104 VSPH 311/2014-55
60 ICm 2461/2013 104 VSPH 311/2014-55 (KSPA 60 INS 31812/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce: Home Credit a.s. , IČO 26978636, sídlem Nové sady 996/25, Staré Brno, 602 00 Brno, zast. Mgr. lng. Jaromírem Škárou, advokátem, Blatného 1885/36, 616 OO Brno-Žabovřesky proti žalovanému: lng. Martin Fořt, Palackého 653, 537 01 Chrudim IV, insolvenční správce dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano a dlužnice Heleny anonymizovano , anonymizovano , o určení popřené pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu vHradci Králové, pobočka vPardubicích, č. j. 60 ICm 2461/2013-29 ze dne 14. března 2014 takto:

|.Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. 60 ICm 2461/2013-29 ze dne 14. března 2014 se v bodě |. výroku týkající se pohledávky č. 3 pro částku 13.872,71 Kč a v bodě |||. výroku potvrzuje.

||.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Soud prvního stupně nadepsaným rozsudkem pod bodem l. výroku určil, že má žalobce vůči dlužnici Heleně anonymizovano z popřené dílčí pohledávky č. 1 částku ve výši 38.051,76 Kč a z popřené dílčí pohledávky č. 3 částku ve výši 13.872,71 Kč. Pod bodem ll. výroku zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že má vůči dlužnici Heleně anonymizovano z popřené dílčí pohledávky č. 3 částku 370 Kč a pod bodem lll. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů rizeni.

(KSPA 601NS 31812/2012)

Žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužníků tři vykonatelné pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 37116005800 a úvěrových podmínek jako nedílné součásti úvěrové smlouvy.Uvedl, že poskytnul na základě úvěrové smlouvy dlužnici hotovost ve výši 25.000 Kč a dlužnice se zavázala splácet úvěr 48 splátkami po 927 Kč, avšak nezaplatila ani jedinou splátku.

Dílčí pohledávka č. 1 tvoří jistinu ve výši 25.000 Kč a dlužné pojistné 196 Kč, příslušenství v podobě úroků z úvěru ke dni zesplatnění ve výši 4.279,29 Kč, úroků z prodlení a zákonných úroků z prodlení ve výši 10.590,18 Kč.

Dílčí pohledávka č. 2 představuje náklady rozhodčího řízení ve výši 19.428 Kč.

Dílčí pohledávka č. 3 představuje smluvní pokutu dle Hlavy 7 § 6 úvěrových podmínek ve výši ušlého úroku, na který by měl žalobce nárok v případě řádného splácení úvěru dlužnicí.

Insolvenční správce při přezkumném jednání popřel pravost pohledávky č. 1 ve výši 67.170,6O Kč zdůvodu, že jistina obsahuje položky, které nejsou jistinou.Popřel pravost pohledávky č. 2 zdůvodu neplatného ujednání rozhodčí doložky v rámci úvěrové smlouvy pro nečitelnost a pohledávku č. 3 popřel rovněž zdůvodu absolutně neplatného ujednání úvěrové smlouvy sohledem na její nečitelnost. Pohledávky zařadil jako nevykonatelné.

V části úroků z prodlení ve výši 29.118,84 Kč přesahujících zákonnou výši vzal žalobce pohledávku zpět. Vzal zpět rovněž pohledávku č. 2 představující náklady rozhodčího řízení ve výši 19.428 Kč.

Insolvenční správce dodatečně v řízení uznal zdílčí pohledávky č. 1 jistinu ve výši 25.196 Kč, úroky do zesplatnění ve výši 4.279,29 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10.590,18 Kč, celkem ve výši 40.065,47 Kč. Setrval na popření pohledávky č. 3 jednak z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, která je dle jeho názoru sepsána drobným písmem a je nečitelná. Dále shledal smluvní pokutu jako nepřiměřeně vysokou kvýši půjčené částky a tudíž sjednanou v rozporu s dobrými mravy.

Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů kzávěru, že úvěrová smlouva a úvěrové podmínky byly sjednány platně. Neshledal jako neplatné ujednání o smluvní pokutě obsažené v Hlavě 7 § 3 a 6 úvěrových podmínek pro rozpor sdobrými mravy či pro rozpor sochranou spotřebitele vzhledem k ustanovení § 39 a § 55 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedl, že insolvenční správce ani takovou námitku nevznesl, avšak soud prvního stupně z úřední povinnosti tuto otázku posoudil. Posoudil, že úrok zúvěru činí 18,15% ročně způjčené částky a tuto výši nepovažuje za nepřiměřenou a za nemravnou spřihlédnutím ktomu, že žalobce poskytnul dlužnici 25.000 Kč a dlužnice se zavázala zaplatit 43.152 Kč, když přeplatek oproti poskytnuté částce činí 18.152 Kč. Do částky 18.152 Kčje již zahrnuta částka 4.279,29 Kč obsažená v dílčí pohledávce č.1 jako úrok z úvěru ke dni zesplatnění a tato částka byla žalovaným

(KSPA 601NS 31812/2012) uznána. Zbývající částka na smluvní pokutě sjednané v Hlavě 7 § 3 a 6 ve formě ušlého úroku z úvěru tak činí 13.872,71 Kč a tuto částku shledal soud prvního stupně oprávněnou. Nepřiznal však žalobci částku 370 Kč, která představuje smluvní pokutu ve výši 8 % dlužné částky dle Hlavy 14 §3 úvěrových podmínek, nebot' nebyla žalobcem přihlášena za předpokladu, že vpřihlášce pohledávky byla přihlášena smluvní pokuta ve formě ušlého úroku, nikoliv ve formě 8 % z dlužné částky. Úvěr byl zesplatněn několik let před zahájením insolvenčního řízení a při řádném splácení úvěru by dlužnice zaplatila 48. splátku před zahájením insolvenčního řízení. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že má žalobce z dílčí pohledávky č.1 zjištěno 40.065,47 Kč a z dílčí pohledávky č. 3 13.872,71 Kč.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 202 IZ a přihlédl k tomu, že žalobce sice měl převážně ve věci úspěch, avšak nemá vůči insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaný podal včas odvolání a odkázal na své předcházející stanovisko k popření pohledávky z důvodu nečitelnosti písma úvěrové smlouvy. S ohledem na to byla podle jeho názoru sjednána neplatně i smluvní pokuta. Uvedl, že i kdyby byla úvěrová smlouva sjednána platně, je smluvní pokuta ve výši 14.242,71 Kč nepřiměřeně vysoká k půjčené částce a odporuje dobrým mravům.

Žalobce v podaném vyjádření a jeho doplnění kodvolání žalovaného nesouhlasil s názorem insolvenčního správce a trval na tom, že je úvěrová smlouva sepsána čitelně. Uvedl, že schopnost číst smlouvu bez zvláštních optických pomůcek je založena na čistě subjektivním kriteriu. Poukázal na judikaturu týkající se této otázky a na to, že dlužník jako účastník předmětného závazkového vztahu námitku nečitelnosti podmínek nikdy neuplatnil. Ztohoto důvodu nepřísluší dle názoru žalobce insolvenčnímu správci, který je osobou odlišnou od účastníků závazkového vztahu, námitka týkající se nečitelnosti smlouvy. Dále namítal, že je odvolání žalovaného neurčité a neobsahuje náležitosti návrhu, jak stanoví ustanovení § 205 o.s.ř. Žalovaný se podáním odvolání snaží docílit opětovného posouzení věci. Pokud se v odvolacím řízení dovolává nepřiměřené výše sjednané smluvní pokuty, je tato námitka nepřípustná vzhledem ke koncentraci řízení a ktomu, že nebyla žalovaným před soudem prvního stupně, ale ani v rámci popěrného úkonu uplatněna. Podle názoru žalobce není zřejmé, zjakého důvodu má být úvěrová smlouva absolutně neplatná vzhledem kustanovení § 39 a § 40 odst. 1 obč. zákoníku. Tvrzení žalovaného je vtomto směru neurčité. Kotázce dobrých mravů poukázal žalobce na výklad kpoužití tohoto institutu učiněný vrozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 307/2012 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. |V. ÚS 3653/11. Navrhl rozsudek jako věcně správný potvrdit.Taktéž se dovolal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1659/97 týkající se posouzení problematiky absolutní neplatnosti z hlediska obcházení zákona. Poukázal na průběh uzavření předmětné úvěrové smlouvy a na to, že měl dlužník dostatek času se seznámit sjejím obsahem včetně podmínek. Navrhoval proto, aby odvolací soud rozsudek potvrdil.

(KSPA 601NS 31812/2012)

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. řse dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

Odvolací soud posoudil, že byla incidenční žaloba podána včas, nebot' vyrozumění insolvenčního správce o popření nevykonatelné pohledávky bylo věřiteli doručeno dne 26.6.2013 a žaloba věřitele byla soudu doručena dne 11.7.2013, tj. v15denní lhůtě stanovené v § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (věřitel se nezúčastnil přezkumného jednání konaného dne 7.5.2013).

Pohledávky žalobce byly zařazeny insolvenčním správcem jako nevykonatelné, proto se uplatní ustanovení § 198 IZ a insolvenční správce mohl důvod popření pohledávky doplnit do konce prvého jednání, které se konalo před soudem prvního stupně.

Odvolací soud posoudil, že předmětná smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou dle ustanovení § 51a a násl. obč. zák. Přihlédl ktomu, že předmětem odvolacího řízení zůstala toliko pohledávka č. 3 uplatňovaná jako smluvní pokuta dle Hlavy 7 § 3 úvěrových podmínek ve výši ušlého úroku. Zabýval se tím, zda se jedná o pohledávku vykonatelnou, jak uvedl žalobce v přihlášce, ačkoliv v podané žalobě o této skutečnosti pomlčel a soud prvního stupně otázku vykonatelnosti v odůvodnění rozsudku nevyřešil.

Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda lze v rámci insolvenčního řízení přezkoumávat platnost rozhodčích doložek za situace, kdy přihlášené pohledávky věřitele jsou přiznané věřiteli pravomocnými rozhodčími nálezy, které dle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen RozR) mají účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Z ustanovení RozR jak ve znění účinném v době uzavření smluv o úvěru, tak i ve znění účinném k dnešnímu dni, plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to bud' do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle §31 a §32 odst. 1 RozR, nebo stejnou žalobou podanou vrámci probíhajícího exekučního řízení v30denní lhůtě podle §35 odst. 2 RozŘ. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v30denní lhůtě podá u soudu žalobu (viz §16 RozR). Jinými slovy, aby mohlo být o téže věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, nebot' má účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

(KSPA 601NS 31812/2012)

Vzhledem ktéto vnitřní logice uvedeného zákona nelze prohlásit za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (musí se jednat o majetkový spor a musí být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozR). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ zmíněných rozhodčích nálezů, které zavazovaly dlužnici k peněžitému plnění. Navíc odvolací soud upozorňuje, že pokud by byly bez dalšího pokládány za právně nicotné rozhodčí nálezy, které vyhovují ustanovení § 2 odst. 1 a 2 RozR, nedošlo by ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozR, čímž by byli věřitelé výrazně poškozeni na svých právech, navíc postupem rozporným s RozR.

Odvolací soud uzavírá, že je-li arbitrovatelný rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Vzhledem k uvedenému závěru se odvolací soud dále zabýval tím, zda lze vinsolvenčním řízení zkoumat platnost rozhodčí doložky. Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako v předchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla kzakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která v případě přezkumného již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky), a která má vprůběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu má důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze vtomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako vřízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo191/2007-375 ze dne 19.11.2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek dle ustanovení §23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být v insolvenčním řízení vrámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozR), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 RozR. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody,

(KSPA 601NS 31812/2012) pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určeném v § 35 RozR též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozR. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišt'uje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky zrozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se vinsolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá v režimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný význam okolnost, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení §35 RozR, je nutno vincidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byt' nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Odvolací soud při jednání seznámil přítomného žalobce s nálezem Ústavního soudu sp. zn. l. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž Ústavní soud uvedl v odstavci č. 30 odůvodnění, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ústavní soud dále v odstavci 33 svého odůvodnění nálezu dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud též poukázal na § 6 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dovodil v odstavci 29 svého odůvodnění: V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud k uvedenému odkazu na § 6 o. z. uvádí, že toto ustanovení se použije dle § 3030 o. z. i na právní vztahy vzniklé před účinností o. z., tj. před 1.1.2014.

(KSPA 601NS 31812/2012)

Odvolací soud zopakoval dokazování Úvěrovými podmínkami tvořícími nedílnou součást smlouvy o úvěru č. 37116005800. Z provedeného důkazu učinil odvolací soud tato skutková zjištění:

-z Úvěrových podrnínek zjistil, že nejsou podepsány dlužnicí -v Hlavě 14 § 15 Uvěrových podmínekje obsažena rozhodčí doložka -Uvěrové podmínky jsou psány drobným, nepříliš dobře čitelným písmem.

Odvolací soud učinil skutkový závěr, že ustanovení o rozhodčí doložce bylo obsaženo v dlužnicí nepodepsaných Úvěrových podmínkách, nikoliv v textu samotných smluv o úvěru, podepsaných dlužnicí. Úvěrové podmínky jsou svou povahou všeobecnými obchodními podmínkami ve smyslu § 273 odst. 1 obch. zák., je proto nutno na ně aplikovat závěry přijaté Ústavním soudem vjeho nálezu sp. zn. l. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013. Drobnost písma použitého v Úvěrových podmínkách sice ztěžuje čtení Podmínek, avšak sama o sobě nezpůsobuje neplatnost Úvěrových podmínek jako celku.

Vustanovení Hlavy 7 Úvěrových podmínek se žalobce sdlužnicí dohodli nikoliv na smluvní pokutě, jak nepřesně označil věřitel svou přihlášenou pohledávku č.3, nýbrž se dohodli na povinnosti dlužnice zaplatit najednou všechny zbývající dlužné splátky (zesplatněnou pohledávku z úvěru), zahrnující jak jistinu, tak i dlužný úrok.

Po právní stránce zhodnotil odvolací soud zjištěný skutkový stav tak, že rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, proto v rámci insolvenčního řízení nelze vydaný rozhodčí nález považovat za vykonatelný.

Dlužnice nemohla očekávat, že v Úvěrových podmínkách bude obsažena rozhodčí doložka. Její začlenění do Úvěrových podmínek, tvořících součást smlouvy vypracované žalobcem, není poctivým jednáním ze strany žalobce-dodavatele vůči dlužnici jako spotřebiteli a takovému jednání nelze dle § 6 o. z. poskytnout ochranu. Na všechny žalobcem přihlášené pohledávky bylo proto nutno pohlížet jako na nevykonatelné.

Pohledávka č.3 není, jak již bylo uvedeno, smluvní pokutou, nýbrž se jedná o úroky z úvěru (toto označení obsahovala i zmíněná přihláška pohledávek věřitele, nejedná se proto o jiný nárok). S ohledem na naplnění podmínky dané v § 3 písm. c) Hlavy 7 Úvěrových podmínek a na zesplatnění úvěru má věřitel právo na zaplacení všech zbývajících dlužných splátek. Toto ujednání v Úvěrových podmínkách nelze považovat za překvapivé a jako takové nedovolené ve všeobecných smluvních podmínkách, nebot' se jedná o zcela typické ujednání pro smlouvy o úvěru, které v podstatě s drobnými změnami kopíruje ustanovení § 506 obch. zák., podle kterého může věřitel v případě prodlení se splácením úvěru odstoupit od smlouvy a požadovat zaplacení celého dluhu z úvěru i s úroky.

Odvolací soud z uvedených důvodů shledal věcně správným rozsudek v části dotčené odvoláním, týkající se sporné části dílčí pohledávky č. 3, uvedený pod bodem l. výroku rozsudku.

(KSPA 601NS 31812/2012)

Postupoval proto podle ustanovení § 219 o.s.ř. a v odvoláním dotčené části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil včetně rozhodnutí o nákladech účastníků.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí ustanovením § 202 odst. 1 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1.1.2013)

V Praze dne 5. srpna 2014 JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika