104 VSPH 50/2014-62
34 ICm 2288/2012 104 VSPH 50/2014-62 (KSPH 40 INS 1545/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce: Komerční banka, a. s., IČO 45317054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Kešnerem, se sídlem Praha 9, Lukavecká 1732, proti žalovanému: KOPPA, v. o. s., se sídlem, Mozartova 679/21, Liberec l-Staré Město, PSČ 460 O1 IČO 25428578, insolvenčního správce dlužníka Josefa Smolky, zastoupenému advokátkou Mgr. Kateřinou Korpasovou, se sídlem Liberec, Mozartova 679/21, o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 34 lCm 2288/2012-14 ze dne 4. října 2013, takto:

|. Část bodu |. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 34 ICm 228812012-14 ze dne 4. října 2013, ve které bylo rozhodnuto o pohledávkách č. P 15/1 a č. P 15/2, a dále bod ||. výroku rozsudku, se mění tak, že pohledávky žalobce č. P 15/1 ve výši 44.878,23 Kč a č. P 15/2 ve výši 305.932,20 Kč, přihlášené v insolvenčním řízení sp.zn. KSPH 40 INS 1545/2012, jsou po právu.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnh

V rámci insolvenčního řízení dlužníka Josefa Smolky, bytem Počepice 54, žalobce (věřitel) přihlásil dne 19.6.2012 jako vykonatelné pohledávky č. P15/1 ve výši 44.878,23 Kč, č. P 15/2 ve výši 305.932,20 Kč a č. P 15/3 ve výši 551,88 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky č. P15/1 označil smlouvu o osobní kreditní kartě, uzavřenou sdlužníkem dne 4.5.2007, přičemž uvedl splatnost pohledávky dne 19.9.2007. Vykonatelnost pohledávky byla doložena pravomocným rozhodčím nálezem

2 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012) sp.zn. W2008/08820 z 18.12.2008, vydaného rozhodcem JUDr. Tomášem Sokolem. Jako důvod vzniku pohledávky č. P 15/2 označil smlouvu o úvěru, uzavřenou s dlužníkem dne 19.4.2007, přičemž uvedl splatnost pohledávky dne 16.11.2007. Vykonatelnost pohledávky byla doložena pravomocným rozhodčím nálezem sp.zn. W2008/O8844 z 18.12.2008, vydaného rozhodcem JUDr. Tomášem Sokolem. Insolvenční správce popřel všechny uvedené pohledávky a shledal pohledávky č. P 15/1 a č. P 15/2 nevykonatelnými sodůvodněním, že rozhodčí doložky jsou neplatné. Obě pohledávky jsou promlčené ke dni podání přihlášky pohledávek, nebot' pohledávka č. P 15/1 byla splatná dne 19.9.2007 a pohledávka č. P 15/2 byla splatná dne 16.11.2007.

Věřitel podal dne 31.7.2012 žalobu, kterou se domáhal určení pravosti popřených pohledávek č. P 15/1, č. P 15/2 a č. P 15/3. Ve vztahu k pohledávkám č. P 15/1 a č. P 15/2 trval na názoru, že se jedná o pohledávky vykonatelné s ohledem na pravomocné rozhodčí nálezy. Z toho důvodu tíží žalovaného (insolvenčního správce) důkazní břemeno kjeho tvrzení, že pohledávky nejsou pravé. Žalobce zdůraznil, že úpadce při přezkumném jednání přihlášené pohledávky uznal, tudíž toto uznání zakládá právní domněnku existence dluhu a vsouladu s § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.) zakládá toto uznání běh nové promlčecí lhůty. Přihlášené pohledávky č. P 15/1 a č. P 15/2 nejsou promlčené-exekuční soudy při nařízení exekuce shledaly oba rozhodčí nálezy vykonatelnými. Za této situace by názor, že pohledávky jsou promlčené z důvodu údajné neplatnosti rozhodčí doložky, vedl k závažnému porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty a institutu legitimního očekávání. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1852/2010 z 26.3.2012, podle kterého se otázka platnosti rozhodčí doložky má řešit v řízení o zrušení rozhodčího nálezu; exekuční soudy mohou zkoumat toliko, zda rozhodčí doložka byla uzavřena, nikoliv však její platnost. Žalobce poukazuje na ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů č.216/1994 Sb. (dále jen RozŘ) stím, že po případném zrušení rozhodčího nálezu soudem z důvodu neplatné rozhodčí smlouvy pokračuje soud k návrhu některé ze stran v jednání ve věci samé a bude-li tento návrh podán do 30 dnů, zůstanou zachovány účinky podané žaloby, tedy i účinky týkající se běhu promlčecí lhůty. Nemůže proto dojít k situaci, že by zrušením rozhodčího nálezu byla strana zbavena možnosti domoci se svého práva.

Žalovaný (insolvenční správce) navrhl žalobu zamítnout. K pohledávkám č. P 15/1 a č. P 15/2 uvedl, že rozhodčí doložky jsou neplatné podle § 55 odst. 2 a § 56 obč. zák., nebot' odkazují na jediného rozhodce, který bude jmenován správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení a. s., IČO 26421381. Bylo sjednáno, že rozhodce bude jmenován podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení uvedené Společnosti pro rozhodčí řízení a. s. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 z 11.5.2011. Vzhledem kneplatnosti rozhodčích doložek jsou rozhodčí nálezy nicotné, nebot' nebyla dána pravomoc rozhodce. Pohledávka č. P 15/1 byla splatná dne 19.9.2007 a pohledávka č. P 15/2 byla splatná dne 16.11.2007, tudíž ke dni podání přihlášky byly obě pohledávky promlčené.

Krajský soud v Praze v rozsudku ze 4.10.2013 v bodu l. výroku rozsudku zamítl žalobu o určení pravosti pohledávek č. P 15/1, č. P 15/2 a č. P 15/3. V bodu ll. výroku uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 9.196,-Kč krukám právní zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

3 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012)

Vodůvodnění rozsudku soud uvedl, že dne 9.5.2012 byl zjištěn úpadek dlužníků Josefa Smolky a Stanislavy Smolkové, současně bylo povoleno oddlužení dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. K pohledávkám č. P 15/1 a č. P 15/2 soud učinil z provedených důkazů skutkový závěr, že dlužník jako nepodnikající osoba uzavřel sžalobcem dne 4.5.2007 smlouvu o osobní kreditní kartě, jejíž součástí jsou Podmínky kosobním kreditním kartám a dne 19.4.2007 uzavřel smlouvu o úvěru, jejíž součástí jsou Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. Obojí Podmínky obsahují ujednání, podle kterého majetkové spory, které vzniknou z této Smlouvy, budou rozhodovány skonečnou platností vrozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společnosti pro rozhodčí řízení a. s., podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti...

Společnost pro rozhodčí řízení a. s. není stálým rozhodčím soudem a není oprávněna vydávat Jednací řád, Pravidla o nákladech řízení i Organizační a kancelářský řád, na které Podmínky odkazují. Ztoho důvodu jsou obě rozhodčí doložky neplatné dle§39 obč. zák., soud vtéto souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 z 11.5.2011 a na usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 Cmo 496/2008 z 28.5.2009. Rozhodce nebyl oprávněn rozhodčí spory rozhodnout, proto se přihlášené pohledávky č. P 15/1 a č. P 15/2 neopírají o vykonatelný titul. Neuplatní se proto v dané věci ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, nebot' námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce. Z judikatury Soudního dvora EU, zejména sp.zn. C-240/98, C-168/O5 plyne povinnost národních soudů při aplikaci národního práva interpretovat směrnici rady 93/13/EHS z 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách tak, aby bylo dosaženo cíle vní stanoveného. Soudní dvůr EU vyložil, že rozhodčí nález ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem (v případě České republiky postupem podle § 31 RozŘ), nýbrž soud má z úřední povinnosti přihlížet k nicotnosti takového rozhodčího nálezu.

Soud prvního stupně učinil závěr, že nicotné rozhodčí nálezy nemají žádné účinky a promlčecí doba nepřestala běžet, byt' byly podány rozhodčí žaloby. Ostatně podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) promlčecí doba přestává běžet pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy. Přihláška pohledávek,splatných v roce 2007, doručená soudu dne 19.6.2012, byla učiněna po běhu čtyřleté promlčecí lhůty. Dlužník nepopřel při přezkumném jednání přihlášené pohledávky, což nelze považovat za uznání dluhu dle § 110 odst. 1 obč. zák.

Soud z uvedených důvodů žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalovaného.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět vrozsahu přihlášených pohledávek č. P 15/1 a č. P 15/2. Odvolání odůvodnil tím, že v době podání rozhodčích žalob nebylo pochybností o platnosti obou rozhodčích doložek, a to ani vjudikatuře Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Žalobce podáním rozhodčích žalob učinil vše potřebné pro vymožení svých nároků anezavinil případné marné uplynutí promlčecích lhůt. Dosáhl i nařízení exekuce sdostatečným předstihem před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty. Vtomto případě je

4 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012) námitka promlčení zneužitím práva; žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 126/2009 z 29.7.2010. Zalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, nebot' tyto nebyly vynaloženy účelně.

Žalovaný se kodvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Nelze souhlasit snázorem žalobce, že vznesení námitky promlčení je vrozporu sdobrými mravy. Žalovaný poukazuje na to, že znění neplatných rozhodčích doložek bylo formulováno žalobcem a dlužník byl v postavení slabší strany. Co se týče náhrady nákladů řízení, sohledem na čl. 37 odst. 2 Listiny žalovaný má právo nechat se zastoupit advokátem. Žalovaný poukazuje na to, že i žalobce jako banka, jež má dostatečný odborný aparát, je zastoupen advokátem.

V předmětné věci bylo odvolání žalobce podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce se vyjádřil kladně a žalovaný nereagoval, odvolací soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

Odvolací soud podle § 212. o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal rozsudek vodvoláním napadeném rozsahu, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce do části bodu l. výroku rozsudku je důvodné. Nedotčeno odvoláním zůstalo v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí v bodu l. výroku rozsudku, ve kterém byla zamítnuta žaloba v části o určení pravosti pohledávky č. P 15/3 ve výši 551,88 Kč.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

Vprvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při kterém insolvenční správce popřel pravost předmětných pohledávek žalobce č. P 15/1 a č. P 15/2 a označil je též za nevykonatelné, proběhlo dne 9.7.2012 a žaloba věřitele byla soudu doručena dne 31.7.2012, tedy do 30 dnů (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona).

Soud prvního stupně založil odůvodnění svého rozsudku na závěru, že obě rozhodčí doložky byly neplatné, a proto považuje obě pohledávky za nevykonatelné. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda vůbec lze v insolvenčním řízení zkoumat platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Kladnou odpověd' na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané Soudním dvorem Evropské unie (dálejen SDEU) např. vjeho rozhodnutích Pannon (C-243/O8 ze 4.6.2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z 27.6.2000) a Mostaza Claro (C-168/O5 z 26.10.2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

5 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012)

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozŘ (neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§192anásl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako v předchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky vincidenčním řízení, která vpřípadě přezkumného již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky), a která má v průběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu má důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe vkonkursním řízení, kterou lze vtomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení ovydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka vincidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19.11.2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost vrámci přezkumu pohledávek dle ustanovení §23a24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být vinsolvenčním řízení vrámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 RozŘ. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky vrozsahu určeném v § 35 RozŘ též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozŘ. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišt'uje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky z rozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se v insolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá v režimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný význam okolnost, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení § 35 RozR, je nutno v incidenčním řízení s ohledem na

6 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012) jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byt' nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Odvolací soud se dále zabýval tím, jaký vliv může mít nevykonatelnost pohledávky, způsobená neplatnou rozhodčí doložkou, na promlčení pohledávky (soud prvního stupně založil svůj závěr, že obě pohledávky jsou promlčené na názoru, že oba rozhodčí nálezy jsou nicotnými právními akty z důvodu neplatných rozhodčích doložek). V této souvislosti odvolací soud podotýká, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné rozhodčí doložky jsou neplatné, a to z důvodů uváděných soudem prvního stupně.

Odvolacímu soudu je známo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 958/2012 z 10.7.2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013 s právní větou Byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Soud prvního stupně si toto rozhodnutí vyložil tak, že v případě neplatnosti rozhodčí doložky je rozhodčí nález vydaný rozhodcem na základě takové rozhodčí doložky nicotným právním aktem, ke kterému se nepřihlíží. Odvolací soud stímto výkladem provedeným soudem prvního stupně nesouhlasí, a to nejen proto, že Nejvyšší soud vodůvodnění svého usnesení nikde nepoužívá pojmu nicotný právní akt ve spojení s rozhodčím nálezem, který nepovažuje za způsobilý exekuční titul, ale zejména z níže uvedených důvodů.

Pro právní posouzení rozhodčích doložek obsažených ve Smlouvě o osobní kreditní kartě č. 0050407300137 ze 4.5.2007 a ve Smlouvě o úvěru č. 0050407220116 z 19.4.2007 je rozhodující znění zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen RozŘ) účinné v době uzavření rozhodčí doložky (tj. v dané věci ve znění účinném do 31.3.2012) a totéž platí i pro platnost či neplatnost rozhodčích nálezů sp.zn. W2008/08820 z 18.12.2008 a sp.zn. W2008/08844 z 18.12.2008 (viz ČI. ll. Přechodná ustanovení novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb.).

Podle §15 odst. 1 RozŘ Rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Podle § 15 odst. 2 RozŘ ve znění účinném do 31.3.2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu vřízení, týkajícího se věci samé. Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1.4.2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. To neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.

7 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012)

Ustanovení § 31 RozŘ uvádí taxativní výčet případů, ve kterých soud na návrh kterékoliv strany rozhodčího sporu zruší rozhodčí nález, a to mj. z důvodu, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, a b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

Ustanovení § 32 odst. 1 RozŘ ukládá povinnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Podle § 34 odst. 1 RozŘ ve znění účinném do 31.3.2012 Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne.

Podle § 16 RozŘ ve znění účinném do 31.12.2013 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané žaloby zachovány. Podle § 16 odst. 1 RozŘ ve znění účinném od 1.1.2014 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci. Podle odst. 2 téhož ustanovení Účinky podané žaloby zůstávají zachovány i tehdy, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu.

Podle § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ ve znění účinném do 31.3.2012 l když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f). Poznámka 5) odkazuje na § 268 o. s. ř. Podle § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 l když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) itehdy, jestliže a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo t), b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až t), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu, c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno,

8 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012) d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.

Podle § 35 odst. 2 RozŘ Je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu. Podle odst. 3 Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat obdobně podle § 34.

Odvolací soud doplňuje, že jedná-li se o standardní jednoinstanční rozhodčí řízení, tj. řízení, ve kterém není dohodnut přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle §27 RozŘ, pak doručením nabývá rozhodčí nález účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

Z uvedených ustanovení RozŘ jak ve znění účinném v době uzavření uvedených smluv, tak i ve znění účinném kdnešnímu dni plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to bud' do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 RozŘ, nebo stejnou žalobou podanou vrámci probíhajícího exekučního řízení v30denní lhůtě podle §35 odst. 2 RozŘ. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30denní lhůtě podá u soudu návrh na pokračování v řízení (viz § 16 a § 34 odst. 1 RozŘ). Jinými slovy, aby mohlo být o téže věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, nebot' má účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

Vzhledem k této vnitřní logice uvedeného zákona nelze považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo se jednat o majetkový spor a muselo být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozŘ). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ zmíněných rozhodčích nálezů, které zavazovaly dlužníka kpeněžitému plnění, tudíž se nepochybně jednalo o majetkové spory, u nichž bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu.

Odvolací soud uzavírá, že je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Odvolací soud nepřehlédl, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. spojuje stavení promlčecí doby se zahájením rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky. Avšak pozdější zákon č. 216/1994 Sb. (RozŘ), který nabyl účinnosti dne 1.1.1995 (obch. zák. je účinný od 1.1.1992), vychází zjiné koncepce a jak je zřejmé zjeho obsahu, je-li rozhodčí nález zrušen v řízení vedeném dle § 31 RozŘ (ve všech zněních) z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná či vůbec neuzavřená (§ 31 písm. b) a § 15 odst. 2 RozŘ), i v takovém případě (viz § 16 RozŘ) zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány, podá-li strana (rozhodčí žalobce) u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí

9 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012) o zrušení rozhodčího nálezu. U této právní úpravy se uplatní pravidlo Lex posterior derogat priori, proto je odvolací soud názoru, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. bylo nepřímo zčásti novelizováno pozdějším zákonem č. 216/1994 Sb.

Uvedený názor opírá odvolací soud i o tu okolnost, že jak plyne z § 112 obč. zák., promlčecí doba neběží u práva, na které dopadá právní úprava obč. zák., i jeho uplatněním u rozhodce, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Toto rozlišení nečiní ani nová právní úprava obsažená v § 648 ve spojení s § 3017 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a není žádný rozumný důvod, proč by se měl jinak posuzovat běh promlčecí lhůty vpřípadě rozhodčích řízení, vnichž jsou uplatňována práva dle obchodního zákoníku na jedné straně a jinak vpřípadě rozhodčích řízení, ve kterých se věřitelé domáhají splnění svých nároků plynoucích z obč. zák. nebo z o. z. ltato úvaha vedla odvolací soud ktomu, že promlčecí doba přestala běžet podle § 403 odst. 1 obch. zák. i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky.

Odvolací soud poukazuje na důsledky opačného přístupu vycházejícího ze závěru, že podáním rozhodčí žaloby v případě neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy nepřestala běžet promlčecí doba dle § 403 odst. 1 obch. zák. V takovém případě by věřitel, byt' již by měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, musel podat v neustále běžící čtyřleté promlčecí lhůtě i žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Nepochybně by se ale dočkal toho, že by soud řízení o jeho žalobě (správně) zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelnou překážku věci rozhodnuté, a to s poukazem na to, že rozhodčí nález má dle § 28 odst. 2 RozŘ účinky pravomocného rozsudku. Ve svých důsledcích lze proto považovat za denegatio iustitiae přístup soudu, který považuje pravomocný rozhodčí nález vydaný varbitrovatelných věcech (tj. ve věcech, v nichž lze uzavřít rozhodčí smlouvu) za nicotný právní akt, v důsledku čehož mělo dojít k uplynutí promlčecí lhůty s ohledem na, jak se domnívá soud, nestavení promlčecí lhůty podáním rozhodčí žaloby.

Prezentovaný názor odvolacího soudu není v rozporu s právními závěry obsaženými v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 958/2012 z 10.7.2013. Nejvyšší soud se ve svém usnesení nezabýval otázkou promlčení nároků rozhodčích věřitelů a řešil procesní situaci odlišnou od dané věci sp.zn.104VSPH50/2014. Je nutno zdůraznit, že na předmětnou odvolací věc plně dopadá právní úprava zákona č. 216/1994 Sb. účinná od 1.4.2012, tj. včetně nového znění § 35 uvedeného zákona, podle kterého je od 1.4.2012 umožněno spotřebiteli vpozici povinného i za trvání řízení o výkonu rozhodčího nálezu podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zdůvodu neplatné rozhodčí smlouvy (novela provedená zákonem č. 19/2012 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení ke změně ustanovení §35 zákona č. 216/1994 Sb., blíže viz článek L. Mikulcové Důsledky neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech pro exekuci zveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2014 na str. 52-58). Naproti tomu dovolací rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo usnesení Okresního soudu vSokolově č.j. 28 EXE 1485/2010-43 z 15.6.2011, kterým byla zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, na základě které byl vydán rozhodčí nález zavazujícího spotřebitele (rozhodčího žalovaného) k peněžitému plnění. Z data vydání usnesení okresního soudu je zřejmé, že okresní soud rozhodoval za existence právní úpravy obsažené v § 35 RozŘ účinné před 1.4.2012, tj. za procesní situace, kdy zákon neumožňoval soudci vrámci výkonu

10 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012) rozhodnutí poskytnout spotřebiteli vpozici povinného možnost podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy.

Odvolací soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. 31 Cdo 958/2012 postupoval v intencích právního závěru učiněného Soudním dvorem EU (dále jen SDEU) v rozsudku sp.zn. C-40/08 z 6.10.2009 ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira (dále jen rozhodnutí Asturcom), ve kterém SDEU rozhodoval o předběžné otázce položené španělským exekučním soudcem. Jednalo se o typově obdobnou procesní situaci s obdobným právním rámcem, jako ve věci řešené Nejvyšším soudem vusnesení sp.zn. 31 Cdo 958/2012. Španělský soudce rozhodoval o výkonu rozhodnutí, a to pravomocného rozhodčího nálezu, zavazujícího spotřebitele paní Nogueira, která nepodala vdvouměsíční lhůtě dle španělského práva žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu. Španělský soudce se obrátil na SDEU spředběžnou otázkou, nebot' měl pochybnosti o slučitelnosti práva Společenství se španělskými právními předpisy neumožňujícími vrámci výkonu rozhodnutí přezkoumávat platnost rozhodčích smluv. SDEU rozhodl takto: Směrnice Rady 93/13IEHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána vtom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem kdispozici nezbytné informace oprávním askutkovém stavu, ibez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení vrámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které ztoho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán.

Podle názoru odvolacího soudu z rozhodnutí Asturcom plyne, že v rámci výkonu rozhodnutí je nutno umožnit spotřebiteli, aby nebyl vázán neplatnou rozhodčí doložkou, jež představuje nepřiměřenou podmínku pro spotřebitele, přičemž v konkrétně rozhodované věci dopadá na právní situaci, kdy podle národní úpravy není ve výkonu rozhodnutí poskytnuta spotřebiteli žádná právní ochrana (typicky kdy podle španělské právní úpravy a české právní úpravy účinné do 31.3.2012 nemohl soudce v řízení o výkonu pravomocného rozhodčího nálezu posuzovat platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčí nález měl vtomto smyslu bez dalšího účinky pravomocného soudního rozhodnutí). Avšak novela ustanovení § 35 RozR, provedená zákonem č. 19/2012 Sb. a účinná od 1.4.2012, umožňuje spotřebiteli nebýt ani ve výkonu rozhodnutí vázán neplatnou rozhodčí smlouvou (v tomto směru není nutná ingerence soudu dle rozhodnutí Asturcom řešícího v duchu Směrnice Rady 93/13/EHS procesní situaci, kdy spotřebitel podle národního práva již nemůže nijak napadnout pravomocný rozhodčí nález), nebot' je mu umožněno i v rámci výkonu rozhodnutí vyvolat nalézací řízení, tj. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Byl by absurdní závěr, že poté, kdy soud dle § 35 odst. 2 RozR přeruší řízení a uloží povinnému do 30 dnů podat u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, by ivpřípadě nečinnosti povinného po marném uplynutí 30denní lhůty přihlédl kneplatné rozhodčí smlouvě a zastavil nařízený výkon rozhodnutí. Proto odvolací soud zastává názor, že od 1.dubna 2012 již nelze v řízení o výkon rozhodnutí o nárocích ze spotřebitelských smluv bez dalšího přihlížet u rozhodčího nálezu k neplatné rozhodčí

11 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012) smlouvě (jak již odvolací soud uvedl, novela § 35 RozR provedená zákonem č. 19/2012 Sb., nemá žádná přechodná ustanovení, proto nové znění tohoto ustanovení dopadá na veškerá řízení o výkon rozhodnutí prováděná po 31. 3. 2012).

Odvolací soud zdůrazňuje, že i kdyby byl nesprávný tento právní názor o neaplikovatelnosti rozhodnutí Asturcom od 1.4.2012, i vtakovém případě by z důvodu zahájení rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle § 403 odst. 1 obch. zák. a § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozR, byt' by rozhodčí smlouva byla neplatná či neexistující. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že pohledávky z obou smluv, jejichž právní režim se řídí obchodním zákoníkem, byly splatné v roce 2007 a oba rozhodčí nálezy byly vydány dne 18.12.2008. Je zřejmé, že rozhodčí řízení byla zahájena za běhu čtyřleté promlčecí lhůty stanovené v § 397 obch. zák. a běžící od splatnosti pohledávek č. P 15/1 a č. P 15/2 a zahájením rozhodčích řízení přestala v souladu s § 403 obch. zák. běžet promlčecí doba. Rozhodčím nálezem přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 obch. zák., tedy uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé (tj. prvním dnem po splatnosti pohledávek). Pouze kdyby byly rozhodčí nálezy zrušeny soudem a věřitel by nepodal žalobu u soudu v 30denní lhůtě stanovené v § 16 odst. 2 RozR v návaznosti na § 34 odst. 1 RozR, by nebyly zachovány účinky podaných rozhodčích žalob a uvedené pohledávky by byly promlčeny. Tato procesní situace však nenastala. Není proto správný názor žalovaného, že žalobcem dne 19.6.2012 přihlášené pohledávky č. P 15/1 a č. P 15/2 jsou promlčené.

Odvolací soud poukazuje na to, že námitce promlčení by nebylo možné dát průchod, ani kdyby byl správný názor žalovaného, že uvedené rozhodčí nálezy je nutno považovat za nicotné právní akty, tj. když by nedošlo zahájením předmětných rozhodčích řízení ke stavení promlčecí doby dle § 403 obch. zák. V tomto směru poukazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu sp.zn. lV. ÚS 2842/10 z 25.5.2011, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy vzhledem ktomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 3161/2008 z 12.11.2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud kzávěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud v této souvislosti v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezu sp.zn. ll. ÚS 635/09 z31.8.2010, ve kterém uvedl Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč.zák.

12 34 ICm 2288/2012 (KSPH 40 INS 1545/2012)

Odvolací soud i s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu poukazuje na to, že ikdyby byly skutečně pohledávky č. P 15/1 a č. P 15/2 promlčené (s tímto názorem se odvolací soud z výše uvedených důvodů neztotožňuje), věřitel jejich promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žaloby a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že v opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty.

Insolvenční správce (žalovaný) popřel pravost obou pohledávek pouze z důvodu promlčení. Odvolací soud učinil závěr, že pohledávky promlčené nejsou, a i kdyby byly, nelze dát námitce promlčení průchod dle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Ztoho důvodu odvolací soud vsouladu s §7 insolvenčního zákona a §212 a §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadenou část rozsudku tak, že žalobě vyhověl.

Byt' měl žalobce v řízení úspěch, nebyla mu proti insolvenčnímu správci v souladu s § 202 odst. 1 první věty insolvenčního zákona přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval vprvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 4. srpna 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková