104 VSPH 505/2016-31
42 ICm 458/2016 104 VSPH 505/2016-31 (KSCB 41 INS 19186/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr.Markéty Hudečkové ve věci žalobce: SMART Benefit, s.r.o., IČO 27803996, sídlem Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, proti žalovaným: 1) JUDr. Josef Šťastný, IČO 11345446, sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, insolvenční správce Jiřího Slaby, zast. JUDr. Marekem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, 2) Jiří anonymizovano , anonymizovano , bytem Vondrov 761, 373 41 Hluboká nad Vltavou, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného č. 1 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 42 ICm 458/2016-16 ze dne 29.března 2016

t akto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 42 ICm 458/2016-16 ze dne 29. března 2016 se v bodech I. a II. výroku potvrzuje.

II. Žalobce a žalovaný č. 1 nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že jsou po právu pohledávky P4/1 ve výši 12.770 Kč a P4/2 ve výši 7.000 Kč, přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Jiřího Slaby (dále jen dlužník), vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 41 INS 19186/2015 (bod I. výroku), rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči insolvenčnímu správci JUDr. Josefu Šťastnému (dále jen správce) jako žalovanému č. 1 (bod II. výroku) a uložil dlužníku jako žalovanému č. 2 zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 5.300 Kč (bod III. výroku). isir.justi ce.cz (KSCB 41 INS 19186/2015)

V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky P4 z titulu smlouvy o využívání věrnostního programu Smart plus ze dne 3. 11. 2008, že disponuje vykonatelným titulem na základě rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Michalem Bazínkem dne 30. 10. 2009 pod sp. zn. 56 78/2009, avšak vykonatelnosti pohledávek se v podané přihlášce nedovolal a uvedl dále, že na základě vydaného rozhodčího nálezu byla Okresním soudem v Českých Budějovicích nařízena exekuce usnesením ze dne 6. 8. 2010, č. j. 43 EXE 6383/2010-8, a že splatnost závazků nastala ke dni 24. 4. 2009, že k pohledávka P4/1 byla uplatněna z titulu neuhrazených služeb, pohledávka P4/2 byla uplatněna z titulu smluvních pokut za neuhrazení plateb za využívání věrnostního programu.

Při přezkumném jednání konaném dne 10. 12. 2015 (B-3) správce popřel pohledávky P4 co do pravosti a výše z důvodu, že vydaný rozhodčí nález je neplatný, že usnesení o exekuci není způsobilým exekučním titulem podle § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu a nelze jím prokázat stavení promlčecí lhůty. Žalobce vyrozuměl o popření pohledávek podáním ze dne 27. 1. 2016, jež bylo žalobci doručeno dne 29. 1. 2016 a žalobce se žalobou ze dne 12. 2. 2016 podanou u insolvenčního soudu domáhal určení popřených pohledávek podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) včas.

Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda pohledávky žalobce jsou vykonatelnými, shledal, že je sjednaná rozhodčí doložka neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), jelikož v daném případě nebyl rozhodce určen ad hoc v rozhodčí smlouvě, nýbrž výběr rozhodce byl ponechán na Rozhodčí a správní společnosti, a. s. ze seznamu rozhodců vedeného k tomu Rozhodčí a správní společností, a. s., a v rozhodčím řízení rozhodce postupoval podle pravidel upravených v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném Rozhodčí a správní společností, a. s., která není stálým rozhodčím soudem, a proto byl vydán rozhodčí nález rozhodcem, jehož volba nebyla dohodnuta dostatečně určitě a transparentním způsobem, jenž neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a proto obě pohledávky P4, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka, shledal nevykonatelnými. Z rozhodčího nálezu zjistil, že pohledávky P4 byly splatné dne 24. 4. 2009 a zabýval se dále jejich promlčením. Přihlédl k tomu, že byly v rozhodčím řízení přiznány žalobci rozhodčím nálezem, a že byla nařízena u Okresního soudu v Českých Budějovicích exekuce a za tohoto stavu nemohlo dojít k jejich promlčení podle § 403 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), jelikož promlčecí doba přestává běžet dnem, kdy bylo zahájeno rozhodčí řízení. Soud I. stupně si byl vědom toho, že stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obch. zák. se váže jen na existenci platně sjednané rozhodčí doložky. Uvedl, že i v případě, že by promlčecí doba běžet přestala, bylo by nutno shledat námitku promlčení za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. s ohledem na vývoj judikatury soudů vážící se k posouzení platnosti rozhodčích nálezů a vzhledem k tomu, že byl věřitel v dobré víře platné rozhodčí doložky a uplatnění práva u rozhodce, jenž mu vyhověl rozhodčím nálezem a došlo k zahájení exekučního řízení u soudu, který na základě rozhodčího nálezu prováděl exekuci. Již tím, že sám stát prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích přistoupil k výkonu rozhodnutí, jako by byl vydán rozhodčí nález na základě platně sjednané rozhodčí doložky, lze dle názoru soudu I. stupně shledat v daném případě uplatnění námitky promlčení ze strany správce v rozporu s dobrými (KSCB 41 INS 19186/2015) mravy. Soud I. stupně shledal, že obě dílčí pohledávky P4 promlčeny nejsou a žalobě jako důvodné vyhověl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal správce v postavení žalovaného č. 1 včas odvolání a navrhoval rozsudek v bodu I. výroku změnit tak, že se žaloba zamítá a v bodu II. výroku jej změnit tak, že je žalobce povinen nahradit mu náklady řízení a dále se domáhal náhrady nákladů odvolacího řízení, popřípadě navrhoval rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že podanou žalobu od samého počátku neuznával, a to ani zčásti co do základu a domníval se, že je nárok žalobce promlčen. Nesouhlasil s tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě a citoval z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky vydaného pod sp. zn. III. ÚS 1624/12, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování , a dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaného pod sp. zn. 31 Cdo 958/2012, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč.zák.), není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, a byla-li již exekuce přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Správce trval na tom, že promlčecí doba nepřestala běžet a došlo k promlčení pohledávky žalobce, čemuž podle něj nasvědčuje i to, že žalobce vzal přihlášku částečně zpět co do nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení.

Žalobce v podaném vyjádření k odvolání správce uvedl jen, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně a navrhoval jeho odvolání zamítnout.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v odvoláním dotčených bodech I. a II. výroku podle § 212 a 212a o.s.ř., jakož i řízení jemu předcházející, podle § 214 odst. 2 o.s.ř. rozhodl bez projednání věci, jelikož se účastníci práva účasti na projednání vzdali a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Přihláškou pohledávky ze dne 12.10.2015 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelné pohledávky P4 z titulu smlouvy o využívání věrnostního programu Smart plus ze dne 3. 11. 2008, jejich pravost dovozoval z pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného Mgr. Michalem Bazínkem dne 30. 10. 2009, sp. zn. 56 78/2009, v důsledku čehož byla Okresním soudem v Českých Budějovicích nařízena exekuce usnesením ze dne 6. 8. 2010, č. j. 43 EXE 6383/2010-8. Pohledávka P4/1 ve výši 12.770 Kč sestává z jistiny ve výši 8.589 Kč a jejím důvodem jsou neuhrazené faktury za služby za leden až březen 2009, dále z příslušenství z titulu úroků z prodlení ve výši 4.181 Kč, jež je specifikováno v přihlášce, se splatností počínaje od 3. 3. 2009. Pohledávka P4/2 ve výši 7.000 Kč byla uplatněna z titulu smluvních pokut dle bodu V. smlouvy o využívání věrnostního programu Smart plus za neuhrazení plateb za využívání věrnostního programu za leden až březen 2009, za každé prodlení samostatně částkou 500 Kč, za prodlení s úhradou od března 2009 do července 2009 za 5 měsíců prodlení 5x 500 Kč, celkem 2.500 Kč x 2, za 4 měsíce prodlení od dubna 2009 do července 2009, tj. 4x 500 Kč, celkem 2.000 Kč. (KSCB 41 INS 19186/2015)

Při přezkumném jednání konaném dne 10. 12. 2015 (B-3) správce popřel pohledávky P4 co do pravosti a výše z důvodu, že vydaný rozhodčí nález je neplatný, že usnesení o exekuci není způsobilým exekučním titulem podle § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu a nelze jím prokázat stavení promlčecí lhůty. Žalobce vyrozuměl o popření pohledávek podáním ze dne 27. 1. 2016, jež bylo žalobci doručeno dne 29. 1. 2016, žalobce se včas podanou žalobou ze dne 12. 2. 2016 domáhal u insolvenčního soudu podle § 198 odst. 1 IZ určení popřených pohledávek.

Ačkoliv žalobce nepřihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky P4 jako vykonatelné, dovozoval jejich pravost z pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného Mgr. Michalem Bazínkem dne 30. 10. 2009, sp. zn. 56 78/2009, a dále uváděl, že byla pro tyto pohledávky usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2010, č. j. 43 EXE 6383/2010-8, nařízena exekuce. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že je rozhodčí doložka, sjednaná ve smlouvě o využívání věrnostního programu Smart plus ze dne 3. 11. 2008 v čl. VIII. absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2003, sp.zn 23 Cdo 1112/2003), neboť z ujednání o rozhodčí doložce vyplývá, že si v ní účastníci smlouvy neurčili jména konkrétních rozhodců ad hoc pro rozhodování sporů ze smlouvy, nýbrž ponechali výběr rozhodce na Rozhodčí a správní společnosti, a. s. ze seznamu rozhodců vedeného k tomu Rozhodčí a správní společností, a. s., a pokud rozhodce v rozhodčím řízení postupoval podle pravidel upravených v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném Rozhodčí a správní společností, a. s., která není stálým rozhodčím soudem, a proto byl vydán rozhodčí nález rozhodcem, jehož volba nebyla dohodnuta dostatečně určitě a transparentním způsobem, jenž neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, rozhodčí nález nemá žádné právní účinky a není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zák.č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekučního řádu). Podle § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ), jen stálé rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla, která mohou určit, jak jmenování a počet rozhodců, tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Tato pravidla (statusy a řády) musí být publikována v obchodním věstníku a je rozhodováno podle uvedených pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení. Rozhodčí a správní společnost, a. s není nadána pravomocí vydávat své statusy a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem, pokud si strany nedohodnou jinak, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců.

Jak uvedl Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 3.4.2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, právo na zákonného rozhodce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí, která požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi odklon od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. (KSCB 41 INS 19186/2015)

Odvolací soud se dále zabýval správcem namítaným promlčením pohledávek P4 a vyšel přitom z judikatury Nejvyššího soudu ČR zabývající se posuzováním této otázky, zejména pak z rozsudků ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 19/2015 a sp. zn. 33 ICdo 50/2015, ze dne 30.6.2016, sp.zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, a dále z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V nich Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu právní závěr, že i v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí, jelikož již dříve dovodil, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, ve znění účinném od 1. listopadu 2009, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. V rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že o překážku věci rozhodnuté se nejedná, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. Opačný závěr by byl odepřením přístupu ke spravedlnosti, neboť věřiteli by bylo znemožněno domáhat se v případě důvodnosti uplatněného nároku způsobilého exekučního titulu.

K otázce stavení běhu promlčecí doby v souvislosti s vydáním rozhodčího nálezu na základě neplatné rozhodčí doložky Nejvyšší soud uvedl, že podle § 403 obch. zák. může dojít ke stavení běhu promlčecí doby pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, že posouzení počátku okamžiku stavení promlčecí doby podle § 403 obch. zák. je nesprávné a je v rozporu s § 14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ), podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu, že toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 obč. zák. i k § 403 obch. zák., použije se přednostně, důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby, a navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník, a vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, jíž je zákon o rozhodčím řízení.

Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, pokud se týká stavení běhu promlčecí doby v důsledku zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky a dále rozvedl, že v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení exekučním soudem nebylo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, (KSCB 41 INS 19186/2015) jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Uvedl dále, že pokud nebyl rozhodčí nález zrušen soudem (§ 34 ZRŘ) a dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí, neboť věřitel co do otázky promlčení nároku nemůže mít méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdy byl rozhodčí nález odklizen pro nedostatek pravomoci rozhodcem soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v ZRŘ.

V daném případě z obsahu spisu vyplynulo, že:

-přihláškou pohledávky ze dne 12. 10. 2015, již opravil dne 16. 11. 2015, žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelné pohledávky P4 z titulu smlouvy o využívání věrnostního programu Smart plus ze dne 3. 11. 2008, v bodu IX. smlouvy bylo dohodnuto, že se práva a povinnosti smluvních stran řídí ustanoveními obchodního zákoníku,

-pohledávka P4/1 sestává z jistiny ve výši 8.589 Kč z titulu nezaplacené ceny plnění dle vystavených faktur za leden až březen 2009, a z příslušenství v podobě úroků z prodlení ve výši 4.181 Kč, uplatněných od 3. 3. 2009, jejichž splatnost žalobce označil dnem 24. 4. 2009,

-pohledávku P4/2 ve výši 7.000 Kč uplatnil žalobce z titulu smluvních pokut dle bodu V. smlouvy o využívání věrnostního programu Smart plus za neuhrazení plateb za leden až březen 2009, splatných od 1. 3. 2009,

-dne 30. 10. 2009 byl vydán rozhodcem Mgr. Michalem Bazínkem rozhodčí nález, sp. zn. 5678/2009, jenž nabyl právní moci 18. 11. 2009 a rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě návrhu žalobce dne 17. 7. 2009,

-návrhem ze dne 10. 3. 2010 se žalobce domáhal nařízení exekuce,

-usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2010, č. j. 43 EXE 6383/2010-8 soud nařídil exekuci podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Michalem Bazínkem dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5678/2009.

Podle § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. (KSCB 41 INS 19186/2015)

Podle § 408 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odst. 1). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odst. 2).

Podle § 14 ZRŘ rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu (odst. 1). Není-li žaloba podávána stálému rozhodčímu soudu, podává se předsedajícímu rozhodci, je-li určen nebo jmenován; není-li předsedající rozhodce dosud určen nebo jmenován, žaloba se podává kterémukoli určenému nebo jmenovanému rozhodci (odst. 2). Stálý rozhodčí soud i rozhodce uvedený v odstavci 2 je povinen na žalobě vyznačit den, kdy mu došla (odst. 3).

Odvolací soud v obsahu spisu ověřil, že právo na zaplacení pohledávky P4/1 z titulu jistiny počalo běžet v lednu až březnu 2009, z titulu příslušenství-úroků z prodlení počínaje od 3. 3. 2009, pohledávka P4/2 ve výši 7.000 Kč z titulu smluvních pokut dle bodu V. smlouvy byla splatná od 1. 3. 2009, rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě návrhu žalobce dne 17. 7. 2009 v čtyřleté promlčecí době, rozhodčí nález ze dne 30.10.2009, sp. zn. 5678/2009, vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Bazínkem pro pohledávky, které se staly předmětem přihlášky pohledávky P4, nabyl formálně právní moci dne 18. 11. 2009, pro tyto pohledávky byla usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2010, č. j. 43 EXE 6383/2010-8 nařízena exekuce, a shodná práva uplatnil žalobce přihláškou pohledávky ze dne 12.10.2015. Jelikož běh promlčecí doby, její přetržení a účinky spojené s vydáním rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a nebyl zrušen soudem (§ 34 ZRŘ), musí být posuzovány shodně poté, co rozhodčí řízení skončilo vydáním rozhodčího nálezu, v daném případě teprve v tomto incidenčním sporu soud dovodil, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, nelze podle § 408 obch. zák. námitku promlčení uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím lhůty 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. S přihlédnutím k tomu, že již k návrhu žalobce ze dne 10. 3. 2010 byla pro tyto pohledávky usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2010, č. j. 43 EXE 6383/2010-8 nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného rozhodcem Mgr. Michalem Bazínkem dne 30. 10. 2009, sp. zn. 5678/2009 a jelikož žalobce disponuje rozhodčím nálezem, který nebyl formálně zrušen a teprve v insolvenčním řízení (ve sporu o pravost pohledávky) byl označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, nemůže mít méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle právní úpravy obsažené v ZRŘ. Za situace, že promlčecí doba počala běžet u některých pohledávek v lednu roku 2009 (u některých později), žalobce nezůstal nečinný a domáhal se svých práv v rozhodčím řízení a v exekučním řízení, k promlčení těchto jeho nároků by došlo teprve v roce 2019 a námitka promlčení není tedy důvodně vznesená. (KSCB 41 INS 19186/2015)

Veden názory vyjádřenými shora proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v odvoláním dotčených bodech I. a II. výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému č. 1 potvrdil jako věcně správný.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., podle § 202 odst. 1 o.s.ř. však žalobce úspěšný v odvolacím řízení nemá právo na náhradu nákladů proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 26. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná