104 VSPH 304/2017-66
42 ICm 4634/2016 104 VSPH 304/2017-66 (KSCB 41 INS 2685/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Petry Švamberkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobkyně JUDr. Stanislavy Vohradské, sídlem Hostivice, Čsl. armády 1, insolvenční správkyně dlužníka BRICK-STAV CZ, a.s., IČO 26098377, sídlem Vráto 101, proti žalovaným 1) Jiřímu anonymizovano , anonymizovano , bytem Pištín 91, 2) Petru anonymizovano , anonymizovano , bytem Hlincova Hora, Kodetka Jižní 119, oba zast. Mgr. Lucií Štindlovou, advokátkou, sídlem České Budějovice, Na Sadech 21 a 3) Binter, spol. s r.o., IČO 25187627, se sídlem České Budějovice, Husova 1824/4, zast. JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, sídlem České Budějovice, Krajinská 224/37, o neúčinnost právního úkonu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 42 ICm 4634/2016-46 ze dne 16. března 2017,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 42 ICm 4634/2016-46 ze dne 16. března 2017 se v bodech I., II., III., V. výroku potvrzuje; v bodě IV. výroku se mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů řízení žalovanému 1) a žalovanému 2) k rukám advokátky Mgr. Lucie Štindlové částku 20.182,80 Kč.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) a žalovanému 2) k rukám advokátky Mgr. Lucie Štindlové částku 10.454,40 Kč. isir.justi ce.cz 42 ICm 4634/2016 (KSCB 41 INS 2685/2016)

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu na určení, že dohoda o převzetí dluhu ze dne 1. 3. 2016 uzavřená mezi dlužníkem BRICK-STAV CZ, a.s. (dále jen dlužník) a žalovanými 1) a 2) (dále jen dohoda o převzetí dluhu) je vůči věřitelům dlužníka přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 41 INS 2685/2016 neúčinným právním úkonem (bod I. výroku), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zaplatit částku 8.240.788 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), zastavil řízení vůči žalovanému 3) (bod III. výroku), uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů v řízení žalovaným 1) a 2) částku 10.091 Kč (bod IV. výroku) a žalovanému 3) částku 8.228 Kč (bod V. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že se JUDr. Stanislava Vohradská, insolvenční správkyně dlužníka (dále jen správkyně či žalobkyně) domáhala žalobou určení, že dohoda o převzetí dluhu je neúčinná s tvrzením, že dne 14. 10. 2015 uzavřel dlužník a žalovaný 3) dohodu o zaplacení dluhu, jejíž součástí je uznání dluhu ve výši 8.040.788 Kč a dne 1. 3. 2016 uzavřel dlužník s žalovanými 1) a 2) dohodu o převzetí dluhu, na základě které převzali žalovaní 1) a 2) dluh dlužníka vůči žalovanému 3) ve výši 8.240.788 Kč, když žalovaní 1) a 2) započetli na tento dluh své osobní dluhy vůči dlužníku z titulu osobních půjček vzniklých v období minimálně let 2012 až 2015, a tímto se oddlužili vůči dlužníku, nelze po nich vymáhat jejich závazky z osobních půjček od dlužníka a připravili majetkovou podstatu o 8.240.788 Kč . Úkon učinil dlužník po zahájení insolvenčního řízení a učinil ho v rozporu s omezeními pojícími se k zahájení insolvenčního řízení dle ustanovení § 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Žalovaní 1) a 2) v podaném vyjádření ze dne 3. 2. 2017 (č. l. 35) navrhli žalobu jako nedůvodnou zamítnout, neboť nárok specifikovaný v žalobě zcela neuznávají. Z § 111 IZ vyplývá, že dlužník má zakázáno nakládat s majetkovou podstatou, do které nepatří dluhy dlužníka vůči jiným osobám. Není jim zřejmé, jak mohl dlužník dohodnout změnu závazku ve svůj neprospěch tím, že na základě uzavřené dohody o převzetí dluhu převzali žalovaní 1) a 2) bezplatně dluh dlužníka vůči žalovanému 3) ve výši 8.296.005 Kč a nikoliv 8.240.788 Kč, jak uvádí žalobce. Měli za to, že navýšili jmění dlužníka tím, že převzali jeho dluh bez protiplnění.

Žalovaný 3) v podaném vyjádření ze dne 31. 1. 2017 (č. l. 29) uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou a upozornil, že není v projednávané věci věcně pasivně legitimován, neboť nebyl smluvní stranou dohody o převzetí dluhu. Dále uvedl, že ve věci nejde o nakládání s majetkovou podstatou, neboť nejde o majetek, tedy aktiva, neboť ze strany žalovaných 1) a 2) bylo nakládáno s pasivy, tudíž se nejedná o odporovatelný právní úkon. Dále uvedl, že převzatý závazek nebyl žalovanými 1) a 2) uhrazen, takže nelze shledávat souvislost mezi uzavřením dohody o převzetí dluhu a tvrzenými chybějícími finančními prostředky v pokladně dlužníka. 42 ICm 4634/2016 (KSCB 41 INS 2685/2016)

Při rozhodování vyšel soud I. stupně z těchto skutkových zjištění: -dne 5. 2. 2016 (A-1) bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka a téhož dne bylo zahájení insolvenčního řízení dlužníka oznámeno insolvenčním soudem podle § 101 IZ vyhláškou uveřejněnou v insolvenčním rejstříku, a tím nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení dlužníka podle § 109 IZ, -dne 8. 4. 2016 (A-13) byl zjištěn úpadek dlužníka, -žaloba je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dle § 239 odst. 3 IZ dne 8. 12. 2016, -dle obchodního rejstříku byli žalovaní 1) a 2) statutárními orgány dlužníka, -žalovaní 1) a 2) bezúplatně dohodou o převzetí dluhu ze dne 1. 3. 2016 převzali dluh dlužníka vůči žalovanému 3), a to s jeho souhlasem, ve výši 7.596.005 Kč na jistině a s příslušenstvím ve výši 700.000 Kč, tj. celkem 8.296.005 Kč a stali se novými, společnými a nerozdílnými dlužníky ze specifikovaných smluv o dílo namísto původního dlužníka, -dne 15. 3. 2016 bylo soudu doručeno zpětvzetí žaloby vůči žalovanému 3).

Z důvodu nadbytečnosti soud I. stupně nehodnotil výpis z hlavní účetní knihy dlužníka a dohodu o zaplacení dluhu, jejíž součástí je uznání dluhu ze dne 14. 10. 2015, neboť zjistil z vyjádření žalovaného 3), že žalovaní 1) a 2) na přejatý dluh nic neuhradili.

Soud I. stupně citoval § 111, § 235 IZ a § 495 o.z. dle nichž věc posuzoval, se závěrem, že dohodou o převzetí dluhu nedošlo ke snížení možnosti uspokojení žádného insolvenčního věřitele, neboť dlužník se bezplatně zbavil svého dluhu, přičemž omezení dle § 111 odst. 1 IZ se týkají jen dispozice dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou či majetkem. Z legální definice § 495 o.z. dovodil, že majetkem dlužníka jsou pouze jeho aktiva, nikoliv dluhy s tím, že rovněž § 205 a násl. IZ stojí na premise, že do majetkové podstaty mohou být sepsána pouze aktiva dlužníka. Dovodil, že se § 111 IZ netýká právních úkonů dlužníka, kterými dlužník disponuje se svými dluhy, proto zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal neúčinnosti dohody o převzetí dluhu. Současně zamítl žalobu i v části vydání plnění získaného z neúčinného právního úkonu, neboť zjistil, že z napadeného právního úkonu se žalovaným 1) a 2) nedostalo žádného plnění. S ohledem na zpětvzetí žaloby soud I. stupně zastavil řízení vůči žalovanému 3). O nákladech řízení rozhodl dle § 163 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu nákladu řízení procesně úspěšným žalovaným.

Proti tomuto rozsudku se žalobkyně včas odvolala podáním ze dne 2. 4. 2017 (č. l. 50) ve znění doplnění ze dne 13. 4. 2017 (č. l. 52) a ze dne 19. 9. 2017 (č. l. 58) a požadovala, aby jej odvolací soud změnil a žalobě vyhověl s tím, že soud I. stupně neposuzoval dohodu o převzetí dluhu v kontextu s následným započtením pohledávek a tedy se skutečným úmyslem stran zkrátit ostatní věřitele a zvýhodnit jednoho věřitele-žalovaného 3), přičemž majetková podstata dlužníka byla zmenšena o 8.240.788 Kč. Kdyby k uzavření dohody o převzetí dluhu nedošlo, byl by žalovaný 3) uspokojován poměrně s ostatními věřiteli z majetkové podstaty, do níž by náležela pohledávka za žalovanými 1) a 2). Soudu I. stupně vytýkala, že vycházel pouze z doslovného znění § 495 o.z. a nepřihlédl k § 2 odst. 3 o.z. o dobrých 42 ICm 4634/2016 (KSCB 41 INS 2685/2016) mravech. Postup soudu měla za formalistický při výkladu pojmu majetku, čímž věřitelům řízení odepřel spravedlnost.

Žalovaní 1) a 2) ve vyjádření k odvolání (č. l. 54) navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, neboť dle jejich názoru soud I. stupně zcela správně aplikoval znění § 111 IZ a dovodil, že ochrana dle § 111 IZ se týká dispozice dlužníka s majetkovou podstatou, tedy s majetkem, který insolvenční správce zapsal do majetkové podstaty dlužníka, a nikoliv dispozice dlužníka s dluhy. Odmítali argumentaci žalobkyně, že v případě, že by nedošlo k uzavření dohody o převzetí dluhu, tak by se žalovaný 3) po přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení uspokojoval poměrně z majetkové podstaty, do níž by náležela i pohledávka za žalovanými 1) a 2) ve výši 8.240.788 Kč, tj. že by žalovaný 3) byl upřednostněn a ostatní věřitelé zkráceni v možném uspokojení pohledávek.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212 a § 212a o.s.ř. a aniž nařizoval jednání, v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř., dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

S ohledem na to, že dohoda o převzetí dluhu byla uzavřena dne 1. 3. 2016, použijí se pro posouzení její platnosti a účinnosti ustanovení IZ a o.z. ve znění v této rozhodné době.

Odvolací soud především konstatuje, že se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu I. stupně i s jeho právními závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku (v podstatné části reprodukovanými shora), jež mají v obsahu spisu a v provedeném dokazování potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech lze proto žalobkyni pro stručnost odkázat na rozhodnutí soudu I. stupně, jež považuje odvolací soud za věcně správné a přesvědčivě zdůvodněné.

Jen pro doplnění závěrů soudu I. stupně a s ohledem na odvolací argumentaci žalobkyně považoval odvolací soud za potřebné připomenout, že § 111 IZ, dle něhož soud I. stupně věc správně posoudil, stanoví dlužníkovi určitá omezení spojená se zahájením insolvenčního řízení (odst. 1), jakož i sankci spočívající v neúčinnosti takového jeho právního úkonu (právního jednání), pokud by dlužník tato omezení nerespektoval (odst. 3). Neúčinnost právního úkonu dlužníka se prosazuje pořadem práva skrze odpůrčí žalobu podanou insolvenčním správcem (§ 239 IZ) a zakládá se rozhodnutím insolvenčního soudu. Smyslem toho všeho je pravidelně to, aby odporovatelným úkonem ušlé majetkové hodnoty dlužníka byly získány zpět do majetkové podstaty, mohly být následně insolvenčním správcem zpeněženy a výtěžek z toho mohl být rozdělen mezi věřitele dlužníka. Je tedy zjevné, že podle § 111 odst. 1 IZ lze úspěšně odporovat jen takovému právnímu úkonu dlužníka, v důsledku něhož šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení dlužníkova majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení, nebude-li se jednat o případy uvedené v § 111 odst. 2 IZ. 42 ICm 4634/2016 (KSCB 41 INS 2685/2016)

V posuzované věci se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti dohody o bezúplatném převzetí dluhu ze dne 1. 3. 2016 uzavřené po zahájení insolvenčního řízení (5. 2. 2016), na základě které převzali žalovaní 1) a 2)-za souhlasu žalovaného 3) jako věřitele-od dlužníka BRICK-STAV CZ, a.s. jeho dluh vůči žalovanému 3) a nastoupili tak jako přejímatelé dluhu (noví dlužníci) na místo (původního) dlužníka. Z obsahu této dohody je zjevné, že byla uzavřena v souladu s § 1888 odst. 1 o.z., a tedy platně, a že jejím uzavřením nemohlo dojít k žádnému porušení omezení stanovených v § 111 odst. 1 IZ, jestliže byla uzavřena bezúplatně, a tedy nemohla být uzavřena ani neúčinně. Jejím důsledkem tak bylo jen to, že se u dlužníka snížila hodnota jeho pasiv (dluhy); jeho aktiva (majetek) jí nebyla nijak dotčena. Hodnota dlužníkova (celkového) jmění se touto dohodou výrazně zvýšila. A ještě jinak řečeno: dohodou o převzetí dluhu se dlužníkovi dostalo majetkového prospěchu na úkor žalovaných 1) a 2) a nikoli naopak. Za takového skutkového stavu je jedině správný závěr soudu I. stupně, že dohoda o bezúplatném převzetí dluhu ze dne 1. 3. 2016 není (nemůže být) neúčinným právním úkonem dlužníka.

K odvolací argumentaci žalobkyně spočívající v tom, že dohoda o převzetí dluhu měla být posuzována v kontextu s následným započtením pohledávek a se skutečným úmyslem stran zkrátit ostatní věřitele a zvýhodnit žalovaného 3), odvolací soud uvádí, že z bezúplatné dohody o převzetí dluhu nemohla žalovaným 1) a 2) vzniknout vůči dlužníkovi jakákoliv pohledávka, kterou by mohli žalovaní 1) a 2) využít k započtení jejich blíže nespecifikovaných údajných závazků vůči dlužníkovi, a ani žalovaný 3) jí nemohl být jakkoli zvýhodněn, zejména, když mu žalovaní 1) a 2) ničeho nezaplatili. Žalobkyně se mýlí též v tom, že se majetková podstata dlužníka údajně zmenšila o 8.240.788 Kč, neboť o tuto částku se dlužník naopak reálně obohatil na úkor žalovaných 1) a 2), jak vyloženo shora. Na věci nemění ničeho ani neopodstatněná představa žalobkyně, že kdyby k uzavření dohody o převzetí dluhu nedošlo, byl by žalovaný 3) uspokojován jen poměrně spolu s ostatními věřiteli a do majetkové podstaty by náležela údajná pohledávka za žalovanými 1) a 2), kterou žalobkyně nijak nespecifikovala. K tomu odvolací soud dodává, že řízení o této odpůrčí žalobě žalobkyni nijak nebrání v tom, aby do soupisu majetkové podstaty kdykoli zapsala a následně vůči žalovaným 1) a 2) pořadem práva uplatňovala a vymáhala event. pohledávky dlužníka, o nichž se domnívá, že existují, neboť v souvislosti s dohodou o převzetí dluhu a údajným započtením zaniknout nemohly. Pokud jde o výhrady žalobkyně činěné na adresu soudu I. stupně a směřující k jeho výkladu § 495 o.z., anebo k tomu, že údajně nepřihlédl k § 2 odst. 3 o.z. o dobrých mravech, nemají na věcnou správnost napadeného rozhodnutí žádného vlivu stejně jako její subjektivní přesvědčení, že postup soudu I. stupně byl formalistický nebo že věřitelům odepřel spravedlnost. Ba právě naopak: odvolací soud shledal postup soudu I. stupně jako jediný možný a věcně správný.

Podáním ze dne 15. 3. 2017, doručeným soudu téhož dne, vzala žalobkyně svojí žalobu proti žalovanému 3) zcela zpět a soud I. stupně v bodě III. výroku rozsudku správně řízení vůči žalovanému 3) zastavil. 42 ICm 4634/2016 (KSCB 41 INS 2685/2016)

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby o neúčinnost právního úkonu není důvodné, a proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek v bodě I., II., III. a V. výroku jako věcně správný potvrdil.

Pokud jde o bod IV. výroku rozsudku, soud I. stupně správně stanovil výši úkonu právní služby dle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o advokátním tarifu ve výši 2.480 Kč za jednu zastupovanou osobu se snížením o 20 % za zastupování 2 osob, avšak nezapočítal dvě zastupované osoby. Odměna za tři úkony právní služby u jedné zastupované osoby činí 7.440 Kč, za tři režijní paušály 900 Kč, tj. celkem 10.091,40 Kč včetně DPH za jednu zastupovanou osobu, při započtení dvou zastupovaných osob odměna činí 20.182,80 Kč. DPH zástupkyni žalovaných 1) a 2) náleží, neboť osvědčila, že je plátcem DPH.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud ve věci úspěšným žalovaným 1) a 2) přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k odvolání) á 2.480 Kč a jeden právní úkon s mimosmluvní odměnou ve výši 1/2 (vyjádření k výzvě soudu ohledně rozhodnutí bez jednání) á 1.240 Kč a dva režijní paušály á 300 Kč, celkem 5.227,20 Kč včetně DPH za jednu zastupovanou osobu, za dvě zastupované osoby celkem 10.454,40 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 18. prosince 2017

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela