104 VSPH 329/2014-114
44 ICm 2974/2013 104 VSPH 329/2014-114 (KSPA 44 INS 1202/2013)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila ve věci žalobce: ESSOX, s. r. o., se sídlem České Budějovice, Senovážné nám. 231/7, IČ 26764652, proti žalované: Mgr. Ing. Michaela Jedličková, sídlem Družstevní 929, 539 73 Skuteč, insolvenční správkyně dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , bytem Resselovo nám. 77, 537 01 Chrudim, zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č. j. 44 ICm 2974/2013-57 ze dne 6. března 2014

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č. j. 44 ICm 2974/2013-57 ze dne 6. března 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o určení, že je po právu pohledávka P17 ve výši celkem 227.625,30 Kč, sestávající z pohledávek P17/1 ve výši 36.530,53 Kč, P 17/2 ve výši 10.511,74 Kč, P 17/3 ve výši 16.805,24 Kč a P 17/4 ve výši 163.777,79 Kč, přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka Václava anonymizovano (dále jen dlužníka) vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 1202/2013 (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 13.399,54 Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně mimo jiné uvedl, že žalobce přihlásil dne 31.5.2012 do insolvenčního řízení dlužníka vykonatelné pohledávky tak, že pohledávku P17/1 ve výši celkem 36.530,53 Kč přihlásil z titulu smlouvy o úvěru č. 876160, uzavřené dne 3. 11. 2005 s dlužníkem, součástí smlouvy byla žádost dlužníka o poskytnutí úvěrového rámce ve výši 3.000 Kč podle článku III. smlouvy a o vydání úvěrové karty, úvěrový rámec byl dlužníku poskytnut a pohledávka pozůstávala z jistiny 22.798,39 Kč, smluvní pokuty 444 Kč, úroků z prodlení z částky 22.798,39 Kč dle repo sazby ČNB od 1. 10. 2006 do 1. 5. 2013 ve výši 13.001,14 Kč a úroků z prodlení 287 Kč. Vykonatelnost pohledávky byla doložena pravomocným rozhodčím nálezem sp. zn. E/2008/01659 ze dne 16. 9. 2008, vydaným rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem. isir.justi ce.cz (KSPA 44 INS 1202/2013)

Pohledávku P17/2 celkem ve výši 10.511,74 Kč přihlásil žalobce z důvodu porušení obchodních podmínek, konkrétně čl. V. odst. 2 smlouvy o úvěru č. 876160 ze dne 3. 11. 2005, spočívající v prodlení dlužníka s úhradou tří měsíčních splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění veškerých závazků dlužníka vyplývajících ze smlouvy, pohledávka pozůstává z jistiny 6.438 Kč, smluvní pokuty 599 Kč, úroků z prodlení z částky 5.988 Kč dle repo sazby ČNB od 1. 12. 2006 do 1. 5. 2013 ve výši 3.324,74 Kč a úroků z prodlení 150 Kč. Vykonatelnost pohledávky byla doložena pravomocným rozhodčím nálezem sp. zn. E/2007/04788 z 16. 1. 2008, vydaným rozhodcem JUDr. Vladimírem Jirouskem.

Pohledávku P17/3 celkem ve výši 16.805,24 Kč přihlásil žalobce z důvodu porušení obchodních podmínek, čl. V. odst. 2 smlouvy o úvěru č. 889167 ze dne 27. 1. 2006, spočívající v prodlení dlužníka s úhradou tří měsíčních splátek v důsledku čehož došlo k zesplatnění veškerých závazků dlužníka vyplývajících ze smlouvy, pohledávka pozůstává z jistiny 10.877 Kč a úroků z prodlení z částky 10.677 Kč dle repo sazby ČNB od 1. 12. 2006 do 1. 5. 2013 ve výši 5.928,24 Kč. Vykonatelnost pohledávky byla doložena pravomocným rozhodčím nálezem sp. zn. E/2008/06437 z 2. 2. 2009, vydaným rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem.

Pohledávku P 17/4 celkem ve výši 163.777,79 Kč přihlásil žalobce z důvodu porušení obchodních podmínek, čl. V. odst. 2 smlouvy o úvěru č. 90005002 ze dne 19. 9. 2005, spočívající v prodlení dlužníka s úhradou tří měsíčních splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění veškerých závazků dlužníka vyplývajících ze smlouvy, pohledávka pozůstává z jistiny 111.022,50 Kč, smluvní pokuty 9.456 Kč, úroků z prodlení z částky 110.722,50 Kč dle repo sazby ČNB od 1. 8. 2008 do 1. 5. 2013 ve výši 43.164,29 Kč a úroků z prodlení 135 Kč. Vykonatelnost pohledávky byla doložena pravomocným rozhodčím nálezem sp. zn. E/2009/01491 z 30. 6. 2009, vydaným rozhodcem JUDr. Květoslavou Blažkovou.

Insolvenční správkyně Mgr. Ing. Michaela Jedličková (dále jen správkyně) popřela při přezkumném jednání konaném dne 11.7.2013 všechny přihlášené pohledávky co do pravosti z důvodu jejich promlčení. Rozhodčí nálezy označila za nicotné právní akty z důvodu neplatnosti uzavřených rozhodčích doložek, žalobce vyrozuměla o popření jeho pohledávek podáním ze dne 16.8.2013 s tím, že je zařadila každou jednotlivě jako nevykonatelnou z důvodu neplatné rozhodčí doložky a nicotného rozhodčího nálezu a žalobce poučila podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) o právu podat žalobu o určení pravosti pohledávek v zákonem určené lhůtě a poučila jej o následcích nepodání žaloby. Dlužník všechny pohledávky uznal.

Žalobce se podanou žalobou ze dne 2. 9. 2013 domáhal určení pravosti všech popřených pohledávek P 17/1-4, k pohledávce P 17/1 doplnil, že při uzavření smlouvy o úvěru č. 876160 ze dne 3. 11. 2005 požádal dlužník o zařazení do seznamu žadatelů o poskytnutí úvěrového rámce a o vydání úvěrové karty podle článku III. smlouvy o úvěru č. 876160 a v souladu s článkem II. obchodních podmínek smlouvy o úvěru byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo 0102250633 a dlužníku byl přidělen úvěr ve výši 20.000 Kč, v obchodních podmínkách pro vydání a používání úvěrových karet bylo dohodnuto, že poskytnutý úvěr ve výši 20.000 Kč bude dlužníkem hrazen v měsíčních splátkách minimálně dle (KSPA 44 INS 1202/2013) výpisu zasílaného žalobcem, splatných vždy k patnáctému dni příslušného kalendářního měsíce, dlužník přestal hradit splátky, proto byl dluh zesplatněn a dále byla podána rozhodčí žaloba. K pohledávce P 17/2 doplnil, že dlužníkovi byl poskytnut podle smlouvy o úvěru č. 876160 úvěr ve výši 17.964 Kč, splatný v 10 měsíčních splátkách ve výši 1.996 Kč, splatných vždy k patnáctému dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že splatnost první měsíční splátky byla k 15. 12. 2005, dlužník přestal hradit splátky, proto byl dluh zesplatněn a dále byla podána rozhodčí žaloba. K pohledávce P 17/3 doplnil, že byl dlužníkovi poskytnut podle smlouvy o úvěru č. 889167 úvěr 19.040 Kč, splatný v 10 měsíčních splátkách po 2.271 Kč, přičemž první splátka byla splatná 15. 2. 2006. Dlužník přestal hradit splátky, proto byl dluh zesplatněn a dále byla podána rozhodčí žaloba. K pohledávce P 17/4 doplnil, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru č. 90005002 byl dlužníkovi poskytnut úvěr 85.140 Kč, splatný v 36 měsíčních splátkách po 3.657 Kč, přičemž první splátka byla splatná 19. 10. 2005. Dlužník přestal hradit splátky, proto byl dluh zesplatněn a dále byla podána rozhodčí žaloba.

Soud I. stupně posoudil, že smlouvu č. 876160 ze dne 3. 11. 2005 uzavřel dlužník v pozici podnikatele. Na tuto smlouvu navazovala smlouva o revolvingovém úvěru s použitím platební karty. Smlouvu o úvěru č. 889167 uzavřel dlužník dne 27. 1. 2006 jako spotřebitel, přičemž obchodní podmínky, obsahující rozhodčí doložku, přiložené k této smlouvě, nebyly podepsány dlužníkem. Smlouva o úvěru č. 90005002 uzavřená dne 19. 9. 2005 byla též ve vztahu k dlužníkovi spotřebitelskou smlouvou, přičemž obchodní podmínky zahrnující ujednání o rozhodčí doložce a smluvní pokutě byly podepsány dlužníkem. Uvedl, že žalobce dovozoval vykonatelnost všech pohledávek P17/1-4, přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka, z rozhodčích nálezů, vydaných rozhodci, kteří k tomu neměli pravomoc, neboť byli vybráni ze seznamu rozhodců, vedeného Společností pro rozhodčí řízení a. s., která není stálým rozhodčím soudem, volba rozhodce nebyla dohodnuta dostatečně určitě a transparentním způsobem a rozhodčí doložky jsou proto absolutně neplatné a rozhodčí nálezy nemají právní účinky, navíc byly rozhodčí doložky umístěny v obchodních podmínkách a u smluv č. 876160 a č. 889167 nebyly obchodní podmínky podepsány dlužníkem, u smluv č. 889167 a č. 9005002 jde o spotřebitelský vztah a podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013 ve spotřebitelských smlouvách nemohou být ujednání o smluvní pokutě a o rozhodčí doložce obsažena v obchodních podmínkách. Na základě uvedených zjištění dovodil, že jde o pohledávky nevykonatelné, uvedl, že pohledávky ze smlouvy č. 90005002 byly splatné dne 20. 9. 2006, ze smlouvy č. 889167 byly splatné dne 25. 10. 2006, ze smlouvy č. 876160 byly splatné nejpozději dne 11. 9. 2007 a ze smlouvy o revolvingovém úvěru byly splatné nejpozději dne 1. 8. 2006. Přihláška pohledávky byla doručena dne 31. 5. 2013, tudíž po uplynutí promlčecí lhůty, a proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalovaného.

K odvolání podanému žalobcem rozhodl Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem č. j.-85 ze dne 10. 11. 2014 tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil a určil, že jsou pohledávky P 17/1 ve výši 36.530,53 Kč, P 17/2 ve výši 10.511,74 Kč, P 17/3 ve výši 16.805,24 Kč a P 17/4 ve výši 163.777,79 Kč po právu a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zabýval se namítanou neplatností rozhodčí smlouvy a (KSPA 44 INS 1202/2013) uvedl, že žaloba o zrušení rozhodčích nálezů nebyla podána, ztotožnil se s názorem soudu I. stupně, že jsou rozhodčí doložky neplatné, avšak neztotožnil se s tím, že rozhodčí nález, vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky, je nicotným právním aktem, k němuž se nepřihlíží, pokud nebyl odklizen cestou jeho zrušení podle příslušných ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ) a nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, neboť má účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze tedy považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky, pokud se jedná o spor, který byla arbitrovatelný. K aplikovatelnosti § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ( dále jen obch. zák.) při posouzení stavení promlčecí doby v souvislosti se zahájením rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky dovodil, že pozdější zákon o rozhodčím řízení vychází z jiné koncepce než obchodní zákoník, tj. účinky rozhodčí žaloby zůstávají zachovány, podá-li strana u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu, a při uplatnění zásady lex posterior derogat legi priori lze dovodit, že § 403 odst. 1 obchodního zákoníku byl nepřímo novelizován pozdějším zákonem o rozhodčím řízení. Tento závěr opřel o okolnost, že podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen obč. zák.) promlčecí doba neběží u práva, na které dopadá právní úprava občanského zákoníku, uplatněním u rozhodce, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky a toto rozlišení nečiní ani nová právní úprava obsažená v § 648 ve spojení s § 3017 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), a není proto žádný rozumný důvod, proč by se měl jinak posuzovat běh promlčecí doby v případě rozhodčích řízení, v nichž jsou uplatňována práva podle obchodního zákoníku, a jinak v rozhodčích řízeních týkajících se práv podle obč. zák., nebo podle o.z. a uzavřel proto, že rozhodčí řízení bylo zahájeno za běhu čtyřleté promlčecí doby stanovené § 397 obchodního zákoníku, přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle § 408 obch. zák., tedy uplynutím 10 let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé a jen v případě, že by byly rozhodčí nálezy zrušeny soudem a věřitel by nepodal žalobu u soudu v třicetidenní lhůtě stanovené v § 16 odst. 2 ZRŘ, nebyly by zachovány účinky podaných rozhodčích žalob a uvedené pohledávky by byly promlčeny.

K dovolání podanému žalovanou proti rozsudku Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud České republiky rozsudkem vydaným dne 1. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 19/2015, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu právní závěr odvolacího soudu, že i v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout rozhodčím řízení, má takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí, k tomu odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a zároveň odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, ve kterém uzavřel, že o překážku věci rozhodnuté se nejedná, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. Uvedl, že při aplikaci těchto závěrů na daný případ nelze než dovodit, že (KSPA 44 INS 1202/2013) vydaný rozhodčí nález nemá účinky pravomocného rozhodnutí, a proto bude muset soud v dalším řízení věcně posoudit pravost předmětných pohledávek a nebude moci vyjít z vydaného rozhodčího nálezu. Zároveň dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu v otázce stavení běhu promlčecí doby uplatněných pohledávek nicméně shledal, že podle § 403 obch. zák. může dojít ke stavení běhu promlčecí doby pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy. Nejvyšší soud rozvedl, že závěr o stavení běhu promlčecí doby podle § 403 obch. zák. je v rozporu s § 14 odst. 1 in fine ZRŘ, podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu, že toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 obč. zák. i k § 403 obch. zák., použije se přednostně, důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby, a navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník, vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, jíž je zákon o rozhodčím řízení. Jelikož posouzení počátku okamžiku stavení promlčecí doby podle § 403 obch. zák. odvolacím soudem považoval za nesprávné, a jelikož se odvolací soud dosud nezabýval tím, kdy promlčecí doba k uplatněnému právu žalobce počala běžet a zda-li je právo žalobce promlčeno, vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení, aniž by se zabýval tím, zda v případě důvodně vznesené námitky promlčení práva může jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a v závěru svého rozhodnutí se podrobně zabýval i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, týkající se práva vznést námitku promlčení pro její rozpor s dobrými mravy.

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu znovu přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Doposud zjištěný skutkový stav a z toho vyvozený závěr soudů všech stupňů je takový, že z jednotlivých ujednáních o rozhodčí doložce vyplývá, že v ní účastníci smlouvy neurčili jména konkrétních rozhodců ad hoc pro rozhodování sporů ze smlouvy, nýbrž ponechali výběr rozhodce na Společnosti pro rozhodčí řízení a. s., ze seznamu rozhodců vedeného k tomu touto společnost, která není stálým rozhodčím soudem, a proto byl vydán rozhodčí nález rozhodcem, jehož volba nebyla dohodnuta dostatečně určitě a transparentním způsobem, jenž neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, rozhodčí nález nemá žádné právní účinky a není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zák.č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekučního řádu). Podle § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ), jen stálé rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla, která mohou určit, jak jmenování a počet rozhodců, tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Tato pravidla (statusy a řády) musí být publikována v obchodním věstníku a je rozhodováno podle uvedených pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení. Rozhodčí a správní společnost, a. s není nadána pravomocí vydávat své statusy a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem, pokud si strany nedohodnou jinak, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Nehledě na to, že rozhodčí doložky byly umístěny v obchodních podmínkách a u smluv č. 876160 a č. 889167 nebyly obchodní podmínky podepsány dlužníkem, u smluv č. 889167 a č. 9005002 jde o spotřebitelský vztah a podle nálezu (KSPA 44 INS 1202/2013)

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013 ve spotřebitelských smlouvách nemohou být ujednání o smluvní pokutě a o rozhodčí doložce obsažena v obchodních podmínkách.

Žalobce nedisponuje vykonatelnými právními tituly a je nutno nejprve posoudit věcně pravost jednotlivých pohledávek.

V daném případě byly pohledávky P17 přihlášeny žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka z titulu smluv o úvěru uzavřených podle § 497 a násl. obch. zák., a proto se jednotlivé nároky, vyplývající z každé jednotlivé smlouvy, stejně jako jejich namítané promlčení, posoudí podle právní úpravy obchodního zákoníku. Jelikož zároveň v řízení vyplynulo, že v některých případech úvěrových smluv má dlužník postavení spotřebitele, má taková úvěrová smlouva charakter smlouvy spotřebitelské. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 obch. zák. se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení obč. zák. nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, a proto se dále uplatní § 52 až 65 obč. zák., jakož i zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinný v době uzavření smluv o úvěru), jenž je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. V nálezu ze dne z 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 se Ústavní soud ČR podrobně zabýval otázkou přiměřenosti smluvních podmínek ve spotřebitelských vztazích se závěrem, že nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy k újmě spotřebitele a je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Dále zde argumentoval článkem 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl implementován právě do § 56 obč. zák. a v neposlední řadě odkázal na ustanovení § 6 o.z.. Stanovil, že ve spotřebitelském vztahu lze očekávat, že se bude dodavatel chovat ve vztahu ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě a nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka a nelze takovému nepoctivému jednání poskytnout právní ochranu.

Podle § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

Podle § 408 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do (KSPA 44 INS 1202/2013) lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odst. 1). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odst. 2).

Podle § 14 ZRŘ rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu (odst. 1). Není-li žaloba podávána stálému rozhodčímu soudu, podává se předsedajícímu rozhodci, je-li určen nebo jmenován; není-li předsedající rozhodce dosud určen nebo jmenován, žaloba se podává kterémukoli určenému nebo jmenovanému rozhodci (odst. 2). Stálý rozhodčí soud i rozhodce uvedený v odstavci 2 je povinen na žalobě vyznačit den, kdy mu došla (odst. 3).

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že jsou nároky žalobce uplatněné přihláškou pohledávek P17/1-4 promlčeny a tento svůj právní závěr opřel o zjištění o splatnosti jednotlivých smluv, již dovodil z upomínek žalobce o zaplacení dluhu a z vydaných rozhodčích nálezů, aniž by předně posoudil pravost jednotlivých pohledávek vyplývajících z úvěrových smluv, aniž by se zabýval splatností jednotlivých nároků a žalobcem tvrzeným a nijak doloženým jejich zesplatněním, nehledě na to, že u pohledávek vzniklých a splatných před zesplatněním úvěrů běží promlčecí doba odlišně, a to podle doby jejich splatnosti sjednané v úvěrové smlouvě. Odvolací soud zároveň z obsahu spisu zjistil, že k pohledávce P 17/1 žalobce v podané žalobě doplnil, že při uzavření smlouvy o úvěru č. 876160 ze dne 3. 11. 2005 požádal dlužník o zařazení do seznamu žadatelů o poskytnutí úvěrového rámce a o vydání úvěrové karty podle článku III. smlouvy o úvěru č. 876160, a že v souladu s článkem II. obchodních podmínek smlouvy o úvěru byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 0102250633 a dlužníku byl přidělen úvěr ve výši 20.000 Kč. Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 0102250633 však žalobce k podané žalobě (ani k přihlášce) nedoložil, soud I. stupně jej nevyzval k jejímu předložení a nepoučil jej podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o této povinnosti a neprovedl ji proto ani k důkazu, a to shodně, jako dosud nebyly v řízení doloženy a prokázány žalobcem uváděné skutečnosti o výši jednotlivých dluhů a o zesplatnění zbytku úvěrů, soud I. stupně se nezabýval těmito skutečnostmi z pohledu hmotného práva a neposuzoval dosud, zda jsou tyto jednotlivé nároky po právu. Z tohoto důvodu nezbylo, nežli rozsudek soudu I. stupně zrušit, neboť v řízení nebylo doposud učiněno takové relevantní dokazování a nebyly z něho učiněny závěry, jež by bylo možno v odvolacím řízení přezkoumat. Ke zjištění skutkového stavu věci bude potřeba poučit žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit tvrzení a dokazování v tomto směru a provést další rozsáhlé dokazování, jež by nebylo možno provést v odvolacím řízení ve smyslu § 219a odst. (KSPA 44 INS 1202/2013)

2 o.s.ř. Odvolacímu soudu proto nezbylo, nežli postupovat podle § 219a odst. 2 o.s.ř., rozsudek zrušit a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž je vázán právními názory Nejvyššího soudu ČR a v konečném rozhodnutí o věci rozhodne o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem.

Nad rámec již uvedeného odvolací soud dodává, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu ČR zabývající se posuzováním otázky promlčení nároků věřitelů v souvislosti s vydáním rozhodčích nálezů na základě neplatné rozhodčí doložky, je obsažena vedle rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 19/2015, taktéž v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 33 ICdo 50/2015, ze dne 30.6.2016, sp.zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, jež vychází z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V nich Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu právní závěr, že i v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí, jelikož již dříve dovodil, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, ve znění účinném od 1. listopadu 2009, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. V rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že o překážku věci rozhodnuté se nejedná, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. Opačný závěr by byl odepřením přístupu ke spravedlnosti, neboť věřiteli by bylo znemožněno domáhat se v případě důvodnosti uplatněného nároku způsobilého exekučního titulu.

K otázce stavení běhu promlčecí doby v souvislosti s vydáním rozhodčího nálezu na základě neplatné rozhodčí doložky Nejvyšší soud uvedl, že podle § 403 obch. zák. může dojít ke stavení běhu promlčecí doby pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, že posouzení počátku okamžiku stavení promlčecí doby podle § 403 obch. zák. je nesprávné a je v rozporu s § 14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ), podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu, že toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 obč. zák. i k § 403 obch. zák., použije se přednostně, důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby, a navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník, a vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, jíž je zákon o rozhodčím řízení. (KSPA 44 INS 1202/2013)

Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 30.6.2016, sp.zn. 29 ICdo 41/2014, pokud se týká stavení běhu promlčecí doby v důsledku zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky a dále rozvedl, že v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení exekučním soudem nebylo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Uvedl dále, že pokud nebyl rozhodčí nález zrušen soudem (§ 34 ZRŘ) a dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí, neboť věřitel co do otázky promlčení nároku nemůže mít méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdy byl rozhodčí nález odklizen pro nedostatek pravomoci rozhodcem soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v ZRŘ.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 22. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná