104 VSPH 234/2014-187
25 ICm 93/2010 104 VSPH 234/2014-187 (KSCB 25 INS 988/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce: JUDr. Vít anonymizovano , anonymizovano , sídlem Kalov 295/4, 377 01 Jindřichův Hradec, insolvenční správce dlužníka Stanislava Macho, proti žalovanému: Mgr. Libor anonymizovano , anonymizovano , bytem Stará cesta 2144/7, 370 06 České Budějovice, o neúčinnost právního úkonu, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 25 ICm 93/2010-163 ze dne 7. února 2014,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 25 ICm 93/2010-163 ze dne 7. února 2014, se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.142,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 25 ICm 93/2010-163, ze dne 7. 2. 2014, zamítl v bodu I. výroku žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, kupní smlouvy ze dne 7.1 2008, kterou prodal žalovanému nemovitosti v katastrálním území Třeboň, a to pozemek p.č. 555 o výměře 431 m2-zastavěná plocha a nádvoří, budovu v části obce Třeboň I, č.p. 3-bydlení stojící na pozemku p.č. 555 o výměře 431 m2-zastavěná plocha a nádvoří, dále pozemek p.č. 911 o výměře 407 m-zastavěná plocha a nádvoří a budovu v části obce Třeboň II č.p. 44 bydlení, stojící na pozemku p.č. 911 o výměře 407 m2-zastavěná (KSCB 25 INS 988/2009) plocha a nádvoří a v bodu II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Podle odůvodnění rozhodnutí se žalobce domáhal neúčinnosti této kupní smlouvy jako úkonu zvýhodňujícího věřitele-žalovaného, jehož pohledávky za dlužníkem byly zápočtem kupní ceny uspokojeny. Dále se jednalo o úkon bez přiměřeného protiplnění, neboť skutečného plnění se dlužníku dostalo jen ve výši 4.000.000,-Kč. Konečně namítal žalobce, že uvedeným úkonem dlužník zkrátil své věřitele, konkrétně věřitele s pohledávkami ke dni 7.1.2008 (uvedeni dále v textu). V průběhu řízení žalobce své žalobní tvrzení omezil toliko na neúčinnost právního úkonu dlužníka spočívající v úmyslném zkrácení věřitelů s ohledem na lhůtu delší 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, ve které byla kupní smlouva uzavřena.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 7.1.2008 byla uzavřena předmětná smlouva k nemovitostem výše označeným (dále jen nemovitosti) za dohodnutou kupní cenu 12.000.000,-Kč, když prodávající potvrdil, že tuto kupní cenu vyrovnal kupujícímu již před podpisem kupní smlouvy. Z dohod o zápočtu pohledávek vyplývá, že k zaplacení ceny v plné její výši došlo započtením pohledávek kupujícího za prodávajícím popsaný v čl. I odst. 1, a to co do 8,000.000,-Kč v čl. I odst. 4 (4.5.2007 odkoupil žalovaný pohledávku Zdislava Šuléře za dlužníkem v uvedené výši, jak bylo zjištěno z notářského zápisu, dohody o svolení k přímé vykonatelnosti, ze dne 10. září 2004), dále co do 3.879.644,38 Kč (za úhradu hypotéky žalovaným vůči Komerční bance, a.s.) a započtením části další pohledávky zapsané v čl. 1 odst. 2, co do částky 120.355,62 Kč. Dlužník v době uzavření kupní smlouvy evidoval další nemovitý majetek nyní sepsaný v majetkové podstatě a ocenění na částku přibližně 1.800.000,-Kč. Dále soud I. stupně zjistil, že insolvenční řízení prodávajícího-dlužníka Stanislava Macho (dále jen dlužník) bylo zahájeno dne 25.2.2009 a o jeho úpadku bylo rozhodnuto usnesením ze dne 8.4.2009. K datu uzavření kupní smlouvy měl dlužník závazky za věřiteli: Vodovody a kanalizace Jižní Čechy a.s. (pohledávka ve výši 29.061,-Kč za období od 20.10.2006 do 7.1.2008), Všeobecná zdravotní pojišťovna (pohledávka ve výši 7.353,-Kč, která byla 29.8.2008 zaplacená), GE Money Multiservis a.s. (pohledávka přihlášená v insolvenčním řízení v částce 80.603,-Kč, když k 7.1. 2008 zbývalo zaplatit 28 splátek po 2.733,-Kč a 36 splátek po 2.582,-Kč, kterou však v době podpisu splácel řádně), Finanční úřad v Třeboni (pohledávka ve výši 18.540,-Kč za neuhrazené daňové závazky, později uhrazená). Dále byla v insolvenčním řízení přihlášena pohledávka navrhovatele Hora Holding, s.r.o., a to jednak ve výši 16.643,2 Kč vyplývající z platebního rozkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, když tato pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení, avšak dne 4.6.2009 zaplacena, a dále ve výši 17.602.500,-Kč ze směnky vlastní ze dne 5.1.1998 splatné 30.6.2006. Z dalších skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný s dlužníkem uzavřeli ohledně nemovitostí kupní smlouvu již dříve, ale tato smlouva byla zrušena, neboť žalovaný zjistil, že dlužník má řadu závazků. Podle shodné výpovědi dlužníka i žalovaného bylo v zájmu dlužníka pomocí prodeje nemovitostí uhradit všechny své závazky, proto byla nová smlouva z 7.1.2008 koncipována a připravena tak, že žalovaný nejprve uhradil dlužníkovy závazky nebo koupil pohledávky jeho věřitelů a tyto úhrady byly započteny na placení kupní ceny. Z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by žalovaný věděl o existenci závazků dlužníka shora uvedených s výjimkou závazku vyplývajícího z leasingové (KSCB 25 INS 988/2009) smlouvy uzavřené původně s C-Leasing za nájem vysokozdvižného vozíku, jenž byl zajištěn blankosměnkou podepsanou dlužníkem vůči Hora Holding, s.r.o., o němž věděl z doby, kdy měl pracovní vztahy s Ing. Horou, jednatelem společnosti. Ani v tomto případě nebylo prokázáno, že by žalovanému byla známa výše směnečné pohledávky požadované po dlužníku z vyplněné blankosměnky (15.000.000,-Kč). Žalovaný opakovaně vypověděl, že byl přesvědčen, že dlužník několika úhradami pohledávku z leasingové smlouvy uhradil, neboť podle jeho informací měla činit částku do 700.000,-Kč, zatímco dlužníku uhradil částku ve výši přibližně 900.000,-Kč. Naopak bylo prokázáno, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 15.8.2013, sp.zn. 4 To 38/2013 byl Ing. Milan Hora jako jednatel obchodní společnosti Hora Holding, s.r.o. shledán vinným z trestného činu podvodu, který spáchal ke škodě dlužníka tím, ze v uvedené blankosměnce vědomě nesprávně vyplnil částku 15.000.000,-Kč s datem splatnosti 30.6.2006, ačkoliv věděl, že podle listinných materiálů týkajících se tohoto obchodního případu, zejména z dohody o směnečném zajištění smlouvy o postoupení pohledávek a o vyplňovacím oprávnění blankosměnky, učiněné písemně dne 6.2.1998, může na blankosměnce vyplnit směnečnou sumu ve výši 596.866,73 Kč se splatností nejpozději k 2.11.1999. A pohledávku z takto vyplněné směnky uplatnil mimo jiné následně dne 7.5.2009 v insolvenčním řízení dlužníka, a současně podal přihlášku pohledávky ve výši jistiny 15.000.000,-Kč z takto podvodně doplněné směnky.

Soud prvního stupně zhodnotil zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba není podána důvodně, neboť z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by dlužník uzavřel kupní smlouvu s žalovaným v úmyslu zkrátit uspokojení svých věřitelů a o takovém úmyslu nemohl mít vědomost ani žalovaný. Shrnul, že dlužník prodejem majetku uspokojil všechny pohledávky, o nichž věděl, případně byl schopen jejich úhradu v době uzavření kupní smlouvy provést ze svého zbývajícího majetku. Pohledávku Hora Holding, s.r.o. považoval dlužník za nedůvodnou, neboť měla vzniknout ze zajištění pohledávky, která byla dlužníkem již uhrazena a uplatňována byla podvodným jednáním jednatele Hora Holding, s.r.o. v souvislosti s vyplněním směnečné sumy, což bylo v trestním řízení prokázáno. Proto ani soud prvního stupně k její existenci při hodnocení úmyslu dlužníka nepřihlížel.

O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 202 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a proti neúspěšnému správci žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalobce, jenž navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě o určení neúčinnosti kupní smlouvy vyhověl. Namítal, že soud I. stupně nezjistil zcela skutkový stav, pokud rozhodoval dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o pravosti směnečné pohledávky společnosti Hora Holding, s.r.o. přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 25 Cm 2684/2009, neboť toto rozhodnutí o existenci dluhu je pro účely insolvenčního řízení významnější, než odsuzující rozsudek. Nesouhlasil s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu a upozorňoval zejména na skutečnost, že dlužník měl v době uzavření kupní smlouvy další dluhy, které z kupní ceny uspokojeny nebyly (nerozhodno v jaké výši) a dále věděl o směnečné pohledávce Hora Holding, s.r.o., jejíž existence by znamenala, že dlužník ani prodejem (KSCB 25 INS 988/2009) veškerého svého majetku nemohl zcela uspokojit své věřitele. Navrhoval proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu projednání soudu prvního stupně.

Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil při jednání před odvolacím soudem a podpořil závěry soudu prvního stupně. Rozhodně popřel, že by měl jakoukoli povědomost o dalších závazcích dlužníka k datu uzavření kupní smlouvy a naopak zdůrazňoval, že kupní smlouvu uzavíral s dlužníkem až po úhradě jeho známých dluhů. Uváděl, že k pohledávce z blankosměnky nemohl v době uzavření kupní smlouvy přihlížet, neboť bylo od samého počátku jasné, že se jedná o pohledávku falešnou.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Dle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 239 odst. l IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, jde o incidenční spor.

Možnost odporovat právním úkonům dlužníka učiněným bez přiměřeného protiplnění nebo úkonům zvýhodňujícím je ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, resp. ve lhůtě 3 let, byly-li tyto úkony učiněny ve prospěch blízké osoby.

Dle § 242 odst. 1, 2 a 3 IZ lze odporovat rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež považuje za správná, a k nimž toliko doplňuje, že z dokazování doplněného odvolacím soudem bylo zjištěno z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.4.2014 č.j. 25 Cm 2684/2009-141, že žaloba o určení pravosti pohledávky věřitele Hora Holding, s.r.o. byla před soudem prvního stupně zamítnuta (rozsudek není pravomocný) a dále bylo zjištěno, že dovolání Ing. Milana Hory proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2013, sp.zn. 4 To 38/2013 bylo Nejvyšším soudem v řízení vedeném pod sp.zn. 8 Tdo 361/2014 dne 9.4.2014 zamítnuto.

Odvolací soud nejprve prověřil, zda k podání žaloby došlo v prekluzivní lhůtě 1 roku od zjištění úpadku dlužníka upravené v § 239 odst. 3 IZ a dospěl k závěru, (KSCB 25 INS 988/2009)

že lhůta byla při podání žaloby dodržena. Žaloba byla podána totiž dne 7.4.2010, zatímco ke zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka došlo dne 8.4.2009. Rovněž tak lhůta rozhodná pro možnost odporovat zkracujícím úkonům dlužníka insolvenčním správcem v délce 5 let do doby podání žaloby neuplynula, neboť k uzavření odporované smlouvy došlo dne 7.1.2008, zatímco účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 25.2.2009. Oproti tomu s ohledem na datum uzavření kupní smlouvy by bylo možno odporovat kupní smlouvě uzavřené dlužníkem pouze v případě, že by ji uzavřel s osobou blízkou nebo osobou tvořící koncern, neboť obecná odpůrčí lhůta 1 roku od uzavření smlouvy do zahájení insolvenčního řízení uplynula. Protože žalobcem nebylo ani tvrzeno ani prokazováno, že by dlužník s žalovaným byli osobami blízkými, soud prvního stupně správně vyhodnotil jako jedinou možnost, pro kterou by bylo možno kupní smlouvě odporovat, úmysl dlužníka zkrátit ostatní věřitele.

Pro naplnění skutkové podstaty úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka dle § 242 IZ je třeba naplnění dvou kumulativních podmínek: existence úmyslu dlužníka své věřitele právním úkonem zkrátit a vědomost osoby, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, o tomto úmyslu dlužníka. Protože ani v tomto případě nebylo tvrzeno žalobcem, že by dlužník a žalovaný byli osobami blízkými, bylo na žalobci, aby prokázal, že dlužník učinil úkon, jenž zkrátil možnost uspokojení jeho věřitelů, a tento úmysl byl straně, v jejíž prospěch jednal, znám.

Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplývá, že dlužník prodával své nemovitosti žalovanému v době, kdy měl řadu splatných závazků. Většinu těchto závazků se mu podařilo úhradou kupní ceny žalovaným zapravit, ale v případě závazků vůči Vodovody a kanalizace Jižní Čechy a.s. (pohledávka ve výši 29.061,-Kč za období od 20.10.2006 do 7.1.2008), Všeobecné zdravotní pojišťovně (pohledávka ve výši 7.353,-Kč), Finančnímu úřadu v Třeboni (pohledávka ve výši 18.540,-Kč) a Hora Holding, s.r.o. (ve výši 16.643,2 Kč vyplývající z platebního rozkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci) bylo zjištěno, že závazky v době uzavření kupní smlouvy trvaly a byly splatné. Z takového počínání dlužníka lze dovodit závěr, že uzavřel kupní smlouvu ze dne 7.1.2008 s žalovaným v úmyslu tyto ostatní věřitele zkrátit, neboť k jejich pohledávkám při placení kupní ceny nepřihlížel. Skutečnost, že dlužník evidoval další majetek (spoluvlastnický podíl dlužníka na dalších nemovitostech) takový závěr nemůže vyvrátit, neboť zkrácení uspokojení věřitelů dlužníka spočívá nejen v tom, že nedostanou své plnění vůbec, nýbrž i v tom, že k takovému plnění dojde v omezeném rozsahu, případně se značným časovým zpožděním, neboť zpeněžení majetku v podílovém spoluvlastnictví je obtížné (a dosud k němu v rámci insolvenčního řízení ani nedošlo). V tomto bodě proto odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že dlužníkův úmysl zkrátit své věřitele není z jeho úkonu prokazatelný.

Pokud se jedná o přihlášenou pohledávku Hora Holding, s.r.o. ze směnky, pak i dle názoru odvolacího soudu nelze při hodnocení úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele posuzovat spornou existenci tohoto dluhu, neboť jak bylo zjištěno z doplněného dokazování provedeného odvolacím soudem, k jeho vzniku došlo v důsledku podvodu a dlužník i žalobce v pozici insolvenčního správce tento dluh zatím úspěšně popírají v incidenčním řízení. Lze jej proto považovat za sporný a vědomost dlužníka o šikanózním uplatňování této vykonstruované pohledávky (KSCB 25 INS 988/2009) nelze dlužníku ani žalovanému klást k tíži. Rozhodující je totiž zjištění, ze kterého vyplývá, že dlužník si byl vědom účelovosti uplatňované pohledávky Hora Holding, s.r.o., a proto nebyl ochoten tuto pohledávku uspokojit.

Nicméně pro naplnění klasifikace úmyslně zkracujícího úkonu dlužníka by v projednávané věci musel být prokázán nejen úmysl dlužníka k provedení takového úkonu, ale i znalost žalovaného o úmyslu dlužníka své věřitele zkrátit. Zde je odvolací soud zajedno se soudem prvního stupně v jeho hodnocení prokázaného skutkového stavu v tom směru, že takové tvrzení žalobce z něho rozhodně nevyplývá.

Z uvedených zjištění proto odvolací soud rovněž dovozuje, že nebyl předložen jediný důkaz o tom, že žalovaný o existenci splatných dluhů dlužníka v době uzavření smlouvy věděl. Odvolacímu soudu se jeví důvěryhodná jeho obrana spočívající ve vysvětlení konstrukce a příprav uzavření kupní smlouvy až poté, co dluhy dlužníka budou uhrazeny, neboť v zájmu žalovaného nebylo jakékoli zpochybnění jeho platného nabytí vlastnického práva. To potvrzuje skoupení nebo splacení známých závazků dlužníka žalovaným a následné počínání žalovaného, který s nabytými nemovitostmi nespekuloval, nýbrž je dle svého tvrzení zásadním způsobem zhodnotil. Pouhé usuzování žalobce nebo svědka Ing. Milana Hory na obecnou vědomost žalovaného o větším množství závazků dlužníka vzhledem k jeho opakovaným jednáním o koupi nemovitostí dlužníka nebo k jeho minulé obchodní spolupráci s Ing. Milanem Horou (kterému pomáhal s vymáháním jeho dluhů) nelze jako vědomost o konkrétních dluzích dlužníka v žádném případě vykládat. Přitom právě vědomost o konkrétních závazcích je při posuzování znalosti žalovaného nutno prokázat, jinak nelze považovat skutkovou podstatu úmyslně zkracujícího úkonu dlužníka v jeho případě mít za naplněnou. Při hodnocení vědomosti žalovaného o konkrétních dluzích dlužníka nelze dle názoru odvolacího soudu brát v úvahu spornou pohledávku Hora Holding, s.r.o., o jejíž neexistenci byl žalovaný s ohledem na informace, které měl k dispozici (i své právní vzdělání), přesvědčen, když přesvědčení žalovaného dal za pravdu též Vrchní soud v Praze při vynesení odsuzujícího rozsudku nad Ing. Milanem Horou i Krajský soud v Českých Budějovicích při posouzení důvodnosti přihlášení této pohledávky v insolvenčním řízení dlužníka.

Na základě těchto úvah považuje odvolací soud závěr postup soudu prvního stupně, jenž žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu, kupní smlouvy uzavřené dne 7.1.2008 mezi dlužníkem a žalovaným, za správný a ztotožňuje se tak i s jeho právním hodnocením projednávané věci.

Proto neshledal odvolací soud odvolání žalobce důvodným a podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že procesně úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, která se skládá v projednávané věci z cestovních výdajů za cestu osobním automobilem v délce 260 km (KSCB 25 INS 988/2009)

(Jindřichův Hradec-Praha a zpět) dle vyhl. MPSV č. 435/2013 Sb., která činí v daném případě celkem 2.142-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25. června 2014

Mgr. Luboš D ö r f l, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná