104 VSPH 257/2015-335
76 ICm 2570/2013 104 VSPH 257/2015-335 (KSLB 82 INS 29327/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce KOPPA, v.o.s., IČO: 25428578, sídlem Hvězdná 491/21, 460 01 Liberec, insolvenčního správce dlužníka REHAK TZB s.r.o., IČO: 28710045, sídlem U Stadionu 236, 460 06 Liberec VI-Rochlice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, sídlem Mozartova 679/21, 460 01 Liberec, proti žalovaným 1) Metrostav stavebniny, s.r.o., IČO: 45788430, sídlem Bystrá 2243, 193 00 Praha 9-Horní Počernice, zastoupenému JUDr. Richardem Syslem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, 160 00 Praha 6-Dejvice, a 2) Metrostav a.s., IČO: 00014915, sídlem Koželužská 2246, 180 00 Praha 8, o určení neplatnosti právního úkonu dlužníka, event. o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 21. ledna 2015, č.j. 76 ICm 2570/2013-293, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. února 2015, č.j. 76 ICm 2570/2013-305,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 21. ledna 2015, č.j. 76 ICm 2570/2013-293, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. února 2015, č.j. 76 ICm 2570/2013-305, se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1) advokáta JUDr. Richarda Sysla.

III. Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem ze dne 21.1.2015 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti dohody o provedení úhrady závazků datované ke dni 2.11.2012 uzavřené mezi dlužníkem REHAK TZB s.r.o. (dále jen dlužník), žalovaným 1) a žalovaným 2), jejímž předmětem je provedení úhrady závazku dlužníka ve výši 1.959.145,-Kč a pohledávky dlužníka ve výši 1.959.145,-Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti dohody o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek datované ke dni 12.11.2012 uzavřené mezi dlužníkem, žalovaným 1) a žalovaným 2), jejímž předmětem je provedení úhrady závazku dlužníka ve výši 882.771,-Kč a pohledávky dlužníka ve výši 882.771,-Kč (bod II. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti dohody o provedení úhrady závazků datované ke dni 2.11.2012 uzavřené mezi dlužníkem, žalovaným 1) a žalovaným 2), jejímž předmětem je provedení úhrady závazku dlužníka ve výši 1.959.145,-Kč a pohledávky dlužníka ve výši 1.959.145,-Kč (bod III. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti dohody o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek datované ke dni 12.11.2012 uzavřené mezi dlužníkem, žalovaným 1) a žalovaným 2), jejímž předmětem je provedení úhrady závazku dlužníka ve výši 882.771,-Kč a pohledávky dlužníka ve výši 882.771,-Kč (bod IV. výroku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 35.984,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod V. výroku), vyslovil, že žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VI. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit státu na nákladech řízení na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem částku ve výši 190,-Kč (bod VII. výroku).

Doplňujícím rozsudkem ze dne 5.2.2015 pak soud I. stupně zamítl žalobu také v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaný 1) uhradil do majetkové podstaty dlužníka částku 2.841.916,-Kč (bod I. výroku doplňujícího rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku doplňujícího rozsudku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Žalovaný 2) je jediným společníkem žalovaného 1).

Dne 24.10.2011 uzavřel žalovaný 2) jako objednatel s dlužníkem jako zhotovitelem smlouvu o dílo č. 11081035, na jejímž základě měl dlužník pro žalovaného 2) provést stavební práce na objektu v Elektrárně Počerady za cenu ve výši 2.822.102,-Kč v období od 7.10.2011 do 30.5.2013. Dodatkem č. 4 této smlouvy ze dne 25.10.2012 se žalovaný 2) a dlužník dohodli na jejím předčasném ukončení, přičemž cena díla byla stanovena na částku 3.882.781,-Kč. Za provedené práce fakturoval dlužník žalovanému 2) fakturou č. 120031 ze dne 29.2.2012 se splatností 14.4.2012 částku 111.340,-Kč, fakturou č. 120053 ze dne 30.4.2012 se splatností dne 14.6.2012 částku 661.727,-Kč, fakturou č. 120104 ze dne 17.9.2012 se splatností dne 1.11.2012 částku 655.066,-Kč a fakturou č. 120151 ze dne 31.10.2012 se splatností dne 15.12.2012 částku 197.457,-Kč.

Dne 9.5.2012 uzavřel žalovaný 2) jako objednatel a dlužník jako zhotovitel 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012) smlouvu o dílo č. 1280069 na provedení stavebních prací na objektu Karbo za cenu ve výši 2.564.289,-Kč v období od 9.5.2012 do 20.8.2012. Dodatkem č. 3 ze dne 25.10.2012 se žalovaný 2) a dlužník dohodli na ukončení smlouvy. Cena díla (pohledávka dlužníka) byla přitom stanovena na částku 2.178.813,-Kč a bylo sjednáno, že záruční doba se nemění. Za provedení prací na objektu Karbo fakturoval dlužník žalovanému 2) fakturou č. 120105 ze dne 17.9.2012 se splatností dne 17.11.2012 částku 425.464,-Kč.

Dne 13.7.2012 byla mezi žalovaným 2) jako objednatelem a dlužníkem jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo č. 12030134, na jejímž základě měl dlužník pro žalovaného 2) provést v období od 16.7.2012 do 9.9.2013 stavební práce na stavbě Rezidence Eliška-ubytovací komplex, přičemž cena díla byla vyčíslena na částku 13.800.000,-Kč bez DPH a její úhrada měla být prováděna na základě měsíčních faktur, kdy splatnost 90% fakturované částky včetně DPH činila 50 dnů ode dne doručení faktury a zbývajících 10% tvořilo jistotu za řádné provedení díla. Vybrané materiály a služby byl dlužník povinen poptat u preferovaných dodavatelů. Na základě dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 31.10.2012 se dlužník a žalovaný 2) dohodli na jejím ukončení k 31.10.2012 s tím, že dlužník jako zhotovitel neponese vůči žalovanému 2) záruku za jakost, přičemž hodnota závazku ze záruky za jakost byla oceněna částkou 304.533,60 Kč, o níž byla snížena konečná cena díla, která tak (jakožto pohledávka dlužníka) činila 2.175.240,-Kč. Za provedení prací na stavbě Rezidence Eliška fakturoval dlužník žalovanému 2) fakturou č. 120118 ze dne 28.9.2012 se splatností dne 17.11.2012 částku 883.681,-Kč a fakturou č. 120145 ze dne 31.10.2012 se splatností dne 20.12.2012 částku 911.602,-Kč. Za nezpracovaný materiál na této stavbě pak dlužník fakturoval žalovanému 2) fakturou č. 120147 ze dne 31.10.2012 se splatností dne 20.12.2012 částku 1.139.836,-Kč.

Ve všech výše uvedených smlouvách o dílo byla mezi stranami sjednána možnost jednostranného zápočtu splatných i nesplatných pohledávek objednatele za splatné či nesplatné pohledávky zhotovitele a také možnost žalovaného 2) pro případ zahájení insolvenčního řízení dlužníka uplatnit slevu z ceny díla ve výši 7% ze sjednané ceny bez DPH.

Žalovaný 1) byl jedním z preferovaných dodavatelů podle smluv uzavíraných žalovaným 2). Dne 18.7.2012 uzavřel dlužník a žalovaný 1) rámcovou kupní smlouvu o dodávce zboží a služeb, jejímž předmětem byla dodávka stavebního materiálu žalovaným 1) dlužníkovi na základě dílčích objednávek. Byla sjednána povinnost dlužníka informovat žalovaného 1) o své platební neschopnosti a ujednáno, že neuhradí-li dlužník své závazky v době splatnosti, mohou být předmětem vzájemného zápočtu. Standartní lhůta splatnosti faktur byla stanovena na 70 dnů ode dne doručení kupujícímu. V období od 18.7.2012 do 31.10.2012 odebral dlužník od žalovaného 1) na základě dílčích smluv dodávky materiálu za 3.086.519,-Kč, který použil na realizaci prací na objektu Rezidence Eliška dle smlouvy o dílo č. 12030134, přičemž splatnost jednotlivých závazků byla stanovena v rozmezí říjen až prosinec 2012.

Již v okamžiku, kdy byla uzavřena smlouva na provedení stavebních prací na objektu Rezidence Eliška, měl dlužník finanční problémy, avšak s ohledem na rozsah této zakázky předpokládal, že se mu je podaří překonat. V důsledku nedostatku 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012) finančních prostředků odebíral dlužník stavební materiál na realizaci prací na tomto objektu od žalovaného 1). Mezi dlužníkem a žalovanými bylo již od počátku dohodnuto, že úhrada odebraného materiálu bude prováděna prostřednictvím pohledávek dlužníka za žalovaným 2). Důvodem předčasného ukončení výše uvedených smluv o dílo bylo, že dlužník již v létě 2012 nebyl schopen pokračovat v provádění prací, jejich provádění ukončil a začal s žalovaným 2) jednat o ukončení spolupráce.

V době před uzavřením sporných dohod spolu účastníci uzavřeli dohody o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek ze dne 10.10.2012 a ze dne 26.10.2012, na jejichž základě byl závazek dlužníka vůči žalovanému 1) hrazen žalovaným 2), který měl závazek vůči dlužníkovi.

Předmětem sporné dohody o provedení úhrady závazku uzavřené mezi dlužníkem a žalovanými dne 2.11.2012 byla úhrada pohledávky dlužníka vzniklé v souvislosti s pracemi na Rezidenci Eliška vůči žalovanému 2) v částce 1.959.145,-Kč zahrnující celou částku, na níž byla vystavena faktura č. 120147, částku 607.068,40 Kč z faktury č. 120145 a částku 212.240,60 Kč z faktury č. 120118, přičemž tyto faktury vystavené dlužníkem nebyly v době uzavření dohody splatné. Na základě této dohody měl být uhrazen závazek dlužníka vůči žalovanému 1) dle rámcové smlouvy vyplývající z dílčích smluv a faktur uvedených v příloze č. 1 v celkové výši 1.959.145,-Kč (z níž byla k 2.11.2012 splatná částka 394.968,-Kč), a to tak, že žalovaný 2) svůj závazek vůči dlužníkovi ve výši 1.959.145,-Kč uhradil na účet žalovaného 1) na úhradu jeho pohledávek za dlužníkem. Provedenými důkazy (e-mailem Martina Metznera ze dne 14.11.2012 a e-mailem Ing. Tomáše Číhala ze dne 20.11.2012) nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalobce, že tato dohoda byla uzavřena později.

Sporná dohoda o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek uzavřená mezi dlužníkem a žalovanými a datovaná ke dni 12.11.2012, byla k tomuto dni podepsána žalovanými, avšak jednatel dlužníka ji podepsal až dne 22.11.2012, tedy před zahájením insolvenčního řízení, což vyplynulo z emailové korespondence účetní Renaty Zajíčkové a Ing. Veroniky Přistoupilové. V řízení nebylo prokázáno, že by dohoda byla dlužníkem podepsána až po zahájení insolvenčního řízení, nebo že by byla antedatována, jelikož datum 12.11.2012 se vztahuje pouze k datu podpisu žalovaných a nikoli k datu podpisu dlužníka. Předmětem této dohody byla úhrada pohledávek dlužníka za žalovaným 2) vzniklých v souvislosti s pracemi na Elektrárně Počerady ve výši 639.173,-Kč a na objektu Karbo ve výši 243.598,-Kč, celkem tedy částka 882.771,-Kč, která dle této dohody zahrnovala z faktury č. 120151 částku 6.547,-Kč, z faktury č. 120031 částku 11.134,-Kč, z faktury č. 120053 částku 32.022,60 Kč, z faktury č. 120104 částku 589.559,40 Kč a z faktury č. 120105 částku 243.598,-Kč, přičemž tyto faktury byly dne 22.11.2012 již splatné, vyjma faktury č. 120151 (z níž bylo uhrazeno 6.547,-Kč). Podle této dohody měl být uhrazen závazek dlužníka vůči žalovanému 1) na základě rámcové smlouvy ze dne 18.7.2012 vyplývající z dílčích smluv a faktur uvedených v příloze č. 1 v celkové výši 882.771,-Kč (z nichž byly k 22.11.2012 splatné závazky dlužníka v částce 417.784,-Kč) tak, že žalovaný 2) měl svůj závazek vůči dlužníkovi uhradit na účet žalovaného 1). Pohledávky žalovaného 1) za dlužníkem byly v částce 882.771,-Kč žalovaným 2) uhrazeny, přičemž dle dohody žalovaných uhradil žalovaný 2) na účet žalovaného 1) částku 697.493,20 Kč a ohledně částky 185.277,80 Kč se žalovaní dohodli na zápočtu 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012) pohledávky žalovaného 2) vůči žalovanému 1).

Uzavírání obdobných dohod o vzájemné úhradě závazků a pohledávek mezi žalovaným 2), jeho subdodavateli a žalovaným 1) je běžnou obchodní praxí žalovaných.

Dne 23.11.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka na základě dlužníkova insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na prohlášení konkursu, který dlužník odůvodnil tím, že z účetní závěrky za rok 2011 a ze stavu závazků a pohledávek k 23.11.2012 zjistil, že není schopen hradit své závazky v plném rozsahu ve lhůtě splatnosti nepřesahující 30 dní. Dlužník ohodnotil svůj majetek na 3.837.909,11 Kč a své závazky vyčíslil na 22.738.499,26 Kč, přičemž z obchodních vztahů měl 135 věřitelů se závazky po splatnosti déle než 360 dnů ve výši 1.948.090,43 Kč, do 360 dnů ve výši 6.121.090,15 Kč a do 180 dnů ve výši 3.359.379,08 Kč. Soud uzavřel, že dlužník byl v úpadku již v roce 2011, v němž byla splatná většina jeho závazků, a dlužník je nebyl schopen hradit po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Usnesením ze dne 25.1.2013, č.j. KSLB 82 INS 29327/2012-A-9, byl zjištěn úpadek dlužníka, prohlášen konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanoven žalobce. Soud konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 25.1.2013 a odpůrčí žaloba byla podána dne 19.7.2013, tedy včas, ve lhůtě podle § 239 odst. 3 IZ, přičemž žalobce jako insolvenční správce je procesně legitimován k vedení sporu.

Majetkovou podstatu dlužníka tvoří tři osobní automobily, které jsou předmětem zajištění pohledávek přihlášených zajištěných věřitelů, finanční částka na účtu dlužníka ve výši 319.539,23 Kč, pohledávky dlužníka z obchodního styku v částce 647.403,56 Kč (všechny již splatné, z nichž bylo dosud uhrazeno pouze 18.610,-Kč a lze z nich očekávat výtěžek nejvýše v rozsahu 200.000,-Kč) a pohledávky dlužníka z pozastávek v celkové výši 2.614.413,30 Kč (z nichž splatné jsou pohledávky ve výši 76.720,80 Kč, splatnost zbylých pohledávek nastává v období od 19.5.2015 do 31.3.2023 a lze očekávat výtěžek nejvýše v rozsahu 1.300.000,-Kč).

Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásili věřitelé s pohledávkami ve výši 17.023.956,81 Kč, z toho zajištění věřitelé s pohledávkami ve výši 841.203,-Kč, přičemž zjištěny byly nezajištěné pohledávky dlužníka v částce 15.331.094,81 Kč. Úřad práce ČR uplatnil vůči dlužníku pohledávky ve výši 670.109,-Kč a také pohledávky z titulu kompenzace vyplaceného odstupného v částce 229.155,-Kč. Vzhledem k tomu, že před pohledávkami přihlášených věřitelů budou přednostně uspokojeny zapodstatové pohledávky, dospěl soud k závěru, že na zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů bude použita částka ve výši cca 820.275,23 Kč a přinejlepším tak budou uspokojeny v rozsahu cca 5,4%.

Soud uzavřel, že na základě sporných dohod byla pohledávka žalovaného 1) vůči dlužníku ve výši 2.841.916,-Kč uspokojena v plném rozsahu před zahájením insolvenčního řízení, k čemuž by v jeho průběhu nedošlo a žalobce tak prokázal, že žalovaný 1) byl vyplacením částky 2.841.916,-Kč zvýhodněn na úkor ostatních nezajištěných věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení. 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012)

Zároveň však soud učinil závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by oba žalovaní a dlužník jednali v úmyslu poškodit uspokojení ostatních dlužníkových věřitelů. Vyšel z toho, že sice ve smlouvách uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným 2) byla stanovena možnost jednostranného zápočtu pohledávek žalovaného 2) vůči pohledávkám dlužníka a také z rámcové smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) a dlužníkem vyplývala možnost jednostranného zápočtu pohledávek ze strany žalovaného 1) vůči pohledávkám dlužníka za předpokladu, že dlužník neuhradí své závazky ve lhůtě splatnosti, avšak z výslechu jednatele dlužníka bylo zjištěno, že již v okamžiku uzavření smlouvy na provedení prací na objektu Rezidence Eliška se dlužník s žalovanými dohodl, že dodávky stavebního materiálu žalovaným 1) budou hrazeny pohledávkami dlužníka za žalovaným 2) a již v říjnu 2012 se žalovaní a dlužník dvakrát dohodli tak, že žalovaný 2) po odečtení své pohledávky vůči žalovanému 1) uhradil svůj závazek za dlužníkem odesláním dlužné částky na účet žalovaného 1) evidujícího pohledávku vůči dlužníkovi. Soud uvedl, že s ohledem na 70 denní lhůtu splatnosti faktur vystavovaných dlužníku žalovaným 1) podle rámcové smlouvy uzavřené dne 18.7.2012, nastávala splatnost prvních faktur vystavených žalovaným 1) za dlužníkem na přelomu měsíců září a října 2012, a proto se praxe stran ohledně způsobu úhrady závazků mezi dlužníkem a žalovaným 1) mohla začít formovat až v průběhu září a října 2012. S ohledem na to, že uzavírání dohod o vzájemné úhradě závazků a pohledávek i s jinými subdodavateli žalovaného 2), jimž žalovaný 1)-stejně jako dlužníku-dodával materiál na provedení prací, bylo běžnou praxí žalovaných, dospěl soud k závěru, že uzavření sporných dohod o vzájemné úhradě závazků a pohledávek odpovídalo obchodní praxi žalovaných ve vztahu k jiným dodavatelům i obchodní praxi žalovaných a dlužníka.

Soud uzavřel, že dlužník měl zásadní finanční problémy již v červenci 2012 v době uzavření smlouvy ohledně prací na objektu Rezidence Eliška, avšak v řízení nebylo prokázáno, že by jeho konkrétní finanční situace byla známa žalovaným. Uvedl, že žalovaní sice již od počátku uzavření smlouvy na provedení stavebních prací na objektu Rezidence Eliška věděli, že dlužník není schopen hradit stavební materiál z vlastních finančních prostředků, konstatoval však, že obdobně na tom bývají i jiní subdodavatelé žalovaného 2), v důsledku čehož se mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) vyvinula výše popsaná obchodní praxe, při níž jsou pohledávky žalovaného 1) hrazeny pohledávkami subdodavatelů vůči žalovanému 2), na níž neshledal nic nepatřičného.

Soud nesouhlasil s tvrzením žalobce, že si měl žalovaný 1) zjistit finanční situaci dlužníka před uzavřením dohod o úhradě závazku, ani s jeho tvrzením, že v obchodní praxi není běžné ukončení smluvních vztahů bez jakýchkoli sankcí. Naopak neshledal ničeho zvláštního na tom, že se dlužník a žalovaný 2) dohodli na ukončení smluvního vztahu bez uplatnění jakýchkoli sankcí v situaci, kdy dlužník věděl, že práce nebude schopen realizovat a informoval o tom žalovaného 2), přičemž došlo-li k ukončení smluv uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným 2), bylo dle soudu zcela logické, že žalovaní postupovali v souladu se zavedenou praxí a uzavřeli s dlužníkem dohody, na jejichž základě byly veškeré dodávky materiálu žalovaným 1) dlužníku uhrazeny pohledávkami dlužníka vůči žalovanému 2).

Soud dospěl k závěru, že na základě sporných dohod nedošlo k započtení pohledávek dlužníka, jelikož obě sporné dohody po právní stránce posoudil podle 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012)

§ 535 odst. 1 obč.zák. s tím, že na jejich základě dlužník jako poukazatel zmocnil žalovaného 1) jako poukazníka vybrat si plnění u žalovaného 2) jako poukázaného. Soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by dlužník i oba žalovaní jednali v úmyslu zkrátit uspokojení ostatních věřitelů dlužníka, a proto při posouzení podle § 231 odst. 2 IZ dospěl k závěru, že obě sporné dohody jsou platné a z tohoto důvodu zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení jejich neplatnosti.

V případě namítané neúčinnosti sporných dohod soud ve vztahu k žalovanému 2) uvedl, že v souladu s § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 IZ lze odpůrčí žalobu podat proti osobě, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty, přičemž tuto povinnost mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Uzavřel, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný 2) měl z uzavřených dohod majetkový prospěch, jelikož svoji pohledávku vůči dlužníku uhradil. Proto soud zamítl žalobu na vyslovení neúčinnosti těchto dohod vůči žalovanému 2) z důvodu nedostatku pasivní legitimace. Ve vztahu k žalovanému 1) soud uzavřel, že v řízení sice bylo prokázáno, že na základě obou sporných dohod byl žalovaný 1) jako dlužníkův věřitel zvýhodněn na úkor jeho ostatních věřitelů (jelikož obdržel úhradu ve výši 2.841.916,-Kč, kterou by v insolvenčním řízení neobdržel, přičemž z této částky byla ke dni uzavření sporných dohod splatná pouze částka ve výši 812.752,-Kč), k uzavření těchto dohod došlo v době, kdy byl dlužník v úpadku, a byla zachována prekluzivní lhůta dle § 241 odst. 4 IZ, avšak rovněž bylo prokázáno, že žalovaný 1) není osobou dlužníkovi blízkou či osobou tvořící s ním koncern, že dodávky zboží na realizaci zakázek žalovaného 2), které žalovaný 1) dlužníkovi poskytl, představují přiměřené protiplnění a že uzavírání dohod o vzájemné úhradě závazků a pohledávek odpovídalo obchodní praxi žalovaných a dlužníka i jiných dodavatelů žalovaného 2) a zároveň nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) věděl, respektive měl vědět, že dlužník je v úpadku. Z těchto důvodů zamítl soud žalobu na vyslovení neúčinnosti sporných dohod také vůči žalovanému 1).

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř., a proto žalovanému 1) přiznal vůči žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 35.984,88 Kč sestávající z odměny jeho zástupce za 7 úkonů právní služby (po 3.100,-Kč za úkon) a náhrady hotových výdajů (po 300,-Kč za úkon) v částce 23.800,-Kč, náhrady cestovních výdajů za tři cesty Praha-Liberec a zpět v částce 4.139,56 Kč, náhrady za promeškaný čas za 18 půlhodin (po 100,-Kč za každou započatou půlhodinu) v částce 1.800,-Kč a náhrady za 21% DPH. Rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému 2) soud nijak neodůvodnil. Konečně povinnost žalobce uhradit státu náklady za svědečné přiznané svědkyni Renatě Zajíčkové soud odůvodnil § 148 odst. 1 o.s.ř.

Vydání doplňujícího rozsudku soud odůvodnil svým opomenutím rozhodnout o části žaloby, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaný 1) uhradil do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 2.841.916,-Kč. Soud uzavřel, že jelikož zamítl žalobu na vyslovení neúčinnosti sporných dohod, nelze se podle § 239 odst. 4 IZ domáhat vydání této částky, kterou žalovaný 1) obdržel jako úhradu svého závazku od žalovaného 2), do majetkové podstaty dlužníka, a proto i v této části žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku nevznikly účastníkům náklady řízení, nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu. 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012)

Proti těmto rozsudkům podal žalobce včas odvolání, v němž navrhoval, aby je odvolací soud změnil tak, že vysloví neplatnost, eventuálně neúčinnost sporných dohod, uloží žalovanému 1) uhradit do majetkové podstaty dlužníka částku 2.841.916,-Kč a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítal, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že sporné dohody jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť byly uzavřeny s úmyslem obejít IZ a jeho principy a záměrně tak zvýhodnit žalované jejich přednostním uspokojením. Rovněž namítal jejich neplatnost pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku a z důvodu záměrného antidatování. Tvrdil, že jejich pravým smyslem bylo zkrácení poměrného uspokojení ostatních dlužníkových věřitelů ve prospěch žalovaného 1), jenž docílil plné úhrady svých pohledávek vůči dlužníkovi, čehož by v insolvenčním řízení nedosáhl. K tomu poukazoval na závěry soudu I. stupně, že žalovaný 1) byl na základě sporných dohod zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů a že k jejich uzavření došlo v době, kdy již byl dlužník v úpadku. Pro případ, že by odvolacím soudem nebyla shledána neplatnost dohod, vyslovil žalobce přesvědčení, že jsou neúčinnými právními úkony učiněnými v době, kdy byl dlužník v úpadku.

Žalobce také namítal, že sporné dohody nebyly učiněny za podmínek obvyklých v obchodním styku. Tvrdil, že v obchodním styku není obvyklé, aby objednatel (žalovaný 2/) reagoval na nečinnost zhotovitele (dlužníka) dohodou o ukončení díla bez jakýchkoliv sankcí pro dlužníka, nebo výzev k dokončení díla, ani aby se vzdal záruky za jakost a vady provedeného díla. Uváděl, že dlužníku došly finanční prostředky, již delší dobu nevykonával na stavbách žádnou činnost a nebyl schopen díla dokončit, což vedlo žalované, kteří věděli o jeho finančních problémech, k ukončení spolupráce s dlužníkem. Namítal, že i pokud by bylo provádění zápočtů běžnou obchodní praxí žalovaných, kterou upřednostňují před vzájemným placením pohledávek a závazků, došlo prostřednictvím sporných dohod k zápočtu za okolností, které nejsou obvyklé. Rovněž z toho žalobce dovozoval, že žalovaní věděli anebo mohli při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, což bylo důvodem k uzavření sporných dohod.

Konečně k dohodě o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek datované ke dni 12.11.2012 uváděl, že v seznamu faktur zahrnutých do vyrovnání je obsažena i faktura č. 2241204888 ze dne 14.11.2012 na částku 11.100,-Kč, vystavená až po datu, kdy měla být dohoda podepsána. Namítal, že žalovaní nemohli podepsat tuto dohodu dne 12.11.2012, neboť k tomuto dni byl objem pohledávek žalovaného 1) vůči dlužníku nižší o tuto dosud nevystavenou fakturu. S odkazem na e-mailovou komunikaci mezi účastníky dovozoval, že dohoda musela být záměrně antidatována, jelikož teprve e-mailem ze dne 20.11.2012 poslala účetní žalovaného 1) dlužníkovi elektronický návrh dohody o vzájemném zápočtu vyhotovený ke dni 20.11.2012 s tím, že z e-mailu ze dne 20.11.2012 adresovaného paní Zajíčkové vyplývá, že tato dohoda mohla být nejdříve podepsána dne 22.11.2012, tedy v den bezprostředně předcházející podání insolvenčního návrhu. Z datace dohody pak vyvozoval shodnou vůli účastníků antidatovat ji z důvodu blížícího se úpadku s tím, že žalovaní věděli o připravovaném insolvenčním návrhu a chtěli své závazky a pohledávky vypořádat mimo insolvenční 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012)

řízení při zvýhodnění žalovaného 1) na úkor majetkové podstaty.

Žalovaný 1) ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Namítal, že žalobce v odvolání pouze opakoval již dříve uvedená tvrzení, která se mu však nepodařilo prokázat. K názoru žalobce, že v obchodním styku je nestandardním úkon, jímž jeden subjekt opravňuje druhého vybrat plnění od třetího subjektu, odkazoval na § 535 obč.zák. K žalobcově námitce neplatnosti, event. neúčinnosti sporných dohod pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, namítal neaplikovatelnost § 39 obč.zák. K námitce antedatace tvrdil, že ani jedna z dohod nebyla antedatována, přičemž žalobce neprokázal opak. Rovněž poukazoval na to, že antedatace smlouvy nezpůsobuje její neplatnost. K námitce, že musel vědět o dlužníkově úpadku v době uzavření dohody o provedení úhrady závazků ze dne 2.11.2012, uváděl, že insolvenční řízení bylo dlužníkem zahájeno dne 23.11.2012 a jeho úpadek byl zjištěn až 25.1.2013. Namítal, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaný 1) věděl o úpadku dlužníka, nebo že by provedení zápočtu mohlo vést k jeho úpadku. S odkazem na judikaturu namítal, že po věřiteli nelze ani obecně požadovat, aby při každém jednotlivém úkonu prováděl šetření o dlužníkově majetkové situaci. Vyvracel, že by jeho záměrem bylo zvýhodnit žalovaného 2) vůči případným věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení. Tvrdil, že sporné dohody jsou platnými právními úkony učiněnými za podmínek obvyklých v obchodním styku, na jejichž základě dlužník obdržel přiměřené protiplnění, přičemž nešlo o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby tvořící s ním koncern a žalovaný 1) nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by takový úkon mohl vést k jeho úpadku.

Žalovaný 2) ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uváděl, že se žalobci nepodařilo prokázat svá tvrzení, přičemž ani v odvolání neuvedl žádné nové skutečnosti. Tvrdil, že sporné dohody byly učiněny za podmínek obvyklých v obchodním styku, dlužník na jejich základě obdržel přiměřené protiplnění a nejednalo se ani o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby tvořící s dlužníkem koncern. Namítal, že ani při náležité pečlivosti nemohl poznat, že je dlužník v úpadku, nebo že by úkon mohl vést k jeho úpadku. Uváděl, že je významnou stavební společností a jeho zaměstnanci se s obdobnými případy setkávají denně. Tvrdil, že dlužník jeho zaměstnancům nesdělil, že hodlá na sebe podat insolvenční návrh, což jeho jednatel také potvrdil při svém výslechu. Namítal, že ze zápočtu jednotlivých faktur nelze vyčíst dlužníkovu situaci. Uváděl, že sporné dohody jsou běžnými úkony v souladu se zákonem (dle § 535 obč.zák.) a nejsou v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž také žalobcem navržení svědci potvrdili, že uzavírání takových dohod odpovídá jejich standardní obchodní praxi a nejedná se o nestandardní úkony. Namítal, že insolvenční návrh byl podán 23.11.2012 a úpadek dlužníka byl zjištěn až 25.1.2013. S odkazem na judikaturu namítal, že po věřiteli nelze ani obecně požadovat, aby při každém jednotlivém úkonu prováděl šetření o dlužníkově majetkové situaci. K žalobcem namítané antedataci uváděl, že ani žalobce ve svém rozboru nedospěl k závěru, že by dohoda mohla být podepsána později než 22.11.2012, tedy stále přede dnem podání insolvenčního návrhu, přičemž tato žalobcova úvaha nebyla prokázána. Namítal, že žalobce neprokázal antedataci žádné ze sporných dohod, ani její podepsání po podání insolvenčního návrhu dlužníkem, s tím, že antedatace smlouvy nadto nezpůsobuje její neplatnost. 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012)

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že je z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace správný, a na jeho přesvědčivé odůvodnění lze odkázat, protože ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně či zrušení.

Soudem I. stupně provedené důkazy a správná zjištění z nich dovozená, jsou spolehlivým a dostatečným podkladem pro jeho právní závěry, že sporné dohody nejsou ani neplatnými ani neúčinnými právními úkony. Ani odvolací soud neshledal, že by spornými dohodami docházelo k obcházení zákona. Soud I. stupně také správně uzavřel, že sporné dohody splňují podmínky § 241 odst. 5 písm. b) IZ, neboť byly uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku, dlužník na jejich základě obdržel přiměřené protiplnění a žalovaní, kteří nejsou osobami dlužníku blízkými ani s ním netvoří koncern, rovněž nemohli ani při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku. V řízení nebyla prokázána žalobcem tvrzená vědomost žalovaných o úpadku dlužníka, jakožto důvod k uzavření sporných dohod, ani nebyly v řízení prokázány žalobcem tvrzené úmysly účastníků. K tomu odvolací soud poukazuje také na zjištění, že při ukončení smluv o dílo č. 11081035 (na provedení prací v Elektrárně Počerady) a č. 1280069 (na provedení stavebních prací na objektu Karbo) bylo sjednáno, že záruční doba se nemění a v případě ukončení smlouvy o dílo č. 12030134 týkající se stavebních prací na stavbě Rezidence Eliška byla společně s dohodou, že dlužník jako zhotovitel neponese vůči žalovanému 2) záruku za jakost, zároveň oceněna hodnota závazku ze záruky za jakost částkou 304.533,60 Kč a o ní snížena konečná cena díla. Takové ujednání není dle odvolacího soudu v žádném rozporu s běžným obchodním stykem.

Odvolací soud také konstatuje, že s odvolacími námitkami, které v zásadě korespondovaly s námitkami žalobními, se již dostatečně vypořádal soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. K odvolacím námitkám týkajícím se doby uzavření dohody o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek datované ke dni 12.11.2012, odvolací soud dodává, že soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že tato dohoda byla uzavřena dne 22.11.2012 (proti čemuž ani žalobce nebrojil), přičemž s tímto závěrem není v žádném rozporu ani zahrnutí faktury ze dne 14.11.2012 do vyrovnání, ani e-mailová komunikace mezi účastníky ze dne 20.11.2012, na níž žalobce odkazoval. Skutečnost, že v návrhu dohody mohla být zahrnuta i dosud nevystavená faktura, při svém výslechu věrohodně vysvětlil Ing. Petr Nick. Z uzavření dohody den před podáním dlužníkova insolvenčního návrhu a z její datace ke dni 12.11.2012 nelze dle odvolacího soudu dovozoval shodnou vůli účastníků antedatovat ji z důvodu blížícího se úpadku ani z toho nelze vyvozovat, že žalovaní věděli o připravovaném insolvenčním návrhu a chtěli se vypořádat mimo insolvenční řízení při zvýhodnění žalovaného 1) na úkor majetkové podstaty, jak tvrdil žalobce.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., a to včetně správných akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení žalovaných a nákladů státu za svědečné. K bodu VI. výroku napadeného rozsudku, jímž soud I. stupně nepřiznal žalovanému 2) náhradu nákladů 76 ICm 2570/2013 (KSLB 82 INS 29327/2012)

řízení odvolací soud dodává, že tento bod výroku sice soud I. stupně neodůvodnil, avšak z obsahu spisu vyplývá jeho věcná správnost, neboť žalovaný 2) se při jednání dne 21.1.2015 vzdal práva na náhradu nákladů řízení.

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Ve vztahu žalobce a žalovaného 1) přitom rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšnému žalovanému 1) přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 8.228,-Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem ve výši 6.200,-Kč za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto úkony ve výši 600,-Kč, navýšených o 21% DPH z těchto částek ve výši 1.428,-Kč. O plnění k rukám advokáta žalovaného 1) a o lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Ohledně žalobce a žalovaného 2) pak odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, jelikož v řízení zcela úspěšný žalovaný 2) se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal, a proto odvolací soud nepřiznal těmto účastníkům vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 23. listopadu 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á předsedkyně senátu

v zastoupení JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová