104 VSPH 450/2016-73
59 ICm 1106/2013 104 VSPH 450/2016-73 (KSPA 59 INS 17166/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce SANO Company, s.r.o, IČO 25939998, sídlem V Hliníkách 1377, Chrudim proti žalovanému 1. správcovská a konkurzní, v.o.s., sídlem Třída Míru 67, Pardubice, insolvenčnímu správci dlužnice Michaely Alaboujevové, nar. 18. 7. 1984, IČO 76644596, zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, Čechova 396, Česká Třebová, o určení pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice č. j. 59 ICm 1106/2013-44 ze dne 24. února 2016,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice č. j. 59 ICm 1106/2013-44 ze dne 24. února 2016 se mění tak, že se zamítá žaloba na určení pohledávky ve výši 33.868,-Kč přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení dlužnice Michaely Alaboujevové vedeného pod sp. zn. KSPA 59 INS 17166/2012 pod poř. č. P4.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta Mgr. Martina Červinky na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 27.636,-Kč.

III. Žalobce je povinen zaplatit státu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet nebo hotově do pokladny Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,-Kč

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka Pardubice ve výroku označeným rozsudkem určil, že nevykonatelná pohledávka žalovaného (správně má být žalobce) přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Michaely Alaboujevové (dále jen dlužnice) pod sp. zn. KSPA 59 INS 17166/2012 a vedená pod označením P4 je ve výši isir.justi ce.cz (KSPA 59 INS 17166/2012)

33.868,-Kč je po právu (bod. I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobce včasnou žalobou domáhal určení shora uvedené pohledávky, jež byla žalovaným popřena při přezkumném jednání konaném dne 19. 12. 2012 v rozsahu částky 33.868,-Kč pro pravost a výši s tím, že sjednaná smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, ale samostatným nárokem; z celkové sumy žalobcem přihlášených pohledávek ve výši 55.868,-Kč žalovaný uznal částku 22.000,-Kč. Žalobce tvrdil, že dne 27. 9. 2010 uzavřel s dlužnicí a s Ivetou Knížkovou smlouvu půjčce číslo 1432, na jejímž základě žalobce jako věřitel půjčil oběma jmenovaným částku 20.000,-Kč. Ve smlouvě se obě dlužnice zavázaly pro případ prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z nesplacené částky dluhu. Podmínky sjednané půjčky řádně nesplnily, proto žalovaný, jako věřitel, smluvní pokutu řádně vyčíslil a v přihlášce pohledávky uplatnil. Žalobce připustil, že smluvní pokutu zahrnul do celkové částky, avšak tento nedostatek považuje toliko za formální pochybení, neboť jeho nárok je oprávněný a dlužník jej uznal. Namítal, že žalovaný rozšířil důvody svého popření až ve vyjádření k žalobě, pokud by byla popěrným důvodem neplatnost ujednání o smluvní pokutě, podání žaloby by zvažoval. Následně se se žalovaným pokusil o smírné řešení sporu, což žalovaný po konzultaci s právním zástupcem odmítl.

Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že je smluvní pokuta nepřiměřená a ujednání o ní je v rozporu s dobrými mravy, jakož i pro rozpor s § 55 a § 56 obč. zák., neboť je zjevně nevyvážené ve prospěch spotřebitele. Žalovaný vnímá smluvní pokutu nikoli jako prostředek k obohacení žalobce.

Při rozhodování o důvodnosti žaloby vyšel soud prvého stupně z těchto zjištění:

-na základě smlouvy o půjčce ze dne 27. 9. 2010 č. 1439 žalobce dlužnici a Ivetě Knížkové poskytl částku 20.000,-Kč, v č. l. II. odst. 2 byl sjednán úrok v celkové výši 8.404,-Kč. Podle č. l. II. odst. 3 měly dlužnice půjčku v celkové výši 28.404,-Kč splatit nejpozději do 15. 9. 2011 v měsíčních splátkách po 2.367 Kč. V č. l. II. odst. 7 pak byla sjednána smluvní pokuta, přičemž celý text zní takto: Pro případ prodlení se dlužníci zavazují společně a nerozdílně uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,5% denně běžící od prvého dne prodlení do zaplacení, a to z částky rovnající se nesplacené části dluhu. V případě upomínkového řízení bude dlužníkovi fakturován poplatek ve výši 200 Kč za každou zaslanou upomínku. ; -dne 16. 10. 2012 soud zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením; -žalobce pod č. P4 do insolvenčního řízení dlužnice přihlásil celkem částku 55.868,-Kč, z toho jistina činila 11.665,-Kč. V části 09 tiskopisu přihlášky je uvedeno 1. nezaplacený úrok 4.904,-Kč, 2. smluvní pokuta 0,5% denně z 11.665 Kč od 16.3.11 do 16.10.12 (tj. za 581 dní á 58,325,-Kč den) a 3. náklady řízení 5.178,60 Kč. Pohledávka byla přihlášena jako nevykonatelná z právního důvodu Nezaplacená půjčka č. 1432 ze dne 27. 9. 2010; -při přezkumném jednání konaném dne 19. 12. 2012 žalovaný částečně popřel žalobcovu pohledávku vedenou pod označením P4, a to ve výši 33.868 Kč a uznal ve výši 22.000 Kč, dlužnice pohledávku uznala zcela. Jako důvod popření žalovaný uvedl: Popřená částka představuje smluvní pokutu, kterou věřitel nesprávně přihlásil jako příslušenství, přestože se jedná o samostatný nárok. , o popření pohledávky (KSPA 59 INS 17166/2012) a jeho důvodu žalobce vyrozuměl přípisem ze dne 8. 3. 2013, jenž byl žalobci doručen dne 13. 3. 2013.

Na takto ustaveném skutkovém závěru soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný spornou pohledávku popřel s odůvodněním, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, s čímž lze sice souhlasit, avšak pokud by pouze z tohoto důvodu mělo být popření pohledávky žalobce žalovaným jako insolvenčním správcem úspěšné, jednalo by se o nepřiměřený formalistický přístup. Podle konstantní judikatury by přihláška pohledávky a údaje v ní uvedené měly být posuzovány podle jejich obsahu a nikoli pouze podle toho, zda jsou uvedeny ve správné části tiskopisu přihlášky. V daném případě žalobce řádně rozepsal položky, z nichž se jím přihlášený nárok skládá a k jejich slovnímu popisu přiřadil také správné číselné údaje, které odpovídají textu uzavřené smlouvy o půjčce č. 1432 ze dne 27. 9. 2012, tedy právní důvod, pro něž přihlášku pohledávky podal. Zdůraznil, že popření správcem musí být srozumitelné, odůvodněné a zejména přezkoumatelné. Nestačí, pokud insolvenční správce nebo dlužník vysloví popěrný úkon, musí jej rovněž zdůvodnit. Odůvodnění popěrného úkonu je totiž zcela zásadní pro obranu věřitele při podání incidenční žaloby. Pouze konkrétní důvod, který insolvenční správce či dlužník uvedli při popření pohledávky věřitele, totiž může být předmětem řízení o incidenční žalobě u insolvenčního soudu, a jen proti jednoznačně vymezenému důvodu popření pohledávky může následně věřitel podat "kvalifikovanou" žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky. Současně není pochyb o tom, že i popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení § 42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), tj. jde-li o popření (jen) pravosti pohledávky, musí být z popěrného úkonu zřejmé, zda je namítáno, že pohledávka nevznikla, respektive že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního zákona; dále jen IZ), včetně uvedení důvodů, pro něž má popírající insolvenční správce za to, že pohledávka není pravá. Jen důvod, pro který insolvenční správce či dlužník pohledávku popřeli, tak může být předmětem posouzení ze strany insolvenčního soudu. Pokud žalovaný insolvenční správce ve svém vyjádření k žalobě uvedl další a nové důvody proč pohledávku žalobce popírá, není možné k nim přihlížet, a proto žalobě vyhověl.

Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně vyložil význam smluvní pokuty, tak jak je v zákonné úpravě definován a její funkce, tedy prevenční (donucení dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku), sankční (nepříznivý následek v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši v případě porušení smluvní povinnosti účastníkem závazkového vztahu) a kompenzační (náhrada škody za nesnáze způsobené opožděným plněním). V daném případě měla sjednaná smluvní pokuta plnit funkci prevenční a nikoliv uhrazující, jak tvrdí žalovaný, což plyne i z výše sjednané smluvní pokuty 0,5% denně z dlužné částky, jež se soudu jeví jako přiměřená. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 202 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice podal žalovaný včasné odvolání a požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a rozhodne o tom, že žalovanému přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Setrval na stanovisku, že žalobcem požadovaná smluvní pokuta je v celkovém kontextu smlouvy nepřiměřená a nemravná, když je přesvědčen o tom, že takovýto postoj má oporu v relevantní judikatuře, (KSPA 59 INS 17166/2012) na niž žalovaný v řízení před soudem prvého stupně odkazoval. Staví-li pak soud prvního stupně své rozhodnutí na tom, že žalovaný důvody, pro něž považuje popřenou pohledávku nikoliv za pravou, o něž se nyní opírá, totiž nepřiměřenost a nemravnost smluvní pokuty, neuvedl při přezkumném jednání, a z toho dovozuje, že k těmto již není možné přihlížet, pak zcela pomíjí tu skutečnost, že pouze podle § 199 odst. 3 IZ může žalobce v žalobě o určení pravosti a výše popřené vykonatelné pohledávky proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel, přičemž za situace, kdy se jednalo o pohledávku nevykonatelnou, není žalovaný v rámci své obrany proti podané žalobě co do uplatněných důvodů nikterak vázán.

Žalobce požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, když není možné, aby žalovaný měnil důvod popření až v průběhu incidenčního sporu. I kdyby odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, není v daném případě namístě žalovanému přiznat právo na náhradu nákladů řízení, když by tímto postupem byla porušena zásada legitimního očekávání. Žalobce vedl spor pro formální vadu popěrného úkonu žalovaného, řízení se však po podání žaloby proměnilo. Správce může popřít pohledávku bez odůvodnění, nikoli však bez důvodu, zastoupení správce, jenž je osobou s právnickým vzděláním a zaměstnává i další právníky advokátem v incidenčním sporu považuje žalobce za nepřiměřené, nehospodárné a neúčelné, jež slouží toliko k obohacování na úkor věřitele. Sjednanou smluvní pokutu považuje žalobce sice za vysokou, nikoli však za nepřiměřenou; aktuální judikatura odvolacího soudu mu nemohla být známa v době zahájení tohoto řízení, natož v době podání přihlášky či uzavření úvěrové smlouvy. Další vedení sporu je pro žalobce ekonomicky neefektivní s ohledem na aktuální vývoj insolvenčního řízení ve věci dlužnice, obrátil se proto opakovaně a bezvýsledně na žalovaného s návrhem na smírné řešení, když naposledy navrhoval, že vezme žalobu zpět, pokud si každý z účastníků ponese náklady řízení ze svého.

Odvolací soud dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co zopakoval níže uvedené důkazy, které již byly provedeny soudem prvního stupně, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Co se týče popření sporné pohledávky žalovaným co do pravosti vymezeného při přezkumném jednání konaném dne 19. 12. 2012 tak, je popírána smluvní pokuta ve výši 33.868,-Kč, neboť ta je samostatným nárokem, nikoli příslušenstvím. Věřitel uplatnil svůj nárok chybně . Z tohoto popření je podle odvolacího soudu patrné, že je v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 o. s. ř. zřejmé, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a také to, co jím popírající žalovaný insolvenční správce sleduje (tedy že popírá při absenci údaje o odlišném pořadí přihlášené pohledávky její pravost a výši). Pokud jde o doplnění důvodů popření ve vyjádření k žalobě, pak v mezích určitého popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li sám následně žalobu. Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 716/2012 ze dne 30. 9. 2014). Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný nebyl oprávněn dále konkretizovat důvody popření ve vyjádření k žalobě, tedy správný není. (KSPA 59 INS 17166/2012)

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o včasnosti žaloby, smlouvou o půjčce ze dne 27. 9. 2010 pak posoudil jako spotřebitelskou smlouvou dle § 51a a násl. obč. zák., uzavřenou žalobcem jako podnikatelem a dlužnicí jako spotřebitelkou.

Pokud jde o povahu pohledávky, jež byla žalobcem přihlášena jako nevykonatelná, přestože byl k žalobě připojen rozhodčí nález č. 6859/2011 ze dne 1. 6. 2011 a usnesení o nařízení exekuce ze dne 17. 8. 2011, odvolací soud se ve smyslu § 198 odst. 3 IZ zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky a dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná. Plně se uplatní právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 z 28. 11. 2013, který byl publikován pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou Rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. V daném případě byl podle rozhodčí doložky osobu rozhodce oprávněn jmenovat statutární orgán Společnosti rozhodců, s.r.o. (která není stálým rozhodčím soudem) ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Z uvedeného je zřejmé, že účastníci se nedohodli na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (v rozhodčí doložce není uvedeno, že spor rozhodne v ní výslovně určený konkrétní rozhodce), nýbrž osoba rozhodce bude vybrána ze seznamu právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem a stálým rozhodčím soudem není ani Společnost rozhodců, s.r.o., jejíž statutární orgán vybral osobu rozhodce. Již jen z tohoto důvodu není rozhodčí doložka platná a ohledně tohoto právního závěru odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že je-li třetí osobou, která má podle rozhodčí smlouvy (doložky) vybrat rozhodce (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012), právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jež rozhodce jmenuje z okruhu osob, s nimiž dlouhodobě spolupracuje, jejichž seznam i nadále vede a jejichž činnost organizačně a administrativně zajišťuje, nelze takto učiněný výběr rozhodce považovat za transparentní. K tomu odvolací soud dodává, že není dán žádný důvod, proč by se tento právní závěr neuplatnil též u rozhodčí doložky, na kterou dopadá právní úprava zákona č. 216/1994 Sb. účinná do 31. 3. 2012.

Dále se odvolací soud zabýval platností ujednání o smluvní pokutě. V daném případě smluvní pokuta dosahovala značné výše 182,5 % ročně z dlužné částky a byla doprovázena pro věřitele jednostranně výhodným ujednáním ve smlouvě a to neobvykle vysokým smluvním úrokem z úvěru. Kapitalizovaná odměna 8.404,-Kč při ročním splácení půjčky 20.000,-Kč představuje úrok ve výši 70,34 %, což je ověřitelné při použití finančního kalkulátoru na webu http://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator/, výše dohodnutého úroku je jednostranně výhodným ujednáním ve smlouvě ve prospěch věřitele, a i z tohoto důvodu (v celkovém kontextu smlouvy o půjčce) smluvní pokuta 0,5 % denně dosahuje nepřiměřené výše.

Ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně odvolací soud tedy posoudil jako neplatné dle § 39 obč. zák. v návaznosti na § 56 odst. 1 a § 55 odst. 2 obč. zák., neboť právě s ohledem na její výši ji nelze hodnotit odděleně od ostatních ustanovení (KSPA 59 INS 17166/2012) smlouvy, která ve svém celkovém kontextu způsobují k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Jak již odvolací soud uvedl, svou konstrukcí, kopírující ustanovení o úroku z prodlení, odpovídá smluvní pokuta ročnímu úroku z prodlení 182,5 %. Takto smluvená pokuta je nepřiměřeně vysoká s přihlédnutím ke značně vysokému smluvnímu úroku, tudíž ustanovení o smluvní pokutě je jednostranně výhodné pro věřitele a tomu odpovídajícím způsobem nevýhodné pro spotřebitele.

Odvolací soud upozorňuje na to, že v dané věci není možné snížit smluvní pokutu na rozumnou výši, tudíž nepřichází v úvahu určení správné výše smluvní pokuty. Obč. zák. nemá právní úpravu odpovídající ustanovení § 301 obchodního zákoníku (moderace smluvní pokuty by nebyla možná ani dle § 301 obchodního zákoníku, jednalo-li by se např. o smlouvu o úvěru, neboť s ohledem na postavení dlužnice jako spotřebitele by se podle § 262 odst. 4 poslední věty obch. zák. ve vztahu k její osobě použila ustanovení obč. zák.).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že je odvolání žalovaného důvodné a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení pravosti pohledávky ve výši 33.868,-Kč zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.)

O náhradě nákladů před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 27.636,-Kč. Náklady žalovaného v řízení před soudem prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 4 úkonů právní služby po 3.100,-Kč (porada a převzetí, dvě vyjádření na výzvu soudu, účast při jednání), v hotových výdajích v rozsahu 4 paušálních úhrad výdajů po 300,-Kč ke 4 úkonům právní služby a v polovině náhrady za promeškaný čas při cestě k jednání u soudu ve výši 300,-Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 13 odst. 3 § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v polovině náhrady za použití automobilu při cestě k jednání ve výši 530,-Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů dle písemné specifikace ze dne 5. 10. 2016 a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty v částce 3.030,-Kč; celkem tedy 17.460,-Kč. V odvolacím řízení spočívaly náklady žalovaného v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100,-Kč (odvolání a účast při jednání) a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300,-Kč ke 2 úkonům právní služby a v polovině náhrady za promeškaný čas při cestě k jednání u soudu ve výši 500,-Kč a v polovině náhrady za použití automobilu při cestě k jednání ve výši 1.110,-Kč (podle písemné specifikace žalovaného) a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty v částce 1.766,-Kč; celkem tedy 10.176,-Kč.

Důvod pro použití § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal za situace, kdy žalobci musely být (vyjádřením žalovaného rozšířené) důvody popření jeho pohledávky zřejmé nejpozději od okamžiku doručení tohoto vyjádření, přesto žalobce na žalobě trval, a to i v řízení odvolacím. To, že se insolvenční správce, byť sám s právnickým vzděláním, nechá zastoupit v incidenčním sporu vyvolaném insolvenčním řízením advokátem, patří mezi jeho základní zákonná práva, která musí být stejná jako práva každého jiného účastníka sporného soudního řízení, v němž insolvenční správce (KSPA 59 INS 17166/2012) nevykonává vlastní činnost insolvenčního správce, nýbrž je v postavení žalovaného v soudním sporu. Úvahy žalobce uváděné v odvolání nemohou být podřazeny pod okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř., a to ani v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09, z důvodů jednak shora uvedených, a jednak proto, že nebylo prokázáno, že by insolvenční správce vedle své funkce insolvenčního správce vykonával advokacii v obchodním spojení se svým advokátem, tzn., že by advokacii vykonávali oba jako společníci společnosti s ručením omezeným či veřejné obchodní společnosti. Není ani vyloučeno, aby si insolvenční správce zvolil advokáta, který má advokátní kancelář na stejné adrese jako insolvenční správce, pokud není prokázáno, že by se žalovaný jakýmkoliv způsobem podílel na zisku představujícím odměnu zástupce advokáta v tomto incidenčním sporu. Takovýto postup není v rozporu s dobrými mravy, nelze rovněž přehlédnout, že nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému insolvenčnímu správci by znamenalo zmenšení majetkové podstaty dlužníka určené k uspokojení věřitelů, neboť náklady řízení, jež vznikly advokátovi, by žalovaný musel zaplatit z majetkové podstaty dlužníka.

O povinnosti žalobce zaplatit státu poplatek za odvolání ve výši 2.000,-Kč odvolací soud rozhodl podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, když byl od jeho placení žalobce osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. n) uvedeného zákona.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ), lhůta k podání dovolání začíná běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 3. října 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela