104 VSPH 401/2015-779
27 ICm 1496/2013 104 VSPH 401/2015-779 (KSCB 27 INS 1855/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem 54 Durham Court, Graham Street, Sliema SL08, Maltská republika, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Příběnická 1908/12, 390 01 Tábor, proti žalovanému JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi, sídlem Radniční 133/1, 370 01 České Budějovice, insolvenčnímu správci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Svobody 80, 379 01 Třeboň, zastoupenému Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem, sídlem Pod Zámkem 477/18, 373 71 Rudolfov, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Svobody 80, 379 01 Třeboň, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, sídlem Újezd 450/40, 118 00 Praha, o vyloučení akcií ze soupisu majetkové podstaty, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2015, č.j. 27 ICm 1496/2013-655,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2015, č.j. 27 ICm 1496/2013-655, se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 23.239,14 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného advokáta Mgr. Martina Kolaříka.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.342,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka advokáta Mgr. Tomáše Pelikána.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na vyloučení 10 ks akcií společnosti CB-MERCURY CENTRUM a.s., IČO: 27112098, sídlem Nádražní 1759, 370 01 České Budějovice (dále jen Společnost), na (KSCB 27 INS 1855/2009) jméno Milan Kožíšek, r.č.710405/3231, bytem Maltská republika, 54 Durham Court, Graham Street, Sliema SL08 (dále jen žalobce), v listinné podobě, č. 000001-0000010, každá o jmenovité hodnotě 100.000,-Kč, které jsou zapsané v majetkové podstatě dlužníka Petra anonymizovano (dále jen dlužník) v rámci insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 INS 1855/2009 (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů tohoto řízení žalovanému částku ve výši 61.710,-Kč a dlužníku jako vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 64.139,-Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců (body II. a III. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Na základě smlouvy o úvěru ze dne 21.9.2005, č. 2862/05/LCD, poskytla Česká spořitelna, a.s. Společnosti úvěr ve výši 870.000.000,-Kč. Z této smlouvy neplynula hrozba sankce či zesplatnění úvěru při převodu akcií na jinou osobu. Na základě této smlouvy o úvěru byly dne 19.10.2005 uzavřeny smlouvy o zastavení listinných akcií s dlužníkem (č. ZA1/2862/05/LCD) a Zdeňkem Syrovátkem (č. ZA2/2862/05/LCD) a listinné akcie Společnosti byly téhož dne předány České spořitelně, a.s.

Dne 26.11.2007 obdržel žalobce od dlužníka i od Zdeňka Syrovátka zmocnění vyřizovat veškeré záležitosti související se smlouvou o budoucí smlouvě o převodu akcií ze dne 22.9.2005 uzavřenou mezi Společností a CZECH AND SLOVAK PROPERTY FUND B.V., přičemž za zařízení prodeje akcií byla dohodnuta odměna žalobce ve výši 21.000.000,-Kč při prodeji akcií za částku přesahující 295.000.000,-Kč a ve výši 39.000.000,-Kč při jejich prodeji za částku přesahující 360.000.000,-Kč.

Předmětem smlouvy o převodu akcií emitenta CB-MERCURY CENTER a.s. ze dne 3.12.2007 (dále jen sporná smlouva) byl převod akcií Společnosti akcionářů dlužníka a Zdeňka Syrovátka na žalobce za kupní cenu 10 akcií ve výši 15.500.000,-Kč, jejíž splatnost byla dohodnuta ve dvou splátkách, a to v částce 500.000,-Kč v den sjednání smlouvy a v částce 15.000.000,-Kč do 30.1.2009. V této smlouvě bylo dále sjednáno, že převod veškerých práv k akciím nenastává jejich předáním, ale okamžikem, kdy smlouva nabude platnosti a účinnosti. Sporná smlouva byla podepsána dlužníkem v Třeboni dne 3.12.2007 a Zdeňkem Syrovátkem a žalobcem téhož dne v Praze, přičemž všechny tři podpisy byly úředně ověřeny.

Dlužníkova manželka nedala dlužníku souhlas s podpisem sporné smlouvy.

Koncept sporné smlouvy byl dlužníkovi zaslán žalobcem e-mailem odeslaným dne 2.12.2007 ve 22:30 hodin s žádostí o vytištění ve 3 exemplářích, připojení jeho ověřeného podpisu a následné odeslání do Prahy.

Dlužník při výslechu popsal průběh podepisování sporné smlouvy tak, že mu byla nepodepsaná poslána e-mailem, on ji vytiskl, podepsal, mezi devátou a desátou hodinou a uznal svůj podpis za vlastní na Městském úřadu v Třeboni. Poté ji zaslal kurýrem žalobci a od té doby ji již nikdy neviděl. Uvedl, že nezkoumal důvod jejího podpisu, neboť byl žalobcovým dlouhodobým partnerem a důvěřoval mu. Vyloučil, že by na jejím základě obdržel plnění a vyjádřil své překvapení nad tím, že po tak dlouhé době začal žalobce vystupovat jako akcionář Společnosti.

Žalobce, který při výslechu před soudem podrobně popsal vznik své obchodní spolupráce s dlužníkem, popsal postup uzavírání sporné smlouvy tak, že dlužník se dne 3.12.2007 dostavil do kanceláře na Václavském náměstí v Praze z důvodu potřeby řešit problémy Společnosti, přičemž se tam dostavil také pan Syrovátko, který spornou smlouvu podepsal, resp. šel svůj podpis ověřit na úřad. Poté ji podepsali žalobce i dlužník, jenž však (KSCB 27 INS 1855/2009) nemohl ověřit svůj podpis, a proto si ji vzal s sebou do Třeboně, kde ji ověřil a následně kurýrem zaslal zpět žalobci. Žalobce uvedl, že dlužníku nepředal žádnou kupní cenu, neboť na ni provedl zápočet svých pohledávek. Nízkou prodejní cenu akcií odůvodnil tím, že byl od počátku skrytým akcionářem Společnosti a částka 15.500.000,-Kč za akcie tak byla jen odměnou za to, že dlužník vystupoval jako akcionář. Jako důvod, pro který nevystupoval jako akcionář ani po tomto převodu akcií na svou osobu, žalobce uvedl svou obavu, že by Česká spořitelna, a.s. zesplatnila úvěr poskytnutý Společnosti, přičemž vystoupit jako akcionář a riskovat vypovězení smlouvy o úvěru se rozhodl za situace, kdy podle jeho názoru začal dlužník tunelovat Společnost.

Při výslechu Policií ČR dne 14.8.2013 žalobce uvedl, že byl prvním, kdo spornou smlouvu podepsal, přičemž poté ji předal dlužníkovi, jemuž zároveň předal i 500.000,-Kč odměny podle této smlouvy s tím, že zbývajících 15.000.000,-Kč mu uhradil zápočtem na jeho dluhy.

Zdeněk Syrovátko při svém výslechu uvedl, že spornou smlouvu podepsal na Václavském náměstí za přítomnosti žalobce, dlužníka a JUDr. Oršuly, poté s ní odešel na Magistrát, zpět se vrátil s ověřeným podpisem a obdržel cca 500.000,-Kč, přičemž zbytek kupní ceny mu byl uhrazen převedením akcií společnosti IMPERIAL. Dále uvedl, že dlužník spěchal do Třeboně a k ověření svého podpisu si vzal s sebou sporné smlouvy obsahující podpisy žalobce a Zdeňka Syrovátka. Potvrdil, že žalobce následně nevystupoval jako akcionář, a to z nějakého vztahu vůči bance, jehož přesný důvod mu nebyl znám.

Při výslechu Policií ČR dne 19.5.2011 se Zdeněk Syrovátko označoval jako majitel poloviny akcií Společnosti a za majitele jejich druhé poloviny označoval dlužníka. Při výslechu Policií ČR dne 13.6.2013 Zdeněk Syrovátko tvrdil, že za prodej akcií na základě sporné smlouvy nikdy žádné peníze fyzicky neobdržel a ani nevěděl, zda nějaké peníze obdržel dlužník.

JUDr. Jiří Oršula při výslechu uvedl, že spornou smlouvu připravil pro žalobce a byl přítomen jejímu podepisování na Václavském náměstí 33, přičemž ji viděl podepisovat dlužníka, žalobce i pana Syrovátka, a to tak, že smlouvu podepsal dlužník, poté pan Syrovátko odešel ověřit svůj podpis na úřad a dlužník s žalobcem řešili hrozbu smluvní pokuty ve výši 100.000.000,-Kč.

Dlužník měl ve svém poznámkovém kalendáři na den 3.12.2007 v 10.00 hod. poznamenáno slovo MERCURY, které bylo přeškrtnuto a za ním bylo připsáno Třeboň, přičemž dále v něm byly zaznamenány schůzky ve 13:00 a 14:00 hodin u doktorky Pražákové a pana Pavlíčka.

Městský úřad v Třeboni vedl v rozhodném období 4 rozdílné ověřovací knihy, do kterých byly se vzestupným číslováním zapisovány bez rozlišení legalizace i vidimace, přičemž nezaznamenával přesnou hodinu ověření.

Dne 3.12.2007 byl na Městském úřadu v Třeboni ověřen podpis ve 21 případech (pod poř. č. 2298 až 2321), přičemž dlužník ověřoval či uznával za vlastní své podpisy pod poř. č. 2301 až 2308 a pod poř. č. 2315. Uznání dlužníkova podpisu za vlastní na sporné smlouvě bylo zaznamenáno pod č. 2305. Po něm tedy bylo toho dne ověřeno ještě 16 podpisů. Z pořadových čísel ověření dlužníka soud uzavřel, že onoho dne se dlužník dostavil na Městský úřad v Třeboni dvakrát k ověření několika rozdílných dokumentů. Téhož dne, v době po ověření dlužníkova podpisu sporné smlouvy, ověřovala matrika Městského úřadu v Třeboni podpisy kupní smlouvy, která byla toho dne v 15:15 hod. podána ke vkladu práva na podatelně Katastrálního pracoviště Třeboň. Z toho soud uzavřel, že k podpisu sporné smlouvy muselo dojít před třetí hodinou odpolední. (KSCB 27 INS 1855/2009)

Ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha zadaného ke zkoumání sporné smlouvy z hlediska technického zkoumání dokladů a písemností vyplynulo, že nelze stanovit dobu vzniku podpisů na sporné smlouvě, či jejich případný časový odstup od jednotlivého podepisování, že však listina obsahovala nejdříve podpisy Toušek a Syrovátko, poté byl připojen ověřovací list s doložkou a až následně byl vyhotoven podpis Kožíšek a žalobce tedy byl poslední osobou, která listinu podepisovala. Dále z něj vyplynulo, že každý z podpisů byl vyhotoven jiným psacím prostředkem, smlouva byla vytisknuta na stejné tiskárně a list s připojenou ověřovací doložkou je odlišný od listů smlouvy.

V době po 3.12.2007 Česká spořitelna, a.s. opakovaně dlužníku i Zdeňku Syrovátkovi potvrdila, že jí jako zástavnímu věřiteli byly předány akcie vedené na dlužníka či na Zdeňka Syrovátka.

Dne 11.12.2007 projevila společnost INVESCO Real Estate s.r.o. zájem o koupi Společnosti za částku 1.687.000.000,-Kč. V první polovině roku 2008 pak měla zájem odkoupit akcie Společnosti za částku převyšující 1,3 miliardy Kč společnost RVG Czech s.r.o.

Plnými mocemi ze dne 15.2.2008 zmocnili dlužník a Zdeněk Syrovátko žalobce ke všem právním úkonům spojeným s výkonem práv a povinností akcionáře Společnosti, včetně úkonů vyžadujících zvláštní plnou moc a zejména jej zmocnili k účasti a hlasování na valné hromadě Společnosti dne 21.2.2008, na níž žalobce jako zmocněnec skutečně zastoupil dlužníka a Zdeňka Syrovátka.

Dne 30.4.2008 Zdeněk Syrovátko a dlužník odvolali svá zmocnění žalobci ze dne 26.11.2007 k prodeji akcií a žalobce tuto výpověď smlouvy převzal. Žalobce oznámil e-mailem Tomáši Píchovi, že mu byla vypovězena plná moc s dlužníkem a Z. Syrovátkem, na jejímž základě je zastupoval a že je třeba, aby se nadále obracel na ně samotné.

E-mailem ze dne 30.9.2008 by dlužník vyzván k obstarání ověřeného souhlasu své manželky s prodejem akcií Společnosti, který měla manželka dlužníka podepsat.

Ve smlouvě o právní službě ze dne 17.12.2008 uzavřené mezi dlužníkem, Zdeňkem Syrovátkem a JUDr. Ivanou Slivkaničovou vystupovali dlužník a Zdeněk Syrovátko jako vlastníci Společnosti. Jako akcionáři Společnosti vystupovali dlužník a Zdeněk Syrovátko také v dohodě o zprostředkování prodeje akcií Společnosti ze dne 28.5.2009, kterou uzavřeli se zprostředkovatelem Dr. Friedrichem Winklerem.

Dne 7.4.2009 bylo u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 INS 1855/2009 zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka. V návrhu na povolení oddlužení dlužník neuvedl vlastnictví akcií Společnosti. Dne 5.6.2009 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Sporné akcie byly zapsány do majetkové podstaty dlužníka.

V zastoupení Zdeňka Syrovátka adresoval žalobce dne 26.8.2009 předchozímu insolvenčnímu správci dlužníka Dytrych & Švihla v.o.s. přípis, v němž projevil zájem o koupi dlužníkových 50 % akcií a žádal insolvenčního správce o zprostředkování kontaktu při jejich prodeji s Českou spořitelnou, a.s. Žalobce nevznesl vůči insolvenčnímu správci dlužníka Dytrych & Švihla v.o.s. žádný nárok na dlužníkovy akcie. Ohlášený společník tohoto insolvenčního správce vnímal žalobce jako dlužníkova poradce.

Na řádné valné hromadě Společnosti konané dne 11.5.2011 vystupoval za dlužníka jako akcionář žalovaný insolvenční správce. Akcionáře Ing. Zdeňka Syrovátka na ní zastupoval žalobce na základě zmocnění ze dne 9.5.2011. (KSCB 27 INS 1855/2009)

Přípisem ze dne 11.6.2012 oznámili pan Zdeněk Syrovátko a žalobce České spořitelně, a.s., že se žalobce stal vlastníkem 10 ks akcií Společnosti, které byly dříve ve vlastnictví Zdeňka Syrovátka. Současně žalobce přípisem z téhož dne České spořitelně, a.s. oznámil, že hodlá vykonávat svá akcionářská práva pojící se s akciemi, které byly dříve ve vlastnictví Zdeňka Syrovátka.

Na mimořádné valné hromadě Společnosti konané dne 17.9.2012 vystupoval za Zdeňka Syrovátka jako akcionář žalobce a za akcionáře dlužníka žalovaný.

V září 2012 oznámil žalobce České spořitelně, a.s., že je 100% akcionářem Společnosti. Do té doby přitom vystupoval jako osoba oprávněná ke sporným akciím č. 1-10 žalovaný, přičemž žalobce v minulosti opakovaně vystupoval při komunikaci s Českou spořitelnou, a.s. jako zástupce dlužníka či Zdeňka Syrovátka a nikoli jako akcionář.

Přípisem ze dne 19.11.2012 oznámil žalobce žalovanému, že je vlastníkem sporných akcií.

Dne 12.2.2013 vydala Česká spořitelna a.s. dvě potvrzení o držení sporných akcií č. 1-10 Společnosti pro účely účasti a výkonu hlasovacích práv na valné hromadě, a to jak žalobci, tak žalovanému, kteří oba požádali Českou spořitelnu a.s. o vydání potvrzení k výkonu hlasovacích práv.

Vyrozuměním ze dne 22.4.2013 žalovaný vyrozuměl žalobce o zahrnutí sporných akcií do majetkové podstaty dlužníka. Vylučovací žaloba byla podána dne 24.4.2013, tedy ve lhůtě podle § 225 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ). K námitce promlčení práva žalobce na podání vylučovací žaloby, kterou uplatnil žalovaný, soud uzavřel, že toto žalobcovo právo se nemůže promlčet, s tím, že jedinou skutečností spjatou s plynutím času je v případě nároku na vyloučení věcí z majetkové podstaty prekluze práva podle § 225 odst. 2 IZ.

Ohledně skutkového stavu soud I. stupně uzavřel, že listinná podoba sporné smlouvy vznikla tak, že žalobce zaslal její koncept prostřednictvím e-mailu dlužníkovi, který ji vytiskl a podepsal a svůj podpis ověřil na Městském úřadu v Třeboni a podepsanou (ale bez podpisu Zdeňka Syrovátka a žalobce) ji odeslal kurýrem do Prahy, avšak smlouva podepsaná ostatními účastníky mu nebyla vrácena zpět. Konstatoval, že tento skutkový stav odpovídá verzi žalovaného.

Skutkovou verzi žalobce měl soud za vyvrácenou provedeným dokazováním. Konstatoval, že sice žalobcovu skutkovou verzi podporují výpovědi žalobce, Zdeňka Syrovátka a JUDr. Oršuly a skutkovou verzi žalovaného podporuje jen výpověď dlužníka, avšak výpovědi žalobce, Zdeňka Syrovátka a JUDr. Oršuly vyhodnotil jako nevěrohodné, jelikož jimi uváděné okolnosti byly vyvráceny objektivními důkazy svědčícími o pravdivosti dlužníkovy výpovědi. Soud předně neuvěřil tvrzení žalobce ohledně nutnosti náhlé pracovní cesty dlužníka do Prahy, neboť ještě v půl jedenácté večer předcházejícího dne (2.12.2007) žalobce popsal mechanismus uzavírání smlouvy v souladu se skutkovou verzí žalovaného (tzn. zaslání konceptu smlouvy e-mailem, její vytištění a podepsání dlužníkem a zaslání kurýrem do Prahy), což potvrzuje i samotné znění sporné smlouvy, v němž je u podpisu dlužníka zaznamenáno místo podpisu v Třeboni. K tomu soud uvedl, že by bylo nelogické, aby dlužník podepisoval smlouvu v Praze (jako žalobce a Zdeněk Syrovátko) a přitom aby zaznamenal dovětek v Třeboni , a to zvlášť, když je z dokazování zřejmé, že k jeho podpisu nedošlo před Městským úřadem v Třeboni, před nímž byl podpis pouze uznán za vlastní. Soud konstatoval, že skutkovou verzi žalovaného podporuje také znalecké zkoumání sporné smlouvy, z něhož vyplývá, že podpis žalobce byl ke smlouvě připojen až po podpisech Zdeňka Syrovátka a dlužníka, což je v rozporu s výpovědí žalobce u policejního orgánu, při níž tvrdil, že spornou smlouvu podepisoval jako první. Skutkovou verzi podepisování sporné smlouvy (KSCB 27 INS 1855/2009) dlužníkem v Praze označil soud za objektivně nemožnou s ohledem na zjištění učiněná z ověřovací knihy Městského úřadu v Třeboni, z níž vyplynulo, že v době po uznání dlužníkova podpisu za vlastní na sporné smlouvě se k Městskému úřadu v Třeboni dostavily další osoby podepisující kupní smlouvu, kterou následně v 15.15 hod. podaly u Katastrálního pracoviště v Třeboni. Poukázal na to, že z výpovědí svědků JUDr. Oršuly a Z. Syrovátka i žalobce vyplynulo, že v Praze probíhalo složité jednání, které mimo jiné dlužníkovi znemožnilo je opustit a ověřit svůj podpis. Při zohlednění toho, že dlužník musel z Třeboně dojet do Prahy, dospěl k závěru, že jednání neskončilo v dopoledních hodinách a uzavřel, že bylo časově nemožné, aby dlužník po obchodním jednání konaném v Praze v dopoledních a brzkých odpoledních hodinách stihl dojet do Třeboně a ověřit svůj podpis tak, aby následně další osoby stihly ověřit své podpisy a dojít na Katastrální pracoviště v Třeboni v 15.15 hod. Uvedl, že skutkovou verzi žalovaného podporuje i chování žalobce, který po velmi dlouhou dobu přesahující několik let nevystupoval jako akcionář Společnosti, jejích valných hromad se účastnil jen jako zmocněnec dlužníka a ani při kontaktu s třetími osobami (mimo valné hromady) nevystupoval jako akcionář. O tom, že žalobce nejednal jako vlastník akcií, pak svědčí také jednání mezi ním a dlužníkem spočívající v udělování (a odvolávání) plných mocí. Žalobce také dlužníku nevyplatil cenu za prodej akcií a svá tvrzení o úplatě za akcie v průběhu času měnil, což podporuje jeho nevěrohodnost, neboť nelze přehlédnout nekonzistentnost jeho výpovědí před policejním orgánem a soudem (nejprve tvrdil, že dlužníku uhradil 500.000,-Kč, což u soudu popřel a úhradu kupní ceny odůvodnil toliko zápočtem pohledávek). Také žalobcovo zdůvodnění svého chování (že se obával zesplatnění úvěru od České spořitelny, a.s.), soud vyhodnotil jako nevěrohodné, neboť k takové obavě zjevně nebyl důvod, což bylo také následně potvrzeno, jelikož k zesplatnění úvěru nedošlo ani po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, ani poté, co žalobce České spořitelně, a.s. oznámil, že je akcionářem. Také výpovědi svědka Z. Syrovátka soud vyhodnotil jako značně rozporné a nekonzistentní, jelikož je měnil ohledně toho, zda byl či nebyl akcionářem, zda akcie prodal či nikoli a zda za ně obdržel nebo neobdržel odměnu. Soud rovněž poukazoval na nápadný nepoměr sjednané kupní ceny ve sporné smlouvě ve výši 15.500.000,-Kč za 10 akcií oproti jejich hodnotě vyplývající z ostatních obchodních jednání týkajících se případného prodeje akcií Společnosti.

Soud se také vyjádřil k důkazům zpochybňujícím věrohodnost skutkové verze žalovaného. Ke skutečnosti, že dlužník nezkoumal obsah sporné smlouvy se značně podhodnocenou prodejní cenou 15.500.000,-Kč a dobrovolně ji podepsal, soud uvedl, že to přičítá jisté lehkovážnosti dlužníka v návaznosti na množství podepisovaných dokumentů dne 3.12.2007 a na časovou tíseň k prostudování smlouvy od doručení jejího konceptu pozdě večer do podepsání druhého dne. Skutečnost, že dlužník neuvedl vlastnictví sporných akcií ve svém návrhu na oddlužení, přičítal soud jeho nedůslednosti a lehkovážnosti. Soud konstatoval, že tyto skutečnosti ničeho nemění na závěru, že existují objektivní důkazy potvrzující verzi žalovaného, přičemž neexistuje žádný objektivní důkaz, vyjma nevěrohodných výpovědí svědků Z. Syrovátka a JUDr. Oršuly a žalobce, potvrzující žalobcovu skutkovou verzi.

S ohledem na tyto závěry se již soud důkazně nezabýval tvrzeními o vydržení sporných akcií, relativní neplatnosti sporné smlouvy z důvodu absence souhlasu dlužníkovy manželky a odstoupení od sporné smlouvy podle § 253 IZ, neboť to nebylo potřebné pro rozhodnutí věci.

Cituje § 43a odst. 1, odst. 2, § 43b odst. 1 písm. b) a § 44 odst. 1 obč. zák. dospěl soud k závěru, že k uzavření sporné smlouvy nedošlo a dlužníkovy akcie nikdy nebyly převedeny na žalobce. Uvedl, že žalobce je sice autorem konceptu sporné smlouvy, což však neznamená, že pokud ji bez svého podpisu poskytnul dlužníkovi, zůstal jejím oferentem, jelikož oferentem je ta osoba, která z anonymního listu papíru svým podpisem učiní návrh smlouvy a jeho zasláním učiní ofertu k jejímu uzavření, přičemž je bezvýznamné, kdo zpracoval koncept smlouvy. Uzavřel, že oferentem sporné smlouvy byl dlužník, neboť ji první podepsal a jako (KSCB 27 INS 1855/2009) nabídku na uzavření smlouvy ji zaslal dalším jejím účastníkům. Po rozumně předvídatelné době se však do jeho dispozice nedostala její akceptace (tzn. smlouva opatřená podpisy žalobce a Zdeňka Syrovátka), jeho návrh na uzavření sporné smlouvy tak ve smyslu § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. zanikl a dlužník proto oprávněně vycházel z přesvědčení, že smlouva nebyla uzavřena, o jehož správnosti pak byl v průběhu mnoha následujících let utvrzován chováním žalobce i Zdeňka Syrovátka. Vzhledem k tomu, že sporná smlouva nebyla uzavřena a žalobce se tak nestal vlastníkem sporných akcií, shledal soud jeho nárok na jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka nedůvodným.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal ji žalovanému a dlužníku jako plně úspěšným účastníkům vůči žalobci s tím, že u žalovaného i dlužníka představují náklady řízení náklady právního zastoupení podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c) a § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. a příslušné 21% DPH, a to v případě žalovaného za 15 úkonů právní služby a v případě dlužníka za 10 úkonů právní služby a cestovné a náhradu za promeškaný čas za 5 cest k soudnímu jednání z Prahy do Českých Budějovic a zpět.

Proti tomuto rozsudku, a to proti všem bodům výroku, se žalobce včas odvolal a navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že sporné akcie vyloučí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka a žalovanému a dlužníku uloží povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů, případně, pokud by změna rozhodnutí nebyla možná, navrhoval jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Popsal skutkovou verzi žalovaného a dlužníka a svou skutkovou verzi podepisování sporné smlouvy, přičemž nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, který se přiklonil k verzi žalovaného a na jejím základě dospěl k závěru, že k uzavření sporné smlouvy nedošlo. Tvrdil, že k převodu akcií Společnosti z dlužníka na žalobce došlo spornou smlouvou, která byla platně a účinně uzavřena dne 3.12.2007 a na jejím základě došlo téhož dne k převodu práv ke sporným akciím na jeho osobu.

Namítal, že i pokud soud nevzal za prokázané podepisování sporné smlouvy všemi smluvními stranami na schůzce dne 3.12.2007 v Praze, byla i tak smlouva uzavřena, jelikož v ní byla její účinnost stanovena odlišně od § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák., jehož použití smluvní strany vyloučily (odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010) a její uzavření nebylo vázáno na navrácení druhou stranou podepsané smlouvy do dispoziční sféry navrhovatele. S odkazem na § 13 zákona o cenných papírech, § 269 odst. 2 a § 275 odst. 4 obch. zák. a čl. VII. odst. 4 sporné smlouvy uváděl, že určitým úkonem ve smyslu § 275 odst. 4 obch. zák. může být i to, že adresát podepíše písemný návrh smlouvy, který mu byl doručen navrhovatelem, aniž by o tomto podepsání následně vyrozuměl navrhovatele a již tímto podepsáním se návrh smlouvy stává smlouvou, přičemž podle čl. VII. odst. 4 sporné smlouvy nastává tímto podepsáním také její platnost a účinnost.

Dále namítal, že za návrh sporné smlouvy je nutno považovat již její text zaslaný jím e-mailem dne 2.12.2007, který dlužník bez jakékoli úpravy podepsal a podepsaný mu doručil, tedy že byl navrhovatelem sporné smlouvy (oferentem), jelikož připravil její návrh ve smyslu § 43a obč. zák., zaslal jej e-mailem (tzn. způsobem zaručujícím jednoznačnou identifikaci odesílatele) dlužníkovi (tedy konkrétní osobě), jenž jej bez jakékoliv obsahové změny svým podpisem akceptoval a jedno její vyhotovení mu doručil zpět. Uváděl, že smlouva o převodu akcií nemusela mít písemnou formu a bylo jí tedy možné uzavřít ústně i kombinací projevů různé formy. Tvrdil, že v daném případě byl návrh učiněn prostřednictvím e-mailu a písemně akceptován.

Namítal také rozpor se zásadami občanskoprávních vztahů (daný slib zavazuje, smlouvy mají být splněny, každý má povinnost jednat poctivě a nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými (KSCB 27 INS 1855/2009) mravy), jenž spatřoval v jednání dlužníka, který, přestože podepsal spornou smlouvu a nechal ověřit pravost svého podpisu, jímž stvrdil, že ji sjednal svobodně, vážně, nikoliv v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, platně a účinně, se účelovým tvrzením snaží dosáhnout toho, aby ji nebyl povinen splnit a nadále tak zůstal vlastníkem sporných akcií. Uváděl, že z dlužníkovy výpovědi v řízení před soudem I. stupně a při podání vysvětlení na Policii ČR dne 3.9.2014 vyplývá, že dlužník neměl v úmyslu převést akcie na žalobce a sporná smlouva měla sloužit k oklamání třetích osob, s nimiž měl žalobce vyjednávat. K tomu také namítal, že tvrzení dlužníka, že sporná smlouva měla vylepšit žalobcovu vyjednávací pozici při zprostředkování prodeje akcií, nedává věcně žádný smysl. Žalobce přitom tvrdil, že svým podpisem sporné smlouvy projevil vážnou vůli ji sjednat a v řízení nebyla prokázána jeho nepoctivost v souvislosti s jejím sjednáním, a proto je nezbytné předpokládat, že ji sjednal poctivě a v dobré víře. Zdůrazňoval shodu obou stran v tom, že byly seznámeny s obsahem sporné smlouvy, na jejíž podobě se shodly a návrh akceptovaly. Namítal, že pokud dlužník nepopírá, že obdržel návrh sporné smlouvy, který podepsal v podobě připravené žalobcem, bylo by popřením principu smluvní volnosti dovozovat, že nedošlo k jejímu uzavření. Rovněž namítal, že také další ustanovení sporné smlouvy nasvědčují tomu, že neměla sloužit pouze jako prostředek pro vyjednávání žalobce se třetími osobami. Poukazoval přitom na ustanovení o nízké ceně, o možnosti kupní cenu ještě snížit v závislosti na nepříznivém hospodaření Společnosti a na opatření pro případ sankcí ze strany třetích osob a tvrdil, že pokud by nemělo dojít k převodu akcií, nedávalo by takové ustanovení smysl. Rovněž namítal, že se soud I. stupně nevypořádal s umístěním přelepky Magistrátu hl. m. Prahy a ověřovacích doložek na sporné smlouvě, z nichž vyplývá, že podpis dlužníka byl ověřen až po ověření podpisu Zdeňka Syrovátka.

Žalobce rovněž zpochybňoval skutkový závěr soudu, přičemž namítal, že se opírá pouze o nepřímé důkazy, které jednoznačně nevyvrací svědecké výpovědi JUDr. Jiřího Oršuly a Zdeňka Syrovátka potvrzující žalobcovo tvrzení a také neprokazují skutková zjištění soudem z nich učiněná. K e-mailové zprávě ze dne 2.12.2007 tvrdil, že ji zaslal dlužníkovi o půl desáté večer a namítal, že s ní nevyplývá, že se následně účastníci nedohodli na osobní schůzce v Praze a že se tato schůzka neuskutečnila. K údaji o místě dlužníkova podpisu uvedeného ve sporné smlouvě namítal, že z něj nelze učinit závěr o tom, že k jeho podpisu skutečně došlo v Třeboni, ani závěr, že se dne 3.12.2007 neuskutečnila v Praze schůzka tvrzená žalobcem a svědky JUDr. Oršulou a Z. Syrovátkem. Ke znaleckému posudku uplatňoval jednak výhrady k jeho opatření a použitelnosti pro dané soudní řízení a dále namítal, že z něj pouze vyplývá, že podpis žalobce byl na spornou smlouvu připojen až po ověřeném podpisu Z. Syrovátka a nelze z něj tedy učinit zjištění, že podpis žalobce byl ke smlouvě připojen až po podpisech Z. Syrovátka a dlužníka. Závěr soudu, že ověřování podpisu v Třeboni nemohl dlužník stihnout, neboť jednání neskončilo v dopoledních hodinách, označil za spekulativní, přičemž tvrdil, že cesta z Třeboně do Prahy v době, kdy neexistovala dálnice D3 v okolí Tábora, trvala podle plánovače tras 2 hod. 20 min. a řidič obeznámený s trasou jí byl schopen urazit i za 2 hod. Namítal, že dlužník tedy mohl být v Praze na jednání již v 9:00 hod. a i pokud by jednání začalo v 10:00 hod., měli účastníci dostatek času na projednání i složitých záležitostí. Namítal, že nikdo ze svědků neuváděl, kdy jednání skončilo, a jestliže s ohledem na údaje z listin z katastru nemovitostí mělo dojít k ověření dlužníkova podpisu před 15:15 hod., postačilo by, aby vyrazil z Prahy ve 12:45 hod. Uváděl, že ani dvě sady ověření podpisů dlužníka v ověřovací knize Městského úřadu v Třeboni dne 3.12.2007 nevylučují uskutečnění schůzky smluvních stran v Praze téhož dne.

K závěru soudu, že následně nevystupoval jako akcionář, namítal, že tak nebyl povinen vystupovat a byl oprávněn toto své právo přenést na jinou osobu a sám být při výkonu těchto práv nečinný, nebo i vystupovat jako zástupce osoby, na níž dohodou přenesl výkon práv k akciím, přičemž dopady takového jednání na třetí osoby ani jeho trestněprávní relevance ničeho nevypovídá o podpisu sporné smlouvy, nemá dopad na posouzení její platnosti a účinnosti, ani z něho nelze učinit zjištění, že se neuskutečnila schůzka v Praze dne (KSCB 27 INS 1855/2009)

3.12.2007. Uváděl, že nápadný nepoměr sjednané kupní ceny dokládá, že mezi ním a dlužníkem existoval vztah odůvodňující jednání dlužníka, který bez bližšího zkoumání podepsal smlouvu, jíž se zbavoval svého vlastnictví za zlomek tržní ceny.

Namítal, že závěr o nevěrohodnosti svědeckých výpovědí JUDr. Oršuly a Z. Syrovátka soud učinil, přestože s ohledem na změnu v obsazení soudu nebyl jejich výslechu osobně přítomen, aniž by ji dostatečně odůvodnil, přičemž se nepokusil odstranit pochybnosti dodatečným výslechem. Uváděl, že nevěrohodnost výpovědi JUDr. Oršuly soud odůvodnil pouze existencí objektivních důkazů, které však neprokazují nic podstatného a rozpor s nimi tak nezpůsobuje nevěrohodnost výpovědi svědka, který je advokátem, jehož povinnost pravdivé výpovědi je zesílena závazným etickým kodexem pod disciplinární sankcí České advokátní komory, přičemž soud nezjistil žádný důvod jeho zájmu na výsledku sporu. V případě výpovědi Z. Syrovátka žalobce potvrdil, že se v některých částech lišila od jeho výpovědi učiněné před Policií ČR v letech 2011 a 2013. Uváděl, že v roce 2011 stále ještě z vlastního rozhodnutí zůstával v pozici skrytého vlastníka akcií, a proto svědek vystupoval navenek jako vlastník, přičemž rozpor s výpovědí z roku 2013 se týkal pouze otázky úhrady za akcie, která nemá vliv na posouzení platnosti a účinnosti sporné smlouvy. Namítal, že soud naopak nezohlednil, že Z. Syrovátko mohl výpovědí ve prospěch žalovaného získat značný majetkový prospěch, stal-li by se opět majitelem akcií Společnosti v hodnotě několika set miliónů Kč, a přestože měl zájem na jiném výsledku sporu, vypovídal pro sebe nevýhodně. K soudem uváděným důvodům nevěrohodnosti žalobcovy výpovědi namítal neprůkaznost objektivních důkazů, uváděl, že neuhrazení kupní ceny za akcie nemá vliv na platnost a účinnost sporné smlouvy a namítal, že jeho obava ze zesplatnění úvěru vyplývala ze smluv o zastavení listinných akcií Společnosti, v nichž se dlužník a Z. Syrovátko zavázali nezcizit akcie bez předchozího souhlasu České spořitelny, a.s., který nebyl udělen, a Česká spořitelna, a.s. proto mohla takové jednání vyhodnotit jako porušení úvěrové smlouvy opravňující ji odstoupit od úvěrové smlouvy a prohlásit úvěr za okamžitě splatný, přičemž z toho, že se tato obava nenaplnila, nelze dovozovat, že ji nemohl pociťovat a že nebyla motivem jeho postupu. Zároveň namítal, že soud rovněž opomenul, že byl oprávněn libovolně nakládat se spornými akciemi již na základě plné moci ze dne 26.11.2007 a bylo-li by jeho cílem obohacení na úkor dlužníka, mohl tak učinit bez ohledu na spornou smlouvu.

K výpovědi dlužníka, kterou soud shledal věrohodnou, namítal, že dlužníkova výpověď má povahu účastnické výpovědi ve smyslu § 131 o.s.ř., dlužník čelí insolvenci a má eminentní zájem na výsledku sporu, v němž vystupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Namítal, že soud s odkazem na dlužníkovu lehkovážnost, časovou tíseň a nedůslednost bagatelizoval dlužníkovo jednání spočívající v tom, že údajně nezkoumal obsah sporné smlouvy a nezajímal se o její osud a neuvedl sporné akcie ve svém návrhu na oddlužení. Uváděl, že dlužník byl zkušeným podnikatelem v oblasti developerských projektů a sporné akcie byly jednoznačně nejcennější částí jeho majetku. Proto považoval za zcela nevěrohodné, že by je dlužník opomněl uvést v návrhu na oddlužení, jakož i to, že by podepsal smlouvu o převodu svého majetku za zlomek hodnoty, aniž by k tomu měl důvod a aniž by se následně zajímal, co se s ní stalo, když zároveň jednal tak, že smlouvu vytiskl, podepsal a svůj podpis šel uznat za vlastní hned ráno následujícího dne poté, kdy ji v neděli pozdě večer obdržel e-mailem od žalobce a neprodleně s ní pak vyslal do Prahy osobního kurýra, což neodpovídá chování člověka nevěnujícího věci pozornost. Za nevěrohodné také považoval, že by kurýr dopravující smlouvu do Prahy, neměl pokyn vyčkat na zbývající podpisy a jedno vyhotovení přivézt zpět dlužníku. Uváděl, že podle dlužníka měla sporná smlouva sloužit pouze k vyjednávání žalobce, na něhož neměl v úmyslu převést akcie, což považoval za nevěrohodné vysvětlení jejího účelu, přičemž zároveň namítal, že dlužník tedy chtěl uvádět v omyl třetí osoby, postupoval nečestně a bez úmyslu plnit své závazky. Dlužníkova výpověď pak byla zpochybněna také pořadím ověření podpisů na sporné smlouvě, jelikož nejprve byl ověřen podpis Z. Syrovátka a až následně podpis dlužníka, což dovozoval z připojení ověřovací doložky podpisu Z. Syrovátka orazítkovanou přelepkou (KSCB 27 INS 1855/2009)

Magistrátu hl. m. Prahy. Namítal, že se soud také nevypořádal s výpovědí Petra Hemmra potvrzující, že dlužník při jednání vystupoval jako osoba podřízená žalobci a byl informován o prodeji akcií.

Uváděl, že předložil originál sporné smlouvy s podpisy jejích třech účastníků, přičemž dva z nich (Z. Syrovátko a žalobce) a jedna třetí osoba (JUDr. Oršula) potvrdili, že smlouva byla všemi smluvními stranami podepsána na společném jednání v Praze dne 3.12.2007, z něhož si dlužník odnesl všemi podepsanou smlouvu, a dva podpisy jsou ověřeny v den konání jednání a namítal, že za takové situace není dán prostor pro zpochybnění vzniku smlouvy. Rozpory mezi výpověďmi svědků JUDr. Oršuly a Z. Syrovátka a výpovědí žalobce ohledně pořadí podpisů smlouvy vysvětloval velkým časovým odstupem, přičemž zdůrazňoval, že naopak v podstatných věcech se jejich výpovědi shodují.

Dále namítal procesní pochybení soudu I. stupně týkající se vad dokazování spočívajících v nepřípustné výpovědi dlužníka jakožto vedlejšího účastníka (jelikož jeho účastnickou výpovědí dokazované skutečnosti bylo možno zjistit z výpovědí svědků Z. Syrovátka a JUDr. Oršuly) a v nepřípustném důkazu znaleckým posudkem zpracovaným pro účely trestního řízení, který nemá důkazní význam znaleckého posudku podle § 127 o.s.ř., přičemž soud ani nevyhověl žalobcovu návrhu na doplnění posudku a na výslech znalce.

Namítal, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo nezákonně ovlivněno procesně neprovedeným důkazem, a to vyjádřením Policie ČR ze dne 4.9.2014, č.j. KRPC-44673-257/TČ-2013-020080, jímž byly nepodloženými tvrzeními zpochybněny důkazy žaloby, a to zejm. informací o zdravotním stavu JUDr. Oršuly, kterou však svědek ve svém čestném prohlášení označil za nepravdivou. Žalobce vyjádřil své přesvědčení, že také tato informace vedla nebo mohla vést k závěru soudu o nevěrohodnosti výpovědi tohoto svědka. Namítal, že soud byl povinen informovat strany sporu o zařazení vyjádření do spisu, jeho obsah měl konstatovat při jednání a stranám měl dát možnost se k němu vyjádřit. Pokud tak neučinil, porušil žalobcovo právo na ústní a veřejné projednání věci a tím i zásadu kontradiktornosti řízení. Uváděl, že právo seznámit se se všemi podklady obsaženými v soudním spisu, které mohly ovlivnit rozhodnutí soudu, vyplývá též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, na níž odkazoval.

Namítal rovněž nesprávné obsazení soudu, neboť ke změně v osobě soudce (v pořadí již druhé), došlo až v závěru řízení po provedení podstatné části dokazování, aniž by u předchozích soudců nastala překážka znemožňující jim rozhodnutí vydat, a tedy v rozporu se zákonem, čímž došlo k zásahu do jeho práv na zákonného soudce a na ústní vedení řízení.

Odkazoval rovněž na právní princip, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání a namítal, že dlužník, který po více než 6 letech od podpisu sporné smlouvy tvrdí, že nevznikla a že k převodu akcií nedošlo, se pro sebe snaží získat neoprávněnou výhodu tím, že se stane znovu vlastníkem akcií, které již jednou prodal, jelikož v souladu se svou zákonnou i smluvní povinností součinnosti a zásadou poctivého obchodního styku by nepochybně krátce po 3. 12. 2007 musel žádat žalobce o předání podepsané smlouvy či sdělení, jak s návrhem naložil. Namítal, že dlužník proto nesmí získat výhodu z toho, že by v důsledku porušení jeho povinností smlouva vůbec nevznikla, a že tuto protiprávní výhodu nesmí využít ani žalovaný, neboť by těžil z neoprávněné výhody způsobené dlužníkem, jenž v řízení vystupuje na stejné straně sporu.

Poukazoval také na to, že dlužník navrhl zrušení Společnosti a pokud by soud jeho návrhu vyhověl, přikročila by Česká spořitelna, a.s. k okamžitému zesplatnění úvěru, což by vedlo k úpadku Společnosti. Namítal, že návrhem na zrušení Společnosti nemůže dlužník získat žádný prospěch, osud Společnosti je mu tedy lhostejný a nechová se jako její akcionář, z čehož dovozoval, že si je vědom toho, že není jejím akcionářem s tím, že dlužník svým (KSCB 27 INS 1855/2009) chováním po uzavření sporné smlouvy prokazuje, že došlo k jejímu uzavření i k převodu akcií na žalobce. Uváděl, že zrušením Společnosti by došlo k nevratnému poškození majetku a práv žalobce. Dále pak poukazoval na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující princip přednosti výkladu právního jednání vedoucího k platnosti smlouvy a nikoliv k její neplatnosti, který jako hodnoty chráněné právním státem obsahuje poctivost právních jednání a dodržování smluvních ujednání, a namítal, že soud I. stupně upřednostnil formalistický výklad.

Žalovaný i dlužník jako vedlejší účastník na straně žalovaného ve svých vyjádřeních k odvolání navrhovali potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, vyvraceli odvolací námitky žalobce a namítali, že k uzavření sporné smlouvy nikdy nedošlo, jelikož dlužníkův návrh na její uzavření mu nebyl nikdy doručen podepsaný zpět, ani jej o jeho přijetí nikdo neinformoval, a proto jej dlužník v souladu s § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. považoval za zaniklý, neboť nedošlo k jeho přijetí bez zbytečného odkladu.

Zejména uváděli, že i projev vůle žalobce směřoval k uzavření smlouvy v písemné formě, přičemž žalobce byl autorem konceptu sporné smlouvy, jejímž oferentem byl dlužník. Namítali, že na smlouvu nedopadá o.z., jelikož byla uzavřena před jeho účinností. Uváděli, že v případě sporné smlouvy nebyl dodržen kontraktační princip, neboť ani u jedné ze stran nebyla dána podmínka vážnosti, jelikož smlouva byla toliko krycím dokumentem pro lepší vyjednávací pozici žalobce, o čemž svědčí i to, že nikdy nedošlo k zaplacení, nikdo podle uzavřené smlouvy nejednal a žalobce se vyloučení sporných akcií počal domáhat až po čtyřech letech od zahájení dlužníkova insolvenčního řízení. Namítali, že žalobce po 3.12.2007 nevystupoval jako vlastník sporných akcií, a to ani po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a jako jejich vlastník se začal projevovat až po více než pěti letech od rozhodného dne, aniž by tuto prodlevu hodnověrně objasnil. Rovněž namítali rozpory v popisu skutkového děje mezi jednotlivými vyslýchanými osobami a nevěrohodnost výpovědí svědků JUDr. Jiřího Oršuly a Zdeňka Syrovátka i účastnické výpovědi žalobce. K tomu také poukazovali na výpověď svědka Z. Syrovátka, že mu bylo zaplaceno akciemi společnosti Imperio a namítali nezákonnost výpovědi svědka JUDr. Oršuly, který porušil povinnost mlčenlivosti advokáta vůči dlužníku jako svému mandantu, jenž jej nezbavil mlčenlivosti. K žalobcem namítané nevěrohodnosti dlužníka uváděli, že vlastnictví sporných akcií dlužník doplnil do insolvenčního řízení ještě před rozhodnutím o jeho úpadku, a to podáním ze dne 27.4.2009, jímž doplnil svůj návrh na povolení oddlužení ze dne 7.4.2009.

Žalovaný rovněž namítal promlčení nároku na podání vylučovací žaloby, vydržení vlastnického práva ke sporným akciím dlužníkem, resp. žalovaným jako insolvenčním správcem, neplatnost sporné smlouvy dle § 40a obč. zák. ve spojení s § 145 odst. 2 obč. zák., jakožto úkonu mimo běžné hospodaření s majetkem ve společném jmění manželů a své odstoupení od nesplněné sporné smlouvy podle § 253 IZ.

Odvolací soud dle § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a poté, co postupem podle § 213 o.s.ř. zopakoval dokazování originálem sporné smlouvy a doplnil je provedením důkazů rozvrhem práce Krajského soudu v Českých Budějovicích na rok 2014 se zapracovanými změnami od 1.12.2014, a to jeho částí týkajících se věcí ICm, svědeckým výslechem dlužníka a účastnickým výslechem žalobce dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, jelikož soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a také jeho právní závěr o nedůvodnosti žaloby, jež má oporu ve správných skutkových zjištěních, odvolací soud bez výhrad sdílí.

Návrhy žalobce na provedení důkazů všeobecnými podmínkami České spořitelny, a.s., stejnopisem sporné smlouvy a výslechem svědka Zdeňka Syrovátka k otázce pravosti předloženého druhého stejnopisu smlouvy, odvolací soud zamítl z důvodu jejich nadbytečnosti s ohledem na závěry níže uvedené a poté, co konstatoval shodu sporné (KSCB 27 INS 1855/2009) smlouvy, jež byla v držení pana Z. Syrovátka, se smlouvou provedenou k důkazu při jednání odvolacího soudu.

Předně neshledal odvolací soud důvodnou námitku nesprávného obsazení soudu, jelikož z příslušného rozvrhu práce soudu I. stupně se podává, že věc rozhodoval soudce určený rozvrhem práce, jemuž byla daná věc přípustně přidělena v souvislosti s otevřením nového soudního oddělení.

Odvolací soud se také ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně ohledně včasnosti žaloby, k jejímuž podání nestanoví IZ žádnou lhůtu. Odvolací soud rovněž souhlasí s jeho závěrem o nepromlčitelnosti práva na podání excindační žaloby, jejíž podání je omezeno toliko lhůtou dle § 225 odst. 2 IZ.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně ohledně závěru o skutkovém stavu, že koncept sporné smlouvy zaslal žalobce e-mailem dlužníkovi dne 2.12.2007 s tím, že ji má dlužník vytisknout, podepsat ve třech vyhotoveních, podpis ověřit a odeslat do Prahy, kde ji podepíší žalobce a Z. Syrovátko. Dlužník smlouvu vytiskl, podepsal, dne 3.12.2007 uznal svůj podpis za vlastní před Městským úřadem v Třeboni a poté ji odeslal do Prahy žalobci a Zdeňku Syrovátkovi. Zpět se mu však (s podpisy žalobce a Zdeňka Syrovátka) již nevrátila.

Tento závěr, který ani důkazy provedenými před odvolacím soudem nedoznal žádné změny, má oporu v provedených listinných důkazech (e-mailem žalobce ze dne 2.12.2007, spornou smlouvou, ověřovací knihou Městského úřadu Třeboň, sdělením Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 19.5.2014 s kupní smlouvou a znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Praha), které jsou ve vzájemném souladu a není mezi nimi rozpor a s nimiž také korespondují výpovědi dlužníka v řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím.

Naopak v rozporu s nimi je skutková veze žalobce potvrzovaná vyjma žalobcovy účastnické výpovědi svědeckými výpověďmi svědků Z. Syrovátka a JUDr. Oršuly. Z důvodu zjištěných rozporů mezi nimi a výpověďmi před orgány činnými v trestním řízení, jak vyplývají z obsahu spisu a jak na ně rovněž poukazoval soud I. stupně v napadeném rozsudku, však odvolací soud sdílí názor soudu I. stupně o jejich nevěrohodnosti, neboť ani výslechem žalobce před odvolacím soudem nedošlo k jejich odstranění či věrohodnému vysvětlení.

Výslech žalobce před odvolacím soudem naopak potvrdil nevěrohodnost jeho výpovědi, jelikož žalobce vysvětloval skutečnost, že nevystupoval jako vlastník sporných akcií ani v době po jejich soupisu do majetkové podstaty, svými obavami z možnosti České spořitelny, a.s. zesplatnit úvěr v případě převodu akcií bez jejího souhlasu (čehož se obával více, než toho, že by žalovaný mohl akcie zpeněžit, neboť by tak přišel o celou investici a nikoli pouze o 50% akcií), čemuž však neodpovídá jeho jednání vyplývající z obsahu spisu, tedy že nejprve začal vykonávat svá vlastnická práva toliko k akciím č. 11-20 (jejichž vlastníkem byl původně Z. Syrovátko), aniž by je zároveň uplatnil také ve vztahu ke sporným akciím (valných hromad konaných dne 21.8.2012, dne 17.9.2012 a dne 20.2.2013 se žalobce účastnil toliko jako vlastník akcií č. 11-20, přičemž akcionářská práva se spornými akciemi na nich vykonával žalovaný). Přitom žalobcovy obavy ze zesplatnění úvěru se mohly naplnit již tím, že začal vystupovat jako vlastník akcií č. 11-20. Žalobce tedy nedokázal věrohodně vysvětlit, proč se neprojevil jako vlastník sporných akcií v témže okamžiku, kdy začal uplatňovat své vlastnictví k akciím č. 11-20. Za nevěrohodné považuje odvolací soud také žalobcovo vysvětlení zaslání e-mailu s konceptem smlouvy dne 2.12.2007, při němž žalobce uvedl, že tento e-mail neformuloval tak, že je třeba podepsanou smlouvu poslat do Prahy ihned, resp. následujícího dne, s tím, že jej zaslal proto, aby si ho mohl dlužník přečíst, příležitostně ho někdy vytisknout a zaslat. Tomu však odporuje skutečnost, že k podpisu (KSCB 27 INS 1855/2009) smlouvy došlo 3.12.2007 (dle tvrzení žalobce na schůzce v Praze), neboť s ohledem na to by jakékoli její pozdější příležitostné vytištění a zaslání žalobcem zcela postrádalo smysl.

Rozpornost výpovědí svědka Z. Syrovátka přitom v odvolání potvrdil i sám žalobce. Vzhledem k tomu, že před Policií ČR svědek vypovídal po řádném poučení svědka dle trestního řádu a trestního zákoníku, hodnotí odvolací soud rozpory mezi těmito výpověďmi jako závažné a svědka znevěrohodňující. Tvrzení žalobce, že v roce 2011 zůstával v pozici skrytého vlastníka akcií, nemělo mít žádný vliv na povinnost svědka Z. Syrovátka neuvádět v trestním řízení nepravdivé skutečnosti. Odvolací soud konečně ani nesdílí názor žalobce, že by svědek Z. Syrovátko mohl výpovědí ve prospěch žalovaného získat značný majetkový prospěch, neboť předmětem projednávaného sporu nejsou akcie, které měl žalobce nabýt od svědka Z. Syrovátka, na jejichž vlastnictví nemá výsledek tohoto sporu žádný vliv.

K nedůvodným námitkám žalobce týkajícím se způsobu provedení výslechu dlužníka jako vedlejšího účastníka odkazuje odvolací soud zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2014, č.j. 30 Cdo 3851/2013, se závěrem, že vedlejší účastník je třetí osobou v řízení, a proto i závěr o tom, že v řízení může vypovídat jako svědek, odpovídá nejen jazykovému výkladu, ale i odborné literatuře. K hodnocení výpovědi dlužníka pak odvolací soud uvádí, že její věrohodnost vycházející z jejího souladu s listinnými důkazy potvrzuje také skutečnost, že dlužník v doplnění svého návrhu na povolení oddlužení uvedl vlastnictví sporných akcií.

Ani odvolací námitky týkající se znaleckého posudku neshledal odvolací soud důvodnými, neboť na základě provedeného dokazovaní obstojí správné závěry soudu I. stupně o skutkovém stavu i v případě jeho hodnocení jako listinného důkazu. Není přitom pochyb o tom, že jako listinný důkaz je tento posudek důkazem přípustným. Rovněž námitky žalobce ohledně ovlivnění rozhodnutí soudu I. stupně procesně neprovedeným důkazem (vyjádřením Policie ČR ze dne 4.9.2014) nejsou důvodné, jelikož nemají oporu v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku ani v obsahu spisu, jenž neobsahuje žádnou indicii, z níž by bylo možno dovozovat, že by soud I. stupně bral toto vyjádření jakkoli v potaz. Soud I. stupně a shodně s ním také soud odvolací shledal nevěrohodnost svědecké výpovědi svědka JUDr. Jiřího Oršuly z důvodu její rozpornosti s dalšími provedenými důkazy, na což nemělo a ani nemohlo mít uvedené vyjádření Policie ČR žádného vlivu. Právo žalobce seznámit se s podklady obsaženými v soudním spise, jež se realizuje zejména jeho možností nahlížet do spisu, přitom nebylo nijak omezeno. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně neprovedl důkaz uvedeným vyjádřením, nepochybil, pokud neumožnil stranám, aby se k němu vyjádřili, neboť účastníci řízení mají právo vyjadřovat se k provedeným důkazům (§ 123 o.s.ř.).

Odvolací soud také nesdílí žalobcův názor, že by umístění přelepky Magistrátu hl. m. Prahy a ověřovacích doložek na sporné smlouvě prokazovalo ověření dlužníkova podpisu až po ověření podpisu Zdeňka Syrovátka.

Podle § 11 odst. 2 zák. č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), je-li legalizován podpis žadatele na listině, která je nedílnou součástí souboru listin, jednotlivé listy se pevně spojí do svazku, požádá-li o to žadatel, jehož podpis je legalizován.

Podle § 3 odst. 2 a § 5 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 36/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu, jestliže se soubor listin při legalizaci pevně spojuje do svazku, spojí se sešitím, které se přelepí. Přelepka se opatří otiskem úředního razítka z obou stran tak, že část otisku úředního razítka je otištěna na listině (§ 3 odst. 2). Ověřovací doložka se vyznačí na listině, na které je legalizován podpis, formou výtisku opatřeného pomocí výpočetní techniky, který obsahuje údaje uvedené v § 12 zákona. Výtisk je vytištěn na samolepicím štítku, nebo na listině, anebo na samostatném listu (KSCB 27 INS 1855/2009) papíru. Štítek se nalepí na listinu, na které je podpis legalizován, a opatří se otiskem úředního razítka tak, že část otisku úředního razítka je otištěna na listině, na které je podpis legalizován, a část otisku úředního razítka je otištěna na tomto štítku. Výtisk ověřovací doložky na samostatném listu papíru se pevně spojí s listinou, na které je podpis legalizován, způsobem uvedeným v ustanovení § 3 odst. 2 (§ 5 odst. 2 písm. b/).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že postup při ověřování umožňuje jak vytištění ověřovací doložky na zvláštní list papíru, který se následně spojí (za použití přelepky) k listině s ověřovaným podpisem, jak učinil Magistrát hl. m. Prahy (při ověřování podpisu Z. Syrovátka), tak i vlepením vytištěné ověřovací doložky na samolepícím štítku na listinu s ověřovaným podpisem, jak postupoval Městský úřad v Třeboni (ověřující podpis dlužníka), který tak k ověřované listině nepřidával další list papíru, a proto ji ani nemusel opatřovat přelepkou. Samotné umístění přelepky a ověřovacích doložek tak dle odvolacího soudu ničeho nevypovídá o pořadí podpisů na sporné smlouvě.

Odvolací soud má rovněž shodně se soudem I. stupně za prokázané, že žalobce dlužníku neuhradil žádnou částku kupní ceny uvedené ve sporné smlouvě, ani se po 3.12.2007 nezačal chovat jako vlastník sporných akcií, ani jako vlastník akcií Zdeňka Syrovátka, které byly také předmětem sporné smlouvy. Naopak na valné hromadě Společnosti dne 21.2.2008 žalobce vystupoval jako zmocněnec dlužníka, jakožto vlastníka sporných akcií. Dne 30.4.2008 pak žalobce převzal od dlužníka a Z. Syrovátka (jako zmocnitelů) výpověď smlouvy, podle níž měl (jako zmocněnec) pro ně zařídit prodej 100% akcií Společnosti. Rovněž valné hromady Společnosti konané dne 25.9.2008 se jako její akcionáři účastnili dlužník a Z. Syrovátko. A jako vlastník sporných akcií se žalobce nezačal chovat ani po zjištění dlužníkova úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek, což dokládá skutečnost, že dopisem ze dne 26.8.2009 žalobce kontaktoval tehdejšího insolvenčního správce dlužníka (coby 50% akcionáře Společnosti) jakožto osoba pověřená akcionářem Společnosti Z. Syrovátkem.

Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s právním posouzením skutkového stavu soudem I. stupně. K procesu uzavírání smluv v písemné formě odvolací soud dodává, že je nerozhodné, která ze smluvních stran vyhotoví koncept smlouvy. Při uzavírání smluv je zcela běžné, že v průběhu vyjednávání o obsahu a podmínkách smlouvy může být různými smluvními stranami vyhotoveno i větší množství konceptů sjednávané smlouvy, které v sobě mohou zahrnovat i více variant smluvních ujednání. Ofertou je však až takový návrh smlouvy, s nímž navrhovatel (oferent) spojí projev své vůle (vyjádřený relevantním způsobem) být jím vázán. Oferentem je tedy ten účastník smlouvy, který jako první ze smluvních stran projeví svou vůli být vázán konkrétním zněním smlouvy, což v případě písemného právního úkonu projeví svým podpisem návrhu smlouvy.

Podle § 45 odst. 1 obč. zák., projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.

Podle § 46 odst. 2 obč. zák. platí, že (nejde-li o smlouvu o převodu nemovitostí) pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí.

Dohoda o písemné formě sporné smlouvy ve smyslu § 46 odst. 1 obč. zák. jednoznačně vyplývá z jejího obsahu, zejména pak z bodů 1. a 4. čl. VII. Závěrečná ujednání, jež stanoví, že smlouva existuje ve třech originálech a její platnost a účinnost nastává jejím podepsáním kupujícím a alespoň jedním z prodávajících s účinky pro něj, přičemž účinky pro druhého prodávajícího nastávají připojením jeho podpisu. V souvislosti s tímto posledně uvedeným ujednáním se odvolací soud zabýval jeho posouzením s ohledem na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněném pod (KSCB 27 INS 1855/2009)

č. 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi).

Odvolací soud tedy posuzoval, zda byl ujednáním obsaženým v čl. VII. bodu 4. sporné smlouvy určen jiný okamžik účinnosti přijetí návrhu na její uzavření, a to již podpisem kupujícím, aniž by musela akceptace dojít zpět dlužníku jakožto oferentovi. V této souvislosti považoval odvolací soud za rozhodující prokázanou nečinnost žalobce, jenž nejen, že dlužníkovi jako nepřítomnému navrhovateli nezaslal přijetí návrhu sporné smlouvy (spornou smlouvu se svým podpisem), ale ani po podpisu smlouvy podle ní nejednal, jelikož dlužníku neuhradil sjednanou kupní cenu (přestože splatnost první splátky ve výši 500.000,-Kč nastala již dne 3.12.2007), ani se nezačal chovat jako vlastník sporných akcií a nechoval se tak po dobu několika let, a to ani v době po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a po zápisu sporných akcií do soupisu majetkové podstaty, jak-kromě již výše uvedeného-vyplývá dále ze zápisu z jednání valné hromady Společnosti ze dne 11.5.2011 (jíž se účastnil jako zmocněnec akcionáře Z. Syrovátka a na níž vykonával akcionářská práva dlužníka žalovaný insolvenční správce), ze zápisu z jednání mimořádné valné hromady Společnosti ze dne 21.8.2012 (jíž se hodlal účastnit toliko jako vlastník akcií č. 11-20, přičemž akcionářská práva se spornými akciemi vykonával žalovaný), z notářského zápisu ze dne 17.9.2012 s přílohami (žalobce vystupoval toliko jako vlastník akcií č. 11-20 a akcionářská práva se spornými akciemi vykonával žalovaný), z žádosti žalobce o svolání mimořádné valné hromady Společnosti ze dne 15.1.2013 (žalobce jí činil jako vlastník akcií č. 11-20), ze zápisu z jednání mimořádné valné hromady Společnosti ze dne 20.2.2013 (žalobce vystupoval toliko jako vlastník akcií č. 11-20 a akcionářská práva se spornými akciemi vykonával žalovaný).

Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1571/2010 přitom váže svou právní větu na skutkový stav, kdy na základě dohody smluvních stran oblát, namísto zaslání svého souhlasu oferentovi, vyjádřil akceptaci smlouvy svým dalším jednáním (doručil podepsanou smlouvu katastrálnímu úřadu), přičemž z tohoto jeho jednání tak byla i pro oferenta rozpoznatelná akceptace návrhu. Z toho odvolací soud dovozuje, že v případě distančního uzavírání smluv-což je i případ sporné smlouvy, kterou dlužník podepsal v Třeboni jako první v pořadí a zaslal ji do Prahy k podpisu žalobci a Zdeňku Syrovátkovi-sice lze (ve smyslu citovaného R 39/2013) sjednat účinnost akceptace návrhu i k jinému okamžiku, než je dojití vyjádření souhlasu s obsahem návrhu zpět oferentovi, avšak musí se tak stát způsobem umožňujícím oferentovi zjistit (typicky z následného jednání obláta), že k uzavření smlouvy došlo. Tento závěr přitom zcela odpovídá § 275 odst. 4 obch. zák., jehož se dovolával žalobce, neboť toto ustanovení váže vyjádření souhlasu s návrhem na provedení určitého úkonu obláta (např. na zaplacení kupní ceny) s tím, že v takovém případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu. Jak již však uvedeno výše, žalobce v přiměřené lhůtě neučinil žádný takový úkon, z něhož by dlužník mohl zjistit, že smlouvu akceptoval. Tento závěr je také v souladu s § 1744 o.z., jenž stanoví, že s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. I podle tohoto ustanovení o.z. je tedy vyžadováno následné jednání akceptanta.

Z uvedeného vyplývá, že ujednání čl. VII. odst. 4 sporné smlouvy je třeba vykládat tak, že platnost a účinnost smlouvy nastává jejím podepsáním kupujícím a alespoň jedním z prodávajících s účinky pro něj v okamžiku, kdy oblát projevil vůči oferentovi svou akceptaci smlouvy (např. zaplacením první splátky kupní ceny). Žalobcův názor, že k platnosti a účinnosti sporné smlouvy postačil její podpis žalobce jakožto obláta, aniž by musel svou akceptaci jakkoli projevit vůči dlužníku coby oferentovi, je tak zjevně nesprávný. (KSCB 27 INS 1855/2009)

V dané věci však žalobce po podpisu sporné smlouvy ničeho dalšího neučinil. Neoznámil její přijetí dlužníku, ani nezačal podle ní jednat, jak již rozvedeno výše. Za tohoto stavu, kdy se dlužník ani z následného jednání žalobce po dobu několika let neměl možnost dozvědět, že žalobce přijal jeho návrh sporné smlouvy, je odvolací soud přesvědčen, že k uzavření smlouvy nedošlo, jelikož žalobce jakožto oblát v přiměřené době neprojevil svým jednáním souhlas se spornou smlouvou způsobem, z něhož by dlužník mohl žalobcův souhlas zjistit.

Právní závěr soudu I. stupně, že mezi dlužníkem a žalobcem sporná smlouva nevznikla, je tedy věcně správný.

Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani žalobcem namítaný rozpor se zásadami občanskoprávních vztahů, specifická ustanovení smlouvy, ani shoda smluvních stran ohledně podoby a obsahu sporné smlouvy, neboť pokud tato shoda nebyla po jejím podpisu žalobcem (k němuž došlo až po podpisu dlužníkem, a to na vzdáleném místě od místa dlužníkova podpisu) nijak projevena vůči dlužníku (úkonem žalobce potvrzujícím akceptaci smlouvy), nemohla mít za následek uzavření sporné smlouvy.

Zároveň odvolací soud poukazuje na to, že ujednání obsažené v čl. VII. bodu 4. sporné smlouvy umožňuje, aby smlouva nabyla platnosti a účinnosti jen ve vztahu k jednomu z prodávajících. Ze závěru soudů obou stupňů, že mezi dlužníkem a žalobcem nebyla sporná smlouva uzavřena, tedy nevyplývá, že nedošlo k jejímu platnému uzavření mezi Zdeňkem Syrovátkem a žalobcem. Naopak z provedených důkazů se podává závěr opačný, tedy že mezi žalobcem a Zdeňkem Syrovátkem (avšak toliko mezi nimi) byla sporná smlouva uzavřena dne 3.12.2007, což také vysvětluje následný separátní přístup žalobce ve vztahu k akciím č. 11-20 a sporným akciím č. 1-10.

Toliko pro úplnost k odvolacím námitkám žalobce, že mohl se spornými akciemi disponovat již na základě plné moci ze dne 26.11.2007, kterou mu dlužník udělil, odvolací soud uvádí, že tato plná moc byla omezena toliko na záležitosti související se smlouvou o budoucích smlouvách o převodu akcií datovanou 22.9.2005, a žalobcem tvrzená možnost neomezené dispozice se spornými akciemi z ní tedy nevyplývá.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., a to včetně věcně správných akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení žalovaného a vedlejšího účastníka, jelikož ani ve stádiu odvolacího řízení po doplnění a zopakování dokazování nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně či zrušení.

S ohledem na výše uvedená zjištění a z nich vyplývající závěr o nedůvodnosti žaloby, se odvolací soud veden zásadou ekonomie řízení již blíže nezabýval žalovaným uplatněnými námitkami vydržení vlastnického práva ke sporným akciím, neplatnosti sporné smlouvy dle § 40a obč. zák. ve spojení s § 145 odst. 2 obč. zák. (s ohledem na neudělení souhlasu manželkou dlužníka) a odstoupením od sporné smlouvy podle § 253 IZ, jelikož jejich posuzování by nemohlo ničeho změnit na závěru o věcné správnosti rozsudku soudu I. stupně.

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšným žalovanému a dlužníku jakožto vedlejšímu účastníku na straně žalovaného přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému přitom přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 23.239,14 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem ve výši 15.500,-Kč za 5 úkonů (KSCB 27 INS 1855/2009) právní služby (porada s klientem přesahující jednu hodinu, písemné vyjádření k odvolání ze dne 4.5.2015, písemné doplnění vyjádření ze dne 12.11.2015 a účast na jednání před odvolacím soudem trvajícím přes dvě hodiny; po 3.100,-Kč za úkon), paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto úkony ve výši 1.500,-Kč (po 300,-Kč za úkon), náhrady cestovních výdajů za cestu osobním automobilem (jehož technický průkaz předložil v kopii) ze sídla advokáta na jednání odvolacího soudu a zpět v částce 1.701,14 Kč, náhrady za promeškaný čas za 8 půlhodin (po 100,-Kč za každou započatou půlhodinu) v částce 800,-Kč a z 21% DPH. Dlužníku pak přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12.342,-Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem ve výši 9.300,-Kč za tři úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem, jež přesáhlo dvě hodiny) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto úkony ve výši 900,-Kč, navýšených o 21% DPH z těchto částek ve výši 2.142,-Kč. Odvolací soud však dlužníku nepřiznal požadovanou odměnu ani paušální náhradu hotových výdajů advokáta za vyčíslení nákladů odvolacího řízení vedlejšího účastníka podáním ze dne 24.11.2015, neboť mu za tento úkon nepřísluší, jelikož se nejedná o úkon právní služby poskytnuté zastupovanému dlužníku ve smyslu § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž jeho zástupce mohl bez obtíží vyčíslit náklady odvolacího řízení při jednání odvolacího soudu a nemusel tak činit zvláštním podáním. O plnění k rukám advokátů žalovaného a dlužníka a o lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Toliko pro úplnost odvolací soud upozorňuje soud I. stupně, že připojený spis sp.zn. 36 Cd 21/2014 obsahuje dosud nevyřízené odvolání svědka JUDr. Jablonského proti usnesení ze dne 11.4.2014, č.j. 36 Cd 16/2014-27, o uložení pořádkové pokuty.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 23. listopadu 2015

Mgr. Markéta Hudečková, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová