104 VSPH 184/2014-113
33 ICm 71/2013 104 VSPH 184/2014-113 (KSPH 36 INS 12743/2011)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobkyně: lng. Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem Pražská 376, Velká Dobrá, PSČ 273 61, zastoupené advokátem JUDr. Václavem Lut'chou, se sídlem nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, Praha 3, proti žalované: lng. Eva Procházková, se sídlem Znojmo, PSČ 669 02, nám. Svobody 1548/5,insolvenční správkyně dlužníka lng. Miroslava Kose, zastoupené obecným zmocněncem JUDr. Pavlem Procházkou, bytem Satov 473, PSČ 67122, o žalobě na vyloučení věci zmajetkové podstaty, oodvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 33 lCm 71/2013-64 ze dne 16. října 2013, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu vPraze č.j. 33|Cm 71/2013-64 ze dne 16. října 2013 se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodněnh

Vrámci insolvenčního řízení dlužníka lng. Miroslava Kose, bytem Velká Dobrá, PSČ 273 61, Pražská 376, vedeného pod sp.zn. KSPH 36 INS 12743/2011, podala žalobkyně žalobu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, a to budovy č.p. 376 na pozemku parc. č. 772, pozemků parc. č. 772, č. 179/50, č. 179/51, č. 179/41 a č. 179/142, vše v kat. území Velká Dobrá, obec Velká Dobrá, zapsáno na listu vlastnictví č. 725 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno. Žaloba byla odůvodněna tím, že uvedené nemovitosti patří do společného jmění manželů

'IU4 VSPH 'Iö4/ZU'I4 (KSPH 36 INS 12743/2011)

(dálejen SJM) žalobkyně a dlužníka. SJM bylo rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 9 C 9/2011-23 z27. 5. 2011 pravomocně zúženo na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Kvypořádání SJM dosud nedošlo. Usnesením č.j. KSPH 36 INS 12743/2011-A-19 z 18. 1. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na majetek dlužníka. Soupisem z 9. 3. 2012 byly do majetkové podstaty zahrnuty i předmětné nemovitosti, byt' žalovaná opomněla zahájit dle § 268 odst. 2 písm. c) a § 270 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) řízení o vypořádání SJM. Soud prvního stupně již usnesením sp.zn. KSPH 36 INS 12743/2011-B-44 z 3. 12. 2012 udělil souhlas se zpeněžením nemovitostí mimo dražbu. Podle žalobkyně s odkazem na §225 odst. 1 insolvenčního zákona nelze nemovitosti považovat za součást majetkové podstaty, nebylo-li dosud rozhodnuto, komu nemovitosti v rámci vypořádání SJM připadnou do vlastnictví.

Žalovaná (insolvenční správkyně) navrhla žalobu zamítnout s tím, že v dané věci je nutno postupovat podle § 274 insolvenčního zákona, nebot' hodnota majetku zapsaného do majetkové podstaty bude činit (po vyloučení některých aktiv dlužníka) 7.060.000,-Kč, avšak hodnota závazků je výrazně vyšší, nebot' činí 30.288.278,45 Kč. Kromě toho žalobkyni dosud ve smyslu § 225 insolvenčního zákona nezačala běžet lhůta pro podání vylučovací žaloby, nebot' insolvenční správkyně ještě nezaslala žalobkyni vyrozumění o soupisu majetku.

Žalobkyně replikovala, že ustanovení § 274 insolvenčního zákona nelze v dané věci použít, nebot' závazky dlužníka nespadají do SJM vzhledem ktomu, že jejich rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů-dlužník je převzal bez souhlasu žalobkyně (viz §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb.-dále jen obč.zák).

Krajský soud v Praze v rozsudku z 16. 10. 2013 v bodu l. výroku rozsudku zamítl žalobu a v bodu ll. výroku uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 622,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soud odkázal na ustanovení § 274 insolvenčního zákona, § 262a odst. 1 o.s.ř. a § 148 odst. 1 obč. zák. stím, že výkladem těchto ustanovení se zabýval Nejvyšší soud vrozsudku sp.zn. 20 Cdo 432/2010 ze 17. 2. 2010, ve kterém vsouvislosti svylučovací žalobou dle §267 o.s.ř. zaujal toto stanovisko: Za majetek patřící do společného jmění žalobkyně a jejího manžela (povinného) se totiž ve smyslu § 262a odst. 1 o.s.ř. považuje i ten, který netvoří součást jejich společného jmění jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp.zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005, v němž byl zaujat a odúvodněn závěr, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM (§ 262a odst. 2, § 267 odst. 1, § 143a odst. 4 obč. zák.). Tyto závěry se analogicky uplatní i v případě, že o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti rozhodl pravomocným rozsudkem soud podle § 148 odst. 1, 2 obč. zák., a to vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o zúžení SJM ve svých důsledcích nahrazuje smlouvu manželů, kterou by mohli uzavřít podle § 143a

'IU4 VSPH 'Iö4/ZU'I4 (KSPH 36 INS 12743/2011) odst. 1 obč. zák. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád ll. § 201 až 376. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009).

Rozsudek zužující SJM nabyl právní moci dne 7. 7. 2011 a kvypořádání SJM nedošlo ani vdůsledku uplynutí tříleté lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák. Ztoho důvodu jsou nemovitosti součástí majetku, ze kterého se mohou věřitelé uspokojit ive vztahu kpohledávkám, jež vznikly za trvání manželství i jen dlužníkovi. Je proto irelevantní tvrzení žalobkyně, že se nejedná o společné dluhy, které jsou přihlášeny do insolvenčního řízení. Toto tvrzení by mohlo mít význam jen tehdy, pokud by se jednalo o závazky převzaté po právní moci rozsudku, kterým bylo zúženo SJM a jestliže by věřitelům v okamžiku vzniku závazků bylo známo zúžení SJM (§ 267 odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Vdané věci bylo prokázáno, že předmětné závazky dlužníka vdrtivé většině vznikly za trvání manželství před zúžením SJM, proto mohou být závazky vymoženy ve vykonávacím řízení i na majetku v SJM dlužníka a žalobkyně. To platí i v situaci, kdy SJM zaniklo, ale nebylo ještě vypořádáno.

Přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení dosahují výše přes 30.000.000,-Kč a jediným hodnotnějším majetkem, ze kterého mohou být věřitelé uspokojeni, jsou sporné nemovitosti shodnotou přibližně 7.000.000,-Kč. Závazky dlužníka zjevně převyšují hodnotu nevypořádaného SJM, proto je namístě aplikovat § 274 insolvenčního zákona azahrnout celé nevypořádané SJM do majetkové podstaty. Soud proto žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů bylo odůvodněno ustanovením §142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch žalované.

Žalobkyně napadla rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět. Odvolání odůvodnila tím, že nejdříve mělo být vypořádáno společné jmění žalobkyně a dlužníka dle § 268 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona, a to z iniciativy žalované dle § 270 odst. 1 insolvenčního zákona. Ustanovení § 262a odst. 1 o.s.ř. není aplikovatelné, nebot' to se týká pouze zúžení SJM smlouvou, nikoliv rozhodnutím soudu, jak tomu bylo vpřípadě žalobkyně a dlužníka. Žalobkyně nesouhlasí s aplikací § 274 insolvenčního zákona-v případě prohlášení úpadku dlužníka dochází vždy ksituaci, že hodnota majetkové podstaty je nižší než hodnota závazků dlužníka.

Žalovaná se k odvolání vyjádřila a navrhla napadený rozsudek potvrdit. Uvedla, že podle výkladu žalobkyně by ustanovení §274 insolvenčního zákona nebylo nikdy použitelné. Žalobkyně neprokázala, že by nevěděla o závazcích dlužníka či dokonce snimi nesouhlasila. Kromě toho je i nepravdivé tvrzení žalobkyně o nepřiměřenosti převzatých závazků majetkovým poměrům manželů. Dlužník vdobě převzetí závazků disponoval majetkem, který přesahoval hodnotu převzatých závazků, což žalovaná specifikuje výčtem obchodních podílů dlužníka v jednotlivých s. r. o.

Odvolací soud podle § 212 o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání, které se vsouladu s§ 101 odst. 3 o.s.ř. konalo vnepřítomnosti žalované, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

'IU4 VSPH 'Iö4/ZU'I4 (KSPH 36 INS 12743/2011)

Ve smyslu §205a odst. 1 o.s.ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba (v tomto případě žaloba o vyloučení věcí z majetkové podstaty dle § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona) byla podána včas-30denní lhůta stanovená v §225 odst. 2 insolvenčního zákona nemohla uplynout, nebot' ani dosud nezačala běžet sohledem na to, že insolvenční správkyně nevyrozuměla písemně žalobkyni o zahrnutí nemovitostí do majetkové podstaty.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V dané věci nemusela insolvenční správkyně (žalovaná) uzavřít dohodu o vypořádání SJM nebo navrhnout jeho vypořádání u soudu, nebot' nastala situace předvídaná ustanovením § 274 insolvenčního zákona-závazky dlužníka jsou vyšší, než majetek náležející do SJM. Toto ustanovení se neuplatní tehdy, jsou-li závazky dlužníka vyšší než jeho výlučný majetek, avšak majetek (aktiva) v SJM dosahuje vyšší hodnoty, než kolik činí závazky (pasiva) dlužníka. Vtomto směru není správný názor žalobkyně, že vzhledem k podstatě insolvenčního řízení, tj. zjištění úpadku dlužníka, je ustanovení § 274 insolvenčního zákona zcela neaplikovatelné.

Proto dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční soud správně aplikoval ustanovení § 274 insolvenčního zákona, pokud uvedené nemovitosti náležející do dosud nevypořádaného (zúženého) společného jmění dlužníka a žalobkyně zahrnul do majetkové podstaty dlužníka, pokud dospěl k závěru, že toto společné jmění manželů je předlužené.

Za takové situace ovšem nemůže žalobkyně dosáhnout excindační žalobou vyloučení majetku náležejícího do dosud nevypořádaného společného jmění manželů, nýbrž nástrojem její procesní obrany může být toliko podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů proti insolvenčnímu správci (žalovanému). Žalobkyně totiž nemůže uplatnit v rámci excindační žaloby své lepší právo knemovitostem zahrnutým do společného jmění, dokud nebude otázka jejích práv ke společnému majetku posouzena v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů.

Práva podat žalobu o vypořádání společného jmění manželů přitom není zněním § 274 insolvenčního zákona rozhodně zbavena, nebot' ten k posouzení sporných práv ohledně práv manželů ke společnému majetku nesměřuje.

Soud prvního stupně správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 432/2010 z 2. 4. 2013, ve kterém Nejvyšší soud učinil jednoznačný závěr, že ustanovení §262a a §267 odst. 2 o.s.ř. se použijí i v případech, kdy o zúžení společného jmění manželů rozhodl soud. Vtomto směru proto není správný názor

'IU4 VSPH 'Iö4/ZU'I4 (KSPH 36 INS 12743/2011)

žalobkyně, že § 262a odst. 1 o.s.ř. lze aplikovat pouze v případě týkajícího se zúžení SJM smlouvou.

Soud prvního stupně sohledem na dobu svého rozhodnutí vycházel zprávní úpravy ustanovení § 262a odst. 1 o.s.ř. účinné do 31. 12. 2013 a odvolací soud dodává, že tytéž právní závěry platí i podle novelizovaného znění tohoto ustanovení, účinného od 1. 1. 2014.

Soud prvního stupně proto postupoval po právu, když žalobu o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty zamítl a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch úspěšné žalované dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady žalované spočívaly v náhradě ceny hromadnými dopravními prostředky (vlak 550,-Kč a místní přepravné 72,-Kč při cestě kjednání podle § 29 odst. 1, 30 odst. 2 a § 31 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Nebylo zjištěno, že by žalované vznikly náklady v odvolacím řízení, které by byla povinna hradit žalobkyně dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval vprvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 4. srpna 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková