104 VSPH 235/2014-196
122 ICm 2394/2011 104 VSPH 235/2014-196 (KSPL 54 INS 13869/2010)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMENEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a Mgr. Luboše Döríla V právní Věci žalobce PBS POWER EQUIPMENT, s.r.o., IČ 27736814, Průmyslová 162, Třebíč, zastoupeného Mgr. Markem Sochorem, advokátem se sídlem Jihlavská brána 10, Třebíč, proti žalovanému Ing. Vladimíru Nechutnému, , Soukenická 5, Plzeň insolvenčnímu správci dlužníka BPS Poběžovice, s.r.o., IC 25208616, Hostouňská 45, Poběžovice, zastoupeného Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem Bezručova 9, Plzeň, o vyloučení věci, o odvolání žalobce proti rozsudku Kraj ského soudu v Plzni č.j. 122 ICm 2394/201 1-17 3 ze dne 18. února 2014

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu V Plzni č.j. 122 ICm 2394/2011-173 ze dne 18. února 2014 se Vbodech I. a III. výroku p o t vr zu j e . Rozsudek se vbodě II. výroku mění tak, že žalobce je povinen na náhradu nákladů zaplatit žalovanému 13.000,-Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Martina Sebery, advokáta se sídlem Bezručova 9, Plzeň.

II. Žalobce je povinen na náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatit žalovanému 3.400,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Martina Sebery, advokáta se sídlem Bezručova 9, Plzeň.

Odůvodněnü V rámci insolvenčního řízení vedeného u Kraj ského soudu v Plzni pod sp.zn. KSPL 54

INS 13869/2010 ve Věci dlužníka BPS Poběžovice, s.r.o. (dále jen dlužník) se PBS POWER EQUIPMENT, s.r.o., (dále jen žalobce) proti žalovanému insolvenčnímu správci

(KSPL 54 INS 13869/2010)

Ing. Vladimíru Nechutnému (dále jen žalovaný) domáhal vyloučení pojistného hořáku Včetně plynového potrubí (dále jen předmětné věci) z majetkové podstaty dlužníka.

Důvod, jenž žalobce uplatňoval pro vyloučení předmětných věcí, spočíval v tom, že jako dodavatel uzavřel dne 29. 3. 2010 sobjednatelem-společností SPIN Plzeň, a.s. Smlouvu o dílo č. 20001655, na jejímž základě společnosti SPIN Plzeň a.s. dodal 1 ks fléry F500 na spalování zbytkového bioplynu, dodavatelskou dokumentaci, monoblokový hořák APH-M 25 PKN a příslušenství k tomuto hořáku za sjednanou cenu ve Výši 57 0. 000,-Kč bez DPH. Předmět plnění byl zhotoven žalobcem v rámci jeho podnikatelské činnosti, předán ve sjednaném termínu a na úhradu ceny byl vystaven dne 22. 4. 2010 daňový doklad-faktura č. P210100115 na částku 615. 000,-Kč Včetně DPH, přičemž ve faktuře je zúčtována uhrazená záloha ve Výši 68. 400,-Kč. Faktura nebyla k datu podání žaloby uhrazena, splatnost faktury byla dne 25. 6. 2010. Článek VII smlouvy o dílo obsahuje výhradu vlastnického práva k předmětu plnění, a to do doby úhrady jeho ceny. Cena díla dosud uhrazena nebyla a žalobce je proto i nadále Vlastníkem předmětu plnění. Žalobce využil svého práva a pro podstatné porušení povinností ze strany SPIN a.s. odstoupil k datu 2. 9. 2010 od smlouvy a SPIN a.s. požádal o vrácení předmětu plnění. erácení Však dosud nedošlo, v důsledku zahájení insolvenčního řízení, jak vůči společnosti SPIN Plzeň, a.s, tak i vůči dlužníku, bylo žalobci znemožněno sjednanou výhradu vlastnického práva realizovat a dodaný předmět plnění převzít zpět. Naopak postupem doby vyšlo najevo, že společnost SPIN Plzeň a.s. uzavřela smlouvu se společností KM SEPOZ stavební společnost s.r.o., na jejímž podkladě měl být předmět zabudován v rámci díla bioplynové stanice v Poběžovicích. S ohledem na sjednanou výhradu vlastnického práva Však společnost SPIN Plzeň k tomuto neměla žádné oprávnění, nebot dosud nebyla Vlastníkem předmětu plnění a ani případné prostředky, které by obdržela od společnosti KM SEPOZ nepoužila na úhradu fakturované ceny žalobci. Společnost KM SEPOZ pak měla s dlužníkem uzavřenou smlouvu o dílo na realizaci bioplynové stanice. Žalobce považuje dlužníka a společnost SPIN Plzeň za osoby propojené a tvořící holding, přičemž obě měly stejný zájem na vybudování bioplynové stanice v Poběžovicích a měly tedy nepochybně přehled o všech uzavíraných smlouvách vč. informace o existenci smluvní výhrady vlastnického práva. O úzkém propoj ení svědčí též skutečnost, že místo dodání předmětu plnění bylo sjednáno dle dodacích podmínek DDU BPS Poběžovice.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, nebot pojistný hořák Včetně plynového potrubí do majetkové podstaty dlužníka náleží. Tento závěr vyplývá z účetní evidence dlužníka, dle níž uvedené Věci dlužník nabyl od obchodní společnosti KM SEPOZ stavební společnost s.r.o., jež se na základě smlouvy o dílo ze dne 22. 4. 2009 zavázala dodat dlužníkovi Bioplynovou stanici o jmenovitém elektrickém výkonu 716 kW jako celek. Součástí této bioplynové stanice pak je též i plynové hospodářství Včetně plynojemu a pojistného hořáku. Bioplynová stanice byla dlužníkovi dodána dne 29. 4. 2010. Bioplynová stanice Poběžovice II etapa jako celek byla zkolaudována kolaudačním souhlasem, vydaným Městským úřadem v Poběžovicích, odbor Výstavby a životního prostředí ze dne 18. 10. 2010. Veškeré komponenty, ze kterých bioplynová stanice sestává, tvoří jednotný, zkolaudovaný a funkční celek-bioplynovou výrobnu elektřiny, jejímž Vlastníkem je dlužník.

Soud prvního stupně žalobu o vyloučení předmětných věcí rozsudkem ze dne 18.2.2014 zamítl (bod I. výroku), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve Výši 20.328,-Kč (bod II. výroku) a státu náklady řízení v částce 3.015,-Kč (bod III. výroku).

(KSPL 54 INS 13869/2010)

Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož dne 19.11.2010 bylo zahájeno insolvenční řízení ve Věci dlužníka, usnesením ze dne 7.1.2011 byl zjištěn jeho úpadek, usnesením které nabylo právní moci dne 30.4.2011 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, předmětné Věci jsou v majetkové podstatě sepsány jako vlastnictví dlužníka na základě předaného účetnictví.

Žalobce předmětné Věci dodal společnosti SPIN Plzeň, a.s. na základě smlouvy o dílo č. 20001655 ze dne 23. 3. 2010, a to dne 16.4.2010, kmontáži pak došlo dne 19. 4. 2010. Smlouva o dílo obsahovala ujednání o tom, že SPIN Plzeň, a.s. nabyde vlastnické právo k předmětným věcem až po úplném zaplacení (celé) ceny díla, která byla sjednána částkou 570.000,-Kč bez DPH. Dále si strany ve smlouvě dojednaly, že neprovedení platby-ceny za dílo bude považováno za podstatné porušení smlouvy se všemi důsledky dle § 345 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku v tehdy platném znění. Jelikož SPIN Plzeň, a.s. cenu dodaného díla nezaplatil, žalobce dne 2.9.2010 od smlouvy odstoupil, předmětné Věci se tak nikdy nestaly vlastnictvím společnosti SPIN Plzeň, a.s.

Z výpovědi svědka Štěpána Kadeřávka měl soud za prokázané, že společnost SPIN Plzeň, a.s. prodala předmětné Věci společnosti KM SEPOZ stavební společnost s.r.o., za cenu 544.505,-Kč + 145.000,-Kč za připojení. Svědek potvrdil, že jakožto zástupce společnosti KM SEPOZ neřešil odkud firma SPIN Plzeň. a.s. hořák vzala.

Dne 22.4.2009 uzavřel dlužník sf1rmou KM SEPOZ stavební společnost s.r.o. smlouvu o dílo č. SLA0101, jejímž předmětem byla dodávka bioplynové stanice o jmenovitém elektrickém výkonu 716 kW, dodávka kompletní technologie a montážních prací k technologii a uvedení bioplynové stanice do provozu. Součástí byla i dodávka předmětných věcí, jež byly předány společností KM SEPOZ dlužníku předávacím protokolem dne 29.4.2010. Z výpovědi svědků a z obsahu spisu má soud za prokázané, že společnosti SPIN Plzeň, a.s. a úpadce byly společnosti úzce propojené prostřednictvím Ing. Jaroslava Komory, jenž jednal za obě společnosti, resp. vedl předsmluvní jednání. Obě uvedené společnosti sídlily ve stejném areálu a tvořily součást tzv. energetického centra, dlužník si tedy musel být vědom toho, že společnost SPIN Plzeň, a.s. nebyla oprávněna hořák prodat společnosti KM SEPOZ, nebot nebyla jeho vlastníkem.

V řízení Však bylo podle názoru soudu prvního stupně bezpečně prokázáno, že předmětné Věci ztratily svou povahu Věci samostatné a staly se součástí bioplynové stanice. K této otázce byl vypracován znalecký posudek a taktéž se k ní vyslovil znalec při ústním slyšení. Hořák je s bioplynovou stanicí jednoznačně spojen, jeho oddělení by znamenalo podstatné znehodnocení bioplynové stanice, která by tím přestala sloužit účelu, pro který byla zbudována, a k jinému účelu by sloužit nemohla (Viz. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 22 Cdo 2925/2008 ze dne 17. 3. 2010). Znalec dokonce uvedl, že demontáž hořáku jakožto bezpečnostního článku celého systému, by mohla znamenat katastrofu ve formě výbuchu. Znalec se také vyjádřil k námitce žalobce ohledně možnosti aplikace tzv. mobilního hořáku. Uvedl, že je třeba se jednoznačně řídit projektovou dokumentací, v níž koncepci mobilního hořáku nenalezl. Ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění jsou tedy předmětné Věci součástí bioplynové stanice, jejich vydání žalobci nepřichází v úvahu, nebot ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku nelze uložit povinnost vydat Věc, která se zabudováním do Věci jiné stala její součástí (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1105/2003 ze dne 8. 10. 2003).

(KSPL 54 INS 13869/2010)

Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný měl ve Věci plný úspěch. Přiznal proto žalovanému jejich náhradu ve Výši 20.328,-Kč, což zahrnuje odměnu za zastupování advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to dle § 9 odst. 3 za použití § 7 bodu 5, tj. za jeden úkon 2.500,-Kč (6 úkonů) + 6 X RP po 300,-Kč + 21 % DPH ve Výši 3.150,-Kč + 378,-Kč.

O nákladech státu soud rozhodl dle § 148 odst. 1 o.s.ř. Stát vynaložil v souvislosti se znaleckým posudkem a slyšením znalce při jednání částku 15.050,-Kč (resp. 10.050,-Kč, nebot žalobce zaplatil zálohu na vypracování posudku ve Výši 5.000,-Kč) + 490,-Kč. Vzhledem k tomu, že ve znaleckém posudku z důvodu ekonomiky a rychlosti byla zahrnuta istacionární míchárna, jejíž vyloučení je předmětem jiného sporného řízení, proto soud náklady za znalecký posudek rozdělil do obou sporů. Žalobci, který nebyl ve Věci úspěšný, proto uložil povinnost k úhradě toliko částky 3.015,-Kč.

Tento rozsudek napadl žalobce včasným odvoláním v celém rozsahu. Nesouhlasil se závěrem soudu, že by znalecký posudek a slyšení znalce byly stěžejními důkazy, o něž by bylo možno opřít závěr o tom, že předmětné Věci ztratily povahu věcí samostatných, při hodnocení důkazů soud prvního stupně pominul některé podstatné okolnosti. Přestože byl ze strany dlužníka opakovaně oznamován zkušební provoz, a to v době, kdy předmětné Věci nainstalovány nebyly, k jeho zahájení nikdy nedošlo. Nelze tedy vycházet z předpokladů v rozsudku 22 Cdo 1105/2003, hořák může být fyzicky bez potíží oddělen, aniž by došlo kpoškození dalších částí technologie, vzhledem knefunkčnosti bioplynové stanice jako celku, nemůže dojít ani kpoškození funkčnímu, je třeba o něm uvažovat nejvýše jako o příslušenství. I znalecký posudek konstatuje, že stavbu bioplynové stanice je třeba pokládat za nedokončenou a řádně nezkolaudovanou, ve stanici není klíčové technologické zařízení-kogenerační jednotka. Kogenerační jednotka byla žalovaným zpeněžena samostatně, hodnota kogenerační jednotky se pohybuje kolem 10 mil. Kč, hodnota pojistného hořáku kolem 700 tis. Kč. Už jen z porovnání ceny těchto dvou komponentů je zřejmé, že se hodnota bioplynové stanice demontáží předmětných věcí nijak zásadně nesníží. Nákres na str. 13 osvětluje princip, nejedná se o konkrétní schéma stanice v Poběžovicích. Znalecký posudek zmiňuje, že se ve stanici nachází plynojem, jenž slouží ke shromažďování vytvořeného plynu a až v případě zaplnění plynoj emu za současné nemožnosti přeměnit plyn na energii, nastupuje pojistný hořák, který přebytečný plyn spálí. Z toho žalobce dovozoval, že pojistný hořák stojí zcela mimo technologii bioplynové stanice. VČeské republice se nacházejí desítky bioplynových stanic bez hořáku a fléry, spalování přebytku plynu se řeší mobilními hořáky. I pojistný hořák může mít poruchu, situace se řeší vypouštěním plynu, jediným negativním důsledkem je přebytečný zápach. Demontáž plynového hořáku stejně jako opětovná montáž hořáku nového (mobilního či stacionárního) je otázkou minimálních časových a finančních nákladů. I sám znalec se kriticky vyjádřil k tomu, že byla bioplynová stanice zkolaudována, zkušební provoz měl být podle posudku zahájen ještě před instalací předmětných věcí. Žalovaný prodal celý podnik dlužníka s Výjimkou předmětných věcí, přistoupil k nim tedy on sám jako k věcem samostatným. Nahlédnutím do insolvenčního rejstříku žalobce zjistil, že žalovaný v mezidobí zpeněžil bioplynovou stanici, s Výjimkou předmětných věcí a míchárny, jež je předmětem samostatné vylučovací žaloby. I to svědčí ve prospěch závěru, že se jedná o Věci samostatné. Žalobce potvrdil, že je pojistný hořák v bioplynové stanici stále ještě namontován.

(KSPL 54 INS 13869/2010)

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. Na doplnění uvedl, že v bioplynové stanici proběhl zkušební provoz, bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, následně přestala být bioplynová stanice provozována a došlo k jejímu částečnému rozebrání třetími osobami. Skutečnost, že žalovaný bioplynovou stanici rozprodává, ničeho nemění na faktu, že se předmětné Věci součástí bioplynové stanice jako Věci hlavní staly, což bylo zjištěno i ze znaleckého posudku. Znalec byl ustanoven k posouzení technických otázek, nikoli k posuzování průběhu kolaudačního řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí Včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl přitom k omezením, která jsou uvedena v ustanovení § 205a odst. 1 a 211a o.s.ř., a po provedení jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba (v tomto případě žaloba o vyloučení věcí z majetkové podstaty dle §225 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) byla podána včas.

Podle § 409 obchodního zákoníku kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo ktéto Věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (odst. 1). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít ibez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448 obchodního zákoníku (odst. 2). Kupní smlouva zásadně nevyžaduje kplatnosti písemnou formu.

Podle § 443 obchodního zákoníku kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno (odst. 1). Před předáním nabývá kupující vlastnického práva k přepravovanému zboží, kdy získá oprávnění zásilkou nakládat (odst. 2) .

Podle § 445 obchodního zákoníku strany si mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Dohoda o tom, aby byla platná, musí být učiněna v písemné formě.

Podle § 446 obchodního zákoníku kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není Vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není Vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav, který vycházel z listinných důkazů a výpovědí slyšených svědků, jejichž věrohodnost nebyla v řízení zpochybněna, byl podporován i zjištěními z listinných důkazů. Skutková zjištění provedená soudem prvního stupně byla potvrzena shodnými tvrzením účastníků učiněným na jednání o podaném odvolání konaném dne 16.9.2014, odvolací soud je považuje za správná a úplná a v celém rozsahu na ně odkazuje.

(KSPL 54 INS 13869/2010)

Bylo prokázáno, že se společnost SPIN Plzeň a.s. nikdy nestala Vlastníkem předmětných věcí, přičemž dlužník měl a musel Vědět, že byla pro žalobce sjednána výhrada vlastnického práva a že tedy společnost KM SEPOZ stavební společnost s.r.o. není Vlastníkem předmětných věcí. V této souvislosti považoval odvolací soud za Vhodné připomenout, že právní úprava nabytí vlastnického práva od nevlastníka, zakotvená v ustanovení § 446 obchodního zákoníku představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 67/2009") či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. Ús 624/2002. Citované ustanovení zasahuje významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny základních práv a svobod-dále jen "Listina") a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny), jež je třeba vykládat tak, aby byla šetřena podstata vlastnického práva a aby takové omezení nebylo zneužíváno k jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým výkladem tolerováno či aprobováno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele; srov. R67/2009, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/2001, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23, ročníku 2001, části II., pod pořadovým číslem 30, nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp.zn. I. ÚS 437/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 31, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 110a nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp.zn. Pl. Ús 75/04, uveřejněný pod číslem 452/2006 Sb.

V situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího tudíž nese v těchto případech Vždy on sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp.zn. 32 Cdo 44/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.února 2009, sp.zn. 32 Cdo 604/2008 (obě rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) nebo (vedle Výše označených rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 112/2001, I. ÚS 437/02 a Pl. ÚS 75/04) i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu

V projednávané Věci lze přitom mít s ohledem na učiněná skutková zjištění-zejména se zřetelem k (minimálně po určitou dobu trvajícímu) personálnímu propojení zúčastněných osob-zásadní pochybnosti o dobré víře dlužníka, jež v řízení vyvráceny nebyly a i žalovaný je ve svém závěrečném návrhu učiněném před soudem prvního stupně i při jednání nařízeném k projednání podaného odvolání akceptoval.

Za zásadní pro rozhodnutí ve Věci má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně řešení otázky, zda se předmětné Věci staly součástí Věci hlavní-bioplynové stanice.

(KSPL 54 INS 13869/2010)

Součástí Věci podle ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně. Znehodnocením Věci hlavní nemusí být jen ztráta její hodnoty peněžní, nýbrž může jít io znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně (plní svou funkci na nižší úrovni) nebo mu nemůže sloužit Vůbec. Oddělení přitom zahrnuje nejrůznější způsoby separace, od přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící podstatu Věci až po pouhé volně proveditelné odnětí věci. Není-li součást oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, pokud není zákonem stanoveno jinak. S věcí hlavní tvoří věc jedinou, jež je podrobena jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy to, co se po právní stránce týká Věci hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí Věci hlavní taková Věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou.

Jak přesvědčivě vyložil znalec ve svém posudku, jenž doplnil výpovědí před soudem prvního stupně, hořák slouží jako pojistka proti nadměrnému nahromadění plynů vznikajících při procesu zpracování biomasy, jež jsou následně přeměňovány na elektrickou energii. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že předmětné Věci jsou v bioplynové stanici namontovány inadále. Je nepochybné, že oddělením předmětných věcí od Věci hlavní by došlo k narušení její funkčnosti, v daném případě pokud ne k přímému ohrožení, tak rozhodně ke snížení funkčnosti celku. Pokud žalobce argumentoval tím, že je možno při provozu použít hořák mobilní či stávající nahradit novým, opět by to znamenalo funkční znehodnocení. Na tom ničeho nemění ani fakt, že věc hlavní v současné době v provozu není ani to, že žalovaný měl zpeněžit kogenerační jednotku a další části bioplynové stanice. Součástí Věci hlavní se předmětné Věci staly okamžikem jejich montáže a tento právní stav trvá, k faktické separaci předmětných věcí ke dni vydání rozhodnutí nedošlo. Volně parafrázováno, brzdy nepřestanou být součástí automobilu jen proto, že se rozbil motor a majitel odmontoval Výfuk.

Návrh žalobce na doplnění dokazování doplňujícím výslechem znalce, odvolací soud zhodnotil jako nadbytečný, když znalec v posudku doplněném výpovědí znalce přesvědčivě zodpověděl otázky, jež jsou pro rozhodnutí ve Věci relevantní.

Soud prvního stupně nepochybil, když neúspěšnému žalobci podle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil povinnost zaplatit náklady řízení státu za vypracovaný znalecký posudek a cestovné znalce, po odečtení žalobcem zaplacené zálohy ve Výši 5.000,-Kč a při zohlednění skutečnosti, že posudek byl vypracováván pro dvě řízení o vylučovací žalobě.

Na základě Výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek z důvodu jeho věcné správnosti v bodech I. a III. výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Co se týče výroku o nákladech řízení mezi účastníky, soud prvního stupně správně aplikoval § 142 o.s.ř., když byl žalovaný ve Věci zcela úspěšný. Soud prvního stupně Však nesprávně aplikoval vyhlášku č. 177/ 1996 Sb. (dále jen AT), když v tomto řízení je nutno stanovit Výši odměny za jeden úkon právní služby ve znění účinném do 31. 12. 2012 podle § 2 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. a) AT, tarifní hodnota činí 25.000,-Kč, Výše mimosmluvní odměny 2.100,-Kč za jeden úkon právní služby, ve znění od 1.1.2013 pak podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c) AT, tarifní hodnota činí 50.000,-Kč, Výše mimosmluvní odměny 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby. Náklady řízení u soudu prvního stupně spočívaly

(KSPL 54 INS 13869/2010) v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 2.100 Kč učiněných před 1. 1. 2013 (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na dvou jednáních), 1 úkonu právní služby 3.100 Kč (účast při jednání) a v hotových výdajích v rozsahu pěti paušálních úhrad výdajů po 300 Kč kpěti úkonům právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 AT. Částka nákladů za řízení před soudem prvního stupně činí 13.000,-Kč, zvýšení odměny o DPH žalovaný nepožadoval. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ ve spojení s ust. § 167 odst. 2 téhož zákona a napadené usnesení v bodě II. výroku změnil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému v rozsahu jednoho úkonu právní služby za 3.100,-Kč, jedné náhrady hotových výdajů podle ve Výši 300,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 16. září 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková