104 VSPH 179/2014-48
41ICm2515/2013 104 VSPH 179/2014-48 (KSHK 41 INS 31895/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud V Praze rozhodl jako soud odvolací V senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a J UDr. Alexandry J iříčkové V právní Věci žalobce: Mgr. Kamil Toman, se sídlem Hradec Králové, Škroupova 441, insolvenčního správce dlužníků Jiřího Zeleného a Martiny Zelené, proti žalovanému: FINE CREDIT a. s., se sídlem Olomouc, Sokolská 536, IČO 26866919, o popření pravosti pohledávek, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 41 ICm2515/2013-17 ze dne 1. listopadu 2013, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu VHradci Králové č. j. 41 ICm2515/2013-17 ze dne 1. listopadu 2013 se mění tak, že se zamítá žaloba domáhající se určení, že pohledávky žalovaného č. P6/1 ve Výši 165.626,-Kč a č. P6/2 ve Výši 392.898,-Kč, přihlášené V insolvenčním řízení sp.zn. KSHK 41 INS 31895/2012, nejsou po právu.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění:

Vrámci insolvenčního řízení dlužníků Jiřího Zeleného a Martiny Zelené, věřitel FINE CREDIT a. s. přihlásil dne 22.5. 2013 jako vykonatelné pohledávky č. P 6/1 v celkové Výši 165.626,-Kč a č. P 6/2 v celkové výši392.898,-Kč vůči dlužniciMartině Zelené.

2 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012)

Podle přihlášky věřitele pohledávka č. 1 pozůstává z jistiny 110.522,-Kč vzniklé na základě smlouvy o úvěru č. 8090000009 z 12. 1. 2009 ve znění dodatku č. 1 z 12. 1. 2009 ajejí příslušenství je tvořeno úroky z prodlení 35.104,-Kč, vyčíslenými ke dni rozhodnutí o úpadku a paušální náhradou nákladů 20.000,-Kč, spojených s vymáháním dlužné částky. Nárok byl dále odůvodněn tím, že dlužnice neplatila řádně splátky úvěru, proto byl její závazek zesplatněn ke dni 21. 4. 2009 vsouladu sčl. III bodem 2 smlouvy. Pohledávka byla dne 15. 8. 2009 postoupena věřitelem SMART HYPO s. r. o. na postupníka FINE CREDIT a. s. smlouvou o postoupení pohledávek č. 200925. Pohledávka byla označená jako zajištěná majetkem dlužnice a dále vykonatelná na základě rozhodčího nálezu sp.zn. 7941/2009 z22. 2. 2010, vydaného rozhodcem Mgr. Ludmilou Kožanou.

Podle přihlášky věřitele pohledávka č. 2 pozůstává ze smluvní pokuty 354.480,-Kč a jednorázové smluvní pokuty 12.000,-Kč vzniklých na základě čl. IV. bodu 1. smlouvy o úvěru č. 8090000009 z 12. 1. 2009 ve znění dodatku č. 1 z 12. 1. 2009 a příslušenství je tvořeno náhradou nákladů rozhodčího řízení 26.418,-Kč. Nárok byl stejně jako u pohledávky č. 1 odůvodněn tím, že dlužnice neplatila řádně splátky úvěru, proto byl její závazek zesplatněn ke dni 21. 4. 2009 v souladu s čl. III bodem 2 smlouvy. I tato pohledávka byla dne 15. 8. 2009 postoupena věřitelem SMART HYPO s. r. o. na postupníka FINE CREDIT a. s. smlouvou o postoupení pohledávek č. 200925. Pohledávka byla označená jako nezajištěná a dále vykonatelná na základě Výše uvede né ho rozhodčího ná le zu.

Dlužnice pohledávky uznala. Insolvenční správce obě pohledávky popřel z důvodu, že je neplatná rozhodčí doložka a nároky jsou promlčeny. U pohledávky č. 2 navíc namítl obcházení zákona.

Insolvenční správce podal proti věřiteli dne 15. 7. 2013 žalobu, kterou se domáhal popření pravosti pohledávek č. 1 a č. 2. Žalobu odůvodnil tím, že nečiní sporným uzavření smlouvy o úvěru, zástavní smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávek. Avšak rozhodčí nález považuje za neplatný zdůvodu neplatné rozhodčí doložky. Podle čl. VII. smlouvy o úvěru z 12. 1. 2009 bude rozhodce jmenován ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI a. s. ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Tento seznam nebyl dlužnici znám a ani jednací řád pro rozhodčí řízení nebyl přílohou smlouvy o úvěru, byl pouze publikován na internetových stránkách žalobce. Nelze ověřit, v jakém znění platil jednací řád v den uzavření smlouvy. Kromě toho jsou přihlášené pohledávky promlčeny, nebot podle tvrzení věřitele byla pohledávka zesplatněna dne 21. 4. 2009, ale přihláška pohledávek byla soudu doručena až 22. 5. 2013. Promlčecí lhůta začala běžet po zesplatnění úvěru a uplynula jak 3letá lhůta podle občanského zákoníku, tak i 4letá lhůta dle obchodního zákoníku.

Pohledávka č. 2 byla přihlášena jako nezajištěná, byt ve skutečnost zajištěná je, a to z téhož důvodu jako pohledávka č. 1. V režimu povoleného oddlužení může být zajištěný věřitel uspokojen pouze ze zpeněžení zajištěného majetku a označením pohledávky jako nezajištěné sleduje věřitel vyšší míru uspokojení na úkor ostatních věřitelů.

Podáním z 6. 9. 2013 adresovaným insolvenčnímu soudu vzal žalovaný svou přihlášku zpět upohledávky č. 1 v rozsahu 32.400,-Kč kjistině 110.522,-Kč, upříslušenství v rozsahu 7.515,-Kč k úroku zprodlení 35.104,-Kč a v celém rozsahu paušální náhrady nákladů 20.000,-Kč. Upohledávky č. 2 vzal žalovaný zpět svou přihlášku vrozsahu 158.030,-Kč ke smluvní pokutě

3 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012)

354.480,-Kč, v celém rozsahu jednorázové smluvní pokuty 12.000,-Kč a v celém rozsahu náhrady nákladů rozhodčího řízení 26.418,-Kč.

Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku z 1. 11. 2013 v bodu I. výroku rozsudku určil, že žalovaný nemá za dlužníky Jiřím Zeleným a Martinou Zelenou zajištěnou pohledávku 165.626,-Kč a nezajištěnou pohledávku 392.898,-Kč. V bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vbodu III. výroku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek 5.000,-Kč na účet soudu.

Vodůvodnění rozsudku soud uvedl, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, nebot nebyl dohodnut konkrétní rozhodce. Tento závěr je vsouladu srozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 z11. 5. 2011 a Ústavního soudu sp. zn. 111. Ús 1624/12 227. 9. 2012. Rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky je též neplatný, proto je správný závěr žalobce, že uplatněná pohledávka je promlčená-byla splatná 21. 4. 2009 a měla být uplatněna vsouladu s § 173 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) vtříleté promlčecí lhůtě podle § 101 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), tj. do 21.4. 2012. Soud proto žalobě vyhověl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vbodu II. výroku bylo odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. stím, že úspěšnému účastníkovi náklady nevznikly. Rozhodnutí Vbodu III. výroku bylo odůvodněno ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích stím, že žalobce byl dle § 11 odst. 2 písm. r) uvedeného zákona osvobozen od povinnosti hradit soudní pop latek.

Žalovaný napadl rozsudek Včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit ažalobu zamítnout. Odvolání odůvodnil tím, že obě pohledávky jsou vykonatelné a pokud je žalobce označuje za nevykonatelné, jedná se o jiné právní posouzení, které je Však nepřípustné dle § 199 insolvenčního zákona. Vtéto souvislosti poukazuje žalovaný na stejné právní závěry obsažené v rozhodnutí Kraj ského soudu v Brně č. j. 30 ICm252/2012-27 (KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8) z 16. 3. 2012. Smluvní vztah ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním, nikoliv občanským zákoníkem Jak rozhodčí doložku zdoby před 31. 3. 2012, tak irozhodčí nález považuje žalovaný za platné. Opačný závěr by narušil právní jistotu stran smluvního vztahu. Pohledávka měla být uplatněna v 4leté promlčecí lhůtě, tj. do 21. 4. 2013. žalovaný podal dne 1. 10. 2009 rozhodčí žalobu u ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI a. s., tudíž došlo ke stavení promlčecí lhůty dle § 402 a násl. obch. zák. a nedošlo k promlčení. K tomu by došlo až uplynutím 10leté promlčecí lhůty dle § 408 obch. zák.

Žalobce se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Vrozhodčím řízení dlužnice nic nenamítla, tudíž ani neplatnost rozhodčí do ložky ani promlčení pohledávky. Smlouva o spotřebitelském úvěru není smlouvou o úvěru, tudíž nelze odkazovat na ustanovení obch. zák. Rozhodčí doložka byla neplatná a pohledávka byla promlčena i v 4leté, nejen v 3leté promlčecí lhůtě. Žalobce zopakoval, že věřitel nemohl pohledávku č. 2 přihlásit jako nezajištěnou z důvodů, které uvedl v řízení u soudu prvního stupně.

Odvolací soud podle §212. o. s. ř. ve spojení s §7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti anavrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud

4 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012) se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvo zen správný právní závěr.

Vprvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána Včas-přezkumné jednání, při kterém insolvenční správce popřelpravo st předmětných pohledávek žalovaného č. P 6/1 a č. P 6/2, proběhlo dne 19. 6. 2013 a žaloba insolvenčního správce byla soudu doručena dne 15. 7. 2013, tedy do 30 dnů (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

Soud prvního stupně založil odůvodnění svého rozsudku na závěru, že rozhodčí doložka byla neplatná, a proto považuje pohledávky č. 1 a 2 za nevykonatelné. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda vůbec lze v insolvenčním řízení zkoumat platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Kladnou odpověď na tuto otázku lze nalézt v interpretaci evropského práva podané Soudním dvorem Evropské unie (dále jen SDEU) např. v jeho rozhodnutích Pannon (C-243/08 ze 4. 6. 2009), Oceáno Grupo Editorial (C-240/98 z27. 6. 2000) aMostaza Claro (C-168/05 z26.10. 2006), podle nichž nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule) ve spotřebitelských smlouvách, nejsou pro spotřebitele závazné a soud přihlíží k jejich nezávaznosti z úřední povinnosti.

Co se týče českého práva, insolvenční zákon nezná obdobu ustanovení § 35 RozŘ (neexistuje možnost přerušit řízení a uložit insolvenčnímu správci podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu). Právní úprava popírání pohledávek přihlášených věřitelů (§ 192 a násl. insolvenčního zákona) neomezuje okruh důvodů jejich popření (až na výjimky stanovené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Prosazuje se tak (obdobně jako vpředchozím zákoně o konkursu a vyrovnán1) zásada práva věřitelů na poměrné uspokojení a ochrany jejich společného zájmu, která vedla k zakotvení možnosti provádět pro účely insolvenčního řízení speciální přezkum dlužníkových právních úkonů vrámci přezkumného či incidenčního řízení (bez ohledu i na jejich případnou vykonatelnost). Kromě toho lze dovodit i z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona možnost hodnotit otázku vykonatelnosti pohledávky v incidenčním řízení, která vpřípadě přezkumného řízení již byla posouzena (§ 191 insolvenčního zákona; zde za účelem stanovení povinnosti podat incidenční žalobu o určení pravosti, Výše či pořadí pohledávky), a jež má vprůběhu incidenčního řízení Význam pro posouzení, která ze stran sporu ne se důkazní břemeno.

Právní teorie i soudní praxe vkonkursním řízení, kterou lze vtomto případě jednoznačně aplikovat i na zákon insolvenční, se takto např. shodly na tom, že ve sporu o určení existence pohledávky z titulu směnky lze uplatňovat stejné námitky jako vřízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a tyto námitky mohou podávat jak popírající věřitelé, tak insolvenční správce dlužníka v incidenčním sporu o existenci popřené směnečné pohledávky (např. v rozsudku Vrchního soudu vPraze č. j. 4Cmo 191/2007-375 ze dne 19.11. 2008 bylo konstatováno, že popírající věřitelé, popř. správce konkursní podstaty musí mít možnost vrámci přezkumu pohledávek dle ustanovení § 23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnit vůči směnce všechny absolutní i relativní námitky, které může uplatnit i účastník směnečného vztahu, jinak by přezkumné řízení postrádalo Význam). Proto se odvolací soud domnívá, že insolvenčnímu správci musí být v insolvenčním řízení vrámci přezkumu pohledávek dána možnost obdobné procesní obrany, pokud by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 RozŘ), na němž je založena vykonatelnost přihlašované pohledávky, jaká by náležela dlužníku vpřípadě jeho individuální obrany vexekučním řízení dle §35 RozŘ. Z toho ovšem plyne, že uplatní-li insolvenční správce při popření vykonatelné pohledávky důvody, pro které by mohl být rozhodčí

5 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012) nález soudem zrušen, přezkoumá analogicky vrozsahu určeném v § 35 RozŘ též otázku, zda lze krozhodčímu nálezu vpodmínkách insolvenčního řízení přihlížet, tedy zda nejsou jinak dány podmínky pro jeho zrušení dle § 31 RozŘ. Takový postup zcela odpovídá zásadám insolvenčního zákona, který přezkumem pohledávek (Včetně pohledávek vykonatelných) zajišťuje ochranu práv všech věřitelů před účelovými právními úkony dlužníka nebo jednotlivých věřitelů, jimiž by se zkracovalo jejich právo na poměrné a co nejvyšší uspokojení. Navíc při posouzení otázky vykonatelnosti pohledávky zrozhodčího nálezu insolvenční soud neupírá věřiteli, jenž takovou pohledávku přihlásil, samotnou možno st domáhat se v insolvenčním řízení jejího uspokojení, nýbrž tato okolnost má pro věřitele pouze ten důsledek, že se na jím přihlášenou pohledávku pohlíží jako na nevykonatelnou, tudíž se ocitá v režimu právní úpravy § 198 insolvenčního zákona. Bude-li shledána jeho pohledávka z hlediska hmotného práva jako oprávněná, nemá pak již žádný Význam okolno st, zda se tak stalo na základě vykonatelné či nevykonatelné pohledávky.

Odvolací soud uzavírá, že právě zdůvodu, že v insolvenčním zákoně chybí právní úprava odpovídající ustanovení §35 RozR, je nutno vincidenčním řízení sohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byt nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Odvolací soud se dále zabýval tím, jaký Vliv může mít nevykonatelnost pohledávky, způsobená neplatnou rozhodčí doložkou, na promlčení pohledávky (soud prvního stupně založil svůj závěr, že pohledávka je promlčená na názoru, že předmětný rozhodčí nález je neplatný z důvodu neplatné rozhodčí doložky). V této souvislosti odvolací soud podotýká, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná, nebot výběr rozhodce byl sjednán tak, že jej vybere konkrétní akciová společnost, uvedená vrozhodčí doložce, zauplatnění pravidel a jednacího řádu uvedené a. s. Tato společnost není stálým rozhodčím soudem, proto se plně uplatní závěry obsažené vrozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 z 11. 5. 2011 a v usnesení Vrchního soudu vPraze sp.zn. 12 Cmo 496/2008 z28. 5. 2009. Nicméně odvolací soud zdůrazňuje, že pro rozhodnutí tohoto sporu není platnost či neplatnost rozhodčí doložky právně významná, což vyplyne z níže uvedeného.

Odvolacímu soudu je známo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 958/2012 z10. 7. 2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí astanovisek pod č. 92/2013 správní větou Byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobílým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. I písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. žák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-líjíž exekuce V takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomocí orgánu, který exekuční títul vydal, je třeba exekucí V každěm jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. I písm. h) o. s. ř. zastavit. Soud prvního stupně si toto rozhodnutí vyložil tak, že vpřípadě neplatnosti rozhodčí doložky je rozhodčí nález vydaný rozhodcem na základě takové rozhodčí doložky de facto nicotným právním aktem, ke kterému se nepřihlíží. Odvolací soud s tímto výkladem soudu prvního stupně nesouhlasí, a to nejen proto, že Nejvyšší soud vodůvodnění svého usnesení nikde nepoužívá pojmu nicotný právní akt ve spojení s rozhodčím nálezem, který nepovažuje za způsobilý exekuční titul, ale zejména z níže uvedených důvodů.

6 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012)

Pro právní posouzení rozhodčí doložky obsažené ve Smlouvě o úvěru č. 8090000009 uzavřené s dlužnicí dne 12. 1. 2009 je rozhodující znění zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (RozŘ) účinné vdobě uzavření rozhodčí doložky (tj. v dané Věci ve znění účinném do 31. 3. 2012) a totéž platí i pro platnost či neplatnost rozhodčího nálezu sp.zn.7941/2009 z22.2. 2010 (viz Čl. II. Přechodná ustanovení novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb.).

Podle § 15 odst. 1 RozŘ Rozhodci jsou oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Podle § 15 odst. 2 RozŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním ukonu v řízení, týkajícího se věci samé. Podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 4. 2012 Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním ukonu v řízení, týkcy'ícího se věci samé. T o neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.

Ustanovení § 31 RozŘ uvádí taxativní výčet případů, ve kterých soud na návrh kterékoliv strany rozhodčího sporu zruší rozhodčí nález, a to mj. z důvodu, jestliže a), byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, a b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahiy'e.

Ustanovení § 32 odst. 1 RozŘ ukládá povinnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Podle § 34 odst. 1 RozŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 3] písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne.

Podle § 16 RozŘ ve znění účinném do 31. 12. 2013 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají učinky podané žaloby zachovány. Podle § 16 odst. 1 RozŘ ve znění účinném od 1. 1. 2014 Uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-l i rozhodc i, že není dána jejich pravomoc, zůstávcy'í učinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci. Podle odst. 2 téhož ustanovení Účinky podané žaloby zůstávají zachovány i tehdy, pokud strana po zrušení rozhodčího nálezu podala u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu, nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu.

Podle § 35 odst. 1 písm. a) RozŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 I když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 3V] písm. a), d) nebo jý. Poznámka 5) odkazuje na §268 o. s. ř. Podle §35 odst. 1 písm a) RozR

7 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012) ve znění účinném od 1. 4. 2012 I když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. I, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5) i tehdy, jestliže a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 3] písm. a), d) nebo b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 3] písm. a) až h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 3] písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu, c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a j ej í j ednání nebylo ani dodatečně schváleno, d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.

Podle §35 odst. 2 RozŘ Je-li podán návrh podle odstavce I, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu. Podle odst. 3 Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat obdobně podle § 34.

Odvolací soud doplňuje, že jedná-li se o standardní jednoinstanční rozhodčí řízení (jako tomu bylo i vpředmětném rozhodčím řízení), tj. řízení, ve kterém není dohodnut přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle § 27 RozŘ, pak doručením nabývá rozhodčí nález účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

Z uvedených ustanovení RozŘ jak ve znění účinném vdobě uzavření uvedené smlouvy o úvěru, tak i ve znění účinném k dnešnímu dni plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to bud do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle §31 a §32 odst. 1 RozŘ, nebo stejnou žalobou podanou vrámci probíhajícího exekučního řízení v 30denní lhůtě podle § 35 odst. 2 RozŘ. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30denní lhůtě podá u soudu návrh na pokračování v řízení (viz § 16 a § 34 odst. 1 RozŘ). Jinými slovy, aby mohlo být o téže Věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, nebot má účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

Vzhledem k této vnitřní lo gice uvedeného zákona nelze považovat za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (muselo se jednat o majetkový spor a muselo být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 RozŘ). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. To Však není případ zmíněného rozhodčího nálezu, který zavazoval dlužnici kpeněžitému plnění, tudíž se nepochybně jednalo o majetkový spor, u něhož bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu.

8 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012)

Odvolací soud uzavírá, že je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má itakový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt.

Odvolací soud nepřehlédl, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. spojuje stavení promlčecí doby se zahájením rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky. Avšak pozdější zákon č. 216/1994 Sb. (RozŘ), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995 (obch. zák. je účinný od 1. 1. 1992), vychází z jiné koncepce a jak je zřejmé z jeho obsahu, je-li rozhodčí nález zrušen vřízení vedeném dle § 31 RozŘ (ve všech zněních) z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná či vůbec neuzavřená (§ 31 písm b) a § 15 odst. 2 RozŘ), i v takovém případě (viz § 16 RozŘ) zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány, podá-li strana (rozhodčí žalobce) u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. U této právní úpravy se uplatní pravidlo Lex posterior derogat priori, proto je odvolací soud názoru, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. bylo nepřímo zčásti novelizováno pozdějším zákonem č. 216/ 1994 Sb.

Uvedený názor opírá odvolací soud io tu okolnost, že jak plyne z§ 112 obč. zák., promlčecí doba neběží u práva, na které dopadá právní úprava obč. zák., i jeho uplatněním u rozhodce, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Toto rozlišení nečiní ani nová právní úprava obsažená v § 648 ve spojení s § 3017 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) anení žádný rozumný důvod, proč by se měl jinak posuzovat běh promlčecí lhůty vpřípadě rozhodčích řízení, v nichž jsou uplatňována práva dle obchodního zákoníku na jedné straně a jinak vpřípadě rozhodčích řízení, ve kterých se věřitelé domáhají splnění svých nároků plynoucích zobč. zák. nebo zo. z. I tato úvaha vedla odvolací soud k tomu, že promlčecí doba přestala běžet podle §403 odst. 1 obch. zák. itehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí do ložky.

Odvolací soud poukazuje na důsledky opačného přístupu vycházejícího ze závěru, že podáním rozhodčí žaloby vpřípadě neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy nepřestala běžet promlčecí doba dle §403 odst. 1 obch. zák. Vtakovém případě by věřitel, byt již by měl kdispozici pravomocný rozhodčí nález, musel podat v neustále běžící čtyřleté promlčecí lhůtě ižalobu o splnění téhož nároku u soudu. Nepochybně by se ale dočkal toho, že by soud řízení o jeho žalobě (správně) zastavil dle §104 odst. 1 o. s.ř. pro neodstranitelnou překážku Věci rozhodnuté, a to spoukazem na to, že rozhodčí nález má dle §28 odst. 2 RozŘ účinky pravomocného rozsudku. Ve svých důsledcích lze proto považovat za denegatio iustitiae přístup soudu, který považuje pravomocný rozhodčí nález vydaný v arbitrovatelných věcech (tj. ve věcech, v nichž lze uzavřít rozhodčí smlouvu) za nicotný právní akt, v důsledku čehož mělo dojít k uplynutí promlčecí lhůty s ohledem na, jak se domnívá soud prvního stupně, nestavení promlčecí lhůty podáním rozhodčí žalob y.

Prezentovaný názor odvolacího soudu není vrozporu s právními závěry obsaženými v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 z 10. 7. 2013. Nejvyšší soud se ve svém usnesení nezabýval otázkou promlčení nároků rozhodčích věřitelů a řešil procesní situaci odlišnou od dané Věci sp. zn. 104 VSPH179/2014. Je nutno zdůraznit, že na předmětnou odvolací věc dopadá právní úprava nového znění § 35 zákona č. 216/1994 Sb. účinná od 1. 4. 2012, podle kterého je od 1. 4. 2012 umožněno spotřebiteli vpozicipovinného i za trvání řízení o výkonu rozhodčího nálezu podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí smlouvy (novela provedená zákonem č. 19/2012 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení ke změně ustanovení § 35 zákona č. 216/ 1994 Sb., blíže viz článek L. Mikulcové Důsledky neplatné

9 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012) rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech pro exekuci zveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2014 na str. 52-58). Naproti tomu dovolací rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo usnesení Okresního soudu vSokolově č.j. 28 EXE 1485/2010-43 z15. 6. 2011, kterým byla zastavena exekuce podle §268 odst. 1 písm h) o. s. ř. zdůvodu neplatnosti rozhodčí doložky, na základě které byl vydán rozhodčí nález zavazujícího spotřebitele (rozhodčího žalovaného) k peněžitému plnění. Z data vydání usnesení okresního soudu je zřejmé, že okresní soud rozhodoval za existence právní úpravy obsažené v §35 RozŘ účinné před 1. 4. 2012, tj. za procesní situace, kdy zákon neumožňoval soudci vrámci výkonu rozhodnutí poskytnout spotřebiteli vpozici povinného možnost podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zdůvodu neplatné (neexistující) rozhodčí smlouvy.

Odvolací soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. 31 Cdo 958/2012 postupoval vintencích právního závěru učiněného SDEU vrozsudku sp.zn. C-40/08 z6. 10. 2009 ve Věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira (dále jen rozhodnutí Asturcom), ve kterém SDEU rozhodoval o předběžné otázce položené španělským exekučním soudcem. Jednalo se o typově stejnou procesní situaci s obdobným právním rámcem, jako ve Věci řešené Nejvyšším soudem vusnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Španělský soudce rozhodoval o výkonu rozhodnutí, a to pravomocného rozhodčího nálezu, zavazujícího spotřebitele paní Nogueira, která nepodala vdvouměsíční lhůtě dle španělského práva žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu. Španělský soudce se obrátil na SDEU spředběžnou otázkou, nebot měl pochybnosti o slučitelnosti práva Společenství se španělskými právními předpisy neumožňujícími vrámci výkonu rozhodnutí přezkoumávat platnost rozhodčích smluv. SDEU rozhodl takto: Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána V tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený Výkon pravomocného rozhodčího nálezu vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace oprávním a skutkovém stavu, ibez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení V rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které ztoho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán.

Podle názoru odvolacího soudu z rozhodnutí Asturcom plyne, že v rámci výkonu rozhodnutí je nutno umožnit spotřebiteli, aby nebyl vázán neplatnou rozhodčí doložkou, jež představuje nepřiměřenou podmínku pro spotřebitele, přičemž v konkrétně rozhodované Věci dopadá na právní situaci, kdy podle národní úpravy není ve výkonu rozhodnutí poskytnuta spotřebiteli žádná právní ochrana (typicky kdy podle španělské právní úpravy a české právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 nemohl soudce vřízení o výkonu pravomocného rozhodčího nálezu posuzovat platnost rozhodčí smlouvy a rozhodčí nález měl v tomto smyslu bez dalšího účinky pravomocného soudního rozhodnutí). Avšak novela ustanovení §35 RozŘ, provedená zákonem č. 19/2012 Sb. a účinná od 1. 4. 2012, umožňuje spotřebiteli nebýt ani ve výkonu rozhodnutí vázán neplatnou rozhodčí smlouvou (v tomto směru není nutná ingerence soudu dle rozhodnutí Asturcom řešícího v duchu Směrnice Rady 93/13/EHS procesní situaci, kdy spotřebitelpodle národního práva již nemůže nijak napadnout pravomocný rozhodčí nález), nebot je mu umožněno i vrámci výkonu rozhodnutí vyvolat nalézací řízení, tj. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Bylby absurdní závěr, že poté, kdy soud dle § 35 odst. 2 RozŘ přeruší řízení a uloží povinnému do 30 dnů podat u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, by iv případě nečinnosti povinného po marném uplynutí

10 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012)

30denní lhůty přihlédl k neplatné rozhodčí smlouvě a zastavil nařízený výkon rozhodnutí. Proto odvolací soud zastává názor, že od 1. dubna 2012 již nelze vřízení o výkon rozhodnutí o nárocích ze spotřebitelských smluv bez dalšího přihlížet u rozhodčího nálezu k neplatné rozhodčí smlouvě (jak již odvolací soud uvedl, novela § 35 RozŘ provedená zákonem č. 19/2012 Sb., nemá žádná přechodná ustanovení, ztoho důvodu nové znění tohoto ustanovení dopadá na veškerá řízení o výkon rozhodnutíprováděná po 31. 3. 2012).

Uvedený Výklad § 35 RozŘ ve znění novely provedené s účinností od 1. 4. 2012 zákonem č. 19/2012 Sb. se opírá o zcela jasný úmysl zákonodárce, poukazující právě na uvedené rozhodnutí Asturcom V důvodové zprávě k novele § 35 RozŘ je uvedeno V návaznosti na rozhodovací praxi Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech, se navrhuje zakotvit možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu i ve vykonávacím řízení, a to z důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy (srov. např. rozhodnutí C-168/05 Mostaza Claro nebo rozhodnutí C-40/08 Asturcom). Navrhuje se tedy učinit upravu, která by zcy'istila, aby byl zákon v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora EU. Z uvedeného je zřejmé, že po přijetí uvedené novely, která byla iniciována právě rozhodnutím Asturcom, již není toto rozhodnutí aplikovatelné v řízeních vedených po 31. 3. 2012.

Odvolací soud zdůrazňuje, že i kdyby byl nesprávný právní názor o neaplikovatelnosti rozhodnutí Asturcom od 1. 4. 2012, i vtakovém případě by z důvodu zahájení rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle §403 odst. 1 obch. zák. a § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 RozŘ, byt by rozhodčí smlouva byla neplatná či neexistující. Jak uvedl sám věřitel vpřihlášce svých pohledávek, obě pohledávky byly splatné nejdříve dne 21. 4. 2009. Rozhodčí nález byl vydán dne 22. 2. 2010, je tedy zřejmé, že rozhodčí řízení bylo zahájeno za běhu čtyřleté promlčecí lhůty stanovené v § 397 obch. zák. (závazky ze smlouvy o úvěru se promlčují ve čtyřleté lhůtě dle obéh. zák., a to i u smluv uzavřených se spotřebiteli) a běžící od splatnosti pohledávek č. 1 a 2 a zahájením rozhodčího řízení přestala vsouladu s §403 obch. zák. běžet promlčecí doba. Rozhodčím nálezem přiznané právo se promlčí až uplynutím obecné promlčecí doby podle §408 obch. zák., tedy uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé (tj. prvním dnem po splatnosti pohledávek). Pouze kdyby byl rozhodčí nález zrušen soudem a věřitel by nepodal žalobu u soudu v 30denní lhůtě stanovené v § 16 odst. 2 RozŘ v návaznosti na § 34 odst. 1 RozŘ, by nebyl zachován účinek podané rozhodčí žaloby a uvedená pohledávka by byla promlčena. Tato procesní situace Však nenastala. Není proto správný názor žalobce a též soudu prvního stupně, že žalovaným dne 22. 5. 2013 přihlášené pohledávky č. 1 a 2 jsou promlčené.

Odvolací soud poukazuje na to, že námitce promlčení by nebylo možné dát průchod, ani kdyby byl správný názor, že uvedený rozhodčí nález je nutno považovat za nicotný právní akt, tj. když by nedošlo zahájením rozhodčího řízení ke stavení promlčecí doby dle § 403 obch. zák. Vtomto směru poukazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 z25. 5.2011, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je vrozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 3161/2008 z 12. 11. 2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud v této souvislosti v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 z31. 8. 2010, ve kterém uvedl Obecné soudy totiž

11 41ICm2515/2013 (KSHK 41 INS 31895/2012) musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. I odst. I Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud po soudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud i s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu poukazuje na to, že i kdyby byly skutečně pohledávky č. 1 a 2 promlčené (s tímto názorem se odvolací soud z Výše uvedených důvodů neztotožňuje), věřitel její promlčení nezavinil, podal Včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud zastává názor, že vopačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty.

Žalobce u pohledávky č. 2 též namítl, že žalovaný byl povinen označit tuto pohledávku za zajištěnou. Odvolací soud se s tímto názorem neztotožnil.

Podle §174 odst. 3 insolvenčního zákona Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na jej í uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Z uvedeného ustanovení mj. plyne, že pokud do konce přihlašovací lhůty věřitel neoznačil pohledávku za zajištěnou, pohlíží se na ni jako nezajištěnou. Nejedná se o vadu či neúplnost přihlášky, nepřichází proto v úvahu postup dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (výzva insolvenčního správce vůči věřiteli, aby opravil nebo doplnil přihlášku pohledávky). Ani mimo rámec soudního řízení není věřitel nikdy povinen při vymáhání svého nároku na plnění vůči dlužníkovi zároveň uplatnit zajištění své pohledávky. Nelze ani vinsolvenčním řízení dovodit povinnost věřitele vpřípadě existence zajištění jeho pohledávky uplatnit právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, a to se všemi důsledky v případě povoleného oddlužení dle §398 odst. 3 třetí Věty insolvenčního zákona, vpřípadě prohlášení konkursu dle § 298 insolvenčního zákona.

Žalovaný vzal sice vprůběhu incidenčního řízení zčásti zpět své přihlášky pohledávek, avšak do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu nevydal insolvenční soud rozhodnutí dle § 184 odst. 1 insolvenčního zákona. Ztoho důvodu nelze mít dosud za to, že by včásti pohledávek dotčených zpětvzetím přihlášky skončila účast věřitele v insolvenčním řízení. Z toho důvodu odvolací soud rozhodoval o celém rozsahu přihlášených pohledávek.

Insolvenční správce (žalovaný) popřel pravo st obou pohledávek pouze z důvodu promlčení a dále zpochybnil nezajištěnost pohledávky č. 2. Odvolací soud učinil závěr, že pohledávky promlčené nej sou, a ikdyby byly, nelze dát námitce promlčení průchod dle § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Pohledávku č. 2 nelze shledat zajištěnou, když ji jako takovou neoznačil věřitel v přihlášce pohledávky. Z těchto důvodů odvolací soud v souladu s § 7 insolvenčního zákona a §212 a §220 odst. 1 písm a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že žalobu insolvenčního správce, kterou se domáhalpopření pohledávek, zamítl.

12 41 ICm2515/2013

(KSHK 41 INS 31895/2012)

Byt měl žalovaný v řízení úspěch, nebyla mu proti insolvenčnímu správci v souladu s § 202 odst. 1 první Věty insolvenčního zákona přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovo lacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává usoudu, který rozhodoval vprvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 1. září2014

JUDr. Ladislav D e r k a, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Andrea S ynko Vá