104 VSPH 230/2015-294
57 ICm 173/2012 104 VSPH 230/2015-294 (KSLB 57 INS 2062/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, insolvenční správkyni dlužníka Bau & Construct Investment, s.r.o., IČO 25983725, sídlem Podhorská 433/3, Jablonec nad Nisou, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Komora inženýrů v investiční výstavbě, o.s., IČO 27049914, sídlem Vlkov 25, Hluboká nad Vltavou, zastoupenému JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, sídlem U Jiskry 114/1, Rumburk, o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 57 ICm 173/2012-256 ze dne 14. listopadu 2014 ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 57 ICm 173/2012-265 ze dne 25. listopadu 2014, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 57 ICm 173/2012-256 ze dne 14. listopadu 2014 ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 57 ICm 173/2012-265 ze dne 25. listopadu 2014 se v napadeném bodě I. výroku potvrzuje, v bodě II. se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 30.663,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka-bezhotovostního bankovního převodu finančních prostředků uskutečněného dne 23.12.2010 částkou 480.000,-Kč z bankovního účtu dlužníka vedeného u Raiffeisenbank, a.s., č.ú. 5305966001/5500, jímž bylo plněno ve prospěch účtu žalovaného vedeného u Raiffeisenbank, a.s., č.ú. 3243546001/5500, dle nepravidelné smlouvy schovací uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, s označením důvodu platby jako úschova, vůči věřitelům, jejichž nároky jsou uspokojovány v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. KSLB 57 INS 2062/2011, a dále určení, že tyto finanční prostředky ve výši 480.000,-Kč náležejí dnem povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 32.663,-Kč (bod II. výroku) a povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení-odměně a hotových výdajích opatrovníka žalovaného částku 2.057,-Kč. Doplňujícím rozsudkem pak soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1.200,-Kč.

Na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou doručenou dne 18.1.2012 domáhala vydání rozsudku uvedeného pod bodem I. výroku a uložení povinnosti žalovanému vydat finanční prostředky ve výši 480.000,-Kč do majetkové podstaty dlužníka. Žalobu odůvodnila tím, že mezi dlužníkem a žalovaným byla uzavřena nepravidelná smlouva schovací, pro níž zákon nepředepisuje písemnou formu; jde o smlouvu reálnou, která nabývá účinnosti předáním věci, resp. v daném případě převodem finančních prostředků. Žalobkyně žalovaného k vydání předmětu úschovy vyzvala přípisem ze dne 16.11.2011. Žalobkyně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 472/2008, dle něhož je platba jako důsledek projevu vůle subjektu právního vztahu splnit peněžitý závazek právním úkonem. Platbu provedl Ladislav Tom, jenž sice byl jednatelem dlužníka jen do 8.9.2010, nadále však byl osobou s dispozičním oprávněním k účtu. Dispoziční oprávnění k účtu je interní záležitostí společnosti dlužníka, jež je smluvně upravena i mezi dlužníkem a bankou, nemůže mít vliv na platnost povedených plateb a je tedy třeba jednání Ladislava Toma považovat za úkon dlužníka. Platba byla provedena v době, kdy vůči dlužníku bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž však žalobkyně nebyla insolvenční správkyní dlužníka a § 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ) tak na věc nedopadá.

Žalovaný namítal, že se nejedná o právní úkon, nebo se o něj ani jednat nemusí, neboť transfer peněz nemusí vždy být platbou a převodem peněz nemusí dojít ke změně vlastnického práva k finančním prostředkům. Převáděná částka navíc náležela žalovanému a u dlužníka byla pouze v úschově. Listina editace příkazu k úhradě není způsobilá prokázat, že převod peněz provedl Ladislav Tom, plyne z ní pouze to, že při zadávání příkazu k úhradě byl použit certifikát znějící na jeho osobu.

Usnesením ze dne 5.3.2012 (č.l.32) byl žalovanému ustanoven opatrovník-advokát JUDr. Miroslav Juračka, jenž zpochybňoval, že sporný bankovní převod učinil dlužník, mohlo se jedna o exces třetí osoby. Vzhledem k tomu, že má žalovaný od 30.4.2013 předsedu představenstva, funkce opatrovníka zanikl. Soud usnesením ze dne 3.9.2013, jež nabylo právní moci dne 22.1.2014 (č.l. 110)opatrovníku přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2.057,-Kč.

Usnesením ze dne 4.2.2013 (č.l. 48) byla část žaloby, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 480.000,-Kč do majetkové podstaty, vyloučena k samostatnému řízení.

Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění:

-insolvenční řízení bylo zahájeno dne 9.2.2011, usnesením ze dne 29.3.2011 byl zjištěn úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně; -funkci jednatele dlužníka vykonávali od 18.2.2003 do 16.3.2010 Petr Dědek a Ing. Petr Kamarád, od 10.6.2004 do 31.3.2010 zároveň i Ing. Jaroslav Čepický, od 31.3.2010 do 8.9.2010 Ladislav Tom, od 8.9.2010 do 17.9.2010 Monika Buchartová a od 19.1.2011 do 15.2.2011 Zbyněk Kotyk. Společníky dlužníka byli od vzniku společnosti v roce 2003 Petr Dědek, Ing. Petr Kamarád a Ing. Jaroslav Čepický, a to až do května 2010, kdy jako jediný společník byla zapsána Komora stavebních inženýrů, o.s., IČO 22824863, přičemž od ledna 2011 je jako jediný společník zapsáno další občanské sdružení Euro Capital Association, o.s., IČO 228 46 301; -účet č. 5305966001 byl v době sporného převodu veden pro dlužníka, dne 23.12.2010 z něj byla na účet č. 3243546001/5500 (jehož majitelem je žalovaný) odeslána částka Toma; -dne 11.2.2011 byly ze strany dlužníka vypovězeny smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb, z nichž vyplývá zřízení a vedení firemních účtů č. 5305966001, 5305966028 a 5412059001, přičemž ohledně platební karty je uvedeno, že byla zlikvidována, ohledně elektronických klíčů není uvedeno nic; -v čl. 2.2 technických podmínek Raiffeisenbank, a.s. je uvedeno, že za autorizaci platební transakce klientem se považují kromě vlastnoručního podpisu klienta dle podpisového vzoru i užití, připojení, zadání či vygenerování sjednaného personalizovaného bezpečnostního prvku. V čl. 7 je uvedeno, že personalizovaný bezpečnostní prvek znamená hesla, kódy, čísla, kombinace čísel, písmen a/nebo znaků, podpisové vzory, PINy, certifikáty nebo jiné údaje a datové soubory, jejichž užitím je možno omezit či zamezit neoprávněnému, neautorizovanému či podvodnému užití platební prostředků nebo neoprávněné, neautorizované či podvodné platební transakci. Platební transakce, která má být na základě platebního příkazu provedena, musí být řádně autorizována; -podle produktových podmínek služeb přímého bankovnictví eKonto a účtů zřízených v eBance před 7.7.2008 je rozsah internetového bankovnictví eKonto pro každého uživatele dohodnut a nastaven na základě jeho přístupových práv specifikovaných v podpisovém vzoru, uživatel je povinen nesdělovat hesla a kódy třetím osobám. V případě mobilního elektronického klíče SIM Toolkit nebo SMS uživatel pro přihlášení do internetového bankovnictví eKonto použije klientské číslo a autentizační kód vygenerovaný bankou a zaslaný na mobilní telefon, který je registrovaný jako mobilní elektronický klíč. U elektronického klíče SIM Toolkit je kód zaslán šifrovanou SMS chráněnou klíčem na kartě, u elektronického klíče SMS je kód zaslán nešifrovanou SMS je nutné je doplnit I-PINem. Pro podepsání pokynů používá uživatel elektronický podpis ve formě certifikačního kódu, který je vygenerovaný bankou a zaslaný na mobilní telefon uživatele, který je registrovaný jako mobilní elektronický klíč. Stejně jako u přihlášení pak platí, že u elektronického klíče SIM Toolkit je kód zaslán šifrovanou SMS chráněnou klíčem na kartě, u elektronického klíče SMS je kód zaslán nešifrovanou SMS je nutné je doplnit I-PINem. V případě osobního elektronického klíče uživatel pro přihlášení do internetového bankovnictví eKonto použije klientské číslo a on-line autentizační kód vygenerovaný osobním elektronickým klíčem. Stejně pak platí při zadání pokynů, že uživatel používá elektronický podpis ve formě certifikačního kódu, který je vygenerovaný osobním elektronickým klíčem po zadání údajů z pokynu. Banka neodpovídá za škodu, která vznikne majiteli účtu zneužitím služby třetí osobou, která se prokáže platným elektronickým identifikačním prostředkem (tj. dle čl. 7 veškerými typy prostředků pro vytváření elektronického podpisu nebo pro ověření autora pokynu jako např. elektronické klíče) oprávněného uživatele; -v rozhodné době byli držiteli podpisového vzoru k účtu dlužníka Vladimíra Kamarádová a Ladislav Tom, kteří byli oprávněni použít mobilní elektronický klíč, mobilní elektronický klíč SMS s kódy I-PIN a T-PIN a osobní elektronický klíč a byli oprávněni ke všem operacím s účtem bez omezení. Při vystavování jejich podpisových vzorů byla ověřena jejich totožnost; -všeobecné obchodní podmínky Raiffeisenbank, a.s. pak stanoví, že každá platební transakce musí být autorizována, a to způsobem dohodnutým s bankou. Disponent je povinen plnit stejné povinnosti jako majitel účtu, není-li to vyloučeno povahou takové povinnosti nebo není-li dohodnuto s bankou jinak, pokyny disponenta jsou považovány za pokyny majitele účtu. Disponent je definován jako osoba starší 15 let oprávněná majitelem účtu k nakládání s účtem a/nebo s prostředky na účtu, a to v rozsahu uvedeném na podpisovém vzoru nebo stanoveném jiným způsobem; -z výpisu z účtu žalovaného č. 3243546001/5500 za období od 23.12.2010 do 27.11.2011 plyne, že dne 23.12.2010 byla na účet připsána částka 480.000,-Kč s označením úschova , přičemž 23.12.2010 a 24.12.2010 bylo v hotovosti vybráno úhrnem 300.000,-Kč, dne 18.1.2010 bylo vloženo 300.000,-Kč a následně bylo v hotovosti 10.2.2011 vybráno 200.000,-Kč, 11.2.2011 bylo vybráno 150.000,-Kč, 28.2.2011 bylo vybráno 80.000,-Kč a 2.3.2011 bylo vybráno 58.000,-Kč. V uvedeném období nebyly provedeny žádné jiné vklady a opakovaným výdajem platba na reklamní kampaň ; -Ladislav Tom nikdy nebyl v pracovněprávním vztahu s dlužníkem, což plyne z jeho sdělení a daňového přiznání za rok 2010, svědecké výpovědi Ing. Petra Kamaráda i ze sdělení ČSSZ; -svědek Ing. Petr Kamarád vypověděl, že měl dlužník zřízený účet u Komerční banky, a.s., účet u Raiffeisenbank, a.s. zřizoval jako účet pomocný. Oprávnění k nakládání s účtem měli společníci a účtárna; pracovnice účtárny mohly platby provádět pouze se souhlasem společníků, společníci platby neprováděli. Přístupové údaje byly uloženy v trezoru, kde by byly ukládány i prostředky složené do úschovy; v minulosti již dlužník třetí osobě službu spočívající v úschově finančních prostředků poskytl, o složení částky 480.000,-Kč svědek nic konkrétního neví; -svědek Ladislav Tom vypověděl, že byl v roce 2010 jednatelem dlužníka, že mezi dlužníkem a žalovaným existoval smluvní vztah týkající se finanční úschovy a jejího vypořádání. Byla uzavřena písemná smlouva o úschově na částku 500.000,-Kč s roční odměnou pro dlužníka, která byla ukončena v prosinci 2010 ze strany uschovatele; vrácená částka byla ponížena o odměnu dlužníka za čtyři roky. Platbu zřejmě zadala jedna z účetních dlužníka, schválil ji on osobně na základě emailového požadavku, když mělo koncem roku 2010 nebo začátkem roku 2011 vzniknout právo dlužníka na úhradu další odměny; finanční prostředky byly uloženy v trezoru;

Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že k převodu částky 480.000,-Kč z účtu dlužníka došlo dne 23.12.2010 prostřednictvím internetbankingu za použití přístupových údajů Ladislava Toma, který příkaz zadal sám nebo prostřednictvím jiné osoby v době, kdy nebyl jednatelem a ani zaměstnancem dlužníka a nebyl tedy oprávněn za dlužníka jednat. Přestože byl převod peněz označen jako úschova, nebyl prokázán její obsah ani ve vztahu k tvrzení žalobkyně ohledně nepravidelné úschovy ani k tvrzení žalovaného, že pro něj dlužník jeho finanční prostředky uschoval (když výpověď svědka Toma soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodnou). Za podstatné soud prvního stupně považoval to, že došlo k ujednání úschovy a k převodu peněz došlo z tohoto důvodu, což měl soud prvního stupně za prokázané ze shodných tvrzení účastníků. Platbu z účtu však nelze ve smyslu § 235 IZ považovat za právní úkon dlužníka, když Ladislav Tom nebyl k takovému úkonu zmocněn (nebyl jednatelem ani zaměstnancem dlužníka a nebyla mu udělena plná moc). Ujednání dlužníka a Raifeissenbank, a.s. o dispozičním oprávnění k účtu nemá podle soudu prvního stupně vliv na to, že se nejednalo o úkon dlužníka. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by Ladislav Tom byl po skončení funkce jednatele dlužníkem pověřen k nakládání s účtem a provádění plateb z účtu může se na věc vztahovat jedině § 33 odst. 2 obč. zák. o jednání za jiného bez plné moci. K tomu, aby z takového jednání (bez plné moci) byl zavázán dlužník sám, musel by právní úkon (platbu) dodatečně bez zbytečného odkladu schválit. To, že by převod částky 480.000,-Kč ze svého účtu dlužník dodatečně schválil (a to případně i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit ve smyslu právních závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1883/2003), však žalobkyně v řízení nikdy netvrdila. Proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 32.663,-Kč. Náklady žalovaného jsou tvořeny odměnou za zastupování advokátem, který učinil 8 úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu (dále jen AT), a to převzetí a příprava zastoupení (29.10.2013), účast u jednání dne 30.10.2013, dne 11.6.2014, dne 3.9.2014-počítáno jako dva úkony, neboť jednání přesáhlo 2 hodiny, dne 5.11.2014-počítáno jako dva úkony, neboť jednání přesáhlo 2 hodiny, a dne 14.11.2014, takže za ně přísluší odměna 8 x 3.100,-Kč určená podle § 9 odst. 4 písm. c)AT, podle něhož se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,-Kč mj. i ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení (24.800,-Kč). Náklady žalovaného jsou dále tvořeny paušální náhradou výdajů advokáta podle § 13 odst. 1 a 3 AT po 300,-Kč/úkon, tedy 8 x 300,-Kč (2.400,-Kč), náhradou za ztrátu času za 5 cest Rumburk-Liberec a zpět v trvání 4 započatých půlhodin za jednu zpáteční cestu, tj. 20 započatých náhrada jízdného motorovým vozidlem zn. Volkswagen Golf, RZ 6U8 7677, za pět cest Rumburk-Liberec a zpět v délce jedné zpáteční cesty 120 km v celkové částce 1.375,-Kč za dvě cesty v roce 2013 (spotřeba dle TP 7,1/4,8/5,6 l/100 km, při vyhláškové ceně PHM NM v částce 36,50 Kč pro rok 2013) a v celkové částce 2.088,-Kč za tři cesty v roce 2014 (spotřeba dle TP 7,1/4,8/5,6 l/100 km, při vyhláškové ceně PHM NM v částce 36,00 Kč pro rok 2014). Vzhledem k tomu, že žalovaný nedoložil, že jeho právní zástupce je plátcem DPH, nebyla příslušná DPH připočítána.

Dále soud prvního stupně žalobkyni uložil podle § 148 odst. 1 o.s.ř. povinnost zaplatit náklady řízení státu za uhrazenou odměnu za výkon funkce opatrovníka žalovaného, doplňujícím rozsudkem pak uhrazené náklady svědečného.

Proti tomuto rozsudku se žalobkyně včas odvolala a požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. Namítala, že platba z dlužníkova účtu byla na základě příkazu Ladislava Toma jednáním dlužníka, když byla tato osoba dlužníkem zmocněna k dispozici s jeho účtem. V době zadání příkazu k úhradě toto zmocnění trvalo (nebylo omezeno na provedení úkonu, dlužníkem odvoláno ani Ladislavem Tomem vypovězeno) a zaniklo až prohlášením konkursu na majetek dlužníka dnem 29.3.2011; není tedy rozhodné, zda dlužník platbu schvaloval či nikoliv. K odvolání žalovaného proti bodu II. výroku rozsudku uvedla, že výše odměny jeho zástupce měla být podle § 9 odst. 3 písm. a) AT určena z tarifní hodnoty sporu ve výši 35.000,-Kč, tedy částkou 2.100,-Kč za jeden úkon právní služby.

Žalovaný napadl rozsudek toliko co do bodu II. výroku, jímž mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Nesouhlasil s určením odměny ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby a požadoval, aby mu byla přiznána odměna ve výši 10.220,-Kč za jeden úkon právní služby, když podle jeho názoru na daný případ nedopadá určení výše odměny podle § 9 odst. 4 písm. c) AT.

Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláními účastníků včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

S účinností ode dne 1.1.2014 byl zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela) novelizován insolvenční zákon, přičemž dle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona platí, že insolvenční zákon ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, přičemž právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Ustanovení § 235 odst. 1 IZ určuje, že neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Z odst. 2 plyne, že se neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům, není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 odst. 1 věta prvá, odst. 3 IZ může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

Podle § 240 IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není plnění uložené právním předpisem, příležitostný dar v přiměřené výši, poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).

Podle § 241 odst. 1, 2 věta prvá IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (nebo který vedl k jeho úpadku), v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle odst. 3 přitom lze zvýhodňujícímu právnímu úkonu odporovat (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení.

Odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně po zevrubném dokazování správně zjistil skutkový stav a pro stručnost na jeho shora uvedená skutková zjištění odkazuje, nesdílí však právní posouzení soudu prvního stupně o tom, že by platba z účtu dlužníka, k níž zadal příkaz jeho bývalý jednatel Ladislav Tom, nebyla právním úkonem dlužníka. Tím, že dlužník Ladislavu Tomovi udělil dispoziční oprávnění ke svému účtu, zmocnil ho k tomu, aby za dlužníka platby z tohoto účtu prováděl, přičemž v řízení bylo zjištěno, že částka 480.000,-Kč byla placena na závazek dlužníka ze smlouvy o úschově uzavřené s žalovaným; jinak řečeno Ladislav Tom jednal na základě plné moci udělené mu dlužníkem a není rozhodné, že k 23.12.2010 nebyl zaměstnancem dlužníka a nebyl ani jeho jednatelem.

Jak správně konstatoval soud prvního stupně, mezi dlužníkem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úschově peněz. Právní teorie dovozuje, že smlouva o úschově věcí druhově určených (v daném případě peněz) je označována jako tzv. nepravidelná smlouva schovací (depositum irregulare, tedy smlouva inominátní, odlišná od smlouvy o úschově či o půjčce. Práva a povinnosti ze smlouvy se analogicky řídí smlouvou o úschově, není-li mezi stranami dohodnuto jinak. Přijetí peněz jako předmětu úschovy dlužníkem (obdobně jako přijetí peněz advokátem v rámci jeho činnosti podle § 56 a § 56a zákona č. 85/1996 Sb.) je výrazem správy cizího majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy. Vzhledem k tomu, že odlišné ujednání stran smlouvy v řízení prokázáno nebylo, byl dlužník analogicky podle § 749 odst. 2 obč. zák. povinen na požádání žalovaného uložené finanční prostředky vrátit. Splnění takové povinnosti nelze považovat na neúčinný právní úkon, když předmět úschovy byl po celou dobu ve vlastnictví žalovaného, jeho vrácení se nijak nedotklo rozsahu majetkové podstaty dlužníka a tím ani potencionálního uspokojení věřitelů. Pokud by předmětem úschovy byly věci movité, rovněž by nevnikla pochybnost o dlužníkově povinnosti věci vydat a žalovaný by za daného skutkového stavu zřejmě uspěl i se žalobou o jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalobce důvodným, a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném bodě I. výroku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný byť z odlišných důvodů potvrdil.

Pokud jde o odvoláním žalovaného dotčený bod II. výroku rozsudku o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení žalovanému, pak podle § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Odvolací soud ze spisu ověřil, že soud prvního stupně správně a cestovné žalovanému náleží, což ostatně nikdo z účastníků řízení nezpochybňoval. Žalovaný (a ve vyjádření k odvolání i žalobkyně) rozporoval pouze tarifní hodnotu, z níž má být podle AT určena odměna za úkon právní služby.

U incidenčních žalob (§ 2 písm. d) a § 160 IZ), kterou je i žaloba na určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, byla tarifní hodnotou do 31.12.2012 částka 35.000,-Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) AT a sazbou mimosmluvní odměny dle § 7 AT ve výši 2.100,-Kč za jeden úkon právní služby, od 1.1.2013 pak částka 50.000,-Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) AT a sazbou mimosmluvní odměny 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby, jež určují tarifní hodnotu sporu v insolvenčním řízení a jsou výjimkou z obecného pravidla určeného v § 8 odst. 1 AT (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 13/2013 ze dne 27.6.2013); jinak řečeno, tarifní hodnota incidenčního sporu se neodvíjí od hodnoty věci nebo práva, jež je předmětem žaloby, ale je stanovena pevnou částkou. Protože zástupce žalovaného učinil dva úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení (29.10.2013) a účast u jednání (30.10.2013) před datem 1.1.2014 a náleží mu v tomto rozsahu odměna pouze ve výši 2.100,-Kč za jeden úkon, odvolací soud tedy postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalovanému přiznanou náhradu nákladů řízení snížil o částku 2.000,-Kč

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení o odvolání žalobkyně do rozhodnutí ve věci samé plný úspěch, v souvislosti s tímto odvoláním mu však žádné náklady řízení nevznikly (k odvolání se nevyjádřil), ve vztahu k odvolání proti nákladům řízení úspěšný nebyl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

V Praze dne 9. listopadu 2015 Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová