104 VSPH 228/2014-59
45 ICm 1936/2012 104 VSPH 228/2014-59 (KSHK 45 INS 21425/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném zpředsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Alexandry Jiříčkové vprávní věci žalobce: IREKON v.o.s., Palackého 211, 511 01 Turnov, IČ 28 78 13 09, insolvenční správce dlužnice Boženy Andruščenkové, nar. 7. 12. 1953, bytem Turnov, Skřivánčí 432, zast. Mgr. Martinou Francúz Bezděkovskou, advokátkou, Palackého 211, Turnov proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1, IČO 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem vHradci Králové, Velké náměstí 135/19 o určení pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 45 lCm 1936/2012-33 ze dne 21. ledna 2014 takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 45 ICm 1936/2012 -33 ze dne 21. ledna 2014 se mění tak, že se určuje, že není po právu pohledávka žalovaného ve výši 41.399 Kč přihlášená vinsolvenčním řízení dlužnice Boženy Andruščenkové, nar. 7. 12. 1953 vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp.zn. KSHK 45 INS 21425/2011.

||. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 18.858 Kč.

(KSHK 45 INS 21425/2011)

Odůvodnění

Soud prvního stupně rozhodl nadepsaným rozsudkem pod bodem l. výroku, že se zamítá žaloba o určení, že pohledávka žalovaného ve výši 41.399 Kč není po právu. Pod bodem ll. výroku rozhodl o nákladech účastníků, že žádný nemá právo na jejich náhradu. Na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný přihlásil vykonatelnou pohledávku v insolvenčním řízení dlužnice Boženy Andruščenkové, nar. 7. 12. 1953 na základě rozhodčího nálezu, vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem pod č.j. La 521/10-15 ze dne 20. 5. 2010. Pohledávka je tvořena částkou 32.447 Kč jako nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9200180942 a příslušenstvím, které je představováno směnečným úrokem a náklady rozhodčího řízení ve výši 8.952 Kč.

Insolvenční správce popřel tuto vykonatelnou pohledávku z důvodu neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru, neplatnosti nároku na úhradu smluvní pokuty, která byla sjednána vrozporu sdobrými mravy a zdůvodu nicotnosti vydaného rozhodčího nálezu sohledem na neplatně sjednanou rozhodčí doložku v neprospěch dlužníka v postavení spotřebitele.

Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na ustanovení § 199 odst. 2 a 3 IZ. Uvedl, že je insolvenční správce v popření vykonatelných pohledávek vydaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu omezen, nebot, popření neplatnosti ujednání o smluvní odměně, respektive úvěru jako celku pro rozpor těchto ujednání se zákonem je jiným právním posouzením věci a s ohledem na ustanovení § 199 IZ je nepřípustným důvodem. Poukázal na aktuální judikaturu insolvenčních soudů, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 7/ 2013 ze dne 18. 7. 2013 a 29 Cdo 392/2011 ze dne 31. 7. 2013. Dále na to, že přípustnými důvody jsou jen skutečnosti neuplatněné v předchozím řízení, jehož účastníkem byl dlužník. Takové skutečnosti insolvenční správce neuvedl.

Soud prvního stupně se zabýval i námitkou nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Posoudil, že ujednání obsažené v rozhodčí doložce zahrnuje osobu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna a uzavřel, že se jednalo o rozhodce, který byl oprávněn rozhodnout a vydat rozhodčí nález. Zuvedených důvodů žalobu insolvenčního správce zamítnul a o nákladech účastníků rozhodl podle § 202 odst. 1 IZ.

Žalobce ve včas podaném odvolání nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně a trval na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci pokud soud prvního stupně uzavřel, že předmětný rozhodčí nález není nicotný. Poukázal na to, že rozhodčí doložka byla sjednána ve spotřebitelské smlouvě a rozhodčí řízení ve spotřebitelských vztazích musí zaručovat procesní práva

(KSHK 45 INS 21425/2011) srovnatelná sřízením, které by bylo namístě vpřípadě, pokud by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal. lnsolvenčnímu správci umožňuje platná právní úprava popřít i vykonatelnou pohledávku a uplatňovat skutečnosti, které dlužnice v rámci rozhodčího řízení neuplatnila a rozhodce se jimi sám nezabýval. Vdaném případě se žalobce nedomáhá jiného právního posouzení. Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 41/2012, které řešilo obdobnou otázku. Poukázal na to, že ustanovení § 199 IZ umožňuje popírat i vykonatelné pohledávky v případě, kdy dlužník svou nečinností založil nárok věřitele na úkor ostatních věřitelů a tím jej zvýhodnil, jak je tomu v daném případě. Trval na tom, že žalobu podal oprávněně a navrhoval, aby odvolací soud rozsudek změnil, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení v jeho prospěch.

Žalovaný vpodaném vyjádření kodvolání žalobce odkázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu České republiky, který posuzoval rozhodčí doložky sjednávané žalovaným a neshledal je neplatnými. Poukázal na to, že Ústavní soud považuje rozhodčí doložky používané žalovaným za férové, přiměřené a vyhovující sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 , ale i nálezu Ústavního soudu sp. zn. ll. ÚS 2164/10. Proto shledává argumentaci žalobce o nesouladu rozhodčí doložky např. snálezem Ústavního soudu sp. zn.||. ÚS 2164/10 za nesprávnou. Dále se vyjádřil kotázce popření pohledávky insolvenčním správcem z hlediska ustanovení §199 odst. 2 IZ a opět odkázal na rozhodovací praxi soudů a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 lCdo 7/2013 ze dne 18. 7. 2013 , sp. zn. 29 Cdo 392/2011 ze dne 31. 7. 2013. Poukázal dále na to, že rozhodčí nález obsahuje odůvodnění a právní posouzení a vyhovuje tak v tomto ohledu rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek potvrdit a o nákladech řízení rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).

Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Boženy Andruščenkové, nar. 7.12. 1953 nezajištěnou vykonatelnou pohledávku ve výši 41.399 Kč jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100180942 ve výši jistiny 32.447 Kč, směnečného úroku 6 % p.a. ve výši 6.352 Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 2.600 Kč. Vykonatelnost pohledávky označil a doložil rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem pod č.j. La 521/10-15 dne 20. 5. 2010 na základě rozhodčí doložky obsažené v čl. 18 Smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100180942.

Insolvenční správce z důvodu popření pravosti pohledávky podal předmětnou žalobu vsouladu sustanovením §199 odst.1 IZ ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání včas.

Z ustanovení § 199 odst. 2 věta před středníkem IZ vyplývá, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným

(KSHK 45 INS 21425/2011) rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem vřízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení věty za středníkem nemůže být důvodem popření jiné právní posouzení věci.

V dané věci není pochyb o tom, že právní vztah mezi dlužnicí a žalovaným byl vztahem ze spotřebitelské smlouvy, přičemž touto spotřebitelskou smlouvou dle § 51a a násl. obč. zák. byla jak směnečná dohoda uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným (dříve Profireal, a.s.), na základě které dlužnice podepsala ve prospěch žalovaného (podnikatele) směnku, tak i smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným věřitelem, přičemž splacení pohledávky ztéto smlouvy bylo zajištěno předmětnou směnkou. Tato kauza směnky byla tvrzena žalovaným vpřihlášce pohledávky a byla potvrzena i insolvenčním správcem, který učinil sporným nárok ze smlouvy o úvěru.

V dané věci má pro výsledek sporu podstatný význam, že právní vztah mezi dlužnicí a věřitelem ze smlouvy o úvěru byl vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Dále je též relavantní okolnost, jestli žalovaným přihlášená pohledávka ze směnky je skutečně vykonatelná. Její nevykonatelnost by měla vliv na rozsah důvodů popření pohledávky, nebot, insolvenční správce by v takovém případě nebyl limitován pouze důvody uvedenými v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda lze v rámci insolvenčního řízení přezkoumávat platnost rozhodčí doložky za situace, kdy přihlášená pohledávka věřitele je přiznaná věřiteli pravomocným rozhodčím nálezem, který dle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen RozŘ) má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Kladnou odpověd na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané Soudním dvorem Evropské unie (dále jen SDEU) např. vjeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z27. 6. 2000) a Mostaza Claro (C-168/05 z 26. 10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozŘ (neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako v předchozím zákoně o konkursu a vyrovnání) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů v rámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky vincidenčním řízení, která v případě přezkumného řízení již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, výše

(KSHK 45 INS 21425/2011)

či pořadí pohledávky), a jež má vprůběhu incidenčního řízení význam pro posouzení, která ze stran sporu nese důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe v konkursním řízení, kterou lze vtomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako vřízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo191/2007-375 ze dne 19. 11. 2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkurzní podstaty musí mít možnost v rámci přezkumu pohledávek dle ustanovení § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být v insolvenčním řízení vrámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§31 RozŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku v případě jeho individuální obrany v exekučním řízení dle § 35 RozŘ. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky v rozsahu určeném v § 35 RozŘ též otázku, zda lze k rozhodčímu nálezu v podmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozŘ. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (včetně pohledávek vykonatelných) zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky zrozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možnost domáhat se vinsolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá v režimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný význam okolnost, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě z důvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení §35 RozŘ, je nutno vincidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byt, nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Nicméně odvolací soud zdůrazňuje, že vzhledem k vnitřní logice RozŘ nelze prohlásit za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo se jednat o majetkový spor a muselo být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozŘ). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To však není případ zmíněného rozhodčího nálezu, který zavazoval dlužnici k peněžitému plnění. Navíc odvolací soud upozorňuje, že pokud

(KSHK 45 INS 21425/2011) by byly bez dalšího pokládány za právně nicotné rozhodčí nálezy, které vyhovují ustanovení §2 odst. 1 a 2 RozŘ, nedošlo by ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozŘ, čímž by byli věřitelé výrazně poškozeni na svých právech, navíc postupem rozporným s RozŘ.

Odvolací soud uzavírá, že je-li arbitrovatelný rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Odvolací soud při jednání seznámil účastníky s nálezem Ústavního soudu sp. zn. l. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž Ústavní soud uvedl vodstavci č. 30 odůvodnění, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ústavní soud dále v odstavci 33 svého odůvodnění nálezu dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud též poukázal na § 6 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dovodil v odstavci 29 svého odůvodnění: V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud k uvedenému odkazu na § 6 o. z. uvádí, že toto ustanovení se použije dle § 3030 o. z. i na právní vztahy vzniklé před účinností o. z., tj. před 1. 1.2014.

Dále odvolací soud při jednání seznámil účastníky s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z 29. 4. 2013, který byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 13-14/2013 na str. 508 s právní větou: Pro rozpor se zákonem je dle § 39 občanského zákoníku neplatná směnečné dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, která souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi. Odvolací soud zopakoval dokazování Smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100180942 včetně Smluvních ujednání. Ze smlouvy zjistil, že dlužnici byl na základě předmětné smlouvy poskytnut revolvingový úvěr v maximální výši 55.296 Kč při předpokládané RPSN ve výši 78,53 %. Smlouva obsahuje ujednání o výši jednotlivých splátek, odměny za poskytnutí úvěru a splatnosti měsíční splátky, dále o výši odměny za poskytnutí každého revolvingu spředpokládanou RPSN úvěru po poskytnutí

(KSHK 45 INS 21425/2011) revolvingu ve výši 70,00 %. V bodě c) ostatních ujednání je učiněn odkaz na úpravu obsaženou ve Smluvních ujednáních SRU jako nedílné součásti Smlouvy o revolvingovém úvěru, které jsou umístěny na zadní straně této smlouvy. Dále je uvedeno, že jsou Smluvní ujednání k nahlédnutí na kontaktní adrese žalovaného a u dalších subjektů zde vyjmenovaných.

Z obsahu článku 18 Smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytnutém společností PROFIREAL, a. s. vyplývá, že obsahuje rozhodčí doložku, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly, či vbudoucnu vzniknou ze smlouvy, či vsouvislosti s ní, má některý z rozhodců vyjmenovaných v článku 18 bodu 18.1 rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu. Mezi nimi je uveden Mgr. Marek Landsmann, advokát.

Dále odvolací soud provedl důkaz kopií směnkyvvlastní vystavené dlužnicí dne 20. listopadu 2007 v Trutnově na řad Profireal, a.s., IC 61860069, v níž se dlužnice zavázala zaplatit na tuto směnku dne 8. listopadu 2009 směnečný peníz 60.494 Kč.

Z provedených důkazů učinil odvolací soud skutkový závěr, že ustanovení o rozhodčí doložce bylo obsaženo v dlužnicí nepodepsaných Smluvních ujednáních, nikoliv vtextu Smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100180942 dlužnicí podepsané. Smluvní ujednání jsou svou povahou všeobecnými obchodními podmínkami ve smyslu §273 odst. 1 obch. zák., je proto nutno na ně aplikovat závěry přijaté Ústavním soudem vjeho nálezu sp. zn. l. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013. Nemá žádný právní význam okolnost, že Smluvní ujednání jsou vytištěna na rubu Smlouvy o revolvingovém úvěru a nikoliv na samostatném listu, i tak se jedná o všeobecné obchodní podmínky. Dále předmětná směnka zajišťující splacení úvěru je směnkou na řad. Nejednalo se o spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti.

Po právní stránce zhodnotil odvolací soud zjištěný skutkový stav tak, že rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, proto v rámci insolvenčního řízení nelze zmíněný rozhodčí nález považovat za vykonatelný. Dlužnice nemohla očekávat, že ve Smluvních ujednáních bude obsažena rozhodčí doložka. Její začlenění do Smluvních ujednání, tvořících součást Dohody vypracované žalovaným, není poctivým jednáním ze strany žalovaného -dodavatele vůči dlužnici jako spotřebiteli a takovému jednání nelze dle § 6 o. z. poskytnout ochranu. Na žalovaným přihlášenou pohledávku je nutno pohlížet jako na nevykonatelnou.

Vřízení u soudu prvního stupně, ani vinsolvenčním řízení jako takovém žalovaný nepředložil soudu originál směnky, byť v případě žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky je předložení originálu nezbytné. Neměl-li by věřitel ve svém držení originál směnky, nebylo by možné jej shledat aktivně legitimovaným kjeho přihlášené pohledávce ze směnky-odvolací soud poukazuje na to, že žádný směnečný dlužník není povinen směnku zaplatit, nemůže-li mu ji její údajný majitel předat (viz ČI. l. § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., dále jen ZSŠ, přičemž tato ustanovení platí dle ČI. l § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní), vtakovém případě nebyla směnka řádně

(KSHK 45 INS 21425/2011) předložena kplacení a dlužník se nemůže ocitnout vprodlení sjejím placením (je zřejmé, že vpopsané skutkové situaci nemůže ani údajný majitel směnky prokázat, že má směnku ve svém držení, resp. že jej řada rubopisů legitimuje jako majitele směnky). Nicméně odvolací soud nevyzval žalovaného k předložení originálu směnky, neboť vzhledem k níže uvedeným závěrům neměla tato okolnost vliv na výsledek věci.

Jak již odvolací soud uvedl, smlouva o revolvingovém úvěru byla smlouvou spotřebitelskou a za takovou je nutno označit i směnečnou dohodu uzavřenou mezi žalovaným a dlužnicí, na základě které byla vystavena předmětná směnka, proto je žalovaný ve smyslu § 52 odst. 1 a 2 obč. zák. dodavatelem a dlužnice je dle § 52 odst. 3 obč. zák. spotřebitelem. Vintencích právního závěru přijatého Vrchním soudem v Praze v rozsudku sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z 29. 4. 2013 se dále odvolací soud zabýval tím, jaký právní význam má okolnost, že ve prospěch žalovaného vystavila dlužnice předmětnou směnku.

Podle §12 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2010, tedy dopadajícího na žalovanou směnku vystavenou dne 1. 11. 2006) Splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 145/2010, ve kterém bylo obsaženo ustanovení §18 se zcela identickým textem. Toto znění § 18 bylo účinné do 24. 2. 2013. Ode dne 25. 2. 2013 je účinný § 18 v tomto znění:

(1) Ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek.

(2) Věřitel a zprostředkovatel společně a nerozdílně odpovídají spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené v odstavci 1.

(3) Ke splnění nebo zajištění splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, ve které se sjednává zprostředkování spotřebitelského úvěru, nelze použít směnku nebo šek. Zprostředkovatel odpovídá spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené ve větě první.

Jak je zřejmé z § 18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném od 25. 2. 2013, zákonodárce shledal používání směnek u spotřebitelských úvěrů natolik nebezpečné pro spotřebitele, že toto jejich použití zcela zakázal. Uvedené ustanovení není přímo použitelné na předmětnou směnku, neboť tato byla vystavena dlužnicí před 25. únorem 2013, avšak z uvedených legislativních změn je zcela zřejmý postoj zákonodárce, ze kterého nelze dovodit, že by byl u dřívější právní úpravy namístě extenzivní výklad směřující k širšímu používání směnek vsouvislosti se spotřebitelskými úvěry.

Úprava obsažená v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. byla provedena před 1. 5. 2004, tj. před dnem vstupu České republiky do Evropské unie, a to ve fázi kdy Česká republika byla vázána smlouvou o přidružení. Uvedené ustanovení reflektovalo směrnici Rady ze dne 22. 12. 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních

(KSHK 45 INS 21425/2011) a správních předpisů členských států, týkajících se spotřebitelského úvěru. Směrnice v článku 10 stanovila: Členské státy, které v souvislosti se smlouvami o úvěru dovolují spotřebiteli, aby: a) platil směnkami včetně dlužních úpisů; b) poskytoval jistotu pomocí směnek včetně dlužních úpisů a šeků, zajistí, aby byl spotřebitel při použití těchto nástrojů pro tyto účely vhodným způsobem chráněn.

Tato směrnice byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a to s účinností od 12. 5.2010.

Při právním hodnocení spotřebitelských smluv je nutno mít na paměti, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy v části první obč. zák. implementuje směrnice Evropských společenství (viz též § 51a obč. zák.) a jak plyne z rozsáhlé judikatury Evropského soudního dvora, zejm. Marleasing proti La Comercial lnternacional de Alimentación (C-106/89), Wagner Miret proti Fondo de garantía Salarial (C-334/92), Faccini Dori proti Recreb (C-91/92), pokud vnitrostátní soud (soud členského státu) aplikuje svůj právní řád, je vždy povinen interpretovat své právo v souladu s obsahem směrnic Evropských společenství a jejich účelem, a to i bez ohledu na to, zda vnitrostátní právní úprava časově předchází vydání těchto směrnic či nikoliv. Jedině takovým postupem soud členského státu vyhoví ustanovení čl. 249 odst. 3 (dříve čl. 189 odst. 3) Smlouvy o založení Evropských společenství. Odvolací soud dodává, že nemá žádný význam okolnost, že právní úprava obsažená v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. byla přijata před vstupem České republiky do Evropské unie-je nepochybné, že nejpozději ode dne 1. 5. 2004 platila pro Českou republiku povinnost vykládat eurokonformně svůj právní řád. Navíc, jak již odvolací soud uvedl, ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. implementovalo článek 10 směrnice c. 87/102/EHS, je proto nezbytné vykládat zmíněný §12 zákona vsouladu s uvedeným článkem směrnice.

Článek 10 směrnice č. 87/102/EHS ukládal členským státům Evropských společenství (nyní Evropské unie) přijmout takovou národní právní úpravu, která ochrání práva spotřebitelů při použití směnek vsouvislosti súvěry poskytnutými spotřebitelům. Odvolací soud zastává názor, že formulace použitá v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (a s účinností od 1.1. 2011 v §18 zákona č. 145/2010) nebyla nejvhodnější, nicméně je možné (a nutné) ji interpretovat z hlediska účelu této normy inspirované zmíněnou směrnicí. Vycházel-li by odvolací soud pouze z gramatického výkladu § 12 zákona č. 321/2001 Sb., bylo by nutno dojít kzávěru, že uvedená norma je zcela bezobsažná, neboť i kdyby toto ustanovení neexistovalo, je nepochybně každý věřitel (nejen v právních vztazích založených spotřebitelskými smlouvami) povinen počínat si tak, aby byla zachována práva dlužníka, a naopak tatáž povinnost platí i pro dlužníka ve vztahu k právům věřitele. Kromě toho nelze ani dovodit, že by uvedené ustanovení nově zakládalo nárok spotřebitele na náhradu škody vůči remitentovi, pokud by spotřebitel zaplatil majiteli směnky částku, kterou by nebyl povinen zaplatit při uplatnění směnky ze strany remitenta. Odvolací soud zdůrazňuje, že tento nárok na náhradu škody je dán i bez existence uvedeného ustanovení.

(KSHK 45 INS 21425/2011)

Zuvedených závěrů je zřejmé, že pouhý gramatický výklad evidentně nepostačuje a je nutno (nikoliv jen vtomto případě) vycházet zteleologického výkladu, tj. z hlediska účelu, který je uvedeným právním pravidlem sledován.

Podle názoru odvolacího soudu je namístě takový výklad ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (ve světle čl. 10 směrnice č. 87/102/EHS), že věřitel (v daném případě žalobce) byl povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru postupovat způsobem, který by dlužníkovi umožnil stejnou obranu proti eventuálnímu nabyvateli směnky jako proti původnímu věřiteli. Žalovaná společnost tímto způsobem nepostupovala, neboť uzavřela s dlužnicí směnečnou dohodu (smlouvu o kauze směnky, tj. o důvodu, pro který dlužnice vystavila ve prospěch společnosti směnku vlastní), že dlužnice vystaví ve prospěch uvedené společnosti směnku na řad (ordresměnku), ne směnku nikoliv na řad (rektasměnku). Je zřejmé, že vpřípadě směnky na řad je možný přenos námitek směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky, který nabyl směnky indosamentem učiněným do uplynutí lhůty k protestu (viz blíže a contrario ČI. l. § 20 odst. 1 druhá věta ZSŠ) jen velmi obtížně, a to za splnění podmínek ustanovení Čl. l. § 17 ZSŠ. Právě též kvůli problémům spojeným se vznášením námitek ze vztahu k předchozímu majiteli směnky bylo potřebné ve zmíněném článku 10 směrnice č. 87/102/EHS vybídnout členské státy Evropských společenství k přijetí úpravy chránící práva spotřebitele plynoucí ze spotřebitelské smlouvy. Z toho důvodu dohodl-li se ve směnečné dohodě podnikatel (dodavatel) se spotřebitelem na tom, že spotřebitel podepíše ve prospěch podnikatele směnku vsouvislosti suzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, muselo se jednat o směnku nikoliv na řad , tj. o směnku, u níž byla vyloučena její převoditelnost rubopisem. Pouze u takové směnky (rektasměnky) mohl směnečný dlužník vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu nabyvateli, neboť směnky nabyl derivativně (jednalo se o obdobu ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák.).



V dané věci je nutno vzít v úvahu, že i směnečná dohoda je ve smyslu definice obsažené v § 52 obč. zák. spotřebitelskou smlouvou. Nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad (ordresměnky) lze nepřímo dovodit i ze zákazu stanoveného v § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle §56 odst. 3 písm. k) obč. zák. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele. Kuvedenému ustanovení odvolací soud dodává, že není-li právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění jeho pohledávky, pak je nutno logicky dojít kzávěru, že tatáž právní nedovolenost musela platit i v obráceném pořadí , tj. převedl-li dodavatel na jinou osobu pohledávku (v daném případě věc, která generuje pohledávku), a proti této jiné osobě by se spotřebitel mohl bránit s většími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli. Odvolací soud proto uzavírá, že nebyla-li ve směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda (smlouva) obsahovala ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

(KSHK 45 INS 21425/2011)

Všechny výše uvedené závěry vedou odvolací soud k názoru, že pro rozpor se zákonem byla dle § 39 obč. zák. neplatná směnečná dohoda uzavřená i před 25. únorem 2013, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi. Směnka není smlouvou, tudíž neplatnost směnečné smlouvy nemá vliv na platnost směnky, avšak zakládá relevantní kauzální námitku dlužníka proti povinnosti směnku zaplatit. Odvolací soud odkazuje vtomto směru na obdobný právní závěr, učiněný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 933/2008 z 24. 9. 2008, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2009 pod č. 92/2009 s právní větou Pohledávku z pracovněprávního vztahu vzniklou do 31. 12. 2006 nelze zajistit směnkou. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z pracovněprávního vztahu, není důvodem neplatnosti směnky; zakládá však námitku nepřípustného důvodu směnky.

Z uvedeného plyne, že chtěli-li smluvní partneři dostát povinnosti stanovené v § 12 zákona č. 321/2001 Sb., a též v § 56 odst. 1 obč. zák., bylo nutné vystavit směnku nikoliv na řad, tj. směnku, zjejíhož textu by bylo zřejmé, že ji není možné rubopisovat (tentýž právní závěr by vzhledem k témuž obsahu ustanovení §18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném do 24. 2. 2013 platil i pro směnky podepsané směnečnými dlužníky v období od 1. 1.2011 do 24. 2.2013).

Odvolací soud podotýká, že výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo122/2013 z 29. 4. 2013 byl akceptován Ústavním soudem v nálezu sp. zn. lV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013, vjehož odůvodnění Ústavní soud shledal uvedený rozsudek východiskem pro postup obecných soudů, jak zabránit zneužívání prava.

Odvolací soud uzavírá , že je od samého počátku absolutně neplatná dle § 39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem (na tento závěr nemá vliv okolnost, zda směnka byla či nebyla rubopisována na jiného). Z toho důvodu nemá spotřebitel-dlužnice povinnost zaplatit směnku žalovanému, nelze proto shledat přihlášenou pohledávku, kterou insolvenční správce popřel, po právu.

Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. změnil, jak vyplývá z bodu l. výroku tohoto rozsudku.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů označený pod bodem ll. tohoto rozhodnutí se řídí ustanovením § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a podle § 7 a § 202 odst. 1 IZ. V obou řízeních úspěšnému insolvenčnímu správci přiznal odvolací soud náhradu nákladů za právní zastoupení podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100,-Kč/ úkon, režijní paušál 300 Kč/úkon. Za řízení před soudem prvního stupně za 3 úkony (převzetí

(KSHK 45 INS 21425/2011) věci, podání žaloby, účast na jednání) celkem 9.300 Kč, 3x režijní paušál 900 Kč, celkem 10.200 Kč. Za odvolací řízení za 2 úkony (podání odvolání, účast na jednání) celkem 6.200 Kč, 2x režijní paušál 600 Kč, cestovné osobním vozem na trase Turnov-Praha a zpět celkem 200 km při průměrné spotřebě 7,2 litru/100 km, celkem 1.258 Kč, náhrada za promeškaný čas celkem 6 půlhodin podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky ve výši 600 Kč, celkem 8.658 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.2013).

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny žalovaným dobrovolně, lze toto rozhodnutí vykonat podle příslušných ustanovení občanského soudního a exekučního řádu.

V Praze dne 14.října 2014 JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika