ani 30 dnů po splatnosti), nikoliv den jejich vzniku. Kromě toho řada závazků vzniká až po uzavření smlouvy, proto ani doba uzavření smlouvy nemusí být totožná s dobou vzniku závazku. Jinými slovy-datum uzavření smlouvy nic nevypovídá o tom, zda došlo k prodlení s placením závazků.

Soud prvního stupně rozhodl v dané věci bez nařízení jednání, byť nebylo možné věc rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť bylo potřeba při jednání poučit žalovaného dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a žalovanému nebylo umožněno prokázat jeho tvrzení, že dlužníci se v době uzavření darovací smlouvy nenacházeli v úpadku. Je-li namístě rozhodnout v neprospěch účastníka z toho důvodu, že tento účastník neunesl své břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, pak nelze nikdy rozhodnout bez nařízení jednání, neboť jedině při jednání lze účastníka poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nedostatečném vylíčení skutkových 33 ICm 3136/2012 (KSPH 41 INS 16714/2011) okolností a o nedostatečném navržení důkazů potřebných k prokázání svých právně významných tvrzení.

Okolnost, že soud v rozporu s § 115 odst. 1 o. s. ř. nenařídil jednání, byť bylo potřeba splnit ve vztahu k žalovanému poučovací povinnost stanovenou v § 118a odst. 3 o. s. ř., je ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Odvolací soud je povinen podle § 212a odst. 5 druhé věty o. s. ř. k takové vadě přihlédnout, proto dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve kterém soud (nesplní-li žalovaný z vlastní inciativy svou důkazní povinnost) při jednání poučí dle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalovaného o potřebě navrhnout důkazy k jeho tvrzení, že dlužníci nebyli dne 30. 7. 2010 v úpadku.

Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 26. května 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová