104 VSPH 38/2016-91
86 ICm 4018/2014 104 VSPH 38/2016-91 (KSLB 39 INS 15150/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobce: Cadero, a.s., IČO: 27750612, sídlem Husinecká 10, 130 00 Praha 3, zast. JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou, sídlem Anny Letenské 7, Praha 2, proti žalovanému: JUDr. Václav Mlnářík, Ph.D., sídlem Politických vězňů 19, Praha 1, insolvenční správce dlužníka ProTec servis Česká republika, s.r.o., IČO 28669754, sídlem Poštovní 2055/3, 466 01 Jablonec nad Nisou, zast. JUDr. Danielem Kaplanem, LL.M., advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Praha 1, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. 86 ICm 4018/2014-69 ze dne 11. září 2015

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. 86 ICm 4018/2014-69 ze dne 11. září 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky P9 ve výši 191.180,00 Kč, přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka ProTec servis Česká republika, s.r.o. (dále jen dlužník), vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 86 INS 15150/2014 (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 18.984,00 Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci mimo jiné uvedl, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku P9 ve výši 191.800,00 Kč z titulu ceny za poskytnuté účetní služby, vyúčtované fakturou č. FV 145 na částku 94.380,00 Kč, splatnou 14.5.2014 a fakturou č. FV 143 na částku 96.800,00 Kč, splatnou 29.7.2014, na základě smlouvy o poskytování administrativních služeb a zpracování účetních dokladů ze dne 27.12.2012, již dlužník písemně uznal. Pohledávka P9 byla insolvenčním správcem JUDr. Václavem Mlnáříkem, Ph.D. (dále jen správce) při přezkumném jednání konaném dne 22.10.2014 (B-8) popřena z důvodu pravosti s tím, že je žalobce osobou blízkou jednateli dlužníka, že je smlouva absolutně neplatná podle § 196a zák. č. 513/1991 86 ICm 4018/2014 (KSLB 39 INS 15150/2014)

Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) pro neschválení smlouvy valnou hromadou dlužníka, pro neexistenci znaleckého posudku a pro nepřiměřenost výše odměny. Dále namítal, že je smlouva neúčinným právním úkonem a byla sjednána v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal určení pravosti pohledávky P9 a uvedl, že statutární orgán dlužníka nebyl žádným způsobem omezen jednat za dlužníka co do výše závazku a nebylo tedy nutné, aby smlouvu schválila valná hromada, a nebyl ani omezen při uznání závazku dlužníka, jenž nelze považovat za závazek uvedený v § 67a obch. zák. Uzavření smlouvy o vedení účetnictví dlužníka měl za běžnou činnost vykonávanou třetí osobou ve prospěch podnikatele za situace, že podnikatel není schopen sám nebo svými zaměstnanci tuto činnost zajistit. V případě právní kvalifikace přihlášené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení měl správce podle jeho názoru pohledávku ocenit jako cenu obvyklou v daném místě a čase a měl ji přiznat žalobci jako bezdůvodné obohacení. V řízení doplnil, že žalovaná částka představuje cenu za účetní služby poskytnuté žalobcem dlužníkovi v měsících březnu 2014 a dubnu 2014 za zpracování účetních podkladů v březnu 2014 a dubnu 2014, DPPO za rok 2013 a za zpracování mimořádné účetní uzávěrky ke dni 29.07.2014 a dovolával se svého živnostenského oprávnění pro tyto služby.

Správce zopakoval důvody popření pohledávky P9 tak, že dlužník a žalobce jsou osobami blízkými, že dlužník na základě neplatných smluv vyváděl finanční prostředky ze své dispozice ve prospěch osob dlužníkovi blízkých, že je smlouva o poskytování účetních služeb, uzavřená mezi dlužníkem a žalobcem, absolutně neplatným právním úkonem, že služby účtované žalobcem nebyly vůbec poskytnuty, bylo účtováno za období, kdy už žalobce žádnou činnost pro dlužníka nevyvíjel, a že žalobce nebyl oprávněn účetní služby poskytovat. Zpochybnil platnost smlouvy ze dne 17.12.2012 i z důvodu, že byla uzavřena mezi osobami blízkými.

Soud I. stupně vyšel ve svém posouzení z § 5 zák. č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona (dále jen živnostenský zákon) a z jeho Přílohy 2, uvedl, že se žalobce domáhá plnění z titulu poskytnutých účetních služeb na základě smlouvy ze dne 27.12.2012 a zavázal se zajistit správnost účetních a daňových postupů při zpracování poskytnutých dokladů dlužníkem svým jménem a na svoje náklady spoluprací s daňovým poradcem, avšak podle obsahu živnostenského oprávnění nebyl oprávněn provozovat činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence a příslušné živnostenské oprávnění mu zaniklo ke dni 26.1.2011. Uvedl, že činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence je živností vázanou, živnostenský zákon pro její provozování vyžaduje splnění podmínky odborné způsobilosti v § 24 odst. 1 živnostenského zákona a dle jeho přílohy 2. Nezabýval se tvrzením žalobce, dle kterého poskytování účetních služeb vyplývá z předmětu činnosti provozování činnosti podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců a služeb v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy , neboť toto oprávnění žalobce zaniklo před tvrzeným poskytováním služeb dlužníkovi. Shledal, že smlouva ze dne 27.12.2012 byla uzavřena v přímém rozporu s živnostenským zákonem a je proto podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen obč. zák.) absolutně neplatná. Nezabýval se proto dalšími důvody neplatnosti, namítanými správcem podle § 196a obch. zák. a neshledal nárok 86 ICm 4018/2014 (KSLB 39 INS 15150/2014)

žalobce důvodným nebo částečně důvodným ani z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že dlužník sice žádnou hospodářskou činnost nevyvíjel, byl však povinen vést účetnictví a zpracovávat daňové podklady. Shledal, že tvrzené zpracování účetních podkladů v březnu 2014 a dubnu 2014, DPPO za rok 2013 a mimořádné účetní uzávěrky ke dni 29.7.2014 je plněním, které nelze vydat a bylo by proto na místě poskytnout za toto plnění peněžitou náhradu. Ta však náleží pouze osobě, která je oprávněna plnění dle zákona poskytovat, v tomto případě pravděpodobně daňovému poradci, který měl garantovat správnost účetních a daňových postupů při zpracování poskytnutých dokladů . Takový nárok ale v řízení ve vylíčení rozhodných skutečností uplatněn nebyl, dlužník se proto na úkor žalobce neobohatil a není tedy povinen vydat případné bezdůvodné obohacení žalobci. Z těchto důvodů žalobu zamítl, aniž by považoval za potřebné zjišťovat hodnotu poskytnutých daňových služeb. Žalobci uložil povinnost uhradit žalovanému náklady právního zastoupení podle vyhl. č. 177/1996, za promeškaný čas a náhradu cestovních výdajů.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci podal žalobce včas odvolání a navrhoval jej zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Závěry soudu I. stupně považoval za nesprávné, trval na tom, že ke dni uzavření smlouvy měl řádné živnostenské oprávnění, jehož předmětem byla výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, který obsahuje obory činnosti a v rámci výčtu oborů činnosti je v předmětu podnikání uveden mj. obor služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy a dále v rámci volné živnosti je uvedena poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků atd. K podanému odvolání připojil výpis z údajů z veřejné části živnostenského rejstříku a uvedl, že se soud I. stupně nezabýval stavem zápisu v živnostenském rejstříku žalobce, z nějž jednoznačně vyplývá, že oprávnění k činnosti podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců bylo zahájeno 10.12.2007 a bylo ukončeno 8.9.2015.

Žalovaný v podaném vyjádření k odvolání žalobce navrhoval rozsudek jako věcně správný potvrdit, poukázal na to, že žalobce neposkytoval žádné účetní služby dlužníkovi, jeho účetnictví zpracovával na počítači a serveru dlužníka osobně Ondřej Frič jako jednu z jeho činností jednatele a zaměstnance dlužníka. Trval na tom, že tvrzené poskytování účetních služeb a fakturace byly účelovým titulem pro vyvádění peněz dlužníka ve prospěch osob jemu blízkých. V tomto případě došlo k fiktivnímu uzavření smlouvy, jež je evidentně antedatována a účelově vytvořená a skutečnost, že žádná písemná smlouva o poskytování účetních služeb neexistovala, potvrdil sám Ondřej Frič. Shodně jako v řízení před soudem I. stupně namítal, že nároky žalobce nejsou jediným účelovým jednáním žalobce ke škodě dlužníka a k jeho úmyslu zkrátit věřitele odkázal na souhrn, časové zařazení a celkový kontext jednání žalobce.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dospěl k těmto zjištěním a závěrům: 86 ICm 4018/2014 (KSLB 39 INS 15150/2014)

Přihláškou P9 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 191.800,00 Kč z titulu ceny za poskytnuté účetní služby, vyúčtované fakturou č. FV 145 na částku 94.380,00 Kč, splatnou 14.5.2014 a fakturou č. FV 143 na částku 96.800,00 Kč, splatnou 29.7.2014, na základě smlouvy o poskytování administrativních služeb a zpracování účetních dokladů ze dne 27.12.2012, již dlužník písemně uznal. Při přezkumném jednání konaném dne 22.10.2014 (B-8) správce popřel pohledávku co do pravosti z důvodu, že je smlouva podle § 196a obch. zák. absolutně neplatná, protože žalobce je osobou blízkou jednateli dlužníka, smlouva nebyla schválena valnou hromadou dlužníka, nebyla znalecky oceněna a byla antedatována, je neúčinným právním úkonem podle § 242 IZ a byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se včas podanou žalobou podle § 198 IZ dne 21.11.2014 domáhal určení pravosti pohledávky.

Soud I. stupně shledal, že je smlouva neplatná z důvodu, že žalobce neměl v době jejího uzavření platné živnostenské oprávnění, jež by jej opravňovalo poskytovat služby účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence, pokud mu oprávnění k provozování činnosti podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců a služeb v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy zaniklo k 26.1.2011. Nezabýval se proto dále námitkami vznesenými správcem ohledně pravosti pohledávky P9.

Podle § 3a obch. zák. povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání; tím není dotčen § 49a občanského zákoníku (odst. 1). Osoba, která uskutečňuje činnost, k níž se podle zvláštních právních předpisů vyžaduje ohlášení nebo povolení, bez takového ohlášení nebo povolení, a osoby, které takovou činnost uskutečňují jménem jiné osoby anebo na její účet, odpovídají za škodu tím způsobenou; tím není dotčena jejich odpovědnost podle zvláštních právních předpisů (odst. 2).

Již s účinností od 1. 1. 2001 byl v zájmu odstranění pochybností o platnosti a o účincích právních jednání uskutečněných neoprávněnými podnikateli vložen do obchodního zákoníku § 3a, který se zabývá soukromoprávními důsledky neoprávněného podnikání z hlediska právních úkonů, které byly při neoprávněné podnikatelské činnosti uskutečněny. Citovaná právní úprava definuje v odstavci 1, že neoprávněným podnikatelem je osoba, která vykonává činnost, k níž je nutné získání příslušného podnikatelského oprávnění, bez tohoto oprávnění. Neoprávněným podnikatelem je dále i osoba, které sice určité oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti svědčí, ovšem která skutečným, faktickým výkonem činnosti rozsah svého podnikatelského oprávnění překračuje. S překročením podnikatelského oprávnění nebo s jednáním bez podnikatelského oprávnění zákon nespojuje následek absolutní neplatnosti právního úkonu. Právní úkony neoprávněných podnikatelů mohou být však prohlášeny za neplatné podle § 49a obč. zák. za podmínky, že jednající osoba učinila právní úkon v relevantním omylu, tj. v takovém omylu, který byl pro uskutečnění právního úkonu rozhodující, neboť pokud by jednající osoba věděla o skutečném stavu věcí, právní úkon by neučinila, a že osoba, které byl právní úkon určen (v daných případech neoprávněný podnikatel), tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Neplatnost právních 86 ICm 4018/2014 (KSLB 39 INS 15150/2014)

úkonů z důvodu relevantního omylu na straně jednající osoby je svojí povahou neplatností relativní podle § 40a obč. zák. Pokud se jednající osoba jako osoba oprávněná neplatnosti právního úkonu nedovolá, je považován za platný. Právo dovolat se neplatnosti právního úkonu podléhá promlčení. Dovolání se neplatnosti právního úkonu pro relevantní omyl na straně jednající osoby se musí stát způsobem nevyvolávajícím pochybnosti o úmyslu oprávněné osoby a stane se perfektním teprve až okamžikem jeho dojití (doručení) druhé smluvní straně. Při neoprávněném podnikání je třeba na neoprávněného podnikatele pohlížet, jako by byl podnikatelem oprávněným, a na jeho činnost jako na činnost, ke které dochází při oprávněné podnikatelské činnosti. Osoby, které uskutečňují činnost, k níž se podle zvláštních právních předpisů vyžaduje ohlášení nebo povolení, jsou bez takového ohlášení nebo povolení ve smyslu § 3a odst. 2 obch. zák. neoprávněnými podnikateli podle § 3a odst. 1 (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003).

Pokud soud I. stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 27.12.2012 podle § 39 obč. zák. z důvodu neoprávněného podnikání na straně žalobce, nesprávně právně věc posoudil a dospěl tím k nesprávným právním závěrům o tom, že je pohledávka P9, uplatněná z titulu ceny za činnosti vykonávané na základě smlouvy o poskytování administrativních služeb a zpracování účetních dokladů, neoprávněná, protože právní úprava § 3a obch. zák. výslovně absolutní neplatnost takového právního úkonu vylučuje. Z obsahu spisu dále vyplynulo, že námitky správce nesměřovaly ke zpochybnění platnosti této smlouvy z důvodu omylu na straně dlužníka, a proto nelze smlouvu považovat za neplatnou ani z důvodu relevantního omylu na jeho straně podle § 40a obč. zák.

Jelikož se soud I. stupně s ohledem na učiněné právní závěry nezabýval námitkami správce směřující ke zpochybnění pravosti pohledávky P9 a neprováděl k tomu dokazování, nezbylo nežli rozsudek podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušit a věc vrátit podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž se bude řádně zabývat námitkami správce a v konečném rozhodnutí rozhodne o nákladech odvolacího řízení.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že závazkový vztah, založený smlouvou o poskytování administrativních služeb a zpracování účetních dokladů, zavazoval žalobce k činnostem ve prospěch dlužníka v rámci běžného obchodního styku, což je významné z hlediska dalšího jeho posuzování podle § 196a obch. zák. Na další průběh řízení a posouzení námitek správce bude mít vliv i to, zda se správce žalobou podanou podle § 239 odst. 3 IZ proti žalobci domáhá neúčinnosti tohoto právního úkonu, jelikož se neúčinnost právních úkonů dlužníka zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě správce podané podle § 239 odst. 3 IZ. V případě, že by správce žalobu podal, soud by v této věci řízení přerušil a vyčkal by na rozhodnutí o odpůrčí žalobě, jejíž výsledek by měl vliv na rozhodnutí v této věci. 86 ICm 4018/2014 (KSLB 39 INS 15150/2014)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 11. května 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela