104 VSPH 492/2014-45
29 ICm 1526/2014 104 VSPH 492/2014-45 KSCB 28 INS 30492/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: SMART Capital, a.s., IČ 26865297, sídlem 77900 Olomouc, Hněvotínská 241/52, proti žalovanému: Mgr. Petr Zapletal, sídlem Argentinská 38, 170 00 Praha 7, insolvenční správce dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Jeronýmova 916/63, 397 01 Písek-Budějovické Předměstí, zast. JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, Karlovo náměstí 18, Praha 2, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 29 ICm 1526/2014-20 ze dne 18. června 2014

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 29 ICm 1526/2014-20 ze dne 18. června 2014 se v bodě I. a II. výroku mění tak, že se zamítá žaloba o určení, že je po právu pohledávka žalobce ve výši 13.696,21 Kč přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 30492/2013. Ve zbývající části týkající se pohledávky ve výši 7.200 Kč se rozsudek potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5.731,93 Kč.

III. Žalobci se ukládá zaplatit České republice na náhradu soudního poplatku za podané odvolání částku 1.315 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Odůvodnění

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl nadepsaným rozsudkem pod bodem I. výroku, že je po právu pohledávka žalovaného ve výši 20.896,21 Kč přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano ( dále jen dlužník) vedeném 29 ICm 1526/2014 KSCB 28 INS 30492/2013 u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 30492/2013. Pod bodem II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužníka nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku P3/1 ve výši 135.843 Kč sestávající z jistiny ve výši 54.000 Kč a příslušenství ve výši 81.843 Kč sestávající z částky 15.597 Kč jako úroku z prodlení, z částky 7.200 Kč jako paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky, z částky 41.376 jako náhrady nákladů rozhodčího řízení a z částky 17.670 Kč jako nákladů právního zastoupení v exekučním řízení Kč. To vše na základě smlouvy o úvěru č. 42010-0650 ze dne 12. 2. 2010.

Pohledávku P3/2 ve výši 27.019 Kč přihlásil z titulu smluvní pokuty dle bodu 3 obchodních podmínek smlouvy o úvěru číslo 42010-0650 ze dne 12. 2. 2010 s tím, že za 47 měsíců prodlení činí smluvní pokuta 81.357 Kč, avšak věřitel požaduje pouze jednu její třetinu z celkové výše.

Insolvenční správce částečně pohledávky popřel při přezkumném jednání konaném dne 11. 3. 2014 a výzvou doručenou žalobci dne 18. 4. 2014 jej vyzval k podání žaloby. Soud prvního stupně shledal žalobu podanou dne 5. 5. 2014 podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona (dále jen IZ) včas. Zjistil, že důvodem popření části přihlášených pohledávek insolvenčním správcem byla namítaná absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a rozpor s dobrými mravy, neboť považoval plnění poskytnuté věřitelem v hrubém nepoměru k protiplnění, k němuž se zavázal dlužník. Označil proto uzavřenou smlouvu o úvěru jako lichevní z důvodu, že dosahuje při splatnosti úvěru v 13 měsících RPSN 199,7 % a uznal nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31.500 Kč vycházeje z toho, že dlužník přijal částku 36.000 Kč a zaplatil 4.500 Kč. K této částce uznal zákonný úrok z prodlení za uplatněné období ve výši 9.091,79 Kč a ve zbytku nárok popřel.

Podanou žalobou se žalobce domáhal určení pravosti jen, pokud se týká pohledávky ve výši 7.200 Kč požadované z titulu úroku z úvěru, pohledávky ve výši 2.086,21 Kč požadované z titulu zákonného úroku z prodlení za prodlení s úhradou úroku z půjčky a pohledávky ve výši 11.610 Kč z titulu smluvní pokuty podle bodu 3 Obchodních podmínek. Insolvenční správce setrval na důvodech popření pohledávek s tím, že je nárok žalobce bezdůvodným obohacením a na žalobou uplatněné pohledávky nemá žalobce nárok.

Soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil, že žalobce uzavřel s dlužníkem dne 12. 2. 2010 smlouvu o úvěru č. 42010-0650 a poskytl dlužníku úvěr ve výši 36.000 Kč za úplatu a za úrok ve výši 20 % z jistiny. Dlužník se zavázal úvěr splatit 13 měsíčními splátkami po 4.500 Kč a celkem částku 58.500 Kč. Z obsahu obchodních podmínek soud prvního stupně zjistil údaj o RPSN ve výš 199,7 %, ujednání o smluvní pokutě ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru za každý započatý kalendářní měsíc prodlení do úplného zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru (1.731 Kč) a o úroku z prodlení. Takto sjednaný závazek považoval za srozumitelný a nepochybný a smlouvu o úvěru vyhodnotil jako platně uzavřenou za předpokladu s přihlédnutím k tomu, že dlužník měl zaplatit navíc za 13 měsíců částku 22.500 Kč, odměna žalobce za poskytnutí úvěru (odměna a úrok) činila 62,5 % poskytnuté částky, roční úrokovou sazbu shledal na úrovni 57,7 %. Neztotožnil se proto s názorem insolvenčního správce, že dosahuje výše 93 % a uvedl, že při řádném splácení dluhu by dlužník nebyl povinen k dalším platbám. Posoudil, že do roční úrokové sazby nelze započítat úroky z prodlení, smluvní pokuty či jiné sankce vzniklé v důsledku porušení povinností dlužníkem. Přihlédl k tomu, že v roce 2010 banky poskytovaly spotřebitelské úvěry s horní úrokovou sazbou 20 %, tudíž úroková sazba sjednaná účastníky se pohybuje na trojnásobku horní hranice těchto úrokových sazeb. Definovanou sazbu RPSN 199,7% považoval za irelevantní vzhledem k tomu, že nezohledňuje 29 ICm 1526/2014 KSCB 28 INS 30492/2013 délku splatnosti úvěru. Měl za to, že úroková sazba z hlediska dobrých mravů obstojí, proto shledal platnými i ujednání o zákonných úrocích přirostlých z úroků smluvních, i ujednání o smluvní pokutě sjednané ve výši hluboko pod hranicí 0,5 % denně. Ačkoliv některé části smlouvy o úvěru považoval za neplatné, přihlédl k oddělitelnosti těchto dílčích částí smlouvy s tím, že jejich neplatnost nemá vliv na platnost základních závazků ze smlouvy o úvěru. Z těchto důvodů žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 202 odst. 1 IZ. Žalovaný v podaném odvolání namítal nesprávné posouzení funkce RPSN soudem prvního stupně a odkázal na ustanovení § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru v platném znění. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se posouzení obvyklé úrokové míry a otázky hypotézy právní normy o dobrých mravech v případech půjčky či úvěru. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že úroková sazba ve výši 62,5 % ročně přesahovala obvyklou úrokovou míru poskytovanou bankami v daném období 3× za předpokladu, že v únoru roku 2010 se pohybovala v sazbě 15 %. Z toho plyne, že přesahovala obvyklou úrokovou míru 4x a soud prvního stupně měl považovat smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný nesouhlasil ani s výpočtem učiněným soudem prvního stupně zohledňující úmor v průběhu času a trval na tom, že roční úroková sazba činí 93,3686 %. Navrhoval proto rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce v podaném vyjádření k odvolání žalovaného zejména uvedl, že RPSN nelze zaměňovat s úrokem sjednaným dle § 497 zákona č. 513/1994 Sb. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a není jediným ukazatelem hodnocení výhodnosti či nevýhodnosti nebo vyváženosti smlouvy. Proto nelze činit závěr o neplatnosti smlouvy jen vzhledem k výši RPSN. Tento závěr by měl být jen výjimečný vzhledem k autonomii vůle smluvních stran. Podle názoru žalobce byly podmínky smlouvy standardní, když výše úroku činila 20% z jistiny a tato výše odpovídá situaci na nebankovním trhu. Uvedl, že v rozhodné době činila úroková míra v bankovním sektoru 11-18 % p.a., dnes je vyšší. Pokud se týká výše úplaty za poskytnutí úvěru, byla sjednána v souladu s § 499 obch. zák. a činila částku 15.300 Kč a protože je poskytování úvěrů předmětem podnikatelské činnosti žalobce, má nárok na její úplatu. Navrhoval proto rozsudek potvrdit.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

Žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužníka nevykonatelné a nezajištěné pohledávky P3/1 a P3/2 z titulu smlouvy o úvěru č. 42010-0650 ze dne 12. 2. 2010 a v souvislosti s vymáháním nároků vyplývajících z úvěrové smlouvy. Insolvenční správce uznal nárok žalobce na vrácení nesplacené části úvěru ve výši 31.500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od 26.3.2010 do 21.1.2014 v celkové výši 9.091,79 Kč. Ve zbývající části přihlášené pohledávky popřel při přezkumném jednání konaném dne 11. 3. 2014 a výzvou doručenou žalobci dne 18. 4. 2014 jej vyzval k podání žaloby. Žaloba byla podaná dne 5. 5. 2014 včas podle ustanovení § 198 IZ.

V incidenčním řízení se žalobce domáhal určení pravosti jen, pokud se týká pohledávky ve výši 7.200 Kč požadované z titulu úroku z úvěru, pohledávky ve výši 2.086,21 Kč požadované z titulu zákonného úroku z prodlení za prodlení s úhradou úroku z půjčky a pohledávky ve výši 11.610 Kč z titulu smluvní pokuty podle bodu 3 Obchodních podmínek, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy ve smyslu § 273 obch. zák.

V daném případě byla mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva podle ustanovení § 497 obch. zák. která má charakter smlouvy spotřebitelské s ohledem na dlužníka v postavení spotřebitele. Z tohoto důvodu dále platí, že ve 29 ICm 1526/2014 KSCB 28 INS 30492/2013 spotřebitelském vztahu se použijí ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zde zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb.-viz níže bod 9.) je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, a to ve znění platném do 31. 12. 2012. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinný v době uzavření Smlouvy o úvěru), stanoví mimo jiné pro smlouvy, jimiž se sjednává spotřebitelský úvěr, že ve smlouvě je nutno uvést tzv. roční procentní sazbu nákladů (RPSN-procentní podíl z dlužné částky, který je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli za období 1 roku), omezuje možnost zvyšování sazeb a vedlejších úhrad věřitelem. Pokud smlouva o spotřebitelském úvěru nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený pouze platnou diskontní sazbou ČNB.

Podstatnými složkami smlouvy o úvěru je určení věřitele a dlužníka, určení částky nebo limitu úvěru ve stanovené měně, závazek věřitele poskytnout peněžní prostředky, závazek dlužníka k vrácení částky úvěru a zaplacení úroku. Smlouva o úvěru má konsensuální povahu. To znamená, že je uzavřena dohodou o poskytnutí peněžních prostředků, nikoli jejich faktickým poskytnutím (jak je tomu u smlouvy o půjčce podle občanského zákoníku). Úvěrová smlouva je smlouvou synallagmatickou a obě strany jsou si proto dlužníky i věřiteli navzájem. Věřitel se zavazuje poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky. To znamená, že uzavřením smlouvy vzniká věřiteli povinnost rezervovat ve prospěch dlužníka finanční prostředky a na jeho žádost je dlužníkovi ve sjednané výši poskytnout. Dlužníkovi oproti tomu vzniká právo, nikoliv povinnost úvěr čerpat a jeho povinností je poskytnuté finanční prostředky věřiteli vrátit a zaplatit úroky. Podstatou úvěrové smlouvy tedy je poskytnutí peněžních prostředků v takové výši, na které se strany dohodly.

Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, která obsahuje všechny podstatné náležitosti a přiklonil se k názoru soudu prvního stupně, že jednotlivá (popřípadě neplatná) ujednání smlouvy, jsou oddělitelná od základního závazku a nelze jen z důvodu jejich případné neplatnosti shledat neplatnou smlouvu o úvěru jako takovou.

V řízení vyplynulo, že žalovaný poskytl dlužníku úvěr ve výši 36.000 Kč, dlužník neplnil povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy a z celkem 13ti splátek zaplatil jen jednu ve výši 4.500 Kč. Pokud se týká nároku na úhradu dlužných úroků z úvěru, je nepochybné, že má žalobce právo na vrácení poskytnuté půjčky včetně úroku z poskytnutého úvěru a odvolací soud shledal výši úroku, jenž učinil žalobce předmětem incidenčního sporu, souladnou jak s dobrými mravy, tak vzhledem platné judikatuře soudů a tomu, že se v daném případě jedná o nebankovní úvěr, jehož rizika jsou nepoměrně vyšší, nežli u bankou prověřovaného úvěru.

Pokud se týká nároku na úhradu úroků z prodlení se zaplacením úroků z úvěru, jsou úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. příslušenstvím pohledávky a tedy s ohledem na charakter úroků z prodlení jako příslušenství, které se odvozuje od hlavního peněžního vztahu, nelze odvozovat (a tedy ani požadovat) úrok z prodlení z nezaplaceného příslušenství 29 ICm 1526/2014 KSCB 28 INS 30492/2013 pohledávky (úroků, úroků z prodlení, poplatku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky), jde o tzv. nepřípustný anatocismus.

Odvolací soud dále přistoupil k zopakování důkazu bodem 3 Obchodních podmínek a zjistil ujednání stanovící, že nesplní-li dlužník svůj závazek vyplývající z čl. II. smlouvy, je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny.

Podle ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Ačkoliv to ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku výslovně neuvádí, musí být smluvní pokuta vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 39 občanského zákoníku. Ujednání o smluvní pokutě je prostředkem zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli a má plnit i další funkce, jako je funkce preventivní, uhrazovací nebo sankční. Smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení povinnosti jako záruku řádného a včasného plnění povinností vyplývajících ze smlouvy. Ustanovení § 544 a 545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku.

Při posouzení nároku na úhradu smluvní pokuty vyšel odvolací soud mimo jiné z obsahu nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž se Ústavní soud podrobně zabýval otázkou přiměřenosti smluvních podmínek ve spotřebitelských vztazích se závěrem, že nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy k újmě spotřebitele a je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Dále zde argumentoval článkem 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl implementován právě do § 56 obč. zák.a v neposlední řadě odkázal na ustanovení § 6 nového občanského zákoníku. Stanovil, že ve spotřebitelském vztahu lze očekávat, že se bude dodavatel chovat ve vztahu ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě a nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka a nelze takovému nepoctivému jednání poskytnout právní ochranu.

Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu.

Odvolací soud, upozorňuje na to, že v dané věci nelze použít moderační právo soudu dané ustanovením § 301 obch. zák., neboť dlužník je spotřebitelem a ve smyslu § 262 odst. 4 29 ICm 1526/2014 KSCB 28 INS 30492/2013 poslední věty se ve vztahu k němu použijí ustanovení občanského zákoníku. Smluvní pokuty plyne i z rozsudku Soudního Dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ze 14. 6. 2012 ve věci C-168/10 (Banco Espanol de Crédito SA vs. Joaquín Calderón Camino), ve kterém SDEU vykládal článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice). Článek 6 odst. 1 Směrnice uvádí: Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. V rozsudku SDEU rozhodl, že článek 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové úpravě členského státu, jež by vnitrostátnímu soudu umožnila, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. SDEU odůvodnil toto rozhodnutí o předběžné otázce tím, že pokud by mohl vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, tj. změnit zneužívající klauzuli, byli by prodávající či poskytovatelé nadále podněcováni uvedené klauzule využívat a jejich zájmy by byly tímto způsobem zajištěny.

SDEU rozhodl ve věci Oceáno Grupo Editorial SA proti Rocío Murciano Quintero (C-240/98) v rozsudku z 27. 6. 2000 o předběžné otázce tak, že ochrany poskytované spotřebitelům Směrnicí může být dosaženo jen tehdy, pokud vnitrostátní soud sám ze své moci přihlédne k nepřiměřeným podmínkám sjednaným ve spotřebitelských smlouvách. Dále vnitrostátní soud je povinen při aplikaci vnitrostátního práva, ať již přijatého před či po vydání Směrnice, toto právo vykládat ve světle znění a účelu Směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku Směrnicí prosazovaného. Odvolací soud dodává, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy v obč. zák. zapracovává mj. i uvedenou Směrnici, proto je nutno tato ustanovení obč. zák. vykládat v souladu se Směrnicí. Z uvedeného rozsudku SDEU C-168/10 vykládajícího čl. 6 odst. 1 Směrnice plyne, že ve spotřebitelských smlouvách soud nemůže moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu (tj. měnit zneužívající klauzuli), neboť v takovém případě by podnikatelé (dodavatelé dle § 52 odst. 2 obč. zák.) neměli důvod tyto zneužívající klauzule do smluv nezahrnovat, neboť by věděli, že soud změní tuto nepřiměřenou podmínku na únosnou mez . Jedině prohlášením takových nepřiměřených podmínek za neplatné lze dosáhnout toho, aby dodavatelé navrhovali své smlouvy pouze s podmínkami, které vyhoví ustanovení § 55 a 56 obč. zák., tj. bez ujednání, jež by k újmě spotřebitele způsobovala značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

V dané věci odvolací soud zjistil, že konstrukce smluvní pokuty nezohledňovala ani výši dluhu, ani délku prodlení a je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák. a též dle § 56 odst. 1 a § 55 odst. 2 obč. zák. Jedná se o nepřiměřenou podmínkou v neprospěch spotřebitele (dlužníka), která způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a částečně rozsudek změnil včetně závislého výroku o nákladech řízení a podle ustanovení § 219 o.s.ř. ve zbývající části rozsudek potvrdil jako věcně správný.

Pod bodem II. výroku rozsudku rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ a § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř.

V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalovanému převážně v řízení úspěšnému náklady právního zastoupení za dva úkony podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) 29 ICm 1526/2014 KSCB 28 INS 30492/2013 ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100 Kč/úkon, režijní paušál 300 Kč/úkon (převzetí věci, vyjádření k žalobě), cestovného za cestu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích v délce 302 km osobním vozem Mitsubishi Outlander, o průměrné spotřebě 6,6 l/100 km a ceně paliva 36,10 Kč celkem 1.834,95 Kč, náhrady za promeškaný čas za 9 půlhodin celkem 900 Kč, DPH 21% z částky 9.534,95 Kč ve výši 2.002,34 Kč, celkem 11.537,29 Kč. Za odvolací řízení rovněž za dva úkony (podání odvolání, účast na jednání) ve výši 8.228 Kč. Úspěch žalovaného byl v 29%, má proto nárok na zaplacení částky 5.731,93 Kč.

Odvolací soud dále postupoval podle ustanovení § 166 odst. 1 o.s.ř. a doplnil rozsudek o rozhodnutí označené pod bodem III. výroku, jímž uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradu soudního poplatku za podané odvolání částku 1.315 Kč odpovídající jeho neúspěchu ve věci podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění, když za podané odvolání činí částku 2.000 Kč (viz položka 22 bod 1a) a Položka 4 bod 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zák. č. 549/1991 Sb.).

P o u č e n í : Proti bodu I. a II. výroku tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013).

Proti bodu III. výroku tohoto rozhodnutí není dovolání přípustné.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny žalobcem dobrovolně, lze toto rozhodnutí vykonat podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu.

V Praze dne 14.dubna 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová