104 VSPH 302/2017-81
43 ICm 4456/2016 104 VSPH 302/2017-81 (KSCB 28 INS 2011/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Petry Švamberkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobkyně Česká republika-Celní úřad pro Jihočeský kraj, IČO 71214011, sídlem České Budějovice, Kasárenská 1473/6, proti žalované První konkursní, v.o.s., IČO 26424568, sídlem Praha 4, Severozápadní II. 306/32, insolvenční správkyně dlužníka LIHO-Blanice, s.r.o., IČO 42407109, sídlem Mladá Vožice, Blanická 11, o určení pořadí pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 4456/2016-54 ze dne 9. února 2017,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 4456/2016-54 ze dne 9. února 2017, se mění tak, že žaloba, dle níž mělo být určeno, že žalobkyně má za dlužníkem LIHO-Blanice, s.r.o., IČO 42407109, sídlem Mladá Vožice, Blanická 11, vykonatelnou pohledávku za majetkovou podstatou dlužníka na spotřební dani z lihu ve výši 14,808.885 Kč dle platebního výměru č. j. 27672/2016-520000-32.3 ze dne 6. dubna 2016 řádně uplatněnou dne 20. října 2016 u žalované insolvenční správkyně dlužníka jako osobě s dispozičním oprávněním, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. isir.justi ce.cz 43 ICm 4456/2016 (KSCB 28 INS 2011/2016)

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že žalobkyně Česká republika-Celní úřad pro Jihočeský kraj (dále jen žalobkyně) má za dlužníkem LIHO-Blanice, s.r.o. (dále jen dlužník) vykonatelnou pohledávku ve výši 14,808.885 Kč za majetkovou podstatou dlužníka na spotřební dani z lihu dle platebního výměru č. j. 27672/2016-520000-32.3 ze dne 6. 4. 2016 řádně uplatněnou dne 20. 10. 2016 vůči žalované insolvenční správkyni První konkursní, v.o.s. (dále jen žalovaná; bod I. výroku) a rozhodl o tom, že žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala žalobou určení, že její vykonatelná pohledávka ve výši 14,808.885 Kč z titulu nedoplatku spotřební daně z lihu je pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť vznikla na základě povinnosti dlužníka provést inventuru daňového skladu v důsledku zrušení povolení k provozování daňového skladu z důvodu úpadku dlužníka. Dlužník dle § 43p odst. 1 a 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních byl povinen do pěti dnů provést za přítomnosti úřední osoby správce daně inventuru zásob vybraných výrobků, podat daňové přiznání a zaplatit daň. Lhůta pěti dnů uplynula dne 4. 4. 2016, dlužník podal daňové přiznání ke spotřební dani dne 6. 4. 2016, daň vyčíslil ve výši 14,808.885 Kč se splatností dne 5. 4. 2016. Žalobkyně má za to, že dle § 242 odst. 1 daňového řádu je tato pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou a to přesto, že žalobkyně jako správce daně zajistila neoznačený líh, čímž nedošlo k zániku daňové povinnosti dlužníka.

Žalovaná požadovala žalobu jako nedůvodnou zamítnout (č. l. 43), neboť uplatněná pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou, ale jedná se o pohledávku, která měla být uplatněna přihláškou, event. se v insolvenčním řízení neuspokojuje, neboť se jedná o daň z lihu, který měl dlužník v zásobách před úpadkem a není rozhodující, kdy žalobkyně vydala své rozhodnutí. Jelikož žalobkyně rozhodla dne 12. 4. 2016 o zajištění lihu, který měl dlužník v zásobách a současně vymáhá nedoplatek na daních, má žalovaná za to, že možná se jedná o úkon v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 547 o.z. resp. § 280 odst. 1 o.z., neboť tvrdí, že do majetkové podstaty zajištěný líh nevydá, tudíž jej žalovaná nebude moci zpeněžit, a pokud by pohledávka byla uznána pohledávkou za podstatou, mohlo by dojít k situaci, že bude uspokojen stát na úkor všech nezajištěných věřitelů, což by bylo minimálně v rozporu s dobrými mravy.

Ve skutkové rovině vyšel soud I. stupně zejména z toho, že:

1) usnesením ze dne 24. 3. 2016 (č. l. A-10), jež nabylo právní moci dne 29. 8. 2016, zjistil úpadek dlužníka a do funkce insolvenční správkyně ustanovil žalovanou, 2) dne 29. 3. 2016 v důsledku rozhodnutí o úpadku dlužníka rozhodla žalobkyně o zrušení povolení k provozování daňového skladu, 3) dne 6. 4. 2016 podal dlužník daňové přiznání, daň vyčíslil ve výši 14,808.885 Kč, se splatností dne 5. 4. 2016, kterou neuhradil, 4) dne 6. 4. 2016 vydala žalobkyně platební výměr, kterým dlužníkovi uložila povinnost zaplatit doplatek spotřební daně z lihu ve výši 14,808.885 Kč, 43 ICm 4456/2016 (KSCB 28 INS 2011/2016)

5) dne 12. 4. 2016 rozhodla žalobkyně o zajištění neoznačeného lihu dlužníka, přičemž toho rozhodnutí Generální ředitelství cel dne 6. 9. 2016 částečně změnilo, 6) dne 24. 10. 2016 požadovala žalovaná dle § 203a odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ; B-17), aby soud vyzval žalobkyni k podání žaloby o určení pořadí pohledávky, kterou u ní téhož dne podáním ze dne 20. 10. 2016 uplatnila žalobkyně jako pohledávku za podstatou, 7) dne 31. 10. 2016 vyzval soud žalobkyni k podání žaloby na určení pořadí pohledávky, ve lhůtě 30 dnů od doručení, 8) dne 3. 11. 2016 Generální ředitelství cel rozhodlo o zamítnutí odvolání dlužníka a potvrzení rozhodnutí žalobkyně o zrušení povolení k provozování daňového skladu.

Na takto ustaveném skutkovém základě soud I. stupně dospěl k závěru, že pohledávka žalobce je pohledávkou dle § 168 odst. 2 písm. e) IZ, tj. pohledávkou za majetkovou podstatou z titulu daní, která vznikla na základě vydaného platebního výměru vydaného žalobkyní se splatností přiznáním ke spotřební dani z lihu úpadce s tím, že neobstojí argumentace žalované, že by se mělo jednat o pohledávku, kterou měl žalobce přihlásit do insolvenčního řízení ani argumentace ohledně rozporu s dobrými mravy, příp. ústavním pořádkem s odůvodněním, kdy žalobkyně předmětný líh zajistila rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016 a tím plnila svojí zákonnou povinnost domáhat se pohledávek na daních dlužníka. Z těchto důvodů žalobě vyhověl. Protože ve věci úspěšná žalobkyně v určené lhůtě 3 dnů nespecifikovala náklady cestovného, soud I. stupně jí žádnou takovou jejich náhradu nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalovaná včas odvolala (č. l. 57, 59) a požadovala, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Setrvala na své dosavadní argumentaci, že pohledávka žalobkyně není pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť se jedná o daň z lihu, který měl dlužník v zásobách před úpadkem a není rozhodující, kdy žalobkyně vydala platební výměr, a že se možná jedná o úkon, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o daň z lihu, který žalobkyně zabavila, žalovaná jej nebude moci prodat a výtěžek nebude moci být použit k uspokojení případné pohledávky za majetkovou podstatou žalobkyně, která pak bude uhrazena z výtěžku jiného majetku dlužníka jako přednostní na úkor nezajištěných věřitelů. IZ je zákonem speciálním a dle základních tezí má sloužit k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů . Měla za to, že obdobná situace rozporu nastala mezi IZ a daňovými zákony o dani z přidané hodnoty a dovolávala se závěrů plynoucích z Výkladového stanoviska č. 6 Expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. 10. 2011. Soudu I. stupně vytýkala, že věc posoudil jen podle daňových zákonů a nezabýval se jich rozporem s § 5 IZ a jeho smyslem. Připomněl, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto dne 24. 3. 2016, že již dne 6. 4. 2016 vydala žalobkyně platební výměr, z něhož dovozuje svoji pohledávku, a že jí nic nebránilo v tom tuto svojí pohledávku přihlásit do konce přihlašovací lhůty (tj. do dne 24. 5. 2016), což zavčasu učinil dne 23. 5. 2016 i ručitel Allianz-Slovenská poisťovna, a.s. (dále též ručitel) všech existujících i budoucích daňových pohledávek. 43 ICm 4456/2016 (KSCB 28 INS 2011/2016)

Žalobkyně trvala na určení charakteru své pohledávky (č. l. 69), neboť jde o věc podstatnou pro její právní praxi.

Odvolací soud dle § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno, byť z jiných než žalovanou uváděných důvodů.

Předně odvolací soud zjistil, že žaloba na určení pořadí pohledávky byla podána včas (doručena soudu dne 30. 11. 2016), což soud I. stupně expressis verbis v odůvodnění svého rozsudku neuvedl.

Pokud jde o skutkový stav věci, vyšel odvolací soud ze zjištění správně učiněných soudem I. stupně, jež mají v obsahu spisu potřebnou oporu a podaným odvoláním nebyla nijak zpochybněna.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je však podstatné, že se skutkový stav věci po vydání napadeného rozsudku ze dne 9. 2. 2016 výrazně změnil, když ze sdělení žalobkyně ze dne 14. 3. 2017 (B-36) odvolací soud zjistil, že pohledávka, o jejíž pořadí je veden tento spor, již zanikla, neboť byla v celém rozsahu 14,808.885 Kč uhrazena ručitelem. Ze sdělení ručitele jako přihlášeného věřitele č. 29 ze dne 16. 3. 2017 (P31-3) odvolací soud zjistil, že tento ručitel oznámil soudu naplnění podmínky pro vznik podmíněné pohledávky, když dne 1. 3. 2017 uhradil žalobkyni částku 16,899.369 Kč z titulu záruční listiny pro zajištění spotřební daně ručením evid. č. 491 100 623/13/01/DS uzavřené dne 9. 12. 2013 s dlužníkem ve prospěch žalobkyně. Ze sdělení tohoto ručitele ze dne 7. 9. 2017 (P31-4) odvolací soud dále zjistil, že ručitel oznámil soudu naplnění podmínky pro vznik podmíněné pohledávky, když dne 24. 8. 2017 uhradil žalobkyni částku 1,858.333 Kč jako úrok z prodlení z neuhrazené daně z lihu.

Za této situace, kdy je zjevné, že pohledávka žalobkyně zcela zanikla jejím uhrazením ze strany ručitele, stala se žaloba na určení pořadí uspokojení této neexistující pohledávky bezpředmětnou, neboť zodpovězení otázky jejího pořadí nemá pro insolvenční řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 2011/2016 již žádného významu a mimo uvedené insolvenční řízení není výsledek tohoto incidenčního sporu jakkoli uplatnitelný (jen pro potřebu právní praxe účastníků řízení se soudní rozhodnutí nevydávají). Jinými slovy řečeno, v důsledku zániku pohledávky odpadl předmět sporu o povahu této pohledávky, tedy o to, v jakém pořadí má být v daném insolvenčním řízení uspokojena (zda přednostně nebo spolu s ostatními přihlášenými pohledávkami).

Žalovaná tak nemůže mít žádný právní zájem na rozhodnutí o pořadí uvedené pohledávky za podstatou, když ručitel, který pohledávku uhradil, tedy věřitel č. 29 je přihlášeným věřitelem se zjištěnou podmíněnou pohledávkou ve výši 23,000.000 Kč, který s ohledem na obě oznámení o vzniku nepodmíněné pohledávky bude ve výši 18,757.702 Kč uspokojován v insolvenčním řízení poměrně jako nezajištěný věřitel a nelze tedy hovořil o rozporu s dobrými mravy či jakýmkoli zvýhodnění státu atd. Pokud jde o závěry plynoucí z Výkladového stanoviska č. 6 Expertní pracovní 43 ICm 4456/2016 (KSCB 28 INS 2011/2016) skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. 10. 2011 (č. l. 45), lze jimi důvodně argumentovat jen v otázce opravy výše daně z přidané hodnoty a postupu správce daně podle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty, a nikoli ve věci spotřební daně z lihu, o níž šlo v posuzované věci.

Proto za situace, kdy ani po výzvách odvolacího soudu (č. l. 67 a č. l. 70) nevzala žalobkyně zpět žalobu a kdy ani žalovaná nevzala zpět své odvolání, nezbylo odvolacímu soudu než postupovat podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadený rozsudek změnit ve výroku uvedeným způsobem, neboť žaloba se stala bezpředmětnou v důsledku změněného skutkového stavu věci, k němuž došlo za odvolacího řízení.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť ve věci úspěšná žalovaná, se svého práva výslovně vzdala.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Proti bodu II. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku; lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem.

V Praze dne 18. prosince 2017

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela