104 VSPH 419/2016-351
56 ICm 931/2011 104 VSPH 419/2016-351 (KSPA 56 INS 3071/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila ve věci žalobce: Ing. David Jánošík, sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové, insolvenční správce dlužníka MTS GROUP, s.r.o., IČO 25937731, sídlem 17. listopadu 216, 530 02 Pardubice, zast. JUDr. Vladislavem Kusalou, advokátem, sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: MTS GROUP s.r.o., IČO 25937731, sídlem 17. listopadu 216, 530 02 Pardubice, zast. JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, sídlem třída Míru 92, 530 02 Pardubice-Zelené Předměstí, o určení neplatnosti právních úkonů, o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 931/2011-328 ze dne 6.dubna 2016

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 56 ICm 931/2011-328 ze dne 6.dubna 2016 se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám JUDr. Romana Krmenčíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.352,50 Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zamítl žalobu podanou Ing. Davidem Jánošíkem (dále jen správce; nebo také žalobce), insolvenčním správcem dlužníka MTS GROUP, s.r.o. (dále jen dlužník; nebo také žalovaný) proti dlužníku, jíž se domáhal určení, že jsou neplatnými právní úkony dlužníka o stanovení základní mzdy Ing. Miroslavu Brázdovi, isir.justi ce.cz (KSPA 56 INS 3071/2010) nar. 26.4.1962, bytem 537 01 Chrudim-Chrudim II, Heydukova 449, a to právní úkon ze dne 2.1.2008, jímž mu s účinností od 1.1.2008 stanovil základní mzdu 100.000 Kč; právní úkon ze dne 27.2.2009, jímž mu stanovil základní mzdu 130.000 Kč a právní úkon ze dne 30.11.2009, jímž mu stanovil základní mzdu 250.000 Kč (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 39.506,50 Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích mimo jiné uvedl, že žalobce v podané žalobě tvrdil a prokazoval, že výše uvedené právní úkony dlužníka-platové výměry, jež tvoří přílohu pracovní smlouvy ze dne 10.8.2000, uzavřené dlužníkem s Ing. Miroslavem Brázdou, byly učiněny v době, kdy se dlužník nacházel ve stavu úpadku, v němž byl již od roku 2009 a takto nepřiměřeně vysoko stanovené platy managementu dlužníka, vyplácené od 1.1.2008 do 31.1.2009, přispěly ke vzniku a prohloubení stavu úpadku dlužníka, a jsou proto podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a podle § 231 insolvenčního zákona (dále jen IZ) neplatnými právními úkony. Soud I. stupně uvedl, že dne 15.7.2015 vyzval žalobce k doplnění žaloby ohledně věcné pasivní legitimace účastníků řízení na straně žalované, že dne 26.8.2015 podal žalobce návrh na přistoupení Ing. Miroslava Brázdy do řízení na straně žalované, že soud I. stupně dne 30.9.2015 usnesením č.j. 56 ICm 931/2011-299 vydaným podle § 92 odst. 1 o.s.ř. připustil jeho přistoupení do řízení na straně žalované jako dalšího účastníka, že k odvolání podanému žalovaným a Ing. Miroslavem Brázdou Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 101 VSPH 40/2016-309 ze dne 1.3.2016 změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se přistoupení Ing. Miroslava Brázdy do řízení na straně žalované nepřipouští s ohledem na stav řízení před rozhodnutím ve věci.

Správce v řízení namítal, že bez určení neplatnosti namítaných právních úkonů insolvenčním soudem se nemůže domáhat u obecného soudu vydání plnění z neplatných právních úkonů, nemůže příslušnou osobu vyzvat k dobrovolnému vydání plnění, a ani nemůže uzavřít dohodu o narovnání, a že určení neplatnosti právních úkonů insolvenčním soudem je nezbytným předpokladem pro sepsání pohledávky do majetkové podstaty a jejího vymáhání z titulu bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně se zabýval věcí samou a tím, zda má správce naléhavý právní zájem na požadovaném určení jak podle § 80 o.s.ř., tak podle § 159 odst. 1 písm. g) IZ vzhledem k přechodným ustanovením čl. II. zákona č. 294/2013 Sb., jímž byl změněn s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon. Dospěl k závěru, že žalobce v řízení netvrdil a neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ačkoliv byl k tomu soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poučen, že určení neplatnosti právních úkonů by na dosavadním právním postavení účastníků řízení ničeho nezměnilo, že by se do majetkové podstaty na základě požadovaného určení žádného plnění nedostalo, že určení neplatnosti by bylo jen akademickým výrokem i vzhledem k promlčení práva na plnění či práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jelikož podání určovací žaloby u soudu nestaví běh promlčecí doby pro případné vymáhání nároku, a jelikož žalobce netvrdil, že žalobu na plnění podal. Jelikož neshledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 163 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. (KSPA 56 INS 3071/2010)

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích se včas odvolali žalobce a žalovaný.

Žalobce v podaném odvolání navrhoval rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení, zopakoval, že bez určení neplatnosti právních úkonů insolvenčním soudem se nemůže domáhat u soudu vydání plnění z neplatných právních úkonů. Trval na tom, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jenž vyplývá přímo z insolvenčního zákona, že bylo předčasné namítat promlčení práva na vydání plnění z neplatného právního úkonu, zabýval se dále úpadkovou situací dlužníka v době provedení namítaných právních úkonů a tím, že Ing. Miroslav Brázda přijímal finanční plnění od dlužníka, aniž by k tomu bylo jakékoliv ekonomické opodstatnění.

Žalovaný v podaném odvolání jen proti bodu II. výroku rozsudku nesouhlasil s výší nákladů řízení, přiznaných mu za právní zastoupení, jelikož nesouhlasil s aplikací § 9 odst. 3 písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen vyhláška) na daný případ, a navrhoval změnit rozsudek v bodě II. výroku tak, že se žalovanému přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 317.697,60 Kč, vypočítaná z tarifních hodnot 100.000 Kč, 130.000 Kč a 250.000 Kč.

Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že soud I. stupně vyšel ve svém rozhodnutí ze správné tarifní hodnoty, jen nesprávně aplikoval právní úpravu vyhlášky.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce měl za to, že žalobce v řízení neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení a souhlasil se zamítnutím žaloby.

Vrchní soud v Praze podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, jakož i řízení jemu předcházející, a aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 3 o.s.ř., neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávního právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 231 IZ insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odst. 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odst. 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (odst. 3).

Podle § 233 odst. 1 IZ je-li pravomocným rozhodnutím zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Insolvenční správce to však může odmítnout, jestliže nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení. (KSPA 56 INS 3071/2010)

S účinností od 1.1.2014 byl IZ změněn zákonem č. 294/2013 Sb. IZ a právní úprava IZ doznala změn mimo jiné v § 159 odst. 1 IZ, kde pod písm. g) byly zařazeny jako spory incidenční spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Ačkoliv došlo takto nově k úpravě § 159 v odst. 1 IZ a rozšíření výčtu incidenčních sporů i o tyto uvedené spory, dosavadní právní úprava § 231 odst. 1 IZ nedoznala změn potud, že i před změnou IZ, provedenou zák. č. 294/2013 Sb. IZ, byly spory o určení neplatnosti právních úkonů, týkající se majetku nebo závazků dlužníka, incidenčními spory, k jejichž projednání a rozhodnutí byl věcně příslušný toliko insolvenční soud a přijatá novela IZ tuto skutečnost jen výslovně vyjádřila v § 159 v odst. 1 pod písm. g) IZ. Tj. i podle dosavadní právní úpravy IZ nebyl insolvenční soud vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění a otázku platnosti, či neplatnosti právního úkonu musel řešit a i nadále řeší výhradně insolvenční soud, jeho rozhodnutí má konstitutivní povahu a opravňuje správce domáhat se vydání majetkového prospěchu získaného plněním z neplatného právního úkonu do majetkové podstaty. S účinností od 1.1.2014 je v případě žaloby na určení neplatnosti právního úkonu nově upravena v insolvenčním zákonu jen podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jež byla insolvenčním soudem doposud postupem podle § 7 IZ posuzována podle § 80 o.s.ř.

Podle § 246 odst. 1 IZ prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že pokud se neplatnosti právního úkonu dlužníka dovolává insolvenční správce samostatnou žalobou, směřuje taková žaloba zásadně vůči všem osobám, které jsou takovým úkonem dotčeny, tedy vůči všem účastníkům právního jednání, ohledně něhož se určení neplatnosti domáhá; dlužník může být v takovém sporu žalovaným jen tehdy, pokud nedošlo k přechodu dispozičních oprávnění z dlužníka na insolvenčního správce podle § 246 odst. 1 IZ (srov. § 229 IZ).

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18.8.2010 (B-19) byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a s účinností od 18.8.2010 přešlo na správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka, jakož i výkon práv a plnění povinností, které doposud příslušely dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou.

V daném případě se správce jako k tomu oprávněná osoba s dispozičním oprávněním domáhal proti dlužníku podanou žalobou určení neplatnosti právních úkonů, jimiž byly platové výměry vystavené dlužníkem a týkající se Ing. Miroslava Brázdy na základě pracovní smlouvy, uzavřené dne 10.8.2000 mezi dlužníkem a Ing. Miroslavem Brázdou jako jeho zaměstnancem. Ve prospěch Ing. Miroslava (KSPA 56 INS 3071/2010)

Brázdy tak byly vypláceny dlužníkem tyto jeho mzdové nároky, jež měly podklad ve dvoustranném právním úkonu, uzavřené pracovní smlouvě ze dne 10.8.2000, a proto byli těmito dvoustrannými právními úkony dotčeni jak dlužník, jenž finanční částky vyplácel, tak Ing. Miroslav Brázda, jenž je přijímal.

Protože v posuzované věci již dříve došlo k přechodu dispozičních oprávnění z dlužníka na správce (18.8.2010), mohla žaloba správce o určení neplatnosti právních úkonů dlužníka podaná v roce 2011 směřovat jen proti druhé straně závazkového vztahu, o nějž v řízení jde. Z toho vyplývá, že žaloba o určení neplatnosti právních úkonů dlužníka měla být správcem směřována jen proti Ing. Miroslavu Brázdovi a nikoliv proti dlužníku, místo něhož jeho dispoziční oprávnění vykonává podle § 246 odst. 1 IZ insolvenční správce. Odvolací soud přihlédl k tomu, že v průběhu řízení správce sice na základě poučení soudu I. stupně podal návrh na přistoupení Ing. Miroslava Brázdy do řízení na straně žalované, soud I. stupně usnesením č.j. 56 ICm 931/2011-299 ze dne 30.9.2015 podle § 92 odst. 1 o.s.ř. připustil jeho přistoupení do řízení na straně žalované jako dalšího účastníka, avšak k odvolání žalovaného a Ing. Miroslava Brázdy bylo usnesení soudu I. stupně Vrchním soudem v Praze změněno usnesením č.j. 101 VSPH 40/2016-309 ze dne 1.3.2016 tak, že se přistoupení Ing. Miroslava Brázdy do řízení na straně žalované nepřipouští. Z uvedeného však plyne, že Ing. Miroslav Brázda v době rozhodování soudu účastníkem řízení nebyl, byť je podanou žalobou bezprostředně dotčen na svých právech, a naopak dlužník věcnou pasivní legitimaci v řízení nemá (za něj jedná v řízení správce na straně žalobce).

S otázkou věcné legitimace účastníků řízení bezprostředně souvisí, že účastníky řízení o určení právního poměru nebo práva musí být všichni ti, o jejichž práva či povinnosti v řízení jde (srovnej např. R 118/12; PrRo 12/96, s. 572, KS Ostrava 9 Co 597/96). Jelikož se Ing. Miroslav Brázda jako dotčená smluvní strana závazkového vztahu (pracovní smlouvy a vystavených platových výměrů), a jako příjemce finančního plnění, účastníkem tohoto incidenčního sporu nestal, znamená to, že správce nezíská vůči němu titul, jenž by jej opravňoval požadovat na něm splnění povinností vyplývajících z § 233 odst. 1 IZ, tedy na základě pravomocného rozhodnutí, jímž by byla zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka domáhat se vydání majetkového prospěchu do majetkové podstaty získaného plněním z neplatného právního úkonu na tom, kdo jej získal, v daném případě na příjemci finančního plnění-mzdy. Správcem navrhované rozhodnutí na základě podané incidenční žaloby by jej navíc opravňovalo v případě úspěchu ve věci vymáhat vydání majetkového prospěchu do majetkové podstaty na dlužníku, jenž žádný majetkový prospěch nezískal, nýbrž je tím, kdo finanční prostředky vydal. Takové případné rozhodnutí insolvenčního soudu by však nebylo způsobilým podkladem (titulem), jenž by správce opravňoval domáhat se majetkového prospěchu podle § 233 odst. 1 IZ, získaného z neplatných právních úkonů-platových výměrů, proti Ing. Miroslavu Brázdovi jako příjemci mzdy vydání.

S tím bezprostředně souvisí otázka naplnění podmínky uvedené v § 159 odst. 1 písm. g) IZ, totiž že musí být dán naléhavý právní zájem správce na požadovaném určení. Za situace, že podanou žalobou nebyli dotčeni všichni ti, o jejichž práva a povinnosti v řízení jde a kladný výsledek této incidenční žaloby nic nezmění na tom, že by správce nebyl v budoucnu úspěšný při uplatňování nároku (KSPA 56 INS 3071/2010) podle § 233 odst. 1 IZ na vydání majetkového prospěchu do majetkové podstaty proti povinnému (Ing. Miroslavu Brázdovi), nelze dospět k závěru, že má právní zájem na požadovaném určení.

K názoru soudu I. stupně, že se správce mohl a měl domáhat proti Ing. Miroslavu Brázdovi vydání namítaných neoprávněně přijatých finančních částek žalobou podanou u obecného soudu o jejich zaplacení, odvolací soud toliko doplňuje, že řízení o takové žalobě by muselo být přerušeno do doby rozhodnutí insolvenčního soudu o určení neplatnosti právních úkonů dlužníka, neboť tuto otázku obecnému soudu nepřísluší posuzovat (§ 232 odst. 2 IZ).

Pro účely insolvenčního řízení a naplnění jeho zásad má zásadní význam, zda a v jakém rozsahu se na základě předmětné určovací žaloby vyvolané správcem dostane majetkové podstatě finančního plnění, z něhož by bylo lze uspokojit věřitele přihlášené do insolvenčního řízení. Nesplňuje-li podaná žaloba tuto základní zásadu, nelze hovořit o naplnění podmínky naléhavého právního zájmu na výsledku vyvolaného sporu, jenž by neměl žádný dopad do majetkové podstaty. Jelikož tento základní princip podané žaloby o určení podle § 159 odst. 1 písm. g) IZ nebyl v daném případě splněn, lze nepochybně dospět k závěru o nedostatku podmínky naléhavého právního zájmu správce na požadovaném určení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný, a to včetně závislého bodu II. výroku o nákladech řízení, jenž shledal taktéž správným. Odvolací soud shledal, že žalovaný byl zcela úspěšný v řízení před soudem I. stupně a má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů, jež mu vznikly za právní zastoupení podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen vyhl.), a to ve znění účinném do 31.12.2012 z tarifní hodnoty 25.000 Kč, stanovené podle § 9 odst. 3 písm. a), podle § 7 bod 5 ve výši 2.100 Kč/úkon, s účinností od 1.1.2013 z tarifní hodnoty 50.000 Kč stanovené v podle § 9 odst. 4 písm. c) a podle § 7 bod 5 ve výši 3.100 Kč/úkon, jak správně soud I. stupně určil a jen nesprávně uvedl příslušná ustanovení vyhlášky. Dále dle § 13 odst. 3 vyhl. za náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč/úkon. Za 12 úkonů právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení dne 17.6.2011-2.100 Kč, podání vyjádření k žalobě ze dne 22.6.2011-2.100 Kč, účast na přípravném jednání dne 27.10.2011-1/2 z částky 2.100 Kč, tj. 1.050 Kč, podání ze dne 16.12. 2011-2.100 Kč, účast na jednání dne 9.3.2015-3.100 Kč, účast na jednání dne 29.4.2015 (počítáno na 2 úkony, trvalo přes 2 hodiny)-6.200 Kč, účast na jednání dne 15.7. 2015-3.100 Kč, podání ze dne 23.9.2015-3.100 Kč, odvolání nikoliv proti rozhodnutí ve věci samé ze dne 5.10.2012-1/2 z částky 3.100 Kč, tj. 1.550 Kč, účast na jednání dne 30.3.2016-3.100 Kč a účast na vyhlášení rozhodnutí dne 6.4.2016-1/2 z částky 3.100 Kč, tj. 1.550 Kč), tj. 29.050 Kč, plus DPH sazbou 21 % ve výši 6.856,50 Kč, celkem tedy 39.506,50 Kč. Odvolací soud pro přezkoumání odvolání žalovaného do nákladů řízení shledal rozhodnutí soudu I. stupně taktéž správným, a proto je potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalovanému úspěšnému i v odvolacím řízení přiznal náklady za podání odvolání nikoliv proti rozhodnutí ve věci samé-1/2 z částky 3.100 Kč, tj. 1.550 Kč, za vyjádření k odvolání žalobce 3.100 Kč, 2x náhrada (KSPA 56 INS 3071/2010) hotových výdajů ve výši 300 Kč/úkon, celkem 5.250 Kč, plus DPH sazbou 21 % ve výši 1.102,50 Kč, tj. celkem 6.352,50 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná