104 VSPH 220/2015-79
45 ICm 4110/2013 104 VSPH 220/2015-79 (KSUL 45 INS 893/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce Mgr. Martina Koláře, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, insolvenčního správce dlužníka Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Jirkovská 5047, 430 01 Chomutov, zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou, sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, proti žalovanému Tomáši anonymizovano , anonymizovano , bytem Chomutovská 1120, 431 11 Jirkov, zastoupenému zmocněncem Mgr. Stanislavem Kubicou, anonymizovano , anonymizovano , bytem Pobřežní 667/78, 186 00 Praha 8, o uložení povinnosti dle § 178 insolvenčního zákona, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2014, č.j. 45 ICm 4110/2013-46,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2014 č.j. 45 ICm 4110/2013-46 se mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty částku maximálně do výše 322.784,30 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka Vladimíra anonymizovano (dále jen dlužník) částku 70.000,-Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9.900,-Kč (bod II. výroku) a rovněž povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku 5.000,-Kč (bod III. výroku). 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Žalovaný byl navrhovatelem v insolvenčním řízení dlužníka sp.zn. KSUL 45 INS 893/2010 s přihlášenou pohledávkou (P1) v celkové výši 369.902,-Kč (z toho jistina v částce 342.000,-Kč a příslušenství v částce 27.902,-Kč), jejímž právním důvodem bylo bezdůvodné obohacení dlužníka z neplatného právního úkonu ve výši kupní ceny podle kupní smlouvy, která nebyla vložena do katastru nemovitostí, neboť dlužník, přestože věděl o exekucích a tím také o generálním inhibitoriu, si nechal vyplatit kupní cenu, přičemž mu následně vrátil pouze 18.000,-Kč z vybraného nájemného. Dalšími věřiteli přihlášenými do insolvenčního řízení dlužníka byli KB a.s. s pohledávkou ve výši 104.660,65 Kč, Společenství vlastníků s pohledávkou ve výši 32.010,-Kč, SMART Capital, a.s. s pohledávkou ve výši 8.953,-Kč, CETELEM ČR, a.s. s pohledávkou ve výši 55.219,-Kč a RWE Energie, s.r.o. s pohledávkou ve výši 2.392,65 Kč.

Přihláška pohledávky žalovaného byla při přezkumném jednání konaném dne 17.5.2010 popřena žalobcem i dlužníkem do výše 322.784,30 Kč a zjištěna tedy byla v částce 47.117,70 Kč. Řízení o incidenční žalobě podané žalovaným dne 28.6.2010 bylo vedeno pod sp.zn. 45 ICm 638/2010. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 20.6.2011, č.j. 45 ICm 638/2010-106, byl k odvolání žalovaného zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21.5.2012, č.j. 102 VSPH 187/2011-143, které nabylo právní moci dne 14.6.2012, z důvodu, že žaloba nebyla podána též proti popírajícímu dlužníku. Žalobce následně vyrozuměl žalovaného o právu podat žalobu proti popírajícímu dlužníku, což však žalovaný neučinil a dne 14.3.2013 soudu doručil neodůvodněné zpětvzetí žaloby. Se souhlasem protistrany proto soud řízení zastavil usnesením ze dne 28.3.2013, č.j. 45 ICm 638/2010-174, které nabylo právní moci dne 19.4.2013. Usnesením ze dne 24.6.2013, č.j. KSUL 45 INS 893/2010-P1-5, které nabylo právní moci dne 24.7.2013, soud odmítl přihlášku žalovaného a ukončil jeho účast v řízení.

Dne 25.6.2010 požádal žalobce soud o souhlas s prodejem bytu mimo dražbu nejvyšší nabídce, přičemž dle znaleckého posudku ze dne 24.9.2010 činila jeho hodnota částku 220.000,-Kč. Soud žalobci vyhověl a usnesením ze dne 1.10.2010 souhlasil s prodejem bytu nejvyšší nabídce bez určení minimální ceny. Dne 5.10.2010 žalovaný (jako věřitel s nejvyšší pohledávkou) doručil soudu nesouhlas se znaleckým posudkem, v němž dokládal prodeje obdobných bytů ve stejném období za cenu okolo 400.000,-Kč, namítal nedostatečné uspokojení věřitelů a případnou škodou věřitelům i dlužníku a navrhoval zpeněžovat nemovitost nejméně za 300.000,-Kč. Dne 26.10.2010 změnil soud souhlas se zpeněžením a stanovil minimální cenu na částku 300.000,-Kč, za níž však nebylo možné byt zpeněžit, a proto soud následně k podnětům žalobce měnil souhlas se zpeněžením tak, že dne 10.10.2011 stanovil minimální cenu na 220.000,-Kč podle znaleckého posudku, dne 14.9.2012 na 180.000,-Kč a dne 6.3.2013 na částku 150.000,-Kč, za kterou byla bytová jednotka zpeněžena dne 12.3.2013. Hodnota zjištěných pohledávek činí 203.235,30 Kč a v majetkové podstatě se nachází částka 153.792,00 Kč

Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný byl navrhujícím věřitelem, o jehož pohledávku se v době od 28.6.2010 do 19.4.2013 vedl incidenční spor a jeho účast v řízení byla ukončena dnem 23.7.2014, jenž se sice nezúčastnil schůze věřitelů, ale zasáhl do procesu zpeněžování majetku vahou své pohledávky co do její výše, znalostí okolí (vlastnil sousední byt), časově od 1.10.2010 do zpeněžení 12.3.2013 , přičemž namísto výtěžku ze zpeněžení podle znaleckého posudku ve výši 220.000,-Kč bylo dosaženo výtěžku 150.000,-Kč.

Soud se následně zabýval posouzením otázek, zda bylo jednání žalovaného v průběhu insolvenčního řízení výkonem práva a zda má být v tomto sporu předmětem dokazování dobrá víra žalovaného při přihlašování pohledávky. 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

V otázce dobré víry dospěl soud k závěru, že dobrá víra žalovaného při přihlašování pohledávky mohla být zkoumána pouze v incidenčním sporu o pravost a výši pohledávky. Zdůraznil, že žalovaný měl na základě vyrozumění o popření pohledávky žalobcem i dlužníkem možnost podat novou incidenční žalobu a v řízení o takové žalobě by byl prostor pro prokazování dobré víry, řádného odstoupení od kupní smlouvy, povinnosti dlužníka vrátit poskytnuté plnění i toho, zda bylo či nebylo vráceno. Novou žalobu však nepodal a namísto toho vzal žalobu zpět.

Soud uzavřel, že předmětem daného sporu je toliko dokazování, zda žalovaný vykonával svá práva či nikoli. Za výkon práva věřitele označil již podání insolvenčního návrhu, podání přihlášky pohledávky a dispozici s ní, popírání přihlášek ostatních věřitelů, účast a hlasování na schůzi věřitelů, hlasování mimo schůzi věřitelů, účast ve věřitelském orgánu, podání řádných nebo mimořádných opravných prostředků, jakož i účastenství ve sporech vyvolaných přihláškou pohledávky věřitele. Uvedl, že výkonem práva ve smyslu § 180 insolvenčního zákona (dále jen IZ) je každé jednání způsobilé podstatnějším způsobem ovlivnit insolvenční řízení. Zdůraznil přitom, že výkon práva věřitele na sebe váže také určitou odpovědnost, jejímž výrazem může být i povinnost podle § 178 IZ.

V této souvislosti se soud dále zabýval posouzením charakteru pohledávky a postavení žalovaného jako navrhujícího věřitele, který vyvolal insolvenční řízení, do něhož se přihlásil s pohledávkou ve výši 369.902,-Kč a jehož účast v řízení byla následně ukončena, za situace, kdy se vyjma žalovaného do řízení přihlásili další věřitelé s pohledávkami v celkové výši 203.235,30 Kč, které byly zjištěny, a to s ohledem na dopady takového insolvenčního řízení na dlužníka a tyto ostatní věřitele. K tomu uzavřel, že pohledávka žalovaného navrhujícího věřitele byla dominantní a jeho postavení v řízení bylo odlišné od postavení dalších věřitelů, neboť jen žalovaný znal prostředí, v němž byl majetek zpeněžován, sám hodlal byt zakoupit a s dlužníkem uzavřel kupní smlouvu a vystupoval jako osoba znalá místních prodejních cen bytů, a proto vedlo jeho zpochybnění ceny určené znaleckým posudkem soud k obezřetnosti, zejména pak s ohledem na jeho argumenty ohledně způsobení škody ostatním věřitelům, jelikož při schváleném způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mohla stanovená minimální cena významně ovlivnit uspokojení věřitelů. Soud dospěl k závěru, že vystupoval-li žalovaný v řízení se znalostí věci a s největší pravděpodobností zamezil zpeněžení bytové jednotky minimálně za cenu určenou znaleckým posudkem (220.000,-Kč), jelikož v počáteční fázi prodeje existovali zájemci, šlo o výkon práva, který ovlivnil řízení negativním způsobem nejen pro žalovaného, ale pro všechny věřitele.

Konstatoval, že k prodloužení insolvenčního řízení vedl výkon práva žalovaným a odmítl argumentaci, že řízení bylo protahováno usneseními soudu, neboť několikrát došlo ke změně pokynů o nejnižší ceně. Za nedůvodnou označil rovněž námitku, že žaloba nebyla podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se žalobce dověděl o ukončení účasti žalovaného v řízení, jelikož žádná zákonná lhůta pro její podání není stanovena a prodleva 4 měsíců nevybočuje zásadně z běhu lhůt v insolvenčním řízení a nijak neohrozila jeho délku.

Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V otázce výše částky, kterou by měl žalovaný uhradit do majetkové podstaty, však uvedl, že se nedomnívá, že by měl zaplatit celou výši popřené pohledávky (322.784,30 Kč), ale toliko rozdíl, o nějž byla majetkové podstata při zpeněžení zkrácena, tedy 70.000,-Kč, neboť časový aspekt (tři roky marného zpeněžování nemovitosti) lze stěží ocenit . Dále uvedl, že spory vyvolané přihláškou pohledávky žalovaného podstatně zasahují do délky insolvenčního řízení a brání jeho ukončení.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal ji žalobci jako plně úspěšnému účastníku. O povinnosti žalovaného k úhradě soudního poplatku pak rozhodl v souladu s § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a dle položky 13 bodu 1 písm. a) 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

Sazebníku soudních poplatků.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť soud I. stupně neprovedl navržené důkazy a neúplně zjistil skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na jejím nesprávném právním posouzení, jelikož nebyly dány podmínky pro uložení majetkové sankce v jeho neprospěch. S odkazy na publikované komentáře namítal, že podmínku výkonu práva spojeného s nezjištěnou pohledávkou dle § 180 IZ vyložil soud značně extenzivně a k jeho tíži, neboť jeho návrh na zrušení usnesení ze dne 5.10.2010 nebyl výkonem práva spojeným s jeho nezjištěnou pohledávkou a sám o sobě rovněž nebyl způsobilý zapříčinit menší uspokojení oprávněných nároků jiných věřitelů, jelikož takové následky mohlo vyvolat až rozhodnutí soudu, které by soud zajisté neučinil, měl-li by pochybnosti ohledně jeho úmyslu. Namítal, že jej nelze sankcionovat za rozhodnutí soudu a poukazoval na to, že ze soudního rozhodnutí (B-24) není patrné, že bylo vydáno na základě jeho návrhu.

Uváděl, že úmyslem zákonodárce bylo eliminovat posílení vlivu věřitelů s nadhodnocenými pohledávkami, a proto je při výkladu výkonu práva spojeného s nezjištěnou pohledávkou nezbytné posuzovat, zda věřitel zneužívá svého postavení vyplývajícího z výše přihlášené pohledávky. Tvrdil, že svůj návrh ze dne 5.10.2010, který opíral o obecně známé a doložené skutečnosti, nečinil s využitím výše své přihlášené pohledávky, jelikož takový návrh mohl učinit i věřitel s nejnižší pohledávkou, a jednal v dobré víře, neboť jeho úmyslem bylo vylepšení postavení všech přihlášených věřitelů. S odkazem na § 178 IZ namítal nezbytnost posuzování jeho dobré víry jak v souvislosti s podáním přihlášky, tak v souvislosti s jeho návrhem ze dne 5.10.2010, čímž se soud I. stupně nezabýval. Tvrdil, že přihlásil pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka, jenž mu prodal byt a nechal si za něj vyplatit kupní cenu v době, kdy s ním nebyl oprávněn nakládat v důsledku generálního inhibitoria. Uváděl, že insolvenční návrh s přihláškou pohledávky podal v dobré víře a v incidenčním sporu nebyl úspěšný pro zmeškání lhůty k podání incidenční žaloby také proti popírajícímu dlužníku. Konečně namítal, že žaloba ze dne 24.11.2013 nebyla podána bez zbytečného odkladu, jelikož o zpětvzetí jeho incidenční žaloby se žalobce dozvěděl již v únoru 2013.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku. Uváděl, že účelem insolvenčního řízení je uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, a proto není žádoucí, aby byl jeho průběh ovlivňován subjekty, které na něm nejsou jako věřitelé materiálně interesováni, přičemž smyslem § 178 IZ je sankcionovat situaci, kdy je průběh insolvenčního řízení ovlivňován subjektem, který se nebude účastnit uspokojení věřitelů. V řízení podle § 178 IZ je objektivně hodnoceno, zda byla či nebyla pohledávka zjištěna a zda věřitel vykonával svá práva či nikoli, a toto řízení nedává prostor pro hodnocení důvodů nezjištění pohledávky a dobré či zlé víry věřitele. Takové okolnosti se mohou do jisté míry promítnout toliko do částky, kterou insolvenční soud uloží uhradit do majetkové podstaty. K tomu dále uváděl, že vždy budou pohledávky, jejichž výše je v rámci přihlášky pohledávky problematicky vyčíslitelná a věřitel nemůže jednoznačně odhadnout její skutečnou výši, což se týká zejména problematiky výše způsobené škody, přiměřeného zadostiučinění v penězích či nemateriální újmy, přičemž takovým věřitelům je dána možnost neriskovat dopady § 178 IZ, nebudou-li vykonávat svá práva spojená s pohledávkou. Namítal, že žalovaný disponoval běžnou peněžitou pohledávkou a byla-li mu popřena, musel si být vědom § 178 IZ spolu s § 180 IZ a mohl se jim přizpůsobit. Pokud tak neučinil, nemůže se nyní dovolávat přílišné tvrdostí následku.

Dále uváděl, že žalovaný vykonával svá práva v řízení, jelikož disponoval pohledávkou ve výši představující téměř 2/3 všech přihlášených pohledávek, a proto pokud uplatnil námitku vůči navrženému zpeněžení, byl soud nucen k ní přihlížet a zabývat se jí, přičemž jí také pravděpodobně přikládal vyšší význam, než by tomu bylo v případě pohledávky 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010) bagatelní. Dovozoval, že pokud by soud k této námitce nepřihlédl, žalovaný by to pravděpodobně prezentoval jako poškození svého základního práva vlastnit majetek. Namítal, že výkon věřitelských práv nelze vztahovat jen na situace, kdy je nutné posuzovat míru vlivu věřitele podle výše jeho pohledávky. Nesouhlasil s názorem, že by soud svým následným postupem k námitce žalovaného verifikoval jeho počínání a zbavil jej za ně odpovědnosti pro případ nezjištění pohledávky. Odkazoval přitom na rozhodování o odvolání insolvenčního správce a volbu správce nového, s tím, že pokud by o něm věřitel hlasoval s nepopřenou částí své pohledávky či na základě přiznaného hlasovacího práva, nemohl by se bránit povinnosti plnit do majetkové podstaty dle § 178 IZ tím, že soud potvrdil volbu nového správce. Namítal, že shodně nelze přihlížet ani ke změně rozhodnutí soudu o přímém prodeji, nastala-li na základě námitky žalovaného, jelikož z ničeho nelze dovozovat, že by soud toto rozhodnutí vydal i bez této námitky.

Odvolací soud dle § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo.

Zjistil přitom, že soud I. stupně učinil svá skutková zjištění, aniž by provedl řádné dokazování listinami, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Soud I. stupně totiž při jednání dne 23.9.2014 provedl dokazování sdělením obsahu listin z veřejně přístupného IR , sdělením obsahu přihlášky P1 (jenž však podle obsahu protokolu o jednání označovalo sdělení obsahu celého svazku přihlášky pohledávky č. P1) a sdělením obsahu incidenčního spisu 45 ICm 638/2010 . Takový postup provedení listinného důkazu (sdělením obsahu celého spisu či přesně neoznačených listin z insolvenčního rejstříku, nadto není-li ani uvedeno z kterého konkrétního spisu přístupného v insolvenčním rejstříku) však není přípustný, jelikož o.s.ř. (aplikovaný v souladu s § 7 IZ) v případě listinných důkazů neumožňuje provedení důkazu sdělením obsahu (celého) spisu, ani důkaz (celým) spisem, ale toliko provedení důkazu (konkrétní) listinou, a to jejím přečtením nebo sdělením jejího obsahu. Vyjma přečtení konkrétní a nezaměnitelně identifikované listiny nebo její části umožňuje § 129 o.s.ř. provést důkaz listinou již toliko sdělením jejího obsahu. Je-li o jednání, při němž je prováděn důkaz listinou, sepisován protokol, musí v něm tedy být uvedeno, že byla přečtena určitá přesně označená listina (nebo její přesně označená část), nebo musí z protokolu vyplývat, že předseda senátu (samosoudce) sdělil obsah této (přesně označené) listiny (srov. komentář k § 129 o.s.ř. in: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 904).

Odvolací soud proto postupoval podle § 213 o.s.ř. a doplnil dokazování provedením těchto důkazů: z oddílu A insolvenčního spisu sp.zn. KSUL 45 INS 893/2010 insolvenčním návrhem (A-1) a usnesením o zjištění úpadku (A-18); z oddílu B tohoto insolvenčního spisu protokolem o přezkumném jednání a schůzi věřitelů s prezenční listinou a upraveným seznamem přihlášených pohledávek (B-2), usnesením o povolení oddlužení (B-6), protokolem o schůzi věřitelů s prezenční listinou (B-7), usnesením o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (B-10), žádostí insolvenčního správce (B-13), podáním insolvenčního správce s odhadem obvyklé ceny (B-17), usnesením ze dne 1.10.2010 (B-18), návrhem žalovaného s přílohami (B-19), usnesením ze dne 7.10.2010 (B-20), oznámením soudu (B-22), usnesením ze dne 26.10.2010 (B-24), průběžnými zprávami insolvenčního správce ze dne 15.2.2011, 26.5.2011 a 8.9.2011 (B-28, B-29, B-30), žádostí insolvenčního správce ze dne 3.10.2011 (B-31), usnesením ze dne 10.10.2011 (B-32), usnesením ze dne 14.9.2012 (B-38), usnesením ze dne 6.3.2013 (B-41) a průběžnou zprávou insolvenčního správce ze dne 29.5.2013 (B-45); z oddílu P téhož insolvenčního spisu všemi listinami ze svazku přihlášky pohledávky žalovaného č. P1, a to přihláškou pohledávky žalovaného (P1-1), doplněním přihlášky (P1-2), vyrozuměním o popření (P1-3), návrhem správce (P1-4) a usnesením ze dne 24.6.2013 (P1-5) a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 45 ICm 638/2010 žalobou č.l. 1-4, rozsudkem č.l. 106-109, usnesením odvolacího soudu č.l. 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

143-146, vyrozuměním o popření č.l. 150, zpětvzetím žaloby č.l. 161-162 a usnesením o zastavení řízení č.l. 174.

Po tomto doplnění dokazování dospěl odvolací soud k těmto zjištěním a závěrům:

Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno na návrh žalovaného, jenž do něj přihlásil svou pohledávku v celkové výši 369.902,-Kč. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a k dlužníkovu návrhu povolil jeho řešení oddlužením. Při přezkumném jednání byla pohledávka žalovaného zjištěna toliko v částce 47.117,70 Kč, jelikož do výše 322.784,30 Kč byla popřena žalobcem i dlužníkem. Pohledávky ostatních věřitelů byly zjištěny v celkové výši 203.235,30 Kč. Řízení o incidenční žalobě o určení pravosti popřené pohledávky žalovaného, podané dne 28.6.2010, bylo v důsledku jejího zpětvzetí doručeného soudu dne 14.3.2013 zastaveno usnesením ze dne 28.3.2013. Následně, pravomocným usnesením ze dne 24.6.2013, soud odmítl přihlášku žalovaného a ukončil jeho účast v řízení.

Žalovaný se neúčastnil přezkumného jednání ani schůze věřitelů, nepopřel žádnou z pohledávek ostatních věřitelů, ani nehlasoval mimo schůzi věřitelů. V insolvenčním řízení dlužníka vykonával působnost věřitelského výboru insolvenční soud (B-10, B-22), který usnesením ze dne 18.6.2010 (B-10) schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, do níž náležela bytová jednotka dlužníka. K žádosti žalobce o souhlas s jejím prodejem mimo dražbu, kterou doplnil předložením odhadu její obvyklé ceny na 220.000,-Kč, soud usnesením ze dne 1.10.2010 (B-18) souhlasil s jejím prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 220.000,-Kč (skutkové zjištění soudu I. stupně, že tento jeho souhlas s prodejem neobsahoval určení minimální ceny, tak nemá oporu v provedeném dokazování).

Dne 6.10.2010 byl soudu doručen návrh žalovaného ze dne 5.10.2010 na zrušení tohoto usnesení, v němž vyjádřil svůj nesouhlas s provedeným oceněním z důvodu, že pro účely dědického řízení byla bytová jednotka oceněna na 400.000,-Kč a on sám za ni dne 13.5.2009 zaplatil částku 360.000,-Kč, že obdobná bytová jednotka ve stejné budově byla dne 3.2.2010 prodána za 400.000,-Kč (tato tvrzení rovněž doložil příslušnými listinami) a že na realitním serveru se obdobné bytové jednotky v téže lokalitě nabízejí za dvojnásobek částky, na kterou byla bytová jednotka oceněna. Namítal, že prodej bytové jednotky za minimální cenu 220.000,-Kč je poškozující pro věřitele i dlužníka a navrhoval zpeněžovat ji buď veřejnou dražbou, nebo mimo dražbu avšak nejméně za částku 300.000,-Kč.

Usnesením ze dne 7.10.2010 (B-20) soud uložil žalobci, aby nezpeněžoval nemovitý majetek dlužníka, ledaže by nabízená kupní cena přesáhla 300.000,-Kč. Usnesením ze dne 26.10.2010 (B-24) soud uložil žalobci zpeněžit bytovou jednotku mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 300.000,-Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal na svá předchozí rozhodnutí s tím, že došel k závěru, že žalobcem navrhovaná cena by nedosáhla částky potřebné k minimálnímu 30% uspokojení věřitelů, a proto vydal deklaratorní rozhodnutí sjednocující rozhodnutí dosud vydaná (B-18 a B-20). Za tuto minimální cenu se však nepodařilo bytovou jednotku zpeněžit, o čemž žalobce informoval soud ve svých průběžných zprávách ze dne 15.2.2011, 26.5.2011 a 8.9.2011 (B-28, B-29, B-30), přičemž ve zprávě ze dne 26.5.2011 informoval o dvou zájemcích ochotných zaplatit nejvýše 200.000,-Kč. K žádosti žalobce ze dne 3.10.2011 (B-31), jejíž přílohou byla zpráva realitní kanceláře datovaná 7.6.2011 o zájemci nabízejícím za bytovou jednotku částku 220.000,-Kč, soud usnesením ze dne 10.10.2011 (B-32) souhlasil s jejím prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 220.000,-Kč. Následně, k žádosti žalobce ze dne 12.9.2012, soud usnesením ze dne 14.9.2012 (B-38) souhlasil s prodejem bytové jednotky mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 180.000,-Kč. Konečně, k žádosti žalobce ze dne 20.2.2013, soud usnesením ze dne 6.3.2013 (B-41) souhlasil s prodejem bytové jednotky mimo dražbu nejvyšší nabídce, nejméně však za 150.000,-Kč. Za tuto částku byla bytová jednotka zpeněžena dne 12.3.2013 (B-45). 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

Podle § 178 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor.

Podle § 180 IZ, povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo 179 nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával.

Soudu I. stupně lze přisvědčit, že v případě žalovaného byly splněny podmínky § 178 IZ, neboť k jeho přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani ve zjištěném rozsahu, jelikož po jejím přezkoumání činila její skutečná výše toliko 47.117,70 Kč, tedy méně než 50% přihlášené částky. Odvolací soud také souhlasí se závěrem soudu I. stupně ohledně včasnosti žaloby. Soud I. stupně správně konstatoval, že IZ k jejímu podání nestanoví žádnou lhůtu. Odvolací soud doplňuje, že podmínky pro podání žaloby podle § 178 IZ nastaly až právní mocí usnesení o odmítnutí přihlášky pohledávky žalovaného.

Odvolací soud však na rozdíl od soudu I. stupně dospěl z níže vyložených důvodů k závěru, že v souladu s § 180 IZ nelze žalovanému uložit povinnost zaplatit částku podle § 178 IZ, jelikož v průběhu řízení nevykonával svá práva spojená s nezjištěnou pohledávkou.

Z důvodové zprávy k IZ se podává, že smyslem § 178 IZ, jež stíhá uplatňování přehnaných (neopodstatněných) pohledávek v insolvenčním řízení, je předcházení účelovým manipulacím s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech. Ustanovení § 180 IZ pak v této souvislosti upravuje možnost věřitele vzdát se do doby zjištění přihlášené pohledávky výkonu práv v insolvenčním řízení s ní spojených a tím předejít možným sankcím plynoucím ze zákonu neodpovídajícího (a k tíži tohoto věřitele jdoucího) uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení.

K limitům výkonu práva věřitele ve smyslu § 180 IZ se Vrchní soud v Praze již vyslovil v usnesení ze dne 29.7.2013, č.j. KSUL 77 INS 3582/2008, 1 VSPH 318/2009-P19-21, s následujícími právními závěry: Zákon v § 180 IZ pojem výkon práv spojených s pohledávkou sice nijak výslovně nedefinuje, nicméně z povahy věci jím zajisté nelze bez dalšího rozumět pouhou účast věřitele na schůzi věřitelů. Smyslem sankční úpravy obsažené v § 178 ve spojení s § 180 IZ (zjevným i z důvodové zprávy k těmto ustanovením IZ) je postihnout v insolvenčním řízení vědomé (či dokonce úmyslné) přihlášení pohledávky ve vyšší výši, než jaká věřiteli ve skutečnosti náleží, a to i v souvislosti s potenciálem věřitele ovlivnit průběh insolvenčního řízení, jenž se od výše přihlášené pohledávky určující rozsah jeho hlasovacích práv odvíjí (tedy předejít účelovým manipulacím s přihláškami). Výklad podmínek pro aplikaci předmětné platební sankce přitom principielně nelze vést způsobem, který by věřitele pohledávek, které jsou dosud ve více než padesátiprocentním rozsahu sporné anebo ještě ani přezkoumány nebyly (a to i věřitele, kteří jsou o oprávněnosti svých pohledávek přesvědčeni či kteří s nimi také v řízení uspějí), vedl ve svém důsledku k procesní pasivitě-k rezignaci na jakýkoli výkon práv spojených s jejich pohledávkou či s její zatím nezjištěnou částí. Tím by byla oslabena možnost dosáhnout jednoho ze stěžejních záměrů nové úpravy, kterou zákonodárce sledoval, a sice dosáhnout většího aktivního zapojení věřitelů do insolvenčního řízení, které je nutné k naplnění jejich posílených rozhodovacích kompetencí a s tím spojené společné odpovědnosti za průběh a výsledek tohoto řízení. Se zřetelem k tomu je odvolací soud přesvědčen, že za výkon práv spojených s pohledávkou, který má § 180 IZ na mysli co objektivně nežádoucí jednání, jehož se musí věřitel k odvrácení 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010) sankce dle § 178 poslední věty IZ v insolvenčním řízení vyvarovat, je třeba považovat především užití hlasu věřitele spojeného s jeho pohledávkou na schůzi věřitelů, které (ať již aktivním užitím věřitelova hlasu nebo jen pouhou jeho účastí, jestliže byla rozhodná pro dosažení kvora potřebného k platnosti usnesení schůze věřitelů) ovlivnilo výsledek hlasování, a to v otázce, která pro další průběh insolvenčního řízení a jeho výsledek měla (mohla mít) nikoli zanedbatelný význam.

V usnesení ze dne 19.12.2013, č.j. KSPH 39 INS 4440/2008, 3 VSPH 1187/2011-B-149, pak Vrchní soud v Praze uzavřel, že aplikace platební sankce podle § 178 poslední věty IZ spojené se situací, kdy přihlášená pohledávka věřitele nebyla po jejím přezkoumání zjištěna ani v rozsahu 50 % její přihlášené výše, je ve smyslu § 180 IZ vždy podmíněna tím, že věřitel v průběhu insolvenčního řízení vykonával práva spojená s nezjištěnou pohledávkou. Bez takového jednání věřitele nemá tato sankce (s ohledem na jí sledovaný účel) žádné opodstatnění.

Předně je tedy třeba zdůraznit, že ustanovení § 178 a násl. IZ se vztahují toliko na pohledávky, které se v insolvenčním řízení uplatňují přihláškou pohledávky a jsou předmětem přezkumu při přezkumném jednání. S ohledem na zásadu rovnosti účastníků a základní zásady insolvenčního řízení stanovené v § 5 písm. a), písm. b) IZ z toho vyplývá, že výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou podle § 180 IZ se váže toliko k výkonu těch práv věřitele-účastníka insolvenčního řízení náležejících zásadně přihlášeným věřitelům s pohledávkami přezkoumávanými při přezkumném jednání. Jinak řečeno, ustanovení § 178, § 179, § 180 IZ lze aplikovat jen vůči věřitelům, jejichž pohledávky se pravidelně zařazují na pořad přezkumného jednání (§ 190 a násl. IZ).

Dále z výše uvedeného vyplývá, že výkonem práv věřitele spojených s nezjištěnou pohledávkou v průběhu insolvenčního řízení, jež ve smyslu § 180 IZ vylučuje jeho zproštění povinnosti zaplatit částku podle § 178 IZ, je toliko výkon práv věřitele ve věřitelských orgánech (tedy na schůzi věřitelů, ve věřitelském výboru nebo ve funkci zástupce věřitelů) a dále výkon takových jeho práv, která mohou vést k posílení jeho vlivu ve věřitelských orgánech.

Lze tedy shrnout, že výkonem práva věřitele spojeného s nezjištěnou pohledávkou (§ 180 IZ) se rozumí zejména (aktivní) hlasování věřitele na schůzi věřitelů (§ 50 IZ) nebo (pasivní) účast věřitele na schůzi věřitelů, byla-li taková jeho účast rozhodná pro výsledek hlasování, anebo činnost věřitele ve věřitelském výboru (§ 58 IZ) nebo jako zástupce věřitelů (§ 68 IZ), pokud takový výkon práva měl nikoli zanedbatelný význam pro další průběh a výsledek insolvenčního řízení.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že k této kategorii práv věřitelů náleží také právo navrhovat zrušení usnesení schůze věřitelů (zejm. dle § 54 IZ) a právo podávat opravné prostředky proti rozhodnutí insolvenčního soudu o zrušení usnesení schůze věřitelů (§ 55 IZ). K uplatnění těchto práv je však oprávněn toliko hlasující věřitel, jenž tedy svá práva vykonával již svým hlasováním.

Naopak za výkon práva věřitele spojeného s nezjištěnou pohledávkou (§ 180 IZ) nelze považovat zejména podání insolvenčního návrhu (§ 97 IZ), podání přihlášky pohledávky (§ 173 IZ) včetně dispozice s ní (§ 184 a § 192 odst. 4 IZ) nebo podání určovací žaloby ohledně popřené pohledávky (§ 198 IZ). Je tomu tak proto, že věřitelský insolvenční návrh, může být podán i věřitelem s pohledávkou, která se v insolvenčním řízení jinak nepřihlašuje (povinnost podle § 105 IZ na dalším postavení takového věřitele ničeho nemění). Nadto i v případě věřitelského návrhu rozhoduje 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010) o dlužníkově úpadku insolvenční soud v řízení, jenž je ve vztahu k navrhovatelově pohledávce a jeho aktivní věcné legitimaci řízením kontradiktorním a ve vztahu k dlužníkovu úpadku je v souladu s § 86 IZ ovládáno zásadou vyšetřovací. Z toho je zřejmé, že podání insolvenčního návrhu věřitelem a s ním spojené podání přihlášky pohledávky, jakož ani jeho následná dispozice s ní či jeho obrana proti jejímu popření, nemůže být výkonem práva věřitele spojeného s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 IZ.

Žalovaný byl insolvenčním navrhovatelem, avšak nezúčastnil se schůze věřitelů, ani v průběhu insolvenčního řízení jako věřitel o ničem nehlasoval. Jeho návrh (B-19), v němž na základě doložených poznatků o cenách bytů v daném místě, sdělil své námitky vůči ocenění bytové jednoty a navrhl jiný způsob prodeje nebo vyšší minimální prodejní cenu, nelze podřadit pod výkon jeho věřitelských práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 IZ. Sdělit informace zpochybňující ocenění bytu a učinit tomu odpovídající procesní návrhy, by totiž mohl kterýkoli účastník insolvenčního řízení a nikoli jen věřitel s přihlášenou a přezkoumávanou pohledávkou (mohl by tak učinit např. také věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavenou nebo i sám dlužník motivován snahou, aby se jeho majetek zpeněžil v insolvenčním řízení co nejlépe a došlo tak k co nejvyšší úhradě jeho závazků). Mohl-li podání (B-19) učinit i jiný účastník insolvenčního řízení, než přihlášený věřitel s přezkoumávanou pohledávkou, nelze je již proto hodnotit jako výkon práva spojeného s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 IZ.

K tomu odvolací soud dodává, že bylo zcela na rozhodnutí insolvenčního soudu, jak naloží s informacemi obsaženými v podání žalovaného (B-19). Pokud jim soud uvěřil a bez dalšího podle nich změnil svůj souhlas se zpeněžením (B-20, B-24), jedná se o jeho rozhodnutí. Soud přitom mohl postupovat i jiným způsobem, například si mohl před vydáním nového souhlasu se zpeněžením vyžádat další informace (např. vyžádat písemné stanovisko žalobce k návrhu žalovaného) nebo mohl k otázce způsobu zpeněžování svolat schůzi věřitelů. Nadto v usneseních (B-20 a B-24), vydaných následně po návrhu žalovaného (B-19), insolvenční soud neuvedl ničeho o tom, že by je vydal s ohledem na tento návrh. Usnesení ze dne 7.10.2010 (B-20) neobsahuje žádné odůvodnění a podle odůvodnění usnesení ze dne 26.10.2010 (B-24) soud vycházel z vlastního posouzení situace.

Do dalšího průběhu zpeněžování již žalovaný nijak nezasahoval. Z popsaného průběhu zpeněžování, jak vyplývá z insolvenčního spisu, je dle odvolacího soudu zcela zjevné, že za jeho délku ani jeho výtěžnost nelze žalovaného činit jakkoli odpovědným, jelikož neměl žádný podíl na tom, jak a kdy soud vydával nové souhlasy se zpeněžením, v nichž snižoval nejnižší cenu.

Na základě těchto zjištění a veden závěry uvedenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný v insolvenčním řízení dlužníka nevykonával svá práva spojená s nezjištěnou pohledávkou, a proto již z tohoto důvodu mu v souladu s § 180 IZ nemůže být uložena sankce podle § 178 IZ.

K úvahám soudu I. stupně ohledně okolností spočívajících v majoritě přihlášené pohledávky žalovaného a v jeho odlišném postavení od ostatních věřitelů z důvodu jeho výlučné znalosti prostředí, koupěchtivosti zpeněžovaného bytu a vystupování jako osoby znalé místních prodejních cen bytů, odvolací soud uvádí, že jsou pro posouzení věci zcela irelevantní. Jinak řečeno, pokud se soud I. stupně nechal ve svém rozhodování o podmínkách souhlasu s prodejem bytové jednotky mimo dražbu ovlivnit podáním žalovaného z toho důvodu, že je učinil majoritní věřitel (byť s pohledávkou většinově popřenou žalobcem i dlužníkem) a že měl za to, že jen žalovaný zná prostředí, v němž je majetek zpeněžován, jelikož sám hodlal bytovou jednotku koupit a uzavřel s dlužníkem kupní smlouvu a působil dojmem osoby znalé místních prodejních cen bytů, a pokud proto kladl jeho zpochybnění ceny dle odhadu obvyklé ceny takovou váhu, že jej to vedlo k obezřetnosti, jde taková 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010) skutečnost toliko k jeho tíži. Bylo výlučným rozhodnutím soudu, že (aniž by provedl další šetření či svolání schůze věřitelů) na podání žalovaného reagoval změnou svého souhlasu se zpeněžením mimo dražbu a stanovením minimální ceny v částce 300.000,-Kč.

Odvolací soud také podotýká, že závěr soudu I. stupně, že žalovaný s největší pravděpodobností zamezil zpeněžení bytové jednotky minimálně za cenu určenou znaleckým posudkem, jelikož v počáteční fázi prodeje byli zájemci, je spekulativní a nevyplývá z provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že se zájemci o koupi bytové jednotky objevili až cca 7 měsíců po zahájení zpeněžování (B-29, B-31). Rovněž způsob určení výše částky, kterou měl podle napadeného rozsudku žalovaný uhradit do majetkové podstaty dlužníka, je neodůvodněný, jelikož se soud nezabýval rozhodujícími okolnostmi přihlášení a přezkoumání pohledávky. Soud I. stupně se totiž mýlí v závěru, že v řízení podle § 178 IZ se nelze zabývat okolnostmi, které vedly k přihlášení pohledávky. Ustanovení § 178 IZ již s účinností od 1.4.2011 obsahuje ve své větě druhé pokyn soudu, aby částku, kterou má věřitel zaplatit ve prospěch majetkové podstaty, určil právě se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky. K tomu lze odkázat také např. na důvodovou zprávu k novele IZ zákonem č. 69/2011 Sb., v níž se uvádí, že rozhodnutí insolvenčního soudu o uložení případného postihu je výrazem jeho úvahy zohledňující v jednoznačně upřesněném rozpětí všechny okolnosti případu. Těmi se v případě popsaném v § 178 IZ zásadně rozumí okolnosti přihlášení nadsazené pohledávky, důvody, pro které byla při přezkumu pohledávky pohledávka zjištěna v jiné než přihlášené výši a míra ohrožení zájmů chráněných touto úpravou tím, že přihlášený věřitel vykonával v insolvenčním řízení svá práva v rozsahu, v němž k tomu podle výsledků přezkumu nebyl oprávněn.

Odvolací soud konečně upozorňuje, že soud I. stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, jelikož v rozsahu, v němž žalobě požadující částku až 322.784,30 Kč nevyhověl, žalobu nezamítl. Vzhledem k tomu, že návrh podle § 178 IZ je projednáván jako incidenční spor, platí pro rozhodnutí o návrhu pravidla rozhodování ve sporném řízení soudním, na čemž ničeho nemění skutečnost, že dle § 178 IZ částku, kterou má věřitel zaplatit do majetkové podstaty, určí insolvenční soud se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Proto, nevyhoví-li zcela návrhu insolvenčního správce podle § 178 IZ, projeví soud tuto skutečnost také ve výrokové části rozsudku odpovídajícím zamítavým výrokem. Vzhledem k tomu, že v řízení o návrhu podle § 178 IZ je o nákladech řízení rozhodováno podle § 142 a násl. o.s.ř., projeví se případné částečné zamítnutí žaloby také při posuzování poměru úspěchu účastníků ve věci.

Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl v řízení úspěšný, nebyly ani naplněny podmínky pro přenos poplatkové povinnosti na žalovaného postupem podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.

Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl.

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, jelikož v řízení zcela úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů vzdal, a proto odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž 45 ICm 4110/2013 (KSUL 45 INS 893/2010)

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. listopadu 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová