104 VSPH 238/2014-75
44 ICm 304/2013 104 VSPH 238/2014-75 (KSPA 44 INS 10015/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátě složeněm z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Döríla a JUDr. Alexandry Jiříčkově V právní Věci žalobce: 1.správcovská a konkurzní v.o.s., IČO 26126788, sídlem Sladkovského 67, Zeleně Předměstí, 530 O2 Pardubice, insolvenční správce dlužníka Aleše anonymizovano , anonymizovano , zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem Čechova 396, 560 O2, Česká Třebová proti žalovaněmu: PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1, IČO 61860069, zastoupeněmu JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králově, Velke náměstí 135/19 o určení pravosti a Výše popřeně pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králově, pobočka v Pardubicích, č.j. 44 ICm 304/2013-48 ze dne 27.ledna 2014 takto:

I. Rozsudek Krajského soudu V Hradci Králové, pobočka V Pardubicích, č.j. 44 ICm 304/2013-48 ze dne 27. ledna 2014 se V bodě I. a III. výroku mění tak, že se určuje, že pohledávka č. P1/2 přihlášená žalovaným za dlužníkem jako nezajištěná avykonatelná ve Výši 32.001,-Kč není V popřené Výši 28.008,-Kč po právu. Vbodě II. výroku se rozsudek potvrzuje.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnü Soud prvního stupně zamítnul nadepsaným rozsudkem pod bodem I. výroku žalobu, kterou se insolvenční správce domáhal určení, že pohledávka č.2 přihlášená žalovaným jako nezajištěná a vykonatelná celkem ve Výši 32.001,-Kč v insolvenčním řízení dlužníka Aleše

(KSPA 44 INS 10015/2012)

anonymizovano , vedeném pod sp.zn. KSPA 44 INS 10015/2012, není v popřené Výši 28.008,-Kč po právu. Pod bodem II. výroku zamítnul žalobu, kterou se insolvenční správce domáhal určení, že pohledávka č.4 přihlášená žalovaným jako nezajištěná a vykonatelná celkem ve Výši 38.443,-Kč, není v popřené Výši po právu. Pod bodem III. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka Aleše anonymizovano čtyři pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo 715 a 812, podle kterých žalovaný poskytnul dlužníkovi úvěry, které nesplácel řádně a Včas a z tohoto důvodu je žalovaný zesplatnil a samostatnými výzvami vyzval dlužníka k zaplacení celého dluhu. Uvedl dále, že podle smlouvy č. 715 činí smluvní pokuta 50 % z částky úvěru ve Výši 28.008,-Kč a podle smlouvy č. 812 činí smluvní pokuta 50 % z částky úvěru ve Výši 34.632,-Kč. V daném případě se jedná o vykonatelné pohledávky, které vyplývají z pravomocného rozhodčího nálezu.

Insolvenční správce popřel pohledávku č. 2 ve Výši 28.008,-Kč stím, že se jedná o vysokou smluvní pokutu, která nebyla platně sjednána a odporuje dobrým mravům. Pohledávku č. 4 popřel ve Výši 34.632,-Kč ze shodného důvodu, tedy že se jedná o vysokou smluvní pokutu, která nebyla platně sjednána a odporuje účelu, který by měla smluvní pokuta plnit, nebot byla sjednána z maximální Výše úvěru a je vymáhána za prodlení s úhradou tří splátek. Žalobce doplnil vpísemném vyjádření ze dne 22.1.2014, že je rozhodčí doložka sjednaná ve spotřebitelské smlouvě neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě nemohou být ve spotřebitelských smlouvách obsažena ve Všeobecných obchodních podmínkách, o kterých dlužník nevěděl.

Soud prvního stupně posoudil, že ve smlouvě č. 715 byla rozhodčí doložka uzavřena Vbodě 18.1. smluvních ujednání. Ke smlouvě č.812 byla uzavřena samostatná rozhodčí smlouva dne 15.12.2010. V obou případech byl dle názoru soudu prvního stupně stanoven rozhodce, který měl pravomoc věc projednat a rozhodnout, nebot byl uveden jménem a příjmením, jednalo se o JUDr. Evu Vaňkovou, advokáta ve Vysokém Mýtě a v obou případech se rozhodčí řízení řídilo pravidly dohodnutými v rozhodčích smlouvách a podpůrně pravidly platnými pro rozhodování Rozhodčího soudu při hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.

Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 199 odst. 2 IZ a uvedl, že jednal o vykonatelných pohledávkách za předpokladu, že rozhodce měl pravomoc věc projednat a rozhodnout. Pokud insolvenční správce činil výhrady týkající se sjednané smluvní pokuty uvedl, že se jedná o jiné právní posouzení věci, které citované ustanovení zapovídá. Z těchto důvodů žalobu zamítl a rozhodl o nákladech účastníků podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ.

Žalobce vpodaném odvolání a jeho doplnění poukázal na to, že ani žalobce, ani ostatní věřitelé dlužníka nebyli účastníky rozhodčího řízení, z něhož vzešla předmětná rozhodnutí a poukázal na podporu svých tvrzení na obsah rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydaná č.j. 101 VSPH 41/2012-67 ze dne 3.5.2012, č.j. 15 Cmo 140/2010-35 ze dne 24.5.2011 a č.j. 104 VSPH 53/2014-64 ze dne 17.7.2014. Uvedl, že tato rozhodnutí vystihují smysl a účel popěrného práva insolvenčního správce tak, aby bylo dosaženo maximální ochrany společného zájmu věřitelů dlužníka před individuálním zájmem jednoho z nich. Dovodil, že neplatnou byla i rozhodčí doložka, ze které žalovaný dovozuje vykonatelnost svých pohledávek. Byla-li rozhodčí doložka sjednána neplatně, nemohla být dána pravomoc

(KSPA 44 INS 10015/2012) rozhodce věc rozhodnout a vydaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Z těchto důvodů nelze na danou věc aplikovat závěry o nemožnosti popírání vykonatelných pohledávek. Dále se žalobce dovolával ochrany s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17.2.2010, sp.zn. I.ÚS 1737/08. Ztěchto důvodů navrhoval, aby odvolací soud rozsudek změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaný v podaném vyjádření k odvolání žalobce rovněž poukázal na platnou judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu České republiky týkající se otázky platnosti rozhodčí doložky sjednané ve smluvních podmínkách. Pokud se týká dohody o Výběru rozhodce uvedl, že se jedná o ujednání o rozhodci ad hoc, které plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu České republiky, které je obsaženo v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 1945/2010. Pokud se týká ujednání o tom, že žalovaný mohl zvolit kteréhokoliv jiného rozhodce, který není v rozhodčí doložce blíže určen, uvedl, že toto ujednání tvoří samostatnou část rozhodčí doložky, která je od zbytku ujednání oddělitelná. Neztotožnil se ani stím, že by ujednání rozhodčí doložky bylo jednostranně výhodné ve prospěch podnikatele na úkor spotřebitele. Nesouhlasil dále s názorem insolvenčního správce, že bylo možné v daném případě překonat zákaz daný ustanovením § 199 odst. 2 IZ a odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.7.2013, sp.zn. 29 Cdo 7/ 2013 nebo sp.zn. 29 Cdo 392/2011 ze dne 31.7.2013.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, §212a o.s.ř. ve spojení sustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., oúpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka Aleše anonymizovano čtyři vykonatelné pohledávky, které vyplývají z uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru číslo 9100356715 (715) a č. 9100378812 (812). Podle těchto smluv poskytnul dlužníkovi dva úvěry, které dlužník nesplácel řádně a včas. Z tohoto důvodu žalovaný každý z úvěrů zesplatnil a vyzval dlužníka k zaplacení dluhu z každé j ednotlivé smlouvy. Vykonatelnost pohledávek dokládal žalovaný dvěma rozhodčími nálezy, které byly vydány rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou na základě rozhodčí doložky, uzavřené v bodě 18.1. Smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru č. 715 ( pohledávka č. 2), jako nedílné součásti smlouvy a rozhodčí smlouvy ze dne 15.12.2010 uzavřené samostatně ke smlouvě č. 812 (pohledávka č.4).

Insolvenční správce z důvodu popření dílčí pohledávky č. 2 ve Výši 28.008,-Kč a dílčí pohledávky č. 4 ve Výši 34.632,-Kč (v obou případech se jedná o smluvní pokutu sjednanou ve Výši 50 % z částky poskytnutého úvěru) podal předmětnou žalobu v souladu s ustanovením § 199 odst. 1 IZ ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání včas.

Z ustanovení § 199 odst. 2 Věta před středníkem IZ vyplývá, že jako důvod popření pravosti nebo Výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení Věty za středníkem nemůže být důvodem popření jiné právní posouzení věci.

Odvolací soud se nejprve zaměřil na posouzení insolvenčním správcem popírané vykonatelnosti přihlášených pohledávek, které se staly předmětem tohoto řízení a vyplývají

(KSPA 44 INS 10015/2012) z rozhodčích nálezů vydaných rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, když vykonatelnost těchto rozhodnutí předpokládá ustanovení § 274 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

V řízení bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s dlužníkem dne 15.12.2010 samostatnou rozhodčí smlouvu, ve které došlo k dohodě, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 812 (pohledávka č. 4), či v souvislosti s ní, má některý z rozhodců vyjmenovaných v článku III. rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v tomto případě byla rozhodčí smlouva sjednána platně, nebot zde bylo účastníky závazkového vztahu dohodnuto, že jejich případné spory ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 812 bude rozhodovat rozhodce uvedený jmenovitě ve smlouvě. Jeho rozhodování bylo podřízeno ujednání smlouvy a podpůrně řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. V daném případě doručil žalovaný žalobu rozhodci JUDr. Evě Vaňkové, jako jednomu z rozhodců uvedených v čl. III. rozhodčí smlouvy. JUDr. Eva Vaňková rozhodla o návrhu rozhodčím nálezem č.j. Va 22-76/2011-7 ze dne 18.7.2011, který nabyl právní moci ke dni 26.7.2011 a vykonatelnosti ke dni 29.7.2011.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále RozŘ) se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s Výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Podle § 7 odst. 1 RozŘ má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců, anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být Vždy lichý. Podle odst. 2, nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

Podle § 13 odst. 1 RozŘ mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona. Podle odst. 2 mohou stálé rozhodčí soudy vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců, Včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Podle odst. 3, jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem.

Jak plyne z § 2 odst. 1 RozŘ, v rozhodčí smlouvě se účastníci musí dohodnout, buďto na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí Vždy být fyzická osoba (viz §4 RozŘ), může být přímo vrozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva dle § 7 odst. 1 RozŘ stanovit způsob, jak počet iosoby rozhodců mají být určeny. Z § 19 RozŘ vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (platí zásada, že jednání je ústní, pokud se strany nedohodnou

(KSPA 44 INS 10015/2012) jinak). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své vlastní statuty a řády (§ 13 odst. 2 RozŘ), které mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soud. Povinností stálých rozhodčích soudů je vydané statuty a řády uveřejnit v Obchodním Věstníku (nařízení vlády č. 503/2000 Sb.). Pokud se nedohodnou účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle uvedených pravidel.

V daném případě rozhodčí smlouva stanoví způsob určení rozhodce a to tím, že žalobce doručí některému z rozhodců, uvedených v článku III. rozhodčí smlouvy, žalobu. Žalobcem přitom může být kterákoliv ze smluvních stran. Může tedy nastat i situace, že se na rozhodce obrátí se svou žalobou dlužník dovozující právo ze smlouvy o revolvingovém úvěru. V daném ujednání tedy nelze spatřovat klauzuli znevýhodňující jednoho účastníka smlouvy, nýbrž oba se mohou domáhat svého práva před rozhodcem. Skutečnost, že tohoto práva využil žalovaný, nelze mít k jeho tíži za předpokladu, že dlužník nedostál svým smluvním povinnostem vyplývajícím ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Odvolací soud je názoru, že žalovaný jednal v daném případě s náležitou péčí, pokud uzavřel s dlužníkem samostatnou rozhodčí smlouvu podle RozŘ. To, že byla uzavřena na základě návrhu, učiněného ze strany žalovaného (shodně jako smlouva o revolvingovém úvěru), je dáno tím, že je žalovaný poskytovatelem úvěru a taková praxe je v daném oboru zcela obvyklá.

Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že nejenom smlouva o revolvingovém úvěru č. 812, ale i rozhodčí smlouva jsou smlouvami spotřebitelskými, nebot dlužník při jejich uzavření nevystupoval jako podnikatel, resp. žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal opak.

Podle § 262 odst. 4 obch. zák. platí, že ve vztazích podle § 261 (jimiž jsou i vztahy z úvěrové smlouvy) nebo vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb.) je Však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na jej í společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, stanoví pro smlouvy, jimiž se sjednává spotřebitelský úvěr, další náležitosti a podmínky je výsledkem implementace směrnice Rady 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru a směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Možnost sjednat rozhodčí smlouvu ve spotřebitelských smlouvách zákon č. 321/2001 Sb. nezakazuje. Ukládá však, aby nebyl mezi vzájemnými povinnostmi smluvních stran hrubý nepomer.

Odvolací soud se na základě zjištění učiněných v řízení ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předmětná rozhodčí smlouva byla sjednána platně a neodporuje právní úpravě o spotřebitelských smlouvách. Zvolený rozhodce měl pravomoc věc projednat a rozhodnout.

Dále odvolací soud posoudil (pokud se týká nároku vyplývajícího ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 812) s ohledem na platnou judikaturu soudů otázku, zda byl insolvenční správce oprávněn vznést námitku, která může mít charakter právního posouzení

(KSPA 44 INS 10015/2012)

Věci přesto, že ustanovení § 199 odst. 2 IZ jiné právní posouzení Věci vpřípadě popření vykonatelné pohledávky nepřipouští.

Odvolací soud rekapituluje, že podle obsahu protokolu o přezkumném jednání a seznamu přihlášených pohledávek popřel insolvenční správce pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 812 (č. 4) i z důvodu, že smluvní pokuta sjednaná ve Výši 50% z Výše úvěru je v rozporu s dobrými mravy. Uvedená námitka byla promítnuta do podané žaloby. Jedná se typicky o jiné právní posouzení věci, které ustanovení § 199 odst. 2 IZ nepřipouští.

Z důvodu, že insolvenční správce při přezkumném jednání nezpochybnil žádným způsobem skutkový základ věci, nýbrž uplatnil pouze takové námitky, které ustanovení § 199 odst. 2, část Věty za středníkem IZ nepřipouští, posoudil odvolací soud, že se rozhodce v odůvodnění rozhodčího nálezu vypořádal s uplatněnými nároky a předloženými důkazy. Ztotožnil se tedy s názorem soudu prvního stupně pokud se týká pohledávky č. 4 a z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Dále se odvolací soud zaměřil na posouzení otázky namítané vykonatelnosti pohledávky vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 715 (pohledávka č. 2). Vykonatelnost je žalovaným věřitelem dokládána rozhodčím nálezem č.j. Va 30-46/2011-7 ze dne 12.9.2011, vydaným rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, který nabyl právní moci ke dni 15.9.2011 a vykonatelnosti ke dni 18.9.2011.

Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodčí doložkou obsaženou v čl.18 Smluvních ujednání a článkem 13.4 Smluvních ujednání.

Ze Smluvních ujednání odvolací soud zjistil, že jsou svým obsahem samostatnými obchodními podmínkami a tato Smluvní ujednání nejsou podepsána dlužníkem.

Z bodu 18.1 Smluvních ujednání zjistil, že zahrnuje rozhodčí doložku, a to obdobného obsahu, jako ve Výše uvedené samostatné rozhodčí smlouvě, tedy že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 715 (pohledávka č. 2), či v souvislosti s ní, má některý z rozhodců vyjmenovaných v uvedeném článku 18 rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu.

Z bodu 13.4 Smluvních ujednání odvolací soud dále zjistil, že se dlužník zavázal v případě prodlení delším 35 dní s úhradou splátky zaplatit další smluvní pokutu ve Výši 50% z maximální Výše úvěru.

Odvolací soud posoudil, že rovněž smlouva o revolvingovém úvěru č. 715 je smlouvou spotřebitelskou a uplatní se shodné principy, jak bylo uvedeno ohledně smlouvy o revolvingovém úvěru č. 812. Vtomto případě je odvolací soud názoru, že je zapotřebí aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013. V něm je vyj ádřen bezpochybný právní závěr, že v rámci spotřebitelských smluv mohou být v obchodních podmínkách obsažena pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoliv Však zásadní ustanovení dopadající na právní vztah, jako jsou například ujednání o rozhodčí doložce nebo o smluvní pokutě. Ústavní soud označil výslovně v citovaném

(KSPA 44 INS 10015/2012) nálezu ujednání o rozhodčí doložce (o smluvní pokutě), které je včleněno v obchodních podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jako absolutně neplatné ujednání s ohledem na ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že takto nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje k újmě spotřebitele nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. Dále argumentoval s ohledem na čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl implementován právě do § 56 obč. zák. V neposlední řadě odkázal na ustanovení § 6 nového občanského zákoníku a uvedl, že ve spotřebitelském vztahu lze očekávat, že se bude dodavatel chovat ve vztahu ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě a nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka a nelze takovému nepoctivému jednání poskytnout právní ochranu.

S ohledem na to odvolací soud uzavírá, že pokud se týká pohledávky vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 715 (pohledávka č. 2), nebylo v řízení prokázáno platné uzavření rozhodčí smlouvy a tudíž žádný z rozhodců uvedených ve zmíněné rozhodčí doložce, tedy ani JUDr. Eva Vaňková, neměl pravomoc spor účastníků projednat a rozhodnout.

K rozhodčímu nálezu č.j. Va 30-46/2011-7 ze dne 12.9.2011 vydanému rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou proto nelze přihlédnout, nebot jej nelze považovat za titul dokládající vykonatelnou pohledávku dle § 174 odst. 4 IZ. Z uvedených důvodů je proto zapotřebí pohlížet na pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 715 jako na pohledávku nevykonatelnou. Z tohoto důvodu odvolací soud dále posoudil námitku insolvenčního správce týkající se neplatného ujednání, které je obsaženo v bodu 13.4 Smluvních ujednání a týká se závazku dlužníka zaplatit žalovanému v případě prodlení delším 35 dní s úhradou splátky další smluvní pokutu ve Výši 50% z maximální Výše úvěru.

Odvolací soud učinil skutkový závěr, že předmětné ustanovení o smluvní pokutě bylo obsaženo ve Smluvních ujednání, které nebyly podepsány dlužníkem, nikoliv ve spotřebitelské smlouvě samotné. Smluvní pokuta tedy nebyla sjednána individuálně, proto lze toto ujednání hodnotit jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Proto lze toto ujednání považovat dle ustanovení § 39 obč. zákoníku za neplatné pro rozpor s § 56 odst. 1 obč. zákoníku. Předmětná smluvní pokuta by byla neplatná, i kdyby byla individuálně sjednána, nebot byla sjednána sazbou 50% z maximální Výše poskytnutého úvěru, nikoliv z Výše skutečného dluhu. Dopadá-li smluvní pokuta na porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, má zásadně Výše smluvní pokuty být v relaci k Výši zajištěného dluhu. Okolnost, že tomu zde tak není, je též nepřiměřenou podmínkou v neprospěch spotřebitele, která způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Taková smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy, což má za následek neplatnost ujednání o smluvní pokutě dle § 39 obč. zák.

S ohledem na Výše uvedené závěry o neplatnosti smluvní pokuty odvolací soud v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212 a § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek v bodě I. výroku a žalobu v této části zamítl. Současně změnil i související výrok o nákladech řízení.

Vzhledem ke shodnému poměru úspěchu účastníků řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud o nákladech podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ ve spojení s ustanovením §

(KSPA 44 INS 10015/2012)

224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013).

V Praze dne 2.září 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Andrea Synková