104 VSPH 498/2015-50
29 ICm 3776/2014 104 VSPH 498/2015-50 (KSCB 26 INS 6661/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Mgr. Václav Pechoušek, sídlem Krajinská 44/10, 370 01 České Budějovice, insolvenční správce dlužníka Metropol TV, spol. s r.o., IČO 26429144, sídlem Prokopova 148/15, 130 00 Praha 3-Žižkov, proti žalovanému: PROCUSYS, a.s., IČO 24774065, sídlem Bozděchova 1840/7, 150 00 Praha 5-Smíchov, zast. Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem, Gogolova 228/8, 118 00 Praha 1-Hradčany, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 3776/2014-24 ze dne 8.dubna 2015

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 ICm 3776/2014-24 ze dne 8.dubna 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích v bodu I. výroku určil, že jsou právní úkony dlužníka Metropol TV, spol. s r.o. (dále jen dlužník), spočívající v provedení plateb z účtu č. 1022990003/2220 ve prospěch účtu č. 1004910006/2220 dne 30.4.2013 ve výši 10.173 Kč, dne 30.4.2013 ve výši 2.250 Kč, dne 30.4.2013 ve výši 16.455 Kč, dne 30.4.2013 ve výši 2.923 Kč, dne 30.4.2013 ve výši 10.628 Kč, dne 30.4.2013 ve výši 3.080 Kč, dne 30.4.2013 ve výši 66.017 Kč, vůči věřitelům dlužníka neúčinné. V bodu II. výroku uložil žalovanému povinnost vydat částku ve výši 111.526,-Kč do majetkové podstaty dlužníka. V bodu III. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že po zahájení insolvenčního řízení dlužníka, jež je vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. KSCB 26 INS 6661/2013, provedl dlužník platby ve prospěch žalovaného za zámečnické práce, stěhování nábytku, úklidové práce, IT služby a za ostrahu objektu dlužníka ve výše uvedených částkách. 29 ICm 3776/2014 (KSCB 26 INS 6661/2013)

Mgr. Václav Pechoušek (dále jen žalobce ) se podanou žalobou domáhal určení neúčinnosti těchto právních úkonů dlužníka podle § 111 odst.1 a 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), dále odkazem na § 235 odst. 1 a 2 IZ a na § 241 odst. 1 IZ. V žalobě uvedl, že dne 12.3.2013 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka a usnesením (A-43) ze dne 1.11.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, že byl dlužník povinen od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení zdržet se nakládání s majetkovou podstatou, že právními úkony dlužníka došlo ke zkrácení možnosti uspokojení jiných věřitelů a žalovaný byl na jejich úkor zvýhodněn, že dlužník učinil tyto právní úkony v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení.

Žalovaný nesouhlasil s podanou žalobou. V řízení uvedl, že dlužník v průběhu měsíce března a dubna rušil svoje provozovny ve Francouzské ulici v Praze 2 a v Tererově ulici v Praze 4 z důvodu finančních úspor provozu podniku a objednal u žalovaného práce spočívající v otevření objektů, ve výměně zámků, ve stěhování nábytku, v úklidových pracích, v IT službách a v zajištění ostrahy objektů. Tyto činnosti žalovaný hodnotil jako běžnou provozní činnost k zachování provozu podniku dlužníka a směřující ke snížení možnosti vzniku škod na něm. Měl za to, že je splněna výjimka daná dlužníkovi v § 111 odst. 2 IZ.

Soud I. stupně posoudil právní úkony dlužníka podle § 111 IZ ve spojení s § 168 odst. 1 IZ a uvedl, že povinností žalobce bylo podat žalobu podle § 239 IZ, avšak nebylo jeho povinností tvrdit a prokazovat splnění podmínek vtělených do § 240 až § 242 IZ. Dále uvedl, že žalobcem namítaným neúčinným právním úkonem jsou platby dlužníka ve prospěch žalovaného, jež byly provedeny po zahájení insolvenčního řízení do zjištění úpadku dlužníka na základě smluv uzavřených s dlužníkem, že na tyto úkony časově dopadá právní úprava § 168 odst. 1 IZ, nikoliv právní úprava podle § 168 odst. 2 IZ, a tedy že žádný z namítaných právních úkonů nelze mít za pohledávku za majetkovou podstatou, a že právními úkony dlužníka došlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení jeho majetku, pokud se v majetkové podstatě dlužníka nacházejí aktiva jen ve výši 700.000 Kč. Částku 111.526 Kč uhrazenou dlužníkem v jednotlivých platbách žalovanému považoval proto soud za nikoliv v zanedbatelné výši pro majetkovou podstatu. Uzavřel, že právní úkony dlužníka naplňují znaky nedovolených dispozic s majetkem podle § 111 odst. 1 IZ a netýká se jich proto výjimka podle § 111 odst. 2 IZ. Na tyto úkony nelze podle jeho názoru hledět jako na provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření a není ani rozhodné, že závazek zaplatit za provedené práce vznikl dříve a v době úhrad byly již služby provedeny. Poukázal na zásady insolvenčního řízení spočívající na poměrném uspokojení věřitelů. Uvedl, že si dlužník nevyžádal souhlas insolvenčního správce k provedení plateb dle § 111 odst. 3 IZ. Shledal proto, že jsou namítané právní úkony dlužníka vůči věřitelům neúčinné a žalovaný je povinen dle § 237 odst. 1 IZ vydat přijaté plnění do majetkové podstaty dlužníka. O nákladech účastníků rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 7 IZ s tím, že úspěšnému žalobci v řízení žádné nevznikly.

Žalovaný v podaném odvolání navrhoval rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá a žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení. Zrekapituloval, že činnosti ve prospěch dlužníka provedl na jeho žádost, neboť dlužník odvracel bezprostředně hrozící škodu na svém majetku, že byl dlužník povinen provozovat podnik tak, aby byl zajištěn jeho řádný chod a správa majetku, že ačkoliv bez úhrady zálohy běžně své služby neposkytuje, nepožadoval na dlužníkovi úhradu zálohy, avšak dlužník byl v prodlení s úhradou ceny, že úhrady provedené dlužníkem lze podřadit pod výjimku uvedenou v § 111 odst. 2 IZ. Měl za to, že je zapotřebí posoudit závazkový vztah žalovaného a dlužníka jako celek, a že nelze požadovat plnění povinností dlužníkem na účet třetích osob. Nesouhlasil, že by úhradami dlužníka došlo nikoliv k zanedbatelnému zmenšení jeho majetku a naplnění § 111 odst. 1 IZ, pokud žalobce vymáhá prostřednictvím incidenčních žalob vůči třetím osobám majetek dlužníka v hodnotě přesahující 10 miliónů Kč. Považoval za nereálné, že by dlužník disponoval v době provedení 29 ICm 3776/2014 (KSCB 26 INS 6661/2013)

úhrad aktivy ve stejné výši, jako je jejich deklarovaný stav nyní, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs a došlo k zastavení provozu podniku dlužníka. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a na rozhodnutí vydané pod sp. zn. 29 Cdo 811/2011 a dovolával se, že v daném případě se dlužníkovi dostalo plnění v reálné, rovnocenné a přiměřené hodnotě. V důsledku provedení činností žalovaným došlo k zachování majetku dlužníka, jenž je součástí majetkové podstaty a lze tak použít k poměrnému uspokojení věřitelů. Trval dále na tom, že plnění spočívající v úklidových pracích a ostraze majetku dlužníka, jakož i úhrady za tyto činnosti lze podřadit pod právní úpravu § 168 odst. 1 písm. f) IZ a lze je proto považovat za pohledávku za majetkovou podstatou z úvěrového financování.

Žalobce v podaném vyjádření k odvolání žalovaného navrhoval rozsudek potvrdit. Uvedl, že žalovaný upřednostnil své nároky na úkor ostatních věřitelů. Tvrzení žalovaného o odvracení škod měl za účelová a nepodložená. Poukázal na nové tvrzení žalovaného v odvolacím řízení o příslibu zálohy, jež podle jeho názoru neovlivní podstatu skutkového stavu věci. Potvrdil, že probíhá incidenční spor o vydání částky 14.553.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka, o jehož výsledku má však pochybnost. Trval na svých stanoviscích týkajících se zmenšení majetkové podstaty dlužníka nikoliv v zanedbatelné výši. Uvedl, že majetek, jenž se měl dle žalovaného stát součástí majetkové podstaty v důsledku poskytnutého plnění žalovaným, se její součástí nestal.

Žalovaný v replice k vyjádření žalobce zopakoval argumentaci týkající se charakteru činností provedených ve prospěch dlužníka s tím, že tyto činnosti provedl plném rozsahu, řádně a včas a zabránil tím vzniku objektivně hrozící škody, proto trval na aplikaci § 111 odst. 2 a § 168 odst. 1 písm. f) IZ na daný případ.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), projednal odvolání podané žalovaným dle § 101 odst. 3 o.s.ř. bez přítomnosti žalobce a dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Podle § 111 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odst.2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odst. 3).

Podle § 168 odst. 1 IZ pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou a) náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem, b) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, 29 ICm 3776/2014 (KSCB 26 INS 6661/2013)

c) náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru, d) náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník, e) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2, f) pohledávky věřitelů z úvěrového financování.

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odst. 3). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odst. 4).

V daném případě se žalobce domáhal žalobou podanou podle § 239 IZ určení neúčinnosti právních úkonů, spočívajících v platbách dlužníka ve prospěch žalovaného, uskutečněných dne 30.4.2013, tedy v období po zahájení insolvenčního řízení dne 12.3.2013 na základě insolvenčního návrhu (A-1) do zjištění úpadku dlužníka usnesením soudu (A-43) ze dne 1.11.2013; a dále vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka.

Soud I. stupně správně posuzoval splnění podmínek správcem namítané neúčinnosti těchto právních úkonů dlužníka podle § 111 IZ ve spojení s § 168 odst. 1 a podle § 239 IZ. Odvolací soud doplňuje, že žalobce podal žalobu včas ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (1.11.2013), pokud doručil žalobu insolvenčnímu soudu dne 31.10.2014.

Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že žádný z namítaných právních úkonů nelze považovat za pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 1 písm. a)-f) IZ. Pokud žalovaný v řízení dovozoval úhrady plateb dlužníka ve prospěch žalovaného odkazem na § 168 odst. 1 písm. f) IZ, tedy jako úhrady pohledávek vzniklých z úvěrového financování, vyšel odvolací soud z tvrzení žalovaného, že platby dlužníka ve prospěch žalovaného souvisely s poskytnutými zámečnickými pracemi, se stěhováním nábytku, s úklidovými pracemi, s IT službami a s ostrahou objektu dlužníka a osob, a že za tyto činnosti žalovaný vystavil faktury v období od 4.3. do 15.4.2013. Odvolací soud konstatuje, že plnění poskytnuté žalovaným ve prospěch dlužníka tak, jak žalovaný v řízení tvrdil, zjevně nemělo povahu úvěrového financování. Z toho plyne, že výjimka z omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou podle § 111 odst. 1 IZ, uvedená v § 111 odst. 2 věta druhá IZ a týkající se uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou 29 ICm 3776/2014 (KSCB 26 INS 6661/2013)

(§168 IZ) a pohledávek jim postavených na roveň (§169 IZ), splněna nebyla. Odvolací soud k tomu dodává (byť to žalovaný nenamítal), že pohledávku žalovaného nelze podřadit ani pod pohledávky uvedené v § 169 IZ.

Žalovaný se dále v řízení dovolával, že výjimku z omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou podle § 111 odst. 1 IZ lze spatřovat i v tom, že výkony provedené žalovaným ve prospěch dlužníka a platby dlužníka za ně, jsou právními úkony nutnými k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření dlužníka ve smyslu § 111 odst. 2 věta prvá IZ.

V § 111 odst. 2 věta prvá IZ je stanovena další výjimka z omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou, jež dlužníkovi umožňuje provozovat i po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení svůj podnik v rámci obvyklého hospodaření, tj. činit úkony související s provozem podniku dlužníka, pokud se však nevymykají běžné hospodářské činnosti, jako je např. nákup surovin pro další výrobu, atd. Již ze samotné dikce tohoto ustanovení plyne, že se tato výjimka vztahuje na provozování podniku, nikoliv na úkony směřující k zastavení provozování podniku, či jeho omezení.

Pojem provozování podniku zmiňuje insolvenční zákon např. v § 3 odst. věta druhá IZ tak, že při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. Shodně jako v § 111 odst. 2 věta prvá IZ uvažuje insolvenční zákon vždy jen s pokračováním provozu podniku a z toho plynoucích výhod pro věřitele dlužníka. Jakkoliv se tedy žalovaný v řízení dovolával, že platby dlužníka za poskytnuté plnění je nutno posoudit ve spojení s činnostmi žalovaného ve prospěch dlužníka (s tím nutno souhlasit), nemá tato skutečnost žádný význam pro závěr, že by bylo možné považovat výkony žalovaného a úhrady za ně za nutné právní úkony k provozováním podniku v rámci obvyklého hospodaření. V daném případě nešlo o případ pravidelných dodávek plnění nutných k zachování chodu podniku, bez nichž by jeho provozování bylo ohroženo nebo zmařeno, ani o jinou situaci, kterou by bylo možno považovat za nutný právní úkon k provozování podniku. Z tohoto důvodu proto nelze ani úhrady dlužníka provedené po zahájení insolvenčního řízení zahrnout do výjimky uvedené v § 111 odst. 2 věta prvá IZ.

Úhrady dlužníka ve prospěch žalovaného je nutno považovat za neúčinný právní úkon, který dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení dle § 111 odst. 3 IZ rovněž z hlediska další žalovaným uváděné výjimky z omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou dle § 111 odst. 2 věta prvá IZ a spočívající v odvracení hrozící škody na majetkové podstatě. Odvolací soud je toho názoru, že zde jednak není žádná časová souvislost nebo nezbytnost úhrady poskytnutých výkonů dlužníkem žalovanému po zahájení insolvenčního řízení 30.4.2013, a to nejenom s ohledem na časové rozmezí od provedení výkonů počínaje únorem 2013, ale i s ohledem na pochybnost o tom, jakým způsobem se provedení výkonů ve prospěch dlužníka a úhrady za ně projevily v majetkové podstatě dlužníka. Odvolací soud zastává názor, že pokud se plněním žalovaného ve prospěch dlužníka nedostalo majetkové podstatě žádného prospěchu, žalovaný přitom nevysvětlil, v čem spočíval prospěch a jak se v majetkové podstatě projevil, nelze učinit závěr, že by činnosti žalovaného a s tím související úhrady dlužníka za ně ve prospěch žalovaného do budoucna nezabránily tvrzené škodě na majetkové podstatě dlužníka. Nehledě na žalobcem v řízení namítanou skutečnost, že se v majetkové podstatě nenachází žádný movitý majetek, jenž byl důvodem činností prováděných žalovaným ve prospěch dlužníka. 29 ICm 3776/2014 (KSCB 26 INS 6661/2013)

Dlužníku není zcela zapovězeno disponovat se svým majetkem poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení. Dlužník však nesmí nakládat s majetkem takovým způsobem, který by vedl k podstatným změnám majetkové podstaty a tím ke snížení uspokojení věřitelů. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně dále v tom, že právními úkony dlužníka (platbami ve prospěch žalovaného) došlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka, a to i vzhledem k hodnotě majetkové podstaty dlužníka, v níž se reálně nacházejí aktiva jen ve výši 700.000 Kč. Uzavřel tedy, že právní úkony dlužníka naplňují znaky nedovolených dispozic s majetkem podle § 111 odst. 1 a 3 IZ, netýká se jich výjimka daná § 111 odst. 2 IZ a jsou proto vůči věřitelům neúčinné, a to i z důvodu, že si k nim dlužník nebo jeho věřitel nevyžádal předem souhlas insolvenčního soudu.

Protože dle § 239 odst. 4 IZ dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, považoval odvolací soud věcně správným i rozhodnutí soudu I. stupně uvedené v bodu II. výroku rozsudku o povinnosti žalovaného vydat do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 111.526,-Kč získanou plněním dlužníka v jeho prospěch.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalovaného důvodným, proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, včetně rozhodnutí o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a podle § 202 odst. 1 a § 163 IZ. Žalobci úspěšnému v odvolacím řízení však náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 14.září 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová