104 VSPH 220/2015-145
č. j. 45 ICm 4110/2013 104 VSPH 220/2015-145 (KSUL 45 INS 893/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Kamily Balounové ve věci žalobce: Mgr. Martin Kolář, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, insolvenční správce dlužníka: Vladimír anonymizovano , anonymizovano , bytem Jirkovská 5047, 430 01 Chomutov zastoupený advokátkou Mgr. Martinou Knickou, sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín proti žalovanému: Tomáš anonymizovano , anonymizovano , bytem Chomutovská 1120, 431 11 Jirkov, zastoupený zmocněncem Mgr. Stanislavem Kubicou, anonymizovano , anonymizovano , bytem Pobřežní 667/78, 186 00 Praha 8, o zaplacení částky 322.784,30 Kč do majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2014, č. j. 45 ICm 4110/2013-46

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2014 č. j. 45 ICm 4110/2013-46 se mění jen tak, že částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka činí 45.000 Kč, jinak se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokátky Mgr. Martiny Knické na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 21.322,62 Kč.

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka Vladimíra anonymizovano (dále jen

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

dlužník ) částku 70.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9.900 Kč (bod II. výroku) a rovněž povinnost zaplatit státu na soudním poplatku částku 5.000 Kč (bod III. výroku). 2. Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění: Žalovaný byl navrhovatelem v insolvenčním řízení dlužníka vedeném pod sp. zn. KSUL 45 INS 893/2010 s přihlášenou pohledávkou P1 v celkové výši 369.902 Kč (z toho jistina v částce 342.000 Kč a příslušenství v částce 27.902 Kč), jejímž právním důvodem bylo bezdůvodné obohacení dlužníka z neplatného právního úkonu ve výši kupní ceny podle kupní smlouvy, která nebyla vložena do katastru nemovitostí, neboť si dlužník (přestože věděl o exekucích a tím také o generálním inhibitoriu) nechal vyplatit kupní cenu, přičemž následně žalovanému vrátil pouze 18.000 Kč z vybraného nájemného. Dalšími věřiteli přihlášenými do insolvenčního řízení dlužníka byli KB, a.s. s pohledávkou ve výši 104.660,65 Kč, Společenství vlastníků s pohledávkou ve výši 32.010 Kč, SMART Capital, a.s. s pohledávkou ve výši 8.953 Kč, CETELEM ČR, a.s. s pohledávkou ve výši 55.219 Kč a RWE Energie, s.r.o. s pohledávkou ve výši 2.392,65 Kč. Přihláška pohledávky žalovaného byla při přezkumném jednání konaném dne 17. 5. 2010 popřena žalobcem i dlužníkem do výše 322.784,30 Kč a zjištěna tedy byla v částce 47.117,70 Kč. Řízení o incidenční žalobě podané žalovaným dne 28. 6. 2010 bylo vedeno pod sp. zn. 45 ICm 638/2010. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 20. 6. 2011, č. j. 45 ICm 638/2010-106, byl k odvolání žalovaného zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, č. j. 102 VSPH 187/2011-143, které nabylo právní moci dne 14. 6. 2012, z důvodu, že žaloba nebyla podána též proti popírajícímu dlužníku. Žalobce následně vyrozuměl žalovaného o právu podat žalobu proti popírajícímu dlužníku, což však žalovaný neučinil a dne 14. 3. 2013 soudu doručil neodůvodněné zpětvzetí žaloby, proto soud řízení zastavil usnesením ze dne 28. 3. 2013, č. j. 45 ICm 638/2010-174, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2013. Usnesením ze dne 24. 6. 2013, č. j. KSUL 45 INS 893/2010-P1-5, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2013, soud odmítl přihlášku žalovaného a ukončil jeho účast v řízení. Dne 25. 6. 2010 požádal žalobce insolvenční soud o souhlas s prodejem bytu mimo dražbu nejvyšší nabídce, přičemž dle znaleckého posudku ze dne 24. 9. 2010 činila jeho hodnota částku 220.000 Kč. Soud žalobci vyhověl a usnesením ze dne 1. 10. 2010 souhlasil s prodejem bytu nejvyšší nabídce bez určení minimální ceny. Dne 5. 10. 2010 žalovaný (jako věřitel s nejvyšší pohledávkou) doručil soudu podání vyjadřující nesouhlas se znaleckým posudkem, v němž dokládal prodeje obdobných bytů ve stejném období za cenu okolo 400.000 Kč, namítal nedostatečné uspokojení věřitelů, případnou škodou věřitelů i dlužníka a navrhoval zpeněžovat nemovitost nejméně za 300.000 Kč. Dne 26. 10. 2010 změnil soud souhlas se zpeněžením a stanovil minimální cenu částkou 300.000 Kč, za níž však nebylo možné byt zpeněžit, a proto soud následně k podnětům žalobce měnil souhlas se zpeněžením tak, že dne 10. 10. 2011 stanovil minimální cenu na 220.000 Kč podle znaleckého posudku, dne 14. 9. 2012 na 180.000 Kč a dne 6. 3. 2013 na částku 150.000 Kč, za kterou byla bytová jednotka zpeněžena dne 12. 3. 2013. Hodnota zjištěných pohledávek činí 203.235,30 Kč a v majetkové podstatě se nachází částka 153.792,00 Kč. 3. Soud I. stupně na takto ustaveném skutkovém základě konstatoval, že žalovaný byl navrhujícím věřitelem, o jehož pohledávku se v době od 28. 6. 2010 do 19. 4. 2013 vedl incidenční spor a jehož účast v řízení byla ukončena dnem 23. 7. 2014. Žalovaný se sice nezúčastnil schůze

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

věřitelů, ale zasáhl do procesu zpeněžování majetku vahou své pohledávky co do její výše, znalostí okolí (vlastnil sousední byt), časově od 1. 10. 2010 do zpeněžení 12. 3. 2013 , přičemž namísto výtěžku ze zpeněžení podle znaleckého posudku ve výši 220.000 Kč bylo dosaženo výtěžku 150.000 Kč. Soud se následně zabýval posouzením otázek, zda bylo jednání žalovaného v průběhu insolvenčního řízení výkonem práva a zda má být v tomto sporu předmětem dokazování dobrá víra žalovaného při přihlašování pohledávky. V otázce dobré víry dospěl soud I. stupně k závěru, že dobrá víra žalovaného při přihlašování pohledávky mohla být zkoumána pouze v incidenčním sporu o pravost a výši pohledávky. Zdůraznil, že žalovaný měl na základě vyrozumění o popření pohledávky žalobcem i dlužníkem možnost podat novou incidenční žalobu a v řízení o takové žalobě by byl prostor pro prokazování dobré víry, řádného odstoupení od kupní smlouvy, povinnosti dlužníka vrátit poskytnuté plnění i toho, zda bylo či nebylo vráceno. Novou žalobu však žalovaný nepodal a namísto toho vzal žalobu zpět. Soud uzavřel, že předmětem daného sporu je toliko dokazování, zda žalovaný vykonával svá práva či nikoli. 4. Za výkon práva věřitele označil již podání insolvenčního návrhu, podání přihlášky pohledávky a dispozici s ní, popírání přihlášek ostatních věřitelů, účast a hlasování na schůzi věřitelů, hlasování mimo schůzi věřitelů, účast ve věřitelském orgánu, podání řádných nebo mimořádných opravných prostředků, jakož i účastenství ve sporech vyvolaných přihláškou pohledávky věřitele. Uvedl, že výkonem práva ve smyslu § 180 insolvenčního zákona (dále jen IZ ) je každé jednání způsobilé podstatnějším způsobem ovlivnit insolvenční řízení. Zdůraznil přitom, že výkon práva věřitele na sebe váže také určitou odpovědnost, jejímž výrazem může být i povinnost podle § 178 IZ. V této souvislosti se soud dále zabýval posouzením charakteru pohledávky a postavení žalovaného jako navrhujícího věřitele, který vyvolal insolvenční řízení, do něhož se přihlásil s pohledávkou ve výši 369.902 Kč a jehož účast v řízení byla následně ukončena, za situace, kdy se vyjma žalovaného do řízení přihlásili další věřitelé s pohledávkami v celkové výši 203.235,30 Kč, které byly zjištěny, a to s ohledem na dopady takového insolvenčního řízení na dlužníka a tyto ostatní věřitele. K tomu uzavřel, že pohledávka žalovaného jako navrhujícího věřitele byla dominantní a jeho postavení v řízení bylo odlišné od postavení dalších věřitelů, neboť jen žalovaný znal prostředí, v němž byl majetek zpeněžován, sám hodlal byt zakoupit a s dlužníkem uzavřel kupní smlouvu a vystupoval jako osoba znalá místních prodejních cen bytů, a proto vedlo jeho zpochybnění ceny určené znaleckým posudkem soud k obezřetnosti, zejména pak s ohledem na argumentaci ohledně způsobení škody ostatním věřitelům, jelikož při schváleném způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mohla stanovená minimální cena významně ovlivnit uspokojení věřitelů. Soud I. stupně dospěl k závěru, že vystupoval-li žalovaný v řízení se znalostí věci a s největší pravděpodobností zamezil zpeněžení bytové jednotky minimálně za cenu určenou znaleckým posudkem (220.000 Kč), jelikož v počáteční fázi prodeje existovali zájemci o koupi bytu za tuto částku, šlo tedy o výkon práva, který ovlivnil řízení negativním způsobem nejen pro žalovaného, ale pro všechny věřitele. Konstatoval, že k prodloužení insolvenčního řízení vedl právě výkon práva žalovaným a odmítl argumentaci, že řízení bylo protahováno usneseními soudu, neboť několikrát došlo ke změně pokynů o nejnižší ceně. Za nedůvodnou označil rovněž námitku, že žaloba nebyla podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se žalobce dověděl o ukončení účasti žalovaného v řízení, jelikož žádná zákonná lhůta pro její podání není stanovena a prodleva 4 měsíců nevybočuje zásadně z běhu lhůt v insolvenčním řízení a nijak neohrozila jeho délku. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Pokud jde o výši částky, kterou by měl žalovaný uhradit do majetkové podstaty, uvedl, že se nedomnívá, že by měl zaplatit celou výši popřené pohledávky (322.784,30 Kč), ale toliko rozdíl, o nějž byla majetkové podstata při zpeněžení zkrácena, tedy 70.000 Kč, neboť časový aspekt (tři roky marného zpeněžování nemovitosti) lze

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

stěží ocenit . Dále uvedl, že spory vyvolané přihláškou pohledávky žalovaného podstatně zasahují do délky insolvenčního řízení a brání jeho ukončení. 5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal ji žalobci jako plně úspěšnému účastníku. O povinnosti žalovaného k úhradě soudního poplatku pak rozhodl v souladu s § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a dle položky 13 bodu 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť soud I. stupně neprovedl navržené důkazy a neúplně zjistil skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na jejím nesprávném právním posouzení, jelikož nebyly dány podmínky pro uložení majetkové sankce v jeho neprospěch. S odkazy na publikované komentáře namítal, že podmínku výkonu práva spojeného s nezjištěnou pohledávkou dle § 180 IZ vyložil soud I. stupně značně extenzivně a k jeho tíži, neboť jeho návrh na zrušení usnesení ze dne 5. 10. 2010 nebyl výkonem práva spojeným s jeho nezjištěnou pohledávkou a sám o sobě rovněž nebyl způsobilý zapříčinit menší uspokojení oprávněných nároků jiných věřitelů, jelikož takové následky mohlo vyvolat až rozhodnutí soudu, které by soud zajisté neučinil, měl-li by pochybnosti ohledně jeho úmyslu. Namítal, že jej nelze sankcionovat za rozhodnutí soudu a poukazoval na to, že ze soudního rozhodnutí (B-24) není patrné, že bylo vydáno na základě jeho návrhu. Uváděl, že úmyslem zákonodárce bylo eliminovat posílení vlivu věřitelů s nadhodnocenými pohledávkami, a proto je při výkladu výkonu práva spojeného s nezjištěnou pohledávkou nezbytné posuzovat, zda věřitel zneužívá svého postavení vyplývajícího z výše přihlášené pohledávky. Tvrdil, že svůj návrh ze dne 5. 10. 2010, který opíral o obecně známé a doložené skutečnosti, nečinil s využitím výše své přihlášené pohledávky, jelikož takový návrh mohl učinit i věřitel s nejnižší pohledávkou, a že jednal v dobré víře, neboť jeho úmyslem bylo vylepšení postavení všech přihlášených věřitelů. S odkazem na § 178 IZ namítal nezbytnost posuzování jeho dobré víry jak v souvislosti s podáním přihlášky, tak v souvislosti s jeho návrhem ze dne 5. 10. 2010, čímž se soud I. stupně nezabýval. Tvrdil, že přihlásil pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka, jenž mu prodal byt a nechal si za něj vyplatit kupní cenu v době, kdy s ním nebyl oprávněn nakládat v důsledku generálního inhibitoria. Uváděl, že insolvenční návrh s přihláškou pohledávky podal v dobré víře a v incidenčním sporu nebyl úspěšný pro zmeškání lhůty k podání incidenční žaloby také proti popírajícímu dlužníku. Konečně namítal, že žaloba ze dne 24. 11. 2013 nebyla podána bez zbytečného odkladu, jelikož o zpětvzetí jeho incidenční žaloby se žalobce dozvěděl již v únoru 2013. 7. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku. Uváděl, že účelem insolvenčního řízení je uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, a proto není žádoucí, aby byl jeho průběh ovlivňován subjekty, které na něm nejsou jako věřitelé materiálně interesováni, přičemž smyslem § 178 IZ je sankcionovat situaci, kdy je průběh insolvenčního řízení ovlivňován subjektem, který se nebude účastnit uspokojení věřitelů. V řízení podle § 178 IZ je objektivně hodnoceno, zda byla či nebyla pohledávka zjištěna a zda věřitel vykonával svá práva či nikoli, a toto řízení nedává prostor pro hodnocení důvodů nezjištění pohledávky a dobré či zlé víry věřitele. Takové okolnosti se mohou do jisté míry promítnout toliko do částky, kterou insolvenční soud uloží uhradit do majetkové podstaty. K tomu dále uváděl, že vždy budou pohledávky, jejichž výše je v rámci přihlášky pohledávky problematicky vyčíslitelná a věřitel nemůže jednoznačně odhadnout její skutečnou výši, což se týká zejména problematiky výše způsobené škody, přiměřeného zadostiučinění v penězích či nemateriální újmy, přičemž takovým věřitelům je dána možnost neriskovat dopady § 178 IZ, nebudou-li vykonávat svá práva spojená s pohledávkou. Namítal, že žalovaný disponoval běžnou peněžitou pohledávkou a byla-li mu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

popřena, musel si být vědom § 178 IZ ve spojení s § 180 IZ a mohl se jim přizpůsobit. Pokud tak neučinil, nemůže se nyní dovolávat přílišné tvrdosti následku. Dále uváděl, že žalovaný vykonával svá práva v řízení, jelikož disponoval pohledávkou ve výši představující téměř 2/3 všech přihlášených pohledávek, a proto pokud uplatnil námitku vůči navrženému zpeněžení, byl soud nucen k ní přihlížet a zabývat se jí, přičemž jí také pravděpodobně přikládal vyšší význam, než by tomu bylo v případě pohledávky bagatelní. Dovozoval, že pokud by soud k této námitce nepřihlédl, žalovaný by to pravděpodobně prezentoval jako poškození svého základního práva vlastnit majetek. Namítal, že výkon věřitelských práv nelze vztahovat jen na situace, kdy je nutné posuzovat míru vlivu věřitele podle výše jeho pohledávky. Nesouhlasil s názorem, že by soud svým následným postupem k námitce žalovaného verifikoval jeho počínání a zbavil jej za ně odpovědnosti pro případ nezjištění pohledávky. Odkazoval přitom na rozhodování o odvolání insolvenčního správce a volbu správce nového, s tím, že pokud by o něm věřitel hlasoval s nepopřenou částí své pohledávky či na základě přiznaného hlasovacího práva, nemohl by se bránit povinnosti plnit do majetkové podstaty dle § 178 IZ tím, že soud potvrdil volbu nového správce. Namítal, že shodně nelze přihlížet ani ke změně rozhodnutí soudu o přímém prodeji, nastala-li na základě námitky žalovaného, jelikož z ničeho nelze dovozovat, že by soud toto rozhodnutí vydal i bez této námitky. 8. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2015 (č. l. 79) napadený rozsudek změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 322.784,30 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přitakal soudu I. stupně v tom, že v případě žalovaného byly splněny podmínky aplikace § 178 věty první IZ, neboť pohledávka žalovaného byla zjištěna pouze do výše 47.117,70 Kč, což je méně než 50 % přihlášené částky (369.902 Kč). Odvolací soud vyjádřil názor, že § 180 IZ neumožňuje žalovanému uložit povinnost podle § 178 věty druhé IZ, jelikož v průběhu insolvenčního řízení nevykonával práva spojená s nezjištěnou pohledávkou, když výkonem práv věřitele spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 IZ, jež podmiňuje uložení povinnosti věřiteli zaplatit částku podle § 178 věty druhé IZ, je pak toliko výkon práv věřitele ve věřitelských orgánech a dále výkon takových práv, která mohou vést k posílení jeho vlivu ve věřitelských orgánech. Takovým výkonem práv je zejména (aktivní) hlasování věřitele na schůzi věřitelů (§ 50 IZ) nebo (pasivní) účast věřitele na této schůzi, byla-li rozhodná pro dosažení potřebného kvóra či pro výsledek hlasování, činnost věřitele ve věřitelském výboru (§ 58 IZ) nebo jako zástupce věřitelů (§ 68 IZ), měl-li takový výkon práva nikoli zanedbatelný význam pro další průběh a výsledek insolvenčního řízení. Naopak za výkon práva věřitele spojeného s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 IZ nelze považovat zejména podání insolvenčního návrhu, přihlášky pohledávky včetně dispozice s ní ani podání určovací žaloby ohledně popřené pohledávky. Žalovaný, jenž byl insolvenčním navrhovatelem, se následně nezúčastnil schůze věřitelů, ani jako věřitel v průběhu řízení o ničem nehlasoval. Jeho návrh jiného způsobu prodeje bytu či vyšší minimální prodejní ceny odvolací soud nepovažoval za podřaditelný pod výkon věřitelských práv dle § 180 IZ, jelikož sdělit soudu informace zpochybňující ocenění bytu a učinit tomu odpovídající procesní návrhy může kterýkoli účastník insolvenčního řízení, nikoli jen věřitel s přihlášenou a přezkoumávanou pohledávkou (mohl tak učinit např. věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou či sám dlužník). Nadto bylo toliko na úvaze soudu I. stupně, jak s informacemi obsaženými v podání žalovaného naloží. Zohlednil-li je při svém rozhodování a bez dalšího šetření či svolání schůze věřitelů podle nich změnil svůj souhlas se zpeněžením, nelze to přičítat k tíži žalovaného. Do dalšího průběhu insolvenčního řízení již žalovaný nijak nezasahoval a za jeho délku a výtěžnost jej nelze činit odpovědným, jelikož neměl žádný podíl na tom, jak a kdy insolvenční soud vydával nové souhlasy se zpeněžením, v nichž snižoval (k návrhům žalobce) nejnižší cenu.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

9. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 (č. l. 113) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že za výkon práv vylučující možnost aplikace § 180 IZ je nutné považovat přípis ze dne 5. 10. 2010, jímž žalovaný vyjádřil svůj nesouhlas s provedeným oceněním zpeněžovaného bytu. V tomto podání se označil za insolvenčního navrhovatele (jenž měl v dané fázi řízení již jen postavení přihlášeného věřitele), pojil je tak se svou účastí v insolvenčním řízení (podává je coby přihlášený věřitel). Nelze pochybovat o tom, že se insolvenční soud uvedeným podáním v rámci dohledu nad průběhem insolvenčního řízení zabýval (musel zabývat) právě proto, že šlo o podání insolvenčního věřitele (účastníka insolvenčního řízení), nikoli třetí osoby na řízení nezúčastněné (na které insolvenční soud zásadně není povinen reagovat). Skutečnost, zda totožné podání se stejnými důsledky mohl podat jiný účastník insolvenčního řízení (dlužník, věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou, nebo s pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), není pro posouzení projednávané věci rozhodná. Nejvyšší soud v odůvodnění kasačního rozsudku odvolacímu soudu uložil, aby při určování výše částky, již má žalovaný zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, zohlednil všechny okolnosti přihlášení a přezkoumání pohledávky (případnou dobrou víru žalovaného, vliv výkonu práv spojených s nezjištěnou pohledávkou na insolvenční řízení aj.) a vyslovil, že je právní názor Nejvyššího soudu ČR pro odvolací soud závazný. 10. Žalovaný v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu ČR v doplnění odvolání zdůraznil, že pohledávku přihlásil po právu. To, že dlužník přijal od žalovaného částku 360.000 Kč, plyne z kupní smlouvy ze dne 13. 5. 2009, z příjmového dokladu i z dohody ze dne 2. 6. 2010. Kupní smlouvu dlužník uzavíral ve zlé víře a zřejmě se tím dopustil trestného činu. Namítal, že je v tomto řízení vystaven povinnosti unést důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že k vrácení částky 300.000 Kč nedošlo. Jak plyne z výpovědi dlužníka ze dne 21. 10. 2010, dlužník si byl vědom, že z nájemní smlouvy ze dne 2. 6. 2010 plyne dluh daleko vyšší, než je dlužníkem uváděných 60.000 Kč, přestože vypovídal o tom, že podle jeho názor tam byla částka 360.000 Kč uváděna jen jako . Při jednání s žalobcem dne 7. 5. 2010 uváděl, že nájemní smlouva s manželi Paťkanovými měla být uzavírána po údajném vrácení částky 300.000 Kč dlužníkem a jeho sestrou žalovanému. Dlužník v řízení o určovací žalobě vypovídal o tom, že o exekucích v době uzavírání kupní smlouvy nevěděl, přestože mu dle sdělení katastrálního úřadu byla usnesení exekutorů doručena ještě před podáním návrhu na vklad. Svědkyně Jiřina Kubíčková nebyla přítomna vrácení peněz, vypovídala, že jí dlužník dlužil vždy drobné částky např. 500 Kč, naproti tomu dlužník uváděl, že z poloviny kupní ceny zaplatil mimo jiné dluh vůči svědkyni ve výši 25.000 Kč. Dlužníkova sestra Květoslava Voráčková vypověděla, že z její poloviny kupní ceny bytu darovala dětem částku 25.000 Kč, dlužník vypověděl, že z této částky platila různé své půjčky. Oba sourozenci tak podle žalovaného mohli disponovat nejvýše částkou 275.000 Kč, přesto oba shodně vypovídali o vrácení částky 300.000 Kč žalovanému, rozpory jsou i ohledně osob přítomných na schůzce, na níž mělo dojít k vrácení peněz (dlužník vypovídal, že byla přítomna i manželka žalovaného, jeho sestra nikoli). Přestože soud I. stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 45 ICm 638/2010 žalobu o určení pohledávky žalovaného zamítl, žalovaný s tímto rozhodnutí nesouhlasil z důvodů prezentovaných v jeho odvolání proti tomuto zamítavému rozsudku, určení pohledávky se žalovaný nedomohl z toho důvodu, že zmeškal lhůtu k podání žaloby i proti dlužníku. Pokud jde o návrh žalovaného insolvenčnímu soudu ze dne 5. 10. 2010, žalovaný jím nezneužíval svého postavení daného výší jeho pohledávky, naopak je činil ve prospěch dlužníkových věřitelů a s cílem vylepšit jejich postavení, vycházel přitom z obecně známých faktů ohledně ceny srovnatelných bytů a svá tvrzení insolvenčnímu soudu řádně doložil, návrh nečinil s využitím výše své přihlášené pohledávky. Dopad podání žalovaného na insolvenční řízení byl zcela zanedbatelný, když úkony, které byly způsobilé takové následky vyvolat, byla až usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. 10. 2010 a ze dne 26. 10. 2010. Upozornil na to, že žalobce

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

podáním ze dne 30. 10. 2011 požádal insolvenční soud o souhlas se zpeněžením bytu za částku 220.000 Kč, z příloh k tomuto podání plyne, že reálný zájemce o koupi bytu za tuto částku zde byl již počátkem června 2011. Závěrem žalovaný zdůraznil, že by uložení uhrazovací povinnosti do majetkové podstaty bylo pro něj už druhým trestem, když se vinou vlastní nedostatečné bdělosti nedomohl určení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Proto navrhoval, aby odvolací soud žalobu zamítl. K prokázání těchto svých skutkových tvrzení žalovaný navrhoval provedení důkazů kupní smlouvou ze dne 13. 5. 2009 a příjmovým dokladem z téhož dne, dohodou ze dne 2. 6. 2010 zápisem z jednání mezi žalobcem a dlužníkem ze dne 7. 5. 2010, čtením výpovědí dlužníka, Jiřiny Kubíčkové a Květoslavy Voráčkové, svědeckou výpovědí Ing. Jany Kubicové, žádostí žalobce o udělení souhlasu se zpeněžením ze dne 3. 10. 2011. 11. Odvolací soud dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. 12. Odvolací soud z důvodů vyložených v rozsudku ze dne 2. 11. 2015 (č. l. 79) postupoval podle § 213 o.s.ř. a doplnil dokazování provedením těchto důkazů: z oddílu A insolvenčního spisu sp. zn. KSUL 45 INS 893/2010 insolvenčním návrhem (A-1) a usnesením o zjištění úpadku (A-18); z oddílu B tohoto insolvenčního spisu protokolem o přezkumném jednání a schůzi věřitelů s prezenční listinou a upraveným seznamem přihlášených pohledávek (B-2), usnesením o povolení oddlužení (B-6), protokolem o schůzi věřitelů s prezenční listinou (B-7), usnesením o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (B-10), žádostí insolvenčního správce (B-13), podáním insolvenčního správce s odhadem obvyklé ceny (B-17), usnesením ze dne 1. 10. 2010 (B-18), návrhem žalovaného s přílohami (B-19), usnesením ze dne 7. 10. 2010 (B-20), oznámením soudu (B-22), usnesením ze dne 26. 10. 2010 (B-24), průběžnými zprávami insolvenčního správce ze dne 15. 2. 2011, 26. 5. 2011 a 8. 9. 2011 (B-28, B-29, B-30), žádostí insolvenčního správce ze dne 3. 10. 2011 (B-31), usnesením ze dne 10. 10. 2011 (B-32), usnesením ze dne 14. 9. 2012 (B-38), usnesením ze dne 6. 3. 2013 (B-41) a průběžnou zprávou insolvenčního správce ze dne 29. 5. 2013 (B-45); z oddílu P téhož insolvenčního spisu všemi listinami ze svazku přihlášky pohledávky žalovaného č. P1, a to přihláškou pohledávky žalovaného (P1-1), doplněním přihlášky (P1-2), vyrozuměním o popření (P1-3), návrhem správce (P1-4) a usnesením ze dne 24. 6. 2013 (P1-5) a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 45 ICm 638/2010 žalobou č. l. 1-4, rozsudkem č. l. 106-109, usnesením odvolacího soudu č. l. 143-146, vyrozuměním o popření č. l. 150, zpětvzetím žaloby č. l. 161-162 a usnesením o zastavení řízení č. l. 174. 13. Při jednání u odvolacího soudu konaného dne 16. 7. 2018 odvolací soud provedl dokazování z oddílu B insolvenčního spisu zápisem o jednání mezi žalobcem a dlužníkem ze dne 7. 5. 2010 (B-1), návrhem na povolení oddlužení ze dne 26. 5. 2010 (B-4) a přílohou k žádosti žalobce ze dne 3. 10. 2011 (B-31)-dopisem realitní kanceláře ze dne 7. 6. 2011; ze spisu 45 ICm 638/2010 protokoly o jednání ze dne 21. 10. 2010, 29. 11. 2010 a 16. 6. 2010 a smlouvou o nájmu bytu uzavřenou pronajímatelem Vladimírem Zosikou nájemci manželi Patkaňovými ze dne 1. 6. 2009 14. Po tomto doplnění dokazování dospěl odvolací soud k následujícím zjištěním a závěrům: Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno na návrh žalovaného, jenž do něj přihlásil svou pohledávku v celkové výši 369.902 Kč. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a k dlužníkovu návrhu povolil jeho řešení oddlužením. Při přezkumném jednání byla pohledávka žalovaného zjištěna toliko v částce 47.117,70 Kč, jelikož do výše 322.784,30 Kč byla popřena žalobcem i dlužníkem. Pohledávky ostatních věřitelů byly zjištěny v celkové výši 203.235,30 Kč.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

15. Řízení o incidenční žalobě o určení pravosti popřené pohledávky žalovaného, podané dne 28. 6. 2010 vedeném pod sp. zn. 45 Cm 638/2010, bylo v důsledku jejího zpětvzetí doručeného soudu dne 14. 3. 2013 zastaveno usnesením ze dne 28. 3. 2013, následně, pravomocným usnesením ze dne 24. 6. 2013, soud odmítl přihlášku žalovaného a ukončil jeho účast v řízení. V řízení o určovací žalobě soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2011 (č. l. 106) žalobu podanou proti správci nepravomocně zamítl, když žalovaný od kupní smlouvy neodstoupil, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2012 (č. l. 143) tento rozsudek zrušil s tím, že žalovaný nebyl poučen o nutnosti podat určovací žalobu i proti popírajícímu dlužníku; proti dlužníku přes řádné dodatečné poučení žalovaný určovací žalobu nepodal. V tomto řízení k vrácení částky 300.000 Kč žalovanému dlužník i jeho sestra shodně vypovídali o tom, že žalovanému tuto částku vrátili, svědkyně Jiřina Kubíčková vypovídala, že si u ní dlužník nechal částku 120.000 Kč v hotovosti a tuto si vzal zpět během cca tří dnů s tím, že se sestrou jedou kupní cenu vrátit. Žalovaný vrácení částky 300.000 Kč popíral, nicméně uvedl, že se k němu do kanceláře dostavili dlužník spolu se svou sestrou s tím, že mu jedou vrátit kupní cenu, nicméně žádné peníze neměli, manželka žalovaného vypověděla, že u vrácení této částky dlužníkem a jeho sestrou přítomna nebyla, nicméně se domnívá, že by jí o takové skutečnosti žalovaný informoval. 16. Žalovaný se neúčastnil přezkumného jednání ani schůze věřitelů, nepopřel žádnou z pohledávek ostatních věřitelů, ani nehlasoval mimo schůzi věřitelů. V insolvenčním řízení dlužníka vykonával působnost věřitelského výboru insolvenční soud (B-10, B-22), který usnesením ze dne 18. 6. 2010 (B-10) schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, do níž náležela bytová jednotka dlužníka. K žádosti žalobce o souhlas s jejím prodejem mimo dražbu, kterou doplnil předložením odhadu její obvyklé ceny na 220.000 Kč, soud usnesením ze dne 1. 10. 2010 (B-18) souhlasil s jejím prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 220.000 Kč (skutkové zjištění soudu I. stupně, že tento jeho souhlas s prodejem neobsahoval určení minimální ceny, tak nemá oporu v provedeném dokazování). Dne 6. 10. 2010 byl soudu doručen návrh žalovaného ze dne 5. 10. 2010 na zrušení tohoto usnesení, v němž vyjádřil svůj nesouhlas s provedeným oceněním z důvodu, že pro účely dědického řízení byla bytová jednotka oceněna na 400.000 Kč a on sám za ni dne 13. 5. 2009 zaplatil částku 360.000 Kč, že obdobná bytová jednotka ve stejné budově byla dne 3. 2. 2010 prodána za 400.000 Kč (tato tvrzení rovněž doložil příslušnými listinami) a že na realitním serveru se obdobné bytové jednotky v téže lokalitě nabízejí za dvojnásobek částky, na kterou byla bytová jednotka oceněna. Namítal, že prodej bytové jednotky za minimální cenu 220.000 Kč je poškozující pro věřitele i dlužníka a navrhoval zpeněžovat ji buď veřejnou dražbou, nebo mimo dražbu avšak nejméně za částku 300.000 Kč. Usnesením ze dne 7. 10. 2010 (B-20) soud uložil žalobci, aby nezpeněžoval nemovitý majetek dlužníka, ledaže by nabízená kupní cena přesáhla 300.000 Kč. Usnesením ze dne 26. 10. 2010 (B-24) soud uložil žalobci zpeněžit bytovou jednotku mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 300.000 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal na svá předchozí rozhodnutí s tím, že došel k závěru, že žalobcem navrhovaná cena by nedosáhla částky potřebné k minimálnímu 30 % uspokojení věřitelů, a proto vydal deklaratorní rozhodnutí sjednocující rozhodnutí dosud vydaná (B-18 a B-20). Za tuto minimální cenu se však nepodařilo bytovou jednotku zpeněžit, o čemž žalobce informoval soud ve svých průběžných zprávách ze dne 15. 2. 2011, 26. 5. 2011 a 8. 9. 2011 (B-28, B-29, B-30), přičemž ve zprávě ze dne 26. 5. 2011 informoval o dvou zájemcích ochotných zaplatit nejvýše 200.000 Kč. K žádosti žalobce ze dne 3. 10. 2011 (B-31), jejíž přílohou byla zpráva realitní kanceláře datovaná 7. 6. 2011 o zájemci nabízejícím za bytovou jednotku částku 220.000 Kč, soud usnesením ze dne 10. 10. 2011 (B-32) souhlasil s jejím prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 220.000 Kč. Následně, k žádosti žalobce ze dne 12. 9. 2012, soud usnesením ze dne 14. 9. 2012 (B-38) souhlasil s prodejem bytové jednotky mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 180.000 Kč. Konečně, k žádosti žalobce ze dne 20. 2. 2013,

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

soud usnesením ze dne 6. 3. 2013 (B-41) souhlasil s prodejem bytové jednotky mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 150.000 Kč. Za tuto částku byla bytová jednotka zpeněžena dne 12. 3. 2013 (B-45). 17. Podle § 178 IZ, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor. 18. Podle § 180 IZ, povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo § 179 nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával. 19. Soudu I. stupně lze přisvědčit, že v případě žalovaného byly splněny podmínky § 178 IZ, neboť k jeho přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani ve zjištěném rozsahu, jelikož po jejím přezkoumání činila její skutečná výše toliko 47.117,70 Kč, tedy méně než 50 % přihlášené částky. Odvolací soud také souhlasí se závěrem soudu I. stupně ohledně včasnosti žaloby, soud I. stupně správně konstatoval, že IZ k jejímu podání nestanoví žádnou lhůtu. Odvolací soud doplňuje, že podmínky pro podání žaloby podle § 178 IZ nastaly až právní mocí usnesení o odmítnutí přihlášky pohledávky žalovaného. Veden závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR odvolací soud rovněž přisvědčuje závěru soudu I. stupně o tom, že za výkon práv vylučující možnost aplikace § 180 IZ je nutné považovat přípis z 5. 10. 2010, jímž žalovaný vyjádřil svůj nesouhlas s provedeným oceněním zpeněžovaného bytu. 20. Pokud jde o výši částky, kterou má žalovaný zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, odvolací soud veden názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR přihlédl k relevantním skutečnostem, jimiž jsou zejména případná dobrá víra žalovaného při přihlašování pohledávky a vliv výkonu práv spojených s nezjištěnou pohledávkou na insolvenční řízení. Pokud jde o dobrou víru žalované při přihlašování pohledávky, odvolací soud především konstatuje, že za situace, kdy dlužník v důsledku nařízených exekucí nebyl oprávněn byt zcizit, byla smlouva o prodeji bytu žalovanému neplatná a dlužník tak měl nepochybně povinnost vrátit žalovanému zaplacenou kupní cenu z titulu bezdůvodného obohacení. Spornou otázkou bylo, zda žalovaný pohledávku přihlašoval v dobré víře v to, že mu dlužník spolu se svou sestrou část kupní ceny ve výši 300.000 Kč vrátili či nikoli. Po provedeném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný svou dobrou víru při přihlašování pohledávky neprokázal, když z řízení vedeném pod sp. zn. 45 Cm 638/2010 svědecké i účastnické výpovědi svědčily spíše o tom, že k vrácení částky 300.000 Kč žalovanému spíše došlo, pokud dlužník písemně potvrdil, že žalovanému dluží kupní cenu v plné výši, vypovídal v tomto řízení o tom, že tak učinil z nevědomosti, což koresponduje se zápisem z jednání se žalobcem ze dne 7. 5. 2010 (B-1) i s jeho návrhem na povolení oddlužení ze dne 26. 5. 2010 (B-6). Manželka žalovaného již v řízení o určovací žalobě vypověděla, že vrácení peněz žalovanému přítomna nebyla, proto odvolací soudu návrh na její svědeckou výpověď v tomto řízení zamítl. Na tom, že žalovaný v tomto řízení neprokázal svou dobrou víru při přihlašování pohledávek, ničeho nemění ani marginální rozpory ve výpovědích účastníků resp. svědků v řízení o určovací žalobě, na něž podrobně v odvolání poukazoval žalovaný. 21. Pokud jde o vliv výkonu práv spojených s nezjištěnou pohledávkou na insolvenční řízení, odvolací soud přihlédl k tomu, že (jediný) výkon práv žalovaného spojený s jeho nezajištěnou

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.

45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

pohledávkou byl zjevně motivován snahou zvýšit uspokojení všech dlužníkových věřitelů. Nelze však odhlédnout ani od toho, že tento výkon práv měl ve svém důsledku vliv na výši uspokojení ostatních dlužníkových věřitelů a na délku insolvenčního řízení (odvolací soud nemá pochybnost o tom, že insolvenční soud ke změně usnesení o souhlasu s prodejem bytu vedlo právě podání žalovaného), tento bezprostřední vliv však podle odvolacího soudu nebyl natolik zásadní, aby odůvodňoval uložení povinnosti k plnění v žalobcem požadované, resp. soudem I. stupně přiznané výši. Odvolací soud při posuzování vlivu žalovaného na uspokojení věřitelů, jak do co výše tak i doby, přihlédl zejména ke skutečnosti, že zde již počátkem června 2011 byl konkrétní zájemce o koupi bytové jednotky za částku 220.000 Kč a pokud by žalobce postupoval s nejvyšším urychlením, mohla by být dosažena tato výše výtěžku zpeněžení v relativně krátké době, což podle názoru odvolacího soudu nelze klást k tíži žalovaného. 22. Proto odvolací soud napadený usnesení podle § 220 odst. 1 o.s.ř. za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil jen co do částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, kterou snížil na částku 45.000 Kč, jež shledává přiměřenou okolnostem případu, ve zbytku jej jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení. 23. Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř. a contrario, jelikož žalobce sice byl v řízení toliko částečně úspěšný, výše plnění však závisela na úvaze soudu. Proto odvolací soud žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolací řízení v celkové výši 21.322,62 Kč za čtyři úkony právní služby po 3.100 Kč (15.004 Kč včetně DPH), čtyři režijní paušály po 300 Kč (1.452 Kč včetně DPH) a náklady cestovného ke dvěma jednáním odvolacího soudu ve výši 3.414,62 Kč včetně DPH; vše dle písemné specifikace ze dne 19. 7. 2018.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 písm. c) o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ).

Praha 16. července 2018

Mgr. Markéta Hudečková, v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.