104 VSPH 456/2016-189
91 ICm 3379/2011 104 VSPH 456/2016-189 (MSPH 91 INS 1628/2010)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila ve věci žalobců: A) Bernhard Adolf Gerhard anonymizovano , anonymizovano , bytem Bergrheinfeld, GT Garstadt, Weinbergstrasse str. 46, B) Hans Rudi anonymizovano , anonymizovano , bytem Haiterbach, Stadtteil Oberschwandorf, Rohrdorfer Str. 17, oba zast. JUDr. Zuzanou Suchanovou, advokátkou, sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti žalovanému: Mgr. Michal Šimků, sídlem Spálená 92/21, Praha 1, insolvenční správce dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Polská 17, 120 00 Praha 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: MEVA Schalungs-Systeme GmbH, sídlem Industriestrasse 5, D-72221 Haiterbach, Spolková republika Německo, zast. JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 ICm 3379/2011-146 ze dne 16. března 2016,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 91 ICm 3379/2011-146 ze dne 16. března 2016 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení pravosti a výše nevykonatelné, zajištěné pohledávky ve výši 1,416.525 Kč, přihlášené žalobci do insolvenčního řízení dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano (dále jen dlužník), vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 1628/2010 (bod I. výroku), rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů řízení částku 53.388,70 Kč.

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že žalobci přihlásili do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku P7 ve výši 1.416.525 Kč z titulu ústní smlouvy o půjčce, uzavřené dne 12. 11. 1993 s dlužníkem, jemuž půjčili částku 110.000 DEM, dlužník dluh vůči žalobcům dne 20. 11. 2009 písemně uznal co do důvodu i výše, v uznání dluhu vyjádřil ekvivalent půjčené částky 110.000 DEM s částkou 55.000 EUR, jelikož v době uznání dluhu německá marka (DEM) jako měna již neexistovala. Týž den, tj. 20. 11. 2009, uzavřel dlužník se žalobci smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, a to k lesním pozemkům parc. isir.justi ce.cz 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010)

č. 907/1 o výměře 3745m2 a parc. č. 907/2 o výměře 3723m2, nacházejícím se v katastrálním území Hradišťko u Sadské, okres Nymburk, zapsaným na LV 283 v katastru nemovitostí, Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk a zástavní práva žalobců váznoucí na nemovitostech byla v katastru nemovitostí zapsána dne 18. 2. 2010 s právními účinky vkladu ke dni 15. 2. 2010.

Pohledávku žalobců P7 popřel insolvenční správce Mgr. Michal Šimků (dále jen správce) a taktéž dlužník při přezkumném jednání konaném dne 30. 11. 2011 (B-21) co do pravosti z důvodu s tím, že z žalobci předložených dokumentů, tj. z uznání dluhu a zástavní smlouvy existence pohledávky neplyne. Žalobou podanou včas dne 19. 12. 2011 podle § 198 insolvenčního zákona (dále jen IZ) se žalobci domáhají určení pravosti popřené pohledávky.

Žalovaný správce popřel pohledávku P7 co do pravosti a v řízení namítal, že žalobci předložené listiny neprokazují reálné předání částky ve výši 110.000 DEM dne 12. 11. 1993 dlužníku. Dovolával se jiného případu dlužníka týkající se prohlášení jiného údajného věřitele Alexeje Solodovnika, který potvrdil, že jeho pohledávka, zajištěná zástavním právem na jiných nemovitostech dlužníka, nežli v případě žalobců (na LV 760, k. ú. Rudník a na LV 971, k. ú. Průhonice), ve skutečnosti neexistuje. Namítal, že i pohledávka žalobců měla být zajištěna zástavním právem ve shodném časovém období, jako neexistující pohledávka Alexeje Solodovnikova (tj. 20. 11. 2009), nepovažoval proto jednostranné uznání dluhu ze strany dlužníka za důkaz o tom, že údajnou dlužnou částku od žalobců skutečně převzal, a že došlo k naplnění smlouvy o půjčce. Domníval se, že jde o předstíraný právní úkon tak, jak tomu bylo v případě údajného věřitele Alexeje Solodovnikova a vznesl námitku promlčení pohledávky žalobců.

Vedlejší účastník v řízení shodně namítal, že žalobci věrohodně nedoložili existenci původního závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 1993 a to, zda smlouva skutečně existovala a jaký byl její obsah. Shodně poukázal na existenci smlouvy o zřízení zástavního práva na nemovitost v Rudníku, uzavřené mezi dlužníkem a Alexejem Solodovnikovem, který následně učinil prohlášení o neexistenci zajišťovaného dluhu dlužníka vůči němu a o okolnostech podpisu zástavní smlouvy vyžádané na něm dlužníkem pro účely převodu nemovitostí vlastněných dlužníkem na dceru s tím, že sice dokumentům nerozuměl a pohledávku za dlužníkem neměl, avšak chtěl vyhovět žádosti dlužníka o pomoc. Dále vedlejší účastník uvedl, že nemovitosti dlužníka a jeho manželky byly takto zablokovány krátce poté, co získal vykonatelný exekuční titul vůči dlužníkovi, popsal skutečnosti týkající se exekuce na majetek dlužníka, vedené JUDr. Evou Jablonskou (sp. zn. 34 Ex 1021/07) ve prospěch oprávněného anonymizovano Schaltechnik GmbH a měl za to, že žalobci pomáhali dlužníkovi prostřednictvím své společnosti anonymizovano Achaltechnik GmbH k vytvoření fiktivní směnečné pohledávky blokovat majetek společnosti dlužníka (RESVO) na úkor skutečných věřitelů, a v případě reálné hrozby insolvenčního řízení dlužníka samého žalobci dle názoru vedlejšího účastníka napomáhali dlužníku s vykonstruováním další fiktivní pohledávky s cílem zatížit nemovitosti dlužníka. K tomu se dovolával podobnosti obou těchto případů. 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010)

Soud I. stupně vyšel ve svém rozhodnutí z výslechu dlužníka, který vypověděl, že peníze mu byly půjčeny žalobci k tomu, aby za ně nakoupil pro žalobce pozemky, protože je v té době nemohli koupit do svého vlastnictví sami, peníze převzal a pozemky zakoupil. Uvedl konkrétně, že se jednalo o dvě částky, poprvé obdržel 50.000 DEM, podruhé 50.000 DEM a něco . První část peněz obdržel již v roce 1990 pro účely nákupu poloviny pozemku o výměře cca 3.500 m2 blízko hájenky v Kersku. V roce 1992/1993 chtěl majitel pozemku prodat i druhou polovinu pozemku, proto žalobci poskytli další peníze a nemovitost byla zakoupena, jednalo se celkem o 7.000 m2. Dlužník trval na tom, že uzavřel dvě půjčky se žalobci, peníze byly použity výhradně na nákup pozemků, nebylo určeno, kdy se mají peníze vrátit a bylo domluveno, až bude vhodná doba, pozemky se převedou, pozemky se nepřevedly, ačkoliv to již bylo možné, neboť o to nikdo neměl zájem, a proto po mnoha letech bylo žalobcům doporučeno zajištění pohledávek a byla proto uzavřena zástavní smlouva. K rozporu mezi částkami uvedenými v kupních smlouvách o koupi pozemků (za cenu 9.000 Kč a 51.000 Kč) a výší zapůjčených částek na jejich koupi ve výši 110.000 DEM dlužník uvedl jen, že v rozhodné době to bylo obvyklé. Soud I. stupně dále zjistil, že dlužník a jeho manželka zakoupili kupní smlouvou ze dne 14. 5. 1990 pozemek parc. č. 907/1, les o výměře 3745 m2 za kupní cenu 9.811,90 Kč a kupní smlouvou ze dne 13. 7. 1992 zakoupili pozemek parc. č. 907/2 za kupní cenu 51.006,90 Kč, nacházející se v katastrálním území Hradišťko u Sadské, okres Nymburk, zapsané na LV 283 v katastru nemovitostí, Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, že smlouvou o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ze dne 20. 11. 2009 zajistili ve prospěch žalobců pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 1993 ve výši 110.000 DEM a zároveň se dohodli na ekvivalentu této částky ve výši 55.000 EUR. Zároveň vyšel soud I. stupně z vysvětlení učiněného Alexejem Solodovnikovem dne 29. 3. 2011 v Petrohradu o tom, že poskytl dlužníku a jeho manželce přátelskou výpomoc, o niž jej požádali z důvodu, že hodlají přepsat hotel na dceru a tyto dokumenty jim poslouží pro tyto účely, byť je k převodu nepotřebují, podepsal dokumenty, jimž nerozuměl, jež měly obsahovat informace o dluzích manželky dlužníka vůči němu, které však neexistovaly, a jichž se pro tyto účely vzdal. Z podané výpovědi jednatele vedlejšího účastníka na straně žalované Bernarda Dinglera zjistil, že oba žalobci byli v rozhodné době zaměstnáni u vedlejšího účastníka, vyjádřil se k jejich příjmům dosahovaným u vedlejšího účastníka a uvedl, že žalobce ad a) se po odchodu od vedlejšího účastníka osamostatnil a založil vlastní společnost, měl finanční problémy a vedlejší účastník mu vypomohl v letech 1995-1996 částkou 25.000 DEM, kterou mu za několik let vrátil, když oba žalobci zakládali společnost, bylo zapotřebí k jejímu založení částky 50.000 Kč. Věděl o tom, že Alexej Solodovnikov byl obchodním zástupcem vedlejšího účastníka pro Rusko, a že měl mít za dlužníkem extrémně vysokou pohledávku, kterou vysvětlil tak, jak posléze učinil písemně.

Soud I. stupně na základě provedeného dokazování shledal výpověď dlužníka v rozporu s tím, co uvedli žalobci v podané přihlášce a v řízení, pokud se dovolávali jedné půjčky v roce 1993 ve výši 110.000 DEM, avšak dlužník vypověděl a dvou půjčkách, které měly být učiněny v roce 1990 a na přelomu roku 1992/1993. Dále, že účelem poskytnutí finančních prostředků byl nákup nemovitostí ve prospěch žalobců, že kupní cena první nemovitosti zakoupené dlužníkem a jeho manželkou 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010) v roce 1990 činila 9.811,90 Kč, kupní cena druhé nemovitosti činila 51.006,90 Kč a dlužník nevysvětlil rozpor v těchto částkách. Přihlédl dále k výpovědi jednatele vedlejšího účastníka týkající se majetkových poměrů a finanční situace žalobců v rozhodné době a v neposlední řadě i z vysvětlení podaného Alexejem Solodovnikovem dokreslující způsob zajišťování neexistujících pohledávek věřitelů dlužníka. Přihlédl k tomu, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem, že v rozporu s žalobci tvrzenou smlouvou nebyly finanční prostředky předány dlužníku při uzavření smlouvy, nýbrž dříve, účastníky učiněný projev vůle neodpovídá skutečnému stavu věci, účastníci uzavřeli dle názoru soudu I. stupně smlouvu jen na oko . K namítanému promlčení nároku žalobců uvedl jen, že splatnost dluhu nebyla účastníky smlouvy dohodnuta a promlčecí doba počala běžet následujícím dnem po té, co dluh vznikl. Na základě rozdílných tvrzení účastníků smlouvy o půjčce dospěl soud I. stupně k závěru, že dne 12. 11. 1993 k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo, a byť shodně tvrdili, že půjčka byla určena na nákup nemovitostí, měl za prokázáno, že se první nákup nemovitosti uskutečnil již v roce 1990, druhý se uskutečnil v roce 1992 a z toho dovodil, že žalobci tvrzený závazek dlužníka neexistuje, že provedeným dokazováním byla vyvrácena domněnka existence uznaného dluhu dlužníkem, a že neexistující závazek nemůže být ani promlčen. Měl dále za to, že smlouva o půjčce byla jen simulovaným právním úkonem a je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), že je uznání závazku ze dne 20. 11. 2009 neúčinné, a proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), avšak žalovanému úspěšnému v řízení náklady nevznikly. Vedlejšímu účastníku přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali oba žalobci včas odvolání a navrhovali jej změnit a určit, že mají za dlužníkem nevykonatelnou zajištěnou pohledávku ve výši 1.416.525 Kč a uložit žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení. Měli za to, že z provedených důkazů je zřejmé, že žalovaný důkazní břemeno k vyvrácení existence pohledávky P7 neunesl, když tvrzením žalovaného nebylo prokázáno, že by smlouva o půjčce nebyla nikdy uzavřena, a že finanční prostředky ve výši 110.000 DEM nebyly dlužníku půjčeny. Poukázali na uznání závazku dlužníkem a na účel půjčky, jenž byl prokázán přihláškou pohledávky, kupní smlouvou ze dne 14. 5. 1990 a ze dne 13. 7. 1992, svědeckou výpovědí dlužníka, jenž vypověděl, že po dohodě se žalobci zakoupil do svého vlastnictví nemovitosti s tím, že jakmile to bude z právního hlediska přípustné, převede je do vlastnictví žalobců, nákup realizoval z vlastních prostředků a byl mu dodatečně kompenzován půjčkou žalobců, která měla být později vrácena ve formě převodu nemovitostí. Právním důvodem pořízení nemovitostí dlužníkem bylo nepřímé zastoupení žalobců při pořízení nemovitostí pro žalobce v tehdejším ČSFR. Žalobci se dále vyjádřili k negativnímu postoji jednatele vedlejšího účastníka pana Dinglera vůči nim a dlužníkovi a měli za to, že nemohl být informován o celkových majetkových poměrech žalobců a jejich rodin, jakož i o jejich úsporách a naopak z jeho výpovědí je patrné, že bylo v jejich silách naspořit částku 110.000 DEM, kterou půjčili dlužníkovi dodatečně za účelem pokrytí nákladů dlužníka na pořízení nemovitostí, jelikož dlužník hradil pořízení nemovitostí v časové tísni ze svých prostředků. Zpochybnili dále pravdivost písemného prohlášení Alexeje Solodovnikova, jehož výslech soud I. stupně zamítl shodně, jako doplnění svědecké 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010) výpovědi dlužníka, a nemělo by být tedy k němu přihlíženo. Nesouhlasili se závěrem soudu I. stupně o simulovaném právním úkonu, jenž byl v řízení náležitě prokázán a trvali na tom, že prokázali svůj nárok vůči dlužníku ve výši 55.000 EUR.

Žalovaný správce v podaném vyjádření k odvolání žalobců navrhoval rozsudek soudu I. stupně potvrdit jako věcně správný z důvodu, že žalobci tvrzená smlouva o půjčce je pouze simulovaným právním jednáním, je absolutně neplatná, a proto i uznání neexistujícího dluhu není právně relevantní. Trval na tom, že k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo, jelikož se neshodují výpovědi účastníků smluvních stran a o neexistenci smlouvy vypovídají listinné důkazy, poukázal na rozpornost tvrzení o zapůjčení finančních prostředků na koupi nemovitostí, jejichž kupní cena se pohybovala kolem cca 60.000 Kč a na výpověď jednatele vedlejšího účastníka a prohlášení Alexeje Solodovnikova vypovídající o nestandardních okolnostech uzavírání obdobných smluv dlužníkem. Jako překvapivé pak považuje tvrzení obsažené v odvolání žalobců, že půjčené prostředky jsou jakousi následnou náhradou pro dlužníka za koupi nemovitostí, které měly být v budoucnu převedeny na žalobce, což se nikdy nestalo a tato tvrzení jsou v příkrém rozporu k dosud učiněným jejich tvrzením, které nepřidávají na věrohodnosti žalovaného nároku.

Vedlejší účastník v podaném vyjádření k odvolání žalobců navrhoval taktéž rozsudek potvrdit jako věcně správný s tím, že argumentace žalobců nemůže obstát s ohledem na obsah provedených důkazů, zejména na výpověď dlužníka, a je zřejmé, že dluh v době uznání závazku neexistoval, že pokud by dlužníku byly finanční prostředky skutečně poskytnuty, tak jak vypověděl, jednalo by se fakticky o jinou pohledávku, nežli z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 1993 ve výši 110.000 DEM. Poukázal i na shodná tvrzení žalobců a dlužníka, že finanční prostředky byly určeny na nákup nemovitostí, ohledně jejichž výše panuje značný rozpor, který nevysvětlili a ve světle prohlášení Alexeje Solodovnikova je zřejmé, že jde pouze o fiktivní pohledávku. Poukázal zároveň na zřejmý rozpor v tvrzeních žalobců obsažených v podané přihlášce, v podané žalobě a v odvolání týkající se důvodu poskytnutí finančních prostředků pro účely pokrytí nákladů dlužníka, jež jsou zároveň v příkrém rozporu s výpovědí dlužníka, a je zřejmé, že žalobci na základě provedeného dokazování vykonstruovali nová pochybná tvrzení o důvodech poskytnuté půjčky.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Žalobci přihlásili do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelnou zajištěnou pohledávku P7 ve výši 1.416.525 Kč z titulu půjčky ve výši 110.000 DEM, poskytnuté dlužníku na základě ústní smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 1993 s tím, že dlužník dluh vůči žalobcům dne 20. 11. 2009 písemně uznal co do důvodu i výše, v uznání dluhu vyjádřil ekvivalent půjčené částky 110.000 DEM s částkou 55.000 EUR, jelikož v době uznání dluhu německá marka (DEM) jako měna již neexistovala, a zároveň uzavřel dne 20. 11. 2009 se žalobci smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem k zajištění jejich pohledávky ze smlouvy o půjčce. 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010)

Správce i dlužník při přezkumném jednání konaném dne 30. 11. 2011 (B-21) pohledávku žalobců P7 popřeli co do pravosti. Žalobou podanou včas dne 19. 12. 2011 podle § 198 IZ se žalobci domáhají určení pravosti popřené pohledávky.

Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Smlouva o půjčce (na rozdíl od smlouvy o úvěru) představuje tzv. reálný kontrakt a k jejímu uzavření je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. V případě peněžitého plnění fyzickým předáním peněz nebo bezhotovostním způsobem (bankovním převodem peněžité částky z účtu věřitele na účet dlužníka). Pojmovými znaky smlouvy o půjčce jsou přenechání věci, druhové určení přenechaných věcí, dočasnost (přenechání na dohodnutou dobu) a povinnost vrátit věci stejného druhu.

Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Je-li ujednání o splatnosti dluhu ponechané na vůli věřitele, může věřitel dlužníka požádat o jeho splnění kdykoliv. Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující význam zejména pro posouzení počátku běhu obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák. nebo pro počátek prodlení dlužníka podle § 517 a násl. obč. zák. Podle úpravy promlčení v občanském zákoníku se právo na plnění, ať již s určenou nebo neurčenou splatností, promlčuje (nejde-li o plnění ve splátkách) uplynutím obecné tříleté promlčecí doby s počátkem počítaným ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka, který nevyžaduje žádnou dohodu s věřitelem, je právním úkonem, který nezakládá nový závazek, nýbrž je jím uznáván určitý jednoznačně identifikovatelný závazek dlužníka. Samotný právní úkon uznání dluhu není právním důvodem pohledávky, avšak zakládá vyvratitelnou domněnku, že uznávaný dluh v době uznání trval. Věřitel tudíž po uznání dluhu 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010) nemusí prokazovat jeho existenci (vznik závazku), ani jeho právní důvod, ani jeho trvání. Naopak tím, kdo musí podat důkaz o tom, že závazek vůbec nevznikl nebo zanikl, tedy že jeho závazek neexistuje, se v tomto případě stává dlužník. Úprava obsažená v § 558 obč. zák. na rozdíl od právní úpravy provedené v § 110 odst. 1 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh o promlčení věděl.

Z judikatury Nejvyššího soudu ČR (srovnej např. rozsudek sp. zn. 33 Odo 133/2005, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011) plyne, že otázka, zda žalovaný věděl o tom, že uznává promlčené právo, je z pohledu § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. bez významu. I když žalovaný uznal promlčený dluh a o promlčení přitom nevěděl, došlo v důsledku uznání co do důvodu a výše uplynutím lhůty k plnění uvedené v uznání k založení běhu nové desetileté promlčecí doby. Okolnost, že z důvodu nevědomosti žalovaného o promlčení uznávaného dluhu nevznikla domněnka existence dluhu podle § 558 obč. zák., znamená, že žalobce stíhá důkazní břemeno vzniku dluhu a jeho trvání v době uznání. Jinými slovy uznání dluhu je zajišťovacím institutem pohledávky věřitele, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání, a tím přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Pokud však dlužník o promlčení dluhu nevěděl, nevzniká domněnka existence dluhu podle § 558 obč. zák. a důkazní břemeno o jeho existenci má věřitel.

V daném případě panuje spor účastníků o existenci pohledávky žalobců P7, jež měla být založena ústní smlouvou a předáním finanční hotovosti dlužníku, a o jejím případném charakteru, jenž žalobci vymezili v přihlášce pohledávky a ve smyslu § 198 odst. 2 IZ mohou žalobci uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnili nejpozději do skončení přezkumného jednání. Panuje-li taková pochybnost, nelze založit rozhodnutí soudu jen na výslechu jedné ze smluvních stran, aniž by soud náležitě zjistil výslechem druhé smluvní strany její stanovisko k věci a skutkové okolnosti případu a objektivně tak opatřil pro rozhodnutí o věci veškeré rozhodné skutečnosti, jež by učinil podkladem pro své rozhodnutí. Odvolací soud nepřehlédl, že se právní zástupkyně žalobců vyjádřila k otázce výslechu žalobců tak, že netrvají na účastnických výpovědích a soud I. stupně v protokolu o ústním jednání zaznamenal tuto skutečnost odkazem na § 131 odst. 1 o.s.ř., zároveň však výslovně nevyjádřili, že se svým výslechem nesouhlasí, a proto je měl soud I. stupně vyslechnout jako účastníky řízení, což neučinil. Odvolací soud z obsahu spisu dále zjistil nesprávné poučení dlužníka, jež se mu dostalo podle § 131 o.s.ř. jako účastníku řízení před svým výslechem učiněným před soudem I. stupně, nikoliv podle § 126 o.s.ř. jako svědkovi, neboť se dlužník nestal účastníkem řízení, nemohl být proto vyslechnut jako účastník řízení a nedostalo se mu tedy řádného poučení podle § 126 odst. 1 o.s.ř. o možnosti nebezpečí trestního stíhání jeho osoby nebo osob jemu blízkých, bude-li v řízení vypovídat nepravdivě a zamlčí-li některé skutečnosti významné pro projednávanou věc. Tím se stala jeho výpověď zcela bezcennou a bude tedy zapotřebí jej vyslechnout znovu a poskytnout mu řádného poučení podle § 126 odst. 1 o.s.ř. 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010)

Odvolací soud dále zjistil, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný správce vyvrátil domněnku existence dluhu dlužníka v době jeho uznání, aniž by s tím účastníky seznámil a aniž by žalobce o této skutečnosti náležitě podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poučil. Tím taktéž zatížil řízení vadou, nehledě na to, že soud I. stupně ve svém rozhodnutí doposud nevyřešil otázku důkazního břemene z pohledu § 558 obč. zák., jak popsáno výše.

Povinností soudu je podle § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku mimo jiné stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy. To znamená, že je v odůvodnění svého rozhodnutí povinen uvést, které skutečnosti významné pro rozhodnutí věci, byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé, prokázané i neprokázané skutečnosti musí stručně a jasně uvést, jak ke svému závěru dospěl, z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení § 132 až § 135 o.s.ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků na provedení důkazů.

Podle § 132 o.s.ř. hodnotí soud provedené důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Jelikož soud I. stupně těmto povinnostem nedostál, nedostatečně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, založil své rozhodnutí jen na výpovědi dlužníka, jehož však nesprávně poučil, a na nepřímých důkazech, na výpovědi jednatele vedlejšího účastníka a na prohlášení Alexeje Solodovnikova, jakožto osob, které nebyly přímo účastny vzniku a trvání závazkového vztahu a vypověděly (učinily prohlášení) o jiných jim známých skutečnostech, které se předmětné věci netýkají, zatížil řízení vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, a proto je rozsudek soudu I. stupně z těchto důvodů nepřezkoumatelný.

Aniž by přitom odvolací soud předjímal rozhodnutí učiněné soudem I. stupně po doplnění dokazování, a byť nebyli dosud v řízení řádně vyslechnuti přímí účastníci závazkového vztahu, nelze přehlédnout jejich dosud vyslovená shodná stanoviska o poskytnutí a přijetí finančních částek (minimálně v rozsahu druhé platby), a o okolnostech a důvodu jejich poskytnutí, byť se rozcházejí v časových údajích a některých dalších skutečnostech, jejichž nové posouzení bude úkolem soudu I. stupně, jenž zároveň ověří u dlužníka důvod jeho popření pohledávky žalobců při přezkumném jednání.

Odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 o.s.ř., napadený rozsudek zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud I. stupně vázán 91 ICm 3379/2011 (MSPH 91 INS 1628/2010) právními názory odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). V konečném rozhodnutí bude soudem I. stupně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 6. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela