104 VSPH 474/2015-55
61 ICm 1510/2014 104 VSPH 474/2015-55 (KSPH 61 INS 35848/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce Mgr. Petra Zapletala, sídlem Sokolovská 352/215, 190 00 Praha 9, insolvenčního správce dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem 277 44 Vojkovice 137, okr. Mělník, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a.s. IČO: 61860069, sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2015, č.j. 61 ICm 1510/2014-30, ve spojení s usnesením ze dne 22. dubna 2015, č.j. 61 ICm 1510/2014-40,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2015, č.j. 61 ICm 1510/2014-30, ve spojení s usnesením ze dne 22. dubna 2015, č.j. 61 ICm 1510/2014-40, se v bodech I., III., IV., V. a VI. výroku mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že dílčí pohledávka č. 1 v rozsahu částky 78.735,-Kč, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 38.186,-Kč a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 35.121,-Kč, přihlášené žalovaným jako vykonatelné bez uplatnění práva na zajištění, byly popřeny po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalovanému se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 8.000,-Kč, který mu bude vyplacen prostřednictvím účtárny Krajského soudu v Praze po právní moci tohoto rozsudku. (KSPH 61 INS 35848/2013)

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud I. stupně určil, že není po právu pohledávka žalovaného za dlužníkem Zdeňkem anonymizovano (dále jen dlužník) uplatněná přihláškou žalovaného jako dílčí pohledávka č. 1 vykonatelná bez zajištění ve výši 78.735,-Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu na určení, že není po právu pohledávka žalovaného za dlužníkem ve výši 40.935,-Kč uplatněná přihláškou žalovaného jako dílčí pohledávka č. 1 vykonatelná bez zajištění (bod II. výroku), pro tentokrát zamítl žalobu na určení, že není po právu pohledávka žalovaného za dlužníkem ve výši 38.186,-Kč uplatněná přihláškou žalovaného jako dílčí pohledávka č. 2 vykonatelná bez zajištění (bod III. výroku), určil, že není po právu pohledávka žalovaného za dlužníkem uplatněná přihláškou žalovaného jako dílčí pohledávka č. 3 vykonatelná bez zajištění ve výši 35.121,-Kč (bod IV. výroku) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.605,-Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (bod V. výroku).

Ve výroku uvedeným doplňujícím usnesením pak tento rozsudek doplnil o bod VI. výroku, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za žalobu na určení pravosti pohledávky ve výši 5.000,-Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Prostřednictvím předsmluvního formuláře o návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100608469 požádal dlužník žalovaného o spotřebitelský úvěr ve výši 50.000,-Kč.

Žalovaný s dlužníkem jako s fyzickou osobou, nepodnikatelem uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100608469, přičemž v oznámení o schválení úvěru ze dne 8.11.2012 schválil dlužníkovi spotřebitelský úvěr v celkové výši 36.000,-Kč splatný ve 48 měsíčních splátkách po 3.125,-Kč, se splatností první splátky dne 20.12.2012, s výpůjční úrokovou sazbou úvěru 166,41% ročně, roční procentní sazbou nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 157,9 % a celkovou částkou splatnou dlužníkem ve výši 150.000,-Kč.

Dlužník podepsal obchodní podmínky žalovaného stanovící dlužníku sankce tak, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dní po splatnosti vzniká žalovanému právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8% z výše dlužné splátky (čl. 12.1. písm. a/); 30 dní po splatnosti vzniká žalovanému nad rámec této smluvní pokuty nárok na úhradu další smluvní pokuty ve výši 13 % z výše dlužné splátky (čl. 12.1. písm. b/). V případě, že dlužník po zesplatnění úvěru nezaplatí částku odpovídající nové jistině úvěru podle čl. 12. 4 smluvních podmínek, vzniká žalovanému právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 25% z této dlužné částky (čl. 12.5). Stanou-li se okamžitě splatnými všechny dosud nezaplacené závazky dlužníka, stávají se součástí nové úvěrové jistiny veškeré dosud nezaplacené splátky úvěru a běžný úrok úvěru (čl. 12.4). V případě, že dlužník po zesplatnění úvěru nezaplatí částku odpovídající nové jistině úvěru v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká žalovanému právo za zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,15% z této nové jistiny úvěru za každý den prodlení, a to i v případě, že žalovanému vznikne nárok na pokutu dle čl. 12.5 (čl. 12.8).

Ke smlouvě o revolvingovém úvěru uzavřeli dne 1.11.2012 žalovaný a dlužník také rozhodčí smlouvu, v níž bylo uvedeno celkem deset rozhodců, fyzických osob, označených jménem a sídlem, včetně JUDr. Jiřího Kolaříka. (KSPH 61 INS 35848/2013)

Z důvodu, že dlužník zaplatil na úvěr pouze 22.235,-Kč a byl o více než 60 dní v prodlení s placením, zesplatnil žalovaný oznámením ze dne 21.7.2013 veškeré své nároky ze smlouvy vůči dlužníku a vyzval jej k zaplacení nesplacené části úvěru, běžných úroků a smluvních pokut v celkové výši 137.389,-Kč.

Rozhodčím nálezem ze dne 15.10.2013, č.j. 102 Rozh 4546/2013-7, který nabyl právní moci dne 30.10.2013, rozhodl rozhodce JUDr. Jiří Kolařík o nároku žalovaného na zaplacení 170.892,-Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou proti dlužníkovi tak, že žalobě ohledně jistiny v plném rozsahu vyhověl a dále mu přiznal roční úrok z prodlení 8,05 % za dobu od 15.8.2013 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,15% denně za každý den prodlení z částky 134.015,-Kč za dobu od 23.7.2013 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.100,-Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužníkovi byla žaloba zaslána k vyjádření, dlužník se vůbec nevyjádřil, a proto posoudil předložené písemnosti (návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář ke smlouvě, penalizační faktury, písemné oznámení o splatnosti závazku, kartu klienta a předžalobní výzvu), dospěl k závěru, že má pravomoc rozhodovat a uzavřel, že všechny nároky jsou po právu, neboť se dlužník ocitl v prodlení s úhradou sjednaných splátek č. 1 až 8, a proto žalovaný v souladu se smlouvou zesplatnil všechny jeho dosud nesplacené závazky a zároveň uplatnil smluvní pokuty v souladu s čl. 12.1, 12.5 a 12.8 a také zákonný úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že se dlužník nevyjádřil, vyslovil rozhodce, že nastala fikce uznání nároku žalovaného. Dále uvedl, že s ohledem na výsledky dokazování shledal návrh žalovaného důvodný, a proto uložil dlužníku zaplatit všechny nároky uplatněné žalobou, a to s ohledem na konstantní judikaturu českých soudů, přičemž citoval několik soudních rozhodnutí. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o.s.ř. a zákonnými předpisy.

Usnesením ze dne 23.1.2014 (A-11) byl zjištěn úpadek dlužníka, žalobce ustanoven insolvenčním správcem a věřitelům uloženo, aby ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (téhož dne) přihlásili své pohledávky.

Žalovaný jako věřitel č. 3 přihlásil do insolvenčního řízení včasnou přihláškou (č. 3) ze dne 5.2.2015 tři nezajištěné a vykonatelné pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100608469, a to č. 1 ve výši 133.435,-Kč (nezaplacené a zesplatněné splátky ve výši 127.765,-Kč a příslušenství ve výši 5.670,-Kč sestávající z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z jistiny ve výši 4.570,-Kč za dobu od 15.8.2013 do 23.1.2014 a z nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.100,-Kč), č. 2 ve výši 38.186,-Kč (smluvní pokuty účtované dle čl. 12.1 písm. a), čl. 12.1 písm. b) a čl. 12.5 obchodních podmínek v celkové výši 36.877,-Kč a kapitalizovaný zákonný úrok ze smluvní pokuty za období od 15. 8.2013 do 23. 1.2014 ve výši 1.309,-Kč) a č. 3 ve výši 35.121,-Kč (smluvní pokuty účtované dle čl. 12.8 obchodních podmínek).

Při přezkumném jednání konaném dne 4.4.2014 popřel žalobce pravost pohledávek žalovaného v celkové výši 192.977,-Kč, z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy podle § 39 obč.zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť se jednalo o lichevní smlouvu, jelikož plnění poskytnuté dlužníkovi bylo v hrubém nepoměru oproti plnění, k němuž se zavázal dlužník jakožto spotřebitel a RPSN činila nepřiměřených 166,41 %. Pohledávku č. 1 žalobce uznal v rozsahu 13.765,-Kč, o něž se dlužník při absolutní neplatnosti smlouvy bezdůvodně obohatil, jelikož mu žalovaný poskytl úvěr 36.000,-Kč a dlužník mu vrátil jen 22.235,-Kč. Ve zbytku jistiny a zákonného úroku z prodlení ve výši 4.570,-Kč ji popřel z výše uvedeného důvodu s tím, že z neplatné smlouvy nemohlo vzniknout ani právo na úroky z prodlení. V případě jejího příslušenství z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení výši 1.100,-Kč žalobce namítal neplatnost rozhodčí smlouvy pro netransparentní určení osoby rozhodce a z důvodu, že naplňuje znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolává nerovné postavení mezi účastníky a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, jelikož byla připravena předem, nebylo v možnostech dlužníka sjednat si odlišná ujednání a rozhodce se v (KSPH 61 INS 35848/2013) rozhodčím nálezu nezabýval otázkou platnosti smlouvy z hlediska dobrých mravů, což obecné soudy činí i bez návrhu, a proto sjednání rozhodčí smlouvy poškodilo dlužníka jako spotřebitele oproti tomu, kdyby rozhodoval obecný soud. Namítal, že z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebyla dána pravomoc rozhodce, rozhodčí nález je proto nicotný a dlužníku nemohla vzniknout povinnost k úhradě náhrady nákladů řízení. V případě pohledávek č. 2 a č. 3 žalobce namítal, že na základě absolutně neplatné smlouvy nemohl platně vzniknout nárok na smluvní pokutu, která je zajišťovacím nástrojem, má akcesorickou povahu k hlavnímu závazku, a nemůže tedy vzniknout, je-li ujednání o hlavním závazku neplatné, což platí i pro uplatněné úroky z prodlení ze smluvní pokuty.

Soud uzavřel, že žaloba byla podána včas, ve lhůtě dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Následně se zabýval posouzením vykonatelnosti sporné pohledávky a hodnocením rozhodčího nálezu. S odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, a nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2011, č.j. II. ÚS 2164/10-1, vysvětlil, že ani ve spotřebitelských smlouvách nejsou rozhodčí doložky zakázány. Dospěl k závěru, že rozhodčí nález je platným právním titulem, neboť byla dána pravomoc rozhodce rozhodovat o nároku žalovaného, jelikož byla platně sjednána žalovaným a dlužníkem v písemně uzavřené rozhodčí smlouvě, jejíž předmět je určitě a srozumitelně vymezen s uvedením k jaké konkrétní smlouvě se vztahuje a pro jaký případ je dána pravomoc rozhodce. Neshledal žádný důvod její neplatnosti ani nerovnováhu v právech a povinnostech v neprospěch dlužníka, neboť volba konkrétního rozhodce z 10 možných rozhodců byla v rozhodčí smlouvě dána tomu účastníkovi smluvního vztahu, který podá žalobu, což se považuje za určitou dohodu o sjednání osoby rozhodce, přičemž žalovaný provedl takovou platnou volbu tím, že podal žalobu k jednomu z uvedených rozhodců JUDr. Jiřímu Kolaříkovi (uveden ve smlouvě pod č. 4), který proto měl pravomoc rozhodovat o žalobě. Na základě toho uzavřel, že neshledal důvodnou námitku žalobce o nedostatku pravomoci rozhodce a tedy o nicotnosti rozhodčího nálezu, který nabyl právní moci dne 30.10.2013, a proto jsou přihlášené pohledávky žalovaného vykonatelné. Z tohoto důvodu rovněž uzavřel, že žalovaný po právu přihlásil nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.100,-Kč, s tím, že na rozdíl od jiných nároků, je v rozhodčím nálezu obsaženo jeho právní hodnocení.

S odkazem na § 199 odst. 2 IZ uvedl, že bylo na žalobci, aby prokázal oprávněné důvody popření ostatních pohledávek a konstatoval, že žalobce v popěrném úkonu neuplatnil skutkové námitky, jelikož podstatou námitky absolutní neplatnosti smlouvy je jiné právní posouzení věci. Citoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 4/2012 (právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne) a doplnil, že právním hodnocením se rozumí uvedení konkrétního ustanovení právního předpisu, který na rozhodovanou věc dopadá, případně výklad konkrétního zákonného ustanovení týkajícího se zjištěného skutkového děje. Uvedl, že v daném rozhodčím nálezu rozhodce vůbec neprovedl právní hodnocení věci, resp. je provedl toliko neúplně, neboť zkoumal jen soulad jednání žalovaného se smlouvou, avšak nehodnotil, zda byla smlouva uzavřena v souladu s právními předpisy. Dospěl k závěru, že rozhodce neuvedl ani právní posouzení fikce uznání nároku dlužníkem, neboť neuvedl konkrétní ustanovení zákona, podle něhož k němu mělo dojít. Nezbytnost uvedení konkrétního zákonného ustanovení odůvodňoval tím, že nelze vycházet z předpokladu, že je právní veřejnosti takové ustanovení známo. Doplnil, že toliko odkaz na judikaturu v rozhodčím nálezu není právním hodnocením, jelikož český právní řád a obč. zák. není založen na precedenčním právu, a proto právním hodnocením nelze rozumět soulad s judikaturou, která jen vykládá zákony, jejichž obsah je rozhodující pro posouzení oprávněnosti nároků. Veden těmito závěry uzavřel, že je v dané věci oprávněn zkoumat oprávněnost přihlášených nároků žalovaného i v rozsahu, v jakém o nich bylo rozhodnuto (KSPH 61 INS 35848/2013) rozhodcem, a proto se zabýval jednotlivými popřenými nároky.

V případě pohledávky č. 1 v rozsahu jistiny uvedl, že žalovaný poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 36.000,-Kč, za což mu měl dlužník zaplatit 150.000,-Kč včetně vrácení úvěru, zaplatil mu 22.235,-Kč, žalovaný přihlásil jistinu ve výši 127.765,-Kč (150.000,-Kč-22.235,-Kč), z níž žalobce nepopřel 13.765,-Kč, a jistina tak byla popřena v rozsahu 114.029,-Kč. Dospěl k závěru, že měl-li dlužník žalovanému za poskytnutí úvěru ve výši 36.000,-Kč zaplatit dalších 114.000,-Kč, jednalo se fakticky o smluvní odměnu za poskytnutí úvěru, jejíž výši shledal v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., pro její hrubý nepoměr s výší poskytnutého úvěru, jelikož tvoří 316% jeho výše. S odkazem na judikaturu (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20.1.2011, č.j. 15 Cmo 162/2010-118), považoval za přiměřenou smluvní odměnu ve výši cca 1/3 požadované odměny, a proto shledal pohledávku č. 1 ohledně popřené jistiny po právu jen v rozsahu 1/3 odměny, tedy (po zaokrouhlení) v částce 38.010,-Kč (114.029/3).

V případě pohledávky č. 1 v rozsahu zákonných úroků z prodlení soud konstatoval, že žalovaný zesplatnil nárok ke dni 15.8.2013 a vzniklo mu tak právo na zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05% ročně podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., avšak jen z té částky zesplatněného úvěru, kterou neshledal v rozporu s dobrými mravy, tedy z částky 51.764,-Kč (sestávající z 13.765,-Kč /nepopřené žalobcem/ a 38.010,-Kč /viz předchozí odstavec/), které za dobu prodlení uplatněnou v přihlášce (od 15.8.2013 do 23.1.2014) činí 1.825,60 Kč. Uzavřel, že v této částce byl tedy tento nárok přihlášen po právu, a proto v tomto rozsahu žalobu zamítl. V rozsahu zbývajících úroků z prodlení z jistiny ve výši 2.744,40 Kč pak shledal žalobu oprávněnou.

Na základě toho rozhodl o pohledávce č. 1 pod bodem I. výroku, tak, že není po právu ve výši 78.735,-Kč (v tomto rozsahu tedy bylo žalobě vyhověno) a ve zbytku, tedy co do částky 40.935,-Kč (tvořené součtem částek 38.010,-Kč /jistina/ + 1.825,60 Kč /úroky z prodlení/ + 1.100,-Kč /náklady rozhodčího řízení/) žalobu pod bodem II. výroku zamítl, neboť v této části je nárok žalovaného po právu.

K pohledávce č. 2 z titulu smluvní pokuty s příslušenstvím ve výši 38.186,-Kč (kterou byly uplatněny nároky na dvě smluvní pokuty podle čl. 12.1. písm. a) a 12.1. písm. b) obchodních podmínek se samostatným skutkovým i právním základem a v rozdílné výši /8% a 13%/) soud konstatoval, že žalovaný k ní v přihlášce uvedl natolik neurčitá skutková tvrzení, že ji žalobce nemohl řádně přezkoumat (jelikož v přihlášce mělo být uvedeno, kolik je na které z pokut přihlášeno a jejich výpočet /z jaké částky, za jakou dobu a s jakou sazbou/, aby bylo možno přezkoumat jejich výši) a přezkoumal-li ji, učinil tak v rozporu s IZ, neboť měl žalovaného vyzvat k odstranění vad přihlášky podle § 188 odst. 2 IZ. Uzavřel, že tento nárok proto není možné soudem přezkoumat, a proto žalobu o pohledávce č. 2 pro tentokrát zamítl s tím, že v tomto rozsahu se věc vrací do stadia před přezkumným jednáním, přičemž bude na žalobci, aby vyzval žalovaného k odstranění vad přihlášky s tím, že pokud je odstraní a žalobce ji bude schopen přezkoumat, nařídí soud zvláštní přezkumné jednání.

Pohledávku č. 3 z titulu smluvní pokuty podle čl. 12.8 obchodních podmínek ve výši 35.121,-Kč posoudil soud vzhledem k výši smluvní pokuty 0,15% denně za každý den prodlení se zaplacením nové jistiny upravené v čl. 12.4 obchodních podmínek za odporující dobrým mravům, s tím, že její nemravnost nelze spatřovat pouze v hrubém nepoměru její výše k významu zajišťované povinnosti (řádného splácení půjčené částky 36.000,-Kč), výši rizika, době poskytnutí úvěru a dalším okolnostem, za nichž byla sjednána, ale také v tom, že je počítána nikoli z částky dlužníkovi fakticky půjčené, nýbrž z částky zahrnující kromě faktické půjčky také smluvní odměnu, a proto postrádá prevenční a reparační funkce smluvní pokuty a stává se toliko prostředkem generování zisku, což je z její podstaty zajišťovacího institutu vyloučeno. Proto v rozsahu jejího popření soud žalobě vyhověl. (KSPH 61 INS 35848/2013)

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 163 IZ za použití § 142 odst. 2 o.s.ř. a žalobci, jenž měl ve věci převážný úspěch, přiznal poměrnou část nákladů řízení s tím, že předmětem sporu bylo 192.977,-Kč, žalobce byl úspěšný co do 113.856,-Kč (tzn. v rozsahu 59%) a žalovaný co do 79.121,-Kč (41%). Uzavřel, že úspěch žalobce ve sporu tak představuje 18%, přičemž žalobcovy náklady řízení činí 47.807,10 Kč (odměna za zastoupení advokátem 38.610,-Kč podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 3x náhrada hotových výdajů po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a účast advokáta při ústním jednání a 21 % DPH v částce 8.297,10 Kč) a 18% z nich činí (po zaokrouhlení) 8.605,-Kč.

Doplňujícím usnesením doplněný bod VI. výroku, soud odůvodnil § 166 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. s tím, že nedopatřením v rozsudku nerozhodl o poplatkové povinnosti, neboť žalobce je osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. o) zákona o soudních poplatcích, žalobě bylo částečné vyhověno, a proto podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích přešla poplatková povinnost na žalovaného, přičemž soudní poplatek ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky je podle položky 13 a) sazebníku soudních poplatků určen jednotnou sazbou 5.000,-Kč.

Proti tomuto rozsudku, a to toliko proti bodům I., III., IV. a V. výroku, podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že zamítne žalobu v celém rozsahu a žádnému z účastníků nepřizná náhradu nákladů řízení. Namítal, že napadené body výroku rozsudku spočívají na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, nesouhlasil se soudem I. stupně ohledně možnosti přezkumu oprávněnosti jeho vykonatelných pohledávek s tím, že orgánem příslušným k vydání rozhodnutí může být též orgán veřejné zprávy, rozhodce nebo rozhodčí soud. Tvrdil, že dlužník nereagoval na jeho výzvy k zaplacení dlužné částky, a proto v souladu s rozhodčí smlouvou uplatnil pohledávku v rozhodčím řízení u rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka. Uváděl, že podstatou sporu vedeného u rozhodce bylo posouzení právní otázky, zda smlouva o revolvingovém úvěru založila žalovaným uplatněný nárok, přičemž rozhodce v průběhu dokazování přezkoumal listiny, které mu žalovaný předložil a i s ohledem na absenci námitek dlužníka proti uplatněnému nároku přiznal pohledávku žalovaného v plném rozsahu. Namítal, že z odůvodnění rozhodčího nálezu je zjevné, že s ohledem na výsledky dokazování shledal rozhodce nárok žalovaného oprávněným a s odkazem na konstantní judikaturu vyšších soudů přiznal jistinu i smluvní pokutu až do zaplacení hlavního závazku. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že rozhodčí nález neobsahuje právní posouzení. Uváděl, že ačkoliv rozhodce měl možnost s ohledem na fikci uznání závazku dlužníkem přiznat žalovanému uplatněnou pohledávku bez dalšího, zabýval se jeho jednotlivými nároky a právně je posuzoval. Tvrdil, že rozhodčí nález prokazuje vykonatelnost pohledávek. S odkazem na § 199 odst. 2 IZ vysvětloval, že jako důvod popření lze uplatnit jen skutečnosti, které dlužník neuvedl v nalézacím řízení (např. započtení, uhrazení apod.), které však nebyly uplatněny. Namítal, že otázka platnosti či neplatnosti ujednání je právním posouzením, jež žalobci při popření vykonatelných pohledávek nepřísluší, a proto se soud v daném řízení nemůže zabývat smlouvou o úvěru a jednotlivými nároky a opětovně je posuzovat z jiného právního důvodu, jelikož pohledávky jsou vykonatelné a rozhodce se jimi podrobně zabýval a právně je posuzoval, a uložil-li poté dlužníkovi zaplatit sporné pohledávky, jedná se o právní hodnocení, že jsou po právu a jejich jiné právní posouzení tak nemůže být důvodem jejich popření. K tomu odkazoval na relevantní rozhodnutí odvolacího soudu. V případě pohledávky č. 2 též uváděl, že podle jeho přihlášky byly právním důvodem jejího vzniku nezaplacené smluvní pokuty podle smlouvy o revolvingovém úvěru dle čl. 12 odst. 12.1 písm. a) + b) a čl. 12 odst. 12.5 smluvních ujednání ve výši 36.877,-Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1.309,-Kč, přičemž k přihlášce pohledávky doložil jak tuto smlouvu, tak faktury (č. 913025188, č.91012494, č. 913037787 a č. 913039892), jimiž tyto smluvní pokuty vyúčtoval, v nichž jsou označeny splátky a doba dlužníkova prodlení. (KSPH 61 INS 35848/2013)

Namítal také nesprávnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stanovených z hodnoty sporu, přičemž poukazoval na zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem ČR a uváděl, že ve věcech rozhodovaných v insolvenčním řízení je třeba aplikovat § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., dle něhož se za tarifní hodnotu v těchto věcech považuje částka ve výši 50.000,-Kč a sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby tak činí 3.100,-Kč. Konečně namítal nesprávnost výroku VI. napadeného rozsudku podle doplňujícího usnesení, neboť ve věci byl částečně úspěšný, jakož i vyměření soudního poplatku za odvolání ve výši 5.000,-Kč. Tvrdil, že zaplatil jednak soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč (jako přenesenou poplatkovou povinnost) a jednak soudní poplatek za odvolání ve výši 5.000,-Kč, celkem tedy 10.000,-Kč, a proto požadoval vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 8.000,-Kč.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

Odvolací soud dle § 212 a 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupoval podle § 213 o.s.ř. a doplnil dokazování provedením důkazů z insolvenčního spisu sp.zn. KSPH 61 INS 35848/2013, a to seznamem přihlášených pohledávek (B-7), protokolem o přezkumném jednání (B-10), upraveným seznamem přihlášených pohledávek (B-11) a ze svazku přihlášky pohledávky žalovaného č. P3 přihláškou pohledávky žalovaného s přílohou č. 1, rozhodčím nálezem ze dne 15.10.2013 č.j. 102 Rozh 4546/2013-7, návrhem na zahájení rozhodčího řízení ze dne 15.8.2013, rozhodčí smlouvou ze dne 1.11.2012 a fakturami č. 913039892, č. 913012494, č. 913025188 a č. 913037787 a po tomto doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Soudu I. stupně lze přisvědčit v jeho závěru o včasnosti žaloby.

Na rozdíl od soudu I. stupně je však odvolací soud přesvědčen, že přihláška pohledávky žalovaného, včetně pohledávky č. 2, nemá žádné vady bránící jejímu přezkoumání a žalobce ani insolvenční soud nepochybili, pokud při přezkumném jednání přezkoumali také pohledávku č. 2. Dle odvolacího soudu je pohledávka č. 2 dostatečně identifikována v přihlášce pohledávky žalovaného spolu s jejími přílohami (přílohou č. 1, smluvními ujednáními smlouvy o revolvingovém úvěru, fakturami č. 913039892, č. 913012494, č. 913025188 a č. 913037787 a oznámením ze dne 21.7.2013), neboť z nich vyplývá, že jistina této pohledávky sestává jednak ze smluvních pokut podle čl. 12.1 písm. a) smluvních ujednání /smluvní pokuta v případě prodlení s úhradou splátky úvěru o více jak 15 dní po termínu splatnosti ve výši 8 % z dlužné splátky/ a čl. 12.1 písm. b) /smluvní pokuta v případě prodlení s úhradou splátky úvěru o více jak 30 dní po termínu splatnosti ve výši 13 % z dlužné splátky/, které žalovaný vyúčtoval fakturami č. 913012494, č. 913025188 a č. 913037787, jejichž celková výše činí 3.374,-Kč, na nichž jsou u každé jednotlivé smluvní pokuty uvedeny údaje o její výši (8% nebo 13%), době prodlení, číselné označení splátky v prodlení a částka pokuty, jednak ze smluvní pokuty podle čl. 12.5 smluvních ujednání /smluvní pokuta ve výši 25 % z dlužné částky na nové jistině úvěru podle čl. 12.4, jejíž výši (134.015,-Kč) sdělil žalovaný dlužníkovi oznámením ze dne 21.7.2013, které rovněž přiložil k přihlášce pohledávky/, kterou žalovaný vyúčtoval fakturou č. 913039892 ve výši 33.503,-Kč. Výpočet jejího příslušenství z titulu zákonného úroku z prodlení v celkové výši 1.309,-Kč pak žalovaný uvedl v příloze č. 1 přihlášky, na niž v přihlášce odkazoval. Zamítnutí žaloby pro předčasnost v rozsahu pohledávky č. 2 proto odvolací soud neshledal důvodným.

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu I. stupně, že sjednaná rozhodčí smlouva je smlouvou určitou a platnou a v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. (KSPH 61 INS 35848/2013)

Rovněž se ztotožňuje se závěrem, že sporné pohledávky jsou vykonatelné, jak je také žalobce přezkoumal při přezkumném jednání (viz B-7, B-10 a B-11). Z protokolu o přezkumném jednání a upraveného seznamu přihlášených pohledávek pak odvolací soud zjistil, že vykonatelnou pohledávku č. 2 z titulu neuhrazených smluvních pokut popřel žalobce co do pravosti z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě měl vzniknout daný akcesorický vztah.

Podle § 199 odst. 2 IZ, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Podle § 199 odst. 3 IZ, v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Odvolací soud předně považuje v této souvislosti za potřebné poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu ČR obsažené v rozhodnutí ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013, podle nichž u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky.

Odvolací soud se proto zabýval posouzením, zda žalobce při přezkumném jednání uplatnil přípustné důvody popření sporných pohledávek žalovaného (§ 199 odst. 2 IZ) a dále, zda v žalobě uplatnil jen skutečnosti, pro něž pohledávku popřel, jelikož předmět řízení je v incidenčním sporu dle § 199 IZ přesně vymezen popěrným úkonem, neboť jiné (nové) skutečnosti již žalobce nemůže v žalobě uplatnit (§ 199 odst. 3 IZ).

Z protokolu o přezkumném jednání (B-10) a z upraveného seznamu přihlášených pohledávek (B-11) odvolací soud zjistil, že žalobce popřel sporné pohledávky žalovaného z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 39 obč.zák. pro její rozpor s dobrými (KSPH 61 INS 35848/2013) mravy, jakožto smlouvy lichevní (s ohledem na RPSN ve výši 157,9 %), na jejímž základě tak nemohly vzniknout ani akcesorické vztahy (pohledávky č. 2 a 3). Důvodem popření tedy byla neplatnost ujednání zakládajícího sporné pohledávky. Za situace, kdy na základě týchž smluvních ujednání tuto pohledávku přiznal rozhodce pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem, jenž je platným exekučním titulem, jde o jiné právní posouzení věci (pohledávek) ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Tento důvod popření však neměl žalobce k dispozici.

Odvolací soud nesdílí názor soudu I. stupně, že rozhodce v rozhodčím nálezu neprovedl právní hodnocení věci, resp. provedl je toliko neúplně, a že ani neprovedl právní posouzení fikce uznání nároku dlužníkem, neboť neuvedl konkrétní ustanovení zákona, podle něhož k němu mělo dojít. S ohledem na již citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 7/2013 odvolací soud dodává, že také nesdílí názor, že právní hodnocení musí být (vždy) vyjádřeno uvedením konkrétního ustanovení právního předpisu. Konečně odvolací soud nesdílí ani soudem I. stupně učiněný závěr, že je v dané věci oprávněn zkoumat oprávněnost přihlášených nároků žalovaného i v rozsahu, v jakém o nich bylo rozhodnuto rozhodcem.

Odvolací soud je naopak přesvědčen, že rozhodčí nález obsahuje zcela dostačující právní posouzení věci. Tento svůj závěr odvolací soud opírá o právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp.zn. 29 Cdo 392/2011, v němž se tento soud vyjadřoval mimo jiné i k otázce právního posouzení pohledávky přiznané rozhodčím nálezem a v němž odkázal na své právní závěry uvedené v rozsudku sen.zn. 29 ICdo 7/2013 a dovodil, že: -režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu; -rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Nabývá-li rozhodčí nález účinků pravomocného soudního rozhodnutí , pak je logicky i proto přezkoumatelný v insolvenčním řízení stejně, jako samo pravomocné soudní rozhodnutí ; -co do úsudku, zda rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci , není určující, jak jej rozhodce mohl odůvodnit , nýbrž jak jej rozhodce skutečně odůvodnil ; -byl-li rozhodčí nález koncipován (za přiměřeného použití § 114b o.s.ř.) v podstatě stejně jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.s.ř. (ve smyslu § 157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání), odpovídá tomu též způsob, jakým byl odůvodněn; pak není rozhodné, zda rozhodčí nález takto odůvodněn být mohl, či měl (nejde o věcný přezkum rozhodčího nálezu), nýbrž to, že takto odůvodněn byl.

Rovněž v projednávané věci byl rozhodčí nález koncipován jako rozsudek pro uznání a je tedy třeba na něj klást obdobné požadavky jako na rozsudek pro uznání, které beze zbytku splňuje. Je v něm tedy obsaženo úplné právní posouzení všech nároků a jiné právní posouzení věci je proto jako důvod popření nepřípustné podle § 199 odst. 2 IZ. K tomu odvolací soud dodává, že ani ve vydání rozhodčího nálezu pro fikci uznání nelze bez dalšího spatřovat nevýhodnost podmínek pro spotřebitele, nadto je ujednání o možnosti fikce uznání navíc obsaženo v čl. 3.6 rozhodčí smlouvy.

Nadto odvolací soud poukazuje, že z rozhodčího nálezu se přitom podává, že rozhodce při rozhodnutí nevycházel jen ze skutečností uvedených ve vlastním rozhodčím návrhu a z fikce uznání pohledávek dlužníkem, nýbrž přezkoumal všechny předložené listiny a dospěl k závěru, že se dlužník ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, a proto žalovaný v souladu se smlouvou zesplatnil všechny dosud nesplatné závazky a uplatnil smluvní pokuty obsažené v čl. 12.1., 12.5. a 12.8 smluvních ujednání smlouvy o úvěru. Z odůvodnění rozhodčího nálezu (KSPH 61 INS 35848/2013) tedy nepochybně vyplývá, že rozhodce zkoumal platnost smlouvy o revolvingovém úvěru, jakož i ujednání o smluvní pokutě.

Jinak řečeno a převedeno na tuto věc, pokud by důvody popření vykonatelné pohledávky dovozoval žalobce jako insolvenční správce z jiných skutečností, než z vlastních ujednání tvořících obsah smlouvy o revolvingovém úvěru (např. dlužník od smlouvy platně odstoupil, dlužník byl zbaven způsobilosti k právním úkonům apod.), pak by tyto skutečnosti mohly být důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. To se však v této věci nestalo, neboť důvodem popření byla neplatnost smlouvy o revolvingovém úvěru podle § 39 obč.zák. pro její rozpor s dobrými mravy. Při takovém popření vykonatelných pohledávek žalobcem však jde o jeho jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Pokud tedy žalobce popřel pohledávky žalovaného toliko z důvodů zapovězených mu § 199 odst. 2 IZ, nemohl být v incidenčním sporu úspěšný.

Též v otázce odměny advokáta v případě incidenčního sporu se odvolací soud ztotožňuje s odvolacími námitkami žalovaného. Při stanovení odměny advokáta v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud I. stupně chybně vycházel z výše pohledávek jako hodnoty sporu, přestože ve věcech rozhodovaných v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech je třeba aplikovat § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., dle něhož se za tarifní hodnotu v těchto věcech považuje částka ve výši 50.000,-Kč a sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby tak činí 3.100,-Kč.

Z vyložených důvodů a veden shora uvedenými právními závěry postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku změnil tak, že žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl v souladu s § 202 odst. 1 věta první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Nadto žalovaný, který byl ve sporu o pravost pohledávky proti žalujícímu insolvenčnímu správci zcela úspěšný, náhradu nákladů řízení výslovně nepožadoval. Odvolací soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V případě soudního poplatku zjistil odvolací soud z obsahu spisu, že doplňujícím usnesením ze dne 22.4.2015 (č.l. 40) byl žalovaný soudem I. stupně vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 5.000,-Kč podle položky 13 sazebníku poplatků, k jehož zaplacení byl opětovně vyzván usnesením z téhož dne (č.l. 42). Na základě těchto usnesení uhradil žalovaný na příslušný účet soudu I. stupně dvě platby po 5.000,-Kč, celkem tedy 10.000,-Kč (č.l. 44-45), což žalovaný rovněž potvrdil při jednání odvolacího soudu. Z obsahu spisu se dále podává, že soud I. stupně nevyzval žalovaného k úhradě soudního poplatku za podané odvolání. Z předkládací zprávy (č.l. 46) a z ručně psaných poznámek na záznamech o složení (č.l. 44) vyplývá, že soud I. stupně považoval (ovšem mylně) za úhradu soudního poplatku za odvolání jednu z plateb soudního poplatku za žalobu ve výši 5.000,-Kč. Odvolací soud zdůrazňuje, že soudní poplatek za odvolání se v dané věci vybírá podle položky 22 bodu 11 sazebníku poplatků, tedy podle položky 4 bodu 1 písm. c), a činí toliko 2.000,-Kč.

Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl v řízení úspěšný, nebyly ani naplněny podmínky pro přenos poplatkové povinnosti na žalovaného postupem podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jak učinil soud I. stupně doplněným bodem VI. výroku rozsudku. V případě soudního poplatku za žalobu tak žalovaný uhradil poplatek, k jehož úhradě nebyl povinen (nadto dvakrát, veden dvěma doručenými rozhodnutími soudu I. stupně). Naopak žalovaný byl v řízení povinen uhradit soudní poplatek za odvolání ve výši (KSPH 61 INS 35848/2013)

2.000,-Kč, k jehož zaplacení však nebyl soudem I. stupně vyzván.

Z uvedeného vyplývá, že z celkové částky 10.000,-Kč, kterou žalovaný na soudním poplatku soudu I. stupně uhradil, byla důvodně uhrazena toliko částka 2.000,-Kč. Zbývající částka ve výši 8.000,-Kč tedy představuje zaplacený soudní poplatek, k jehož úhradě nebyl žalovaný povinen, resp. přeplatek soudního poplatku za podané odvolání. Odvolací soud proto postupoval podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a rozhodl o vrácení částky 8.000,-Kč žalovanému z účtu soudu I. stupně.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 14. prosince 2015

Mgr. Markéta Hudečková, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová