104 VSPH 179/2016-34
70 ICm 2366/2014 104 VSPH 179/2016-34 (KSUL 70 INS 19185/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce IREKON, v.o.s., IČO 28781309, sídlem Palackého 211, 511 01 Turnov, insolvenčního správce dlužnice Martiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Čapkova 859, 418 01 Bílina, proti žalovanému Intrum Justitia, s.r.o., IČO 25083236, sídlem Prosecká 851/64, 190 00 Praha 9, zastoupenému Mgr. Robertem Lukešem, advokátem, sídlem 7. května 1109/26, 149 00 Praha 4, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2015, č.j. 70 ICm 2366/2014-18,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2015, č.j. 70 ICm 2366/2014-18, s e m ě n í tak, že žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného v celkové výši 54.350,-Kč, přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSUL 70 INS 19185/2012 přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 15.11.2012 jako pohledávka vykonatelná a nezajištěná, není po právu, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud I. stupně určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Martinou anonymizovano (dále jen dlužnice) v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 70 INS 19185/2012 vykonatelnou směnečnou pohledávku na základě pravomocného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 33 Sm 336/2008 ze dne 19. 12. 2008, PM isir.justi ce.cz 70 ICm 2366/2014 (KSUL 70 INS 19185/2012)

21. 2. 2009, ve výši 54.350,-Kč (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Dlužnice dne 31.3.2008 v Mostě vystavila a podepsala směnku se splatností 1.5.2008 na částku 30.000,-Kč na řad CALLPA s.r.o., IČO 27325679, s doložkou bez protestu, jež byla převedena rubopisem na řad žalovaného.

Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.12.2008, sp. zn. 33 Sm 336/2008, který nabyl právní moci dne 21.2.2009, bylo dlužnici uloženo, aby zaplatila žalovanému částku 30.000,-Kč s příslušenstvím.

Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno na základě jejího návrhu dne 8.8.2012 (A-1). Usnesením ze dne 16.10.2012 (A-14) byl zjištěn úpadek dlužnice, povoleno oddlužení a ustanoven insolvenční správce. Usnesením ze dne 14.1.2013 (B-7) soud neschválil oddlužení dlužnice a na její majetek prohlásil nepatrný konkurs.

Žalovaný (jako věřitel č. 11) do tohoto insolvenčního řízení přihlásil dne 15.11.2012 (přihláškou č. 15) pohledávku v částce 54.350,-Kč z titulu nesplacené směnky jako pohledávku vykonatelnou na základě shora uvedeného směnečného platebního rozkazu. K přihlášce doložil kopie směnečného platebního rozkazu a směnky. Ani po výzvě insolvenčního správce ze dne 10.12.2012 však nedoložil originál této směnky a rovněž ničeho nedoložil k její kauze.

Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 9.6.2014 (B-15) žalující insolvenční správce tuto pohledávku popřel co do pravosti jako vykonatelnou a nezajištěnou z důvodu nedoložení jejího vzniku. Soud konstatoval, že až následně byl doložen originál směnky, z něhož zjistil shora uvedené skutečnosti (tj. že byla dlužnicí vystavena dne 31.3.2008 v Mostě se splatností 1.5.2008 na částku 30.000,-Kč na řad CALLPA s.r.o., bez protestu, je dlužnicí podepsána a rubopisem byla převedena na řad žalovaného).

Citoval § 5 písm. a) a § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a konstatoval, že žaloba byla podána včas (dne 8.7.2014).

Vyložil, že sporným zůstalo posouzení otázky, zda předložení originálu směnky a doložení vzniku pohledávky (kauzy směnky) bránilo přezkoumání přihlášky, přičemž uzavřel, že postup insolvenčního správce, který trval jak na předložení originálu směnky, tak na doložení její kauzy, byl správný. Nezbytnost předložení originálu směnky odůvodnil specifiky směnečných nároků, resp. směnky jako cenného papíru. Uvedl, že věřitel sice řádně předložil vykonatelný směnečný platební rozkaz dokládající vykonatelnost pohledávky, jenž však nedokládá jeho právo přihlásit takovou pohledávku, neboť v mezidobí mohl být nárok rubopisem převeden na jiný subjekt. Podotkl přitom, že i žalovaný nastoupil do práv věřitele na základě rubopisu učiněného původním oprávněným. Konstatoval, že věřitel nakonec předložil originál směnky, čímž postavil najisto svou aktivní legitimaci k podání přihlášky.

Ohledně možnosti uplatnění kauzálních námitek insolvenčním správcem pak vycházel z § 199 IZ, nálezu Ústavního soudu ze dne 18.7.2013, sp.zn. IV. ÚS 457/10 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2014, sen.zn. 29 ICdo 4/2012. Poukázal na to, že směnečný platební rozkaz je rozhodnutím ve zjednodušeném řízení bez jednání a bez slyšení žalovaného, při němž nedochází k provádění dokazování a za skutkový základ pro rozhodnutí slouží vylíčení rozhodných skutečností žalobcem v žalobě. Z toho, že o pohledávce žalovaného bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, dovodil, že 70 ICm 2366/2014 (KSUL 70 INS 19185/2012) dlužnice v tomto řízení neuplatnila proti nároku žalovaného žádné skutečnosti zpochybňující jeho právo na zaplacení směnečného peníze, pročež dospěl k závěru, že insolvenční správce byl oprávněn namítat, že směnka nebyla řádně vyplněna a mohl vznést kauzální námitku.

Dále zohlednil, že původní věřitel indosamentem převedl právo ke směnce na nový subjekt, který namítal, že směnečný závazek je vysoce abstraktní, a proto není povinen doložit kauzu směnky. K tomu soud s odkazem na § 17 zákona směnečného a šekového uvedl, že je dána zákonná překážka přenosu kauzálních námitek na další nabyvatele směnky jako logický důsledek abstraktnosti a nespornosti závazku z těchto cenných papírů, která může být prolomena jen v případě, prokáže-li směnečný dlužník, že nový majitel nabyl směnku nepoctivě. Dovodil, že se jedná o paradoxní situaci, kdy určité chování je na straně jedné právem aprobováno a na druhé straně se s právem dostává do rozporu. Vzhledem k tomu, že závěr o tom, že určité chování je zároveň dovolené a zároveň nedovolené, nemůže obstát, dospěl k závěru, že zneužití práva je silnější a že směnečný institut byl zneužit (využit) v neprospěch slabší smluvní strany.

Konstatoval, že z důkazů má k dispozici pouze originál směnky a směnečný platební rozkaz a nemá nic doloženo ke kauze směnky. S ohledem na právo správce vznést kauzální námitky, které neuplatnila dlužnice v předchozím řízení, uzavřel, že věřitel byl povinen doložit kauzu směnky již v přihlášce, neboť jinak by právo popírat přihlášenou vykonatelnou pohledávku ztratilo smysl, čímž by došlo ke zneužití směnečných institutů k přihláškám nepřiměřeně vysokých pohledávek prostřednictvím směnek v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení, kterou je spravedlivé poměrné uspokojení přihlášených pohledávek, jelikož by někteří věřitelé byli zvýhodněni, aniž by byla možná jakákoli obrana. Proto žalobě zcela vyhověl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil plným úspěchem nezastoupeného insolvenčního správce, jenž vykonával osobně svou činnost, a nevznikly mu náklady právního zastoupení.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalovaný včas odvolání a navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne. Namítal nesprávnost napadeného rozhodnutí a uváděl, že soudu předložil pravomocný a vykonatelný směnečný platební rozkaz proti dlužnici a originál směnky, kterou nabyl na základě rubopisu, přičemž kauzu směnky nedoložil, jelikož má k dispozici pouze tuto směnku. Poukazoval na to, že dlužnice nevznesla žádné kauzální námitky ve směnečném řízení a ani žalobce neuvedl proti směnce žádné kauzální námitky (a to ani v žalobě) a nesplnil tak svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Namítal, že soud nemá ke kauze směnky ničeho doloženo, pročež dospěl k názoru, že byl povinen v přihlášce doložit kauzu směnky (čímž na něj přenesl břemeno tvrzení a důkazní) a že jím byl směnečný institut spíše zneužit.

Uváděl, že pokud soud dospěl k závěru, že ke kauze směnky ničeho nemá, resp. že žalobce v žalobě nic nedoložil, nemohl pak uzavřít, že nemá pohledávku proti dlužnici, neboť z originálu směnky a pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu lze jednoznačně dovodit i kauzu směnky, a to, že původní vlastník směnky půjčil dlužnici částku 30.000,-Kč oproti podpisu na směnce znějící na tutéž částku. Nic jiného nebylo v řízení prokázáno, a proto měl soud I. stupně dojít k závěru, že má vůči dlužnici spornou pohledávku. Nadto uváděl, že řízení o závazku bylo pravomocně skončeno v roce 2009, tedy dříve, než byla publikována judikatura soudů, na niž se odvolával soud I. stupně.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uváděl, že podstatou sporu je otázka, zda byla směnečná pohledávka řádně uplatněna přihláškou tak, aby mohla být na přezkumném jednání zjištěna. 70 ICm 2366/2014 (KSUL 70 INS 19185/2012)

Odvolací soud podle § 212 a 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupoval podle § 213 o.s.ř. a doplnil dokazování provedením důkazů protokolem o zvláštním přezkumném jednání s přezkumným listem sporné pohledávky (B-15) z insolvenčního spisu sp.zn. KSUL 70 INS 19185/2012 a ze svazku přihlášky pohledávky č. P15 přihláškou pohledávky žalovaného, směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.12.2008, č.j. 33 Sm 336/2008-6 a směnkou vystavenou v Mostě dne 31.3.2008 (P15-12, založenou ve spise projednávaného incidenčního sporu mezi č.l. 8 a 9 spisu) a po tomto doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Podle § 199 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

V rozsudku ze dne 26.2.2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu § 199 odst. 2 IZ v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci.

K nezbytnosti náležitého odůvodnění kauzálních námitek se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.3.2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.). K odůvodnění kauzálních námitek srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009.

Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně ohledně včasnosti žaloby. Na rozdíl od soudu I. stupně je však odvolací soud přesvědčen, že z práva insolvenčního správce uplatňovat při popření sporné pohledávky kauzální námitky, které neuplatnila dlužnice v předchozím řízení, nelze dovodit povinnost věřitele doložit kauzu směnky již v přihlášce pohledávky. Zároveň odvolací soud dospěl k závěru, že žalující insolvenční správce při popření sporné pohledávky neuplatnil žádnou kauzální námitku.

Z provedeného dokazování odvolací soud zjistil, že žalovaný věřitel přihláškou pohledávky ze dne 12.11.2012 (P15) přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice spornou pohledávku v celkové výši 54.350,-Kč, sestávající z jistiny v částce 30.000,-Kč a z příslušenství v částce 24.350,-Kč tvořeného úrokem z prodlení ve výši 7.680,-Kč (6% p.a. 70 ICm 2366/2014 (KSUL 70 INS 19185/2012) do 2.5.2008 do 8.8.2012) a náklady řízení ve výši 16.670,-Kč (náklady právního zastoupení + soudní poplatek), přičemž jako důvod vzniku pohledávky uvedl nesplacenou směnku a odkázal na směnečný platební rozkaz. K přihlášce přiložil také kopie směnky vystavené dlužnicí dne 31.3.2008 v Mostě na částku 30.000,-Kč a směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.12.2008, č.j. 33 Sm 336/2008-6, s vyznačenou doložkou nabytí právní moci dne 21.2.2009, jímž byla dlužnici uložena povinnost zaplatit žalovanému směnečný peníz v částce 30.000,-Kč, šestiprocentní úroky p.a. od 2.5.2008 do zaplacení a náklady řízení v částce 16.670,-Kč, a to do tří dnů od jeho doručení.

Se soudem I. stupně lze sice souhlasit v tom, že v případě, kdy dlužnice v řízení, jež předcházelo vydání směnečného platebního rozkazu, neuplatnila kauzální námitky, má právo uplatnit je insolvenční správce, ovšem jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné směnečné pohledávky (srov. shora citovaný rozsudek sen. zn. 29 ICdo 4/2012). Tyto (konkrétní) kauzální námitky tedy musí insolvenční správce uplatnit jako důvod popření při přezkumu sporné pohledávky na přezkumném jednání. Z toho, že insolvenční správce může uplatnit námitky proti kauzálnímu vztahu, však nevyplývá, že by byl věřitel povinen v přihlášce směnečné pohledávky uvádět kauzu směnky. K tomu odvolací soud dodává, že již v rozhodnutí ze dne 16.5.2013, č.j. KSUL 74 INS 10676/2012, 1 VSPH 571/2013-P4-9, Vrchní soud v Praze vysvětlil, že pokud přihláškou uplatněný nárok věřitele vyplýval ze směnečného závazku, postačovalo k vylíčení důvodu tohoto nároku označení směnky (s odkazem na připojenou přílohu). Je tomu tak proto, že důvodem vzniku přihlašované směnečné pohledávky ve smyslu § 174 odst. 2 IZ je samotná směnka; směnečný věřitel nemusí v přihlášce pohledávky uvádět právní důvod (kauzu) směnky. Z těchto závěrů v poměrech projednávané věci vyplývá, že přihláška sporné pohledávky nevykazovala vady, jež by bránily jejímu přezkumu.

Z protokolu o zvláštním přezkumném jednání s přezkumným listem sporné pohledávky (B-15) odvolací soud zjistil, že žalobce popřel spornou vykonatelnou nezajištěnou pohledávku žalovaného co do pravosti v plné výši 54.350,-Kč toliko z důvodu, že nebyl prokázán její vznik. Takový popěrný důvod však nesplňuje požadavky kladené na řádné uplatnění kauzálních námitek výše citovanou judikaturou (sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 a sp. zn. 29 Cdo 5257/2009). Odvolací soud proto uzavírá, že žalobce neuvedl jako důvod popření žádnou konkrétní kauzální námitku. Za tohoto stavu pak považuje odvolací soud za nepřiléhavý odkaz soudu I. stupně na nález Ústavního soudu ze dne 18.7.2013, sp.zn. IV. ÚS 457/10, vztahující se k možnosti uplatňování kauzálních námitek proti nabyvateli směnky ve vztahu k Čl. 1 § 17 zákona směnečného a šekového (jelikož v projednávané věci nebyly žádné takovéto námitky vůbec uplatněny). Nadto odvolací soud uvádí, že se z obsahu spisu ani nepodává závěr soudu I. stupně o zneužití směnečného institutu.

Odvolací soud souhlasí s odvolatelem, že na něj soud I. stupně v projednávané věci nepřípustně přenesl břemeno tvrzení a důkazní. Odvolací soud přitom zdůrazňuje, že podle § 199 odst. 3 IZ nemohl žalobce v žalobě uplatnit jiné skutečnosti, než pro které pohledávku popřel, tedy toliko, že nebyl prokázán vznik sporné pohledávky. V průběhu řízení o incidenčním sporu však žalovaný věřitel doložil originál směnky, kterou dlužnice vystavila a podepsala dne 31.3.2008 v Mostě se splatností 1.5.2008 na částku 30.000,-Kč na řad CALLPA s.r.o., s doložkou bez protestu, jež byla převedena rubopisem na řad žalovaného. Vzhledem k tomu, že proti této směnce neuplatnil žalobce při jejím popření žádné konkrétní kauzální námitky, nezbývá než uzavřít, že žalovaný touto směnkou nepochybně prokázal vznik sporné pohledávky co do jistiny 30.000,-Kč. Pokud jde o příslušenství pohledávky (úrok z prodlení a náklady řízení), byl jeho vznik bezpečně prokázán žalovaným již přílohou sporné přihlášky pohledávky, a to shora popsaným pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.12.2008, č.j. 33 Sm 336/2008-6, proti němuž žalobce ani ničeho nenamítal. 70 ICm 2366/2014 (KSUL 70 INS 19185/2012)

V řízení tedy byl (směnkou a směnečným platebním rozkazem) spolehlivě vyvrácen žalobcem uplatněný důvod popření sporné pohledávky, a proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 věta první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Ve sporu o pravost pohledávky byl žalovaný proti žalujícímu insolvenčnímu správci zcela úspěšný a odvolací soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 7. listopadu 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová