104 VSPH 466/2015-47
122 ICm 1898/2014 104 VSPH 466/2015-47 (KSPL 27 INS 32280/2013)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Reality Lizard, s.r.o., IČO 29121019, sídlem Sušická 29, 326 00 Plzeň, zast. Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Hálkova 1229/44, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Plzeňská insolvenční, v.o.s., IČO 29092914, sídlem Houškova 533/32, Východní Předměstí, 326 00 Plzeň, insolvenčnímu správci dlužnice Moniky anonymizovano , anonymizovano , bytem Kamenná 473/52, 352 01 Aš, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 122 ICm 1898/2014-35 ze dne 2. dubna 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 122 ICm 1898/2014-35 ze dne 2. dubna 2015 se v bodě II. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud Plzni zastavil řízení o žalobě o určení pravosti pohledávky podané žalobcem Reality Lizard, s.r.o. (dále jen žalobce) proti Plzeňská insolvenční, v.o.s., insolvenčnímu správci (dále jen žalovaný) dlužnice Moniky anonymizovano (dále jen dlužnice; bod I. výroku) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 17.342 Kč k rukám zástupkyně žalobce.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí pohledávku P-24 ve výši 237.351 Kč, přihlášenou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. KSPL 27 INS 32280/2013. Řízení bylo zastaveno proto, že dne 26. 2. 2015 vzal žalovaný zpět své popření pohledávky, a na základě toho vzal žalobce zpět žalobu a požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. Soud I. stupně zastavil řízení podle § 96 odst. 2 věty první o. s. ř. O nákladech účastníků rozhodl podle § 202 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a přiznal žalobci vůči žalovanému správci náhradu nákladů za soudní poplatek ve výši 5.000 Kč a za právní zastoupení podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Žalovaný podal včas odvolání, jímž napadl toliko bod II. výroku usnesení o náhradě nákladů řízení. V odvolání poukázal na právní úpravu § 202 IZ s tím, že insolvenční zákon jakožto lex specialis k obecné úpravě nákladů řízení zakotvených (KSPL 27 INS 32280/2013) v § 142 a násl. o.s.ř. obsahuje svébytnou právní úpravu náhrady nákladů řízení v incidenčních sporech. Soud I. stupně podle jeho názoru nesprávně aplikoval na daný případ § 202 odst. 2 IZ, jenž se použije, pokud insolvenční správce vznik nákladů zavinil svou nedbalostí. Jeho odlišný právní názor na věc nelze považovat za nedbalost a nebylo možné proto uplatnit výjimku z pravidla uvedeného § 202 odst. 1 věty prvá IZ. Pokud by se odvolací soud neztotožnil s jeho názorem namítal, že náhrada nákladů byla vypočítána nesprávně a soud I. stupně vyšel z nesprávné tarifní hodnoty při vyčíslení nákladů s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 ICdo 19/2012 ze dne 30. 5. 2013, že incidenční spor o popření (určení) pravosti pohledávky je ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo. Žalobci by proto měla být přiznána náhrada nákladů toliko ve výši 11.776 Kč, včetně DPH za 2 úkony právní služby á 2.500 Kč + režijní paušál á 300 Kč. Žalovaný navrhl usnesení v odvoláním dotčeném výroku změnit tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud přezkoumal usnesení v napadeném bodě II. výroku, aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř., a dospěl k těmto závěrům:

Podle § 7 odst. 1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že se zavinění posuzuje výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku; tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně), náhradu nákladů řízení, jež v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Uvedené platí v poměrech incidenčního řízení s limitem uvedeným v § 202 odst. 1 větě prvé IZ, dle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti správci.

Pro rozhodnutí o odvolání jsou rozhodující tyto skutečnosti: žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 237.351 Kč z titulu směnky vlastní vystavené dlužníkem a následně indosované na řad žalobce (P24); na přezkumném jednání konaném dne 6.5.2014 (B-3) popřel žalovaný tuto pohledávku co do pravosti a výše z důvodu, že uplatňuje kauzální námitku neexistence závazku; dne 9.5.2014 vyrozuměl žalovaný žalobce (B-5) o popěrných důvodech (pro neexistenci směnkou zajišťovaného závazku-pro zánik hlavního závazku zaplacením úvěru, který souvisel s nákupem osobního vozidla) a poučil ho o jeho právu bránit se popření podáním incidenční žaloby; (KSPL 27 INS 32280/2013)

dne 5.6.2014 podal žalobce incidenční žalobu o určení pravosti a výše své pohledávky (C-1); dne 26.2.2015 vzal žalovaný popření pohledávky žalobce v celé výši zpět (B-8); na jednání konaném dne 4.3.2015 vzal žalobce zpět incidenční žalobu.

Ze shora uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že incidenční žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného, jenž po jejím podání vzal zpět své popření (bez jakéhokoliv vysvětlení změny svého stanoviska), v důsledku čehož se sporná pohledávka stala zjištěnou (§ 201 odst. 1 písm. c) IZ) a podaná žaloba bezpředmětnou. V takovém případě by pravidelně přicházelo v úvahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. a žalovaného (pokud by nešlo o insolvenčního správce) by bylo lze zavázat k jejich úhradě ve prospěch žalobce. Protože se však v dané věci jedná o incidenční spor o pravost a výši pohledávky, nelze podle § 202 odst. 1 IZ přiznat žalobci právo na náhradu nákladů proti žalovanému správci.

Soud I. stupně tak pochybil, když žalovanému správci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 202 odst. 2 IZ, dle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit, neboť citované ustanovení upravuje toliko separaci (dílčích) nákladů, a nikoliv náhradu (celkových) nákladů, přičemž zavinění z hlediska § 202 odst. 2 IZ nelze spatřovat v procesním zavinění významném z hlediska aplikace § 146 odst. 2 o.s.ř.

Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a usnesení v napadeném bodě II. výroku změnil shora uvedeným způsobem.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 23. června 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná