104 VSPH 409/2014-55
71 ICm 549/2014 104 VSPH 409/2014-55 (KSPH 41 INS 14160/2013)









ČESKÁ REPUBLIKA

,ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Euroclaim Praha, s. r. o., se sídlem Praha 10, Korunní 810/104A, IČO 27380050, zastoupeného advokátem Mgr. lng. Janem Daňkem, se sídlem Praha 10, Korunní 810/104A, proti žalovanému: lng. Tomáš Zůza, se sídlem Praha 10, Kodaňská 45, insolvenční správce dlužníka Tomáše anonymizovano , zastoupenému advokátem JUDr. Lambertem Halířem, se sídlem Praha 5, Kroftova 1, o určení pravosti popřené pohledávky ze směnky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 71 lCm 549/2014-33 ze dne 6. června 2014, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 71 ICm 549/2014-33 ze dne 6. června 2014 se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodněnh

V rámci insolvenčního řízení dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Neratovice, Kojetická 1028, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 14160/2013, věřitel Euroclaim Praha s. r. o. přihlásil dne 2. 12. 2013 nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku č. P7 ve výši 200.000 Kč, pozůstávající ze směnečného peníze. Jako důvod vzniku pohledávky označil věřitel směnku vlastní vystavenou dne 21. 7. 2008 na řad společnosti TOMMY STACHI s. r. o. se směnečným penízem 200.000 Kč, splatnou dne 30. 4. 2013. Dlužník směnku avaloval. Směnka byla rubopisována na společnost ABEWY EXEKUTOR GROUP s. r. o. a následně na věřitele.

(KSPH 41 INS 14160/2013)

K přihlášce věřitel přiložil kopii směnky vlastní vystavené v Praze dne 21. 7. 2008 dlužníkem na řad společnosti TOMMY STACHI s. r. o., se sídlem Praha 3, Táboritská 23, se směnečným penízem 200.000 Kč, splatné dne 30. 4. 2013. Na rubu směnky je rubopis společnosti ABEWY EXEKUTOR GROUP s. r. o.na řad společnosti Euroclaim Praha, s. r. o., datovaný dnem 24. 11.2008.

Při přezkumném jednání dne 24. 1. 2014 insolvenční správce popřel pravost pohledávky z důvodu promlčení, splatnost spotřebitelského úvěru nastala dne 20. 7. 2009. Směnka neobsahuje zákonné náležitosti, vyplněná částka není uvedena slovy. Směnka nebyla vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením. Dlužník pohledávku nepopřel.

Věřitel podal žalobu o určení pravosti popřené pohledávky proti insolvenčnímu správci. Žalobu odůvodnil tvrzeními uvedenými v přihlášce pohledávky a dodal, že směnka obsahuje všechny náležitosti uvedené vČl. l. §75 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ). Směnka sama o sobě je dostatečným důvodem vzniku platebního závazku. Vzhledem k abstraktní povaze směnky může tato měnit své majitele bez toho, že by nabyvatel směnky musel znát okolnosti, za kterých byla směnka vystavena. Žalobce poukázal na ČI. l. §17 ZSŠ a uvedl, že indosatář nabytím směnky získává práva spojená se směnkou, přičemž není právním nástupcem předchozího majitele směnky.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že se jedná o zajišťovací blankosměnku ke spotřebitelskému úvěru poskytnutému ve výši 20.000 Kč dlužníkovi společností TOMMY STACHI s. r. o., což žalobce neuvedl. Uvedená společnost byla oprávněna vyplnit do blankosměnky výši směnečného peníze odpovídající výši dluhu a datum splatnosti následující po splatnosti kterékoliv pohledávky, pokud by se dlužník ocitl vprodlení s placením kteréhokoliv závazku. Žalobce vyplnil směnku částkou 200.000 Kč, přestože celková výše dluhu z půjčky činila 33.356 Kč (půjčka 20.000 Kč a souhrnný poplatek 13.586 Kč). Zjevně byla tedy směnka vyplněna v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením, nebot, dluh z půjčky nemohl dosáhnout desetinásobku poskytnuté částky. Remitent se nemůže zbavit svých povinností ze smlouvy o půjčce a z vyplňovací dohody tím, že směnku převede na jiného. Pokud tak učiní, jsou jeho právní úkony neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.).

Při jednání žalobce doručil soudu originál směnky vlastní vystavené v Praze dne 21. 7. 2008 dlužníkem na řad společnosti TOMMY STACHI s. r. o., se sídlem Praha 3, Táboritská 23, se směnečným penízem 200.000 Kč, splatné dne 30. 4. 2013. Na rubu směnky je rubopis remitenta Euroclaim Praha s. r. o. na řad společnosti ABEWY EXEKUTOR GROUP s. r. o., datovaný dnem 15. 10. 2008 a následující rubopis společnosti ABEWY EXEKUTOR GROUP s. r. o.na řad společnosti Euroclaim Praha, s. r. o., datovaný dnem 24. 11. 2008. Dále soud poučil žalovaného dle §118a odst. 3 o. s. ř., aby uvedl, čím prokazuje, že žalobce nabyl směnky ke škodě dlužníka. Ktomu žalovaný uvedl, že nabytí ke škodě dlužníka spočívá v tom, že směnka byla postupována v době, kdy dlužník ještě ničeho nedlužil . Směnka byla převedena jako nevyplněná.

Krajský soud v Praze v rozsudku z 6. 6. 2014 v bodu l. výroku rozsudku určil, že je po právu pohledávka žalobce 200.000 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 41 INS 14160/2013. Soud dále v bodu ll. výroku rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

(KSPH 41 INS 14160/2013)

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že předložená směnka vlastní vystavená dlužníkem na řad společnosti TOMMY STACHI s. r. o. má všechny náležitosti uvedené v ČI. l. § 75 ZSS. Směnku nabyl žalobce na základě řady (dvou) rubopisů. Výše částky 200.000 Kč je stanovena jednoznačným způsobem a zákon nevyžaduje, aby směnečná suma byla vyjádřena číselně i slovy. Směnka byla postupně rubopisována až na žalobce rubopisy datovanými dne 15. 10. 2008 a dne 24. 11. 2008, tudíž rubopisy byly napsány na směnku před uplynutím lhůty k protestu. Z toho důvodu indosatář nabyl směnku nezatíženou předchozími směnečnými vztahy , nebot, dle Čl. l. § 17 ZSS je další majitel směnky chráněn proti námitkám, jež byl dlužník mohl uplatnit proti indosantovi.

Důkazní břemeno, že věřitel nabyl směnky ke škodě dlužníka, leží ve smyslu Čl. l. § 17 ZSS na směnečném dlužníkovi. Zalovaný toto důkazní břemeno neunesl.

Soud shledal směnečnou pohledávku po právu, proto žalobě vyhověl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odůvodněno ustanovením §202 odst. 1 insolvenčního zákona.

Žalovaný napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a žalobu zamítnout. Odvolání odůvodnil tím, že podle závěru Nejvyššího soudu přijatého v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1407/2006 z 24. 9. 2008 při převodu nebo přechodu blankosměnky na jinou osobu přechází právo vyplnit blankosměnku na nabyvatele listiny, aniž by bylo potřeba uzavírat smlouvu o postoupení pohledávky nebo smlouvu obdobnou . Žalovaný dodává, že v případě nabytí tohoto vyplňovacího práva nemohl žalobce postupovat svévolně a byl povinen dodržet vyplňovací dohodu, což neučinil. Soud nezjištloval obsah vyplňovací dohody a ponechal bez povšimnutí, že žalobce vyplnil do blankosměnky desetinásobek poskytnuté půjčky, byt, oprávněně vyplněná suma mohla činit pouze 33.586 Kč. Žalobce nerespektoval uzavřenou vyplňovací dohodu, tudíž jednal v rozporu s touto dohodou i se zákonem.

Žalobce navrhl napadený rozsudek potvrdit a omluvil se zúčasti na jednání odvolacího soudu, přičemž souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání, které se vsouladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konalo vnepřítomnosti žalobce, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

Vprvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba vůči insolvenčnímu správci byla podána včas-přezkumné jednání, při němž insolvenční správce popřel předmětnou pohledávku žalobce co do pravosti, proběhlo dne 24. 1. 2014 a žalobce byl povinen podat žalobu do 30 dnů (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobou doručenou soudu dne 19. 2. 2014.

(KSPH 41 INS 14160/2013)

Žalobce v insolvenčním řízení přiložil k přihlášce kopii směnky, byt, v případě určování pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky je předložení originálu nezbytné. Dodatečně však originál směnky předložil při jednání soudu prvního stupně dne 6. 6. 2014 a směnka byla uložena v úschově soudu. Odvolací soud poznamenává, že neměl-li by věřitel ve svém držení originál směnky, nebylo by možné jej shledat aktivně legitimovaným kjeho přihlášené pohledávce ze směnky-žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz ČI. l. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb.-dále jen ZSS, přičemž tato ustanovení platí dle ČI. l § 77 odst. 1 ZSS i pro směnky vlastní), v takovém případě nebyla směnka řádně předložena k placení a dlužník se nemůže ocitnout v prodlení sjejím placením (je zřejmé, že v popsané skutkové situaci nemůže ani údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky).

V dané věci je rozhodující, že žalobce jako věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ze směnky, tj. pohledávku z cenného papíru. Uplatňuje-li majitel směnky své směnečné právo, je možno poukázat na jeho práva, která se uplatní v nalézacím řízení a musí se uplatnit i v incidenčním sporu o určení pravosti směnečné pohledávky (tomu odpovídají i práva a povinnosti druhého účastníka řízení, tj. insolvenčního správce, který může proti směnce uplatnit všechny námitky, jež by mohl uplatnit i sám dlužník). Jak plyne z § 495 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), účinného v době vystavení i splatnosti směnky, majitel směnky nemá vůči směnečnému dlužníkovi povinnost prokazovat důvod vzniku směnečného závazku. Není na majiteli, aby tvrdil a dokazoval, čeho se směnka týkala (tj. obsah směnečné dohody-kauzu směnky) a že směnka, jež byla původně blankosměnkou, byla vyplněna v souladu s dohodou o jejím vyplnění. Naopak břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy směnečného dlužníka, který musí konkrétně uvést, že žalovaná směnka byla původně blankosměnkou, dále je povinen tvrdit, jak zněla a včem konkrétně byla porušena dohoda o vyplnění blankosměnky. Obecně platí, že pokud dlužník namítá kvantitativní porušení vyplňovací dohody (tj. že závazek zajištlovaný směnkou nebo závazek placený prostřednictvím směnky je nižší), pak musí konkrétně uvést, vjakém rozsahu je neoprávněně požadován směnečný peníz uvedený ve směnce. Vyplní-li majitel blankosměnky vyšší sumu, než kolik činí zajištlovaný dluh, pak se jedná o kvantitativní porušení vyplňovací dohody. Takové porušení ale musí být konkrétně, tedy i s uvedením přesné částky, o kterou směnečný peníz přesahuje zajištlovaný dluh, dlužníkem namítnuto a musí jím být i prokázáno. Tyto povinnosti dlužníka má v dané incidenční věci insolvenční správce, tedy žalovaný, nikoliv žalobce, majitel směnky.

Odvolací soud též odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2383/98 z 2. 3. 1999, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 8/1999 s právní větou: Důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný. Ktomu odvolací soud dodává, že tento závěr z nalézacího řízení se uplatní i v incidenčním sporu o určení směnečné pohledávky.

Pro nalézací řízení (spory o zaplacení směnky) platí, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (případně tvrzení žalovaného vznesená proti směnečné žalobě v nezkráceném řízení) lze považovat za jakousi quasižalobu , kterou se žalovaní brání proti směnečnému platebnímu rozkazu (žalobě vnezkráceném řízení) a jejíž veškerá tvrzení jsou zásadně povinni prokázat, tak jak tomu bývá u žalobce a žalobních tvrzení v nezkráceném řízení. Jinými slovy-chtějí-li žalovaní ve sporu o zaplacení směnky vznést kauzální námitku (námitku z právního vztahu, na základě kterého směnku podepsali), musí

(KSPH 41 INS 14160/2013) v prvé řadě uvést, proč směnku podepsali (tj. vylíčit obsah směnečné dohody uzavřené s majitelem směnky, např. že směnka zajišťuje splnění závazků z určité smlouvy) a proč již není dán sjednaný důvod pro zaplacení směnky (např. směnkou zajištěný dluh již byl splacen nebo dluh nikdy nevznikl) a dále musí tato svá tvrzení prokázat (chybí-li některé z těchto dvou tvrzení, pak žalovaní žádnou kauzální námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu, resp. proti směnečné žalobě, nevznesli). Odvolací soud dodává, že pokud žalovaní neprokážou obsah směnečné dohody nebo dokonce je jejich tvrzení o obsahu směnečné dohody vyvráceno, pak žalovaní nemohou uspět se svou kauzální námitkou. Za takové procesní situace již nepřísluší dále soudu zkoumat takříkajíc skutečnou kauzu směnky (zabývat se tím, co směnka ve skutečnosti zajišťovala, jedná-li se o zajišťovací směnku), neboť námitka, jež by směřovala k pravému důvodu směnky, vznesena nebyla.

Uvedené závěry z nalézacího řízení se plně uplatní i v předmětném incidenčním sporu. Z uvedených důvodů nebyl žalobce povinen uvést a prokazovat kauzu směnky (jaké závazky směnka zajišťovala) ani správnost výše dluhu zajišťovaného směnkou.

Výše uvedené platí ve směnečném vztahu mezi prvním majitelem směnky (remitentem) a směnečným dlužníkem, neboť tyto osoby uzavíraly směnečnou dohodu (dohodu o důvodu, proč směnečný dlužník podepsal směnku; odvolací soud zde nezvažuje směnečnou situaci, kdy dlužníkem je směnečný rukojmí, neboť v předmětné věci tak tomu není-dlužník je výstavce vlastní směnky) a eventuálně i vyplňovací dohodu dle Čl. l. § 10 ZSS. V předmětné věci je směnečný vztah významně ovlivněn tím, že se jednalo o směnku rubopisovanou, a to postupně na dva další majitele (žalobce je na základě řady rubopisů v pořadí třetím majitelem směnky), přičemž se nejednalo o podrubopisy-oba rubopisy jsou datovány dny, které předcházejí datu splatnosti směnky a žalovaný netvrdil a neprokazoval, že by ve skutečnosti byla směnka rubopisována až po splatnosti směnky, resp. po uplynutí lhůty 2 pracovních dní po splatnosti směnky. Sohledem na tuto okolnost je žalobce originálním, nikoliv derivativním nabyvatelem směnky a rubopisy nemají účinky jen obyčejné cesse dle ČI. l. § 20 odst. 1 druhé věty ZSS (toto ustanovení se dle ČI. l. § 77 odst. 1 ZSS uplatní i pro směnky vlastní).

Jak je zobrany žalovaného zřejmé, bránil se okolnostmi majícími svůj původ ve vztahu dlužníka (výstavce předmětné směnky vlastní) kprvnímu majiteli směnky (remitentovi), nikoliv k současnému majiteli směnky (žalobci). Kauzální námitky, které měl dlužník vůči remitentovi, by bylo možné ve vztahu kžalobci použít tehdy, kdyby zcela vyplněnou směnku nabyl žalobce vědomě ke škodě dlužníka (viz ustanovení ČI. l. § 17 ZSS, které dle Čl. l. § 77 odst. 1 ZSS platí i pro směnky vlastní), jinými slovy že by např. v okamžiku převodu zajišťovací směnky věděl, že směnka již nic nekryje , neboť dluh, jehož splnění bylo směnkou zajištěno, už byl splněn. Kdyby odpovídalo skutečnosti tvrzení žalovaného (které však žalovaný neprokázal), že na žalobce byla indosována blankosměnka, tedy směnka súmyslně nevyplněnými údaji a tyto chybějící údaje ve směnce vyplnil žalobce, pak by žalovaný mohl dle Čl. l. § 10 a § 77 odst. 2 ZSS namítnout porušení vyplňovací dohody uzavřené s remitentem, pokud by žalobce nabyl blankosměnky ve zlé víře (např. by věděl, že zajišťovací blankosměnku již není možné vyplnit vzhledem kjiž učiněnému splnění zajištěného dluhu) anebo by se při nabývání blankosměnky provinil hrubou nedbalostí (např. by zokolností případu, zejména ze směnky samotné, bylo možné dovodit skutečný obsah vyplňovací dohody, vrozporu s kterou by žalobce vyplnil chybějící údaje v blankosměnce).

(KSPH 41 INS 14160/2013)

Žalovaný ani po poučení soudem prvního stupně dle § 118a o. s. ř. netvrdil žádné okolnosti, ze kterých by plynulo, že by žalobce vědomě nabyl vyplněnou směnku ke škodě dlužníka nebo že by nabyl blankosměnky ve zlé víře nebo se při jejím nabývání provinil hrubou nedbalostí (tvrzení žalovaného, že směnka byla v podobě blankosměnky rubopisována na žalobce v době, kdy dlužník nic nedlužil remitentovi, nemá vliv na nabytí blankosměnky žalobcem a vůči žalobci nezakládá ani mimosměnečnou, kauzální námitku, zdůvodu které by žalobce neměl právo na zaplacení směnky-žalobce nebyl smluvní stranou smlouvy o půjčce, v souvislosti s níž měla být předmětná směnka vystavena). Jak plyne z vystupování žalovaného před soudy obou stupňů, žalovaný tvrdí, že žalobce nabyl směnku nevyplněnou a že byl povinen směnku vyplnit dle dohody o jejím vyplnění, uzavřené mezi remitentem a dlužníkem. Naposled řečené dovozuje žalovaný z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1407/2006 z 24. 9. 2008. Jak již odvolací soud uvedl, žalovaný neprokázal, že směnka byla vystavena původně vpodobě blankosměnky (tj. s úmyslně chybějícími údaji), že směnku doplnil o chybějící údaje až žalobce a že směnka zajišťovala zaplacení dluhu dlužníka ze smlouvy o úvěru poskytnutému ve výši 20.000 Kč. Nicméně i kdyby tato tvrzení žalovaný prokázal, musel by též tvrdit a poté dokázat, že žalobce při nabytí směnky se dozvěděl, že směnka zajišťuje dluh v pouhé výši 20.000 Kč či maximálně ve výši 33.356 Kč, tvrzené žalovaným nebo že zokolností případu, zejména ze směnky samotné, bylo možné dovodit skutečný obsah vyplňovací dohody (obsah dohody tvrzený žalovaným). Nic takového ale žalovaný netvrdil.

Poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo1407/2006 z 24. 9. 2008 není správný. Tento rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2009 s právní větou: S převodem nebo přechodem blankosměnky přechází na nabyvatele bez dalšího i právo ji vyplnit. Nejvyšší soud v tomto rozsudku vyslovil právní závěr, že s převodem či přechodem blankosměnky na jinou osobu bez dalšího se převádí (přechází) právo blankosměnku vyplnit, aniž by bylo nutné uzavírat smlouvu, kterou by bylo toto právo převáděno. Odvolací soud dodává-jinými slovy, nabyvatel blankosměnky je oprávněn vyplnit chybějící údaje ve směnce, bylo-li mu indosantem sděleno, nebo seznal-li z okolností souvisejících se směnkou, že směnka byla úmyslně nevyplněná a jak má směnku doplnit. Vtomto rozhodnutí ale Nejvyšší soud neřešil otázku samotného obsahu vyplňovací dohody a nevyslovil, že by byl indosatář vázán obsahem této dohody i v případě, že by tento obsah neznal a nemohl jej poznat. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že nabyvatel vyplněné směnky není povinen pátrat po obsahu směnečné dohody uzavřené mezi remitentem nebo v případě blankosměnky, kdy mu je indosantem sděleno, jak má chybějící údaje v blankosměnce doplnit, pátrat po jiném, skutečném obsahu vyplňovací dohody. Absenci takového chování nelze označit za hrubou nedbalost ve smyslu ČI. l. § 10 ZSS (u blankosměnky) ani za vědomé jednání na škodu dlužníka (u vyplněné směnky se všemi údaji).

Vznikla-li by směnečnému dlužníkovi škoda v důsledku zaplacení výše směnečného peníze, jež by neodpovídala výši zajištěného dluhu, má dlužník po zaplacení směnky právo na náhradu škody vůči remitentovi či předchozímu majiteli směnky.

ZSS nestanoví, že by částka směnečného peníze musela být vyjádřena slovy. Na platnost směnky proto nemá žádný vliv skutečnost, že částka 200.000 Kč je vyjádřena číselně.

Jak plyne z popření pohledávky, žalovaný zastává názor, že se nelze domáhat zaplacení zajišťovací směnky, je-li promlčena zajišťovaná pohledávka. Tento závěr je

(KSPH 41 INS 14160/2013) nesprávný.

Podle §391 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

V dané věci je nutno mít na paměti, že předmětem sporu není určení pohledávky ze smlouvy o úvěru (půjčce), nýbrž pohledávky ze směnky. V této věci proto nelze s úspěchem namítat promlčení dluhu zúvěrové smlouvy či smlouvy o půjčce, neboť o takovou pohledávku se v dané věci nejedná. Směnka, která zajišťuje splnění dluhu, není akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako je tomu např. u ručení nebo u zástavy. V případě ručení plní ručitel nikoliv svůj dluh, nýbrž dluh obligačního dlužníka (viz §546 obč. zák. a § 303 obch. zák.), proto je pochopitelné, že jak dle § 548 odst. 2 obč. zák. tak i podle § 306 odst. 2 obch. zák. ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má vůči věřiteli dlužník. Směnečný závazek je zcela samostatným závazkem, proto se směnečné právo promlčuje též samostatně a výlučně dle ČI. l § 70 ZSS. Odvolací soud uzavírá, že případné promlčení kauzálního závazku, jehož splnění je zajišťováno směnkou, nemá žádný vliv na platební povinnost ze směnky a nijak se nedotýká běhu promlčecí lhůty směnečného nároku. Uvedený právní závěr je obsažen v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 461/2005 z 10. 4. 2006, který byl publikován vachodním právu č. 7-8/2008 na str. 34 a také v Přehledu směnečné judikatury, 4. vydání, 2010, nakl. Wolters Kluwer ČR a.s., str. 88, s právní větou: Promlčení pohledávky, jejíž splnění je zajištěno směnkou, nemá vliv na platební povinnost směnečného dlužníka. Též Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1181/2009 z 31. 3. 2010 závěr, že Námitka promlčení směnkou zajištěné pohledávky nemá sama o sobě vliv na povinnost zaplatit směnku.

Chápal-li žalovaný námitku promlčení jako vznesenou i vůči směnečnému nároku, pak i v této části je tato námitka nedůvodná, neboť směnka byla splatná dne 30. 4. 2013 a přihláška pohledávky P7 byla doručena soudu dne 2. 12. 2013, tedy za běhu tříleté lhůty plynoucí ode dne splatnosti směnky dle ČI. l. § 70 odst. 1 ZSS, přičemž toto ustanovení platí dle ČI. l. § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 uvedeného zákona, i pro směnky vlastní.

Je správný závěr soudu prvního stupně, že předmětná směnka je směnkou vlastní se všemi náležitostmi dle ČI. l. §75 ZSS, a tudíž že se jedná o směnku platnou, vystavenou dlužníkem na řad společnosti TOMMY STACHI s. r. o. a postupně rubopisovanou dvěma rubopisy až na žalobce. Ve směnce se dlužník zavázal zaplatit majiteli směnky směnečný peníz 200.000 Kč. Soud prvního stupně postupoval správně, když shledal po právu přihlášenou směnečnou pohledávku žalobce č. P7 ve výši směnečného peníze 200.000 Kč. a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení vsouladu s §202 odst. 1 první věty insolvenčního zákona, tj. bez ohledu na úspěch žalobce. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně spravny.

S ohledem na § 202 odst. 1 první věty a § 7 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1 o. s. ř. nelze přiznat žalobci náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

(KSPH 41 INS 14160/2013)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 19. ledna 2015

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná