104 VSPH 392/2014-48
29 ICm 3879/2013 104 VSPH 392/2014-48 (KSCB 27 INS 10943/2013)









ČESKÁ REPUBLIKA

,ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném zpředsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Alexandry Jiříčkové ve věci žalobce AB 4 B.V., se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupeného Mgr. lng. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem Blatného 1885/36, Brno proti žalovaným 1/ JUDr. lng. Miroslavu Kořenářovi, Radniční 133/1, 370 O1, České Budějovice, insolvenčnímu správci dlužnice Stanislavy anonymizovano , zastoupenému Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem Pod Zámkem 477/18, Rudolfov, 2/ Stanislavě anonymizovano , anonymizovano , bytem J. Bendy 1387/32, České Budějovice, zastoupené JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem Kasárenská 4, České Budějovice, o určení popřených pohledávek, o odvolání žalované 2/ proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 29 lCm 3879/2013-23 ze dne 24. února 2014 takto: |. Rozsudek Krajského soudu vČeských Budějovicích č.j. 29 ICm

3879/2013-23 ze dne 24. února 2014 se potvrzuje.

||. Žalobce nemá vůči žalovanému č. 1 právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

|||. Žalovaná č. 2 je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalobce ve výši 4.114,-Kč.

(KSCB 27 INS 10943/2013)

Odůvodněnh

Soud prvního stupně vřízení o určení popřených pohledávek, přihlášených žalobcem v postavení věřitele v insolvenčním řízení dlužnice Stanislavy anonymizovano (dále též jen dlužnice), určil pod bodem l. výroku rozsudku, že pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužnice, a to pohledávka č. 1 ve výši 65.585,94 Kč a pohledávka č. 2 v celkové výši 30.294,37 Kč, jsou po právu. Pod bodem ll. výroku rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1. (dále též jen správce) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, v bodě lll. výroku uložil dlužnici povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 5.000,-Kč.

Vinsolvenčním řízení uplatnil žalobce, jenž je vpostavení věřitele, dvě nevykonatelné pohledávky a včasně podanou určovací žalobou se domáhal proti žalovaným vydání rozhodnutí, jímž bude určeno, že jeho pohledávky, které byly popřeny dlužnicí z důvodu promlčení závazku, jsou po právu. Žalobce poukázal na to, že 19. 10. 2007 uzavřeli jeho právní předchůdce a dlužnice úvěrovou smlouvu č. 3710310883, na jejímž základě byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 60.000 Kč, a to způsobem sjednaným v úvěrové smlouvě, její povinností bylo vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky a uhradit sjednané úroky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.756 Kč. Protože žalovaná splátky nehradila řádně, došlo 10. 5. 2010 k zesplatnění úvěru a dlužnice byla vyzvána, aby celý poskytnutý úvěr splatila v souladu s úvěrovými obchodními podmínkami. Závazek dlužnice není promlčen, když přihláška byla doručena soudu ve čtyřleté promlčecí době počítané od 11. 5.2010.

Správce se vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok uznal již v rámci přezkumného jednání a na tomto stanovisku ničeho nemění. Dlužnice nejprve ve svém vyjádření kžalobě poukázala na to, že žalobce netvrdil a nedoložil poskytnutí plnění dle smlouvy, neuvedl, jakou formou bylo poskytnuto ani v jaké výši bylo na jednotlivé splátky hrazeno. Počátkem běhu promlčecí doby nebyl okamžik zesplatnění úvěru, jak tvrdí věřitel, ale den, kdy nebyla zaplacena druhá řádná sjednaná splátka, nebot, v tu chvíli mohl bez dalšího přistoupit věřitel k zesplatnění závazku, přičemž není podstatné, že tak učinil až později. Předmětnou smlouvu je nutno posoudit jako půjčku, v jejímž záhlaví je uvedeno telefonní půjčka , věřitel by musel doplnit skutková tvrzení, pro něž by smlouva měla být posuzována jako úvěr. Při jednání před soudem prvního stupně pak dlužnice výslovně uvedla, že částka 60.000 Kč jí byla poukázána na účet, smlouva byla uzavřena tak, že dlužnice telefonicky reagovala na reklamní letáček žalobce, při hovoru uvedla některé osobní údaje. Následně jí poštou byla zaslána úvěrová smlouva včetně obchodních podmínek (tak jak je ve spise založena), dlužnice doplnila některé údaje a podepsala ji a zaslala zpět věřiteli, poté jí byly finanční prostředky ve výši 60.000 Kč poukázány. Z textu smlouvy nevyplývá, že by se měla řídit ustanoveními obchodního zákoníku, k připojeným úvěrovým podmínkám nelze přihlížet, když nebyly dlužnicí podepsány, a dále proto, že ve smyslu Směrnice 93/13 ES č. 3, jsou vtěchto podmínkách uvedená ustanovení předtištěna, nejsou sjednána individuálně, jsou psána drobným písmem a jsou tudíž absolutně neplatná.

(KSCB 27 INS 10943/2013)

Soud prvního stupně zjistil, že v levém horním rohu smlouvy o úvěru jsou napsána slova telefonní půjčka a v pravém horním rohu pak úvěrová smlouva, návrh na uzavření smlouvy . Věřitel smlouvu podepsal prostřednictvím tam uvedeného pracovníka 19.10.2007, dlužnice pak 23.10.2007. Ve smlouvě je sjednaná výše úvěru 60.000 Kč, obsahuje označení věřitele a dlužnice, výši čistého měsíčního příjmu dlužnice, byla sjednána splatnost úvěru v 72 měsíčních splátkách po 1.756 Kč, s roční procentní sazbou nákladů 32,8 %, obsahem smlouvy a ve znění smluvních podmínek je pak dohoda účastníků o způsobu zesplatnění úvěru v případě neplnění řádných splátek, dohoda o uplatněné smluvní pokutě atd. Smlouva byla uzavřena způsobem popsaným dlužnicí, dlužnice potvrdila přijetí finančních prostředků v částce 60.000,-Kč, jež jí byly zaslány na účet.

Soud prvního stupně tedy dospěl kzávěru, že dlužnice a věřitel uzavřeli smlouvu o úvěru v režimu § 497 a násl. obchodního zákoníku, nikoliv smlouvu o půjčce v režimu § 657 občanského zákoníku, jak spekuluje dlužnice, finanční prostředky byly poskytnuty až na základě konsenzuálně uzavřené písemné smlouvy. Kolik bylo dlužnicí dle smlouvy uhrazeno, jednak dokládá žalobce podrobným výpisem v příloze přihlášky, i v rámci incidenčního sporu je na dlužnici, aby prokázala, že zaplatila více, než žalobce tvrdí. Počátek běhu promlčecí doby nastává v daném případě, zesplatněním úvěru v režimu § 392 odst. 2 obchodního zákoníku, nikoli nezaplacením druhé řádné sjednané splátky, kdy tehdy měl právo požadovat splacení celé dlužné částky věřitel poprvé (tedy někdy v roce 2007). Protože byla uzavřena smlouva o úvěru v režimu § 497 a násl. obchodního zákoníku, podle § 392 odst. 2 obchodního zákoníku platí, že u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný celý závazek, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku, úvěr byl zesplatněn k 10. 5. 2010, čtyřletá promlčecí doba tak započala běžet 11. 5. 2010 (v odůvodnění rozsudku chybně uvedeno 11.5.2011) a přihláška byla u soudu prvního stupně podána dne 26. 9. 2013 tedy před uplynutím promlčecí doby, popěrný úkon dlužnice byl omezen na námitku promlčení, a proto soud žalobě vyhověl.

O nákladech účastníků rozhodl soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1 podle § 202 IZ a ve vztahu k dlužnici podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když náklady žalobce spočívaly v zaplaceném soudním poplatku z návrhu.

Dlužnice podala včas odvolání proti bodu l. a lll. výroku rozsudku. Setrvala na své dosavadní argumentaci, že dlužnice a věřitel uzavřeli smlouvu o půjčce, když jí byla věřitelem částka 60.000,-Kč jednorázově vyplacena na její účet poté, co mu došla podepsaná smlouva, nebyla jí rezervována a následně uvolňována, jak předpokládá smlouva o úvěru, i text smlouvy používá slova zapůjčuje . Dlužnice jako laik tedy nemohla rozeznat, zda uzavírá smlouvu o úvěru nebo o půjčce, uvedený rozpor ve smlouvě je vůči dlužnici jako spotřebitelce klamavý. Dovozovala dále, že po zesplatnění úvěru původní smlouva zanikla, vztah je podřízen režimu bezdůvodného obohacení a běžela tedy dvouletá promlčecí lhůta. Nárok žalobcem uplatněný byl v době podání přihlášky promlčen. Dále dlužnice namítala absolutní neplatnost smlouvy o půjčce , když ji pokládala za nevyváženou a znevýhodňující, v textu smlouvy nejsou vtělena ujednání o úročení, sankcích a dalších náležitostech, namítala i velikost písma. Dlužnice obsáhle vyložila, co je zneužívající klauzule,

(KSCB 27 INS 10943/2013) vjakých konkrétních sporech byla tato problematika řešena a že kní má soud přihlížet i bez návrhu, aniž by však konkretizovala, která konkrétní ustanovení smlouvy mají podle ní mít tento charakter. Vzhledem kneplatnosti smlouvy má žalobce právo pouze na bezdůvodné obohacení, jeho nárok je promlčen a popření pohledávky dlužnice zdůvodu promlčení je tedy relevantní i ztohoto důvodu. Požadovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Pokud soud prvního stupně dospěl, jak se podává zodůvodnění na str. 3 napadené rozsudku, kzávěru, že pro každé dílčí plnění běží promlčecí doba samostatně, pak měl vyhovět námitce promlčení vznesené dlužnicí.

Žalobce ve svém vyjádření kodvolání při jednání u odvolacího soudu požadoval, aby soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Dlužnice není oprávněna v rámci incidenčního sporu doplňovat své důvody popření pohledávky o údajnou neplatnost smlouvy a rozšiřovat tak důvody svého popření. Na přezkumném jednání vznesla dlužnice toliko námitku promlčení, neplatnost smlouvy nenamítala a nemůže tedy o tento argument rozšířit svou obranu v incidenčním sporu. Směrnice Evropské rady, na níž dlužnice odkazuje, má pouze vertikální účinek, nejedná se o nařízení. Úrok je navíc ve smlouvě sjednán v přiměřené výši, dílčí neplatnost dána není. Mezi žalobcem a dlužnicí byla uzavřena podle obsahu smlouva o úvěru, výraz telefonní půjčka uvedený v levém horním rohu smlouvy je pouze marketingový pojem, jenž je odlišen i velikostí písma, když název úvěrová smlouva je psán písmem výrazně větším. l kdyby bylo promlčení odvíjeno od prodlení dlužnice s úhradou jednotlivých splátek, s úhradou prvé splátky se dlužnice ocitla v prodlení až 25.12.2009, i v takovém případě by přihláška byla podána včas. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Cdo 786/2009 a 32 Cdo 3337/2010, podle nichž není promlčecí doba v občanském zákoníku ustanovením uvedeným na ochranu spotřebitele ve srovnání se čtyřletou promlčecí dobou v obchodním zákoníku, tudíž se zde neuplatní § 262 odst. 4 obchodního zákoníku.

Správce se k podanému odvolání nevyjádřil.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

V předmětné věci žalobce dne 25.9.2013 přihlásil v insolvenčním řízení dvě nevykonatelné pohledávky. Pohledávka č.1 celkem ve výši 65.585,94 Kč, která představuje nezaplacené splátky ze smlouvy o úvěru č. 3710310883 ve výši 52.713,61 Kč a příslušenství-zákonný úrok z prodlení ve výši 0,0205% denně z částky 52.713,61 Kč od 26.5.2010 do 26.8.2013 ve výši 97.731,-Kč. Úvěr byl dle hl. 7 Úvěrových podmínek dne 10.5.2010 zesplatněn doporučeným dopisem zaslaným dlužnici, jímž byla dlužnice vyzvána kzaplacení úvěru včetně smluvní pokuty ve sjednané lhůtě. Pohledávku č.2 ve výši celkem ve výši 30.94,37 Kč, jíž představuje jistina-smluvní pokuta včástce 24.361,93 Kč ve výši ušlého úroku z úvěru dle hl. 7 Úvěrových podmínek, na který by žalobci vznikl nárok, pokud by

(KSCB 27 INS 10943/2013) dlužnice úvěr řádně splácela. Dlužnice podpisem na smlouvě o úvěru potvrdila, že je sjejím zněním seznámena, včetně Úvěrových podmínek, považuje jejich ustanovení za dostatečně určitá. Příslušenství pohledávky č. 2 bylo uplatněno ve výši zákonného úroku z prodlení částkou 5.932,98 Kč.

Insolvenční správce pohledávku nepopřel, dlužnice pohledávku popřela při přezkumném jednání konaném dne 14.10.2013 pohledávky č.1 a č. 2 zcela co do pravosti stím, že předmětná smlouva je smlouvou o půjčce a pohledávky věřitele jsou promlčeny.

Žaloba podaná k soudu dne 13.11.2013 byla podle ustanovení § 198 odst. 1 IZ učiněna včas.

Pokud dlužnice tvrdila, že předmětná smlouva je smlouvou o půjčce nikoli o úvěru, smlouva o půjčce upravená § 557 a §558 občasného zákoníku je tradičně považována za smlouvu reálnou; znamená to především, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale vždy teprve skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Pro smlouvu o půjčce není předepsána (pod sankcí neplatnosti) písemná forma. Smlouvu o půjčce je třeba odlišovat od smlouvy o úvěru (§ 497 obchodního zákoníku), která má konsenzuální povahu. Věřitel se jí zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne (po účinnosti smlouvy) jemu nebo v jeho prospěch určité peněžní prostředky, které se dlužník zavazuje vrátit spolu s úroky. Na rozdíl od smlouvy o půjčce, která vzniká \reálným\ předáním předmětu půjčky dlužníku, ke smlouvě o úvěru dojde, jakmile je účinně uzavřena.

Odvolací soud má shodně se soudem první stupně za zjištěné, že předmětná smlouva je smlouvou o úvěru, což vyplývá z grafického ztvárnění i ze samotného textu smlouvy ve znění Úvěrových podmínek. Ve smlouvě je zřetelně vyznačeno, že se jedná o návrh na uzavření úvěrové smlouvy, jsou zde použity pojmy výše úvěru 60.000,-Kč, způsob poskytnutí úvěru, úvěrové podmínky atd., což podle názoru odvolacího soudu vběžném spotřebiteli nevzbuzuje pochybnost, o jaké smluvní ujednání se jedná. Vsouladu suzavřenou smlouvou byl dlužnici úvěr skutečně poskytnut, a to převodem na její účet poté, co smlouvu podepsala a odeslala zpět věřiteli. Pokud dlužnice tvrdila, že dlužnici finanční prostředky věřitel nerezervoval, ale po doručení potvrzené smlouvy provedl platbu, odvolací soud konstatuje, že sama dlužnice přímo v úvěrové smlouvě požádala, aby celý úvěr byl vyplacen na jí uvedený účet, jedná se o ujednání v obdobných smlouvách zcela obvyklé.

V daném případě tedy byla mezi žalobcem jako věřitelem a dlužnicí uzavřena úvěrová smlouva č. 3710310883 dne 19.10.2007 podle ustanovení §497 obchodního zákoníku, která má charakter smlouvy spotřebitelské sohledem na dlužnici v postavení spotřebitele. Z tohoto důvodu dále platí, že ve spotřebitelském vztahu se použijí ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících

(KSCB 27 INS 10943/2013) klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zde zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb.-viz níže) je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, a to ve znění platném do 31. 12. 2012. Smlouvu o úvěru posoudil soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně, jež jsou patrny z odůvodnění napadeného rozsudku soud, jako platnou, když smlouva obsahuje podstatné náležitosti podle § 497 a násl. obchodního zákoníku.

Úvěrové podmínky jsou svou povahou všeobecnými obchodními podmínkami ve smyslu § 273 odst. 1 obchodního zákoníku, je proto nutno na ně aplikovat závěry přijaté Ústavním soudem vjeho nálezu sp. zn. l. ÚS 3512/11 z11. 11. 2013. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti dle ustanovení § 56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu obsaženého v odstavci druhém pod písmenem g) se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Spotřebitel tedy musí mít adekvátní možnost se s obsahem obchodních podmínek seznámit, to ovšem neznamená, že tak skutečně učiní. l když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení starořímské zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým). Dlužnice měla možnost se sÚvěrovými podmínkami seznámit, jak sama před soudem prvního stupně uvedla. Není tedy rozhodné, že Úvěrové podmínky nepodepsala. Navíc drobnost písma použitého vÚvěrových podmínkách sice ztěžuje jejich čtení, avšak sama o sobě by ani vpřípadě, kdy by dlužnice neměla možnost se s nimi seznámit, nezpůsobovala neplatnost Úvěrových podmínek jako celku.

Vustanovení Hlavy 7 Úvěrových podmínek se žalobce sdlužnicí dohodli nikoliv na smluvní pokutě, jak nepřesně označil věřitel svou přihlášenou pohledávku č.2, nýbrž se dohodli na povinnosti dlužnice zaplatit najednou všechny zbývající dlužné splátky (zesplatněnou pohledávku z úvěru), zahrnující jak jistinu, tak i dlužný úrok.

Pohledávka č. 2 není tedy smluvní pokutou, nýbrž se jedná o ušlé úroky zúvěru (toto označení obsahovala i zmíněná přihláška pohledávek věřitele, nejedná se proto o jiný nárok). S ohledem na naplnění podmínky dané v § 3 písm. c) Hlavy 7 Úvěrových podmínek a na zesplatnění úvěru má věřitel právo na zaplacení všech zbývajících dlužných splátek. Toto ujednání v Úvěrových podmínkách nelze navíc ani považovat za překvapivé a jako takové nedovolené ve všeobecných smluvních podmínkách, nebot, se jedná o zcela typické ujednání pro smlouvy o úvěru, které v podstatě s drobnými změnami kopíruje ustanovení § 506 obchodního zákoníku, podle kterého může věřitel v případě prodlení se splácením úvěru odstoupit od smlouvy a požadovat zaplacení celého dluhu z úvěru i s úroky. Jiné nároky z Úvěrových podmínek přihláškou ani žalobou uplatněny nebyly.

Jednotlivé nároky ze smlouvy o úvěru, uzavřené dle § 497 a násl. obch. zák. se promlčují ve čtyřleté lhůtě uvedené v § 397 obch. zák. a běžící od 11.5.2010 (dluh byl zesplatněn ke dni 10.5.2010). Zalobce přihlásil svou pohledávku dne 26.9.2013,

(KSCB 27 INS 10943/2013) tudíž za běhu promlčecí lhůty podle § 392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku, pohledávky nejsou promlčeny. To, že věřitel v souladu se smlouvou smlouvy o úvěru učiní úvěr předčasně splatný, neznamená, že od smlouvy odstoupil, ledaže by takový projev vůle výslovně učinil. Není proto správný závěr, že tyto části přihlášeného nároku jsou promlčeny. Pokud dlužnice dovozovala, že soud prvního stupně posoudil, že promlčecí doba měla běžet pro jednotlivá dílčí plnění zvlášť, to rozhodně nelze usuzovat z pouhé citace celého § 392 odst. 2 obchodního zákoníku vodůvodnění, když soud pro počátek běhu promlčecí lhůty evidentně aplikoval pouze jeho druhou větu.

Pro úplnost odvolací soud považoval za vhodné dodat, že ustanovení o promlčecích lhůtách obsažená vobčanském zákoníku nejsou ustanoveními směřujícími kochraně spotřebitele a ani neupravují odpovědnost spotřebitele za porušení povinností, proto nelze na tato ustanovení aplikovat §262 odst. 4 obchodního zákoníku.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 OSR a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně závislých bodů ll. a lll. o nákladech řízení.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a správcem aplikoval odvolací soud ust. § 224 odst. 1 OSR a § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní ažalovaným 2) aplikoval odvolací soud ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSR ažalobkyni je přiznal vrozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 3.400,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) a dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu (účast na jednání před soudem), což s připočtením 21 % DPH ve výši 714,-Kč činí celkem 4.114,-Kč.

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že podle § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky náhrada nákladů řízení přiznaná vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou pohledávku podle tohoto zákona a uspokojí se ve stejném pořadí jako přihlášená pohledávka, o kterou se vedl spor. Jinak řečeno, po dobu trvání účinků insolvenčního řízení, pohledávka přiznaná napadeným výrokem rozsudku sleduje osud původně přihlášené pohledávky a bude uspokojována ve stejném režimu. Není tedy za trvání insolvenčního řízení třeba, aby ji dlužnice hradila ihned. Lhůta kplnění v bodě lll. se uplatní až po skončení insolvenčního řízení. Bude tak na insolvenčním soudu, aby oprávněný nárok žalobkyně odpovídajícím způsobem promítl do svého rozhodování (změnou splátkového kalendáře).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí

(KSCB 27 INS 10943/2013) k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. října 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Monika Pokorná