104 VSPH 424/2015-27
56 ICm 1318/2013 104 VSPH 424/2015-27 (KSPA 56 INS 26029/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Mgr. Jan Urban, sídlem Pivovarské nám. 557, 563 01 Lanškroun, insolvenční správce dlužníků Jaroslava anonymizovano , anonymizovano a Taťány anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Smetanovo náměstí 93, 570 01 Litomyšl-Město, zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, proti žalovanému: Úvěrový servis, s.r.o., IČO 27413861, sídlem 257 09 Pravonín 88, zast. Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, o určení popření pohledávek, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 1318/2013-16 ze dne 9.února 2015, t a k t o :

I. Odvolání žalovaného se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 1318/2013-16 ze dne 9.února 2015 se v bodech I., II., IV. a V. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích určil, že jsou po právu pohledávky č. 2 ve výši 2.983 Kč, č. 3 ve výši 4.320 Kč a č. 7 ve výši 6.420 Kč, přihlášené v insolvenčním řízení dlužníků Jaroslava anonymizovano a Taťány anonymizovano (dále jen dlužníci), vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 INS 26029/2012 (bod I. výroku). Ve zbytku části pohledávky č. 2 ve výši 25.013 Kč žalobu zamítl (bod II. výroku). Určil, že žalovaný nemá pohledávku č. 4 ve výši 14.398 Kč, č. 6 ve výši 14.100 Kč a č. 8 ve výši 13.230 Kč (bod III. výroku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 6.486 Kč (bod IV. výroku) a dále mu uložil povinnost zaplatit České republice-Krajskému soudu v Hradci Králové soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (bod V. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že byla usnesením č.j. KSPA 56 INS 26029/2012-A-9, KSPA 56 INS 26035/2012-A-9 ze dne 18.12.2012 spojena insolvenční řízení dlužníků ke společnému insolvenčnímu řízení pod sp.zn. KSPA 56 INS 26029/2012.

Žalovaný přihlásil v insolvenčním řízení dlužníků osm nezajištěných a vykonatelných pohledávek, nadále vedených jako P8, celkem ve výši 139.528 Kč, z titulu smluv o půjčce uzavřených s dlužníky dne 4.7.2012 a dne 12.1.2012.

Pohledávky vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 4.7.2012 přihlásil žalovaný jako vykonatelné na základě exekutorského zápisu č. 173 EZ 65/2012 ze dne 20.9.2012, sepsaného Mgr. Martinem Horákem, soudním exekutorem a sestávají z pohledávky P8/1 ve výši 20.000 Kč, uplatněné z titulu nároku na vrácení půjčky ve výši 20.000 Kč, pohledávky P8/2 ve výši 27.996 Kč jako nároku na zaplacení souhrnného poplatku, pohledávky P8/3 ve výši 10.367 Kč z titulu smluvní pokuty 0,2% denně účtované z nezaplacené půjčky a ze souhrnného poplatku v celkové výši 47.996 Kč za období od 1.9.2012 do 17.12.2012, pohledávky P8/4 ve výši 14.398 Kč uplatněné z titulu jednorázové smluvní pokuty.

Pohledávky vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 12.1.2012 přihlásil žalovaný jako vykonatelné na základě exekutorského zápisu č. 173 EZ 64/2012 ze dne 20.9.2012, sepsaného 56 ICm 1318/2013 (KSPA 56 INS 26029/2012)

Mgr. Martinem Horákem, soudním exekutorem a sestávají z pohledávky P8/5 ve výši 30.000 Kč, uplatněné z titulu nároku na vrácení půjčky ve výši 30.000 Kč, pohledávky P8/6 ve výši 14.100 Kč jako nároku na zaplacení souhrnného poplatku, pohledávky P8/7 ve výši 9.437 Kč z titulu smluvní pokuty 0,2% denně účtované z nezaplacené půjčky a ze souhrnného poplatku v celkové výši 44.100 Kč za období od 2.9.2012 do 17.12.2012, pohledávky P8/8 celkem ve výši 13.230 Kč uplatněné z titulu jednorázové smluvní pokuty.

Při přezkumném jednání konaném dne 20. 3. 2013 (B-4) insolvenční správce uznal pohledávky P8/1 a P8/5 zcela, pohledávku P8/2 popřel co do pravosti a výše 27.996 Kč, pohledávku P8/3 uznal ve výši 4.320 Kč a popřel ji ve výši 6.047 Kč, pohledávky P8/4 a P8/6 popřel zcela co do pravosti, pohledávku P8/7 uznal ve výši 6.420 Kč a popřel ji ve výši 3.017 Kč a pohledávku P8/8 popřel zcela co do pravosti.

V seznamu pohledávek (B-2) označil správce pohledávky žalovaného jako vykonatelné. Pohledávky P8/2 a P8/6 popřel jako absolutně neplatné podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.). Souhrnný poplatek posoudil jako formu odměny za poskytnutí půjčky, jenž však v případě smlouvy o půjčce ze dne 4.7.2012 svoji částkou 31.680 Kč přesahuje samotnou výši půjčky 20.000 K, v případě smlouvy o půjčce ze dne 12.1.2012 dosahuje částkou 28.800 Kč výše půjčky 30.000 Kč. Správce dále uvedl, že odměna za půjčku nahrazuje smluvní úrok dle § 658 odst. 1 obč. zák. a žalovaný uplatňuje tuto odměnu i za období po rozhodnutí o úpadku a obchází tím § 170 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Pohledávky P8/3 a P8/7 uplatněnou z titulu smluvní pokuty ve výši 0,2% denně popřel částečně z důvodu popření nároku na zaplacení souhrnného poplatku a vypočetl, že správná výše smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 4.7.2012 a počítaná z částky 20.000 Kč činí 4.320 Kč, již uznal. Dále, že správná výše smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 12.1.2012 a počítaná z částky 30.000 Kč činí 6.420 Kč, již uznal.

Pohledávky P8/4 a P8/8 uplatněné z titulu jednorázové smluvní pokuty ve výši 30% a počítané z celkového závazku dlužníků popřel podle § 39 obč. zák. jako rozporné s dobrými mravy.

Žalobou podanou včas ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání dle § 199 IZ se správce domáhal určení popření pohledávek P8/2 ve výši 27.996 Kč, P8/3 ve výši 4.320 Kč, P8/4 ve výši 14.398 Kč, P8/6 ve výši 14.100 Kč, P8/7 ve výši 3.017 Kč a P8/8 ve výši 13.230 Kč.

Soud I. stupně na základě listinných důkazů předložených v řízení účastníky a z nesporných stanovisek účastníků učinil tyto skutkové a právní závěry.

Mezi žalovaným a dlužníky byly uzavřeny smlouvy o půjče ze dne 4.7.2012 a ze dne 12.1.2012.

Podle smlouvy ze dne 4.7.2012 byla dlužníkům poskytnuta půjčka v hotovosti ve výši 20.000 Kč. V čl. I. bodu 4 smlouvy se dlužníci zavázali zaplatit žalovanému souhrnný poplatek ve výši 31.680 Kč. Dle čl. II. bodu 2 smlouvy měla být půjčka včetně souhrnného poplatku splácena 36 pravidelnými splátkami po 1.436 Kč počínaje červencem 2012. V čl. II. bodu 8 smlouvy se dlužníci zavázali zaplatit v případě jejich prodlení se zaplacením některé splátky po dobu delší 5 dnů jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30% ze součtu nevrácené části půjčky a z nezaplaceného souhrnného poplatku. V čl. III. bodu 1 smlouvy se dlužníci zavázali zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % ze součtu nevrácené části půjčky a z nezaplaceného souhrnného poplatku. Podle obsahu části III. exekutorského zápisu ze dne 20.9.2012, sp.zn. 173 EZ 65/2012, sepsaného Mgr. Martinem Horákem, soudním 56 ICm 1318/2013 (KSPA 56 INS 26029/2012) exekutorem, Exekutorský úřad Tábor činil dluh z této smlouvy částku 47.996 Kč, neboť dlužníci uhradili jen 3.684 Kč.

Smlouva o půjčce ze dne 12.1.2012 obsahovala shodná ujednání o smluvních pokutách s tím rozdílem, že dlužníkům byla půjčena v hotovosti částka 30.000 Kč a dlužníci se zavázali zaplatit žalovanému souhrnný poplatek ve výši 28.800 Kč, půjčka včetně souhrnného poplatku měla být splácena 24 pravidelnými splátkami po 2.450 Kč počínaje únorem 2012. Podle obsahu části III. exekutorského zápisu ze dne 20.9.2012, sp.zn. 173 EZ 64/2012, sepsaného Mgr. Martinem Horákem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Tábor činil dluh z této smlouvy částku 44.100 Kč a dlužníci uhradili na souhrnném poplatku částku 14.700 Kč.

Soud I. stupně právně posoudil uzavřené smlouvy podle § 657 a násl. obč. zák. jako smlouvy o půjčce, jež mají povahu spotřebitelského vztahu. Uvedl, že na ně dopadá jak právní úprava §§ 52 až 57 obč. zák., tak právní úprava zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru z důvodu, že smlouvy byly fakticky uzavřeny jako smlouvy o úvěru. Dále soud I. posoudil otázku vyváženosti smluvních práv a povinností účastníků vyplývajících z obou smluv a dospěl k závěru, že v případě pohledávek P8/2, P8/3, P8/4, P8/6, P8/7 a P8/8 tato podmínka splněna není.

K pohledávce P8/2 soud uvedl, že sjednaný souhrnný poplatek ve výši 31.680 Kč činil 158% z poskytnuté půjčky ve výši 20.000 Kč. Dovodil, že je jeho výše v rozporu s dobrými mravy a je neplatná dle § 3, § 56 odst. 3 a § 39 obč. zák. Podle názoru soudu I. stupně jde jen o částečnou neplatnost dle § 41 obč. zák. Jako úměrnou a vyváženou smluvní odměnu shledal ve výši 1/3 poskytnuté částky půjčky a vzhledem k době jejího poskytnutí. Jako přiměřenou proto shledal odměnu v podobě souhrnného poplatku ve výši 6.667 Kč od níž odečetl úhradu provedenou dlužníky ve výši 3.684 Kč a dovodil, že k úhradě zbývá částka 2.983 Kč, již žalovanému přiznal a ve zbytku částky 25.013 Kč žalobu zamítl.

K pohledávce P8/6 soud uvedl, že sjednaný souhrnný poplatek ve výši 28.800 Kč činil 96% z poskytnuté půjčky ve výši 30.000 Kč. Uvedl shodné právní hodnocení tohoto nároku jako u pohledávky P8/2, tedy že je jeho výše v rozporu s dobrými mravy a je neplatná dle § 3, § 56 odst. 3 a § 39 obč. zák., avšak jde jen o částečnou neplatnost dle § 41 obč. zák. Uzavřel proto, že přiměřená výše odměny v podobě souhrnného poplatku ve výši 1/3 poskytnuté částky půjčky činí 10.000 Kč. Protože dlužníci na tuto částku platbou ve výši 14.700 Kč přeplatili, pohledávku P8/6 nepřiznal.

K pohledávkám P8/3, P8/4, P8/7 a P8/8 uplatněným z titulu smluvních pokut soud I. uvedl, že za shodné porušení závazkového vztahu byly sjednány dvě smluvní pokuty, v případě jednorázové smluvní pokuty dle smlouvy ze dne 4.7.2012 činí její výše 71,99% ročně z poskytnuté částky a v případě smluvní pokuty 0,2% denně činí její výše 73% ročně. Dle smlouvy ze dne 12.1.2012 činí jednorázová smluvní pokuta 40,76% ročně z poskytnuté částky a v případě smluvní pokuty 0,2% denně činí její výše 73% ročně. Soud I. stupně posoudil tato ujednání jako nerovnovážná a přihlédl rovněž k tomu, že jsou smluvní pokuty vypočteny i ze souhrnného poplatku, který byl shledán zčásti jako neplatný. Posoudil dále, že v součtu smluvní pokuty převyšují škodu vzniklou v důsledku nesplácení úvěru a považoval je za nepřiměřené ve vztahu k porušené povinnosti a v rozporu s dobrými mravy jako absolutně neplatné dle § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. s tím, že jde dle § 41 obč. zák o neplatnost částečnou. Uzavřel, že z tohoto důvodu nebyly tyto pohledávky zjištěny a byla zjištěna jen pohledávka P8/2 ve výši 2.983 Kč.

O náhradě nákladů rozhodl soud I. stupně dle § 163 IZ a § 142 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na jen částečný úspěch žalobce ve věci. Žalovanému náklady podle § 202 odst. 1 IZ nepřiznal. 56 ICm 1318/2013 (KSPA 56 INS 26029/2012)

Přihlédl dále k tomu, že měl žalobce úspěch jen v 92,42 %, a proto mu přiznal jen poměrnou část nákladů řízení ve výši 6.486 Kč, jež účtoval dle § 9 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za 2 úkony právní služby ve výši 2.100 Kč (za úkon učiněný 27.12.2012) a 3.100 Kč (za úkon učiněný 13.4.2013), dále za náhradu hotových výdajů 2x300 Kč a DPH 21%.

O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 5.000 Kč rozhodl soud I. stupně dle položky 13, bod 1, písm. a) Sazebníku poplatků a § 7 odst. 1, věta první, § 2 odst. 1 písm. a), § 11 odst. 2 písm. r) a § 4 odst. 1 písm. i) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v plné výši, byť měl žalobce úspěch jen částečný.

Žalobce i žalovaný podali proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích včas odvolání (č.l.17a18 spisu).

Žalobce v podaném odvolání namítal nesprávné právní posouzení věci týkající se ujednání o souhrnném poplatku. Uvedl, že soud I. stupně správně označil toto ujednání za neplatné, proto nemohl neplatné ujednání nahrazovat volnou úvahou o přiměřené výši nároku. Připustil, že za podmínek § 6 odst. 1 a § 8 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru mohl soud nejvýše shledat spotřebitelský úvěr za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy. Dále namítal nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení z důvodu nesprávného užití sazby odměny. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví zcela a žalovanému uloží povinnost zaplatit náklady řízení v celém rozsahu.

Žalovaný podal odvolání, aniž by uvedl, v čem spatřuje nesprávnost napadaného rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvoláním domáhá (odvolací návrh). Uvedl pouze, že odůvodnění odvolání zašle soudu dodatečně.

K odstranění vad odvolání, jež postrádá náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 a § 205 o.s.ř., vyzval soud I. stupně žalovaného usnesením ze dne 13.4.2015 (č.l. 20) a současně jej poučil o následcích nesplnění výzvy, tedy o tom, že odvolání bude v případě neodstranění vytčených vad odvolacím soudem odmítnuto. Usnesení bylo žalovanému doručeno dne 22.4.2015 prostřednictvím právního zástupce, žalovaný zůstal nečinný.

Podle § 212a odst. 2 o.s.ř. rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§ 43 a § 209 o.s.ř.) žádné odvolací důvody.

Jelikož odvolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, jež žalovaný jako odvolatel přes výzvu soudu I. stupně řádně nedoplnil, a nadále trpí vadami, pro něž nelze v odvolacím řízení pokračovat, odvolací soud je podle § 43 odst. 2 a § 211 o.s.ř. odmítl.

Dále odvolací soud přezkoumal žalobcem napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející v odvoláním dotčených bodech I., II. ,IV. a V. výroku podle § 211, § 212a a aniž nařizoval jednání dle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Žalobce se včas podanou žalobou dle § 199 IZ domáhá svého popření vykonatelných pohledávek přihlášených žalovaným jako věřitelem v insolvenčním řízení dlužníků. Vykonatelnost pohledávek žalovaný dovozoval ze dvou zápisů ze dne 20.9.2012, sepsaných Mgr. Martinem Horákem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Tábor a vydaných pod sp.zn. 173 EZ 64/2012 a sp.zn. 173 EZ 65/2012. V nich dlužníci mimo jiné vyslovili souhlas s vykonatelností exekutorského zápisu dle § 79 odst. 2 zák.č. 120/2001 Sb. Pro účely dalšího řízení odvolací soud uvádí, že exekutorský zápis obsahující svolení dlužníků k vykonatelnosti, 56 ICm 1318/2013 (KSPA 56 INS 26029/2012) není pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jak stanoví § 199 odst. 2 IZ. Z toho vyplývá, že je správce v důvodech popření vázán jen rozsahem popření pohledávky dle odstavce 3, nikoliv co do důvodů dle odstavce 2 citovaného § 199 IZ.

Právním titulem přihlášených pohledávek P8 jsou nároky vyplývající ze dvou smluv uzavřených dne 4.7.2012 a 12.1.2012 a nazvaných jako smlouva o půjčce, jež soud I. stupně právně kvalifikoval odkazem na § 657 a násl. obč. zák. jako smlouvu o půjčce, avšak zároveň uvedl, že smlouvy byly uzavřeny fakticky jako smlouvy o úvěru . Z jejich obsahu pak odvolací soud zjistil, že byť byly smlouvy nazvány jako smlouva o půjčce , v jejím textu je užíván vedle pojmu půjčka i pojem úvěr.

Rozdíl mezi oběma smluvními typy spočívá v tom, že smlouvou o půjčce dle § 657 obč.zák. přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce (na rozdíl od smlouvy o úvěru) představuje tzv. reálný kontrakt a k jejímu uzavření je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi.

Smlouvou o úvěru uzavřenou dle § 497 a násl. obch. zák. se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky (tedy že je bude pro něj rezervovat) a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Odvolací soud je shodného názoru jako soud I. stupně, že dle obsahu je možno posoudit oba smluvní vztahy podle § 657 a násl. obč. zák. jako smlouvy o půjčce, neboť vykazují znaky tohoto smluvního typu. V daném případě jde o spotřebitelské vztahy, neboť jsou dlužníci v postavení spotřebitelů a je proto třeba na posuzovanou věc použít právní úpravu § 52 až 65 obč. zák. o spotřebitelských smlouvách, dále zvláštní právní předpisy o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to v jejich prospěch.

Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Úrok z půjčky obdobně jako úrok z úvěru je nutno chápat jako odměnu za poskytnutí finančních prostředků dlužníku. Posouzení přiměřenosti výše takto sjednané odměny je tedy obdobné. Pokud se týká ceny za poskytnutí finančních prostředků, tedy úroků za poskytnutou půjčku, nesmí být v hrubém nepoměru k výši úroků obvykle vyžadovaných v obdobných případech. Úrok z půjčky obdobně jako úrok z úvěru je nutno chápat jako odměnu za poskytnutí finančních prostředků dlužníku. Posouzení přiměřenosti výše takto sjednané odměny je tedy obdobné. Nesmí být v hrubém nepoměru k výši úroků obvykle vyžadovaných v obdobných případech. Ujednání o úroku se ve smyslu § 55 obč. zákoníku nemůže odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a dle § 56 odst. 1 obč. zákoníku nemůže být sjednáno k újmě spotřebitele.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Ačkoliv § 544 odst. 1 obč. zák. výslovně neuvádí, musí být smluvní pokuta vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 39 obč. zák. Ujednání o smluvní pokutě je prostředkem zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli a má plnit i další funkce, jako je funkce 56 ICm 1318/2013 (KSPA 56 INS 26029/2012) preventivní, uhrazovací nebo sankční. Smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení povinnosti jako záruku řádného a včasného plnění povinností vyplývajících ze smlouvy. Ustanovení § 544 a 545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku.

Odvolací soud shledal, že předmětem odvolacího řízení zůstaly pohledávky uvedené v bodu I. a II. výroku rozsudku soudu I. stupně.

Pohledávka P8/2 přihlášená ve výši 27.996 Kč a popřená správcem co do pravosti a výše 27.996 Kč představuje nárok na zaplacení souhrnného poplatku, sjednaného v čl.I. bodu 4 smlouvy. Z obsahu exekutorských zápisů sepsaných dle čl. I. bodu 3 smlouvy o půjčce ze dne 4.7.2012 dále vyplývá, že do souhrnného poplatku byly zahrnuty jak náklady spojené se sepsáním půjčky, tak s jejím poskytnutím. Jinými slovy zahrnuje souhrnný poplatek zčásti náklady vzniklé s uzavřením smlouvy a dále zahrnuje cenu za poskytnutí finančních prostředků dlužníkům. S tím se soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal.

Soud I. stupně měl za přiměřenou smluvní odměnu ve výši 1/3 poskytnuté částky, aniž by při úvaze o přiměřené výši odměny za poskytnutou půjčku přihlédl k tomu, jaká byla v rozhodné době výše úroků požadovaných věřiteli v obdobných případech. Přitom není důvodu odchýlit se při posouzení přiměřené výše úroku za poskytnutou půjčku od právní úpravy § 502 obch. zák., jež stanoví způsob určení úroku z úvěru za situace, nejsou-li úroky účastníky závazkového vztahu stanoveny, a to tak, že je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle názoru odvolacího soud není totiž důvodu činit rozdíly mezi cenou půjčky a cenou úvěru, proto je i v tomto případě právní úprava § 502 obch. zák. přiléhavá.

Dále z obsahu odůvodnění rozsudku vyplynulo, že sice soud I. stupně shledal jako oprávněnou a přiměřenou pohledávku P8/2 ve výši 6.667 Kč (aniž by se zabýval tím, že sjednaný souhrnný poplatek v sobě zahrnuje dvě položky, a to náklady spojené se sepsáním půjčky a odměnu) a po odpočtu platby dlužníků ve výši 3.684 Kč ji určil po právu ve výši 2.983 Kč, avšak ve zbytku pohledávky P8/2 ve výši 25.013 Kč rozhodl, že se žaloba zamítá (bod II. výroku), aniž by tento postup náležitě zdůvodnil.

Odvolací soud dále doplňuje, že čl.II. bodu 7 smlouvy ze dne 4.7.2012 obsahuje ujednání účastníků o zesplatnění půjčky v případě prodlení dlužníků se zaplacením splátky delším 6 dnů. Soud I. stupně se proto bude nejprve zabývat tím, zda je toto ujednání souladné s právní úpravou na ochranu spotřebitele. Pokud dospěje k závěru, že není, nedošlo by k zesplatnění půjčky dle tohoto ujednání. S přihlédnutím k tomu, že splatnost půjčky byla sjednána v čl. II.bodu 2 smlouvy v podobě 36 splátek, tedy na dobu tří let, k jejímu uzavření došlo 4.7.2012, zůstává soudem I. stupně neposouzenou otázkou, v jakém rozsahu by měl žalovaný nárok na úhradu pohledávky P8/2 vzhledem k právní úpravě § 170 IZ. Protože se soud I. stupně touto otázkou, jež může mít na výsledek sporu zásadní vliv, rovněž nezabýval, je i z tohoto pohledu jeho rozhodnutí nesprávné.

Pokud se týká pohledávky P8/3 přihlášené celkem ve výši 10.367 Kč, v řízení vyplynulo, že ve výši 4.320 Kč byla uznána správcem při přezkumném jednání a popřena byla ve výši 6.047 Kč. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku nevysvětlil, proč nad rámec již uznané smluvní pokuty 0,2% denně z dlužné částky ve výši 4.320 Kč určil jako oprávněnou další částku 4.320 Kč a proč právě v této výši. Z obsahu odůvodnění rozsudku není zřejmé, v jakém rozsahu dovodil soud I. stupně částečnou neplatnost ujednání týkající se pohledávky P8/3 o smluvní pokutě sjednané ve výši 0,2% denně z částky 47.996 Kč. Odůvodnění přiznání této částky je vnitřně rozporné. Soud I. stupně totiž označil neplatnost smlouvy, aniž by uvedl v jaké její části, odkázal na § 3 a § 39 obč. zák. a shledal blíže neuvedené ujednání 56 ICm 1318/2013 (KSPA 56 INS 26029/2012) v rozporu s dobrými mravy a za neplatné, současně je shledal za neplatné jen částečně dle § 41 obč. zák., aniž by rozvedl blíže důvody a zároveň uzavřel, že pohledávka P8/3 v tomto incidenčním sporu nebyla zjištěna , proto nebyla shledána po právu. Tomuto závěru však neodpovídá výrok rozhodnutí.

Shodný závěr učinil soud I. stupně, pokud se týká pohledávky P8/7. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodává, že předmětem žaloby se stala pohledávka P8/7 toliko ve výši 3.017 Kč, avšak soud I. stupně rozhodl o tomto nároku ve výši 6.420 Kč, tedy rozhodl nad rámec žalobního návrhu.

Odvolací soud pak doplňuje, že § 544 odst. 1 obč. zák. neváže povinnost zaplatit smluvní pokutu na vznik škody.

Pokud se týká rozhodnutí označeného pod bodem IV. výroku o nákladech účastníků, nemohl činit úspěch žalobce v 92,42% (jak soud I. stupně uvedl), pokud byl žalobce neúspěšný v částce 38.736 Kč (bod I. a II. výroku) a jeho úspěch v řízení byl v částce 41.728 Kč (bod III.výroku). Protože však soud I. stupně znovu rozhodne v konečném rozhodnutí o věci samé o nákladech účastníků (za řízení před soudem I. stupně a za odvolací řízení), nemá to na výsledek tohoto řízení žádný vliv. Pokud se týká námitky žalobce ohledně sazby platné v době zahájení řízení a s tím související převzetí této incidenční věci právním zástupcem žalobce, přihlédne soud k tomu, že žaloba byla podána po přezkumném jednání, jež se konalo teprve dne 20. 3. 2013 (B-4), tj. za účinnosti vyhl. č. 486/2012 Sb.

Pokud se týká rozhodnutí označeného pod bodem V. výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu, rozhodne soud o této povinnosti v rozsahu podle neúspěchu žalovaného ve věci, tedy nikoliv v plné výši a nikoliv podle poměru úspěchu. Rovněž soud I. stupně rozhodne o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za podané odvolání shodným principem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a rozsudek v odvoláním dotčeném bodu I., II. IV. a v závislém výroku bodu V. zrušil a věc soudu I. stupně vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem odvolacího soudu. V novém rozhodnutí pak soud I. stupně své závěry řádně odůvodní v souladu s § 157 odst. 2 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti bodu I. výroku tohoto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

Proti bodu II. výroku tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 15. září 2015 JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová