104 VSPH 168/2014-35
60|Cm1317l2013 104 VSPH 168/2014-35 (KSPA 48 INS 14315/2013)









ČESKÁ REPUBLIKA r ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a Mgr. Luboše Dörfla v právní věci žalobkyně: lng. Jana Vodrážková, se sídlem Sladkovského 756, Chrudim ll, insolvenční správkyně dlužníka: Martin Giňa, zastoupen advokátem Mgr. Martinem Červinkou, se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti žalovanému: ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, IČO 63998980, o popření pohledávky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 60 lCm 1317/2013-18 ze dne 17. ledna 2014, takto:

|. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 60 ICm 1317/2013-18 ze dne 17. ledna 2014 se potvrzuje.

||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění

Vrámci insolvenčního řízení dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Vysoké Mýto, Husova 156, vedeného pod sp. zn. KSPA48|NS14315/2013, žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávku P3 vcelkové výši 253.425 Kč, a to zdůvodu smlouvy o úvěru č. 7821886 ze 17. 7. 2008. Jednalo se o jistinu 78.712 Kč a příslušenství 174.713 Kč pozůstávající z úroku zprodlení 147.585 Kč a z nákladů řízení 27.128 Kč. Úrok

(KSPA 48 INS 14315/2012) z prodlení byl přihlášen ve výši 0,15 denně z částky 78.712 Kč od 12. 8. 2009 do 13. 1. 2013. Celá pohledávka P3 byla označena jako vykonatelná podle pravomocného elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 105 EC 185/2011-43 z 19. 7. 2011, kterým soud uložil dlužníkovi zaplatit věřiteli 78.712 Kč s úrokem z prodlení 0,15 % denně a náhradu nákladů řízení 27.128 Kč. Při přezkumném jednání dne 26. 3. 2013 insolvenční správkyně popřela úroky z prodlení v rozsahu 126.485 Kč co do pravosti a výše zdůvodu, že dohoda o výši smluvních úroků zprodlení je neplatná pro rozpor se zákonem. Insolvenční správkyně uznala pohledávku za vykonatelnou.

Insolvenční správkyně podala u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích proti věřiteli, žalobu o určení, že není po právu vykonatelná pohledávka žalovaného popřená v rozsahu 126.485 Kč, představující část smluvního úroku z prodlení přesahujícího zákonnou výši tohoto úroku. Žalobu odůvodnila tím, že smluvní úrok z prodlení byl s dlužníkem jako spotřebitelem sjednán v rozporu s kogentním ustanovením § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.). Žalobkyně vtéto souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1117/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 26/06. Popření pohledávky považuje za slučitelné s § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona), nebot, neexistenci části nároku opírá o skutečnosti, které dlužník v soudním řízení nenamítal a nejedná se o jiné právní posouzení věci.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout stím, že nalézací soud zkoumal platnost ujednání o smluvních úrocích obsažené včlánku 2.2.17 všeobecných smluvních podmínek tvořících součást smlouvy. Není významné, že elektronický platební rozkaz neobsahuje odůvodnění; vtéto souvislosti odkázal žalovaný na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 lCdo 7/2013 z 18. 7. 2013. Vrozporu s §199 odst. 2 insolvenčního zákona se žalobkyně domáhá jiného právního posouzení věci.

Soud prvního stupně rozsudkem ze17. 1. 2014 vbodu l. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal popření pohledávky žalovaného v rozsahu 126.485 Kč a dále v bodu ll. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud nejdříve konstatoval, že žaloba byla podána včas dne 13. 4. 2013 v rámci 30denní lhůty běžící dle § 199 insolvenčního zákona od přezkumného jednání, konaného dne 26. 3. 2013. Soud dále poukázal na ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona a uvedl, že popření úroků z prodlení nad jejich zákonnou výši je jiným právním posouzením věci, které není dle uvedeného ustanovení přípustné. Skutečnost, že byl vydán elektronický platební rozkaz, osvědčuje, že soud s pozitivním výsledkem zkoumal předpoklady, za nichž mohl být vydán, tedy že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. V této souvislosti soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 lCdo 7/2013 z 18. 7.2013.

Úroky z prodlení ve výši dle pravomocného platebního rozkazu byly řádně vyčísleny do zjištění úpadku. Soud žalobu zamítl, nebot, shledal, že žalovaný má nárok na úroky z prodlení přiznané pravomocným elektronickým platebním rozkazem. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.

(KSPA 48 INS 14315/2012)

Žalobkyně napadla rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět. Odvolání odůvodnila odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 41/2012-67 z 3. 5. 2012, ve kterém byl vysloven závěr, že vincidenčním řízení soud nepřezkoumává věcnou správnost pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu (neruší jej ani nemění), nýbrž pouze zkoumá, zda pohledávka tímto rozhodčím nálezem přiznaná bude v rámci insolvenčního řízení uspokojena či nikoliv. Dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 140/2010-35 z 24. 5. 2011, podle kterého mohl insolvenční správce domáhat se neplatnosti ujednání o smluvních úrocích z prodlení za situace, kdy dlužník zůstal vnalézacím soudním řízení nečinný (nedovolával se neplatnosti ujednání leasingové smlouvy pro rozpor se zákonem) a nepodal odpor proti platebnímu rozkazu. Podle žalobkyně uvedená rozhodnutí vystihují smysl a účel popěrného práva insolvenčního správce ve vztahu k vykonatelným pohledávkám, aby bylo dosaženo maximální ochrany společného zájmu věřitelů dlužníka.

Žalovaný se kodvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek potvrdit. Důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci; žalovaný opětovně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 lCdo 7/2013 z 18. 7. 2013. Názor žalobkyně, že platební rozkaz postrádá právní posouzení nároku zhlediska hmotného práva, by znamenal zásadní průlom do právní jistoty účastníka předmětného rizeni.

V předmětné věci bylo odvolání žalobkyně podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání stím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se vyjádřil kladně a žalobkyně nereagovala, odvolací soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

Žalobkyně popřela vykonatelnou pohledávku žalovaného. Vtakovém případě se uplatní ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Odvolací soud se plně ztotožňuje správním závěrem Nejvyššího soudu,

(KSPA 48 INS 14315/2012) obsaženým v rozsudku sp. zn. 29 lCdo 7/2013 z 18. 7. 2013, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013 a o který též opřel své rozhodnutí soud prvního stupně. Nejvyšší soud uvedl, že jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (at' již vtextu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodúvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ve všech výše označených typech rozhodnutí se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá buď vpředem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz).

Z uvedených závěrů je zřejmé, že i v případě vydání rozhodnutí ve zkráceném řízení, což je typicky (elektronický) platební rozkaz či směnečný platební rozkaz, soud před vydáním tohoto rozhodnutí zkoumá, zda ze skutkových okolností uvedených v žalobě lze po právní stránce dovodit oprávněnost uplatněného nároku (jinými slovy, že tento tvrzený nárok je v souladu s právními předpisy), a teprve po kladném závěru vydá platební rozkaz (směnečný platební rozkaz). Není proto správný názor, že v případě platebního rozkazu vždy chybí právní posouzení věci-jak uvedl Nejvyšší soud, právní posouzení se u platebního rozkazu projevuje v tom, že soud takové rozhodnutí vydal. Není správný závěr žalobkyně, že vdaném případě se zjejí strany nejedná o jiné (první) právní posouzenívěcL

Žalovaný se jako věřitel domáhal žalobou v nalézacím řízení zaplacení požadovaného úroku z prodlení, na základě které byl vydán elektronický platební rozkaz, jímž bylo žalobě vyhověno. Ztoho důvodu je nutno dovodit, že tento platební rozkaz v sobě zahrnul i úsudek, že takto přiznaný nárok neodporuje právním předpisům.

Zuvedeného závěru plyne, že popěrný úkon žalobkyně je kritikou právního posouzení věci učiněného soudem prvního stupně (žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím, jímž byl shledán po právu smluvní úrok zprodlení ve výši přesahující zákonný úrok zprodlení, tj. úrok stanovený na základě §517 odst. 2 obč. zák. dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), tudíž se ze strany žalobkyně jedná o jiné právní posouzení věci, jež

(KSPA 48 INS 14315/2012) je dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nepřípustné. Důvody popření, jež insolvenční správkyně uvedla, proto nemohou vést kúspěšnému popření vykonatelné pohledávky žalovaného.

Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval po právu, když žalobu o popření vykonatelné pohledávky P3 v rozsahu 126.485 Kč zamítl a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení vsouladu s §202 odst. 1 první věty insolvenčního zákona, tj. bez ohledu na úspěch žalovaného. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

S ohledem na § 202 odst. 1 první věty a § 7 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1 o. s. ř. nelze přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

V Praze dne 1. září 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dančová Dominika