104 VSPH 236/2014-56
38 ICm 3160/2013 104 VSPH 236/2014-56









(KSPH 38 INS 4899/2013) ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Döríla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové V právní Věci žalobce: Mgr. Emil Fischer, MBA, se sídlem VPodhájí 625/7, 147 00 Praha 4, insolvenční správce dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem 140 00 Praha 4, K Dolům 919/12, zast. Mgr. Libuší Kellnerovou Jandovou, advokátem, se sídlem Ohradní 1159/65, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Mgr. Pavel Dolanský, soudní exekutor, sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, 266 01 Beroun o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 38 ICm 3160/2013-21 ze dne 21. listopadu 2013 takto:

I. Rozsudek Krajského soudu V Praze č.j. 38 ICm 3160/2013-21 ze dne 21. listopadu 2013 se mění tak, že se žaloba o popření pravosti pohledávky žalovaného P3 ve Výši 8.047,-Kč V insolvenčním řízení dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem 140 00 Praha 4, KDolům 919/12, projednávaném pod sp.zn. KSPH 38 INS 4899/2013, zamítá.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodněnü

Soud prvního stupně rozhodl nadepsaným rozsudkem pod bodem I. výroku, že pohledávka žalovaného P3 ve Výši 8.047,-Kč, kterou přihlásil v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 38 INS 4899/2013, není po právu. Pod bodem II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve Výši 10.200,-Kč.

(KSPH 38 INS 4899/2013)

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný přihlásil v insolvenčním řízení dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve Výši 8.047,-Kč, která představuje náklady exekuce dle příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného žalovaným dne 2.6.2013 pod č.j. 015 EX 1414/2009-30, který nabyl právní moci dne 25.6.2013. Insolvenční správce při přezkumném jednání dne 22.8.2013 popřel pohledávku žalovaného co do pravosti a Výše stím, že náklady exekuce lze vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce v exekučním řízení samotném, nikoliv v insolvenčním řízení. Ke dni zahájení insolvenčního řízení nebyla exekuce ukončena a exekuční příkaz byl vydán až po zjištění úpadku a povolení oddlužení. Žalovaný exekutor nevymohl v exekučním řízení ničeho, nařízenou exekuci nelze v průběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz sám o sobě není exekučním titulem a exekutor vymůže náklady exekuce a náklady oprávněného některým ze způsobu určeným v exekučním příkazu dle ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále exekuční řád).

Soud prvního stupně posoudil, že úpadek dlužníka byl zjištěn usnesením KSPH 38 INS 4899/2013-A-12 ze dne 28. května 2013 a zároveň bylo povoleno oddlužení. Žalovaný přihlásil dne 3. června 2013 vykonatelnou pohledávku v předmětné Výši jako náklady soudního exekutora vzniklé v exekučním řízení, nařízeném usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.10.2009, č.j. 66 Nc 2867/2009-6, dle příkazu kúhradě nákladů exekuce ze dne 2. června 2013, č.j. 015 EX 1414/ 2009-30, který nabyl právní moci 25.6.2013.

Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Vyjmenoval s odkazem na ustanovení § 87 exekučního řádu v úvahu připadající druhy nákladů exekuce rovněž z pohledu jejich účelnosti. Odkázal i na další ustanovení exekučního řádu a dospěl k závěru, že je žaloba insolvenčního správce důvodná s ohledem na datum zahájení insolvenčního řízení a dále na to, že nařízenou exekuci nelze provést. Uvedl, že příkaz k úhradě nákladů exekuce není sám o sobě exekučním titulem. Poukázal na ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu a na postup při vymáhání nákladů exekuce s ohledem na jednotlivé předvídané situace. Dále uvedl, že v daném případě žalovaný neměl k dispozici žádný výtěžek z exekuce, z něhož by mohl uspokojit vzniklé náklady. Poukázal na to, že pokud dojde k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, je k úhradě nákladů exekuce povinen oprávněný a nemůže nastat případ, že by exekutor náhradu nákladů exekuce nedostal, náklady se Však nebudou uspokojovat v insolvenčním řízení povinného, avšak ponese je oprávněný. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že insolvenční správce postupoval správně, pokud popřel pohledávku žalovaného, nebot pohledávku žalovaného nelze uspokojit v insolvenčním řízení. O náhradě nákladů rozhodl podle výsledku sporu podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.

Žalovaný v podaném odvolání a jeho doplnění uvedl, že předmětná pohledávka je v plné Výši vykonatelná a zopakoval, že právním důvodem vzniku pohledávky soudního exekutora je úhrada nákladů exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.10.2009, č.j. 66 Nc 2867/2009-6, které nabylo právní moci ke dni 23.6.2010 a bylo zahájeno a vedeno dle exekučního řádu ve znění účinném do 31.12.2012. Pohledávka je přihlášena na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 2.6.2013, č.j. 015 EX 1414/ 2009-30, který nabyl právní moci 25.6.2013. Žalovaný poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky a na právní teorii týkající se otázky uspokojení pohledávky exekutora v probíhající exekuci. Uvedl , že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní Výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, jakým budou vymoženy. Dále, že náhrada těchto nákladů má základ

(KSPH 38 INS 4899/2013) v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení se jedná o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce. Okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů exekuce je dle žalovaného moment, kdy k pravomocnému usnesení o nařízení exekuce přistoupí pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, který je pokládán za exekuční titul podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 87 odst. 4 exekučního řádu. Protože má žalovaný soudní exekutor za povinným v předmětném exekučním řízení vykonatelnou pohledávku, uplatnil ji v insolvenčním řízení dlužníka přihláškou. Žalovaný nesouhlasí s právním názorem, že lze náklady exekuce vymoci pouze z výtěžku exekuce v samotném exekučním řízení. Uvedl, že takový závěr nevyplývá ani z exekučního řádu ani z insolvenčního řádu a pokud by platila jakási výjimka z pravidla uvedeného v ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního řádu, musela by být uvedena v zákoně. Právní závěry žalobce jsou tedy v rozporu s právem žalovaného na uplatnění jeho pohledávky v insolvenčním řízení a žalovaný jako věřitel by tím byl znevýhodněn oproti jiným úpadcovým věřitelům. Soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení a nevypořádal se s argumentaci žalovaného uvedenou v jeho vyjádření k žalobě.

Žalovaný na podporu svých tvrzení poukázal dále na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 267/2013-70 ze dne 24.10.2013, který řešil obdobnou věc a dospěl k závěru, že exekutor má právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen. Dále dospěl k závěru, že názor, že náklady exekuce mohou být vyčísleny až po skončení exekuce a exekutor má nárok na náhradu nákladů exekuce jen v případě, že na uspokojení pohledávky oprávněného něco vymůže, nevyplývá ani z exekučního řádu, ani z vyhlášky č. 330/2001 Sb. s ohledem na ustanovení § 271 o.s.ř. (jež se použije i pro exekuční řízení), podle kterého při zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů podle důvodu zastavení výkonu rozhodnutí. Navrhoval rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá, popřípadě se zrušuje a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu rozhodnutí.

Žalobce v podaném vyjádření k odvolání žalovaného zopakoval, že v insolvenčním řízení nelze předmětnou pohledávku uspokojit, nebot se jedná o náklady exekuce, které lze vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce v exekučním řízení samotném. Ke dni zahájení insolvenčního řízení nebyla exekuce ukončena a exekuční příkaz byl vydán až po zjištění úpadku a povolení oddlužení. Žalovaný v exekučním řízení nevymohl na danou pohledávku ničeho, nařízenou exekuci nelze v průběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz není exekučním titulem. Exekutor vymůže náklady exekuce a náklady oprávněného na základě příkazu, který je přezkoumatelný soudem některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce, ukládajícím zaplacení peněžité částky. Tyto způsoby jsou uvedeny v ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu a není zde uvedeno, že by exekuce mohla být provedena přihláškou do insolvenčního řízení. Z těchto důvodů se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhoval rozsudek bodě I. výroku potvrdit, v bodě II. výroku změnit, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 13.600,-Kč k rukám právního zástupce.

(KSPH 38 INS 4899/2013)

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, §212a o.s.ř. ve spojení sustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., oúpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

Podle § 174 insolvenčního zákona přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a Výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (2). J de-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (4).

Podle § 192 odst. 1 insolvenčního zákona pravost, Výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé, popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. I podle odst. 2 tohoto ustanovení jako důvod popření pravosti nebo Výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření Však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Odvolací soud vyšel z příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 015 EX 1414/ 2009-30 ze dne 2.6.2013, vydaného žalovaným proti povinnému Pavlu Černému, anonymizovano azjistil, že náklady exekuce byly vyčísleny ve Výši 8.047,-Kč. Jsou tvořeny odměnou soudního exekutora ve Výši 3.000,-Kč, která činí Včetně DPH 630,-Kč částku 3.630,-Kč, náhradou hotových výdajů ve Výši 3.500,-Kč, která činí Včetně DPH 735,-Kč částku 4.235,-Kč a náhradou za doručení písemností ve Výši 150,-Kč, která činí Včetně DPH 32,-Kč částku 182,-Kč. Odměna vyplývá zvýše pohledávky, ohledně níž byla exekuce nar1zena.

Dále odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalovaný soudní exekutor byl pověřen exekucí ve Věci exekuce proti povinnému Pavlu Černému, anonymizovano usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 26.10.2009, č.j. 66 Nc 2867/2009-6, o nařízení exekuce na základě vykonatelného rozhodčího nálezu sp.zn. R/020/2008, vydaného Mgr. Alenou Léblovou dne 25.6.2009 vsídle Praha 7, Osadní 716/37 A, k uspokojení pohledávky oprávněného ve Výši 65.778,-Kč se smluvní pokutou 200,-Kč denně od 31.1.2008 do zaplacení jistiny 27 988,-Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve Výši 1.500,-Kč a 19.800,-Kč za právní zastoupení.

Při posuzování důvodnosti podané žaloby o pravosti přihlášené pohledávky žalovaného odvolací soud vyšel dále z přihlášky žalovaného doručené Krajskému soudu vPraze dne 3.6.2013 a zjistil, že žalovaný přihlásil předmětnou pohledávku ve Výši 8.047,-Kč jako pohledávku vykonatelnou, a to z důvodu vyúčtovaných nákladů soudního exekutora v exekučním řízení nařízeném usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.10.2009, č.j. 66 Nc 2867/2009-6.

(KSPH 38 INS 4899/2013)

Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že exekuční řízení vedené proti povinnému-dlužníku Pavlu Černému, anonymizovano , bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.10.2009, č.j. 66 Nc 2867/2009-6, vydaným ještě před zahájením insolvenčního řízení ke dni 22.2.2013.

Po rozhodnutí o zjištění úpadku a povolení oddlužení ze dne 28.5.2013 vydal žalovaný pověřený soudní exekutor dne 2.6.2013 příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č.j. 015 EX 1414/ 2009-30. Na něm je vyznačena doložka právní moci 25.6.2013.

Mezi účastníky není sporné, že v exekučním řízení nebylo na předmětnou pohledávku vymoženo ničeho.

Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, soudní exekutor může v průběhu insolvenčního řízení požadovat uspokojení nákladů exekuce v případě, kdy dle § 46 odst. 7 zák.č. 120/2001 Sb. (exekuční řád) má již před zahájením insolvenčního řízení k dispozici (vymožený) výtěžek exekuce, který odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5.9.2012 č.j. 44 ICm 1188/2011, 103 VSPH 111/2012-29 (KSUL 44 INS 14403/2010), nebo rozsudek téhož soudu ze dne 24.10.2013 č.j. 44 ICm 869/2011, 101 VSPH 267/2013-70 (KSUL 44 INS 14403/2010). Mimo tyto případy, dojde-li k zahájení exekučního řízení, v němž dosud nedošlo ke zpeněžení majetku povinného-dlužníka, ale exekutor započal s prováděním exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 4802/2008 ze dne 30.11.2010 publikovaný pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dochází k situaci, kdy soudnímu exekutorovi vzniká nevykonatelná pohledávka, již je povinen v insolvenčním řízení přihlásit a vyúčtovat v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb. dle úkonů, které v rámci řízení provedl.

Vydání příkazu soudním exekutorem ukládající povinnost k náhradě nákladů exekuce je nutno chápat jako provedení exekuce. Proto se uplatní ustanovení § 109 odst. 6 Věta prvá insolvenčního zákona, dle kterého k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c) se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Byl-li vydán a doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce před zahájením insolvenčního řízení, jedná se o pohledávku vykonatelnou, jakmile nastanou obecné podmínky vykonatelnosti rozhodnutí. V ostatních případech se jedná o pohledávku nevykonatelnou. V takovém případě soudnímu exekutorovi vzniká nárok na úhradu nákladů hotových výdajů vpaušální Výši dle § 13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., popř. skutečných doložených výdajů dle odst. 2 až 9 a § 14 a 15 téže vyhlášky. Odměna exekutora Však bude v takovém případě vycházet analogicky z minimální odměny ve Výši 3.000,-Kč dle § 11 odst. 2 této vyhlášky.

Žalovaný přihlásil svoji pohledávku v insolvenčním řízení dlužníka (povinného) jako vykonatelnou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekuce, které opíral o pravomocný exekutorský příkaz vydaný po zahájení insolvenčního řízení (i po rozhodnutí o úpadku dlužníka). Předmětný příkaz nevyvolal žádné účinky s ohledem na ustanovení § 109 odst. 6 Věta prvá insolvenčního zákona, tento nárok je nevykonatelný a je způsobilý k přihlášení v insolvenčním řízení pouze jako pohledávka nevykonatelná, jak bylo popsáno shora. Jedná se o případ, kdy byly provedeny úkony pro zjišťování majetku dlužníka a exekutorovi vzniká

(KSPH 38 INS 4899/2013) právo na minimální odměnu a paušální náhradu nákladů dle § 11 odst. 2 a dle § 13 odst. 1 cit. vyhl. Odměnu i paušální náklady exekuce účtoval žalovaný jen v minimální výši.

S ohledem na Výše uvedené úvahy dospěl odvolací soud k závěru, že právo na náhradu nákladů exekuce žalovanému vzniklo ze zákona a popření jeho pohledávky žalobcem v tomto rozsahu proto neshledal jako důvodné. Významné nejsou s ohledem na stav exekučního řízení ani úvahy o tom, zda v případě prováděné exekuce lze uvažovat o jej ím zastavení a zda povinnost k úhradě nákladů exekuce v budoucnu ponese oprávněný či povinný.

Odvolací soud tedy vyhověl odvolání žalovaného a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve Věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu změnil a žalobu o popření pravosti jeho pohledávky zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 142 odst.1 ve spojení s § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Vůči insolvenčnímu správci žalovaný právo na náhradu nákladů nemá, nebot se jedná o řízení o pravost pohledávky v insolvenčním řízení.

Závěrem odvolací soud poukazuje na to, že soudní poplatek za podané odvolání činí podle platné úpravy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích účinné do 31.12.2013 dle ustanovení §9 odst. 6 a dle sazebníku poplatků, položka 22 a položka 4 bod 1 písm. c) částku 2.000,-Kč. Soud prvního stupně proto vrátí žalovanému jako odvolateli přeplatek na soudním poplatku ve Výši 3.000,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Kraj ského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzenajinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. září 2014

Mgr. Luboš D ö r fl, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková