104 VSPH 288/2014-47
IU IUIII LUIH'ILUIU

104 VSPH 288/2014-47 (KSLB 76 INS 8567/2013)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: F. H. lnsolvence v. o. s., IČO 22798315, se sídlem Doksy, Mánesova 115, insolvenční správce dlužnice Ludmily anonymizovano , zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Sigmundem, se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, proti žalovanému: lntrum Justitia Czech, s. r. o. (dříve Profidebt, s. r. o.), IČO 27221971, se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, zastoupenému advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o popření pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 76 lCm 2814/2013-28 ze dne 12. března 2014, takto:

|. Bod |. výroku rozsudku Krajského soudu vÚstí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 76 ICm 2814/2013-28 ze dne 12. března 2014 se potvrzuje ve znění, že se určuje, že pohledávka žalovaného P4 přihlášená do insolvenčního řízení KSLB 76 INS 8567/2013 není po právu včásti dílčí pohledávky č. 1 ve výši 111.888,45 Kč. Bod ||. výroku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 8.750 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

||. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 10.628 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodněnh

Vrámci insolvenčního řízení sp. zn. KSLB 76|NS 8567/2013 dlužnice Ludmily anonymizovano , anonymizovano , bytem Stráž pod Ralskem, Máchova 335, věřitel Profidebt, s. r. o. přihlásil dne 23. 5. 2013 pohledávku P4 v celkové výši 237.890,89 Kč. Tato

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013) pohledávka pozůstávala z dílčí pohledávky č. 1 ve výši 237.747,97 Kč a z dílčí pohledávky č. 2 ve výši 142,92 Kč. Pohledávka č. 1 se skládá zjistiny 160.980 Kč a z příslušenství 76.767, 97 Kč (směnečný úrok 21.970,06 Kč, úrok z prodlení 50.167,91 Kč, rozhodčí poplatek 1.500 Kč a soudní poplatek 3.130 Kč). Jako důvod vzniku pohledávky č. 1 v rozsahu 160.980 Kč byl označen nedoplatek směnečného peníze v zajišťovací směnce k Dohodě o uznání dluhu z 1. 11. 2006, kterou byl uznán dluh ze smlouvy o úvěru č. 0169847581 GE Money Bank a. s. uzavřené 9. 9. 2004 a nedoplatek ze smlouvy o úvěru č. 0169847581 GE Money Bank a. s. uzavřené 9. 9. 2004. Věřitel společně s přihláškou předložil mj. kopii směnky vlastní vystavené dlužnicí dne 1. 11. 2006 v Děčíně na řad společnosti Profidebt s. r. o., se směnečným penízem 89.918,39 Kč, splatné dne 6. 5. 2009. Směnečná pohledávka byla označena jako vykonatelná pro částku 113.388,45 Kč na základě rozhodčího nálezu sp. zn. Va-PD 2478/2009 z 13. 1. 2010.

Insolvenční správce popřel pohledávku č. 1 mj. do výše 111.888,45 Kč stím, že směnečná suma 89.918,39 Kč zahrnuje sankce za nesplacenou část poskytnutého úvěru, a to smluvní pokutu 19.547,39 Kč, úroky ze smluvní pokuty 31.275,19 Kč a smluvní pokutu 39.095,81. Smluvní pokuty i úroky byly sjednány vDohodě o uznání dluhu z1. 11. 2006 vrozporu sdobrými mravy, nebot, se tak stalo vtísní a za nápadně nevýhodných podmínek. Kromě směnečné sumy 89.918,39 Kč popřel insolvenční správce také část příslušenství, a to mj. směnečný úrok 21.970,06 Kč, nebot, směnka byla vyplněna neoprávněně a v rozporu s vyplňovacím ujednáním.

Insolvenční správce podal žalobu o popření pohledávky č. 1 v rozsahu 111.888,45 Kč. Žalobu odůvodnil důvody, pro které popřel uvedený rozsah pohledávky a dodal, že výše smluvních pokut i s úroky je nepřiměřeně vysoká, nebot, představuje 110 % jistiny nesplaceného úvěru. Vzhledem ktomu, že celá směnečná suma byla do blankosměnky vyplněna neoprávněně, nevznikl věřiteli ani nárok na směnečný úrok.

Žalovaný (věřitel) navrhl žalobu zamítnout stím, že se jedná o vykonatelnou pohledávku a s ohledem na § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nemůže být důvodem popření jiné právní posouzení věci. Předmětná rozhodčí doložka již byla opakovaně soudy posouzena jako platná.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsudku z 12. 3. 2014 v bodu l. výroku rozsudku rozhodl, že je po právu popření vykonatelné pohledávky žalovaného ve výši 111.888,45 Kč přihlášené v insolvenčním řízení vedeném KSLB 76 lNS 8567/2013. Soud dále v bodu ll. výroku rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám právního zástupce žalobce na náhradu nákladů řízení 7.699,15 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Rozsudek byl odůvodněn tím, že soud shledal neplatnou dohodu o uznání dluhu z 1. 11. 2006 zahrnující i rozhodčí doložku, a to z důvodů, které blíže popsal v odůvodnění rozsudku. Vzhledem k neplatnosti dohody včetně rozhodčí doložky je nicotným právním aktem i rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky. Soud nepřiznal nároku žalovaného právní ochranu, byt, pohledávka je formálně vykonatelná.

Soud žalobě vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.

Žalovaný napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a žalobu zamítnout. Odvolání odůvodnil tím, že soud neprovedl důkazy, jež by jej

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013) opravňovaly kzávěru, že dohoda o uznání dluhu, rozhodčí doložka a vystavení blankosměnky dlužnicí byly rozporné s dobrými mravy. Soud překročil rámec popěrného úkonu žalobce. Kromě toho soud rozhodl nedovoleně, mj. vrozporu srozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29|Cdo 7/2013 z18. 7. 2013, na základě jiného právního posouzení než rozhodce JUDr. Eva Vaňková v rozhodčím nálezu č. j. Va-PD 2478/2009-10 z13. 1.2010.

Žalobce navrhl napadený rozsudek potvrdit stím, že soud správně zhodnotil dohodu o uznání dluhu jako neplatnou. Smyslem této dohody nebylo uznání dluhu, nýbrž sjednání nemravné smluvní pokuty a její zajištění blankosměnkou stím, že případný spor bude posouzen rozhodcem. Z původní pohledávky 78.191,61 Kč, postoupené na žalobce, dlužnice zaplatila 26.539 Kč, avšak žalovaný přihlásil pohledávku ve výši 237.747,97 Kč.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při kterém insolvenční správce popřel výši předmětné pohledávky č. 1 v rozsahu 111.888,45 Kč, proběhlo dne 18. 7. 2013 a insolvenční správce byl povinen podat žalobu do 30 dnů (§199 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobou doručenou soudu dne 15. 8. 2013.

Vdané věci není pochyb o tom, že právní vztah mezi dlužnicí a žalovaným byl vztahem ze spotřebitelské smlouvy, přičemž touto spotřebitelskou smlouvou dle § 51a a násl. obč. zák. byla jak směnečná dohoda uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným, na základě které dlužnice podepsala ve prospěch žalovaného (podnikatele) směnku, tak i smlouva o úvěru z 9. 9. 2004 uzavřená mezi dlužnicí a věřitelem GE Money Bank a. s., přičemž splacení pohledávky (postoupené na žalovaného) z této smlouvy bylo zajištěno předmětnou směnkou. Tato kauza směnky byla tvrzena žalovaným v přihlášce pohledávky a byla potvrzena i insolvenčním správcem, který činil sporným jednotlivé nároky ze smlouvy o úvěru.

V dané věci má pro výsledek sporu podstatný význam, že jak právní vztah mezi dlužnicí a původním věřitelem ze smlouvy o úvěru byl vztahem ze spotřebitelské smlouvy, tak i právní vztah mezi dlužnicí a žalovaným byl vztahem spotřebitelským. Dále je též relavantní okolnost, jestli žalovaným přihlášená pohledávka ze směnky je skutečně vykonatelná. Její nevykonatelnost by měla vliv na rozsah důvodů popření pohledávky, nebot, insolvenční správce by v takovém případě nebyl limitován pouze důvody uvedenými v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda lze vrámci insolvenčního řízení přezkoumávat platnost rozhodčí doložky za situace, kdy přihlášená pohledávka věřitele je přiznaná věřiteli pravomocným rozhodčím nálezem, který dle §28 odst. 2 zákona

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013)

č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen RozŘ) má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Kladnou odpověd na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané Soudním dvorem Evropské unie (dále jen SDEU) např. vjeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z 27. 6. 2000) a Mostaza Claro (C-168/05 z 26. 10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozŘ (neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v §199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako vpředchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která v případě přezkumného řízení již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky), a jež má vprůběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu nese důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze v tomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 191/2007-375 ze dne 19. 11. 2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost vrámci přezkumu pohledávek dle ustanovení §23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být vinsolvenčním řízení vrámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 RozŘ. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určeném v § 35 RozŘ též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozŘ. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky z rozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se v insolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá vrežimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná,

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013) nemá pak již žádný význam okolnost, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení § 35 RozŘ, je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byt, nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Nicméně odvolací soud zdůrazňuje, že vzhledem k vnitřní logice RozŘ nelze prohlásit za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo se jednat o majetkový spor a muselo být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozŘ). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ zmíněného rozhodčího nálezu, který zavazoval dlužnici kpeněžitému plnění. Navíc odvolací soud upozorňuje, že pokud by byly bez dalšího pokládány za právně nicotné rozhodčí nálezy, které vyhovují ustanovení § 2 odst. 1 a 2 RozŘ, nedošlo by ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozŘ, čímž by byli věřitelé výrazně poškozeni na svých právech, navíc postupem rozporným s RozŘ.

Odvolací soud uzavírá, že je-li arbitrovatelný rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Odvolací soud při jednání seznámil účastníky s nálezem Ústavního soudu sp. zn. l. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž Ústavní soud uvedl vodstavci č. 30 odůvodnění, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ústavní soud dále v odstavci 33 svého odůvodnění nálezu dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud též poukázal na § 6 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dovodil v odstavci 29 svého odůvodnění: V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud k uvedenému odkazu na § 6 o. z. uvádí, že toto ustanovení se použije dle § 3030 o. z. i na právní vztahy vzniklé před účinností o. z., tj. před 1. 1. 2014.

Dále odvolací soud při jednání seznámil účastníky s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z29. 4. 2013, který byl publikován včasopise Právní rozhledy č. 13-14/2013 na str. 508 s právní větou: Pro rozpor se zákonem je dle § 39

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013) občanského zákoníku neplatná směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, která souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi.

Žalovaný k nálezu Ústavního soudu uvedl, že tento nedopadá na danou věc, nebot, ve věci řešené Ústavním soudem nebyly spotřebiteli všeobecné obchodní podmínky (VOP) předloženy na rozdíl od předmětné věci, v níž spotřebitelka měla VOP k dispozici, nebot, byly vytištěny na druhé straně uznání dluhu. Dále uznání dluhu bylo podepsáno již v roce 2006, tedy o 7 let dříve, než předmětné judikáty.

Odvolací soud zopakoval dokazování dohodou o uznání dluhu z 1. 11. 2006 včetně Smluvních ujednání a dále kopií směnky z 1. 11. 2006, aby zhodnotil platnost rozhodčí doložky z hlediska právního závěru Ústavního soudu a dále platnost směnečné dohody. Z provedených důkazů učinil odvolací soud tato skutková zjištění:

-Z Dohody o uznání dluhu uzavřené mezi dlužnicí a žalovaným dne 1. 11. 2006, že závazek dlužnice dosahuje celkové výše 97.739 Kč a bude splácen v36 měsíčních splátkách po 2.715 Kč. Jednalo se o pohledávku původního věřitele GE Money Bank a.s., která byla postoupena na žalovaného. Nedílnou součástí Dohodyjsou Smluvní ujednání uvedená na zadní straně Dohody.

-Ze Smluvních ujednání nacházejících se na rubu Dohody, že nejsou podepsána dlužnicí. Vbodu 9. Smluvních ujednání je obsažena rozhodčí doložka. Smluvní ujednání jsou psána drobným, nepříliš dobře čitelným písmem.

-Z kopie směnky přiložené žalovaným k přihlášce pohledávky, že se jedná o směnku vlastní, kterou vystavila dne 1.11. 2006 vDěčíně dlužnice Ludmila anonymizovano na řad společnosti Profidebt s. r. o., se směnečným penízem 89.918,39 Kč a splatné dne 5. 5. 2009.

Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 9. 9. 2004 mezi dlužnicí a věřitelem GE Capital Bank a. s. (nyní GE Money Bank a. s.) se podává, že byl dlužnici poskytnut úvěr 61.000 Kč.

Z provedených důkazů učinil odvolací soud skutkový závěr, že ustanovení o rozhodčí doložce bylo obsaženo vdlužnicí nepodepsaných Smluvních ujednáních, nikoliv vtextu Dohody o uznání dluhu, podepsané dlužnicí. Smluvní ujednání jsou svou povahou všeobecnými obchodními podmínkami ve smyslu § 273 odst. 1 obch. zák., je proto nutno na ně aplikovat závěry přijaté Ústavním soudem vjeho nálezu sp. zn. l. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013. Nemá žádný právní význam okolnost, že Smluvní ujednání jsou vytištěna na rubu Dohody a nikoliv na samostatném listu, i tak se jedná o všeobecné obchodní podmínky. Dluh, který dlužnice uznala, byl dluhem z původní smlouvy o úvěru, uzavřené mezi dlužnicí a věřitelem GE Money Bank a.s. Dále předmětná směnka zajišťující splacení úvěru je směnkou na řad. Nejednalo se o spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti.

Po právní stránce zhodnotil odvolací soud zjištěný skutkový stav tak, že rozhodčí doložka je neplatná dle §39 obč. zák. pro rozpor sdobrými mravy, proto vrámci insolvenčního řízení nelze zmíněný rozhodčí nález považovat za vykonatelný. Dlužnice nemohla očekávat, že ve Smluvních ujednáních bude obsažena rozhodčí doložka. Její

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013) začlenění do Smluvních ujednání, tvořících součást Dohody vypracované žalovaným, není poctivým jednáním ze strany žalovaného-dodavatele vůči dlužnici jako spotřebiteli a takovému jednání nelze dle § 6 o. z. poskytnout ochranu. Na žalovaným přihlášenou pohledávku je nutno pohlížet jako na nevykonatelnou. Na uvedeném závěru nic nemění poukaz žalovaného na to, že Dohoda o uznání dluhu a směnka byly podepsány 7 let před výše uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze

V řízení u soudu prvního stupně, ani v insolvenčním řízení jako takovém žalovaný nepředložil soudu originál směnky, byt, v případě určování pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky je předložení originálu nezbytné. Neměl-li by věřitel ve svém držení originál směnky, nebylo by možné jej shledat aktivně legitimovaným kjeho přihlášené pohledávce ze směnky-odvolací soud poukazuje na to, že žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz ČI. l. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., dále jen ZSS, přičemž tato ustanovení platí dle ČI. l § 77 odst. 1 ZSS i pro směnky vlastní), v takovém případě nebyla směnka řádně předložena k placení a dlužník se nemůže ocitnout v prodlení s jejím placením (je zřejmé, že v popsané skutkové situaci nemůže ani údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky). Nicméně odvolací soud nevyzval žalovaného kpředložení originálu směnky, nebot, vzhledem k níže uvedeným závěrům neměla tato okolnost vliv na výsledek věci.

Jak již odvolací soud uvedl, smlouva o úvěru z 9. 9. 2004 byla smlouvou spotřebitelskou a za takovou je nutno označit i směnečnou dohodu uzavřenou mezi žalovaným a dlužnicí, na základě které byla vystavena předmětná směnka, proto je žalovaný ve smyslu § 52 odst. 1 a 2 obč. zák. dodavatelem a dlužnice je dle § 52 odst. 3 obč. zák. spotřebitelem. V intencích právního závěru přijatého Vrchním soudem v Praze v rozsudku sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z 29. 4. 2013 se dále odvolací soud zabýval tím, jaký právní význam má okolnost, že ve prospěch žalovaného vystavila dlužnice předmětnou směnku.

Podle § 12 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného od 1.1. 2002 do 31.12. 2010, tedy dopadajícího na žalovanou směnku vystavenou dne 1. 11. 2006) Splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 145/2010, ve kterém bylo obsaženo ustanovení §18 se zcela identickým textem. Toto znění § 18 bylo účinné do 24. 2. 2013. Ode dne 25. 2. 2013 je účinný § 18 v tomto znění:

(1) Ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek.

(2) Věříte! a zprostředkovatel společně a nerozdílně odpovídají spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené v odstavci 1.

(3) Ke splnění nebo zajištění splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, ve které se sjednává zprostředkování spotřebitelského úvěru, nelze použít směnku nebo šek. Zprostředkovatel odpovídá spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené ve větě první.

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013)

Jak je zřejmé z §18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném od 25.2. 2013, zákonodárce shledal používání směnek u spotřebitelských úvěrů natolik nebezpečné pro spotřebitele, že toto jejich použití zcela zakázal. Uvedené ustanovení není přímo použitelné na předmětnou směnku, nebot, tato byla vystavena dlužnicí před 25. únorem 2013, avšak zuvedených legislativních změn je zcela zřejmý postoj zákonodárce, ze kterého nelze dovodit, že by byl u dřívější právní úpravy namístě extenzivní výklad směřující k širšímu používání směnek v souvislosti se spotřebitelskými úvěry.

Úprava obsažená v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. byla provedena před 1. 5. 2004, tj. před dnem vstupu České republiky do Evropské unie, a to ve fázi kdy Česká republika byla vázána smlouvou o přidružení. Uvedené ustanovení reflektovalo směrnici Rady ze dne 22. 12. 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států, týkajících se spotřebitelského úvěru. Směrnice v článku 10 stanovila: Členské státy, které v souvislosti se smlouvami o úvěru dovolují spotřebiteli, aby: a) platil směnkami včetně dlužních úpisů; b) poskytoval jistotu pomocí směnek včetně dlužních úpisů a šeků, zajistí, aby byl spotřebitel při použití těchto nástrojů pro tyto účely vhodným způsobem chráněn.

Tato směrnice byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a to s účinností od 12. 5. 2010.

Při právním hodnocení spotřebitelských smluv je nutno mít na paměti, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy včásti první obč. zák. implementuje směrnice Evropských společenství (viz též §51a obč. zák.) a jak plyne zrozsáhlé judikatury Evropského soudního dvora, zejm. Marleasing proti La Comercial lnternacional de Alimentación (C-106/89), Wagner Miret proti Fondo de garantía Salarial (C-334/92), Faccini Dori proti Recreb (C-91/92), pokud vnitrostátní soud (soud členského státu) aplikuje svůj právní řád, je vždy povinen interpretovat své právo vsouladu sobsahem směrnic Evropských společenství a jejich účelem, a to i bez ohledu na to, zda vnitrostátní právní úprava časově předchází vydání těchto směrnic či nikoliv. Jedině takovým postupem soud členského státu vyhoví ustanovení čl. 249 odst. 3 (dříve čl. 189 odst. 3) Smlouvy o založení Evropských společenství. Odvolací soud dodává, že nemá žádný význam okolnost, že právní úprava obsažená v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. byla přijata před vstupem České republiky do Evropské unie-je nepochybné, že nejpozději ode dne 1. 5. 2004 platila pro Českou republiku povinnost vykládat eurokonformně svůj právní řád. Navíc, jak již odvolací soud uvedl, ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. implementovalo článek 10 směrnice č. 87/102/EHS, je proto nezbytné vykládat zmíněný § 12 zákona v souladu s uvedeným článkem směrnice.

Článek 10 směrnice č. 87/102/EHS ukládal členským státům Evropských společenství (nyní Evropské unie) přijmout takovou národní právní úpravu, která ochrání práva spotřebitelů při použití směnek vsouvislosti s úvěry poskytnutými spotřebitelům. Odvolací soud zastává názor, že formulace použitá v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (a s účinností od 1. 1. 2011 v § 18 zákona č. 145/2010) nebyla nejvhodnější, nicméně je možné (a nutné) ji interpretovat z hlediska účelu této normy inspirované zmíněnou směrnicí. Vycházel-li by odvolací soud pouze zgramatického výkladu §12 zákona č. 321/2001 Sb., bylo by nutno dojít kzávěru, že uvedená norma je zcela bezobsažná, nebot, i kdyby toto ustanovení neexistovalo, je nepochybně každý věřitel (nejen v právních vztazích založených spotřebitelskými smlouvami) povinen počínat si tak, aby byla zachována práva dlužníka, a naopak tatáž povinnost platí i pro dlužníka ve vztahu

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013) kprávům věřitele. Kromě toho nelze ani dovodit, že by uvedené ustanovení nově zakládalo nárok spotřebitele na náhradu škody vůči remitentovi, pokud by spotřebitel zaplatil majiteli směnky částku, kterou by nebyl povinen zaplatit při uplatnění směnky ze strany remitenta. Odvolací soud zdůrazňuje, že tento nárok na náhradu škody je dán i bez existence uvedeného ustanovení.

Z uvedených závěrů je zřejmé, že pouhý gramatický výklad evidentně nepostačuje a je nutno (nikoliv jen v tomto případě) vycházet z teleologického výkladu, tj. z hlediska účelu, kterýje uvedeným právním pravidlem sledován.

Podle názoru odvolacího soudu je namístě takový výklad ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (ve světle čl. 10 směrnice č. 87/102/EHS), že věřitel (v daném případě žalobce) byl povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru postupovat způsobem, který by dlužníkovi umožnil stejnou obranu proti eventuálnímu nabyvateli směnky jako proti původnímu věřiteli. Společnost Profidebt, s. r. o. tímto způsobem nepostupovala, neboť uzavřela s dlužnicí směnečnou dohodu (smlouvu o kauze směnky, tj. o důvodu, pro který dlužnice vystavila ve prospěch společnosti směnku vlastní), že dlužnice vystaví ve prospěch uvedené společnosti směnku na řad (ordresměnku), ne směnku nikoliv na řad (rektasměnku). Je zřejmé, že v případě směnky na řad je možný přenos námitek směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky, který nabyl směnky indosamentem učiněným do uplynutí lhůty k protestu (viz blíže a contrario ČI. l. § 20 odst. 1 druhá věta ZSS) jen velmi obtížně, a to za splnění podmínek ustanovení ČI. l. § 17 ZSS. Právě též kvůli problémům spojeným se vznášením námitek ze vztahu k předchozímu majiteli směnky bylo potřebné ve zmíněném článku 10 směrnice č. 87/102/EHS vybídnout členské státy Evropských společenství k přijetí úpravy chránící práva spotřebitele plynoucí ze spotřebitelské smlouvy. Ztoho důvodu dohodl-li se ve směnečné dohodě podnikatel (dodavatel) se spotřebitelem na tom, že spotřebitel podepíše ve prospěch podnikatele směnku vsouvislosti s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, muselo se jednat o směnku nikoliv na řad , tj. o směnku, u níž byla vyloučena její převoditelnost rubopisem. Pouze u takové směnky (rektasměnky) mohl směnečný dlužník vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu nabyvateli, neboť směnky nabyl derivativně (jednalo se o obdobu ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák.).

V dané věci je nutno vzít v úvahu, že i směnečná dohoda je ve smyslu definice obsažené v §52 obč. zák. spotřebitelskou smlouvou. Nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad (ordresměnky) lze nepřímo dovodit i ze zákazu stanoveného v § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 56 odst. 3 písm. k) obč. zák. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele. Kuvedenému ustanovení odvolací soud dodává, že není-li právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění jeho pohledávky, pak je nutno logicky dojít k závěru, že tatáž právní nedovolenost musela platit i v obráceném pořadí , tj. převedl-li dodavatel na jinou osobu pohledávku (v daném případě věc, která generuje pohledávku), a proti této jiné osobě by se spotřebitel mohl bránit s většími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli. Odvolací soud proto uzavírá, že nebyla-li ve směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda (smlouva) obsahovala ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013)

Všechny výše uvedené závěry vedou odvolací soud k názoru, že pro rozpor se zákonem byla dle § 39 obč. zák. neplatná směnečná dohoda uzavřená i před 25. únorem 2013, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi. Směnka není smlouvou, tudíž neplatnost směnečné smlouvy nemá vliv na platnost směnky, avšak zakládá relevantní kauzální námitku dlužníka proti povinnosti směnku zaplatit. Odvolací soud odkazuje vtomto směru na obdobný právní závěr, učiněný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 933/2008 z24. 9. 2008, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2009 pod č. 92/2009 s právní větou Pohledávku z pracovněprávního vztahu vzniklou do 31. 12. 2006 nelze zajistit směnkou. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z pracovněprávního vztahu, není důvodem neplatnosti směnky; zakládá však námitku nepřípustného důvodu směnky.

Z uvedeného plyne, že chtěli-li smluvní partneři dostát povinnosti stanovené v § 12 zákona č. 321/2001 Sb., a též v § 56 odst. 1 obč. zák., bylo nutné vystavit směnku nikoliv na řad, tj. směnku, zjejíhož textu by bylo zřejmé, že ji není možné rubopisovat (tentýž právní závěr by vzhledem k témuž obsahu ustanovení § 18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném do 24. 2. 2013 platil i pro směnky podepsané směnečnými dlužníky vobdobí od1. 1.2011 do 24.2.2013).

Odvolací soud podotýká, že výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu vPraze sp. zn. 9 Cmo122/2013 z29. 4. 2013 byl akceptován Ústavním soudem v nálezu sp. zn. lV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013, vjehož odůvodnění Ústavní soud shledal uvedený rozsudek východiskem pro postup obecných soudů, jak zabránit zneužívání práva.

Odvolací soud uzavírá-od samého počátku je absolutně neplatná dle §39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem (na tento závěr nemá vliv okolnost, zda směnka byla či nebyla rubopisována na jiného). Ztoho důvodu nemá spotřebitel-dlužnice povinnost zaplatit směnku žalovanému, nelze proto shledát přihlášenou část pohledávky, kterou insolvenční správce popřel, po právu.

Na uvedených závěrech odvolacího soudu nic nemění poukaz žalovaného na to, že Dohoda o uznání dluhu a směnka byly podepsány 7 let před výše uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze. Právní závěry uvedené v těchto rozhodnutích jsou sice odlišné od dřívějšího výkladu hmotného práva, nicméně nejedná se o nepřípustnou retroaktivitu práva, o kterou by šlo v případě změny zákona, která by byla aplikována zpětně-vtomto případě zůstávají dotčené zákony nezměněny. Lze sice přisvědčit názoru, že změny právního výkladu nepřispívají právní jistotě, nicméně za větší zlo by bylo nutné považovat stav, který by preferoval setrvání u nesprávné právní interpretace (a tedy poškozující konkrétní nositele práv a povinností), až do následné změny zákona, byť by taková změna ani nebyla potřebná.

Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil bod l. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobci, nicméně upřesnil znění bodu l. výroku vtom smyslu, že určil, že přihlášená část pohledávky žalovaného není po právu (popírající insolvenční správce podal incidenční žalobu

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013) o popření pohledávky, tudíž v případě vyhovění jeho žalobě se vydává určující výrok, že pohledávka není po právu, nikoliv výrok o jeho popření pohledávky).

Soud prvního stupně rozhodl správně co do důvodu o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve prospěch žalobce, avšak nikoliv co do výše. Náklady žalobce spočívaly vodměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100 Kč, v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 2 úkonům právní služby (převzetí zastoupení a účast při jednání) a v náhradě za promeškaný čas při cestě kjednání u soudu 100 Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a) a g), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě za použití automobilu při cestě kjednání v požadované výši 331,22 Kč podle §30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů a vnáhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud proto změnil bod ll. výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalovanému zaplatit žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce částku 8.750 Kč.

S ohledem na plný úspěch žalobce rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100 Kč, v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k2 úkonům právní služby (podání soudu ve věci samé a účast při jednání odvolacího soudu) a v náhradě za promeškaný čas při cestě kjednání u soudu 800 Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), §11 odst. 1 písm. d) a g), §13 odst. 3 a §14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě za použití automobilu při cestě kjednání ve výši 1.184 Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů a vnáhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, lze navrhnout výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu.

V Praze dne 29. září 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

IVI 'VI IIhVVIhVI I

(KSLB 76 INS 8567/2013)

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná