104 VSPH 221/2016-166
160 ICm 1672/2014 104 VSPH 221/2016-166 (MSPH 60 INS 8670/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce JUDr. Daniela Kaplana LL.M., sídlem Mladějovská 416/9, 197 00 Praha 9, insolvenčního správce dlužníka AA-SERVIS PRAHA, s.r.o., IČO 26199777, sídlem Pavla Švandy ze Semčic, 495/12, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Romanu Tellingerovi, nar. 24.6.1969, bytem Kamenická 673/5, 170 00 Praha 7, zastoupenému JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem, sídlem Nové náměstí 1370/17, 104 00 Praha 10, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č.j. 160 ICm 1672/2014-123,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č. j. 160 ICm 1672/2014-123, s e v bodech I., II. a III. výroku p o t v r z u j e ; v bodě IV. výroku s e m ě n í jen tak, že výše soudního poplatku činí 1.860,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně určil, že vůči majetkové podstatě dlužníka AA-SERVIS PRAHA, s.r.o. (dále jen dlužník) jsou neúčinné právní úkony dlužníka spočívající v zaplacení žalovanému částky 32.000,-Kč dne 15.9.2011, částky 100.000,-Kč dne 17.10.2011, částky 20.000,-Kč dne 1.11.2011, částky 150.000,-Kč dne 3.11.2011, částky 10.000,-Kč dne 7.11.2011, částky 50.000,-Kč dne 21.11.2011, částky 100.000,-Kč dne 12.12.2011, částky 200.000,-Kč dne 3.1.2012, částky 200.000,-Kč dne 5.3.2012, částky 150.000,-Kč dne 3.4.2012, částky 50.000,-Kč dne 3.4.2012, částky 80.000,-Kč dne 11.4.2012, částky 10.000,-Kč dne 8.6.2012, částky 9.798,-Kč dne 13.6.2012, isir.justi ce.cz 160 ICm 1672/2014 (MSPH 60 INS 8670/2013)

částky 100.000,-Kč dne 3.7.2012, částky 600.000,-Kč dne 2.8.2012, částky 8.383,-Kč dne 27.8.2012 a částky 250,-Kč dne 27.8.2012 (bod I. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1.870.431,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice-Městskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod IV. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Žalovaný byl do dne 10.10.2012 zapsán v obchodním rejstříku jako jediný společník a jednatel dlužníka.

Žalovaný poskytoval dlužníku půjčky, a to dne 15.8.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 2.9.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 19.9.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 3.10.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 12.10.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 24.10.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 24.11.2011 ve výši 10.000,-Kč, dne 30.11.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 19.12.2011 ve výši 200.000,-Kč, dne 11.1.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 15.1.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 14.3.2012 ve výši 4.500,-Kč, dne 30.3.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 15.5.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 1.6.2012 ve výši 200.000,-Kč, dne 24.7.2012 ve výši 100.000,-Kč, dne 3.9.2012 ve výši 80.000,-Kč, dne 4.9.2012 ve výši 90.000,-Kč, dne 5.9.2012 ve výši 100.000,-Kč, dne 12.9.2012 ve výši 3.000,-Kč, dne 1.10.2012 ve výši 20.000,-Kč a dne 4.10.2012 ve výši 30.000,-Kč.

Dlužník uhradil žalovanému dne 15.9.2011 částku 32.000,-Kč, dne 17.10.2011 částku 100.000,-Kč, dne 1.11.2011 částku 20.000,-Kč, dne 3.11.2011 částku 150.000,-Kč, dne 7.11.2011 částku 10.000,-Kč, dne 21.11.2011 částku 50.000,-Kč, dne 12.12.2011 částku 100.000,-Kč, dne 3.1.2012 částku 200.000,-Kč, dne 5.3.2012 částku 200.000,-Kč, dne 3.4.2012 částku 150.000,-Kč, dne 3.4.2012 částku 50.000,-Kč, dne 11.4.2012 částku 80.000,-Kč, dne 8.6.2012 částku 10.000,-Kč, dne 13.6.2012 částku 9.798,-Kč, dne 3.7.2012 částku 100.000,-Kč, dne 2.8.2012 částku 600.000,-Kč, dne 27.8.2012 částku 8.383,-Kč a dne 27.8.2012 částku 250,-Kč.

Ke dni 15.9.2011 (den úhrady částky 32.000,-Kč dlužníkem žalovanému) měl dlužník závazky představující ceny díla vůči společnosti Slovácké strojírny, akciová společnost ve výši 41.856,-Kč a ve výši 20.928,-Kč, splatné dne 11.2.2010, vůči Blance Plazerové ve výši 304.559,-Kč, splatný nejpozději dne 30.11.2011, a vůči AXA CNC stroje, s.r.o. ve výši 307.600,-Kč, splatný dne 6.6.2010 a závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 264.748,-Kč, představující pojistné (231.957,-Kč) a penále (32.791,-Kč), splatný dne 1.4.2011. Všechny tyto pohledávky byly přihlášeny do insolvenčního řízení dlužníka v uvedené výši a s uvedenou splatností, při jejich přezkumu nebyla žádná z nich popřena žalobcem (insolvenčním správcem), dlužníkem, ani žádným z věřitelů a všechny tak byly zjištěny co do pravosti i výše.

Ohledně právního posouzení věci odkázal na § 239 odst. 1 a § 241 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a § 66a odst. 3 písm. a), odst. 7 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák.) a vyšel z toho, že žalovaný poskytoval dlužníku průběžně půjčky a dlužník žalovanému uhradil částky uvedené v bodě I. výroku přezkoumávaného rozsudku.

Vzhledem k tomu, že byl žalovaný až do 10.10.2012 zapsán jako jediný společník a jednatel dlužníka, měl za to, že jej lze v souladu s § 66a odst. 3 obch. zák. považovat za ovládající osobu dlužníka, a tedy (podle § 66a odst. 7 obch. zák.) za osobu tvořící s dlužníkem koncern. Na základě toho uzavřel, že úpadek dlužníka v době, kdy hradil žalovanému sporné 160 ICm 1672/2014 (MSPH 60 INS 8670/2013)

částky, lze dovodit na základě domněnky § 241 odst. 2 IZ. Zároveň (bez ohledu na tuto domněnku) z provedeného dokazování zjistil, že již v době úhrady první žalobou uplatněné částky žalovanému, tj. dne 15.9.2011, měl dlužník závazky vůči více věřitelům, a to vůči společnostem Slovácké strojírny, akciová společnost a AXA CNC stroje, s.r.o. a vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, které byly více než tři měsíce po splatnosti, pročež byl v úpadku ve formě platební neschopnosti podle § 3 odst. 1 IZ.

K obraně žalovaného proti existenci úpadku dlužníka odůvodněné tím, že dlužník v rozhodné době hradil některé své závazky, vysvětlil, že úhrada (toliko) některých závazků, nikoliv všech, nemůže vyvrátit závěr o úpadku. Ohledně tvrzení žalovaného, že dlužník nemohl být v úpadku, jelikož měl s některými věřiteli sjednány splátkové kalendáře, uvedl, že z provedeného dokazování (zejména z přihlášek pohledávek jednotlivých věřitelů dlužníka) vyplynulo, že pohledávky těchto věřitelů byly splatné více než tři měsíce před první žalobou uplatněnou platbou žalovanému a takto byly též zjištěny při přezkumném jednání.

Ze zjištění, že dlužník měl vůči žalovanému závazky ke vrácení poskytnutých půjček, dovodil, že částky specifikované v bodě I. výroku napadeného rozsudku lze považovat za úhrady těchto závazků. Vzhledem k tomu, že v době úhrady jednotlivých plateb žalovanému měl dlužník další závazky, které vůbec nehradil, a to zejména vůči společnostem Slovácké strojírny, akciová společnost a AXA CNC stroje, s.r.o., vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a vůči Blance Pazerové, dospěl k závěru, že žalovaný byl úhradou sporných částek zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů, jejichž pohledávky dlužník nehradil, přičemž se mu dostalo vyššího uspokojení jeho pohledávek, než by mu náleželo v konkursu, v němž by byly všechny ke dni 15.9.2011 existující pohledávky vůči dlužníku hrazeny poměrně v souladu s § 306 odst. 3 IZ.

Doplnil, že neobstojí obrana žalovaného, že hradil za dlužníka některé jeho závazky, jelikož pokud měl žalovaný pohledávky vůči dlužníku z titulu bezdůvodného obohacení, mohl je přihlásit do insolvenčního řízení. Dodal, že i v případě úhrady finančních prostředků z důvodu plnění závazku z titulu bezdůvodného obohacení, by bylo třeba na úkony dlužníka pohlížet stejně jako v případě vracení půjček, tedy jako na zvýhodňování žalovaného na úkor ostatních věřitelů.

Na základě toho uzavřel, že dlužníkovy úhrady jednotlivých sporných částek žalovanému jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť byly provedeny v době, kdy byl dlužník v úpadku a žalovanému se dostalo většího uspokojení jeho pohledávek, než by mu náleželo v konkursu. Dospěl tak k závěru, že sporné právní úkony dlužníka jsou neúčinné, a jelikož se žalobce v souladu s § 239 odst. 4 věta druhá IZ současně domáhal vydání částky 1.870.431,-Kč, kterou žalovaný obdržel na základě sporných plateb, do majetkové podstaty dlužníka, současně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit tuto částku, kterou na základě neúčinných úkonů obdržel, do majetkové podstaty.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil aplikací § 142 odst. 2 o.s.ř. a contrario, jelikož žalobce, jenž měl i po částečném zpětvzetí žaloby úspěch v převážné části předmětu řízení (pročež by mu náležela poměrná náhrada nákladů řízení), náhradu nákladů řízení nepožadoval. Rozhodnutí o povinnosti žalovaného k úhradě soudního poplatku pak odůvodnil odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, s tím, že žalobce je osvobozen od placení soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích a zároveň žalovaný nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, a proto žalovanému uložil povinnost k zaplacení soudního poplatku ve výši stanovené podle položky 13 odst. 1 písm. d) sazebníku poplatků. 160 ICm 1672/2014 (MSPH 60 INS 8670/2013)

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud zrušil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Namítal, že soud I. stupně při hodnocení důkazů nepřihlédl k jím tvrzeným a prokázaným skutečnostem, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Tvrdil, že v jednání, na jehož základě dlužník převáděl na jeho účet finanční prostředky v celkové výši 1.870.431,-Kč, nelze spatřovat naplnění znaků neúčinného právního jednání bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ.

Uváděl, že prokázal pravdivost svých tvrzení, že v době, kdy probíhaly platby dlužníka ve prospěch jeho bankovního účtu z titulu krátkodobých půjček uzavřených mezi ním a dlužníkem, nebyl dlužník v úpadku podle § 3 odst. 1 IZ, ani mu úpadek nehrozil. Tvrdil, že v době, kdy působil jako jednatel a jediný společník dlužníka, plnil dlužník vždy všechny své závazky řádně a včas, s tím, že v některých případech dlužníkovy sekundární platební neschopnosti i sám za dlužníka uhradil jeho dlužné peněžité závazky a nebyl-li je schopen za dlužníka uhradit, byla situace řešena prostřednictvím splátkových kalendářů. Tvrdil, že k finanční nestabilitě vedoucí k úpadku dlužníka došlo s největší pravděpodobností až po zvolení nového jednatele dlužníka pana Josefa Haubnera.

Nesouhlasil se závěrem napadeného rozhodnutí, že v době převodu peněžních prostředků na jeho osobní účet, měl dlužník další pohledávky po splatnosti, které nehradil, přičemž poukazoval na své tvrzení, jež uvedl v průběhu řízení před soudem I. stupně v doplnění důkazů ze dne 13.5.2015, že jak s věřitelem AXA CNC stroje, s.r.o., tak se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, měl uzavřen splátkový kalendář. Ohledně věřitele Slovácké strojírny, akciová společnost, uváděl, že si není vědom toho, že by dlužník této společnosti dlužil peněžitý závazek, s tím, že pokud takový závazek existoval, je již promlčen, neboť údajná splatnost závazků byla ke dni 11.2.2010. Namítal, že insolvenční správce dlužníka tuto skutečnost nereflektoval a pohledávku nepopřel.

Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku v plném rozsahu. K námitce žalovaného, že v jednání, na jehož základě dlužník převáděl na jeho účet finanční prostředky, nelze spatřovat naplnění znaku právního jednání bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, poukazoval na to, že soud I. stupně kvalifikoval sporné úhrady jako zvýhodňující právní úkony podle § 241 IZ a nikoli jako úkony bez přiměřeného protiplnění. Tvrzení žalovaného, že dlužník vždy plnil své závazky řádně a včas a pouze v některých případech byla situace řešena prostřednictvím splátkových kalendářů, považoval za rozporné s výsledky dokazování. Měl za jednoznačně prokázané, že v době uskutečnění sporných úhrad měl dlužník řadu poměrně vysokých dluhů po splatnosti, na čemž nemůže nic změnit ani jeho neúspěšná snaha tyto dluhy řešit. Poukazoval též na vyjádření žalovaného při jednání dne 28.4.2015, že neví, kdy a jak měly být jednotlivé závazky spláceny, neboť všechny dlužníka se týkající podklady předal novému jednateli.

Odvolací soud podle § 212 a 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupoval podle § 213 o.s.ř. a doplnil dokazování provedením listinných důkazů, a to žádostí dlužníka adresovanou VZP ze dne 12.5.2015 s podacím lístkem, čestným prohlášením Vlastimila Adama ze dne 13.5.2015 a přihláškou pohledávky věřitele AXA CNC stroje s.r.o. (založených v přílohové obálce odpůrce č. 1), a po tomto doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, jelikož napadený rozsudek je věcně správný, a ani ve stadiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by vedlo odvolací soud k jeho změně, či zrušení.

Podle § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon 160 ICm 1672/2014 (MSPH 60 INS 8670/2013) se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 236 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odst. 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odst. 2).

Podle § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo které z něho měly prospěch.

Podle § 239 odst. 4 IZ, dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Podle § 241 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2).

Ohledně definice koncernu odkazuje IZ prostřednictvím poznámky pod čarou v § 241 odst. 2 IZ na § 66a obch. zák. Podle § 66a odst. 3 písm. a) věta před středníkem obch. zák., ovládající osobou je vždy osoba, která je většinovým společníkem. Podle odst. 7 věty první a druhé tohoto ustanovení, jestliže jsou jedna nebo více osob podrobeny jednotnému řízení (dále jen "řízená osoba") jinou osobou (dále jen "řídící osoba"), tvoří tyto osoby s řídící osobou koncern (holding) a jejich podniky včetně podniku řídící osoby jsou koncernovými podniky. Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern.

Odvolací soud předně uvádí, že žaloba byla podána včas, ve lhůtě podle § 239 odst. 3 IZ, jelikož účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 14.8.2013.

Soud I. stupně v napadeném rozsudku správně posoudil žalovaného jakožto osobu, jež v rozhodné době tvořila s dlužníkem koncern, dospěl též ke správnému závěru ohledně úpadku dlužníka podle § 3 odst. 1 IZ v době, kdy probíhaly sporné platby dlužníka ve prospěch žalovaného (a to již v době provedení první z těchto plateb), jež také správně kvalifikoval jako neúčinné zvýhodňující právní úkony podle § 241 IZ, jelikož byly učiněny v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení dlužníka (jež bylo zahájeno dne 28.3.2013) a dlužník je učinil ve prospěch žalovaného, s nímž tvořil koncern (§ 241 odst. 4 IZ).

S ohledem na odvolací námitky, že dlužník nebyl v rozhodné době v úpadku, jelikož měl se svými věřiteli AXA CNC stroje, s.r.o. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky uzavřeny splátkové kalendáře, doplnil odvolací soud dokazování žalovaným předloženými shora uvedenými listinnými důkazy, z nichž zjistil, že pan Vlastimil Adam (jakožto zmocněnec dlužníka na základě plné moci ze dne 12.9.2012) odeslal dne 12.5.2015 Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR žádost o zaslání kopie splátkového kalendáře, který 160 ICm 1672/2014 (MSPH 60 INS 8670/2013) sepsala a schválila pro dlužníka v roce 2010 na částku 433.224,-Kč. Dne 13.5.2015 pak pan Vlastimil Adam čestně prohlásil, že dlužník měl s AXA CNC stroje, s.r.o. ústně sjednaný splátkový kalendář a že původní dlužná částka ve výši 957.600,-Kč byla zčásti uhrazena, zbývající dlužná částka činila 307.600,-Kč a v době, kdy byl žalovaný dlužníkovým jednatelem, dlužník své závazky řádně splácel. V přihlášce pohledávky s výší jistiny 307.600,-Kč (dílčí pohledávky č. 1) věřitel AXA CNC stroje, s.r.o. uvedl, že mu na jeho pohledávku v původní výši 957.600,-Kč byly poskytnuty splátky 300.000,-Kč dne 16.6.2010, 50.000,-Kč dne 19.5.2011 a 300.000,-Kč dne 22.8.2011 a neuhrazeno tak zůstalo 307.600,-Kč. Splatnost této pohledávky přitom uvedl od 7.6.2010 a od tohoto data též uplatnil úroky z prodlení. Odvolací soud uzavírá, že listinné důkazy žádost dlužníka adresovaná VZP ze dne 12.5.2015 s podacím lístkem a čestné prohlášení Vlastimila Adama ze dne 13.5.2015 obsahují toliko tvrzení dlužníkova zmocněnce, která však nejsou potvrzována žádným dalším dokladem, ale naopak jsou vyvracena přihláškami (zjištěných) pohledávek věřitelů AXA CNC stroje, s.r.o. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, v nichž tito věřitelé uvedli původní data splatnosti svých pohledávek (dne 7.6.2010 a dne 1.4.2011), přičemž v případě AXA CNC stroje, s.r.o. byly též od původního data splatnosti (7.6.2010) uplatněny úroky z prodlení. Ani těmito důkazy tedy nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že dlužník uzavřel s uvedenými věřiteli splátkové kalendáře a nebyl tak ani zpochybněn závěr soudu I. stupně o úpadku dlužníka ke dni 15.9.2011.

Námitku žalovaného, že si nebyl vědom toho, že dlužník dlužil věřiteli Slovácké strojírny, akciová společnost, jakož i jeho námitku promlčení, vyhodnotil odvolací soud jako irelevantní v projednávané věci, jelikož tyto přihlášené pohledávky uvedeného věřitele ve výši 62.784,-Kč splatné dne 11.2.2010 při přezkumném jednání nikdo nepopřel a byly tak v plné výši zjištěny. Na základě toho odvolací soud uzavírá, že obrana žalovaného proti závěru o dlužníkově úpadku ke dni 15.9.2011 nebyla úspěšná.

Konečně pro úplnost k odvolací námitce žalovaného, že v jednání, na jehož základě dlužník převáděl na jeho účet finanční prostředky v celkové výši 1.870.431,-Kč, nelze spatřovat naplnění znaků neúčinného právního jednání bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, odvolací soud uvádí, že takto ani soud I. stupně sporné právní úkony nekvalifikoval, neboť dospěl ke správnému závěru, že se jedná o neúčinné zvýhodňující právní úkony podle § 241 IZ.

Vzhledem k tomu, že soud I. stupně správně posoudil sporné úkony dlužníka jako neúčinné podle § 241 IZ (v bodě I. výroku napadeného rozsudku), také správně za použití § 236, § 237 odst. 1 a § 239 odst. 4 IZ rozhodl (pod bodem II. výroku napadeného rozsudku) o povinnosti žalovaného zaplatit částku 1.870.431,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., a to včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za žalobu, neztotožnil se však s jeho výší 2.000,-Kč, stanovenou soudem I. stupně. Soud I. stupně v projednávané věci správně aplikoval § 2 odst. 3 zák. o soudních poplatcích, nesprávně však (s ohledem na výsledek řízení) stanovil výši poplatkové povinnosti, když žalovanému uložil uhradit soudní poplatek za projednávanou žalobu v plné výši podle položky 13 bodu 1. písm. d) sazebníku poplatků.

Pro specifické podmínky incidenčních sporů Vrchní soud v Praze vyložil rozhodné kritérium výsledku řízení (obsažené v § 2 odst. 3 zák. o soudních poplatcích) v usnesení ze dne 15.9.2015, č.j. 56 ICm 1318/2013, 104 VSPH 424/2015-27 (KSPA 56 INS 26029/2012), 160 ICm 1672/2014 (MSPH 60 INS 8670/2013) v němž uzavřel, že o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu rozhodne soud v rozsahu podle neúspěchu žalovaného ve věci, tedy nikoliv v plné výši a nikoliv podle poměru úspěchu.

Pro určení výše poplatkové povinnosti žalovaného podle § 2 odst. 3 zák. o soudních poplatcích je tedy rozhodující výsledek řízení. V projednávané věci přitom vzal žalobce žalobu zpět co do nároku na určení neúčinnosti právních úkonů spočívajících v zaplacení částek v celkové výši 142.277,-Kč a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Žalobce byl tedy z procesního hlediska neúspěšný v rozsahu 142.277,-Kč a žalovaný v rozsahu 1.870.431,-Kč. Procesní neúspěch žalovaného tak činí 93 %, pročež jej stíhá poplatková povinnost ohledně soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 1.860,-Kč. Odvolací soud proto změnil výši poplatkové povinnosti žalovaného na tuto částku.

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se v odvolacím řízení zcela úspěšný žalobce vzdal práva na náhradu nákladů řízení, nepřiznal odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 7. listopadu 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová