104 VSPH 164/2016-108
72 ICm 1178/2015 104 VSPH 164/2016-108 (KSPH 72 INS 20480/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce: František anonymizovano , anonymizovano , bytem U Smaltovny 1375/25, 170 00 Praha 7, zast. Petrou Hrenicovou, obecným zmocněncem, bytem Adamovská 1064/7, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: JUDr. Jiří Vlasák, sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, insolvenční správce dlužnice Vlasty anonymizovano , anonymizovano , IČO 40056937, bytem Okružní 634, 252 44 Psáry-Dolní Jirčany, zast. Mgr. Ondřejem Koláčkem, advokátem, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, o určení pravosti pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 72 ICm 1178/2015-62 ze dne 11. září 2015,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 72 ICm 1178/2015-62 ze dne 11. září 2015 se v bodě I. výroku ohledně pohledávky P9/1 jen ve výši 37.220,06 Kč a pohledávky P9/2 ve výši 2.000.000 Kč a v bodě II. výroku potvrzuje; ve zbytku bodu I. výroku se mění jen tak, že se určuje, že je pohledávka P9/1 ve výši 10.229,54 Kč po právu.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám Mgr. Ondřeje Koláčka, advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.400 Kč. isir.justi ce.cz 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014)

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení pohledávky P9 ve výši 2.047.449,60 Kč, přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení dlužnice Vlasty anonymizovano (dále jen dlužnice), vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 20480/2014 (bod I. výroku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému insolvenčnímu správci JUDr. Jiřímu Vlasákovi (dále jen správce) náklady řízení ve výši 10.200 Kč (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Praze mimo jiné uvedl, že se žalobce podanou žalobou domáhal určení pravosti pohledávek P9 celkem ve výši 2.047.449,60 Kč, jež nabyl smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne 15. 4. 2013 se společností Dohlédací a exekuční služby, s.r.o., jež byla v postavení mandatáře na základě uzavřených mandátních smluv podle § 566 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a byla věřitelem dlužnice. Do insolvenčního řízení dlužnice přihlásil dne 17. 10. 2014 pohledávky P9 celkem ve výši 2.047.449,60 Kč, jež sestávají z dílčí pohledávky P9/1 ve výši 47.449,60 Kč z titulu mandátní smlouvy ze dne 18. 3. 2010 (dále jen mandátní smlouva č. 1), uzavřené se Zdeňkou Kulhánkovou jako dárcem a dlužnicí jako obdarovanou, jejímž předmětem se stal mimo jiné závazek mandatáře spočívající v sepsání darovací smlouvy, týkající se nemovitostí v katastrálním území Chrást, obec Tišice, zapsanými na LV 1148, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, a to budovy č. p. 232 a parcely parc. č. 223, 559/2 a 552/3 (dále jen nemovitosti č. 1), dále v realizaci veškerých úkonů spojených s převodem nemovitostí na dlužnici, což původní věřitel zajistil prostřednictvím žalobce. Pohledávka P9/1 sestává z jistiny ve výši 36.000 Kč z titulu sjednané odměny ve výši 30.000 Kč, plus DPH, celkem 36.000 Kč a ze zákonného úroku z prodlení ve výši 11.449,60 Kč, účtovaného od 6. 6. 2010 do 12. 9. 2014 z důvodu prodlení dlužnice s úhradou dluhu. Nárok na zaplacení odměny vzniknul okamžikem podpisu darovací smlouvy a jeho splatnost nastala nejpozději 30 dnů od uzavření darovací smlouvy, jež byla uzavřena dne 5. 5. 2010. Dílčí pohledávku P9/2 přihlásil žalobce ve výši 2.000.000 Kč z titulu mandátní smlouvy ze dne 16. 4. 2010 (dále jen mandátní smlouva č. 2), uzavřené se Zdeňkou Kulhánkovou a Dodatkem č. 1 k mandátní smlouvě došlo ke změně účastníků smlouvy a do práv a povinností Zdeňky Kulhánkové vstoupila dlužnice. Předmětem mandátní smlouvy č. 2 se stal závazek právního předchůdce žalobce zajistit pro matku dlužnice činnosti spočívající především v obnovení dědického řízení po zesnulém Václavu Kulhánkovi, týkající se nemovitostí v katastrálním území Hostivař obec hlavní město Praha, zapsaným na LV 289, vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, a to budovy č. p. 1260 a parc. č. 2454/1 a 454/2 (dále jen nemovitosti č. 2). Za činnosti dle mandátní smlouvy č. 2 byla sjednána odměna ve výši 25 % (plus příslušná DPH) z ceny nemovitostí č. 2, stanovená na základě znaleckého posudku s tím, že nárok na odměnu vznikne okamžikem pravomocného rozhodnutí příslušného soudu o skončení dědického řízení a odměna je splatná do sedmi dnů od právní moci rozhodnutí. Jelikož však věřitel doposud nedisponuje aktuálním znaleckým posudkem zachycujícím tržní cenu nemovitostí, vyšel žalobce 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014) při jejím stanovení z ceny obvyklé zjištěné z veřejně dostupných zdrojů-realitních webů.

Při přezkumném jednání konaném dne 20. 2. 2015 (B-17) správce popřel pohledávky P9 zcela co do pravosti, dílčí pohledávku P9/2 popřel i co do výše a v připojeném seznamu přihlášených pohledávek jako důvod popření dílčí pohledávky P9/1 uvedl její promlčení v čtyřleté promlčecí době z důvodu, že její splatnost nastala 5. 6. 2010 a promlčecí doba uplynula marně 5. 6. 2014. Jako důvod popření dílčí pohledávky P9/2 uvedl, že sjednanou odměnu ve výši 25 % z ceny nemovitostí považuje za nepřiměřenou v rozporu s dobrými mravy, jelikož je mandant v pozici spotřebitele, dále s tím, že cena nemovitostí měla být stanovena znaleckým posudkem, jenž nebyl zpracován, do vlastnictví dlužnice by připadla 1/6 nemovitostí v hodnotě cca 1,5 mil. Kč, avšak dlužnice by byla povinna uhradit odměnu ve výši 2.000.000 Kč, která je nepřiměřená v relaci k hodnotě nemovitostí, uvedl dále že nárok na odměnu vznikne teprve dnem pravomocného ukončení dodatečného dědického řízení, které dle zjištění správce dosud ukončeno nebylo, a proto nárok na odměnu dosud nevznikl, namítal neplatnost Dodatku č. 1 k mandátní smlouvě č. 2 z důvodu, že byla uzavřena za účelem správy nemovitostí, jejichž spoluvlastníkem byla matka dlužnice, dlužnice se vlastníkem nestala, avšak převzala na sebe závazek po matce, aniž by získala jakákoliv aktiva, výše odměny byla stanovena v mandátní smlouvě č. 2 neurčitě, jelikož není zřejmé, zda má být při jejím výpočtu vycházeno z hodnoty celých nemovitostí nebo jen ze spoluvlastnického podílu mandanta. Dne 19. 3. 2015 bylo žalobci doručeno vyrozumění o popření pohledávky a dne 23. 3. 2015 podal žalobce včas podle § 198 insolvenčního zákona (dále jen IZ) žalobu o určení pravosti pohledávek.

Soud prvního stupně posoudil právní vztah dovozovaný žalobcem z mandátní smlouvy č. 1 ze dne 18. 3. 2010 a z mandátní smlouvy č. 2 ze dne 16. 4. 2010 podle § 566 odst. 1 obch. zák. K pohledávce P9/1 vyplývající z mandátní smlouvy č. 1 zjistil, že se právní předchůdce žalobce zavázal k činnostem, spočívajícím ve správě nemovitostí, sepsání darovací smlouvy vztahující se k nemovitostem č. 1 a poskytování poradenství a dalších služeb v oblasti správy a vymáhání pohledávek za odměnu ve výši 30.000 Kč, plus DPH, že bylo dohodnuto, že nárok na odměnu vznikne okamžikem podpisu darovací smlouvy vztahující se k nemovitostem č. 1, uzavřené mezi Zdeňkou Kulhánkovou jako dárcem a dlužnicí jako obdarovanou. Jelikož žalobce v podané přihlášce a shodně v podané žalobě tvrdil, že nárok na odměnu vzniknul nejpozději 5. 5. 2010 okamžikem podpisu darovací smlouvy mezi Zdeňkou Kulhánkovou a dlužnicí a jeho splatnost nastala do 30 dnů od tohoto okamžiku, zabýval se soud I. stupně správcem namítaným promlčením pohledávky podle § 388 odst. 1, § 391 odst. 1 a podle § 397 obch. zák. Vyšel ze zjištění, že splatnost závazku sjednaná v čl. 8 mandátní smlouvy č. 1 byla stanovena do 30 dnů od podpisu darovací smlouvy, a nastala k 5. 6. 2010 a tímto okamžikem počala běžet čtyřletá promlčecí doba, která skončila 5. 6. 2014. Zjistil, že přihláška pohledávky byla insolvenčnímu soudu doručena dne 17. 10. 2014 po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, shledal námitku promlčení důvodnou s tím, že je nárok na odměnu dle mandátní smlouvy č. 1 promlčen a z tohoto důvodu žalobu ohledně pohledávky P9/1 zamítl zcela. Pokud žalobce v řízení namítal, že správci nesvědčí právo namítat 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014) promlčení pohledávky, neztotožnil se s tímto jeho názorem, pokud žalobce v řízení doplnil, že mnohem později po sepsání darovací smlouvy poskytoval dlužnici služby spojené s převodem nemovitostí, měl za to, že tato skutečnost nemá vliv na okamžik vzniku nároku na odměnu dle mandátní smlouvy č. 1 s ohledem na ujednání o okamžiku vzniku a splatnosti odměny.

K pohledávce P9/2 vyplývající z mandátní smlouvy č. 2, uzavřené původně se Zdeňkou Kulhánkovou soud I. stupně zjistil, že Dodatkem č. 1 ze dne 5. 5. 2010 došlo k dohodě o změně účastníků smluvního vztahu a v záměně osoby mandanta s tím, že namísto původní mandantky Zdeňky Kulhánkové vstoupila do jejích práv a povinností dlužnice jako nová mandantka, jež se zavázala splnit všechny závazky vyplývající z mandátní smlouvy č. 2, včetně závazku uhradit odměnu, jež byla sjednána v odstavci 7 mandátní smlouvy č. 2 ve výši 25 % z ceny nemovitostí č. 2, stanovené na základě znaleckého posudku a v odstavci 8 bylo dohodnuto, že nárok na odměnu vznikne okamžikem pravomocného rozhodnutí příslušného soudu o skončení dědického řízení s tím, že je odměna splatná do sedmi dnů od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí příslušného soudu o skončení dědického řízení. Účastníci učinili nesporným, že dědické řízení po Václavu Kulhánkovi nebylo dosud pravomocně ukončeno a je vedeno u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 50D 456/2010. Z toho soud I. stupně dovodil, že nárok na odměnu vznikne až okamžikem pravomocného rozhodnutí tohoto soudu, dále uvedl, že podle § 173 odst. 3 IZ lze přihlásit pohledávku vázanou na podmínku, odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002 dovodil, že žalobcem uplatněná pohledávka není pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky podle § 36 obč. zák., nýbrž se jedná o pohledávku, která dosud nevznikla, neboť podmínka, kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku na odměnu dosud nenastala, dědické řízení nebylo dosud pravomocně skončeno a z těchto důvodů nemůže žaloba ohledně pohledávky P9/2 obstát. Dále soud I. stupně doplnil, že i pokud by se jednalo o pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky, žalobce ji uplatnil jako nepodmíněnou a popření pravosti pohledávky správcem bylo proto důvodné, a proto z těchto důvodů žalobu ohledně pohledávky P9/2 taktéž zamítl. O nákladech účastníků rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce včas odvolání a navrhoval, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. K pohledávce P9/1 uvedl, že dne 5. 5. 2010 došlo k částečnému naplnění účelu mandátní smlouvy č. 1 v podobě uzavření darovací smlouvy, avšak k samotnému zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo mnohem později a celková výše této pohledávky ke dni úpadku dlužnice činí 47.449,60 Kč. Namítal, že při posuzování a interpretaci ujednání obsažených v mandátní smlouvě č. 1 nebylo soudem přihlédnuto k jejímu smyslu a účelu, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci, připustil, že nárok na odměnu dle odst. 8 mandátní smlouvy č. 1 vzniknul uzavřením darovací smlouvy dne 5. 5. 2010, a že při ujednání ohledně splatnosti tohoto nároku zřejmě právní předchůdce žalobce vycházel z předpokladu zcela bezproblémového průběhu vkladového řízení do katastru nemovitostí, 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014) a proto byla splatnost určena v délce 30 dnů od vzniku nároku tj. od podpisu darovací smlouvy, avšak těžko si lze představit, že by byla odměna splatná i v případě, pokud by došlo k zamítnutí návrhu na vklad či zastavení vkladového řízení z důvodu vady návrhu či z jiných podobných důvodů, popřípadě by nedošlo k naplnění účelu mandátní smlouvy č. 1, a ani ke splnění všech závazků právního předchůdce žalobce. Uvedl dále, že právní předchůdce žalobce i žalobce byli opakovaně utvrzováni, že dlužnice odměnu uhradí a za situace, že byl nárok nesporný, neinicioval zahájení soudního řízení a promlčení namítané správcem poškodilo práva žalobce jako věřitele, správce i soud měli dbát zásad obsažených v § 5 IZ. K pohledávce P9/2 uvedl, že při uzavření mandátní smlouvy č. 2 bylo vycházeno z předpokladu, že po obnovení dědického řízení a jeho následném pravomocném ukončení se dlužnice stane nejen vlastníkem podílu o velikosti 1/6 nemovitostí č. 2, ale zároveň podílu o velikosti 4/6 na nemovitostech č. 1, které získá darovací smlouvou uzavřenou se Zdeňkou Kulhánkovou, od počátku byla zřejmá složitost poměrů v rámci rodiny dlužnice, neboť předmětné nemovitosti neoprávněně užívaly třetí osoby, samotný průběh dědického řízení byl narušen nezákonným jednáním švagra a sestry dlužnice, na jehož základě byly nemovitosti č. 2 vyloučeny z projednání dědictví. Uvedl, že s ohledem na podstatnou změnu okolností došlo ze strany dlužnice k ukončení mandátu právního předchůdce žalobce a nastala tak skutečnost relevantní pro vznik nároku na odměnu ve sjednané výši. Namítal, že se soud I. stupně spokojil se závěrem, že právnímu předchůdci žalobce nevznikl nárok na odměnu podle odstavce 8 mandátní smlouvy č. 2, nevypořádal se s argumentací žalobce učiněnou v průběhu řízení a neprovedl jím navrhované dokazování. Pokud se týče výše odměny žalobce uvedl, že vyšel jen z hrubého odhadu, neboť pro dočasnou zdravotní indispozici nebyl schopen zajistit vyhotovení znaleckého posudku, jeho výpočet měl však za správný s ohledem na znalecký posudek č. 2061-085/2015, vyhotovený znalkyní Miroslavou Dostálovou, jež stanovila cenu nemovitostí č. 2 ve výši 7.319.520 Kč a odměna ve výši 25 % z této částky činí 1.829.880 Kč a je odpovídající rozsahu vykonané práce s ohledem na její složitost. Uvedl dále, že s přihlédnutím k přibližnému uspokojení této pohledávky v insolvenčním řízení jen v 30 % měl soud k této skutečnosti přihlédnout. Doplnil, že je osobou neznalou práva, nebyl řádně poučen o svých procesních právech a povinnostech a tím, že soud I. stupně neprovedl jím navrhované důkazy, se cítil být poškozen.

Žalovaný správce v podaném vyjádření k odvolání žalobce trval na svém stanovisku, že je pohledávka č. 1 promlčena, jelikož ji žalobce neuplatnil u soudu v promlčecí lhůtě. K pohledávce č. 2 uvedl, že se domnívá, že jde o pohledávku podmíněnou, a že nárok na odměnu existuje v souvislosti s poskytnutím určitých sjednaných služeb právním předchůdcem žalobce, avšak splatnost odměny nastane až dnem právní moci rozhodnutí vydaného v obnoveném dědickém řízení, k čemuž dosud nedošlo. Zároveň zpochybnil přiměřenost sjednané výše odměny, jelikož bylo v řízení doloženo pouze podání návrhu na dodatečné projednání dědictví po Václavu Kulhánkovi, jiné činnosti ve prospěch dlužnice, respektive ve prospěch její matky nebyly žalobcem doloženy, a za takové situace se správci jeví výše sjednané odměny v rozporu s dobrými mravy. Z těchto důvodů navrhoval, 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014) aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný a přiznal správci náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Žalobce přihlásil dne 17. 10. 2014 do insolvenčního řízení dlužnice pohledávky P9 celkem ve výši 2.047.449,60 Kč, jež sestávají z dílčí pohledávky P9/1 ve výši 47.449,60 Kč, uplatněné z titulu mandátní smlouvy č. 1, uzavřené dne 18. 3. 2010, jež je tvořena jistinou z titulu odměny za poskytnuté služby sjednané ve výši 30.000 Kč, plus DPH, celkem 36.000 Kč, a úrokem z prodlení v zákonné výši účtovaným od 6. 6. 2010 do 12. 9. 2014 celkem ve výši 11.449,60 Kč za prodlení dlužnice s úhradou dlužné částky 36.000 Kč, to vše s tím, že nárok na odměnu vzniknul okamžikem podpisu darovací smlouvy a jeho splatnost nastala nejpozději do 30 dnů od uzavření darovací smlouvy ke dni 5. 5. 2010.

Dílčí pohledávku P9/2 přihlásil žalobce ve výši 2.000.000 Kč z titulu mandátní smlouvy č. 2, uzavřené dne 16. 4. 2010 se Zdeňkou Kulhánkovou s tím, že Dodatkem č. 1 ke smlouvě došlo ke změně účastníků smlouvy a do veškerých práv a povinností Zdeňky Kulhánkové vstoupila dlužnice v postavení mandantky. Předmětem smlouvy se stal závazek právního předchůdce žalobce zajistit činnosti spočívající především v obnovení dědického řízení po zesnulém Václavu Kulhánkovi, týkající se nemovitostí č. 2. Za činnosti dle mandátní smlouvy č. 2 byla sjednána odměna ve výši 25 % (plus příslušná DPH) z ceny nemovitostí č. 2, stanovená na základě znaleckého posudku tak, že nárok na odměnu vznikne okamžikem pravomocného rozhodnutí příslušného soudu o skončení dědického řízení a odměna je splatná do sedmi dnů od právní moci.

Při přezkumném jednání konaném dne 20. 2. 2015 (B-17) správce popřel pohledávky P9 zcela co do pravosti, dílčí pohledávku P9/2 popřel i co do výše, dne 19. 3. 2015 bylo žalobci doručeno vyrozumění o popření pohledávky a dne 23. 3. 2015 podal žalobce včas podle § 198 IZ žalobu o určení pravosti pohledávek.

Podle § 566 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (odst. 1). Je-li zařízení záležitosti předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena (odst. 2).

Podle § 571 obch. zák. není-li výše úplaty ve smlouvě stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil při zařízení záležitosti (odst. 1). Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv. Lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014) záležitosti vzniknou mandatáři značné náklady, může mandatář požadovat po uzavření smlouvy přiměřenou zálohu (odst. 2).

Podle § 574 obch. zák. mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu vypovědět (odst. 1). Nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět (odst. 2). Od účinnosti výpovědi je mandatář povinen nepokračovat v činnosti, na kterou se výpověď vztahuje. Je však povinen mandanta upozornit na opatření potřebná k tomu, aby se zabránilo vzniku škody bezprostředně hrozící mandantovi nedokončením činnosti související se zařizováním záležitosti (odst. 3). Za činnost řádně uskutečněnou do účinnosti výpovědi má mandatář nárok na úhradu nákladů vynaložených podle § 572 a na přiměřenou část úplaty (odst. 4).

Podle § 388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

Podle § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 369 odst. 1, věty prvé obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, pokud se týká jistiny dílčí pohledávky P9/1 uplatněné žalobcem z titulu odměny ve výši 36.000 Kč na základě uzavřené mandátní smlouvy č. 1 ze dne 18. 3. 2010, že nárok mandatáře na odměnu vzniknul s ohledem na ujednání čl. 8 mandátní smlouvy č. 1 okamžikem podpisu darovací smlouvy, uzavřené mezi Zdeňkou Kulhánkovou a dlužnicí, a odměna byla splatná do 30 dnů od tohoto okamžiku, a že za předpokladu, že byla darovací smlouva podepsána dne 5. 5. 2010, splatnost nároku na odměnu nastala nejpozději k 5. 6. 2010, tímto okamžikem počala běžet čtyřletá promlčecí doba, která skončila 5. 6. 2014. Jelikož žalobce doručil přihlášku pohledávky k insolvenčnímu soudu teprve dne 17. 10. 2014 po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, je nárok na úhradu odměny dle mandátní smlouvy č. 1 ve výši 36.000 Kč promlčen. Tvrzení žalobce o pozdějším poskytování služeb souvisejících s darovací smlouvou neobstojí a jeho výhrada o případném neplnění povinností vyplývajících z mandátní smlouvy č. 1 je jen v teoretické rovině, avšak za situace, že by povinnosti nebyly mandatářem beze zbytku splněny, nevzniknul by žalobci nárok na odměnu v dohodnuté výši, do ujednání o vzniku a splatnosti závazku v souladu s § 571 odst. 2 obch. zák. (byť v jiné výši) by však namítané částečné neplnění povinností nemělo žádného dopadu. 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014)

Odvolací soud dále zjistil, že žalobce přihlásil v dílčí pohledávce P9/1 i příslušenství k jistině ve výši 36.000 Kč v podobě zákonného úroku z prodlení celkem ve výši 11.449,60 Kč a v příloze k přihlášce P9 tento nárok specifikoval v listině označené jako výpočet úroku pro pohledávku č. 1 vzniklý od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010.

Odvolací soud doplnil dokazování touto listinou a zjistil, že žalobce uplatnil zákonný úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. od 6. 6. 2010 do 12. 9. 2014 za prodlení dlužnice s úhradou dlužné částky ve výši 36.000 Kč celkem ve výši 11.449,60 Kč.

Při přezkoumání závěru soudu I. stupně o promlčení tohoto nároku vyšel odvolací soud ze zjištění, že byl běh promlčecí doby taktéž ohledně tohoto nároku staven podáním přihlášky dne 17. 10. 2014. Počínaje dnem 17. 10. 2010 do 12. 9. 2014 nemohlo proto dojít k promlčení části úroků z prodlení, uplatněných žalobcem v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. za dobu od 17. 10. 2010 do 12. 9. 2014. Při výpočtu nároku žalobce na úhradu zákonného úroku z prodlení za dobu od 17. 10. 2010 do 31. 12. 2010 odvolací soud shledal, že má žalobce nárok na úrok z prodlení za 76 dní prodlení sazbou 7,75% zákonné výše z částky 36.000 Kč ve výši 580,93 Kč a dále tak, jak specifikoval výpočet úroků z prodlení v příloze přihlášky pohledávky P9 do 12. 9. 2014, celkem ve výši 10.229,54 Kč. Odvolací soud zároveň přihlédl k právní úpravě § 170 písm. b) IZ, tj. že má věřitel nárok na úroky z prodlení do rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužnice a z insolvenčního rejstříku ověřil, že úpadek dlužnice byl zjištěn usnesením insolvenčního soudu dne 12. 9. 2014 (A-11), a tedy, že žalobce uplatnil nárok na úrok z prodlení v souladu s § 170 písm. b) IZ jen do rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužnice. Odvolací soud shledal, že žalobci vzniknul nárok na úhradu úroků z prodlení z dlužné částky 36.000 Kč za každý den prodlení dlužnice s úhradou závazku hlavního, že tento nárok vůči dlužnici uplatnil přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 17. 10. 2014, a že nepromlčená část uplatněných zákonných úroků z prodlení činí od 17. 10. 2010 do 12. 9. 2014 částku 10.229,54 Kč, jež je po právu, ve zbytku je nárok promlčen.

Pokud se týká dílčí pohledávky P9/2 ve výši 2.000.000 Kč z titulu mandátní smlouvy č. 2 ze dne 16. 4. 2010 ve znění Dodatku č. 1, vznik nároku na odměnu za činnosti mandatáře ve prospěch dlužnice byl v souladu s § 571 odst. 2 obch. zák. sjednán v bodu 8 mandátní smlouvy č. 2 tak, že vznikne okamžikem pravomocného rozhodnutí příslušného soudu o skončení dědického řízení, jehož obnovení bylo předmětem mandátní smlouvy a odměna je splatná do sedmi dnů od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí příslušného soudu o skončení dědického řízení. Účastníci v odvolacím řízení shodně potvrdili, že dědické řízení nebylo pravomocně skončeno ani za odvolacího řízení. Zároveň odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobce v podané žalobě tvrdil předčasné ukončení mandátní smlouvy a z toho dovozoval vznik nároku na odměnu, avšak neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, a proto odvolací soud přistoupil k poučení žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o jeho povinnosti doplnit svá tvrzení o předčasném ukončení mandátní smlouvy č. 2 a o tom, že je povinen je doložit důkazy k prokázání 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014) takové tvrzené skutečnosti. Po poskytnutém poučení žalobce výslovně uvedl, že k předčasnému ukončení mandátní smlouvy č. 2 nemůže sdělit ničeho bližšího, a ani označit k takovému tvrzení jakékoliv důkazy. Pokud se týká návrhu žalobce na výslech dlužnice, jenž učinil v řízení před soudem I. stupně, odvolací soud ověřil u žalobce, že navrhovaný výslech měl prokázat toliko žalobcovo tvrzení, že dlužnice jeho pohledávky nesporovala, což je pro posouzení oprávněnosti jejich důvodnosti, vzniku nebo existence irelevantní; proto odvolací soud návrh na výslech dlužnice zamítl. Za daného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nárok na úhradu odměny dle mandátní smlouvy č. 2 doposud nevzniknul, a že je jeho žaloba (resp. přihláška) v tomto rozsahu nedůvodná. Přihlédl přitom k obsahu přihlášky pohledávky P9/2 z něhož vyplývá, že žalobce přihlásil tuto pohledávku jako nepodmíněnou (viz § 173 odst. 3 IZ). Lhůta pro podání přihlášky, popřípadě pro její změnu uplynula dle usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. 9. 2014 (A-11) ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 12. 2014 (A-12) třicátým dnem od zveřejnění usnesení dne 3. 12. 2014 (A-12) v insolvenčním rejstříku, insolvenční soud je způsobem přihlášky pohledávky vázán a z tohoto důvodu nebylo lze posuzovat pohledávku P9/2 jinak. Jinými slovy řečeno, protože žalobce přihlásil svoji pohledávku jako pohledávku nepodmíněnou (žádnou podmínku pro vznik své pohledávky v přihlášce nedefinoval), vymezil tím definitivně skutkově i co do právního důvodu (srov. § 198 odst. 2 IZ) povahu pohledávky. Proto i kdyby žalobce v tomto řízení osvědčil vznik své pohledávky až ve vazbě na splnění podmínky pravomocného skončení dědického řízení, nebylo by lze určit pravost takové pohledávky jako podmíněné, neboť tím by bylo nepřípustně vybočeno z důvodů vzniku této pohledávky tak, jak byly uplatněny v přihlášce.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a rozsudek Krajského soudu v Praze v bodě I. výroku ohledně pohledávky P9/1 jen ve výši 37.220,06 Kč a pohledávky P9/2 ve výši 2.000.000 Kč a v závislém bodě II. výroku o nákladech řízení potvrdil jako věcně správné, neboť shledal, že měl žalovaný neúspěch v řízení před soudem I. stupně jen v poměrně nepatrné části a proto byl důvod přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení vůči žalobci podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Ve zbytku bodu I. výroku odvolací soud rozsudek změnil podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a určil, že je pohledávka P9/1 ve výši 10.229,54 Kč po právu, jelikož dospěl k opačnému závěru o promlčení části uplatněných úroků z prodlení k pohledávce P9/1, nežli soud I. stupně.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na neúspěch žalovaného v odvolacím řízení jen v poměrně nepatrné části odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení zcela jen za právní zastoupení za 1 úkon právní pomoci-účast na jednání odvolacího soudu podle § 7 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2013 ve výši 3.100 Kč/úkon plus režijní paušál 300 Kč/úkon, celkem ve výši 3.400 Kč, když další úkon právní pomoci-převzetí právního zastoupení v pořadí druhým advokátem neshledal odvolací soud účelně vynaloženým nákladem s ohledem na předchozí 72 ICm 1178/2015 (KSPH 72 INS 20480/2014) právní zastoupení žalovaného Mgr. Alešem Váňou, advokátem (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 3. října 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela