104 VSPH 499/2015-160
190 ICm 2674/2013 104 VSPH 499/2015-160 (MSPH 90 INS 13726/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr.Tomáše Zadražila v právní věci žalobce: Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři, v.o.s., IČO 25589644, sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, insolvenční správce dlužníka BAUSTAV ing., s.r.o., IČO 26506521, sídlem K Cementárně 66, Praha 5, proti žalovaným: 1) Otakar anonymizovano , anonymizovano , bytem Lidická 1303, 252 25 Praha-západ, zast. obecným zmocněncem Otakarem anonymizovano , nar. 10.7.1964, bytem Loretánská 3, 110 00 Praha 1, 2) Otakar anonymizovano , nar. 10.7.1964, bytem Loretánská 3, 110 00 Praha 1, 3) Luděk anonymizovano , nar. 26.4.1971, bytem Loretánská 3, 110 00 Praha 1, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 190 ICm 2674/2013-54 ze dne 20.května 2014

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 190 ICm 2674/2013-54 ze dne 20.května 2014 se v bodech II., III., IV. a V. výroku mění tak, že se zamítá žaloba o povinnosti žalovaných č. 1, 2, 3 společně a nerozdílně vydat do majetkové podstaty dlužníka BAUSTAV ing., s.r.o. plnění z neúčinného právního úkonu ve výši 10.500.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 2.6.2011 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných č. 1, 2, 3 na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6.882,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu podanou insolvenčním správcem Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři, v.o.s. (dále jen žalobce) dlužníka BAUSTAV ing., s.r.o. (dále jen dlužník), jíž se domáhal určení neúčinnosti právního isir.justi ce.cz 190 ICm 2674/2013 (MSPH 90 INS 13726/2011)

úkonu dlužníka, spočívajícího v úhradě částky 10,500.000 Kč žalovaným č. 1, 2, 3 (bod I. výroku); dále zamítl žalobu o povinnosti žalovaných č. 1, 2, 3 zaplatit částku 10,500.000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 2. 6. 2011 do zaplacení tak, že vůči žalovanému č. 1 zamítl žalobu v částce 10,500.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 2. 6. 2011 do zaplacení, vůči žalovanému č. 2 zamítl žalobu v částce 5,475.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 2. 6. 2011 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 5,025.000 Kč v zákonné výši za dobu od 2. 6. 2011do 23. 10. 2013, vůči žalovanému č. 3 zamítl žalobu v částce 5,475.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 2. 6. 2011 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 5,025.000 Kč v zákonné výši za dobu od 2. 6. 2011 do 23. 10. 2013 a dále zamítl návrh, aby byla žalovaným č. 1, 2, 3 uložena tato platební povinnost rukou společnou a nerozdílnou (bod II. výroku); žalovanému č. 2 uložil povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 5,025.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 24. 10. 2013 do zaplacení (bod III. výroku); žalovanému č. 3 uložil povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 5,025.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 24. 10. 2013 do zaplacení (bod IV. výroku) a rozhodl, že se žalovaným č. 1,2, 3 nepřiznává vůči žalobci náhrada nákladů řízení (bod V.výroku).

Žalobce se žalobou, doplněnou podáním ze dne 25.10.2013 (l.č. 19 spisu), domáhal určení neúčinnosti právního úkonu, jenž spočíval v dlužníkem provedené úhradě částky 10.500.000 Kč ve prospěch žalovaných v době úpadku dlužníka a tím se měl dlužník dopustit úmyslně zkracujícího a znevýhodňujícího právního úkonu na úkor dalších věřitelů. Současně se žalobce domáhal na žalovaných č. 1, 2, 3, aby společně a nerozdílně vydali přijaté plnění ve výši ve výši 10.500.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 2.6.2011 do zaplacení do majetkové podstaty dlužníka.

Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaní v řízení měnili svá stanoviska týkající se platby částky 10.500.000 Kč v jejich prospěch, a to tak, že nejprve tvrdili půjčku ve prospěch dlužníka, dále uvedli, že přijaté plnění představuje vypořádání vkladu společníků a následně popřeli, že by od dlužníka jakoukoliv částku obdrželi. Proto soud posoudil jejich obranu v řízení za nevěrohodnou a přihlédl k tomu, že se žalovaní nepřihlásili do insolvenčního řízení dlužníka s pohledávkou, již by uplatnili z titulu nevrácené půjčky dlužníkem. Na základě provedeného dokazování učinil skutkové a právní závěry, že dle výdajových pokladních dokladů ze dne 15.6.2011 byla každému ze žalovaných č. 2 a 3 zaplacena dlužníkem částka 5.025.000 Kč. Tito žalovaní přes poučení dané jim soudem podle § 118a odst. 3 o.s.ř. neoznačili relevantní důkazy k prokázání svých tvrzení, že od dlužníka žádné finanční částky neobdrželi a pokladní doklady a účetnictví dlužníka (jež vykazovalo známky machinací s účetnictvím) vyplacení finančních prostředků ve prospěch žalovaných č. 2 a 3 prokazovalo.

Plnění poskytnuté dlužníkem ve prospěch žalovaných č. 2 a 3 posoudil soud I. stupně jako plnění bez právního důvodu s tím, že musí být dle § 451 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník) vydáno tomu, na jehož úkor bylo získáno. Dále soud uvedl, že i v poměrech insolvenčního řízení je standardním prostředkem žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv odpůrčí žaloba, kterou by bylo plnění, poskytnutému bez právního důvodu, odporováno. Z tohoto důvodu podanou žalobu posoudil jako žalobu o zaplacení, v daném případě jako nárok na vydání přijatého bezdůvodného obohacení, nikoliv jako žalobu odpůrčí podanou dle § 159 odst. 1 písm. d) a § 239 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a připomněl, že věcná příslušnost krajského soudu byla založena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6.1.2014, č.j. 103 VSPH 457/2013-24.

Pod bodem I. výroku rozsudku soud I. stupně proto zamítl žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu, spočívající v úhradě částky 10.500.000 Kč ve prospěch 190 ICm 2674/2013 (MSPH 90 INS 13726/2011)

žalovaných č. 1, 2, 3. Uvedl dále, že v případě bezdůvodného obohacení občanský zákoník v § 438 odst. 1 nekonstruoval pasivní solidaritu dlužníků, proto žalobu zamítl i ohledně návrhu žalobce, jímž se domáhal úhrady dlužné částky žalovanými společně a nerozdílně a z důvodu jejich povinnosti vydat plnění včetně příslušenství do majetkové podstaty jako neúčinného právního úkonu. Přihlédl dále k tomu, že žalovanému č. 1 dlužník nic neuhradil, a proto uložil jen žalovaným č. 2 a 3 povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka získané bezdůvodné obohacení, a to částku 5,025.000 Kč každým ze žalovaných č. 2 a 3, včetně úroků z prodlení v zákonné výši podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku, určené v § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a s počátkem jejich běhu až od doručení podané žaloby soudem žalovaným č. 2 a 3. O nákladech účastníků rozhodl podle § 163 IZ, § 142 odst. 1 a 2 a § 150 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že žalovaný č. 1 byl sice ve věci plně úspěšný, žalovaní č. 2 a 3 byli úspěšní jen zčásti. Soud však použil právní úpravu § 150 o.s.ř. a náhradu nákladů řízení za právní zastoupení žalovaným vůči žalobci nepřiznal z důvodu, že v řízení měnili svá skutková tvrzení a jejich právní zástupce k výsledku řízení nijak nepřispěl.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali včas odvolání všichni žalovaní.

Žalovaný č. 1 se odvolal jen proti bodu V. výroku rozsudku o nákladech řízení a navrhoval, aby mu odvolací soud přiznal poměrnou část nákladů řízení ve výši 9.478 Kč včetně DPH. Namítal, že svou obranou proti žalobě uspěl, změna jeho obrany v řízení byla výsledkem konzultací s právním zástupcem a náleží mu proto náhrada nákladů za právní zastoupení.

Žalovaný č. 2 se odvolal jen proti bodům III. a V. výroku rozsudku a navrhoval, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadené části zrušil a přiznal mu poměrnou část nákladů za právní zastoupení ve výši 7.618 Kč včetně DPH. Vyjádřil se k podnikatelské činnosti dlužníka. Uvedl mimo jiné, že na výdajovém pokladním dokladu, z něhož soud ve svém rozhodnutí vycházel, chybí podpis příjemce a z toho vyplývá, že žalovaný č. 2 nepřijal od dlužníka žádnou finanční částku. Uvedl dále, že ji nemohl přijmout ani z výtěžku prodeje bytových jednotek společnosti Czech Inc, a.s., jež dlužníkovi nezaplatila kupní cenu za jejich prodej. Namítal, že soud I. stupně nevyjasnil, z jakých finančních zdrojů mohla být žalovaným č. 2 a 3 částka 10.500.000 Kč celkem vyplacena za předpokladu, že finanční prostředky od společnosti Safas, s.r.o. měl dlužník přijmout až dne 30.6.2011. Zopakoval, že platby kupní ceny za převáděné bytové jednotky byly v účetnictví dlužníka vedeny jen účetně a byly zaúčtovány v řádku 36 jako vlastní vklad podnikatele (společníků) do firmy. Nemůže jít o uměle vytvořené položky a dlužník nepředpokládal nesplnění platebních závazků ze strany kupujícího. Ohradil se dále proti tomu, že by došlo k bezdůvodnému obohacení na jeho straně. Ohledně rozhodnutí soud I. stupně o nákladech účastníků řízení namítal, že svou obranou proti žalobě částečně uspěl, změna jeho obrany v řízení byla výsledkem konzultací s právním zástupcem a náleží mu proto poměrná část nákladů za právní zastoupení ve výši 7.618 Kč.

Žalovaný č. 3 se odvolal jen proti bodům IV. a V. výroku rozsudku a navrhoval, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadené části zrušil a přiznal mu poměrnou část nákladů za právní zastoupení ve výši 7.618 Kč včetně DPH. V odůvodnění odvolání uplatnil shodnou argumentaci jako žalovaný č. 2.

Žalobce v podaném vyjádření k odvolání žalovaných navrhoval rozsudek potvrdit. Pokud se týká žalovaného č.1 uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, pokud žalovanému č. 1 nepřiznal náhradu nákladů řízení, protože se jeho právní zástupce nikdy nezúčastnil soudního jednání, podal jen vyjádření ve věci, žádné další úkony ve věci nečinil a žalovaný č. 1 mu plnou moc odvolal, poté zcela změnil svoji obranu, proto bylo zastoupení zcela účelové a k výsledku sporu nepřispělo. Pokud se týká žalovaného č.2 a 3, uvedl, že o 190 ICm 2674/2013 (MSPH 90 INS 13726/2011) jejich námitkách věcné příslušnosti soudu bylo pravomocně rozhodnuto, jejich obrana se měnila v návaznosti na provedené důkazy a je z ní zřejmé, že se bezdůvodně obohatili na úkor žalobce, proto soud I. stupně posuzoval jen právní jednání dlužníků spočívající v úhradě částky 5.025.000 Kč každému z nich jednotlivě, když sami žalovaní č. 2 a 3 výslovně uvedli, že si tyto částky vyplatili a je to zřejmé z účetnictví dlužníka. Proto nelze přijmout ani jejich obranu o neplatnosti výdajových pokladních dokladů z důvodu absence podpisů.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadených bodech II., III., IV. a V. výroku včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Žalobce se žalobou podanou podle § 235 a násl. IZ a výslovně podle § 241 a 242 IZ domáhal určení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího v úhradě částky 10.500.000 Kč dlužníkem ve prospěch žalovaných č. 1, 2, 3 a uložení povinnosti žalovaným vydat přijaté plnění na základě neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka včetně příslušenství. K výzvě insolvenčního soudu učiněné usnesením ze dne 21.10.2013 ( na l.č. 16 spisu) žalobce na svém stanovisku setrval a ničeho nezměnil na tom, že odporuje právnímu úkonu zaplacení částky 10.500.000 Kč dlužníkem ve prospěch žalovaných. Při jednání soudu konaném dne 20.3.2014 (protokol na l.č. 33 spisu) žalobce zopakoval svoje stanovisko odkazem na podanou žalobu a její doplnění. Pochybnost o předmětu sporu neměl ani Vrchní soud v Praze, jenž k námitce věcné nepříslušnosti soudu uplatněné v řízení žalovanými rozhodl usnesením ze dne 6.1.2014, č.j. 190 ICm 2674/2013, 103 VSPH 457/2013-24, MSPH 90 INS 13726/2011 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni krajské soudy, neboť jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. d) a h) IZ vyvolaný na základě odpůrčí žaloby.

Podle § 79 odst. 1 věta prvá o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh.

Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Je-li mezi tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi a žalobním návrhem (petitem) logický rozpor (například tehdy, jestliže žalobní petit nevychází z vylíčení rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto, brání takový nedostatek pokračování v řízení. O takový případ však nejde a navrhovatel vylíčil rozhodné skutečnosti zcela srozumitelně a jeho žalobní návrh je v souladu s tím, co navrhovatel v žalobě vylíčil. Soud I. stupně proto pochybil, pokud v situaci, kdy žalobce srozumitelným a bezpochybným návrhem požadoval určení neúčinnosti právního úkonu a uložení povinnosti žalovaným vydat takto přijaté plnění na základě neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka, včetně příslušenství, rozhodl o podané žalobě jinak bez návrhu žalobce na změnu žaloby (žalobce však neměl v úmyslu žalobní návrh měnit), aniž by se řídil vázaností soudu žalobním návrhem a rozhodl namísto požadovaného určení o neúčinnosti právní úkonu a o povinnosti vydat dlužníkovo plnění z namítaných neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dle § 235 a násl. IZ o zcela jiném nároku (jako o žalobě na plnění), jenž nebyl podanou žalobou uplatňován.

Odvolací soud vyšel z toho, že bod I. výroku rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení o neúčinnosti právního úkonu dlužníka spočívajícího v úhradě částky 10,500.000 Kč žalovaným č. 1, 2, 3, nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci.

Povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů podle § 237 IZ stíhá jen ty osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch, tj. ty osoby, proti nimž byl insolvenční správce svoji žalobou o určení neúčinnosti 190 ICm 2674/2013 (MSPH 90 INS 13726/2011) právních úkonů úspěšný. Za situace, kdy byla žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu soudem pravomocně zamítnuta, nezbývalo, nežli zamítnout též z něho vyplývající návrh na vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, aniž by se soud zabýval samou podstatou věci, neboť podle § 239 odst. 4 IZ dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty až na základě pravomocného rozsudku, jímž bylo odpůrčí žalobě vyhověno.

Proto nemohou obstát napadené body II., III., IV. výroku rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných č. 1, 2, 3 zaplatit (v různých modifikacích výroku) částku 10.500.000 Kč z důvodu, že by snad mělo jít o vydání přijatého plnění z neúčinného právního úkonu dlužníka-taková neúčinnost však nebyla vyslovena soudem I. stupně v bodě I. výroku rozsudku-nebo z důvodu, že by mělo jít o povinnost vydat do majetkové podstaty plnění z bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. občanského zákoníku-takto však žalováno vůbec nebylo-jak uzavřel soud I. stupně. Jak vyloženo shora, takovou akcesorickou povinnost žalovaných č. 1, 2, 3 nelze konstruovat na základě zamítnuté odpůrčí žaloby, neboť žalobcem požadované plnění z neúčinného právního úkonu je přímo závislé na určovacím výroku.

Jinými slovy řečeno, byla-li pravomocně zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, nebylo lze jí současně vyhovět ani ve zbývající části na vydání částky 10.500.000 Kč v souvislosti s přijatým plněním z takového neúčinného právního úkonu.

Pokud jde o napadené body III. a IV. výroku rozsudku, jimiž soud I. stupně uložil žalovaným č. 2 a 3 povinnost každému samostatně zaplatit do majetkové podstaty částku 5.025.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. občanského zákoníku a nikoliv na základě odpůrčí žaloby, jak bylo žalováno, shledal odvolací soud, že jimi soud I. stupně nepřípustně vybočil z mezí odpůrčí žaloby, když překročil žalobní petit a věc nesprávně rozhodl, jako by šlo primárně o žalobu na plnění, v níž by bylo lze zaplacení žalované částky přiznat z jiného právního důvodu; tak ale žaloba nezněla, přičemž k projednání takové žaloby na plnění z bezdůvodného obohacení by v prvním stupni nebyl věcně příslušný krajský soud jako soud insolvenční.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. a rozsudek v napadených bodech II., III., IV. výroku, včetně na nich závislého bodu V. výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.

Při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neshledal odvolací soud žádné důvody pro postup dle § 150 o.s.ř. vůči všem žalovaným č. 1, 2, 3, již byli v řízení zastoupeni advokátem, jemuž posléze plnou moc odvolali. Postupoval proto podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. ve věci úspěšným žalovaným č. 1, 2, 3 přiznal každému zvlášť náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení před soudem I. stupně sestávají ze dvou úkonů právní služby advokáta (převzetí věci a vyjádření k žalobě) dle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100 Kč/úkon a ve výši 300 Kč/úkon za režijní paušál, celkem 6.800 Kč, DPH sazbou 21% z této částky činí 1.428 Kč, celkem účelně vynaložené náklady každého žalovaného v řízení před soudem I. stupně činí částku 8.228 Kč, sníženou dle § 12 odst. 4 vyhlášky o 20% (1.645,60 Kč) na částku 6.582,40 Kč. Náklady řízení před odvolacím soudem činí dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle § 1 a 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. částku 300 Kč každému. Celkem náklady každého žalovaného za řízení před soudy obou stupňů činí částku 6.882,40 Kč. 190 ICm 2674/2013 (MSPH 90 INS 13726/2011)

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 9. listopadu 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová