104 VSPH 172/2015-56
40 ICm 3996/2013 104 VSPH 172/2015-56 (KSHK 40 INS 20434/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila ve věci žalobce: Insolvency Project, v.o.s., IČO 28860993, sídlem Dukelská třída 15, 500 02 Hradec Králové, insolvenční správce dlužníka Richarda anonymizovano , anonymizovano , bytem Mokré 69, 517 71 Mokré, zast. JUDr. Milanem Novákem, advokátem, Dukelská třída 15, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: MULTIRENT, a. s., IČO 25304526, Ptašínského 311/8, 602 00 Brno, o popření pravosti pohledávek, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 ICm 3996/2013-31 ze dne 22. října 2014

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 40 ICm 3996/2013-31 ze dne 22. října 2014 se mění tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalovaný nemá pohledávku P-2/1 ve výši 30.222,71 Kč, a o určení, že pohledávka P-2/2 činí částku 40.247,85 Kč, obě přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka Richarda anonymizovano , nar. 6. dubna 1961, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS 20434/2013.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl nadepsaným rozsudkem pod bodem I. výroku, že žalovaný nemá za dlužníkem Richardem Křepelou (dále jen dlužník) pohledávku P-2/1 ve výši 30.222,71 Kč, pod bodem II. výroku určil, že pohledávka žalovaného P-2/2 činí částku

40 ICm 3996/2013 (KSHK 40 INS 20434/2013)

40.247,85 Kč, pod bodem III. výroku uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16.456 Kč a pod bodem IV. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit na účet Krajského soudu v Hradci Králové soudní poplatek ve výši 5.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka dvě vykonatelné pohledávky, a to pohledávku P-2/1 v celkové výši 30.222,71 Kč z titulu smlouvy o půjčce č. 0890454001 ze dne 21. 11. 2008 sestávající z jistiny ve výši 22.754 Kč a z příslušenství ve výši 7.468,71 Kč z titulu úroků z prodlení a pohledávku P-2/2 ve výši 52.154,19 Kč z titulu smluvní pokuty vyplývající z téže smlouvy. U obou pohledávek uvedl žalovaný jejich splatnost ke dni 21. 8. 2009 a jejich vykonatelnost dovozoval z rozhodčího nálezu zn. M 1123/2009-Cha.

Insolvenční správce (žalobce) při přezkumném jednání konaném dne 15.11.2013 popřel co do pravosti pohledávku žalovaného P2/1 z důvodu promlčení tohoto nároku pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky podle § 39, § 55, § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ( dále též obč. zák.), neboť rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně, rozhodce nebyl vybrán transparentním způsobem, není stálým rozhodčím soudem a v řízení bylo postupováno podle pravidel jednacího řádu subjektu, který není stálým rozhodčím soudem. Vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky se podáním rozhodčí žaloby nestavěla promlčecí lhůta, ke splatnosti pohledávky došlo ke dni 21. 8. 2009 a s ohledem na obecnou tříletou promlčecí dobu je promlčena. Insolvenční správce popřel zčásti i pohledávku žalovaného P2/2 co do pravosti ve výši 11.906,34 Kč, a to ze shodného důvodu jako popřel pohledávku P2/1, tedy že došlo k promlčení části pohledávky P2/2 za období od 22. 8. 2009 do 22. 7. 2010 ve výši 11.906,34 Kč. V částce 40.247,85 Kč pohledávku P2/2 uznal. Žalobou podanou k insolvenčnímu soudu dne 20. 11. 2013 se insolvenční správce jako žalobce domáhal určení popření pohledávek tak, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku P2/1 ve výši 30.222,71 Kč, a dále určení, že pohledávka P2/2 činí částku 40.247,85 Kč. V žalobě uvedl shodné důvody jako v popření.

Žalovaný v řízení namítal, že pohledávka není promlčena.

Na základě provedených důkazů dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním a k právním závěrům, že mezi žalovaným a dlužníkem byla uzavřena smlouva o půjčce. V bodu 5. smlouvy došlo k dohodě těchto účastníků, že dosáhne-li prodlení dlužníka 30ti dnů, stává se splatnou celá zbývající část dluhu. V bodu 8. smlouvy byla sjednána rozhodčí doložka, jež obsahovala ujednání, že v rozhodčím řízení rozhodne rozhodce jmenovaný Českou asociací pro arbitráž, s.r.o. a v rozhodčím řízení bude postupováno podle Rozhodčího řádu vydaného touto společností. Na základě této rozhodčí doložky byl vydán rozhodčí nález s doložkou právní moci ke dni 14. 1. 2010 z důvodu, že půjčka byla zesplatněna ke dni 21. 8. 2009. Soud I. stupně přitom z výpisu z účtu o splácení půjčky zjistil, že byla dlužníkem zaplacena první až čtvrtá splátka po 2.176 Kč, v měsíci dubnu 2009 k zaplacení splátky nedošlo a dále byla zaplacena splátka 20. 5. 2009. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že je rozhodčí doložka absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. a rozhodčí nález je nicotný. Rozhodce neměl pravomoc ve sporu rozhodnout a nemohl proto nastat účinek počátku běhu nové promlčecí doby na základě přiznání nároku vykonatelným rozhodnutím. Podle § 110 obč. zák. začala běžet promlčecí tříletá doba ode dne splatnosti pohledávky, tedy dnem 21. 8.

40 ICm 3996/2013 (KSHK 40 INS 20434/2013)

2009, popřípadě nejpozději dnem následujícím po splatnosti poslední splátky dne 22. 5. 2010. Insolvenční řízení bylo zahájeno 23. 7. 2013 a pohledávka byla uplatněna přihláškou dne 7. 10. 2013. Z důvodu, že marně uběhla promlčecí doba, soud I. stupně žalobě insolvenčního správce vyhověl a podle výsledku sporu rozhodl o nákladech účastníků tak, že přiznal žalobci náhradu vzniklých nákladů řízení. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný návrh vzhledem k tomu, že je insolvenční správce osvobozen od jeho placení.

Žalovaný ve včas podaném odvolání uvedl, že měl dlužník uhradit celkem 39.168 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2.176 Kč. Dlužník své povinnosti neplnil, proto se dluh stal splatným ke dni 21. 8. 2009. Jednalo se o spotřebitelský vztah, avšak žalovaný vždy postupoval v souladu se zákonem a aktuální judikaturou. I když žalovaný dnes již akceptuje neplatnost rozhodčí doložky, zdůraznil, že rozhodčí nález nebyl podle § 31 zákona o rozhodčím řízení zrušen a je tedy stále platný a vykonatelný. Promlčecí doba je proto desetiletá a navíc je stavěna nařízeným výkonem rozhodnutí. Proto nemohou být jeho pohledávky promlčené. Poukazoval na rozdílnou judikaturu krajských soudů, dovolával se aktuální judikatury Vrchního soudu v Praze a navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že uzná jím přihlášené pohledávky po právu.

Žalobce ve vyjádření k odvolání trval na tom, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Na rozhodčí doložku se musí hledět tak, jako kdyby uzavřena vůbec nebyla, a proto nebyla sjednána ani pravomoc rozhodce. Dovolával se judikatury Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Argumentaci o vedení exekučního řízení považoval za neopodstatněnou z důvodu, že exekuční řízení mělo být i bez návrhu exekučním soudem zastaveno podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně (jež za odvolacího řízení zůstala nezměněna a jejichž správnost nebyla ničím zpochybněna), tedy především z toho, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka dvě pohledávky P-2/1 (ve výši 30.222,71 Kč) a P-2/2 (ve výši 52.154,19 Kč) z titulu smlouvy o půjčce č. 0890454001 ze dne 21. 11. 2008 obě označené jako vykonatelné, jejichž vykonatelnost dovozoval z rozhodčího nálezu zn. M 1123/2009-Cha vydaného dne 8.1.2010 rozhodcem Mgr. Martinem Charvátem a které žalobce jako insolvenční správce na přezkumném jednání konaném dne 15.11.2013 popřel co do pravosti tak, že zcela popřel pohledávku P-2/1 ve výši 30.222,71 Kč a pohledávku P-2/2 uznal v části 40.247,85 Kč a popřel ji jen zčásti 11.906,34 Kč z důvodu promlčení a s ohledem na absolutní neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. sjednané ve smlouvě o půjčce, a že žalobce podal určovací žalobu včas dne 21. 11. 2013.

Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o půjčce č. 0890454001 ze dne 21. 11. 2008 a zjistil, že dlužníku byla poskytnuta půjčka ve výši 30.000 Kč splatná v 18ti měsíčních splátkách ve výši 2.176 Kč po dobu od 21. 12. 2008 do 21. 5. 2010. Z bodu 5.

40 ICm 3996/2013 (KSHK 40 INS 20434/2013) věty prvé smlouvy o půjčce zjistil ujednání, že přesáhne-li prodlení zákazníka (dlužníka) s řádnou úhradou splátky 30 dnů, dohodly se smluvní strany na tom, že k 31.dni prodlení s touto splátkou se stává splatnou celá zbývající část dluhu. Z bodu 8. smlouvy zjistil ujednání o rozhodčí doložce, že veškeré spory vznikající ze smlouvy půjčce a v souvislosti s ní budou projednány a rozhodovány s vyloučením pravomoci obecných soudů s konečnou platností v rozhodčím řízení před rozhodcem jmenovaným Českou asociací pro arbitráž, s.r.o., IČO 27688798, v řízení bude postupováno podle Rozhodčího řádu vydaného touto společností v platném znění a rozhodčí řád je zveřejněn na internetové webové adrese.

Z výpisu z účtu č. 0890454001 žalovaného ke dni 7. 10. 2013 odvolací soud zjistil, že dlužník zaplatil splátky 1 až 7 v řádné výši 2.176 Kč, splátku č. 8 zaplatil jen ve výši 1.182 Kč a dále nezaplatil ničeho. Na půjčku zaplatil celkem 16.414 Kč a nedoplatil 22.754 Kč. Úrok z prodlení vyčíslil žalovaný ve výši 7.468,71 Kč.

Dále zjistil, že na rozhodčím nálezu zn. M 1123/2009-Cha vydaného dne 8.1.2010 rozhodcem Mgr. Martinem Charvátem je vyznačena doložka právní moci dne 14.1.2010.

Pokud jde o neplatnost rozhodčí doložky, vyšel odvolací soud z právních názorů-s nimiž se zcela ztotožňuje-vyjádřených rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, ze dne 28. 11. 2013, který byl publikován pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a dle něhož rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná, a z nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012, dle něhož pravomoc rozhodujícího orgánu k vydání rozhodčího nálezu souvisí s právem účastníka, aby jeho věc byla posouzena a rozhodnuta zákonným soudcem, jak zaručuje čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž lze tento princip přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí.

Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu I. stupně a žalobce, že se v daném případě dlužník a žalovaný platně nedohodli na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc, když v rozhodčí doložce není uvedeno, že spor rozhodne v ní výslovně určený konkrétní rozhodce. Kromě toho, jak plyne z § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jen stálé rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců, tak i způsob vedení řízení rozhodčího řízení a určit jeho náklady. Tato pravidla (statuty a řády) musí být publikována v Obchodním věstníku a pokud se nedohodnou účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle uvedených pravidel. Je zjevné, že Česká asociace pro arbitráž, s.r.o., IČO 27688798 není stálým rozhodčím soudem ve smyslu zákona a nebyla proto oprávněna vydat Rozhodčí řád, jímž se řídilo dané rozhodčí řízení. V rozhodčí doložce nedošlo k dohodě o rozhodci ad hoc a není v ní uvedeno, že spor rozhodne výslovně určený rozhodce, nýbrž rozhodce byl ustanoven zcela netransparentním způsobem společností Česká asociace pro arbitráž, s.r.o. Je tedy správný závěr soudu I. stupně, že je rozhodčí doložka absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., že rozhodce neměl pravomoc věc účastníků projednat a rozhodnout a že insolvenční správce proto není omezen § 199 odst. 2

40 ICm 3996/2013 (KSHK 40 INS 20434/2013) insolvenčního zákona (dále jen IZ) co do důvodů popření pohledávek. Ostatně s neplatností sjednané rozhodčí doložky byl již-pod vlivem judikatury-srozuměn též žalovaný.

Dále se odvolací soud zabýval žalobcem vznesenou námitkou promlčení nároku žalovaného. V dané věci šlo o závazkový vztah vyplývající ze smlouvy o půjčce a současně o vztah spotřebitelský, proto se při posouzení námitky promlčení uplatní výhradně právní úprava obč. zák.

Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze podle § 658 odst. 1 obč. zák. dohodnout úroky.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Pro posouzení námitky promlčení jsou významná tato zjištění: dlužník se dostal do prodlení se splácením půjčky, proto došlo ke dni 21.8.2009 k zesplatnění půjčky (bod 5. věta prvá smlouvy o půjčce); žalovaný má nárok na vrácení nezaplacené půjčky ve výši 22.754 Kč včetně úroků z prodlení v zákonné výši podle § 517 odst. 2 obč. zák. za období prodlení dlužníka s úhradou dluhu do 21. 5. 2010 (výpis z účtu žalovaného ze dne 7. 10. 2013; P-2/1); nárok na úhradu úroků z prodlení není vyloučen z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 písm. a) IZ), neboť úpadek dlužníka byl zjištěn až dne 30. 9. 2013 a tento nárok byl přihlášen v souladu s § 657 a § 658 odst. 1 obč. zák. (P-2/1); žalovaný uplatnil nároky vyplývající ze smlouvy o půjčce v rozhodčím řízení dne 18.11.2009, jež skončilo vydáním rozhodčího nálezu dne 8.1.2010 s vyznačenou doložkou právní mocí dne 14.1.2010 (po tuto dobu 2 měsíců neběžela tříletá promlčecí doba); v roce 2010 bylo zahájeno exekuční řízení pro tyto nároky, v němž byla usnesením Okresního soudu v Rychnově ze dne 24.3.2010 nařízena exekuce podle rozhodčího nálezu dne 8.1.2010 a které dosud nebylo skončeno (po dobu exekučního řízení- minimálně od března 2010 dosud-opět neběžela tříletá promlčecí doba); přihláškou pohledávky podanou dne 8.10.2013 uplatnil žalovaný nároky v insolvenčním řízení (od podání přihlášky by opět neběžela tříleté promlčecí doba; § 173 odst. 4 IZ).

Ze shora uvedených zjištění je zřejmé, že zákonná tříletá promlčecí doba počala běžet dne 21.8.2009, její běh byl zastaven v období ode dne 18.11.2009 do dne 14.1.2010 (rozhodčí řízení), kdy opět počala běžet, aby se definitivně zastavila (nejpozději) v březnu 2010 (zahájením exekučního řízení, jež dosud neskončilo). Je tedy zjevné, že ze zákonné tříleté promlčecí doby zatím uplynulo jen 5 měsíců, neboť její běh byl podvakrát zastaven ve smyslu

40 ICm 3996/2013 (KSHK 40 INS 20434/2013)

§ 112 obč. zák., a to rozhodčím řízením a následným exekučním řízením. Uvedené platí i přesto, že rozhodčí řízení proběhlo na podkladě neplatné rozhodčí doložky, což vyšlo najevo až posléze a v důsledku čehož dnes není rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, to vše za situace, kdy se dlužník u soudu nedomáhal zrušení rozhodčího nálezu, proto, že je rozhodčí doložka neplatná (§ 31 zákona č. 216/1994, o rozhodčím řízení), čemuž by bylo (dnes)-s ohledem na pozdější vyvíjející se judikaturu-vyhověno a čímž žalovanému odňal možnost uplatnit své pohledávky pořadem práva u soudu v pravidelném nalézacím řízení. Dle názoru odvolacího soudu je třeba nahlížet na rozhodčí nález zkoumaný v tomto sporu jen z hlediska promlčení pohledávky, o níž rozhodce rozhodl, jako na exekuční titul způsobilý ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák., neboť se jinak jednalo o majetkový spor, jenž je z hlediska § 2 zákona o rozhodčím řízení arbitrovatelný, tedy takový, ohledně něhož bylo možno uzavřít rozhodčí smlouvu.

Jinak řečeno, je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž jinak bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, přičemž o neplatnosti rozhodčí doložky nebylo rozhodnuto příslušným orgánem v rámci rozhodčího řízení, či následně řízení exekučního, a neplatnost rozhodčí doložky soud v tomto incidenčním sporu zkoumá jen jako otázku předběžnou, pak i dovodí-li, že rozhodčí doložka je neplatná, má rozhodčí nález podle ní vydaný za následek stavení promlčecí doby po dobu rozhodčího a následného exekučního řízení, takže pohledávky žalovaného nelze mít za promlčené.

I v případě, že by tento závěr odvolacího soudu snad neobstál a pohledávky žalovaného by skutečně promlčené byly, pak věřitel (žalovaný) jejich promlčení nezavinil, neboť podal včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury ohledně možnosti zkoumat neplatnost rozhodčí doložky mimo rozhodčí řízení jako otázku předběžnou v incidenčním sporu vyvolaném v insolvenčním řízení, jak plyne i z názoru Ústavního soudu obsaženého v jeho nálezu sp.zn. IV. ÚS 2482/10 ze dne 25.5.2011, neboť věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud je toho názoru, že v opačném případě by se jednalo o porušení principu zásady právní jistoty účastníků sporu, a proto v takovém případě by bylo na místě, aby soud k vznesené námitce promlčení pohledávky nepřihlížel, což by se plně uplatnilo i v této věci.

Proto odvolací soud dospěl k opačnému závěru, než soud I. stupně v bodě I. výroku napadeného rozsudku, totiž, že popření pravosti pohledávky P-2/1 ve výši 30.222,71 Kč žalobcem nebylo po právu, neboť tato pohledávka žalovaného promlčena nebyla z důvodů shora vyložených.

Pokud jde o bod II. výroku rozsudku, jímž soud I. stupně vyhověl petitu žalobce na určení pravosti pohledávky P-2/2 ve výši 40.247,85 Kč, která byla již dříve zjištěna na přezkumném jednání, neboť ji žalobce uznal a nikdo (ani dlužník) ji nepopřel, nebylo lze o ni vést jakýkoliv incidenční spor a příp. žalobu o její určení nelze než zamítnout.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek v napadených bodech I., II. výroku změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, čímž odklidil též na nich závislé body III., IV. výroku o

40 ICm 3996/2013 (KSHK 40 INS 20434/2013) náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za podaný žalobní návrh.

O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 202 odst. 1 IZ, dle něhož ve věci plně úspěšný žalovaný nemá nárok na jejich náhradu vůči žalobci jako insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 15.června 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kočičková Dominika