104 VSPH 52/2016-456
66 ICm 3187/2014 104 VSPH 52/2016-456 (KSPH 66 INS 9013/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobkyně Záveská a spol., v.o.s., IČO 26468514, sídlem Ostrovského 253, 150 00 Praha 5, insolvenční správkyně dlužníka Petra Kratochvíla, nar. 21.2.1963, IČO 70727058, bytem 289 13 Hořátev 252, proti žalovanému Danymu Kratochvílů, nar. 27.3.1989, bytem 289 13 Hořátev 252, zastoupenému Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č.j. 66 ICm 3187/2014-421,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č.j. 66 ICm 3187/2014-421 se v bodě I. výroku potvrzuje ve znění, že je vůči věřitelům dlužníka neúčinná darovací smlouva ze dne 9. dubna 2013 (sp. zn. V-1667/2013-208) uzavřená mezi dlužníkem Petrem Kratochvílem a Květuší Kratochvílovou jako dárci a žalovaným jako obdarovaným; v bodě III. výroku se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud I. stupně určil, že je vůči věřitelům neúčinný právní úkon dlužníka Petra Kratochvíla (dále jen dlužník), jenž uzavřel spolu se svou manželkou Květuší Kratochvílovou darovací smlouvu dne 9.4.2013 s obdarovaným Danym Kratochvílů (dále jen žalovaný), přičemž vlastnické právo ve prospěch žalovaného bylo vloženo do katastru nemovitostí pod č.j. V-1667/2013-208 s právními účinky ke dni 15.4.2013, kterým byly nemovitosti: pozemek st.p.č. 335 o výměře 146 m (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č.p.252 v části obce Hořátev (rodinný dům) a pozemek st.p.č. 170/178 o výměře 629 m (zahrada, způsob ochrany: zemědělský půdní fond), vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Nymburk na listu vlastnictví č. 480 pro obec Hořátev a isir.justi ce.cz 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014) katastrální území Hořátev (dále též sporná darovací smlouva a sporné nemovitosti), bezúplatně převedeny na žalovaného, ježto je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ), přičemž tento právní úkon dlužník učinil s úmyslem zkrátit uspokojení svých věřitelů podle § 242 IZ a úmysl dlužníka zkrátit jejich uspokojení byl žalovanému znám (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně žádala, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka sporné nemovitosti (bod II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Žalovaný je synem dlužníka.

Sporné nemovitosti byly ve společném jmění manželů (dále jen SJM) dlužníka a jeho manželky a vázlo na nich zástavní právo pro Finanční úřad v Nymburku ve výši 856.483,-Kč.

Na spoluvlastnickém podílu dlužníka o velikosti 1/3 na nemovitosti v katastrálním území Kolín vázlo zástavní právo exekutorské ve výši 220.000,-Kč a byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti.

Od počátku roku 2013 nebylo podnikání dlužníka ziskové.

K darování sporných nemovitostí dlužníkem a jeho manželkou žalovanému došlo na základě darovací smlouvy ze dne 9.4.2013.

Z přihlášených pohledávek věřitelů AB PROFI s.r.o. (přihláška celkové částky 48.788,-Kč sestávající ze tří pohledávek splatných 21.3.2012, 24.9.2013 a 28.12.2012) a SDS MAX s.r.o. (přihláška celkové částky 545.560,-Kč splatné co do částky 445.560,-Kč dne 3.10.2011 a co do částky 100.000,-Kč dne 20.5.2011) zjistil, že dlužník byl již v okamžiku uzavření darovací smlouvy v úpadku.

Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu věřitele ČSOB, a.s. ze dne 27.3.2014. Oznámení o zahájení insolvenčního řízení bylo uveřejněno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1.4.2014. Usnesením ze dne 25.9.2014 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a dne 11.12.2014 proběhlo přezkumné jednání.

Žaloba byla podána dne 25.9.2014, tzn. v zákonné lhůtě ve smyslu § 239 odst. 3 IZ.

Dále soud uvedl, že ohledně důkazů prokazujících ekonomickou situaci dlužníka v době uzavření darovací smlouvy, vycházel zejména ze stavů na účtech dlužníka a z podkladů tykajících se motorových vozidel ve vlastnictví dlužníka. Vysvětlil, že účetní doklady předložené žalovaným nepovažoval za rozhodující, jelikož žalující insolvenční správkyně dlužníka neměla k dispozici kompletní dlužníkovo účetnictví, přičemž dlužník s žalobkyní nekomunikuje, nepředložil jí účetnictví a jeho účetní soudu sdělila, že účetnictví dlužníka převzal žalovaný, jenž fakticky popíral existenci pasiv dlužníka, přestože s tím nekorespondují pohyby na účtech v účetních podkladech předložených žalovaným. Proto dospěl k názoru, že předložením části účetnictví nelze prokázat, že dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku.

S ohledem na zjištění, že je žalovaný synem dlužníka, měl soud za nepochybné, že žalovaný je osobou blízkou dlužníku, pročež měl za splněné podmínky § 240 IZ, jelikož sporný úkon byl učiněn bez přiměřeného protiplnění v době 3 let před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby blízké. Zároveň vyslovil názor, že jednáním dlužníka a žalovaného byla též naplněna podstata § 242 IZ, neboť úmysl lze dovodit z jednání dlužníka, 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014) jenž po realizovaném převodu sporných nemovitostí fakticky ukončil platby svým věřitelům, jelikož začátkem roku 2013 objednával dodávky zboží a služeb, za něž již dále neplatil, což vyplynulo ze zbývajících přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení. Ohledně známosti dlužníkova úmyslu druhé straně, odkazoval na § 242 odst. 2 IZ s tím, že žalovaný neprokazoval, že by nemohl dlužníkův úmysl ani při náležité pečlivosti poznat. Proto žalobě vyhověl.

V části žaloby, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka sporné nemovitosti, soud žalobu zamítl, neboť věci nemovité nelze vydat a výrok o jejich vydání by nebyl vykonatelný. Náhradu nákladů řízení pak nepřiznal žádnému z účastníků, ježto ji ani žádný z nich nepožadoval.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze, a to proti jeho bodu I. výroku, podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Uváděl, že řízení před soudem I. stupně bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné posouzení věci, že soud neúplně zjistil její skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítal, že soud zatížil řízení vadou, neboť mu neposkytl poučení podle § 118a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a přesto rozhodl v jeho neprospěch z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního. Odkazoval na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp.zn. 29 Odo 850/2001 a sp.zn. 21 Cdo 1491/2002 a s ohledem na absenci poučení podle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. se dovolával svého práva uvést v odvolacím řízení nové skutečnosti a označit nové důkazy podle § 205a písm. d) o.s.ř.

Uváděl, že pro posouzení žaloby bylo rozhodující, zda byl dlužník v době uzavření darovací smlouvy v úpadku (jak je definován v § 3 IZ) a namítal, že tomu tak nebylo. Rekapituloval zjištění soudu I. stupně, na jejichž základě dospěl k (nesprávnému) závěru o úpadku dlužníka ke dni uzavření darovací smlouvy a namítal jejich nedostatečnost (poukazoval též na to, že soud ani neuvedl, zda měl být dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti či předlužení). Namítal, že soud při posouzení úpadku dlužníka ke dni uzavření sporné darovací smlouvy nepostupoval v souladu s IZ a judikaturou Nejvyššího soudu, jelikož byl povinen postupovat se stejnou péčí, jako kdyby rozhodoval o věřitelském insolvenčním návrhu a dlužník namítal neexistenci úpadku, což však neučinil a posouzení této předběžné otázky nepřípustně zjednodušil, jelikož nezkoumal existenci pohledávek, z nichž úpadek dovodil, nezkoumal důvody, pro něž dlužník neuhradil dluhy vůči AB PROFI s.r.o. a SDS MAX s.r.o. a nepřihlédl k námitkám žalovaného o jejich neexistenci. Tvrdil, že pohledávky obou jmenovaných společností nebyly v insolvenčním řízení řádně doloženy a nebyly prokázány v projednávaném řízení (nebylo ohledně nich vedeno dokazování a v rozsudku nebylo o jejich prokázání ničeho uvedeno), přičemž nebyly-li prokázány, nemohl soud ani učinit závěr o jejich existenci, jelikož samotná přihláška pohledávky její existenci neprokazuje. Podotýkal, že zjištění pohledávek v insolvenčním řízení závisí v případě konkursu pouze na postupu insolvenčního správce při přezkumu pohledávek, a proto jím nelze zhojit její případnou neexistenci. Poukazoval též na případy, kdy soud při rozhodnutí o úpadku považuje za prokázanou pohledávku, z níž insolvenční navrhovatel dovozuje svou aktivní legitimaci, a kterou následně insolvenční správce při přezkumu popře. Zjištění soudu, že podnikání dlužníka nebylo ziskové, pak považoval za irelevantní, neboť ziskovost podnikání v určitém období nijak nevypovídá o existenci úpadku podnikatele.

Namítal, že se soud rovněž ani nezajímal o dlužníkův majetek ke dni uzavření darovací smlouvy, jeho hodnotou a možnosti zpeněžení, přestože se jednalo o skutečnosti významné pro posouzení dlužníkova úpadku, k čemuž odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu (sen. zn. 29 NSCR 113/2013, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, sen. zn. 29 NSCR 23/2011, R 83/2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011) obsahující souhrn skutečností relevantních pro 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014) posouzení existence úpadku a závěry o tom, jakým způsobem lze vyvrátit domněnky úpadku stanovené v § 3 odst. 2 IZ (též se závěrem, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnuti /exekucí/, nemůže uspět s insolvenčním návrhem). Namítal, že soud nezohlednil jeho tvrzení ani jím označené důkazy ohledně dlužníkova majetku a zcela tak pominul, že dlužník měl ke dni uzavření darovací smlouvy majetek minimálně v hodnotě 4 mil. Kč. Tvrdil, že pokud by bylo možné uspokojit pohledávky AB PROFI s.r.o. a SDS MAX s.r.o. (jejichž existenci však popíral) zpeněžením majetku dlužníka, nešlo by dospět k závěru o dlužníkově úpadku ke dni uzavření darovací smlouvy. Poukazoval na to, že za účelem prokázání neexistence úpadku uvedl v průběhu soudního řízení výčet majetku dlužníka ke dni uzavření darovací smlouvy, jehož hodnota byla minimálně 4.000.000,-Kč, a to 9 motorových vozidel, sporné nemovitosti, spoluvlastnický podíl na nemovitosti v katastrálním území Kolín a pohledávky z obchodního styku doložené fakturami, přičemž tento majetek nepochybně postačoval k úhradě pohledávek obou uvedených společností. Namítal, že navrhoval důkaz znaleckým posudkem na stanovení hodnoty majetku dlužníka ke dni uzavření darovací smlouvy, jenž by nepochybně vyvrátil závěr o úpadku dlužníka k rozhodnému dni, avšak soud tento důkazní návrh zamítl, čímž zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávnost napadeného bodu I. výroku rozsudku.

Uváděl, že soud rovněž nezohlednil skutečnost, že dlužníkovi náležela pouze polovina sporných nemovitostí a nezabýval se jeho námitkou, že sporné nemovitosti byly darovány ze SJM a žalobkyně tak mohla odporovat jejich převodu pouze v rozsahu 1/2. Namítal nepřezkoumatelnost rozsudku, jelikož se v něm soud k této otázce nevyjádřil. Popíral, že by mu byl znám jakýkoli záměr dlužníka zkrátit věřitele, s tím, že mu ani není zřejmé, zda dlužník takový úmysl skutečně měl. K závěru soudu v napadeném rozsudku, že neprokazoval, že by nemohl dlužníkův úmysl při náležité pečlivosti poznat, namítal, že se jím projevilo pochybení soudu, jenž učinil tento závěr, aniž by mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř. Uváděl, že bylo-li by mu poskytnuto řádné poučení, předložil by další tvrzení a případně důkazy o tom, že nemohl při náležité pečlivosti vědět o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení svých věřitelů. Zároveň však uváděl, že existenci takového úmyslu vylučuje již skutečnost, že dlužník nebyl ke dni uzavření darovací smlouvy v úpadku. Rovněž zdůrazňoval, že vyvinul veškeré úsilí a náležitou pečlivost k tomu, aby zjistil, v jaké situaci se dlužník nachází. Poukazoval přitom též na to, že většina pohledávek přihlášených v insolvenčním řízení vznikla a stala se splatnými až po uzavření darovací smlouvy, pročež o nich nemohl vědět. Konečně tvrdil, že nemá k dispozici dlužníkovo účetnictví. Namítal, že nebylo prokázáno, že by je převzal a popíral, že by je vyhodil.

Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. K odvolací argumentaci žalovaného, že mu soud neposkytl řádné poučení podle § 118a o.s.ř., uváděla, že ve věci proběhlo několik jednání a rozsáhlé dokazování a žalovaný tak měl dostatečný prostor doložit a prokázat své tvrzení, že dlužník nebyl ke dni uzavření darovací smlouvy v úpadku. Poukazovala na domněnku § 240 odst. 2 věta druhá IZ a odvolávala se na závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 12 Cmo 9/2010 s tím, že bylo na osobě, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo která z něho měla mít prospěch, aby tvrdila a prokázala, že dlužník nebyl v úpadku. Poukazovala na to, že soud v prvním předvolání k jednání žalovaného upozornil na znění § 118a o.s.ř. a při prvním jednání ve věci na § 118b o.s.ř. Uváděla, že řízení před soudem I. stupně není zatíženo žádnou vadou. Závěr soudu, že byl dlužník ke dni uzavření darovací smlouvy v úpadku, považovala za správný a podepřený provedenými důkazy.

K námitkám žalovaného podotýkala, že všechny pohledávky jsou zveřejněny v insolvenčním rejstříku, přičemž dlužník od ní obdržel zpracované seznamy přihlášených pohledávek e-mailem a měl možnost se k nim vyjádřit a namítat jejich pravost či výši, což však neučinil a žádnou z nich nezpochybňoval. Tvrdila, že kvůli absenci účetnictví před 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014) přezkoumáním přihlášených pohledávek pečlivě zkoumala, zda některá nevzbuzuje pochybnosti o pravosti či výši. Z výpisů z účtů přitom prověřila, že žádný z přihlášených věřitelů neobdržel platbu na vystavenou fakturu a rovněž jimi bylo možno prokázat, že vysoké peněžní částky v řadech stovek tisíc, jež dlužník obdržel ze smluv o dílo (z faktur, na něž žalovaný poukazoval jako na aktiva dlužníka), použil pravděpodobně na úhradu svých dluhů z let 2011 a 2012, avšak svým subdodavatelům ze smluv o dílo již závazky neuhradil. Uváděla, že celková výše závazků dlužníka činí 8.307.425,55 Kč včetně již nepodmíněné pohledávky Stavební spořitelny České spořitelny a.s. ve výši 370.699,50 Kč. Namítala, že pokud by bylo správné tvrzení žalovaného, dlužník by od 15.4.2013 do konce roku 2013 (kdy již prokazatelně nepodnikal), z údajného téměř ziskového podnikání vyrobil ztrátu přes 8 mil. Kč, což však nebylo možné s ohledem na obraty na jeho účtech v roce 2013.

Uváděla, že přestože nemá a neměla účetnictví dlužníka a vše zjišťovala vlastním šetřením, předložila soudu řadu listinných důkazů, jimiž bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že dlužník měl ke dni uzavření darovací smlouvy pouze dva věřitele. Zdůrazňovala, že dlužník ji nikdy nepředal kompletní (a ani částečné) účetnictví, přestože jej opakovaně osobně, telefonicky i emailem požadovala, a má tak k dispozici toliko faktury vystavené dlužníkem a výpisy z účtu, které si vyžádala z banky a na jejichž základě si mohla udělat představu o příjmech a výdajích realizovaných přes bankovní účet. Odkazovala na vyjádření účetní dlužníka, že dlužníkovo účetnictví odvezl žalovaný, u nějž se však nenašlo ani při prohlídce prováděné v trestním řízení. Poukazovala na skutečnost, že žalovaný nevysvětlil, jak se dostal k části účetnictví (k vydaným fakturám) a dovozovala, že žalovaný má v držení a zatajuje před ní minimálně část dlužníkova účetnictví. Namítala, že žalovaný jako osoba blízká dlužníku předložil soudu toliko faktury vydané jen v určitém období, čímž nemohl unést důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že dlužník nebyl v úpadku. Uváděla, že zjištění, zda dlužník byl či nebyl v úpadku či v hrozícím úpadku, může být prokázáno pouze kompletním účetnictvím, tzn. nejen fakturami vydanými, ale i fakturami přijatými, z nichž by bylo možno zjistit dlužníkovy závazky. Měla za to, že skutečnost, že dlužník (jako osoba blízká žalovanému) úmyslně nevydal kompletní účetnictví, je nutno přičíst k tíži žalovaného. Tvrdila, že se žalovaný pokouší úmyslně zkreslovat účetní výsledky dlužníka tím, že ze zatajeného a pravděpodobně jím zadržovaného dlužníkova účetnictví manipulativně předkládá jen jeho část (a to toliko v části aktiv).

Zdůrazňovala, že podle usneseni Okresního soudu v Nymburce ze dne 9.1.2013 byl dne 16.1.2013 vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti ve vlastnictví dlužníka v k.ú. Kolín, na níž vázlo též zástavní právo exekutorské vydané na základě usnesení Okresního soudu v Nymburce č.j. 21 EXE 5040/2013 ve výši 220.000,-Kč a dlužníku bylo zakázáno disponovat tímto majetkem. Poukazovala na to, že nejméně ke dni 16.1.2013 tak byla proti dlužníkovi nařízena exekuce, přičemž usnesení o nařízení exekuce vždy obsahuje zákaz zatížení či převodu majetku, jenž dopadal též na sporné nemovitosti. Ze skutečnosti, že celý dluh v tomto exekučním řízení dlužník uhradil v únoru 2013 (tedy přednostně před ostatními věřiteli) a ze sdělení finančního úřadu dovozovala, že dlužník a žalovaný měli prioritní zájem na výmazu zástavních práv pro pohledávku finančního úřadu na sporných nemovitostech, jelikož jejich jediným cílem bylo zastavit exekuce (přednostní úhradou pohledávek) a majetek urychleně převést.

Popsala rovněž své pochybnosti ohledně zmocnění žalovaného ve vztahu k úkonům, jež na základě generální plné moci činil jménem svého otce (dlužníka) v souvislosti s realizací sporné darovací smlouvy. Zároveň však poukázala na skutečnost, že vklad vlastnického práva nikdo (ani dlužník) nerozporoval a vyjádřila své přesvědčení, že dlužník s uzavřením darovací smlouvy plně souhlasil a darovací smlouva tak vyjadřuje jeho plnou vůli bezúplatně převést sporné nemovitosti na svého syna (žalovaného). Uváděla, že na základě generální plné moci též žalovaný na sebe přehlásil luxusní vozidlo BMW X1 XDRIVE 20D, jež na něj mělo být převedeno kupní smlouvou ze dne 28.1.2013 za kupní cenu ve výši 354.000,-Kč s tím, že 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014) tento převod je předmětem podané odpůrčí žaloby, jelikož se domnívá, že kupní cena nebyla uhrazena. Tvrdila, že žalovaný pomocí této plné moci převáděl též jiná motorová vozidla ve vlastnictví dlužníka na další osoby, např. vozidlo Škoda Fabia dne 31.1.2013 na Věru Holešovskou na úhradu dlužných mezd ze strany dlužníka za částku 35.000,-Kč, s tím, že jmenovaná uplatnila vůči dlužníku pohledávku za majetkovou podstatou z titulu dlužných mezd od února 2013 do září 2013 ve výši 140.695,-Kč. Uváděla, že dodatečně, až po vyhlášení rozsudku soudem I. stupně (pročež tyto skutečnosti nemohla v soudním řízení použít), vyšlo najevo, že další převody vozidel na paní Renatu Městeckou, a to dne 13.6.2014 TOYOTA RAV4 a dne 19.12.2013 FIAT DUCATO 2.3 JTD 15 (přičemž ve smlouvě byly zmíněny i Fiat Doblo a Fiat Ducato bílé barvy), byly provedeny k úhradě dlužníkových dluhů ze smlouvy o půjčce se společností Deneo Consulting na částku 14.000,-EUR, jejímž dodatkem č. 1 ze dne 24.4.2013 byl dluh navýšen na 16.500,-EUR, přičemž pro případ, že by dluh nebyl uhrazen, přislíbil žalovaný předání vozidel k jeho úhradě, k čemuž též došlo.

Uváděla, že svůj návrh na znalecký posudek na účetnictví dlužníka vzala zpět poté, co zjistila, že žalovaný, ani dlužník účetnictví nevydají. Namítala, že žalovaný nenavrhoval posudek na ocenění majetku ke svým tvrzením. Za nesprávnou pak považovala námitku žalovaného, že paní Květuše Kratochvílová má nárok na jednu polovinu aktiv (tedy jednu polovinu domu). Vysvětlovala, že paní Květuše Kratochvílová odpovídá za aktiva a i za pasiva SJM, jež je v dané věci předlužené, což je podle § 275 IZ důvodem pro zahrnutí celého majetku ze SJM do majetkové podstaty. Uváděla, že manželství dlužníka bylo uzavřeno dne 3.11.1984 a rozvedeno bylo rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 17.7.2013, č.j. 12 C 268/2013-11, jenž nabyl téhož dne právní moci. Tříletá lhůta pro vypořádání SJM by tak uplynula dne 17.7.2016 a žalobkyně proto dne 13.7.2016 z opatrnosti podala žalobu o zrušeni a vypořádání SJM, pročež se ani teoreticky nemůže sporný dům č.p. 252 stát podílovým spoluvlastnictvím dlužníka a paní Květuše Kratochvílové.

Odvolací soud podle § 212 a 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupoval podle § 213 o.s.ř. a doplnil dokazování provedením důkazů z insolvenčního spisu sp.zn. KSPH 66 INS 9013/2014, a to přihláškami pohledávek č. P1-P14, P17, P19, P21-P29, P31-P32 a po tomto doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Odvolací soud naopak jako nedůvodný a nadbytečný zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem k ocenění dlužníkova majetku (na němž setrval i v odvolacím řízení), neboť po doplnění dokazování uvedenými přihláškami pohledávek byl již dostatečně zjištěn skutkový stav pro rozhodnutí věci (viz níže).

Podle § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 236 odst. 1 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

Podle § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle § 239 odst. 4 věta první IZ, dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014)

Podle § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).

Podle § 242 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odst. 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3).

Odvolací soud předně uvádí, že soudu I. stupně lze přisvědčit v jeho závěru o včasnosti žaloby, kterou žalující insolvenční správkyně podala ve lhůtě podle § 239 odst. 3 IZ.

Ohledně skutkového stavu věci odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že výsledek hospodaření dlužníka za rok 2011 činil ztrátu 357.721,-Kč a za rok 2012 vykázal dlužník výsledek hospodaření se ztrátou 293.441,-Kč.

Dlužníkův spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na nemovitosti v k.ú. Kolín (zapsané na LV č. 3014) nebyl ode dne 28.2.2013 zatížen exekutorským zástavním právem ani exekučním příkazem k prodeji nemovitosti, jelikož exekuce byla uhrazena. Nemovitost byla zatížena věcnými břemeny bytu a užívání ve prospěch Hany a Miloše Kratochvílových. Tento spoluvlastnický podíl byl zpeněžen exekutorem za 373.500,10 Kč, z níž byla částka 316.121,90 Kč poukázána na účet žalující insolvenční správkyně.

Kupní smlouvou ze dne 28.1.2013 prodal dlužník žalovanému automobil BMW za sjednanou cenu 354.000,-Kč. Kupní smlouvou ze dne 31.1.2013 prodal dlužník Věře Holešovské vozidlo Fabia za kupní cenu 35.000,-Kč. Dodatkem ke smlouvě o půjčce ze dne 26.3.2013, datovaným a podepsaným dne 24.4.2013, dlužník zajistil pohledávku věřitele Deneo consulting s.r.o. ze smlouvy o půjčce automobily Fiat Ducato bílé barvy, Fiat Ducato červené barvy, Fiat Doblo a Toyota Rav 4 s tím, že tyto automobily jsou v leasingu u Credium a.s. a věřitel prohlásil, že pro případ nedodržení smluvních podmínek automobily přijímá a nechá si doplatek leasingu převést na sebe.

Ke dni 1.1.2013 byly sporné nemovitosti v SJM dlužníka a Květuše Kratochvílové zatíženy zástavním právem z rozhodnutí správce daně (Finančního úřadu v Nymburku) pro pohledávku ve výši 856.483,-Kč a nebyla na nich zapsána žádná exekuce. Ke dni 8.4.2013 pak na nich nevázlo žádné zástavní právo ani jiné omezení vlastnického práva. Dne 9.4.2013 byla podepsána sporná darovací smlouva. Právní účinky vkladu vlastnického práva 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014)

žalovaného vznikly ke dni 15.4.2013.

Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 1.4.2014. Dne 25.9.2014 byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen nepatrný konkurs na jeho majetek. Do insolvenčního řízení přihlásili věřitelé pohledávky v celkové výši 8.586.558,95 Kč. Při přezkumném jednání dne 11.12.2014 byly přezkoumány přihlášky pohledávek věřitelů vyjma přihlášky P18 ve výši 5.790,-Kč. Žádná z přezkoumávaných pohledávek nebyla žalující insolvenční správkyní popřena. Dlužník se přezkumného jednání nezúčastnil.

Pohledávka věřitele č. 1 ČSOB, a.s. vznikla na základě prohlášení o zesplatnění ze dne 22.10.2013 v důsledku toho, že dlužník byl v prodlení se splácením jistiny i smluvních úroků dle smlouvy o úvěru. Pohledávky věřitele č. 2 FORTEK s.r.o. z titulu neuhrazené ceny díla na základě objednávek ze dne 29.5.2013 a 19.5.2013 byly splatné od 31.5.2013 a od 14.6.2013. Pohledávky věřitele č. 3 OAT, s.r.o. za provedené práce byly splatné od 30.6.2013. Pohledávka věřitele č. 4 B+V TRANS s.r.o. za přepravy a práce jeřábem na základě objednávky ze dne 18.9.2013 byla splatná od 18.10.2013. Pohledávka věřitele č. 5 BULDOK stav s.r.o. za provedené práce byla splatná od 11.6.2013. Pohledávka věřitele č. 6 KOOPERATIVA, výrobně obchodní družstvo Uhlířské Janovice za provedené školení byla splatná od 6.6.2013. Pohledávka věřitele č. 7 RAMIRENT s.r.o. na základě neuhrazeného pronájmu vrtacího kladiva byla splatná od 18.3.2013. Pohledávka věřitele č. 8 Vítězslava Fišera v celkové výši 588.832,-Kč vznikla z titulu neuhrazených prací účtovaných fakturami splatnými od 6.6.2013 a od 19.6.2013. Pohledávky věřitele č. 9 SDS MAX s.r.o. v celkové výši 545.560,-Kč z titulu provedených montážních prací byly splatné v částce 445.560,-Kč od 3.10.2011 a v částce 100.000,-Kč od 20.5.2011. Pohledávky věřitele č. 10 AB PROFI s.r.o. z titulu neuhrazených kupních cen za dodané zboží v celkové výši 48.788,-Kč byly splatné v částce 1.440,-Kč od 21.3.2012 a v částce 3.527,-Kč od 28.12.2012. Pohledávka věřitele č. 11 ČEZ Prodej, s.r.o. byla splatná od 27.12.2013. Pohledávka věřitele č. 12 BETON HRONEK s.r.o. z titulu dodání betonových směsí v květnu 2013, byla splatná od 3.6.2013. Pohledávka věřitele č. 13 HOUŠKA OK s.r.o. vznikla na základě neuhrazené faktury ze dne 22.5.2013, splatné dne 27.6.2013. Pohledávky věřitele č. 14 Linde Gas a.s. z titulu neuhrazených faktur za červenec 2013 až únor 2014 za nevrácené obaly byly splatné od 15.8.2013, 15.9.2013, 15.10.2013, 15.10.2013, 15.11.20132, 15.12.2013, 15.1.2014, 15.2.2014 a 15.3.2014. Pohledávky věřitele č. 17 VZP ČR z titulu dlužného pojistného a penále byly splatné od 22.10.2013 a od 25.9.2014. Pohledávka věřitele č. 19 TOI TOI, sanitární systémy s.r.o. vznikla na základě neuhrazených faktur splatných ve dnech 3.5.2013, 31.5.2013, 16.5.2013 a 25.6.2013. Pohledávka věřitele č. 22 ESSOX s.r.o. vznikla z důvodu, že od splátky splatné dne 15.7.2013 přestal dlužník hradit splátky podle smlouvy o úvěru. Pohledávka věřitele č. 23 RW PRIMO-příslušenství mostů s.r.o. vzniklá na základě plnění podle objednávky ze dne 20.6.2013 byla v částce 54.885,-Kč splatná od 29.11.2013 a v částce 127.020,96 Kč od 30.1.2014. Pohledávky věřitele č. 24 ČR-Česká správa sociálního zabezpečení z titulu dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 38.438,56 Kč byly splatné od 5.8.2013, 26.9.2013, 3.12.2013 a 20.4.2014. Pohledávky věřitele č. 25 O2 Czech Republic a.s. v celkové výši 120.756,75 Kč za služby poskytnuté dlužníku v době od 1.6.2013 byly splatné od 18.7.2013, 16.8.2013, 18.9.2013, 18.10.2013, 18.11.2013, 1.12.2013, 13.1.2014, 10.4.2014 a 29.4.2014. V červenci 2013 přestal dlužník splácet splátky poskytnutého úvěru na základě úvěrové smlouvy ze dne 21.9.2010, v důsledku čehož věřitel č. 26 přihlásil pohledávku ve výši 53.839,94 Kč splatnou od 24.9.2014. Pohledávka věřitele č. 27 EXCON Steel, a.s. z titulu plnění na základě objednávky ze dne 9.12.2011 ve výši 32.000,-Kč byla splatná od 5.1.2012. Pohledávka věřitele č. 29 DSV Road a.s. za neuhrazenou přepravu na základě objednávky ze dne 16.9.2013 ve výši 15.488,-Kč byla splatná od 17.9.2013. Pohledávka věřitele č. 30 MTEK, s.r.o. za neuhrazenou cenu díla na základě objednávky ze dne 16.9.2013 ve výši 121.626,-Kč byla splatná od 25.10.2013.

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu I. stupně, že dlužník byl v době uzavření 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014) sporné darovací smlouvy v úpadku podle § 3 odst. 1 IZ, jelikož měl vůči věřitelům SDS MAX s.r.o., AB PROFI s.r.o. a EXCON Steel, a.s. závazky déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Zároveň z přihlášek pohledávek vyplynulo, že po uzavření sporné darovací smlouvy dlužník přestal platit své splatné závazky.

Na základě výše popsaných zjištění odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavírá, že ke dni uzavření sporné darovací smlouvy byl dlužník v úpadku, resp. byl přinejmenším ve stavu hrozícího úpadku, pročež je správný závěr soudu I. stupně, že tato darovací smlouva je neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, neboť se jednalo o bezúplatné plnění (dar) sporných nemovitostí žalovanému jakožto osobě dlužníku blízké v době 3 let před zahálením insolvenčního řízení ve věci dlužníka, přičemž se nejednalo o příležitostný dar v přiměřené výši, ani o žádný jiný druh plnění vyjmenovaný v § 240 odst. 4 IZ.

Odvolací soud se přitom ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že toliko část dlužníkova účetnictví, kterou žalovaný předložil, nemá dostatečnou vypovídací hodnotu o příjmových a majetkových poměrech dlužníka, a proto není způsobilá vyvrátit závěr o dlužníkově úpadku v rozhodné době. Zároveň ze shora uvedených zjištění vyplývá, že v blízké časové souvislosti s uzavřením darovací smlouvy se dlužník též zbavil dispozice k motorovým vozidlům. Ze souhrnu těchto úkonů dlužníka je tak zjevné, že v jejich důsledku došlo ke snížení možnosti uspokojení dlužníkových věřitelů.

Vzhledem k tomu, že v řízení byla jednoznačně prokázána neúčinnost sporné darovací smlouvy podle § 240 IZ, jakožto úkonu, který dlužník učinil v úpadku, resp., který nepochybně vedl k dlužníkovu úpadku, bylo již nadbytečné zabývat se i posuzováním tohoto právního úkonu ve vztahu k podmínkám § 242 IZ, zejm. tedy ve vztahu k úmyslu dlužníka zkrátil uspokojení věřitelů a ke vědomosti žalovaného o tomto dlužníkově úmyslu. V souvislosti s tímto závěrem pak hodnotil odvolací soud též námitku žalovaného, že nebyl soudem I. stupně vyzván podle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání svého tvrzení, že mu nebyl znám dlužníkův úmysl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud po doplnění dokazování přitakal soudu I. stupně, že je sporná darovací smlouva neúčinným právním úkonem podle § 240 IZ, nebylo se již třeba zabývat její kvalifikací ve vztahu k § 242 IZ (ve vztahu k podmínkám neúčinnosti podle § 242 IZ), a proto ani nemohla mít absence výzvy soudu I. stupně podle § 118a o.s.ř. (jež se měla týkat právě jen skutečností rozhodných pro posouzení neúčinnosti podle § 242 IZ, avšak ve vztahu k § 240 IZ byla bez významu) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Proto nebylo neprovedení této výzvy ani důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, ani nevedlo odvolací soud k tomu, aby sám takovou výzvu učinil, jelikož nemohla mít žádný vliv na závěr o neúčinnosti sporné darovací smlouvy podle § 240 IZ.

Rovněž námitku žalovaného, že na 1/2 sporných nemovitostí má nárok paní Květuše Kratochvílová, neshledal odvolací soud důvodnou. Zaniklé SJM nebylo vypořádáno před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a jeho vypořádání brání § 274 IZ, podle něhož, nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty. Paní Květuše Kratochvílová se tedy nestala podílovou spoluvlastnicí sporných nemovitostí.

Závěr soudu I. stupně o neúčinnosti darovací smlouvy vůči věřitelům dlužníka tedy byl věcně správný. V napadeném bodě I. výroku rozsudku však soud I. stupně tento svůj závěr vyjádřil způsobem ne zcela přiléhavým. V daném řízení totiž nejde o určení vlastnictví k nemovitostem, ale o určení neúčinnosti právního úkonu (darovací smlouvy), jemuž odpovídá výrok určující, že je vůči věřitelům dlužníka neúčinná konkrétně určená darovací smlouva; v projednávané věci tedy darovací smlouva ze dne 9. dubna 2013 (sp. zn. V-1667/2013-208) 66 ICm 3187/2014 (KSPH 66 INS 9013/2014) uzavřená mezi dlužníkem Petrem Kratochvílem a Květuší Kratochvílovou jako dárci a žalovaným jako obdarovaným. Rovněž tak není třeba ve výroku rozsudku o neúčinnosti právního úkonu uvádět právní kvalifikaci jeho neúčinnosti podle příslušných ustanovení IZ. Prostor pro vyjádření právní kvalifikace a právních závěrů je dán v odůvodnění rozsudku a nikoli v jeho výroku.

Nadto lze soudu I. stupně vytknout nevhodné používání mnoha zkratek ve výroku rozsudku snižujících jeho srozumitelnost (jelikož nejsou vysvětleny), byť nikoli tak výrazně, že by vedly k jeho nepřezkoumatelnosti. Jedná se zejména o zkratky KN a K.N. užívané (nadto nejednotně) pro katastr nemovitostí, kú pro katastrální úřad a k.p. pro katastrální pracoviště. Dále byly v rozsudečném výroku použity též zkratky LV pro list vlastnictví, k.ú. pro katastrální území, IZ pro insolvenční zákon. V textu odůvodnění však přitom byla pro katastrální území použita zkratka KÚ .

Z vyložených důvodů a veden shora uvedenými právními závěry postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně v napadeném bodě I. výroku jako věcně správný potvrdil včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž bod I. výroku potvrdil ve znění, jež odpovídá výroku, jímž se vyhovuje odpůrčí žalobě v insolvenčním řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud v souladu s § 163 IZ podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, jelikož ve sporu plně úspěšná žalobkyně se výslovně vzdala svého práva na náhradu nákladů řízení. Proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.

Pro úplnost odvolací soud uvádí, že soud I. stupně dosud nerozhodl o přenosu poplatkové povinnosti za žalobu podle § 2 odst. 3 zák. o soudních poplatcích, přestože vyhověl žalobkyni osvobozené od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zák. o soudních poplatcích. Příslušné rozhodnutí proto neopomene soud I. stupně učinit v dalším řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 10. října 2016 Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová