104 VSPH 184/2015-475
57 ICm 1741/2011 104 VSPH 184/2015-475 (KSLB 57 INS 1337/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobkyně ROSANA, spol. s r.o., IČO: 25081152, sídlem Na křečku 365/5, 109 00 Praha 10-Horní Měcholupy, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, 160 00 Praha 6-Bubeneč, proti žalované KONKURSNÍ, v.o.s., IČO: 25417959, sídlem Měsíčná 256/2, 460 02 Liberec 3, insolvenční správkyni dlužníka DUB 3000, a.s., IČO: 26196301, sídlem Nedamovská 251, 471 41 Dubá, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, 460 02 Liberec 3, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 10. prosince 2014 č.j. 57 ICm 1741/2011-437, ve znění opravného usnesení ze dne 13. ledna 2015, č.j. 57 ICm 1741/2011-453,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. prosince 2014 č.j. 57 ICm 1741/2011-437, ve znění usnesení ze dne 13. ledna 2015 č.j. 57 ICm 1741/2011-453 se v bodě I. výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce Mgr. Ing. Zdeňka Stanovského, advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem ve znění uvedeného opravného usnesení vyloučil v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSLB 57 INS 1337/2011 z majetkové podstaty dlužníka DUB 3000, a.s. (dále jen dlužník) plnící linku MF-BPH 400, výrobce LINKERS Polsko (stroj plnící automatický, zátkovací stroj, nerezový dopravník 57 ICm 1741/2011 (KSLB 57 INS 1337/2011) poháněný, zařízení na překlápění barelů před myčkou, 4 komorová průběžná nerezová pračka), rok výroby 2001, sepsanou pod položkou č. 4 soupisu majetkové podstaty (dále jen plnící linka), vyfukovačku PET lahví o objemu 18,9 l, s nahřívacím tunelem L-BS511, výrobní číslo 29001/1, rok výroby 2004, sepsanou pod položkou č. 5 soupisu majetkové podstaty (dále jen vyfukovačka), vysokozdvižný el. vozík DESTA, nosnost 2 000 kg, výrobní číslo 3760117, rok výroby 2003, sepsaný pod položkou č. 9 soupisu majetkové podstaty (dále jen vozík DESTA), el. vozík Jungheinrich ECJ 2016, nosnost 1 080 kg, výrobní číslo 90197568, rok výroby 2006, sepsaný pod položkou č. 10 soupisu majetkové podstaty (dále jen vozík Jungheinrich) a vozidlo AVIA D90-EL TNAA2E, VIN TNAA2N0005A004112, rok výroby 2005, sepsané pod položkou č. 19 soupisu majetkové podstaty (dále jen vozidlo AVIA; bod I. výroku); zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby z majetkové podstaty dlužníka byly vyloučeny pístový kompresor Booster 3-4-72, výrobce ALUP Kompresoren, Německo, výrobní číslo 47423, rok výroby 2005, kompresorová stanice přemístitelná E80 Vario, výrobce ATMOS Chrást s.r.o., výrobní číslo 824413, rok výroby 2005, a vozidlo Mercedes Benz Viano CDI 2.2/L N1, VIN WDF63981313297741, rok výroby 2007, sepsané pod položkou č. 18 soupisu majetkové podstaty (bod II. výroku); uložil žalované zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 25.766,70 Kč a státu v částce 6.020,-Kč (body III. a IV. výroku) a žalobkyni uložil zaplatit státu na nákladech řízení částku 2.580,-Kč (bod V. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

-Žalobkyně vznikla v říjnu 1996. V době od 7.10.1996 do 15.12.2013 byl jejím jednatelem Ing. Vladimír David. Od září 2006 do dubna 2009 měla žalobkyně dva společníky, a to dlužníka s podílem 20% a Ing. Vladimíra Davida s podílem 80%; od dubna 2009 do dubna 2010 činil podíl dlužníka 40% a podíl Ing. Vladimíra Davida 60%. V roce 2009 činil základní kapitál žalobkyně 200.000,-Kč. V e-mailové zprávě ze dne 9.10.2007 se RNDr. Miloš Vokoun označil jako ředitel žalobkyně.

-Dlužník vznikl v roce 2000 jako akciová společnost s akciemi na majitele. Jeho zakládajícími osobami byli Ing. Jan Kozák, Ing. Vladimír David a Ing. Evžen Kraus. V roce 2009 činil základní kapitál dlužníka 1.000.000,-Kč. Od 23.10.2008 do 19.11.2009 byl předsedou představenstva dlužníka RNDr. Miloš Vokoun a předsedou dozorčí rady Ing. Vladimír David. Valné hromady dlužníka konané dne 23.10.2008 se účastnili akcionáři Ing. Jan Kozák, Ing. Vladimír David (s 6.600 akciemi), RNDr. Miloš Vokoun, Petr Hurák, Jiří Šlégr a Eva Šlégrová. Ing. Vladimír David dne 22.5.2009 adresoval Ing. Janu Kozákovi odstoupení od smlouvy o prodeji akcií ze dne 28.8.2007, z důvodů neplnění povinností druhé strany (zejména nepředání 1.000 ks akcií) a žádal vrácení peněz s tím, že akcie jsou v držení jeho právního zástupce a budou druhé straně předány po vyrovnání závazků. Ing. Vladimír David jako prodávající a Václav Pešír jako kupující uzavřeli dne 29.5.2009 smlouvu o prodeji akcií, jejímž předmětem byl prodej 41% akcií dlužníka (4.100 ks akcií v nominální hodnotě 410.000,-Kč), které se prodávající zavázal předat v den podpisu smlouvy. Valné hromady dlužníka konané dne 22.10.2009 se účastnili akcionáři Ing. Jan Kozák, Martin Rezek, RNDr. Miloš Vokoun a Jiří Šlégr. Valné hromady dlužníka konané dne 19.11.2009 se účastnili akcionáři Ing. Jan Kozák, Martin Rezek a RNDr. Miloš Vokoun. V nedatovaném dopise, v němž sdělil, že od 1.9.2010 bude žalobkyně dodavatelem balené pramenité vody DUBSKÝ PRAMEN, se RNDr. Miloš Vokoun označil jako ředitel dlužníka.

-V první polovině roku 2009 zakoupila žalobkyně od třetí osoby odzátkovávač s plastovým dopravníkem, 3 plastové dopravníky a poloautomatický odzátkovávač a nechala si vyrobit zakladač lahví.

-Dlužník měl ve svém účetnictví na účtu 231600 zaúčtovány tři transakce ze dnů 30.1.2009, 26.2.2009 a 18.9.2009 s označením půjčka ROSANA , přičemž poslední 57 ICm 1741/2011 (KSLB 57 INS 1337/2011) z nich byla ve výši 2.200.000,-Kč.

-Usnesením ze dne 29.4.2011, č.j. KLSB 57 INS 1337/2011-A-34, byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná. Usnesením ze dne 8.6.2011, č.j. KLSB 57 INS 1337/2011-B-4, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs.

Ohledně sporných věcí uvedených v napadeném bodu I. výroku vyšel soud I. stupně z následujících zjištění:

-Dne 4.7.2005 uzavřel dlužník jako leasingový nájemce s ČSOB Leasing a.s. leasingovou smlouvu č. 2501415, jejímž předmětem byl finanční leasing vozidla AVIA. Jeho kupní cena byla uhrazena ke dni 3.7.2009 a leasingová smlouva byla řádně ukončena ke dni 29.7.2009, kdy dlužník splnil všechny její podmínky a tímto dnem na něj přešlo vlastnické právo k uvedenému vozidlu.

-Dne 11.4.2006 uzavřel dlužník s CAC LEASING, a.s. leasingovou smlouvu č. 1551839503, jejímž předmětem byl finanční leasing vozíku Jungheinrich se sjednanou kupní cenou ve výši 252.900,-Kč bez DPH v 36 leasingových splátkách ve výši 7.273,-Kč bez DPH, přičemž poslední splátka byla předepsána na 5.7.2009, s tím, že zůstatková hodnota bude 1.190,-Kč včetně DPH. Dopisem ze dne 1.8.2009 vyzval UniCredit Leasing CZ, a.s. dlužníka k úhradě této zůstatkové hodnoty s tím, že po jejím uhrazení přejde na dlužníka vlastnické právo k předmětu leasingu.

-Dne 7.9.2009 uzavřeli žalobkyně jako prodávající a dlužník jako kupující tyto kupní smlouvy:

smlouvu o prodeji plnící linky za kupní cenu ve výši 873.600,-Kč bez DPH s tím, že ji dlužník zaplatí ve 48 měsíčních splátkách po 18.200,-Kč měsíčně, smlouvu o prodeji vyfukovačky za kupní cenu ve výši 211.200,-Kč bez DPH s tím, že ji dlužník zaplatí ve 48 měsíčních splátkách po 4.400,-Kč měsíčně, smlouvu o prodeji vozíku DESTA za kupní cenu ve výši 254.400,-Kč bez DPH s tím, že ji dlužník zaplatí ve 48 měsíčních splátkách po 5.300,-Kč měsíčně, a smlouvu o prodeji vozíku Jungheinrich za kupní cenu ve výši 134.400,-Kč bez DPH s tím, že ji dlužník zaplatí ve 48 měsíčních splátkách po 2.800,-Kč měsíčně,

přičemž ve všech těchto smlouvách bylo sjednáno, že vlastnické právo k předmětu koupě přejde na kupujícího dlužníka doplacením celé kupní ceny.

-Dne 10.9.2009 uzavřeli dlužník jako budoucí prodávající s žalobkyní jako budoucí kupující smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se zavázali uzavřít do 30.9.2009 kupní smlouvu, jejímž předmětem budou plnící linka s příslušenstvím za cenu 620.000,-Kč bez DPH, vyfukovačka za cenu 150.000,-Kč bez DPH, vozík DESTA za cenu 180.000,-Kč bez DPH, vozík Jungheinrich za cenu 95.000,-Kč bez DPH, vozidlo AVIA za cenu 325.672,-Kč bez DPH, šroubový kompresor ALBERT E80V Vario v.č. 824413 a pístový kompresor Booster 3-42-74 se vzdušníkem, v.č. F0508430, r.v. 2005 za cenu 310.000,-Kč bez DPH a kompresorová stanice E50, výrobce ATMOS Chrást, v.č. 79893, r.v. 2002 za cenu 168.067,-Kč bez DPH, přičemž celková cena za všechny věci bude 1.848.739,-Kč bez DPH, tedy 2.200.000 Kč včetně DPH. V této budoucí smlouvě bylo ujednáno, že podmínkou uzavření kupních smluv je zaplacení zálohy ve výši 2.200.000,-Kč bankovním převodem.

-Dne 17.9.2009 převedla žalobkyně částku 2.200.000,-Kč na účet. č. 395853349/0800. 57 ICm 1741/2011 (KSLB 57 INS 1337/2011)

-Dne 29.9.2009 uzavřel dlužník se žalobkyní tyto kupní smlouvy dle obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.):

smlouvu na plnící linku s příslušenstvím za cenu 620.000,-Kč bez DPH, tedy 737.800,-Kč včetně DPH, kterou žalobkyni vyúčtoval fakturou č. 290103005, v níž byl jako jeho účet uveden účet č. 51-5289030237/0100, smlouvu na vyfukovačku za cenu 150.000,-Kč bez DPH, tedy 178.500,-Kč včetně DPH, kterou žalobkyni vyúčtoval fakturou č. 290103006, v níž byl jako jeho účet uveden účet č. 51-5289030237/0100, smlouvu na vozík DESTA za cenu 180.000,-Kč bez DPH, tedy 214.200,-Kč včetně DPH, kterou žalobkyni vyúčtoval fakturou č. 290103008, v níž byl jako jeho účet uveden účet č. 395853349/0800 a smlouvu na vozík Jungheinrich za cenu 95.000,-Kč bez DPH, tedy 113.050,-Kč včetně DPH, kterou žalobkyni vyúčtoval fakturou č. 290103007, v níž byl jako jeho účet uveden účet č. 395853349/0800.

-Ke dni 29.9.2009 byla znalcem stanovena obvyklá cena plnící linky na 727.000,-Kč včetně DPH, obvyklá cena vyfukovačky na 183.000,-Kč včetně DPH, obvyklá cena vozíku DESTA na 234.000,-Kč včetně DPH, obvyklá cena vozíku Jungheinrich na 150.000,-Kč včetně DPH a obvyklá cena vozidla AVIA na 441.000,-Kč včetně DPH.

-Dne 30.9.2009 uzavřel dlužník se žalobkyní kupní smlouvu dle občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) na vozidlo AVIA za cenu 325.672,-Kč bez DPH, tedy 387.550,-Kč včetně DPH, kterou žalobkyni vyúčtoval fakturou č. 290103009, v níž byl jako jeho účet uveden účet č. 395853349/0800.

-Dne 2.10.2009 dlužník předal plnící linku, vyfukovačku, vozík DESTA, vozík Jungheinrich a vozidlo AVIA žalobkyni, která je převzala.

-Vozidlo AVIA mělo do 2.6.2010 ve velkém technickém průkazu uvedeno jako vlastníka ČSOB Leasing a.s. a dne 2.6.2010 bylo přehlášeno na žalobkyni. Žalobkyně u tohoto vozidla řádně hradila pojistné odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v době od 24.5.2010 do 1.4.2013 a havarijní pojištění od 1.7.2010 do 1.4.2013.

-Do soupisu majetkové podstaty dlužníka byly sepsány také plnící linka, vyfukovačka, vozík DESTA, vozík Jungheinrich a vozidlo AVIA. O jejich soupisu vyrozuměla žalovaná žalobkyni vyrozuměním ze dne 9.6.2011, které bylo žalobkyni doručeno dne 13.6.2011. Vzhledem k tomu, že projednávaná žaloba byla soudu doručena dne 7.7.2011, uzavřel soud, že byla podána včas.

Soud konstatoval, že nebylo prokázáno tvrzení žalované, že Ing. Vladimír David byl v rozhodné době na podzim roku 2009 akcionářem dlužníka, jelikož z důkazů zápisy z valných hromad dlužníka bylo zjištěno jiné složení akcionářů. Rovněž nebylo prokázáno tvrzení žalované, že RNDr. Miloš Vokoun byl od 1.8.2010 zaměstnancem dlužníka i žalobkyně, k němuž přes výzvu soudu neoznačila žádné důkazy. Ani tvrzení žalované, že částka 2,2 mil. Kč převedená žalobkyní dlužníkovi byla půjčkou, nebylo prokázáno, neboť důkaz interním účetním dokladem dlužníka o tom, jak bylo o této částce dlužníkem účtováno, není způsobilý k jeho prokázání, jelikož nemůže prokázat, že by druhá strana projevila vůli uzavřít dvoustrannou smlouvu o půjčce.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud I. stupně uzavřel, že ohledně plnící linky, vyfukovačky, vozíku DESTA a vozíku Jungheinrich byly mezi žalobkyní a dlužníkem uzavřeny jednotlivé kupní smlouvy dle obch. zák., žalobkyně tyto věci převzala a zaplatila sjednanou kupní cenu, a proto byly na její straně splněny podmínky pro nabytí vlastnického 57 ICm 1741/2011 (KSLB 57 INS 1337/2011) práva podle obch. zák. Vysvětlil, že na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že nebylo zjištěno, kdy došlo k úhradě zůstatkové ceny leasingu vozíku Jungheinrich dlužníkem, v jehož případě bylo pouze prokázáno, že faktura na zůstatkovou cenu byla vystavena dne 1.8.2009, neboť i pokud by se tak nestalo do 29.9.2009, kdy byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobkyní a dlužníkem, uplatnil by se § 446 obch. zák., podle něhož by kupující žalobkyně nabyla vlastnické právo i od dlužníka jakožto nevlastníka z důvodu presumované její dobré víry, když žalovaná v řízení netvrdila opak.

Ohledně kupních smluv uzavřených mezi dlužníkem jako kupujícím a žalobkyní jako prodávající dne 7.9.2009, jejichž předmětem byly také plnící linka, vyfukovačka, vozík DESTA a vozík Jungheinrich, a v nichž byla sjednána výhrada vlastnictví a dlužník jako kupující tak měl nabýt vlastnické právo až úplným zaplacením kupní ceny, poukázal soud na tvrzení žalované, že sjednané kupní ceny nebyly nikdy uhrazeny a na to, že žalobkyně nerozporovala pravost těchto smluv a uzavřel, že i pokud by tyto smlouvy měly znevěrohodnit kupní smlouvy ze dne 29.9.2009, prokazují, že žalobkyně byla vlastníkem uvedených věcí, neboť z důvodu nezaplacení celé kupní ceny nepřešlo na dlužníka vlastnické právo.

V případě vozidla AVIA dospěl soud I. stupně k závěru, že mezi žalobkyní a dlužníkem byla uzavřena kupní smlouva dle obč. zák., žalobkyně převzala vozidlo a zaplatila za něj sjednanou kupní cenu a splnila tak podmínky pro nabytí vlastnického práva podle obč. zák. Uvedl, že dlužník ke dni 29.7.2009 splnil všechny podmínky leasingové smlouvy pro převod vozidla do svého vlastnictví a bylo tak vyvráceno tvrzení žalované, že vozidlo bylo do 2.6.2010 ve vlastnictví leasingové společnosti a nikoli dlužníka.

Dále se soud I. stupně zabýval námitkou žalované, že kupní smlouvy jsou neplatné pro rozpor s § 196a obch. zák. a s ní spojeným tvrzením žalobkyně, že se jednalo o běžný obchodní styk.

Soud uzavřel, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že se v případě prodejů sporných věcí mezi ní a dlužníkem jednalo o nabytí či zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku, jelikož žalobkyně nevyhověla výzvě soudu a nenabídla tvrzení (natož důkazy) o tom, že by ona a dlužník v předmětné době na podzim 2009 běžně, ve více případech, nakupovali a prodávali obdobné stroje a vozidla a jediné, čím se pokusila tvrzení o běžnosti převodů dokázat, byly její nákupy z roku 2009 od třetích osob, které se však týkaly pouze strojů. Cituje rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 608/2011, 29 Cdo 2535/2009, 23 Cdo 3867/2007 a 29 Cdo 2933/2012 dospěl soud I. stupně k závěru, že hodnocení, zda lze převod podřadit pod pojem rozsah běžného obchodního styku, nelze redukovat pouze na porovnání činností vykonávaných v rámci předmětu podnikání společnosti zapsaného v obchodním rejstříku, ale naopak je třeba se zabývat také tím, zda se skutečně jedná o běžnou obchodní transakci ve smyslu její pravidelnosti či opakovanosti, a to i s ohledem na charakter věcí, které jsou předmětem takových obchodů, přičemž v projednávané věci se nejednalo o běžný obchodní styk mezi žalobkyní a dlužníkem a nebyly tak naplněny podmínky pro výluku ve smyslu § 196a odst. 4 obch. zák.

Zároveň však soud vyložil aplikaci § 196a obch. zák. na projednávanou věc tak, že pokud žalobkyně nabývala majetek od dlužníka jakožto společníka za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny (svého) upsaného základního kapitálu ke dni nabytí, musela být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Schválení nabytí či převodu majetku valnou hromadou se v projednávané věci neuplatnilo, jelikož obě společnosti, jak dlužník, tak žalobkyně, vznikly před rokem 2005. K tomu citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 s tím, že je z něj zřejmé, že v projednávané věci míří § 196a obch. zák. na ochranu společnosti (tedy žalobkyně) a nikoli na ochranu jejího společníka (tedy dlužníka), a proto je pro platnost převodních smluv podstatné, zda byla pro žalobkyni sjednaná cena výhodnější (tj. nižší) než cena obvyklá. 57 ICm 1741/2011 (KSLB 57 INS 1337/2011)

Konstatoval, že vyjma plnící linky stanovil znalec obvyklé ceny sporných věcí vždy vyšší, než byly sjednány v jednotlivých kupních smlouvách. Toliko v případě plnící linky byla její obvyklá cena stanovená znalcem (v částce 727.000,-Kč) nižší, než cena sjednaná v kupní smlouvě (v částce 737.800,-Kč), avšak jejich rozdíl činí pouze cca 1,5%, což soud-i s ohledem na výpověď znalce o způsobu stanovení ceny obvyklé-vyhodnotil jako zanedbatelný rozdíl nezakládající neplatnost smlouvy pro její nevýhodnost pro společnost (tj. pro žalobkyni) ve smyslu § 196a obch. zák.

O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch, přičemž žalobkyně domáhající se vyloučení 10 věcí z majetkové podstaty dlužníka byla úspěšná v rozsahu 7 věcí (7/10), jelikož v případě 5 věcí bylo žalobě vyhověno a v případě 2 věcí vzala žalobkyně žalobu zpět pro chování žalované po podání žaloby, a žalovaná byla úspěšná v rozsahu 3 věcí, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta (3/10). Úspěšnější žalobkyni proto přiznal náhradu nákladů řízení (které činily celkem 64.416,70 Kč včetně DPH) v rozsahu 4/10, tedy ve výši 25.766,70 Kč včetně DPH. Ohledně náhrady nákladů řízení státu za vyplacené znalečné ve výši 8.600,-Kč postupoval soud podle § 148 odst. 1 o.s.ř. a každému z účastníků uložil povinnost k jejich úhradě v rozsahu odpovídajícímu jejich neúspěchu ve věci.

Toliko proti bodu I. výroku tohoto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, v němž navrhovala, aby jej odvolací soud změnil a žalobu zamítl. Rekapitulovala žalobní tvrzení a skutková zjištění soudu I. stupně a uváděla, že z nich vyplývá personální propojení dlužníka a žalobkyně, mezi nimiž probíhaly nestandartní převody, jelikož došlo k opakovanému uzavírání kupních smluv. Namítala, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo ke sporným věcem, jejichž držitelem v době prohlášení konkursu byl dlužník, neboť nebylo prokázáno její tvrzení, že sporné věci nabyla od dlužníka. Poukazovala na to, že žalobkyně mohla u dlužníka prosadit svůj vliv a její vlastnictví nebylo prokázáno ani převzetím věcí od dlužníka. Namítala také nesprávnost závěrů soudu, že jeho právnímu posouzení nebrání ani uzavření kupních smluv, jimiž žalobkyně tytéž věci prodala dlužníkovi, krátce před uzavřením kupních smluv ze dne 29.9.2009, s tím, že se nelze smířit s názorem, že prodávající prokáže své vlastnictví toliko smlouvou, jíž věc či právo převádí na jiného. K závěrům soudu o prokázání zálohové úhrady kupní ceny vylučovaných věcí dokladem o převodu částky 2.200.000,-Kč a o důkazní bezcennosti interního účetního dokladu dlužníka k prokázání toho, že tato platba byla půjčkou, uváděla, že jí dlužník nepředal účetnictví a měla velké problémy s vyhledáním souvisejících podkladů. Namítala, že se soud nezabýval obsahem kupních smluv ze dne 29.9.2009, v nichž se uvádí, že kupní cena bude zaplacena, přičemž pokud by již byla zaplacena, mělo to být ve smlouvách uvedeno. K závěru soudu, že by podle § 446 obch. zák. nebránilo převodu vlastnictví vozíku Jungheinrich, nebyl-li by v době převodu ve vlastnictví dlužníka, namítala, že soud opomenul úzké personální propojení dlužníka a žalobkyně s tím, že bylo zřejmé, že dlužník i žalobkyně si této skutečnosti museli být vědomi. Uváděla, že navrhovala ověření podpisu žalobkyně na kupní smlouvě ze dne 17.5.2010 (uzavřené s dlužníkem, kterou jí dlužník prodal vozidlo AVIA za 100,-Kč) znalcem, jelikož žalobkyně svůj podpis této smlouvy zpochybňovala, přičemž od tohoto důkazního návrhu upustila poté, co se žalobkyně rozhodla svůj podpis na smlouvě nezpochybňovat. Namítala přitom, že tato skutečnost chybí v odůvodnění rozsudku. K vozidlu AVIA namítala také rozpor v tom, že je žalobkyně koupila 30.9.2009, avšak až do 17.5.2010 je užívala na základě nájemní smlouvy, kdy je od dlužníka opět koupila za 100,-Kč. Tvrdila, že o dlužníkově vlastnictví vozidla AVIA i po dni 30.9.2009 svědčí skutečnost, že až v roce 2010 žalobkyně uzavřela smlouvy o pojištění tohoto vozidla.

Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného, jelikož prokázala své vlastnické právo ke sporným věcem. Namítala nesrozumitelnost odvolání a odkazovala na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že se v něm soud I. stupně již s odvolacími námitkami vypořádal. Ke tvrzení žalované, že jí dlužník 57 ICm 1741/2011 (KSLB 57 INS 1337/2011) nepředal účetnictví, a proto měla problémy s vyhledáním podkladů k prokázání tvrzení ohledně úhrady 2.200.000,-Kč jako půjčky a nikoli kupní ceny podle kupních smluv ze dne 29. 9. 2009, namítala, že vztahy mezi žalovanou a dlužníkem s ní nesouvisí a z důkazní nouze žalované nelze vyvozovat pro ni horší procesní výsledek. Uváděla, že soud dostatečně vysvětlil důvod důkazní bezcennosti sjetiny pohybu na účtu dlužníka a namítala, že žalovaná fakticky uvádí, že nedisponuje důkazem k prokázání svého tvrzení, přičemž žalobkyně naproti tomu z časové souvislosti, výše částky a z kupních smluv prokázala, že se jednalo o kupní cenu. Uváděla, že je nepochybné, že byly uzavřeny kupní smlouvy, dne 17. 9. 2009 byla převodem z účtu uhrazena kupní cena a dne 2. 10. 2009 došlo k předání sporných věcí. Ke tvrzení žalované, že i po 30.9.2009 bylo vozidlo AVIA ve vlastnictví dlužníka, namítala, že leasing skončil ke dni 29.7.2009 a dlužník tudíž nepochybně mohl dne 29.9.2009 uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, neboť v přezkoumávaném rozsahu je rozsudek z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace věcně správný a na jeho přesvědčivé odůvodnění lze odkázat, jelikož ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně, či zrušení.

Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně v řízení vůči oběma účastníkům správně aplikoval § 118a o.s.ř., v napadeném rozsudku se řádně vypořádal se všemi provedenými i neprovedenými důkazy a rovněž učinil správný závěr o skutkovém a právním stavu, že na základě kupních smluv (ze dne 29.9.2009 a 30.9.2009) žalobkyně v září 2009 nabyla sporné věci od dlužníka a řádně za ně uhradila sjednanou kupní cenu. Úhrada kupní ceny zálohovou platbou o celkové výši 2.200.000,-Kč na účet dlužníka byla v řízení jednoznačně prokázána. Skutečnost, že v kupních smlouvách je ujednání o úhradě kupní ceny formulováno v budoucím čase, nemá na tento závěr žádný vliv.

Zároveň soud I. stupně také správně vyložil § 196a obch. zák. a aplikoval jej na danou věc způsobem souladným s aktuální judikaturou, zejména pak se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009. Odvolací soud také souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v případě plnící linky je rozdíl mezi cenou obvyklou a kupní cenou podle smlouvy ze dne 29.9.2009 toliko v nepodstatné výši, a proto bez vlivu na platnost smlouvy. Shodně se soudem I. stupně tak odvolací soud uzavřel, že (i když se nejednalo o převody v rámci běžného obchodního styku) nebylo v řízení prokázáno, že by při nabytí sporných věcí žalobkyní od dlužníka došlo k porušení § 196a obch. zák., jelikož k převodu sporných věcí došlo za cenu odpovídající jejich ceně tržní nebo za cenu pro žalobkyni výhodnější. V řízení tedy byla prokázána aktivní věcná legitimace žalobkyně ve vztahu ke sporným věcem.

Odvolací soud dodává, že závěru o vlastnictví plnící linky, vyfukovačky, vozíku DESTA a vozíku Jungheinrich žalobkyní již v září 2009 nijak neodporují ani kupní smlouvy ze dne 7.9.2009, neboť-s ohledem na výhradu vlastnictví v nich učiněnou-se také z nich podává shodný závěr. K vozidlu AVIA odvolací soud dodává, že ani existence kupní smlouvy ze dne 17.5.2010 by bez dalšího nemohla vést k závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30.9.2009. Proto soud I. stupně nepochybil, nezabýval-li se zkoumáním pravosti podpisu žalobkyně na této kupní smlouvě, neboť takové dokazování by nemohlo vést k jinému výsledku sporu. Stejně tak ani zjištění ohledně doby pojištění tohoto vozidla žalobkyní nejsou s to zpochybnit závěr o nabytí jeho vlastnictví v září 2009.

V případě odvolacích námitek týkajících se personálního propojení žalobkyně a dlužníka odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se s nimi soud I. stupně zcela vypořádal. 57 ICm 1741/2011 (KSLB 57 INS 1337/2011)

Odvolací soud konečně doplňuje, že případnou důkazní nouzi žalované v důsledku nepředání dlužníkova účetnictví nelze klást k tíži žalobkyni.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že v napadeném rozsahu je rozsudek soudu I. stupně věcně správný, a to včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, a proto jej potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů odvolacího řízení tak, že v souladu s § 224 odst. 1 o.s.ř. v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Náhrada nákladů odvolacího řízení žalobkyně v celkové výši 8.228,-Kč sestává z odměny za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem ve výši 6.200,-Kč za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto úkony ve výši 600,-Kč, navýšených o 21% DPH z těchto částek ve výši 1.428,-Kč. O plnění k rukám advokáta žalobkyně a o lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočka v Liberci, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. listopadu 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová