104 VSPH 294/2016-121
195 ICm 3553/2013 104 VSPH 294/2016-121 (MSPH 95 INS 8386/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila ve věci žalobce: D.S. Leasing, a.s., IČO 48909238, sídlem Pražákova 1008/69, Štýřice, 639 00 Brno, zast. Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem, sídlem Masarykova 118, 664 42 Modřice, proti žalované: Mgr. et Mgr. Martina Stínková, sídlem T. G. Masaryka 346, 272 01 Kladno, insolvenční správkyně dlužníka CEMA, a.s., IČO 65277406, sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1, Staré Město, o vyloučení věci z majetkové podstaty, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 195 ICm 3553/2013-89 ze dne 25. ledna 2016,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 195 ICm 3553/2013-89 ze dne 25. ledna 2016 se v bodě I. výroku v rozsahu vyloučení částky 350 000 Kč odpovídající kupní ceně za technologické zařízení galvanické linky, výr. č. AZ 116120D, r. v. 2007, zapsané v soupisu majetkové podstaty dlužníka CEMA, a.s., v oddílu věci movité pod poř. č. 7 v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 8386/2011, potvrzuje, a v rozsahu vyloučení částky 160.449 Kč odpovídající výši uhrazeného nájmu za toto technologické zařízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu postupuje Okresnímu soudu v Kladně jako soudu věcně příslušnému; v bodě II. výroku se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám Mgr. Zdeňka Mrajcy, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.015,90 Kč. isir.justi ce.cz 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011)

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl, že se z majetkové podstaty dlužníka CEMA, a.s., IČO 65277406 (dále jen dlužník) v insolvenčním řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 8386/2011, vylučuje peněžitá částka v celkové výši 510.449 Kč, sestávající z částky 160.449 Kč, odpovídající výši uhrazeného nájmu technologického zařízení galvanické linky (dále jen Linka), výrobní číslo AZ 116120D, rok výroby 2007, zapsaného od 16. 12. 2011 do 6. 11. 2012 v soupisu majetkové podstaty dlužníka v oddílu věci movité pod pořadovým číslem 7 a z částky 350.000 Kč, odpovídající kupní ceně, uhrazené žalované insolvenční správkyni dlužníka Mgr. et Mgr. Martině Stínkové (dále jen správkyně) dne 25. 10. 2012 společností Lopera Service, s.r.o., IČO 29360765, sídlem Skloněná 921/7, 190 00 Praha 9, Vysočany, jako kupujícím Linky mimo dražbu (bod I. výroku) a uložil správkyni povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 28.818,25 Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze mimo jiné uvedl, že vzájemným návrhem v řízení zahájeném původně dlužníkem, jímž se dlužník domáhal proti žalobci (v žalobě dlužníka byl v postavení žalovaného) nahrazení projevu vůle žalobce uzavřít s dlužníkem kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k Lince, jako předmětu dosavadního nájmu dlužníka dle leasingové smlouvy č. 32772/08 ze dne 30. 4. 2008, se žalobce domáhal vyloučení Linky z majetkové podstaty dlužníka z důvodu, že je jejím vlastníkem. Jelikož správkyně Linku v průběhu insolvenčního řízení zpeněžila mimo dražbu za kupní cenu ve výši 350.000 Kč, zaplacenou společností Lopera Service, s.r.o. jako kupujícím Linky, připustil soud I. stupně usnesením ze dne 14. 1. 2016 (l. č. 71 spisu) k návrhu žalobce změnu žaloby, jíž se správkyni ukládá vyloučit z majetkové podstaty dlužníka částku 510.449 Kč, sestávající z kupní ceny ve výši 350.000 Kč, uhrazené správkyni za prodej Linky společností Lopera Service, s.r.o. a z nájemného Linky ve výši 160.449 Kč. Žalobce v řízení uvedl, že je přihlášeným věřitelem č. 18 do insolvenčního řízení dlužníka s pohledávkou ve výši 2,847.040 Kč z titulu vypořádání leasingové smlouvy č. 32772/08 ze dne 30. 4. 2008 po její výpovědi, uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem, jejímž předmětem byl finanční leasing Linky, jenž dlužník neplnil, a proto žalobce leasingovou smlouvu vypověděl a provedl konečné vyúčtování ve výši 2,847.040 Kč v souladu se smluvním ujednáním leasingové smlouvy, které dlužník neuhradil. Žalobce v řízení namítal, že Linka zůstala v jeho vlastnictví, nabytého na základě kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2008, uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem, nemůže být proto součástí majetkové podstaty dlužníka a jelikož byla správkyní zpeněžena, má nárok na vydání přijaté kupní ceny ve výši 350.000 Kč za ni, včetně přírůstku v podobě nájemného Linky inkasovaného správkyní za období osmi měsíců, jehož výši správkyně v řízení upřesnila na částku 160.449 Kč.

Správkyně v řízení namítala, že je výpověď leasingové smlouvy ze strany žalobce neplatná pro neurčitost a nedůvodnost, že dlužník cenu leasingu ve výši 9,332.580 Kč uhradil tím, že zaplatil celkem 6,082.685 Kč a složil kauci na kupní cenu ve výši 4,062.480 Kč, čímž dle správkyně leasing přeplatil, a proto se v řízení 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011) dovolávala dobré víry při soupisu Linky do majetkové podstaty a namítla promlčení nároku žalobce na vydání ekvivalentu kupní ceny a nájemného.

Soud I. stupně uvedl, že dne 17. 5. 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka (A-1), že usnesením ze dne 17. 10. 2011 (A-94) byl zjištěn jeho úpadek a byla ustanovena správkyně, že usnesením ze dne 21. 12. 2011 (B-10) byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, že dle zprávy správkyně ze dne 28. 3. 2012 (B-30) a z připojeného soupisu majetkové podstaty vyplynulo, že dne 18. 11. 2011 správkyně zahrnula do soupisu Linku v oddílu věci movité pod pořadovým číslem 7, aniž by uvedla důvod soupisu, a aniž o uvedené skutečnosti vyrozuměla žalobce, že se souhlasem věřitelského výboru Linku pronajala nájemní smlouvou uzavřenou s nájemcem 200 Consulting, s.r.o. na dobu určitou za měsíční nájemné 25.500 Kč, že usnesením ze dne 26. 7. 2012 (B-39) vyslovil insolvenční soud souhlas s prodejem Linky mimo dražbu, že se souhlasem věřitelského výboru vysloveným dne 11. 10. 2012 (B-43) správkyně Linku prodala společnosti Lopera Service, s.r.o. za cenu 350.000 Kč, že se dne 4. 11. 2011 na správkyni obrátil žalobce s požadavkem o vydání Linky s tím, že je jejím vlastníkem, a že správkyni upozornil na existenci leasingové smlouvy a na to, že byla dne 15. 4. 2010 žalobcem vypovězena z důvodu prodlení dlužníka se splácením leasingových splátek.

V řízení bylo prokázáno, že žalobce nabyl vlastnické právo k Lince kupní smlouvou č. 32772/08 ze dne 30. 4. 2008, uzavřenou s dlužníkem za účelem uzavření leasingové smlouvy, již žalobce uzavřel s dlužníkem téhož dne 30. 4. 2008 pod č. 32772/08, žalobce byl v postavení pronajímatele, dlužník byl v postavení nájemce, jenž se zavázal po dobu 60 měsíců splácet leasing dle sjednaného splátkového kalendáře pravidelnými měsíčními splátkami po 87.835 Kč, tj. od 2. 5. 2008 do 5. 4. 2013, celkem ve výši 4,062.480 Kč. V článku IX. bodu 7. Všeobecných smluvních podmínek, jako nedílné součásti leasingové smlouvy, bylo dohodnuto, že pokud po uplynutí doby leasingu a zaplacení všech splátek dlužník jako nájemce písemně nesdělí žalobci jako pronajímateli, že nevyužije svého práva ke koupi předmětu leasingu, je povinen vrátit předmět leasingu pronajímateli ve stavu běžného opotřebení.

Soud I. stupně se nejprve zabýval otázkou platnosti a účinnosti jednání dlužníka spočívajícího v převodu vlastnického práva k Lince na žalobce před zahájením insolvenčního řízení, ztotožnil se se závěry Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřenými v rozsudku č. j. 7 Cmo 147/2014-217 ze dne 2. 6. 2015, pokud jde o hodnocení platnosti a účinnosti Kupní smlouvy a Leasingové smlouvy ze dne 30. 4. 2008, uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem, posoudil jako nerozhodnou skutečnost, že zřejmě nedošlo mezi žalobcem a dlužníkem k předání kauce ve výši 4,166.565 Kč na kupní cenu a uvedl, že se žalobce na základě předávacího protokolu o předání Linky stal jejím vlastníkem, že tyto právní úkony nejsou jednáním porušujícím omezení stanovená v § 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a nejsou neúčinnými právními úkony, že v řízení nebylo postaveno na jisto, že by se posléze stal dlužník vlastníkem Linky, že správkyně v řízení neprokázala splnění všech povinností dlužníkem vyplývajících z uzavřené leasingové smlouvy, jejichž splnění mu bránilo zahájení insolvenčního řízení. K nabytí vlastnického práva k Lince žalobcem v dobré víře odkázal na právní úpravu 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011)

§ 446 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), upravující nabytí vlastnictví v obchodních závazkových vztazích od nevlastníka s tím, že žalobce nemohl o plánovaném zahrnutí Linky do majetkové podstaty správkyní až do 19. 12. 2011 vědět a je tedy chráněn dobrou vírou vztahující se k době, kdy byla kupní smlouva uzavírána, a i z tohoto důvodu se stal vlastníkem Linky, a proto správkyně neměla důvod sepsat Linku do majetkové podstaty dlužníka. Soud I. stupně vzal zároveň v potaz, že žaloba dlužníka o nahrazení projevu vůle žalobce soudem uzavřít kupní smlouvu byla vzata zpět, že zpochybnění důvodů správkyní, vedoucích žalobce k předčasnému ukončení leasingového vztahu, nemá žádný vliv na posuzovanou věc, jakož ani způsob úhrady kupní ceny Linky. Uvedl, že v důsledku zpeněžení linky správkyní jejím prodejem mimo dražbu v době rozhodování soudu došlo k přeměně uplatněného práva na vydání Linky z majetkové podstaty na právo domáhat se vyloučení ekvivalentu zpeněžení Linky, a proto správkyní namítané promlčení nároku žalobce neobstojí, a to ani s přihlédnutím k absenci vyrozumění žalobce správkyní o zápisu Linky do majetkové podstaty a vzhledem k datu uplatnění vzájemného návrhu o vyloučení Linky z majetkové podstaty ke dni 24. 8. 2012 před uskutečněním prodeje. Dále soud I. stupně poukázal na § 217 odst. 2 IZ a na to, že správkyně měla možnost vyplatit rovnocennou část výtěžku podstaty (odpovídající kupní ceně a nájmu Linky) i v době po uplynutí lhůty k podání této žaloby o vyloučení na základě v řízení najevo vyšlých skutečností o neoprávněném zápisu Linky do soupisu. Uvedl dále, že právo správkyně zapsat Linku do majetkové podstaty nebylo lze dovozovat ani v případě eventuálně vadného seznamu majetku, předloženého dlužníkem v insolvenčním řízení. Soud I. stupně s ohledem na svá skutková zjištění a učiněné právní závěry žalobě jak co do nároku na vydání výtěžku zpeněžení Linky ve výši 350.000 Kč, tak co do nároku na vydání správkyní inkasovaného nájemného Linky za dobu od března do října 2012 v podobě přírůstku ve výši 160.449 Kč vyhověl.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná včas odvolání a navrhovala je zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že Linku řádně sepsala do soupisu majetkové podstaty dlužníka v oddílu nemovité věci pod pořadovým číslem 7 v době od 16. 12. 2011 do 6. 11. 2012, po celou dobu soupisu se k Lince chovala jako osoba s dispozičním oprávněním a proto s ní nakládala, spravovala ji a se souhlasem věřitelského výboru provedla její zpeněžení, tato činnost nesla s sebou nejenom příjmy z nájemného a z kupní ceny, ale také náklady na pojistné, cestovní náhrady správkyně, opravy a údržbu, jednání s Policií ČR v důsledku poškození Linky vandaly, vyhledání zájemce o koupi apod. Namítala, že podle § 296 IZ se náklady se správou majetkové podstaty hradí z výtěžku zpeněžení, a proto měly být náklady od částky požadované v řízení žalobcem odečteny ve výši nejvýše 5% výtěžku za zpeněžení, ve výši nejvýše 4% výtěžku za správu. Jelikož soud I. stupně tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí nezohlednil, postupoval v řízení nesprávně.

Žalobce v podaném vyjádření k odvolání žalované navrhoval rozsudek potvrdit a přiznat mu náhradu nákladů řízení. Uvedl, že žalovanou od počátku upozorňoval na to, že je vlastníkem Linky, a pokud by žalovaná postupovala v insolvenčním řízení správně, vyrozuměla by žalobce o soupisu Linky do majetkové podstaty a nevznikly by náklady, jichž se v řízení dovolává. Nesouhlasil proto s požadavkem žalované, aby byly náklady odečteny od dosažené kupní ceny v souvislosti se zpeněžením 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011)

Linky, neboť do majetkové podstaty nepatřila a prodej Linky bude předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení. Dále namítal, že žalovaná vynaložené náklady v řízení ani nevyčíslila, ač byla soudem poučena, a to ani v odvolacím řízení, a zároveň se dovolává nejvyšší možné výše určené k jejich odpočtu. Namítal dále, že pokud by žalovaná postupovala v insolvenčním řízení v souladu se zákonem, žádné náklady by nevznikly, námitky správkyně v odvolacím řízení jsou nepřípustné a podání odvolání dle žalobce jen oddaluje nepříznivý výsledek soudního řízení pro žalovanou.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 224 IZ platí, že se do soupisu majetkové podstaty zapisují i věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí dlužníku nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Do soupisu se poznamená, komu sepisovaný majetek náleží, nebo kdo k němu uplatňuje své právo; tuto osobu insolvenční správce písemně vyrozumí o zahrnutí majetku do soupisu a na její žádost jí o tom vydá osvědčení.

Podle § 225 IZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odst. 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno (odst. 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě (odst. 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odst. 6). 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011)

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že ve věci vylučovací žaloby mohou být úspěšní především vlastníci věci, práv, pohledávek a jiných majetkových hodnot zahrnutých do soupisu majetkové podstaty. Tyto osoby musí prokázat nejen to, že věc, právo, pohledávka či jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci, práva, pohledávky či jiné majetkové hodnoty do soupisu majetkové podstaty, svědčí jim.

V daném případě se vzájemným návrhem v řízení zahájeném dlužníkem, jímž se dlužník domáhal proti žalobci (v žalobě dlužníka je v postavení žalovaného) nahrazení projevu vůle soudem na místo žalobce uzavřít s dlužníkem kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k Lince, jako předmětu dosavadního nájmu dlužníka dle leasingové smlouvy č. 32772/08 ze dne 30. 4. 2008, žalobce domáhal vyloučení Linky z majetkové podstaty dlužníka z důvodu, že je jejím vlastníkem. Jelikož správkyně Linku v průběhu insolvenčního řízení zpeněžila mimo dražbu za kupní cenu ve výši 350.000 Kč, zaplacenou společností Lopera Service, s.r.o. jako kupujícím Linky, připustil soud I. stupně usnesením ze dne 14. 1. 2016 (l. č. 71 spisu) k návrhu žalobce změnu žaloby, jíž se správkyni ukládá vyloučit z majetkové podstaty dlužníka částku 510.449 Kč, sestávající z kupní ceny ve výši 350.000 Kč, uhrazené správkyni za prodej Linky společností Lopera Service, s.r.o. a z nájemného Linky ve výši 160.449 Kč.

Odvolací soud ověřil z obsahu insolvenčního spisu dlužníka, že dne 17. 5. 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka (A-1), že usnesením ze dne 17. 10. 2011 (A-94) byl zjištěn jeho úpadek a byla ustanovena správkyně, že usnesením ze dne 21. 12. 2011 (B-10) byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, že dle zprávy ze dne 19. 12. 2011(B-6) správkyně zahrnula Linku jako majetek dlužníka do soupisu majetkové podstaty v oddílu věci movité pod pořadovým číslem 7, aniž by uvedla důvod soupisu a aniž by o zahrnutí Linky do soupisu majetkové podstaty žalobce vyrozuměla podle § 224 IZ, proto žalobci dosud nepočala běžet lhůta podle § 225 odst. 2 IZ k podání žaloby o vyloučení majetku, resp. výtěžku jeho zpeněžení z majetkové podstaty, a toto jeho právo proto nemůže být promlčeno, jak se v řízení správkyně dovolávala. Promlčeno by toto právo nemohlo být zároveň ani z důvodu, že se podle § 100 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákona (dále jen obč. zák.), resp. podle § 614 zák. č. 89/2012. Sb., nový občanský zákoník, vlastnické právo nepromlčuje.

V řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce nabyl vlastnické právo k Lince kupní smlouvou č. 32772/08 ze dne 30. 4. 2008, uzavřenou s dlužníkem za účelem uzavření leasingové smlouvy, již žalobce uzavřel s dlužníkem téhož dne 30. 4. 2008 pod č. 32772/08, žalobce byl v postavení pronajímatele, dlužník byl v postavení nájemce, jenž se zavázal po dobu 60 měsíců splácet leasing dle sjednaného splátkového kalendáře pravidelnými měsíčními splátkami po 87.835 Kč, tj. od 2. 5. 2008 do 5. 4. 2013, celkem ve výši 4,062.480 Kč. Případné nabytí Linky žalobcem od dlužníka jako nevlastníka Linky nemá oporu v provedeném dokazování. Ačkoliv se v řízení stala mezi účastníky spornou otázka, zda dlužník doplatil řádně leasing a zda byl žalobce oprávněn leasingovou smlouvu vypovědět z důvodu neplnění povinností ze strany dlužníka, nebylo by to v případě, že by správkyně prokázala zaplacení, resp. přeplacení ceny leasingu, jak se v řízení dovolávala, zcela 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011) zásadní, jelikož podle ujednání obsaženého v leasingové smlouvě v bodech 1-6, článku IX., Všeobecných smluvních podmínek, jako nedílné součásti leasingové smlouvy, bylo účastníky dohodnuto, že k přechodu vlastnického práva ze žalobce na dlužníka (po řádném splnění leasingové smlouvy) bylo třeba uzavření kupní smlouvy v podobě protokolu o převodu vlastnického práva za podmínek zde uvedených. Zároveň bylo ve smlouvě uvažováno s tím, že po řádném doplacení leasingu nemusí dojít k uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva na dlužníka, jak vyplývá z článku IX., bodu 7. Všeobecných smluvních podmínek, a že v takovém případě dlužník užívaný předmět leasingu žalobci vrátí. Avšak pokud by dlužník žalobci písemně sdělil, že svého práva ke koupi předmětu leasingu využije, došlo by k převodu vlastnictví na základě písemného protokolu. Žádnou takovou skutečnost žalovaná v řízení netvrdila a důkazem toho, že kupní smlouva mezi žalobcem a dlužníkem nikdy uzavřena nebyla, je žaloba dlužníka (která byla vzata zpět a řízení o této žalobě bylo zastaveno), jíž se dlužník domáhal proti žalobci nahrazení projevu jeho vůle soudem uzavřít s dlužníkem kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k Lince, v jejímž průběhu uplatnil žalobce v postavení žalovaného vzájemný návrh na vydání Linky z majetkové podstaty dlužníka (jenž se po vyloučení stal předmětem tohoto samostatného řízení). Z toho plyne, že případné pochybnosti o doplacení leasingu a o právu žalobce leasingovou smlouvu předčasně ukončit výpovědí, nebylo zapotřebí v řízení vyjasnit a prokázat, nýbrž jediným rozhodným důkazem svědčícím o vlastnictví Linky dlužníkem by byl protokol uzavření kupní smlouvy. Lze se v této sporné věci podpůrně přiklonit k názoru soudu I. stupně, že vzhledem k zahájení insolvenčního řízení dne 17. 5. 2011 (A-1) a s ohledem na splátkový kalendář jako nedílné součásti leasingové smlouvy, stanovící splácení leasingu na dobu od 2. 5. 2008 do 5. 4. 2013, by musel být leasing doplácen správkyní, která však v řízení žádnou takovou skutečnost netvrdila a domnívala se, že byl leasing doplacen v důsledku úhrady tzv. nulté splátky ve výši 4,062.480 Kč, ačkoliv cena leasingu činila 9,332.580 Kč a ve zbytku byla splácena v již zmíněných leasingových splátkách.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že jak kupní smlouva uzavřená podle § 409 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), tak leasingová smlouva uzavřená jako smlouva nepojmenovaná podle § 269 odst. 2 obch. zák., byly obě uzavřeny platně, v řízení vyplynulo, že dlužník neplnit povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy, a proto nebyla leasingová smlouva ukončena jejím doplacením a nedošlo k převedení vlastnického práva ze žalobce na dlužníka. Z toho dále plyne, že správkyně zapsala Linku do majetkové podstaty dlužníka jako jeho vlastnictví neoprávněně a v řízení neprokázala, že by tomu bylo jinak. Žalobce se proto oprávněně domáhal vyloučení Linky z majetkové podstaty dlužníka podle § 225 IZ a po jejím zpeněžení správkyní má nárok na vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 6 IZ.

Pokud posuzoval soud I. stupně ve svém rozhodnutí otázku neúčinnosti těchto právních úkonů podle § 111 IZ, odvolací soud nepovažoval tato posouzení za rozhodná pro věc a dále se případnou otázkou neúčinnosti nezabýval z důvodu, že se neúčinnost právního úkonu zakládá podle § 235 odst. 2 IZ rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě podané insolvenčním správcem, kterou je odporováno dlužníkovým právním úkonům učiněným před zahájením insolvenčního řízení, 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011) omezení dlužníka nakládat s majetkovou podstatou vzniká podle § 111 IZ teprve s účinky spojenými se zahájením insolvenčního řízení. Jelikož správkyně spor o určení neúčinnosti těchto právních úkonů podle § 239 odst. 1 IZ nevyvolala podáním žaloby, popř. vzájemným návrhem (z obsahu insolvenčního rejstříku se tato skutečnost nepodává) a posouzením obsahu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 147/2014-217 ze dne 2. 6. 2015, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 3 Cm 509/2012-100 ze dne 18. 7. 2013 odvolací soud ověřil, že se jeho předmětem stalo rozhodnutí, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti v žalobě o zaplacení směnečné částky, zahájené na návrh žalobce, a nikoliv správkyně, jež by se domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy nebo leasingové smlouvy, o případ nakládaní s majetkovou podstatou podle § 111 IZ se nejedná, protože kupní smlouva i leasingová smlouva byly uzavřeny před zahájením insolvenčního řízení v roce (insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 17. 5. 2011 (A-1)), shledal proto odvolací soud, že nebylo důvodu se v řízení zabývat neúčinností právních úkonů podle § 235 IZ.

K námitce správkyně týkající se náhrady nákladů souvisejících se správou majetkové podstaty, jež se podle § 296 IZ hradí z výtěžku zpeněžení, odvolací soud uvádí, že se tato právní úprava plně uplatní v případě oprávněného zpeněžení majetkové podstaty, a to ve spojení s § 298 IZ pro účely rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům na jejich uspokojení v konkursu, a obdobně podle § 398 odst. 2 a 3 IZ v oddlužení. O takový případ v dané věci nejde. Bylo by lze uvažovat o majetkovém prospěchu na straně žalobce například v případě vynaložení nákladů správkyní v souvislosti se zhodnocením Linky, správkyně však v řízení žádný nárok odpovídající bezdůvodnému obohacení žalobce na její úkor v řízení netvrdila a neprokazovala, přičemž, jak již bylo uvedeno, právní úprava § 296 IZ není na danou věc přiléhavá.

Pokud se týká nároku žalobce na zaplacení částky ve výši 160.449 Kč z titulu nájemného Linky, jež správkyně utržila v souvislosti s pronájmem Linky na základě nájemní smlouvy, uzavřené s nájemcem 200 Consulting, s.r.o. za měsíční nájemné 25.500 Kč v období, kdy byla Linka zapsána v soupisu majetkové podstaty dlužníka od 16. 12. 2011 do 6. 11. 2012, soud I. stupně posoudil tento nárok sice správně jako nárok na plody a užitky podle § 131 obč. zák., jenž musí být vydán jako bezdůvodné obohacení správkyně získané na úkor žalobce podle § 451 a § 458 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, vydaný v poměrech zák. č. 328/1991 Sb., jenž lze použít i v poměrech insolvenčního řízení), avšak odvolací soud vyšel z § 159 odst. 1 a 2 IZ, posoudil, že tento nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení o incidenčních sporech, nýbrž jde o nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získané správkyní v souvislosti s neoprávněným užíváním Linky v důsledku jejího neoprávněného soupisu Linky do majetkové podstaty. Na rozdíl od práva žalobce na vydání Linky, resp. výtěžku jejího zpeněžení vyplývající z § 225 IZ a uplatňovaného pravidelně proti správci v incidenčním sporu podle § 159 odst. 1 písm. b) IZ, vedeném u insolvenčního soudu, jenž je jako soud věcně příslušný k projednání této incidenční žaloby podle § 7a písm. b) IZ, je naopak k projednání a rozhodnutí nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči správci věcně příslušným okresní soud podle § 9 odst. 1 o.s.ř, neboť nejde o incidenční spor 195 ICm 3553/2013 (MSPH 95 INS 8386/2011) uvedený v § 159 odst. 1 IZ, byť je jeho účastníkem insolvenční správce. Podle § 104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoliv za řízení, podle § 84 o.s.ř. je k řízení místně příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. V daném případě má správkyně sídlo v obvodu Okresního soudu v Kladně, a proto je k projednání a rozhodnutí této věci věcně a místně příslušný Okresní soud v Kladně.

Odvolací soud veden názory vyjádřenými shora proto rozsudek Městského soudu v Praze v bodě I. výroku o vyloučení částky 350.000 Kč odpovídající kupní ceně Linky podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný, včetně závislého výroku o nákladech řízení označeného pod bodem II. výroku z důvodu, že byl žalobce ve věci vyloučení částky 350.000 Kč z majetkové podstaty zcela úspěšný. V rozsahu nároku na vyloučení částky 160.449 Kč odpovídající výši uhrazeného nájmu odvolací soud rozsudek podle § 219a odst. 1 o.s.ř. zrušil a rozhodl, že se věc v tomto rozsahu postupuje Okresnímu soudu v Kladně jako soudu věcně příslušnému.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci úspěšnému v odvolacím řízení zcela ve věci o vyloučení částky 350.000 Kč z majetkové podstaty přiznal náhradu nákladů řízení proti správkyni za právní zastoupení podle § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 2 úkony (vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání) ve výši 3.100 Kč/úkon, za náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč/úkon, celkem 6.800 Kč, za náhradu za ztrátu času za cestu k odvolacímu soudu za 8 půlhodin po 100 Kč, celkem 800 Kč, za cestovné dle vyhl. č. 385/2015 Sb. za cestu osobním automobilem Škoda Octavia z Modřic do Prahy a zpět, celkem 416 km, při prům. spotřebě 5 litrů/100 km, ceně motorové nafty 29,50 Kč/l, náhradě 3,80 Kč/1 km, celkem 2.330,50 Kč, DPH sazbou 21% z částky 9.930,50 činí 2.085,40, Kč, celkem náklady odvolacího řízení činí 12.015,90 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. května 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela