104 VSPH 451/2015-162
72 ICm 3767/2014 104 VSPH 451/2015-162 (KSPH 72 INS 22071/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila ve věci žalobce Mgr. Davida Gregora, sídlem Rašínova 2, Brno, insolvenční správce dlužníků Pavlíny anonymizovano , anonymizovano a Marka anonymizovano , nar. 2.9.1976, oba bytem Čistá 48, zastoupeného Mgr. Janem Parmou, advokátem, sídlem Komenského 113, Sokolnice, proti žalovanému Komerční banka, a.s., IČO: 45317054, sídlem Na Příkopě 33 čp. 969, Praha 1, zastoupeného Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátem, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, o popření pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 72 ICm 3767/2014-89 ze dne 6. března 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 72 ICm 3767/2014-89 ze dne 6. března 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že jistina dílčí pohledávky č. 1 ve výši 143.543,89 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 0180107220282 a jistina dílčí pohledávky č. 2 z titulu smlouvy o osobní kreditní kartě č. 0180108300424 ve výši 12.480,73 Kč přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 22071/2014 za dlužníky Pavlínou anonymizovano (dále též dlužnice) a Markem anonymizovano (dále též dlužník), nejsou po právu (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). (KSPH 72 INS 22071/2014)

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků pohledávky v celkové výši 335.568,82 Kč, přičemž dílčí pohledávka č. 1 v celkové výši 299.475,19 Kč byla co do jistiny ve výši 143.543,89 Kč přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu číslo K/2010/04277 ze dne 6. 10. 2010, příslušenství bylo přihlášeno jako nevykonatelné, a dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 36.093,63 Kč byla co do jistiny ve výši 12.480,73 Kč přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu č. K/2010/002657 ze dne 30. 8. 2010, příslušenství bylo přihlášeno jako nevykonatelné. Žalobce obě dílčí pohledávky popřel co do pravosti z důvodu, že jsou promlčené, resp. že nevznikly vzhledem k nicotným (neexistujícím) rozhodčím doložkám; na podporu tohoto svého stanoviska citoval judikaturu Vrchních soudů v Praze a Olomouci a Nejvyššího soudu ČR.

Žalovaný v řízení namítal, že pohledávky nejsou promlčeny, byly žalobou u rozhodce uplatněny za běhu čtyřleté promlčení lhůty, podle § 403 ObchZ promlčení lhůta přestala běžet, právo se podle § 408 ObchZ nepromlčí dříve, než na deset let od splatnosti pohledávek. Nadto dva rozlišní soudci na základě rozhodčích nálezů vydali téhož dne usnesení o nařízení exekuce a museli tedy pohledávky shledat vykonatelnými. Žalovaný tedy má platné a nepromlčené exekuční tituly a učinil vše k ochraně svého práva, přičemž nemohl předvídat změnu judikatury, jež by mohla zpochybnit v té době platně sjednané rozhodčí doložky. Námitku promlčení uplatněnou žalobcem za této situace považuje za zneužití práva a rozpornou s dobrými mravy.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto skutkových zjištění: -dne 24.10.2007 byla mezi dlužníky a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru reg. č. 0180107220282 (dále jen smlouva č. 1), na jejímž základě byl dlužníkům poskytnut úvěr ve výši 150.000,-Kč, dlužníci se jej zavázali vrátit a zaplatit úroky. Úvěr nebyl dlužníky řádně splácen, proto došlo ke dni 28.12.2009 k jeho zesplatnění. Nedílnou součástí smlouvy č. 1 byly úvěrové podmínky, v jejichž článku XIII. bylo uvedeno, že se smluvní strany dohodly, že majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeným Společností pro rozhodčí řízení, a.s., IČO: 26421381 a že rozhodčí doložka nabývá účinnosti dnem, kdy žalovaný doručí Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s. žalobu. Dne 1.5.2010 podal žalovaný proti dlužníku rozhodčí žalobu. Dílčí pohledávku č. 1 tvoří jistina ve výši 143.543,89 Kč a příslušenství ve výši 155.931,30 Kč. Jistina byla přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu č. K/2010/04277 ze dne 6.10.2010, příslušenství bylo přihlášeno jako nevykonatelné; -dne 23.10.2008 byla mezi dlužnicí a žalovanou uzavřena smlouva o osobní kreditní kartě reg. č. 0180108300424 (dále jen smlouva č. 2), na jejímž základě byla dlužnici poskytnuta kreditní karta s limitem 10.000,-Kč. Dlužnice čerpaný revolvingový úvěr řádně nesplácela, proto byl úvěr ke dni 29.10.2009 k zesplatněn. Nedílnou součástí smlouvy č. 2 byly podmínky k osobním kreditním kartám, jež části D článku XVII. obsahovaly rozhodčí doložku v témže znění, jak shora uvedeno. Dne 1.5.2010 žalovaný uplatnil svá práva rozhodčí žalobou. Dílčí pohledávku č. 2 tvoří jistina ve výši 12.480,73 Kč a příslušenství ve výši 23.612,90 Kč. Jistina byla přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu č. K/2010/002657 ze dne 30.8.2010, příslušenství bylo přihlášeno jako nevykonatelné. (KSPH 72 INS 22071/2014)

-usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 72 INS 22071/2014-A-10 ze dne 21. 8. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníků a soud povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce, usnesením ze dne 4. 2. 2015 (B-13) bylo schváleno oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře; -přihláškou pohledávky evidovanou pod pořadovým číslem P13 doručenou insolvenčnímu soudu dne 17.9.2014 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení shora uvedené nezajištěné pohledávky za dlužníky, při přezkumném jednání konaném dne 24.10.2014 dlužníci pohledávky uznali a žalobce je popřel co do pravosti, z důvodu promlčení; žaloba o popření pohledávek byla podána dne 31.10.2014. Na základě takto ustaveného skutkového stavu soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky zůstává sporná platnost sjednaných rozhodčích doložek a promlčení těchto pohledávek v důsledku nicotných (neexistujících) rozhodčích doložek a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Cituje ustálenou judikaturu, dospěl k závěru, že je oprávněn zkoumat závaznost rozhodčího nálezu pro dlužníka, tedy zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, jenž k tomu byl oprávněn. Smlouvy č. 1 a 2 posoudil jako smlouvy o úvěru dle ustanovení § 497 ObchZ, jednalo o spotřebitelské smlouvy podle § 52 a násl. obč. zák. ve spojení s § 262 odst. 4 ObchZ, neboť je žalovaná je uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti a dlužníci jsou spotřebitelé. Rozhodčí smlouvy neobsahují přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazují na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; jsou tedy podle § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor se zákonem a rozhodci tak neměli pravomoc věc projednat a rozhodnout. K otázce promlčení pohledávek soud prvního stupně citoval protichůdnou judikaturu odvolacích soudů a dospěl k závěru, že k promlčení pohledávek nedošlo. Zahájením rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí doby dle § 403 ObchZ, i pokud by byly pohledávky promlčené, věřitel jejich promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žaloby a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. V opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty. Námitce promlčení tedy nelze dát průchod podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Dovodil, že i pravomocný rozhodčí nález vydaný rozhodcem, jenž z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky neměl pravomoc k jeho vydání, má účinek spojovaný s pravomocným přiznáním práva z obchodního závazkového vztahu v soudním či rozhodčím řízení dle § 408 odst. 1 ObchZ, který spočívá v prodloužení délky promlčecí doby na 10 let od okamžiku, kdy začala poprvé běžet. Dopady pravomocného rozhodčího nálezu do právního vztahu rozsouzeného rozhodčím nálezem nelze eliminovat jinak, než jeho odstraněním zákonem předpokládaným způsobem (srov. § 31 a § 32 odst. 1, § 35 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů; dále jen RozŘ). Pokud není rozhodčí nález odstraněn tímto zákonem předpokládaným způsobem, má účinky pravomocného rozhodnutí vydaného v rozhodčím (soudním) řízení. Opačný přístup by byl zásahem do principu právní jistoty. Proto soud žalobu na popření vykonatelných pohledávek zamítl. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 202 odst. 1 IZ, když úspěšný žalovaný nemá proti insolvenčnímu správci právo na jejich náhradu. (KSPH 72 INS 22071/2014)

Žalobce rozsudek napadl včasným odvoláním, v němž požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytýkal, že se nevypořádal s tvrzením o neplatnosti rozhodčích doložek i z důvodu, že byl sjednán odklad jejich účinnosti do okamžiku podání rozhodčí žaloby a bylo tak zcela na libovůli žalovaného, zda rozhodčí doložky vstoupí v platnost či nikoli. Pokud se soud prvního stupně ztotožnil s judikaturou ve prospěch vydaného rozhodnutí, nevypořádal se s judikaturou prezentovanou žalobcem, podle níž k promlčení pohledávek došlo; navíc aplikoval právní úpravu RozŘ účinnou od 1.4.2012, ač měla být aplikována úprava dřívější. RozŘ ve znění platném do 29.12.2011 neumožňoval přezkum rozhodčího nálezu ve spotřebitelských věcech kdykoli a spotřebitelům nebyla ani dána možnost podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu neplatné rozhodčí doložky, jak je tomu podle § 35 RozŘ nyní.

Žalobce argumentoval, že pozdější změna judikatury nemohla mít žádný vliv na neplatnost sjednaných rozhodčích doložek, neměla proběhnout rozhodčí řízení a nemohly nastoupit účinky s nimi spojené. Podle judikatury, již žalobce cituje v podaném odvolání, je v případě neplatných rozhodčích doložek třeba rozhodnout o zastavení exekučních řízení a soudy v těchto případech ani nepřiznávají oprávněným právo na náhradu nákladů řízení, resp. jim ukládají povinnost k jejich náhradě ve vztahu k povinným osobám. Nelze tedy přijmout závěr, že by současně takovéto rozhodčí řízení mělo vliv na běh promlčecí doby, resp. aby rozhodčí nálezy vydané v těchto řízeních měly účinky pravomocných rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 402/2014 (při posuzování otázky procesního zavinění zastavení exekuce) postavilo najisto, že odpovědnost za vadné rozhodčí doložky a následky s tím spojené leží zcela na věřitelích, kteří vadné rozhodčí doložky používají, resp. používali. To je podle žalobce nutno zohlednit i z pohledu námitky promlčení pohledávek a oprávnění promlčení namítat. Žalobce nesouhlasí se závěrem, že by podáním rozhodčí žaloby přestala běžet promlčení lhůta, když rozhodčí řízení nebylo zahájeno v souladu se zákonem; pokud by totiž rozhodce nerozhodl o nedostatku své pravomoci, lhůtě by mohla běžet prakticky donekonečna. Otázku promlčení a její zákonnou úpravu je nutno posuzovat z hlediska ochrany spotřebitele, tj. nelze použít a vykládat zákonná ustanovení v neprospěch spotřebitele a to zejména ne v situaci, kdy mu byla rozhodčí doložka vnucena.

Výklad obsažený v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze sp.zn. 104 VSPH 50/2014 vede podle žalobce pouze k tomu, že je v incidenčním sporu možno přezkoumávat platnost rozhodčích doložek, insolvenční soud však nemá možnost přerušit řízení a vyzvat stranu k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu (byť se pohledávka v insolvenčním řízení uspokojuje). Z toho žalobce dovodil, že má-li mít rozhodčí nález účinky pravomocného rozhodnutí, jsou správce i dlužník limitování popěrnými důvody podle § 199 a § 410 IZ a je tudíž vyloučeno jiné právní posouzení. Jinak řečeno, pokud insolvenční soud v řízení o incidenční žalobě hledá podle tohoto výkladu rozhodčí doložku neplatnou, nijak nezajistí, aby jí spotřebitel (dlužník) nebyl vázán.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. (KSPH 72 INS 22071/2014)

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolání žalobce bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v podle s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Oba účastníci se vyjádřili kladně, odvolací soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

Odvolací soud vyšel ze shora uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež za odvolacího řízení zůstala nezměněna a jejichž správnost nebyla ničím zpochybněna.

Odvolací soud se předně zabýval tím, zda lze v rámci insolvenčního řízení přezkoumávat platnost rozhodčích doložek za situace, kdy přihlášená sporná pohledávka věřitele byla přiznána pravomocným rozhodčím nálezem.

Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a násl. IZ) neomezuje okruh důvodů jejich popření až na výjimky uvedené v § 199 odst. 2 IZ. Prosazuje se tak zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, jež vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 IZ možnost zhodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která v případě přezkumného jednání již byla posouzena (§ 191 IZ); zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu na určení pravosti, výše či pořadí pohledávky, a která má v průběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu má důkazní břemeno.

Právní teorie a soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze v tomto případě aplikovat i na zákon insolvenční, se např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky. Proto je odvolací soud toho názoru, že správci (dalším k tomu oprávněným účastníkům řízení) musí být v insolvenčním řízení v rámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, jako pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle příslušných ustanovení zákona o rozhodčím řízení (na němž je založena vykonatelnost sporné pohledávky), jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení podle § 35 RozŘ.

Tato možnost insolvenčního správce pak jednoznačně vyplývá z § 231 IZ, podle něhož insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku, nebo závazku dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odstavec 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, (KSPH 72 INS 22071/2014) aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (odstavec 3).

Z tohoto ustanovení IZ plyne právo insolvenčního správce dovolat se neplatnosti rozhodčí doložky bez ohledu na lhůty a postup, jenž je upravený v zákoně o rozhodčím řízení, jestliže pravost pohledávky uvedené v rozhodčím nálezu insolvenční správce popřel proto, že je dle jeho názoru rozhodčí doložka neplatná. Jde o přípustnou námitku neplatnosti právního úkonu dlužníka, kterou posoudí insolvenční soud jako předběžnou otázku v incidenčním sporu, a dospěje-li k závěru, že je rozhodčí doložka vskutku neplatná, pak je třeba na přihlášené pohledávky hledět jako na nevykonatelné.

Pokud jde o neplatnost rozhodčí doložky, vyšel odvolací soud z právních názorů-s nimiž se zcela ztotožňuje-vyjádřených rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, ze dne 28. 11. 2013, který byl publikován pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a dle něhož rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná, a z nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012, dle něhož pravomoc rozhodujícího orgánu k vydání rozhodčího nálezu souvisí s právem účastníka, aby jeho věc byla posouzena a rozhodnuta zákonným soudcem, jak zaručuje čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž lze tento princip přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí.

Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a žalobce, že dlužník a žalovaný rozhodčí smlouvy platně neuzavřeli, když shora uvedené rozhodčí smlouvy neobsahují přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazují na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jsou tedy podle § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor se zákonem a rozhodci tak neměli pravomoc věc projednat a rozhodnout a že insolvenční správce proto není omezen § 199 odst. 2 IZ co do důvodů popření pohledávek. Ostatně s neplatností sjednané rozhodčí doložky byl již-pod vlivem judikatury-srozuměn též žalovaný.

Dále se odvolací soud zabýval žalobcem vznesenou námitkou promlčení nároku žalovaného.

Pro právní posouzení rozhodčí doložky obsažené ve shora uvedených smlouvách je rozhodující následující znění RozŘ účinné v době uzavření rozhodčí doložky (tj. v dané věci ve znění účinném do 31. 3. 2012) a totéž platí i pro platnost či neplatnost rozhodčích nálezů (viz Čl. II. Přechodná ustanovení novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb.):

-podle § 15 odst. RozŘ jsou rozhodci oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením (odstavec 1). Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno (KSPH 72 INS 22071/2014) rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. § 31 RozŘ uvádí taxativní výčet případů, ve kterých soud na návrh kterékoliv strany rozhodčího sporu zruší rozhodčí nález, a to mj. z důvodu, jestliže a), byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, a b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. § 32 odst. 1 RozŘ ukládá povinnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Podle § 34 odst. 1 RozŘ zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. -podle § 16 RozŘ uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané žaloby zachovány -podle § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f). Poznámka 5) odkazuje na § 268 o. s. ř. -podle § 35 odst. 2 RozŘ je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu. Podle odst. 3 Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat obdobně podle § 34.

Z uvedených ustanovení RozŘ jak ve znění účinném v době uzavření uvedených smluv o úvěru, tak i ve znění účinném k dnešnímu dni plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 RozŘ, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30denní lhůtě podle § 35 odst. 2 RozŘ. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30denní lhůtě podá u soudu návrh na pokračování v řízení (viz § 16 a § 34 odst. 1 RozŘ).

Jinak řečeno, co se týče promlčení nároku, i pokud by byl v exekučním řízení zákonem předpokládaným způsobem rozhodčí nález odklizen, pohledávka věřitele by se nepromlčela za předpokladu, že by věřitel (žalovaný) v zákonné lhůtě podal návrh na pokračování v řízení podle RozŘ a je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že by se sporné pohledávky promlčely nejpozději ve lhůtě podle § 408 ObchZ, a to bez ohledu na platnost rozhodčí doložky. Rozhodčí nález vydaný orgánem, který k tomu neměl pravomoc, není způsobilým exekučním titulem; vykonatelnost rozhodnutí (jiného exekučního titulu), jehož výkon je navržen, je totiž vlastností, která jej činí způsobilým k tomu, aby byla i proti vůli povinného subjektu vymáhaná povinnost uskutečněna. Jak žalobcem citovaná judikatura Ústavního soudu (KSPH 72 INS 22071/2014) i Nejvyššího soudu dovodila, RozŘ nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to i v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.; jejím důsledkem však je toliko konstatování nevykonatelnosti takové pohledávky (v insolvenčním řízení obdobně to, že se na pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou) judikatura však nedovozuje její promlčení.

V posuzovaném případě se pohledávky žalovaného ze smlouvy č. 1 staly splatnými dnem 28.12.2009 , ze smlouvy č. 2 dnem 29.10.2009; dne 1.5.2010 byly podány rozhodčí žaloby, rozhodčí nález ohledně pohledávky č. 1 byl vydán dne 6.10.2010, ohledně pohledávky č. 2 dnem 30.8.2010; usneseními Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 6 EXE 4805/2010-12 a č.j. 6 EXE 4806/2010-13 ze dne 3.1.2011 byla podle rozhodčích nálezů nařízena exekuce, návrh na její nařízení tedy žalovaný jako oprávněný podal nejpozději 31.12.2010.

Ustanovení § 408 odst. 1 ObchZ se vztahuje i na pohledávky, které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pro pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím uvedené doby stanovený v ustanovení § 408 odst. 1 větě druhé ObchZ nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) [takový následek stanoví v případě navržení výkonu rozhodnutí pro pravomocně přiznané právo ustanovení § 112 obč. zák., které však vzhledem ke komplexní úpravě promlčení v obchodním zákoníku nelze ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ použít pro obchodní závazkové vztahy], nýbrž to, že se námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 703/2013 ze dne 9.1.2014).

Jak plyne z ustálené judikatury v konkursním řízení-kterou lze v tomto případě aplikovat i nařízení insolvenční-postavení konkursních věřitelů či správce konkursní podstaty v konkursním řízení (resp. postavení insolvenčních věřitelů či insolvenčního správce v insolvenčním řízení) je, co do možnosti zpochybnit (popřít) nárok jiného věřitele, obdobné postavení dlužníka-povinného v exekučním řízení. Nemůže-li dlužník-povinný uplatnit námitku promlčení v exekučním řízení, nemůže ohledně stejného práva tuto námitku uplatnit ani konkursní věřitel či správce konkursní podstaty (resp. insolvenční věřitel či insolvenční správce; srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 1471/2012 ze dne 23.1.2014 a sp.zn. 29 Cdo 1699/2010 ze dne 24.11.2014). Ze shora uvedených důvodů by dlužník s námitkou promlčení nemohl být v exekučním řízení úspěšný, nemůže tak z týchž důvodů uspět ani žalobce (insolvenční správce) v řízení o popření pohledávky. (KSPH 72 INS 22071/2014)

I v případě, že by tento závěr odvolacího soudu snad neobstál a pohledávky žalovaného by skutečně promlčené byly, pak věřitel (žalovaný) jejich promlčení nezavinil, neboť podal včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury ohledně možnosti zkoumat neplatnost rozhodčí doložky mimo rozhodčí řízení jako otázku předběžnou v incidenčním sporu vyvolaném v insolvenčním řízení, jak plyne i z názoru Ústavního soudu obsaženého v jeho nálezu sp.zn. IV. ÚS 2482/10 ze dne 25.5.2011, neboť věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud je tak-ve shodě se soudem I. stupně-toho názoru, že v opačném případě by se jednalo o porušení principu zásady právní jistoty účastníků sporu, a proto v takovém případě by bylo na místě, aby soud k vznesené námitce promlčení pohledávky nepřihlížel, což by se plně uplatnilo i v této věci.

Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorického výroků o náhradě nákladů řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ, dle něhož nemá úspěšný žalovaný ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci-insolvenčnímu správci.

Po uč e ní : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 29. června 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná